Utajované království - 25.kapitola

„Hodlaj nás tady jako nechat celou dobu?!“ vztekala jsem se.
„Si ještě stěžuj, já sem byla v mnohem horšim.“ Řekla Nettie, když jsem předešlou větu zopakovala asi po osmý.
„No a co!“ dupala jsem jak celá legie slonů přede dveřma a doufala, že někdo přijde. Proště nemám ráda stísněný prostory!
„Mariposso, můžeš toho aspoň na chvilku nechat! Nebo mě z tebe už j***e!“ řekla Nettie z ostra, ale když jsem jí zrovna hodlala opět připomenout, jak nemám ráda malý prostory, tak se otevřely dveře a v nich stál pršiplášť osobně.
„Dete nám zpříjemňovat pobyt? Jsem pro.“ Rukou jsem mu naznačila jako komorník, aby vešel.
„Odpousť si to.“ Absolutně mu chybí smysl pro humor. Ať si ho vezme, kdo chce, tak s ním pojde nudou, ale k tomu už jsem došla hodně dávno.
„Jasně…“ šla jsem si sednout k Nettie, tohle vypadalo na dlouho.
„Popravdě, nic moc jsi tam nakonec neměla, hodně věcí jsme věděli, akorát jsme si je neuvědomovali, ty tvoje nevhodné poznámky se jako pomoc nepočítaj.“ To je mi teda vděku.
„K ničemu jsem se moc nedostala.“ Pokrčila jsem ramenama a dodala jsem, „pokud se teda nepočítá to, že ta vaše d***a… pardon, Merlotte, síla zvyku…“ zašklebila jsem se, chtěla jsem, aby věděl, co si o tom vztahu myslim, „je všude, myslela sem, že ste ji potkal až na pohřbu svojí drahé matky.“ Nechtěla jsem, aby konec vyzněl ironicky, ale žel bohu. Utajovanej král se narovnal, jako bych ho kopla do zadnice a vypadal, že mi v nejbližších vteřinách urazí palici. Au.
„Ano, to potkal.“ Řekl nakonec, asi chápu, proč on může být král, ale já nikdy vládnout nebudu. Chybí mi na to cit pro trpělivost.
„Ale ona si s někym dopisovala už dřív… myslela jsem, že ste to byl vy…“ zamračila jsem se, ty dopisy jsem četla. Byly to ty nechutně přeslazený dopisy, co jsem je četla sedíc na truhle nebo na posteli u ní v domě.
„Se mnou rozhodně ne. Ani teď nemám čas na to, abych někde mrhal s časem.“ Tak s ky si to dopisovala, dyk se tam psalo o něm furt a adresa seděla i sem… mysela jsem, že to byl on… že by Merlotte stíhala obsluhovat dva?
„Dopis je mrhání časem?“ zašklebila jsem se, ale vrtalo mi to hlavou. „Vlastně, není i tohle mrhání časem?“ obula jsem se do něj, síla zvyku.
„Ještě, že nejsem tvůj otec.“ Řekl a potom se jenom zmínil, že když už jsme se s Nettie stihly poobjímat, tak bysme mohly jít do normálního pokoje, což jsem vítala s otevřenou náručí a navíc Nettie to potřebovala jako prase drbání.
Já jsem se se slastnym úsměvěm rozvalila v pokoji a myslela jsem Regana, co asi teď dělá?
V noci jsem uslyšela v pokoji šramot. Nejdřív jsem si myslela, že je to myš, ale co by dělala myš až takhle vysoko? Ubytovali nás u pokojů krále, aby nás mohli mít víc na očích. Při dalším šramotu jsem ztuhla a dělala jsem, že úplně nejvíc zařezávám. Když se šramot ozval kouskem ode mě, tak jsem se vymrštila a chytla jsem dotyčného za nohu a trhla. Protože to nečekal, tak rozplác na zemi a já jsem rychle rozsvítila.
„Regane?!“ koukala jsem na něj jak sůva z nudlí? Dyk před vteřinkou jsme se oba váleli na pláži v mym snu.
„Ty mě ještě poznáváš?“ řekl úsečně.
„Cože?! Co to meleš? Proč bych tě neměla poznávat?!“ nechápala jsem, co to mele.
