Utajované království - 4.kapitola

„Jsme sebevrazi.“ Mrskla jsem sebou na postel, když Rosetta odešla. „A pitomci, jsme jí to v návalu šoku odkejvaly.“ Bylo mi mizerně. Na jednu stranu jsme jí něco slíbily, jenže víme, že je to nesplnitelný.
„Na druhou stranu jsme jí neslíbily, že pudem vykrádat archivy s tajnejma dokumentama, jenom jsme řekly, že se po něčem podíváme.“ Jako by už to samo o sobě nebylo dost. Jestli nám na to někdo přijde, tak nás odsoudí za vlastizradu. Nettie ví, jaký to je, tak se upřímně divim, že na to kejvla.
„Fajn a kde?“ skepse je moje druhé jméno. Vlastně třetí, hned za frackem. To jako fakt uvažuje o tom, že se vloupáme k utaj… počkat, Draci by taky u sebe mohli něco mít. Ale je taky pravda, že za celej život nemusíte potkakt jedinýho. Ale když se vám to povede, nikdy na to nezapomenete. Já jsem jednoho potkala, jako malá. Nevim ani jak vypadal, jenom si pamatuju, jak jsem cítila jeho moc, která se převalila přes náš dům, naštěstí nebyla určená nám, jinak by nás, mě a mámu, museli seškrabávat za stěny.
„V tebou získanym archivu školy.“ Furt mi to neodpustila a jak ji znám, tak to budu mít na talíři nejmíň další měsíc.
„Tak kromě tarantulí sloních rozměrů, tun prachu a ničím nepřebíjitelnym smradem tam svym způsobem nic není.“ Jímá mě hrůza jenom na to pomyslim. „A vůbec, kdy máme nastoupit?“ uvědomila jsem si, že jsem to jaksi pozapomněla. Říkal to vůbec? Třeba zapomněl – poslední zoufalé přání.
„Zejtra, hned po vyučování.“ A učit na další den se mám kdy? Zas dostanem celej vagon úkolů a pak aby člověk nespal celou noc. Co si ti učitelé myslej? Že umíme zastavit čas?
„Super.“ Miluju svoji ironijku.
„Čekáš, že na něco kápnem?“ zeptala se mě napřímo.
„Popravdě, myslym si, že by tam něco bejt mohlo. Minimálně něco před Válkou, protože mám pocit, že cenzurou prošly akorát oficiální části knihoven a nový věci, že jo, ale do archivů nikdo moc líst nemusel. Navíc, tam skoro nikdo nechodí, takže, i kdyby to už prošlo menší cenzůřičkou, tak stejně se tam něco málo najde. Otázka spíš je, jestli tomu budem rozumět.“
„Eh?“ nechápavě se na mě dívala a pak jí to docvaklo. „No jasně, každý měli svůj jazyk a jak jsme byli dřív spojený, tak se učili oba. Teď se o druhym nesmí ani myslet, natož mluvit.“
„Hm… a kdo nám to přeloží?“ asi si nevážim svýho života, jak jinak si mám vysvětlit, že se ochotně vrhám po věci, o níž vim, že zařídí moji rychlou destrukci? Opravdu jsem uvažovala o tom, že někde sčořim TABU slovník a přeložim si to, ale při mý rychlosti by to nebylo ani za rok a při mym štěstí ten slovním už stihly sežvejkat myši.
„Je tady jeden chlap, co umí oba. Náš říďa.“ Sladce se Nettie usmála. Ani my obě jsme tak vážní tvorové. Bylo jasný, že tohle nemyslela ani za tuny zlatech prasat vážně.
„Každej, kdo je starší třiceti, možná spíš třiceti a něco, přecijenom, když se naroděj, tak hned neuměj šprechtit a ještě aby uměli oba jazyky, ale ty jazyky si sou podobný, ne? Ne, já vim, že nemaj stejný ani předložky, dokonce se i jinak píšou písmenka.“ Zoufale jsem se na ní podívala. Docházelo mi, co mi tím chce říct. Že jsme v loji. Nikdo nám to dobrovolně nepřeloží, leda že…
„A kdyby dřív patřil k druhýmu rodu?“ chvíli jsme se na sebe koukaly a nechaly svoje hlavinky šrotovat.
