Vlkodlak x upír 10

Už to bude devět let, co jsem se dostal ze zajetí, pokud se tomu odchodu z tábora tak dá říct. Sedím na verandě a snažím se alespoň trošku opálit na letním slunci. Společnost mi tu dělá Daren. Všichni až na Marionii se přátelsky perou kousek od nás.

,,Zbraně připraveny'', zavelela Herone na Lunien a Lea, kteří zasalutovaly na svého kapitána.

,,Aji'', odpověděli naráz. Byli schovaní ve sněhových zákopech na jedné straně. Na té druhé byl Ruhino s Gerdrowem. Toto je trénink a žádná hra, avšak pro mě to je rozhodně zábava. Vždycky se předhání, kdo na nepřítele vyhodí větší kus sněhu. Nebo kdo zasáhne jejich velitele (Ruhina a Jijio). Většinou to ale končí nerozhodně, protože by se mohli mlátit celý měsíc, ale vítězem nikdo není.

Daren dělal vedle mě malého sněhuláka a snažil se mu přidělat ruce. Nedařilo se mu to už nějakou domu, tak se strašně vztekal. Byl rudý po celém obličeji a stále dokola se snažil přidělat dvě šišaté věci ze sněhu na prostřední kouli sněhuláka. Pak našpulil rty, zvedl se a v obou ručičkách, na kterých měl rukavičky držel kusy sněhu. Švihl rukama a bouchl s nimi na hlavu sněkuháka. Pak mu přidělal ještě jednu kouli za nejspodnější, čtyři nožičky na zpod a byl z toho sněhulákový králík.

,,Abáááj, abáááj'', křičel Daren. Myslím že to mělo znamenat: Banzááj, Banzááj. Ale to je jen můj odhad. V tom najednou kolem letěla sněhová koule. Chytil jsem ji těsně u svého obličeje i tak se ale trochu rozprskla. Když jsem oddělal ruku, všichni kromě Darena, který si všímal svého takzvaného králíka na mě zírali. Teď si budu hrát já, řekl jsem si v duchu. Každý z nich poznal, že je zle. Tu kouli nebo spíš to, co z ní zbylo jsem měl v ruce. Hodil jsem to do sněhu a začal válet. Udělal jsem jich pět o průměru asi šesti metrů. Ďábelsky jsem se na ně usmíval. Najednou se rozprchli, aby nedostali koulí. Chytil jsem jednu a hodil ji po Herone, protože byla nejdál. Její dva dlouhé hnědé, rovné culíky a černé brnění na sněhu vypadaly píše jako kus skály. Takže skvěle by zapadala do okolního prostředí, jenže v tuto dobu zde žádná skála není. Už byla skoro u vrcholku hory, která je naproti terase. Je podstatně níž položená, takže z terasy se stačí vyklonit a vidíte ji celou. Když koule dopadla, Herone vylezla hlava ze sněhu a slyšel jsem jenom: ,,Proč jsem vždycky první na ráně!''

Pak to byli ještě nějaké další nadávky. Jako druhý byl Leo. Dokáže zdrhat rychleji než Herone, ale má pomalejší myšlení, tak mu to hned nedocvaklo, když ho Herone nechala v zákopu. Byl skoro tak vysoko jako Herone. Jde ho těžko vidět, když se tak rychle pohybuje a jeho tmavě modrá, rovná a krátká kštice a stříbrné brnění, aspoň trošku ladí s prostředím. Jediný způsob, jak ho najít na sněhu jsou šlápoty, které dělá při každém dotyku se zemí. Napřáhl jsem se a hodil po něm další kus sněhu. Koule trefila cíl. Leo nenadává, tak se jen otřepal a v poklidu seděl, když už to měl za sebou. Jako další Ruhino. Do toho se špatně trefuje, neboť se valné většině dokáže s přehledem vyhnout. Proto jsem si kouli vyhodil a kopl do ní, aby se rozdělila na vícero kusů. Ruhino to vzal kaňonem přes špičaté kameny pokryté ledem. Jeho velká postava v černém brnění a hnědá hlava s krátkými vlasy hozenými dopředu s vyholenou pravou stranou se však nedá přehlédnout. Koule se rozdělila do několika ztuhlých kousků ledu a všechny letěli na Ruhina. Sníh se tu moc neudrží, neboť je tu příliš velká zima. Když se podíváte však na skálu, kde se oprašují Herone a Leo, tak ta je podstatně níž, než kde je hrad, proto se sníh může udržet a nestane se z něho kus ledu, když jej spojíte do koule. Na Herone a Lea padl sníh, ale ty koule byly menší dobu spojené, tak ještě nestihli zmrznout. Na rozdíl od těch dalších.

