Utajované království - 2.kapitola

Ráno jsme, poprvý za celou dobu, přišly včas na snídani. Jen co jsme vešly, byl v celé jídelně podivný šum. Lidi si nás, vlastně vůbec ničeho nevšímali, jenom si něco drbali. Popravdě nás to ani moc nezajímalo, proč taky, my jsme se zajímaly o náš „svět“ a nějak jsme neměly zájem o ostatní. Navíc je tohle normální, předpokládala jsem, že se rozebírá průvod atd. Jenže mi do toho něco nesedělo. Tohle bylo až moc… jak to popsat… jiné než normální. A navíc to šířily holky, co měly druhy ve vyšších kruzích. Nakonec se k nám i přes tu šeptandu dostaly slova jako: „Cosetta, krev, rozzuřený…“ Sice mě to absolutně nezajímalo, ale pak mi to nedalo a já se chtěla jít zeptat holek, co byly z vedlejšího pokoje, protože minimálně dvě tam byly s někym „vyšším“. Jenže do toho přišel ředitel a tak jsem si musela počkat až pak. Stoupnul si na stupínek, což znamenalo jediné, hodlal nám něco veledůležitého oznámit.
„ Princezna Cosetta byla dnes ráno nalezena mrtvá. Ale to už, jak jsem si stihl všimnout, všichni víte.“ Ano pan Velmi citlivý za každé situace promluvil. Má ten chlap vůbec nějakej cit pro smuteční oznámení?
„COŽE?“ řekla jsem značně nahlas, takže jsem byla umlčena káravým pohledem „drsných pánů tvorstva“.
„Co? To ani nejde ne? Dyk ji chráněj ONI!“ šeptala vzrušeně Nettie, bylo mi jasný, že toto bylo denní téma na drbání.
„Uklidněte se!“ okřikl nás, když jsme začaly řvát jedna přes druhou.
Díky události z dnešního rána, nám odpadlo vyučování a my jsme měly být na pokojích, aby se nám taky něco nestalo, večer jsme se měli od učitelů dozvědět víc. Zezačátku jsme to s Nettie vítaly, přeci jenom leháro, ale po chvíli nám to začalo vadit, protože jsme byly odřízlé od přísunu informací, takže jsme si udělaly vlastní informační kanál. Každá jsem se vyklonily z jednoho okna a zaťukaly (pomocí ramínka na šaty) na to vedlejší, ty se vyklonily a začaly s náma probírat, co, kde a jak. Potom zopakovaly, to co jsme udělaly my, aby získaly nové informace a mohly se s nově získanými podělit. Takhle bylo do hodiny vykloněno tolik lidí a vzniknul takovej randál, jak se všichni snažily něco říct, že se rozhodlo, abychom všechny šly do jídelny a mohly to probrat tam. Škoda, že jsem neměla šanci vidět, jak se celá škola vyklání z oken a řve na sebe. Musim uznat, že se asi hodně lidí muselo smát a klepat si na čelíčko.
Popravdě, nic moc nového se člověk nedověděl, ale stálo to za to, protože vznikaly opravdu kuriózní verze, přes to, že šlo o objednanou vraždu, to jsme si i Nettie myslely taky, až po to, že to byl útok divokého medvěda. Ok, budem dělat, že zámek, kde je ubytovali, nestojí uprostřed hustě obydleného města a nejsou kolem něj dvoumetrové hradby.
Ale stejně jsme s Nettie nešly pryč z pokoje, protože jsme zrovna rozbíraly, co jsme zjistily od holek vedle.
„Kdo to moh udělat?“ seděla jsem na svym obvyklym místě na židli u poznámek. Tahle zpráva mě doopravdy zarazila. „Cosettu chránila osobní stráž Utajovanýho krále a teď najednou selhali? Dycky nás učili, že oni jsou bezchybní a nejde je „projít“ a teď prostě tohle?“ Navíc hádám že, pokud se U. král naštval, tak jich všech šest zažije pěkně horký chvilky.
„Zabil ji někdo z lidí, kteří jí znali a které ona považovala za přátele, řekla bych a nebo někdo koho hodně dobře znali ochránci, protože nezareagovali. Normálně všechny odzbrojej, ale ji zabili tím, že jí podřízli krk. Říkaly to holky vedle.“ Hrála jsem si na extra chytrou, ale upřímně jsem byla hodně vyděšená. „Asi nejsou tak moc dokonalý, jak se povídá…“ jak já miluju, když někdo kdo je hodně vysoko zase krapet klesne, aspoň to dává jasně najevo, že nikdo není dokonalý.