„To by šlo, jenže kde je najdeš? Mladý byli poslaný rovnou na převýchovu a jedinej, kdo si získal úctu a na tuty víme, že je z Tabu rodu, tak je „levá ruka“ Utajovanýho krále. Upřímně, už vidim, jak za nim přijdem, to by byl první háček, se k němu vůbec dostat, ale teď k hlavní pointě, jak za nim přijdem, vrazíme mu zakázaný lejstra do rukou a řekne: přeložíš nám to prosím? My víme, že si tím nejspíš způsobíš rozsudek smrti, ale ty seš hodnej, viď?“ tu poslední část pitvořila tak, že jsem lehla smíchy a nemohla se zvednout. „Dám nám pět vteřin… než nám vpálí takovou, že pokoříme rekord a cestu kolem světa zvládnem za pět minut.“
„Pravda a stejně ani nevíme, jestli něco najdem.“ S tímhle jsme debatu ukončily a dál se věnovaly svejm věcem. Nettie se šrotila matiku, což nechápu, už teď mi jí umí říct i pozpátku a já si dál sestavovala svůj vlastní dalekohled originální výroby, abych viděla do oken kluků odnaproti. Mám pocit, že by na naši stranu měly bejt situovaný i sprchy, ale nejsem si jistá, nicméně moje dva předchozí pokusy o sestrojení skočily katastrofou, ale do třetice všeho dobrýho i zlýho, ne?
„Úchyle.“ Okomentovala to Nett a dál se věnovala svýmu. No co, nic tim neporušuju, jenom si zpříjemňuju pobyt.
…
„Já jsem to říkala! Měla ses učit!“ stála nade mnou Nettie a tvářila se vítězoslavně. Ano, ano, ještě mě za to zabij.
„Já vim, ale poslední dobou se k učení nemůžu dokopat.“ Div jsem se neproměnila v loužičku a nevsákla do podlahy. Sice zastávám názor, když po¸¸¸t, tak pořádně, ale to neznamenalo, že musim ze všeho dneska schytat ZA PĚT o testu z matiky nemluvě.
„Všimla jsem si a taky jsem si všimla, že se k nám řítí knihovník.“ Drcla do mě, abych se narovnala. Náš knihovník, to je taky kapitola sama o sobě. Tomuhle může být něco přes… to se ani nedá odhadnout. Z války má hodně jizev, a když k tomu připočtu fakt, že je hodně ale hodně starej, upřímně občas – skoro pořád – působí značně děsivě. Ale to je jenom první dojem.
„Můžeme dámy?“ ale má příjemnej hlas. Takovej co vás za každé situace uklidní. A taky je strašně hodnej, minule nám při rovnání archivu donesl i horkou čokoládu. Občas za nim chodíme jen tak, myslela jsem, že říkal, že bude celej měsíc pryč. Ale asi ho sem dotáhla ona vražda, která je stále tématem číslo jedna. Téma číslo dvě je, koho si teda král vezme místo ní, o číslo tři se rve nejnovější móda se soudem vraha a dál nevim.
„Jistě.“ Usmály jsme se na něj. Docela se na tu čokoládu těšim. Pomalu se rozešel směrem ke knihovně, v jejíž zadní části je vstup do archivu školy. Chvíli jsem ho pozorovala a pak mě to trklo. On bude něco vědět. Divim se, že mi nedošlo, že bysme mohly jít za nim. Nemyslim si, že by z toho, co po něm chcem, nebo budeme chtít, udělal velkou tragédii. Dyk nám i minule vyprávěl jednu příhodu z doby před válkou a že to byla příhoda, myslim, si, že kdyby to dotyčný věděl, tak by ho nejspíš přizabil:
„Když byl ještě starý král Entterilského rodu naživu a nynější utajovaný král byl malej, tak dostal od svého otce poníka. Prý se před svými kamarády vytahoval, že on má poníka a oni ne, až se postavil za poníka, kterej ho nejen kopnul, ale i no… zakoblížkoval.“ S Nettie jsme se při tý představě smály jak prorvaný. Tehdy jsem se ho zeptala, jak to ví, jenže jsme narazila. Ale myslim si, že sloužil na tehdejším hradě. Možná jako stráž. U něj nikdo neví.
„No tak, holky, to musíte pořád lítat v průšvihu?“ otevřel nám dveře do archivu.
„To nikdy není schválně.“ Plačky jsem se na něj podívala, docela mi záleželo, aby si o mně myslel jen to nejlepší.