Ruhinovi největší kus padl přímo do obličeje, když se ohlédl, tak trochu odletěl, ale na poskakující noze se udržel, neboť se tomu kusu stihl trochu vyhnout. Poskakoval na dalších špičkách zledovatělých kamenů, avšak změnil směr své cesty, když je již potrestaný. Teď jsem došel k malinkatému problému. Gerdrow neutekl, ten neutíká. Dokáže se skvěle bránit a jeho brnění se štítem je téměř nezničitelné, ale nečekal, co mu udělám. Usmál jsem se na něj jako zabijácký psychopat. V tu chvíli věděl, že bude zle. Vzal nohy na ramena, že jsem viděl jen někoho, kdo odhazuje od pat kusy drceného ledu. Běžel směrem, kde byli Herone s Leem. Trošku mu zpoza štítu vyčnívaly krátké hnědé vlasy s vlnou na konečcích a jedním delším pramenem, než všechny ostatní na jeho hlavě. Hodil jsem další ze sněho-ledových koulí a utíkal směrem za Gerdrowem. Kouli rozdrtil švihem jedné ruky. Pak jsem se tam objevil já. To nečekal a já si ho podal tak, že jsem ho strčil ukazováčkem do brnění. Zadunělo to a Gerdrow se propadl hluboko do sněhu. Poslední je Lunien.

Vrátil jsem se zpět na verandu hradu. Lunien si dělala další malé sněhové koule, když si všimla té, kterou jsem udělal já.

,,Uwááá! Tak je veliká! Můžu si ji nechat'', zeptala se Lunien s jiskřičkami v očích. Naneštěstí pro ni, je to velký blb. Je hloupější než Daren, ale když se naštve, tak všechna její hloupost zmizí a stane se z ní zabijácký stroj, který umí ovládat dvakrát tak velké množství vody než normální čistokrevný. Lunien nosí své dlouhé hnědé vlasy, které ji padají až po pas, rozpuštěné a ofina ji zakrývá jedno oko.

,,Samozřejmě, že si ji můžeš nechat. Ale vezmi si ji někam jinam'', řekl jsem s krásným úsměvem. Lunien byla tak šťastná, že tu kouli nadzvedla, ale koule se na ni převážila. Tak a máme hotovo. Sedl jsem si zpět na židli a dal se opět do pozorování Darena. Ten si řekl, že panu králíčkovi udělá ještě paní králíčkovou. Zavřel jsem na chvíli oči, ale hned mě probralo zavrzání dveří, když Marionie nesla čaj. Obrátil jsem se za sebe a usmál jsem se na ni. V tom se nade mnou ukázal stín. Byl to orel. Orel? Vždyť ti tu nežijí. No.. Ještě jsem tady žádného neviděl. Kroužil nad hradem. Sledoval jsem ho. Měl něco přidělaného na noze. Dopis? Od koho? Zamračil jsem se. Něco se děje. Pomyslel jsem si. Zahvízdal jsem na něho tak, jak na orli vždy volal otec, když mi je ukazoval. Otec zbožňuje orly. Napřáhl jsem ruku, aby měl kam přistát. Orel se krouživými pohyby dostával čím dál níž. Pak dosedl na nastavenou ruku.

,,Kikyou'', řekl jsem spíš pro sebe. Všichni už se vrátili na verandu, aby zjistili, co se děje.

,,Vždycky, když se pošle Kikyou, děje se něco špatného'', řekl jsem větu, kterou mi vštěpil otec do paměti. Co se stalo? Před devíti lety se mír nesjednal, ale ani válka nezačala. Všichni zalezli na své území a pokud vím, tak se hodnou řádku let nic nedělo. Že by to už začalo? Vzpomněl jsem si na dopis od matky. Chtěla, abychom přijeli, když bude válka. Pak to ale zavrhla. Zdá se, že je to špatné....
Odvázal jsem dopis od orla a křupl pečeť. Rozhrnul jsem papír, který byl přeložen na půlky a četl.

,,Drahý synu,
žádám tě, abys okamžitě přijel. Vypukla válka a tvůj otec umírá..........''

Stačilo mi přečíst jen dva řádky a zjistím, že mi otec umírá.

,,Okamžitě všechno připravte'', nařídil jsem všem. Herone, Ruhino, Leo, Gerdrow a Lunien, která se probrala ze své debility zmizeli. Marionie chytila Darena a utíkala do hradu.
Byl jsem naštvaný. Doufal jsem, že za to co jsem pro ně udělal podepíší smlouvu a nebude válka. Zdá se, že jsem se mýlil. Ukážu jim tedy, co to znamená, když někdo neoplácí laskavost.

Začalo se stmívat. Tmavé mraky se objevili z mého hněvu. Zvedl se vítr a kolem poletoval sníh.

,,Vše připraveno'', řekla Herone za mými zády. Byla v dřepu a jednou nohou se opírala o zemi.

,,Když chtějí válku mají ji mít'', řekl jsem. Oči i vlasy mi zbělali. Na sobě jsem měl bílou košili zakrytou bílým pláštěm s rudým vyšíváním a bílé kalhoty s černými botami, které jsem měl až nad kolena.

Díval jsem se do dálky, jako by se měli za chvíli vynořit nepřátelé. Uvítal bych jejich návštěvu stejně, jak oni oplácí laskavost.

Otočil jsem se za Herone a šli jsme se představit těm, kteří jsou pro mě považovaní za zrádce.