„S tebou to ani nehlo!“
„Ale jo, hlo to se mnou…přinutilo mě to jít za holkama, se kterýma se normálně nebavim a zeptat se jich, co se děje. Vlastně, když nad tim tak uvažuju, asi mi to zvýšilo společenskou úroveň.“ Řekla jsme ironicky.
„To je strašný!“ zajíkla se. Ignorovala moji snahu o zlehčení situace.
„Jestli se tady hodláš hrát na oživlou postavu Deveraux, tak mě z toho vynech, jo?“ zchladila jsem si.
„O to tu teď nejde!“ pohoršeně se na mě podívala.
„A o co jde?“ přestala jsem pít svůj čajíček, co jsem si propašovala z jídelny a podívala jsem se na ni.
„O to, že je to absolutně strašný!“
„A?“ absolutně mě to nezajímalo, protože se to nijak netýkalo mě. Abyste pochopili, nejsem bezcitná, jenom mi vadí, že se o ní furtemfurt mluví. Dost mi to už leze krkem a navíc, kdybych se měla starat o každýho, komu se něco stane, měla bych hlavu jak pátrací balon.
„Super, myslim, že si počkáme na oficiální prohlášení, protože jinak to s tebou nehne…“ povzdechla si.
„Oficiální prohlášení bylo ráno. A hnulo to se mnou. Uvidíš. Jenom se snažim zachovat chladnou hlavu.“ Řekla jsem důležitě, a aby ještě umocnila svoji důležitost, tak jsem se narovnala, jenže mě po chvíli z toho začaly strašně bolet záda a tak jsem toho nechala.
„Prej nůž, co ji zabil, patřil Dantezovi, ale neví se, jestli je do toho nějak osobně zapletený.“ Zašeptala. Komu? To jméno mi něco říkalo, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout co.
„Kdo je to? A kdes tohle splašila?“ uvědomila jsem si, že doteď ze mě tahala moudra a sama o tom ví víc!
„To já nevim. Byla se za náma podívat Rosetta, jenže jí k nám nepustili, dyk víš, uzavřeli všechny brány, ale stejně se nám povedlo spolu na chvíli mluvit.“ Řekla Nettie. Ano tady máme krásnou ukázku toho, jak jsme informováni. Nikdo se nemusí bát před námi používat pravá jména, protože skoro nikdy nezjistíme, kdo to je. Ale řekla bych, že Rosetta si myslela, že ho známe. Jinak by i připojila, kdo to je.
„A to mi to říkáš až teď? Kdy tady byla?“
„Hned po snídani, jak jsem na chvíli odešla. Všimla jsem si jí na chodbě.“
„A tos mi to nemohla říct?“ byla jsem naštvaná. Hodně naštvaná.
„Už jsi byla pryč a navíc ji zrovna vyhazovali, tak jsem za ní rychle běžela.“
„Fajn.“
Otočila jsem se a začala psát do poznámek.
„To musíš i teď něco sepisovat?“
„Jo, chci si zjistit co nejvíc informací, abych zjistila, co se doopravdy stalo.“ A navíc, co víc bych mohla v tuhle chvíli dělat?
„K čemu ti to bude? Chceš vzestup ve společenskym žebříčku? Nebo toužíš po uznání a zboření starých zarytých předsudků?“ narážela na fakt, že moje společenské postavená není tak valné, jak by se myslelo z mého chování a to jenom díky chybám minulosti. O předsudcích nemluvě. Ach, jaký to strašný osud.
„Víš, žes na to možná kápla, jak tak nad tim uvažuju…“ dál jsem nevzrušeně psala.
„Fajn, co máme?“ stoupla si za mě.
Cosetta: nelezena mrtvá v noci z úterý šestnáctého na středu sednáctého. Nejspíše byla zabita někým blízkým, protože ochránci nezareagovali. Příčina smrti: prořízlý krk. Vražedná zbraň: nůž patřící Dantezi. Dantez:… ???
„Fajn, musim uznat, že toho máme opravdu hodně.“ Řekla značně ironicky.
„Taky budem ještě hledat další informace.“ Usmála jsem se na ní, tohle jsem opravdu milovala. To vzrušení z objevování novejch věcí. Protože jinak vedeme hodně nezajímavej život.
„Když teď tak uvažuju, má to ale Utajovanej král smutný osud, právě mu někdo zmařil dětičky.“
„To spíš zní, jako by ses mu vysmívala.“ Chvíli jsme se na sebe dívaly a pak jsme to zabalily a šly na oběd. Stejně jsem už měla hlad.
