Utajované království - 24.kapitola

MARIPOSSA:
Stejně jako posledně mi za necej další tejden začala tahle kobka líst krkem. Byla jsem hnusná jako nikdy, až mi Regan oznámil, že jestli to takhle pude dál, tak mě zabije, aby měl klid.
„Tohle prostě nevydržim… připadám si jak králík v kleci…“ chodila jsem od jednoho konce místnosti na druhej.
„Smůla, my jinde žít ani nemůžem, zapomnělas?“ zamračil se, taky ho to žralo. Občas mi o tom povídal, jak by rád žil venku, jako jsem žila já.
„Ale to se změní, ne? My mu to řeknem!“ řekla jsem a snažila se přijít na něco, co by bylo natolik podstatný, že nám to umožní bejt venku.
„My? Mě zabije, jen co se ukážu venku…“ zrovna jsem mu chtěla říct, že by se moh schovávat, když nám někdo zaklepal na dveře, takže jsem štěkla dále, ale když nikdo nevcházal a já už chtěla jít rozrazit dveře a zabít jima toho nebožáka, tak se Regan ozval jejich jazykem a někdo konečně vstoupil. Byl zhruba stejně vysokej jako já, řekla bych, že moožná i stejně starej.
„Co říká?“ zeptala jsem se, když už si asi deset minut vyměňovali názory a jediný čemu jsem rozumněla bylo: Nanett, Maripossa a Nettie.
„Že tě hledá král a prej už kvůli tobě převrátil zemi vzhůru nohama. Bojej se, že by je moh najít.“ mračil se u toho jak bouře na Jupiteru
„A asi neví, co mi chce…“ načala jsem, možná se odsud dostanu, stejně, co bych tady zjistila? Regan zopakoval moji otázku a ten druhej akorát pokrčil ramenama a odešel.
„Co teď?“ byla to spíš řečnická otázka, odpověď jsem nečekala a ani ji nevyžadovala. Mě bylo totiž naprosto jasný, co budu dělat. Balim kufry, napadlo mě totiž, že bych se mu mohla vydat sama. Bylo by to jednodušší, třeba chce moje ctěný rady.
„Nevim, Mariposso, nechci, aby tě dostal. Kdo vi, co ti chce.“ Mračil se u toho snad ještě víc, měla jsem podezření, že se jeho vlny na čele za chvíli stanou tsunami.
„Klid, popravdě se to docela hodí. Mohla bych se mu vydat sama…“ ani mě nenechal doříct větu a rovnou zařval: „NIKDY!“ bála jsem se, že se nám pod silou jeho mocnýho hlásku proboří strop a zavalí nás.
„No, jak myslíš…“ řekla jsem neutrálně, ale bylo mi naprosto jasný, že kecám. Už jsem měla v hlavě zárodek plánu a rozhodně jsem se ho nehodlala vzdát. Sice jsem doufala, že by moh jít se mnou, ale pokud nechce, tak je to jeho věc. Já ho nutit nebudu… ale bude mi chybět.
…
Přesně, jak jsem si myslela, nebylo to tak těžký. Ale bylo smuný, jak moc mi důvěřoval a teď byl spoutanej v koupelně. Dala jsem mu do pití trochu uspávacího prášku, kterej jsem šlohla na ošetřovně, když jsem simulovala div ne porodní bolesti. Doufám, že mi to jednou odpustí.
Nakonec jsem cestu našla snadno, popravdě jsem se noc předtim koukala na znaky směrovek a teď jsem se podle nich řídila. Hádala jsem, že jsem se ven dostala tak za hodinu čistýho času. Venku už byla tma, to by mi vyhovalo, kdybych nebyla takovej strašpytel. Málem jsem vypustila duši, když zahoukala jenom sova.
„Doufám, že to přežiju…“ přitáhla jsem si bundu blíž k tělu a dala se do lehkýho klusu. Čím dál budu, než se Regan probere, dala jsem mu dávku pro koně, tím líp.
Cesta byla mnohem horší, než jak jsem si to představovala. Pokud jsem zrovna nelítala vzduchem, když jsem zuakopla o kořeny, tak jsme ve vílela po zemi jak dobytek. Už jsem začínala bejt zoufalá, protože mi bylo jasný, že takhle se moc daleko nedostanu.