„Dyk sis teď našla úplně perfektní život, co? Bez toho, že by ses furt vrtala někde v zemi!“ uvažovala jsem, jestli jsem mu nedala něco, co mu naprosto vymylo mozek a, nebo jestli prostě jenom nežárlí.
„He?! Dyk ani nevíš, proč sem tady!“ rozmáchla jsem rukama.
„A ani mě to nezajímá.“ Kdybysme byli v anime, tak by se teď na obrazovce objevil ten největší kulatej obličej a nafouklý tvářičky. Ono to žárlí, to je ták roztomilý.
„Fakt? Tak co tady děláš?“ začala jsem se sunout ke kraji postele, aby měl místo. Přece ho nenechám spát na zemi, ještě by si začal stěžovat, že ho bolej záda a ža nastyd.
„Já…“ zarazil se.
„Pocem ty žárlivče, žárlivej.“ Poklepala jsem na uvolněný místo.
„Proč si to udělala?“ řekl uraženě. Ale začal se ke mně pomalu sunout.
„Protože bys jinak takových keců, že by mě bolela hlava a navíc, takhle vim přesně, o co králi de a ty se uvidíš opět s Nettie… dělej, vychládá mi deka.“ Řekla jsem naštvaně, když mi začaly mrznout nohy.
„Hmpf…“ odfknul si a zalez si ke mně. Doufám že nám ráno nikdo neudělá přepadovku, a prostě nám jenom klepne do dveří.
No, to víš, že udělal.
„Slečno, A DOST!“ začel někdo, přesněji utajovanej král, kterej si pro mě osobně došel. No má úcta.
„Jeden by podle jekotu hádal, že ste královna…“ brblala jsem. Jeden mě vzbudí v noci, druhej ráno… kam to jenom všechno spěje?
„Jak se vůbec opovažujete, TOHLE,“ ukázal na Regana, „vodit SEM!“
„Myslim, že si všichni potřebujem sednout a probrat to, co?“ pokusila jsem se o usmíření, protože ti dva vypadali, že na sebe v nejbižší chvíli skočej a servou se z kůže. Král se klepal vzteky a Regan, kdyby teď byl pes, tak by měl pěnu u huby a vrčel by o stošest.
„Myslim, že vy byste potřebovala ve svejch dvaceti dostat na zadek jako desetiletej fakan!“ řekl utajovanej král a prásknul se dveřma. Uf, naštěstí se neservali.
„Au…“ řekla jsem jako reakci na ten výprask a vstala jsem a začala chodit po pokoji, abych našla, kde svoje věci, protože byly rozházený snad úplně všude.
„Docela s nim souhlasim…“ ozval se Regan z ničeho nic.
„Pokus se o to a už si nikdy nevrzneš…“ varovala jsem ho s plnou vážností.
„S tim bych dokázal žít…“ podíval se na mě a šel do koupelny. Stejně ani jeden už nebudem spát.
…
„Co tady děláte!“ řekl utajovaný král hned v úvodu, když jsme, já a Regan, vešli do jídelny.
„No…“ chtěla jsem začít opatrně. V pokoji jsem si připravila úžasnej proslov, ale když jsem teď viděla ty nasraný lidi v místnosti, tak jsem ho zase zapomněla… ach jo.
„Posaďte se…“ vyzvala nás králova levá ruka a já měla pocit, že mě v nejbližší chvíli napíchne na vidličku a sežere.
„No jo, furt…“ hucla jsem na židli a doufala, že mi do jídla nikdo nedal jed.
„Když už jsme tady konečně všichni…“ poznamenal král a já si všimla, že Nettie sedí proti mně a vedle ní sedí Dantez a chudák vypadá jako vypelichaná slípka, „… tak se doto konečně dáme.“ Když jsem projela celej zbytek osazenstva stolu, všimla jsem si, že tady sedí i Merlotte a tváří se, jako by jí někdo přibil na židli hřeby. Hned jsem si připadala líp.
U stolu byla poměrně dusná atmosféra, takže bylo nad slunce jasný, že nikdo neví, proč tady vlastně je. Král si mezitím šnečím tempem žvejkal svoje jídlo, musela jsem ho odivovat, při náladě, co tady vládla, jsem se sotva dokázala napít. Ale když promluvil, tak jsem zrovna pila, takže jsme se mále utopila.