„Dyk já vim. Počkejte, dojdu vám udělat čokoládu, aby se vám líp pracovalo.“ Usmál se na nás a pomalym houpavym krokem se vydal k sobě do pokoje, který byl hned vedle knihovny. Už jsme tam s Nettie jednou byly. Je to velký apartmán, kterej maj ostatně všichni, co tady učí nebo nějakym způsobem pracují. Když se otevřou dveře, tak je tam malá předsíňka a od ní vedou čtvery dveře, ty úplně vpravo vedou do pracovny, ty hned vedle nich do obýváku, pak jedny nevim kam a ty poslední do ložnice. Možná ty jedny vedou do koupelny, anebo do kuchyně. Nikdy jsem ho neviděla v jídelně.
Když se vrátil i s hrnečkama horký čokolády, tak jsme zrovna oprašovaly první knihy a snažily se je nějak zařadit do systému archivu, kterej jsme ještě plně nepochopily.
„Kdyby vás teď viděl ředitel, jak nás tady rozmazlujete.“ Usmála jsem se na něj a šla srkat svoji čokoládu. Jop, to bych si nechala líbit.
„Co by moh Daniel dělat? Upřímně si myslim, že se na svoji pozici nehodí.“ Víme, že ho nemá rád, ale teď jsem z jeho hlasu slyšela nenávist. Co se stalo? Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem omylem zaslechla hádku mezi nima. Moc jsem nerozuměla, vsadim se, že šlo o zakázaný jazyk, protože jsem byla dost blízko na to, abych rozeznala jednotlivá slova, ale nerozuměla jsem jim.
„Proč?“ podívala jsem se na něj.
„Na tom nezáleží. A tahle kniha patří támhle do regálu.“ Ukázal mi na předposlední poličku. Byla mi jasný, že na tohle téma se se mnou rozhodně bavit nehodlá.
„Díky.“ Zvedla jsme se, že ji tam odnesu, ale pak mě něco napadlo. Proč bysme nemohly tahat moudra rovnou od něj. Dyk minule vypadal, že mu to nevadí a že ho dokonce těší, že to může někomu vykládat, svítily mu oči radostí a usmíval se. A nám to nevadilo, bavilo nás ho poslouchat, byl pro nás něco jako děda. A řekla bych, že my jsme pro něj byly něco jako jeho vnučky.
„Stojí vám to za to?“ zeptal se najednou.
„Prosim?“ nechápavě jsme se na něj podívala.
„Tyhle problémy. Pokud chcete chodit pomáhat do knihovny, tak stačí říct.“ Usmíval se na nás tim způsobem, že bylo okamžitě poznat, jak si z nás dělá srandu. Ale na druhou stranu, bylo by možná lepší sem chodit dobrovolně. Stejně sem potřebuje, chodit častěji a i kvůli jinejm účelům, než je rovnání knih.
„Což o to, ale tohle je jediná víceméně ještě tolerovaná rebelie.“ Taky jsem se zažala culit jak měsíček na hnoji. Abych si mohla říkat rebelka, tak bych potřebovala bejt víc od rány. Hubatá jsem dost, ale při náznaku toho, že by mi někdo moh rozbít ciferník, se stáhnu do ulity. To Nettie to má naopak, jak je „slušná“, tak je pěkně od rány. Minule tu skoro zašlápla nějakýho klučinu, co si sem – do knihovny – šel pučit knihu, protože u nich se nedala sehnat. Nemusim zmiňovat, že jsem ho pak tady už neviděla.
„Když myslíš. Já vás na chvilku holky opustím, du na schůzi školní rady. Tak mi to tady prosím nepodpalte, nevytopte, nezdemolujte, nezpřeházejte a jinak destrukčně nezničte.“
„Byly jsme prozrazeny!“ řekla jsem rádoby zoufale, a pak jsem se začala smát na celý kolo.
„Pokusíme se.“ Udělala Nettie svůj andělský úsměv. Zezačátku jí ale nešel, jak jí cukaly koutky.
„Jak to děláš? Naposledy, když jsem ho udělala já, tak na mě můj bratránek řval něco ve smyslu čarodějnice.“ Řekla jsem rozmrzele. Dodneška jsem mu to nezapomněla.