Na obědě k nám znova sestoupil z nebes ředitel, kterého za normálních okolností neuvidíte nejspíš nikdy a teď dvakrát za jeden den? Dosti děsivé. A znova šel k tomu svému stupínku. Jak jsme očekávaly nové informace, tak celá jídelna ztichla.
„Do doby ukončení smutku, budete všechny bez rozdílu, nosit dlouhé černé smutečné šaty.“ Nedivim se, že po tomhle prohlášení se hodně z nás zvedlo na protest, dyk venku je třicet ve stínu. Stejně nám to bylo prd platný, vyšší moc rozhodla a tak bude. Ať si to zkusí on? Jsem zvědavá, jak dlouho by vydržel. Jo a on mi nacpe svoje ultra lehoučký brnění a já se nezvednu za země, tak nic, radši se zdržim komentáře.
„To je na palici!“ prohlásila Nettie. „Dyk co komu pomůže, že my dostanem úžeh?“
„No možná to, že budou mít ti doktůrci co dělat?“ snažila jsem se zlehčovat situaci. Navíc, říkám pravdu, u nás na škole jsou tři a nic nedělaj, protože prostě není co.
„TICHO VY KLEVETIVÝ M***Y!“ zařval do celé jídelny. Všechny jsme doopravdy ve vteřině ztichly. M***y? To jako fakt? On? Který si potrpí na vybrané chování?
„A kdo to udělal? To se asi ještě neví, co?“ ozvalo se z davu.
„Do toho vám už nic není! Co potřebujete vědět víte! A teď se vraťte do pokojů!“ byl bez sebe vzteky. Popravdě, kdybych byla na jeho místě, taky bych nebyla dvakrát nadšená, že cokoliv řeknu, je interpretováno tisíci způsoby. I přes jeho jasnej příkaz všichni zůstali na místě.
„Stejně by nám hod říct něco o tom Da..Del…Di…“ nemohla jsme si to jméno vybavit.
„Dantéz?“ napověděla mi.
„Jo, přesně ten! Navíc by moh říďa objasnit, proč selhali a co se teď chystá…“ konečně se něco děje. Byť to není nic šťastného. Ale darovanému koni na zuby nehleď.
„Cosetta je mrtvá, moh by to trochu víc rozvinout…“ šeptala jsem. „Máme na to právo!“
„Ty seš někdy tak bezcitná! Jak todle můžeš říct! Není to hra! Ona je FAKT mrtvá!“
„Já vim, je to jenom konstatování holýho faktu.“ Už jsem zvyšovala hlas, aniž bych si to uvědomila. Normálně na sebe svoje názory ječíme a vyhrává ta, která je poslední slyšet. Naštěstí do mě drcla a já se zase tiše usadila. No drcla, málem mi prorazila nohu, no já jí málem rozdrtila nárt, asi si nemáme co vyčítat.
„A jak dlouho budem ten mundur muset nosit?“ zeptala se moje spolužačka… Lissa, mám pocit.
„Od dnešního dne je vyhlášen státí smutek a to až doby, než uplyne celkové vyjádření Utajovaného krále a obeznámení celého státu se situací. Doufám, že je vám jasné, že dřív, než se ukončí smutek, si ho nesundáte.“ Proč mám pocit, si tudle nově nabitou pozici vychutnává. Ale když uvážim, že jsme celkem velký stát, tak to může trvat až půl roku, než se všechno vyřídí a odešle a zařídí se pohřeb… to budou horké měsíce. Skoro po půl minutě se ozvalo škytání, které nejspíš mělo pocházet od pláče. Bylo mi jasný, o co tu de. Hodně holek, hlavně těch nějak výše postavených, si hrály na to, která dřív způsobí svým pláčem povodeň. Skoro každému bylo jasný, že se uvnitř tetelý blahem, protože takhle mají cestu k trůnu volnou. Bylo mi z nich na zb***í. Nettie se taky netvářila dvakrát nadšeně, a vrhala na ony holky zhnusené pohledy. Je to docela zvláštní, když vezmu v potaz fakt, že ona mohla být jednou z nich. Jakmile to bylo možný, zapadly jsme do pokoje a zabouchly za sebou dveře v gestu, aby nás lidi dneska neotravovali. Jo jedno z nepsaných pravidel, pokud bouchneš dveřma tak, že je skoro vyrazíš z pantů, nepřeješ si být po zbytek dne rušen. Jop, překvapivě se tady tato nepsaná pravidla dodržují častěji, než ta oficiálně schválená. A co by vlastně chtěli, od bandy pubertálních holek.