Nakonec jsem k nějaký civilizaci došla, když už bylo skoro poledne. Fakt výkon.
„Dobrý den…“ pozdravila jsem postarší paní, která se asi dala na proti revmatickou procházku. Čekala jsem, že to bude milá hodná stará paní.
„Co chceš?“ štekla na mě tak, že jsme mále zdrhala pryč.
„Nevíte, jak se dostat do hlavního města?“ usmála jsem se na ní. Třeba to zapůsobí a ona bude milejší.
„To je vtip?! Devče, kdes žila?! Sešš v jednom z předměstích.“ Řekla a šla si svým šouravým krokem dál. Super, jsem tady jenom asi deset minut a už mám pověst utečence z blázince. Maminko, proč?
„Fajn… tak kudy. Aspoň cestu mi ukázat mohla.“ Brblala jsem a vysloužila si tak vážný pohled od kolemjdoucích, kteří mě asi považovali za nějakýho cvoka, co si mluví sám pro sebe. Vyrazila jsem plnou oarou vpřed tou největší cestou a odlila se, aby nejelo nějaký zásobování, nebylo kam moc uhnout.
Došla jsem asi do desátýho pidinámestíčka, když jsem to vzdala a jako lord se rozvalila na lavičce, který jak byla okrasná, tak strašně tlačila do zadku.
„Slečno, co tady tak poleháváte.“ Poleháváte? Já odpočívám! Zvedla jsem oči a tak jeden z Vyššího bratrstva. Sem v háji, ale zase, stejně jsem chtěla za pršipláštěm a tohle je víceméně expres za nim. Stačí se chnovat jako magor.
„Jsem unavená, mám za sebou dlouhou cestu.“ Řekla jsem na rovinu, teď jsem nelhala.
„A odkud jdete?“ zpozorněl, že by mu už došlo, kdo jsem? Sice mi i Regan řekl, že od tý doby, co mě vyděl poprvý v tom tunelu u nich, tak jsem se drobet vzhledově změnila, ale zase doufám, že nemám vyzáž jako nějaká vražedkyně.
„Z lesa.“ Taky pravda…více méně.
„Jste mi povědomá…“ fajn, jsem nevyspalá a můj pohár trpělivosti právě přetek. Poučení, nikdy se nehandrkujte s nevyspalejma lidma.
„To je fajn, ale chcete mi něco víc, nebo…“
„Á, tenhle naštvaě otrávenej tón znám! Maripossa. Shodou okolností jsem byl nucenej jednou s tebou tancovat na plese. Nohy jsem z toho měl modrý ještě dva tejdny. Navíc… Mariposso, pravej král sepo tobě shání, takže to neprotahujme, jdeš?“ nabídnul mi ruku, protože mu bylo jasný, že mu usnu za chůze, už teď jsem si skoro vyvrátila sanice, jak mocně jsem zívala.
A předstíranou neochotou jsem se zvedla a za jeho pomoci se vydala vstříc pršiplášti. Prvně jsem si chtěla hrát na nejvíc uraženou na světě, ale nakonec moje zvědavost zvýtěžila a já ho začlala zahrnovat otázkama.
„Zjistilo se něco novýho?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy už mi došly nápady a na počasí se mi traky zrovna dvakrát ptát nechtělo. Navíc, třeba by mi to pomohlo doplnit informace.
„Ne, čeká se jenom na tebe.“ Jak jenom na mě?! Co s tim mám co dělat já?! Dyk skoro nic nevim…
„Super, doufám, že nezklamu…“ řekla jsem spíš sobě než jemu. A dál radši poslušně šla a užívala si posladní chvilky na tomhle světě.