„Rozhodl jsem se,“ začal vážně, dokonce odložil příbor a my všichni sme strnuli, jako bysme byly voský figuríny, „že se znova zadružím, už je na čas.“ To je fajn, a proč to jako neoznámí celý lidu, jako před tim s Cosettou, proč to oznamuje nám? No, i když asi to oznámení lidu bylo předem dohodlí, takže pohoda.
„To je skvělé!“ rozzářila se Merlotte, která očekávala, že tu „vyvolenou“ kartičku dostala ona. Já bych spíš řekla, že dostaně velký ná*rát! Protože, kdyby jí král chtěl, tak už by si jí vzal dávno, ne?
„Taky si myslím.“ Skoro jsem mohla pod tím jeho multifunkčním pláštěm vidět, jako se na Merlotte šklebí. Jako malej kluk, pomyslela jsem si a vychrchla si z plic poslední tsunami.
„Už se těším…“ byla jako rozzářenej stromeček a já tomula hrůzou, protože podle královny se potom upravovaal móda a upřímně, při jejím stylu nošení ničeho, bych za chvíli pošla zimou. „… kdy bude obřad?“ zeptala se nakonec.
„Chtěl bych ho co nejdříve, aby se neopakovala ta věc s Cosettou. Dost mě to… zdrtilo.“ Tohle znělo docela opravdově, až jsem s ním začala soucítit.
„ A kdo je ta vyvolená?“ zeptal se nakonec Regan, kterýho to - soudě podle plamene vzteku, který pomyslně hořel v jeho očích, kdyby to byl oravej oheň, tak to tady už dávno lehlo popelem – zase tak moc nenadchlo.
Chvíli to vypadalo, že mu král ani neodpoví, ale nakonec se k tomu snížil. „Kdo by si řekl? Sedí tady s náma.“ Fakt tydle typy odpovědí miluju, tak kdybych to sakra věděla, tak se na to neptám, ne?!
„Napadá mě, Merlotte? Jste s ní už dlouho, alespoň podle toho, co říkala Possa.“ Tak a teď ze mě udělal tu největší drbnu pod sluncem. Ale za to Merlottě teď zářila jako supernova, skoro jsem měla chuť někde vyhrabat sluneční brejle.
„Dám ti ještě jeden pokus.“ Řekl nakonec král, kterej byl najednou až v moc dobrý náladě, za to my ostatní prožili plnej příval Merlottinýho vzteku z toho, že ona to není. Najednou bych se vsadila, že sedíme uprostřed sněhový vánice na Sibiři. Úplně jsem mohla slyšet, jak se z ostra nadechla.
„Pak už tady zbejval jenom tydle dvě!“ ukázala na mě s Nettie. Vztek z ní sálal na hony daleko, jak může ten chlap zůstat tak klidnej?!
„Teď to bude padesát na padesát… zkus to znova.“ Opět přesunul svoji pozornost ze soptící Merlotte na Regana, kterýmu to nebylo moc příjemný.
„S Possou byste to moc nevyhrál…“ začal opatrně.
„Tím chceš říct co?!“ zasyčela jsem na něj, přístě spí na zemi a ať si poto skuhrá, jak chce!
„… Nettie?“ lupla jsem pohledem na Nettie, jako každej tady. Byla bledá jako stěna.
„Bingo. No není to skvělé?“ přejel po nás pohledem. Řekla bych, že skvělý to připadalo jenom jemu. Všichni ostatní se tvářili, jako by jedli limetky, teda kromě Merlotte, ta vypadala, jako že Nettie v nejbližší chvíli zardousí.
„Proč… mě?“ zeptala se Nettie nakonec hlásečkem pětiletýho vyděšenýho děcka.
„Protože jsem si uvědomil, že si nejbližší možná, dyk jsme si jako děti spolu hráli… více méně.“ No, kdyby si mě měl vzít každej, kdo si se mnou v dětství hrál… tak jsem zoofil, já za to nemůžu, ale ty děcka furt říkaly, že sem vadná.
„To mi nezní jako dobrej důvod.“ Zamračila se.
„Promluvíme si o všem později…“ řekl nakonec a nechal nás novinky dne strávit.
…………..
„Nettie!“ vlítla jsem do jejího pokoje jako velká voda. Nettie zrovna seděla na posteli a čuměla z okna.