„Hádám, že se teď život vrátí do starejch kolejí. Ikona se najde dycky. Jenom pršiplášť má zmařený dětičky. Nic extra.“ Rozvalila jsem se jak vorvaň na posteli.
„Dokážeš bejt někdy pěkně bezcitná!“ naštvaně dupala do podlahy, když šla ke své polovině skříně, aby našla ten ohavný hábit. Já jsem se vyhrabala z postele a chtěla jsem si pro něj dojít taky.
„Mám pocit, že se opakuješ, kámo.“ Nettie mě ignorovala. Radši.
„To by ho zabilo, kdyby nám to řek, stejně to ví?“ prskala Nettie s hlavou zabořenou ve skříni. Chvíli mi nedocházelo, o kom je řeč a pak mě osvítilo.
„Nejspíš…“ řekla jsem a nakonec šla otevřít okno, protože tady bylo značně vydýcháno, „… by ho to zabilo, vykuchalo a vyvrhlo.“
„A co teď budem dělat?“ narážka na to, jak využijem volnej čas.
„ My nic, poslouchej…“ ukázala jsem jí, aby šla za mnou k oknu, protože dole se probíralo něco hodně zajímavého. A pak, že my jsme klevetivý mrchy.
„… prej ho král, víš kterej, chce nechat popravit hned, ale ostatní vysoce postavený rodiny se bouřej, byl hodně oblíbenej.“ Čekala jsem, že třeba zmíněj něco víc, ale bylo ticho.
„Sakra!“ zase jsem radši to okno zavřela.
„Fajn, hned máme jasnější obraz dění.“ Dala se Nettie do opětovného hledání.
„ Hele, uvažuju, jestli náš dokonalý a všemi milovaný Utajovaný král má alespoň nějaký city, dyk ho nikdo nikdy neviděl dělat něco lidskýho, jako je například hloupý zakopnutí.“ Šla jsme jí pomoct. Stejně nemám co dělat. Ten mundur jsme prostě a jednoduše nenašly. Fakt nevim, kde skončil. Ikdyž… asi už vim.
„Nettie, neskočily naše smuteční oděvy jako ucpávky do oken, když nám sem při jarních deštích zatýkalo?“
„Když to teď tak zmiňuješ, tak asi jo. Kde skončily?“ zase se narovnala a protáhla, až jí v těch zádech zakřupalo jak při praskání hořícího dřeva.
„Dala jsem je pak, když už nebyly potřeba, usušit na šňůru, co nám visí z okna koupelny. Na tu jak jsme jí natahovaly minulej rok.“ Jo, z toho byl strašnej průser, protože jsem si tam tu základní kovovou konstrukci přidělala po svym a pak jsem zabouchla okno a vylomila jsem ho. No, naštěstí skončilo na chodníku před školou a nespadlo to někomu na hlavu. Stejně z toho udělali div ne tragedii světovýho kalibru, bylo to jenom jedno okno.
„Já vim, kde máme šňůru na prádlo a řekla bych, že to ví i pár lidí navíc. Jenom sklenáře jsme sháněly skoro tejden. A pak jsme měly místo okna, tak tři tejdny, jenom hadr. A kams to dala pak?“
„Byly to čtyry tejdny a nebyl to hadr, ale moje stará školní uniforma. A naše „zarážky do oken“ by měly bejt tam.“ Pokrčila jsem ramenama. Smuteční oděv mi vrásky dvakrát nedělal, zaprvý: strašně kousal, zadruhý: vypadal hůř jak pytel od brambor a za třetí: jsem nepočítala s tim, že ho někdy použiju.
„To mi jako chceš říct, žes to tam nechala plápolat celý čtyři měsíce?“ nevěřícně se na mě dívala.
„Hm…“ dělala jsem, že já nic.
…
„Kde máte smuteční oděv?“ zarazila nás hlídka hned u vchodu do jídelny.
„Uletěl… asi.“ Pípla jsem, dejte mi minutu, ať se otrkám. Dneska měli všichni takovou příjemnou náladičku. Jenom nakopat.
„Co? Jak vám moh sakra uletět?!“
„Jednoduše, prostě se urval ze šňůry a šel objevovat svět. Ještě se nám ale neozval. Ale až to udělá, dám vědět.“ Usmála jsme se na ně. Hrozně ráda je provokuju. Jejich výchova striktně zakazuje jakékoli vyjádření negativních pocitů. Jako je například vztek. Výhoda, ať děláte, co děláte, nemůžou s váma mluvit jinak, než normálně. Ale nikdy toho nikdo nezneužívá… jenom já, pravidelně.