…
„Jak milé, že jste se obtěžovala sem přijít.“ Doufala jsem, že by třeba pršiplášť mohl bejt pod notnou dávkou uklidňujících medikamentů a že by moh bejt takovej… miloučkej, ale oni ho snad krmili agresivy! Koukala jsem na něj jak vejr a hodně rychle vymýšlela důvod, proč bych zrovna teď měla odejít. „Sednete si konečně?!“ houknul na mě, když jsem stála mezi dveřma, takže se nedali zavřít, pokud by mi jima někdo nechtěl dát přes držku a podle toho, jaká byla atmosféra v místnosti s kombinací pár miloučkých pohledů, jsem radši zalezla dovnitř, protože oni by mi nejrašti těma dveřma udělali z palice řešeto. A to jsem s nima ještě ani nemluvila.
„Kam?“ rozhlídla jsem se po místnosti, nejsem pes, abych si sedala na zem a všechny židle byly obsazený. Vlastně ani na zemi nebylo místo, všude se povalovali papíry, při bližším zkoumání jsem si všimla, že jde o ty samý papíry, který jsem mu onehdy šlohla. O co se ten chlap snaží? Nicméně, jedinej volnej flek byl u něj na stole… že bych na něj hupla? Když jsem si ale uvědomila, že jsme ve třetim patře týdle extra vysoký budovy, tak jsem to radši nerealizovala.
„Na židli…“ odnikud se vynořila další židle. Dobře, zas tak od nnikud to nebylo, byly na ní nějaký další papíry, no.
„Dobře…“ posadila jsem se a čekala, co se bude dít.
„Dejte mi svůj notes.“ Řekl bez okolků, jako by ot bylo naprosto normální.
„He?!“ koukala jsem na něj jak vyvoraná myš. Jak o něj sakra ví?
„Dejte mi svůj notes, ten, co si do něj s takovou láskou zapisujete.“ Natahoval rukua já vážně přejšlela nad tim, že mu na ní plivnu. Prostě o tomhle neměl zrovna on vědět, dyk tam na něj byly vymejšlený ty nejlepší a nejpikantnější nadávky.
„Ne.“ Řekla jsem rezolutně. „Prostě ne.“ Dodala jsem, když se na mě podival a já si úplně živě představila, jak povytáhnul obočí… má vůbec obočí? Kdo ví, jak pod tou maskou vypadá… no Merlotte to ví, ta ví skoro všechno.
„Nemám čas na to, abych se s váma dohadoval, chci ten notes.“ Řekl tónem, kterej nejspíš byl předzvědí jednosměrky do míst, kde slunce nesvítí.
„Nedám, řeknu vám, co vim, ale notes vám nedám.“ Povešili byste mě za hanobení představitele státu.
„Proč? Co je v něm napsáno.“ Teď mi došlo, že asi ani o ty nadávky nejde, možná by se nad tim ani nepozastavil, ale de o to, že sem tam psala i Reganovi a „jeho“ národu poražených. Hodila jsem prosebnej a zoufalej pohled na levou ruku krále. Nechápal, proč na něj tak civim, ale když jsem mu jemně posunkama naznačila, co se děje, tak zblednul. Pochopil. Ryhcle jsem se rozhlídla, jestli si tho nikdo nevšim, ale všichni byly zabraní do konverzace, kterou z větší míry odved král sám, na téma: sme v p****i.
„DOST!“ zaječel, když se ztrhla ta největší hádka. „A tebe jsem se na něco ptal, co je tma napsáno?“ rentgenoval mě pohledem a já zvažovala, že bych si měla dojít pro oblek z olova.
„Jenom holčičí plky.“ Doufám, že se v tom nebude hrabat víc.
„Aspoň se pobavim.“ Začínalo mi docházet, že tohle nikam nevede. Třeba by si těch poznámek ani všimnout nemusel, jsou psaný jenom drobnym písmem, pak je tam pár znaků pro směry, ty jsem potřebovala, když jsme se dostávala ven z podzemí, to by mělo bejt všechno.
„Na.“ Hodila jsem mu to jak psovi kost.
„Čekal jsem něco víc… nebo spíš míň rozdrbaného.“ Skoro jsem mohla vidět, jak se rozmejšlí, jesti z toho něco nemůže chytnout. No jo, holt ho tahám všude.
„Pokud se nelíbí, tak mi ho dejte!“ zvedala jsem se, že si ho vezmu, ale levá ruka krále vystřelil a dal mi ruku na rameno, abych se nemohla ani hnout.