„Klid, třeba to řek jen tak, aby nás…“ nás co?
„Nemyslel to jen tak. Byl tady před chvílí, řek, že království už prostě potřebuje dalšího dědice a on, než aby hledal jinde, spokojí se i se mnou.“ Najednou zněla tak smutně. I když by to nikdy nepřiznala, tak v koutku duše snila o zmatku, kterej dycky nastaně před obřadem, když si chce vzít někoho, kdo vás má rád.
„Na dědice by mu stačila Merlotte, ne?“ zamračila jsem se.
„Evidentně ne, ale ty to nechápeš, Possa. Ona tonebyla jenom Cosetta, kdo zemřel. Teď si vzpomínám, že záhadnym způsobem zmizela každá holka, kterou si chtěl vzít, proto už nikde žádná není.“ Pomalu začala natahovat moldánky.
„Tak snad tebe už si ohlídá, ne?“ zamračila jsem se, možná bych mohla poprosit Regana, aby jí schoval u nich v noře, neměl by to být problém.
„Já nevim, absolutně ho nechápu…“ ani se jí nedivim, všichni jsme z toho takový divý.
„To v tuhle chvíli asi nikdo, ale musí k tomu mít důvod, ne jenom, že chce děcko, ne?“ sedla jsem si k ní. „Neboj, ono se to nějak podá.“ Ušklíbla jsem se na ní.
„Doufám.“ Řekla.
NETTIE:
Popravdě Possa jí moc neuklidnila. Sama Nettie nevěděla, co si o tom má myslet, nejdřív jí nechá skoro sežrat nějakejma zmutovanýma krysama a teď si jí chce vzít? Proč? Navíc se jí „svěřil“, že většina žen, který si hodlal vzít, to nikdy až k oltáři nedotáhla, takže to vyznělo jako tak, že ani ona to nemá očekávat. Což zrovna fajn neznělo.
„Nettie?“ vrátila se po chvíli Possa se svým salátem s tim, že jí ho vrátili.
„Hm?“ otočila se na ní, ale moc jí nevnímala, snažila si nějak sesumírovat sovje myšlenky, aby přišla na to, co teď. Pod drn se jí moc nechtělo.
„Nechceš jít ven?“ Maripossa to mysela dobře, chtěla aby Nettie přišla na jiný myšlenky, ale Nettie to spíš připomnělo ty jeho slova, zmizely beze stopy, takže jí čtyři stěny připadaly bezpečnější.
„Promiň, ale moc se mi ven nechce…“ začala Nettie opatrně.
„No, Cosettu zabili v jejím pokoji.“ Podotkla Possa jen tak.
„Dík, pomohlas mi.“ Zašklebila se na ní Nettie, ale ven stejně nešla. Navíc tam byla docela i zima.
Večer nemohla ani hrůzou usnout, bála se, že jí někdo ve spánku odpraví, protože absolutně nevěřila tomu, že ten kluk to udělal. Spíš by řekla, že to byl někdo z osazenstva stolu.
„Nettie?“ strčil do dveří hlavu pravá ruka utajovanýho krále.
„Ano?“ podívala se na něj, protože se bála toho, že jí po něm její „budoucí druh“ posílá zase nějaký info.
„Dneska vás budu střežit já. Král nechce nic ponechat náhodě.“ Řekl to tak strojeně, až si Nettie představila na jeho místě představila loutku se sňůrkama.
„Ne… děkuju, nemyslím si, že by někdo byl potřeba…“ řekla s falešnym úsměvem a doufala, že ho ten silně nepřesvědčivý úsměv donutí, aby zařadil spátečku a nechal jí bejt. Protože prostě teď nevěřila nikomu kromě Possy, Regana, Danteze a Utajovanýho krále, což byl docela smutnej fakt.
„Slečno, já si nemyslím…“ začal, ale Nettie ho to ani nenechala doříct a bezeslova se zvedla a prošla kolem něj. Ten chlap jí byl tak nepříjemnej, to by si radši pobyla dalších pár dní ve společnosti krysomut, který byly den ode dne větší a větší.
„Kam jdete?!“ zarazil se, když mu došlo, že odchází pryč.
„Něco si zařídit.“ Řekla neurčitě.
„Jdu radši taky.“ Už se za ní hrnul.