„Říkej tomu třeba kouzlo osobnosti… dem hledat!“ obě jsme okamžitě byly jak po vypití sudu s energy drinkem. Vzaly jsme to hezky systematicky. Nettie se snažila prohrabat nezatříděným obsahem archivu a já se dala do regálů. Věděly jsme, že schůzovat budou tak nanejvýš dvě hodiny. Potřebovaly jsme hodně máknout. Neměly jsme čas pročítat každou knihu zvlášť a tak jsme hledaly znaky obou rodin anebo známý jména, hesla a tak. Já jsem ty svoje vyndavala na hromadu vedle sebe, po chvíli toho byl už dost slušnej štos a tak jsem se začala prokousávat textem. Měla jsem víceméně štěstí. Byl to z devadesáti procent starej dialekt, anebo to mělo nějaký podobný slova dnešním, takže význam věty šel jakštakš odhadnout.
„Jak seš na tom?“ houkla jsme na Nettie.
„Čtu.“ Ano, proč se namáhat s nějakou květnatou odpovědí, když stačí jedno slovo, že?
„Já taky, ale našlas něco?“ jakoby od začátku nevěděla, na co se přesně ptám. Ale spíš mi šlo o to, jestli našla něco víc, nebo taky, jako já, skončila u dodávek jídla, zbraní a tak.
„Možná.“
„Fakt?“ zvedla jsme se a šla za ní.
„Docela se to dá.“ Podívala se na mě a pak tu knihu zamotala do bundy, aby to vypadalo, až jí ponese, jako že si jenom zmuchlala bundu. Taky nápad, mnohem lepší než moje opisování. Ke konci hledání jsme byly vybaveny dvěma bichlema a jedněma poznámkami, co jsem našla zastrčený za regálem a pod tíhou stoletého prachu a pavučin. Mňamka.
„Tak jak vám to jde?“ vlezl dovnitř s úsměvem, který mu hned zmrzl, když uviděl naši „usilovnou práci“. Celej archiv byl vzhůru nohama, tak jsme rychle hledaly, tak jsme všechno zase vytahaly ven a to, co se nám nehodilo, jsme nakupily nahromadu.
„Spadly nám police…“ řekla Nettie takovym způsobem, že bych jí to uvěřila i já.
„Spadly?“ zeptal se nevěřícně. A šel k policím, je mi jasný, že nám to nevěřil. Dyk do tďka ty police normálně fungovaly a z ničeho nic se zhroutěj? Všimla jsme si, že Nettie zašla za roh a měla v ruce pár knih, pak se ozvala šílená rána. Já jsem se tak lekla, že jsem ten prázdnej regál pro jistotu celej shodila, jak jsem to naprala do police, byla jsem zrovna sehnutá a snažila se posbírat tu spoušť.
„Spadly…“ vynořila se z kouře prachu Nettie.
„To je divný, no radši to už nechte, aby to na vás nepopadalo, a já to nechám přes noc opravit.“ Vyvedl nás ven a ještě nám zamával na cestu.
„Cos tam vyváděla?“ uhodila jsem na ní, jakmile jsme došly za roh.
„Coby… koukla jsem se na poličky.“ Řekla naprosto nevinně. Ten tón znám. Použila ho, když nás její ségra obvinila, že jsme jí snědly celej narozeninovej dort. Popravdě se malý nedivim, že nám to nevěřila, když jsme byly ulepený čokoládou od hlavy až k patě. Což mi připomnělo příhodu z minulýho léta, kdy jsem se jak frajerka procházela po náměstí a proti mně šel kluk, co se mi dlouho líbí, culila jsme se na něj jak blbec a nechápala jsem, proč se na mě kouká, jak na debílka. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsme se otočila na Nettie a zeptala se jí, proč se na nás tak divně koukal. Ta věta mi dodneška zní v mejch nočních můrách: „Možná proto, že máš celou držku od čokolády!“ už nikdy jsem si nekoupila čokoládovou zmrzlinu.
Na pokoji jsme si každá vzaly po jedný knize a šly listovat. Upřímně, bylo to dost nudný čtivo. Zatla jsem u toho po prvních pár větách, probral mě až ráno budíček. Ležela jsem na zemi a na pravý straně jsem měla obtisklou stránku knížky. Nettie seděla na židli u stolu, nohy hozený na stole a zabalená do deky. Ani jedna jsme se nemohly dobrejch pět minut pohnout. A celej den jsme chodily, ajk kdybychom si to s někym celou noc vášnivě rozdávaly.