„Zabijem tě, jestli se to dozví.“ Pošeptal mi, když nám už nikdo nevěnoval pozornost a všechno se soustředila na ten polosežranej a rozpadlej notes.
„O vás tam ani ani slovo. A nevyhrožujte mi furt všichni zabitim!“ Řekla jsem. Regan mi řek, že on je jejich spojka s vnějším světem.
„Doufej.“ Mačkal mi rameno tak, že jsem si byla jistá novou týdenní ozdobou v pobobě modré dlaně.
„VY!“ ozvalo se po chvíli a já sebou přistiženě trhla, jako bysme spolu prováděli něco nemravnýho.
„Ano?“ zeptala jsem se nevinně, podle pobouřenejch nádechů, se museli dostat k částli, kdy jsem si vylejvala srdéčko.
„Kdybych vás ještě nepotřeboval, tak bych vám ukázal, jaká jsem neschopná třasořitka s hlavou plnou krysích bobků!“ to je ještě to lepší. Ale zůstala jsem zticha a snažila se vypadat aspoň dostatečně nezůčatněně. „A jak tak čtu dál, měl bych za tu třesořitku být rád.“ Dál bylo poměrně ticho, který buďto přerušily kukačky a, nebo další ostrý nádech, ale když se propracovali zhruba do jedný třetiny, tak se začal otývat šum jako z úlu, museli se už dostat k tomu, proč ten notes chtěli.
„Jak je možný, že toho zjistily tolik!“ divila jsem se, že použil dotyčnej, asi nějakej ministr, množný číslo. Ale pak mi to došlo, musel se o notesu dovědět od Nettie. Kde je?
„Škola je jako kontrarozvědka, kde je Nettie?“ zaptala jsem se na rovinu. Nic jinýho mě momentálně nezajímalo.
„Nebojte, ještě spolu strávíte dost času.“ Proč jsem se začínala bát.
„Tolik se toho na veřejnost nepustilo! Dyk to jsou… moje družka?!“ he? Tohle je Rosettin druh, bych ho nepoznala, ale asi narazil právě na to, kdo byl zadavatelem týdle akce.
„Hm…“ pokrčila jsem ledabyle ramenama, když se na mě vyděšeně podíval. Zas takový pikantnosti to nejsou, znala jsem lepší, mnohem lepší. Třeba jednou Merlotte vyprávěla tý svojí haluz, který polohy má král nejradši. Asi napíšu králově nový snoubence, až bude, protože kdo je připravej, není přakvapen.
„Budu si s ní muset promluvit.“ Dodal spíš pro sebe a dál se zamyšlně prokousável mým škrabopisem. Divila jsem se, že králi nevadí, že mu koukaj přes rameno, mě to dycky dokázalo dostat do stavu nepříčetnosti.
Trvalo jim to skoro tři hodiny, meztím jsem se na židli složila do polohy pozbitýho paragrafu a mírně poklimbávala, když se pak král ozval normálním hlasem, tak jsem se tak lekla, až jsem slítla i se židlí.
„Au…“ snažla jsem se z ní dostat, nakonec mě z ní sám král vyklepal, protože jsem se šprajcla o opěradla.
„Docela jste nám pomohla, za to vás dovedu k Nettie…“ řekl tak mile a já se tetelila blahem.
…
„Počkat, cože? Já jsem vám pomohla a vy mě šoupnete do kobky?!“ ječela jsem, dokud jsem neuslyšela Nettie. Přesněji řečeno to nebyla kobka, ale nějaká hradní místnost v suterénu, navíc na kobku to tady byl moc vytopený a čistý, ale i tak.
„Co tady děláš?“ letěla jsem k ní a ani jsem nezaregistrovala, že mě zamkli.
„Momentálně sedim, ale co tady děláš ty?“ dívala se na mě Nettie. Vypadala jinak, nemocně.
„Je ti něco? Si nějaká bledá!“ strachovala jsem se o ní.
„To víš, v base jsem chřadla, bledla a hnusný krysomuty jsem měla jako bonus.“ Zašklebila se jako dřív a já věděla, že to bude jako za stara, nějak to všechno pěkonáme.