„Díky, nechci!“ zrychlila krok a snažila se dostat někam, kde by bylo víc lidí, ale pak jí došlo, že sou skoro všichni na sněmu, kde král oznamuje slechtě ten pro ně asi značně divnej fakt, že teď je budou královna ona. Chvíli se bála, že se bude muset zašít někam do sena, aby jí nechal bejt, prostě se ho bála, ale nakonec zalezla do pokoje, kterej byl označen jako pokoj utajovanýho krále. Tam za ní už nešel.
„Uf!“ řekla a opřela se o dveře. Bylo jí jasný, že už to její chování krapet hraničí s paranoiou, ale zase furt lepší bejt paranoidní, než mrtvá. Ještě furt se opírala o dveře, když je někdo rozrazil a ona se tak ocitla rozpláclá na zemi s ohromnou boulí na temeni hlavy.
„Co tady děláš?!“ stál nad ní utajovanej král jako socha Svobody.
„Bojim se.“ přiznala.
„Čeho?“ pomoh jí na nohy. Chvíli se bála, že jí vyhodí ven, ale naštěstí jí vedl někam do rohu místnosti, kde si všimla menší sofy.
„Toho, že skončim pod drnem, jak překvapivé, že?“ řekla ironicky.
„S Maripossou se bavíš až moc, skoro jsem ji teď slyšel místo tebe.“ Posadil jí do sofy v rohu místnosti.
„Je to moje kamarádka.“ Zamračila se.
„Hodláš tady přespat?“ zeptal se, když už bylo nade vše jasný, že se Nettie hned tak nesebere a nepude k sobě.
„Copak? Vadí to?“ rejpla si. „Dyk stejně budem spolu…“ dodala zlomyslně.
„No…“ chvíli to vypadalo, že jí stejně vykopne, ale nakonec si to rozmyslel, poznala to podle toho, že se přestal koukat na dveře, kterýma jí původně chtěl prohodit, a začal se koukat na ni. „Na.“ Hodil po ní něco jako česný obrovský triko. „Věci na spaní tady asi nemáš, co? Možná bude lepší, když budeš tady, už mě fajt nebaví vystrojovat pohřby.“ Řekl a otočil se k ní zády.
„Beru si koupelnu jako první.“ Dodal a už zmizel v koupelně. Nettie koukala na dveře, a rozhodně si pamatovala, že tam dřív koupelna nebyla, ale taky si to za tu dobu moh upravit k obrazusvému, dodala v duchu. Navíc, možná uvidim, proč teď nosí ten plášť, pomyslela si potutytelně.
Potom se začala rozhlížet, bylo jí jasný, že buďto bude muset spát na sofě, což jí moc pohodlný nepřišlo a nebo budou oba spát v jedný posteli, protože nepočítala s tim, že on by se pokusil seskládat na sofa. Tok jejích myšlenek přerušil utajovanej král, kterej vylezl z tý nový koupelny.
„He? Furt plášť, budeš v něm i spát?“ zeptala se, cítila se trochu zklamaně, doufala, že tu záhadičku konečně rozlouskne.
„A kdyby jo, co s tim uděláš?“ prošel kolem ní bez zájmu. „Navíc je to moje věc.“ Dodal.
„Jo, to je.“ Řekla naštvaně a šla se umejt. Namyšlenej blbec! Prskala v duchu. Musela ale uznat, že vkus má, koupelna byla poměrně prostorná a útulná. Jo, tohle bych si nechala líbit, pomyslela si blaženě, když si sedla do tý největší vany světa. Sejně ale musela jednou vylíst, protože by jí asi lidi nepoděkovali, až by jim vytahala všechnu teplou vodu, jak by si ji věčně dopouštěla. Takže se utřela oblíkla se do trika, co jí spíš bylo jako šaty a vylezla ven.
„Už sem si říkal, že ses rozpustila…“ poznamenal král, ležel v posteli a čet si nějakou bichli.
„Ne… relaxovala jsem.“ Řekla důležitě a rozhlížela se, kam si teda lehne.
„Poď…“ poklepal vedle sebe. „… a jestli budeš chrápat, tak tě vyhodim ven.“ Varoval jí,když si zalízala na svojí stranu postele.
„To samý!“ ušklíbla se, zavrtala se do peřiny a otočila se k němu zády.