„To je vtip?“
„Ne.“ Chtěla jsem projít. Zrovna měl bejt k večeři ledovej těstovinovej salát. Tímhle tempem mi nezbude nic.
„A to sis nemohla vzít aspoň něco černýho?“
„Sem snad vdova?“ co se mu nelíbí na mejch fialovejch kalhotách a bílim tričku? Šaty se nosí jenom na ty snobský sleziště, a i kdyby ne, stejně bych se jim na to vyprdla. Sou strašně nepraktický, neforemný, těžký a je v nich vedro.
„A ty?“ otočil jediný komunikující jedinec z dvojice svoji pozornost na Nettie. Ta se pokusila jít do tmava. Měla na tobě to nejtmavší, co našla: černý roury a černý tílko.
„Tohle není černá?“ rejpla si pro změnu ona. A pak, že jsem nevychovanej fracek jenom já.
„Děte proboha, ale po večeři se stavte v ředitelně, abyste dostaly povolenku si jít ty šaty zítra koupit.“
Jen, co jsme vlezly do jídelny, tak jsem se na Nettie otočila: „Supér, nákupy.“ Div jsem neskákala dva metry do vzduchu.
„Supér, dozor za zadkem!“ očividně se mnou moji radost nezdílela.
„Nepodstatná drobnost.“ Zakroutila jsme hlavou na znamení toho, že to prostě všechno hrotí. A jinak jsem ty mundury našla, když jsem si šla umejt ruce. Hodila jsem se k hadrům na vyhození. Sem si to spletla no.
V ředitelně jsme zažily taky pěkně horký chvilky. Nejenže jsme byly nevhodně oblečené, ještě jsme měly tu drzost, jít ho otravovat v jeho volnym čase. K tomu já jsme na něj měla svoje připomínky… upřímně můžu bejt ráda, že jsme vyfásly povolenku s týdenním úklidem archivu. I když náš archiv není zrovna místo, kam by se dali vodit turisti. Je tam moře zaprášenejch knih a svitků s kresbama a jako bonus obří tarantulice na stěnách. A to máme jít přebírat a řadit. Popravdě vim, jak to tam vypadá jenom díky tomu, že jsme tam s Nettie už byly. Kvůli tomu oknu. Prej kolektivní vina, chudák, skoro všechno to slízává se mnou. Jako třeba i teď a to je pravda, že jsme držkovala jenom já. Ale fakt za to nemůžu! Konečně byla mňamka a mě jí nechtěli dát kvůli oblečení!
„Tos nemohla bejt aspoň jednou slušná?!“ vyjela na mě, jakmile jsme zabouchly dveře od našeho pokoje. Měla na to právo nepopírám, ale proč si stěžuje? Nic nechtěla říct a nechala to na mě. Tak jsme si to udělala po svým.
„Byla jsem slušná!“ okřikla jsme jí. Svym způsobem jsem byla slušná, jen jsem toho všeho už měla plný zuby. Furt na všechno musíte mít povolení, přikázání, potvrzená atd. Dyk je to horší než v nepřísněji střežený věznici. I když tam asi nemaj stavu bohatou na proteiny, permanentně se mi v něčem louhuje brouk.
„Jasně a to tvoje: si ty hadry noste sám, je asi co? Hm?! A to: dyk jsem jak papoušek! Jako bys neměla ve skříni tmavý hadry!“ ukázala ke skříni, která přetékala mejma věcma. Ona si vystačila s jednou poličkou, ale věcí má třikrát tolik… jak to jenom dělá?
„Neřvi na mě! Máme povenku? Máme! Tak buď laskavě zticha!“ řvaly jsme jedna přes druhou. Za chvíli překročíme povolený decibely a dostanem další tejden.
„Jo máme a i s archivnim přídavkem!“ Skončilo to tak, že jsme se několik minut nebavily a pak jsme spojily síly a celou noc zabíjely otravnýho komára, a když jsme ho konečně kolem jedný hodiny ranní zabily, a zhasly s tim, že se aspoň trochu vyspíme, tak se pokojem ozvalo: „BZZZZZZZZZZ“přiznám se, myslela jsem, že z toho okna vyskočim. Když se ozval budík, tak jsme s Nettie seděly každá na svojí posteli, broukaly si a snažily se neusnout. Povedlo se mi vstát s tim, že mi bylo jasný, že snídani už nestihnem.