SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vyhnanec - 17

Nevěděl jsem, jestli náhodou stále neblouzním. Možná horečka ještě neodezněla a já pořád ležím na zemi, před vyhaslým krbem a tohle je jen ta část, která se mě snaží utěšit před tím, než naposledy vydechnu. Viděl jsem už spoustu umírajících vlků a všichni těsně před smrtí měli spokojený výraz. Jako by je něco utěšovalo. Něco, o čem my smrtelníci nemáme ani tušení…
Ale teplo, které ke mně přicházelo, vůně a jeho dech otírající se o můj krk, mě postupně ujišťoval, že opravdu neblouzním. Že tohle není ten poslední krok před smrtí, nebo že to není jen sen.
Opravdu tady byl.
Můj Isao.
Svíral mé třesoucí se tělo v objetí stejně, jako já držel jeho. Měl jsem strach, že se mi rozplyne a v tuhle chvíli by to pro mne znamenalo víc bolesti, než tichá smrt v osamění.
„Isao,“ zašeptal jsem znovu a víc se k němu přitiskl. „Jak to… co tu děláš?“
Jeho ruka, která mě hladila ve vlasech, se zastavila.
„Jsem tu, abych se o tebe postaral, Tame,“ odpověděl svým hlubokým hlasem, který rozechvěl mé tělo víc, než samotná horečka.
„Ale nemáš tu být, je to nebezpečné.“
Těžko se mi říkala tato slova. Byl jsem šťastný, že tu je, na druhou stranu to pro něj opravdu znamenalo nebezpečí. Co kdyby někdo přišel na to, že je právě se mnou? Třeba takový Itachi se ho určitě ještě nevzdal a v momentě, kdy jsem já zmizel, tak on se jistě chopil příležitosti, aby si Isaa k sobě připoutal.
„Vím, kde mám být. A zrovna teď to místo je tady,“ pohladil mě po zádech a políbil na rty.
„Vyhnali tě?“ zvedl jsem hlavu a mírně zděšeně, že se tohle mohlo stát, jsem se mu podíval do očí.
„Nevyhnali. Ale na vysvětlování bude čas později,“ rozpojil mé ruce a potlačil mě na postel.
Nechtěl jsem ho pouštět, ale poslechl ho a bez řečí si lehnul. Přikryl mě pokrývkou až ke krku a dal mi na čelo nový obklad.
„Musíš se napít,“ vstal a došel ke stolu, kde do kalíšku nalil trochu odvaru. Když mi ho přiložil k ústům, neomylně jsem poznal pár bylin, které jsem tu měl. Některé tam byly navíc, ale byl jsem rád, že ho uvařil. Byl ještě teplý a já ho pomalu upíjel. Opravdu jsem měl žízeň a ten teplý odvar mi dělal dobře i na můj prázdný žaludek.
„Pořád hoříš,“ přiložil mi Isao dlaň na tvář, když odložil kalíšek zpátky na stůl. „Ale měl by ses opláchnout. Nachystám necky a pak ti pomůžu. Zatím odpočívej,“ zvedl mi obklad a políbil mě na čelo.
Jen jsem se usmál a přivřel oči.
„Zkus vydržet aspoň chvíli vzhůru, ano?“
Přikývl jsem a zpod přivřených víček jsem pozoroval, co dělá. Dokonce i vlčí uši i ocas mi zmizely, protože jich nebylo potřeba. Cítil jsem se v bezpečí.
Isao se vrátil ke dveřím, kde posbíral dřevo a hodil ho ke krbu, aby proschlo a mohl s ním pak zatopit. Z druhé hromady vzal pár polen a přiložil je do ohně. Odtáhnul kousek bokem medvědí kožešinu a na její místo přisunul necky. Nalil do nich trochu studené vody a pak stáhnul kotlík s vřící vodou z ohně a doplňoval studenou v neckách.
Ručně motané provazy byly nataženy na dvou místech od jedné stěny ke druhé a na nich visely deky a některé mé košile. Nejspíš mě z nich Isao převlíkal a teď tam schly. Pověšené věci tvořily jakousi zástěnu vedle necek a to v tom místě udržovalo větší teplo, které přicházelo od ohně.
„Tak pojď,“ vrátil se ke mně Isao, když byl spokojený s teplotou vody, kterou pro mne přichystal.
Pomohl mi zvednout se z postele a pak dojít k neckám. Zastavil na medvědí kožešině a svými hbitými prsty mi rozvázal halenu a svlékl ji.
V ten moment mě střepla zima a já se znovu začal třást. Isao na nic nečekal, vzal mě do náruče a hned mě uložil opatrně do horké vody, abych se zahřál. Ještě chvíli jsem se třásl, ale vůně z mateřídoušky, kterou tam při chystání hodil jednu hrst, mě pomalu uklidnila a teplá voda začala prohřívat mé roztřesené a ztuhlé tělo.
„Chvilku tu počkej,“ podložil mi Isao hlavu poskládanou plachtou, aby mě okraj necek netlačil.
Sám se potom vrátil k posteli. Vyměnil propocenou plachtu a deku za suchou a čistou.
„Jak dlouho tu jsi?“ pootočil jsem hlavu a na moment jsem se podíval do okna, kde jasně svítilo slunce a bylo asi tak v polovině své denní cesty.
„Od včerejšího rozednění,“ odpověděl Isao a hodil propocené věci na zem, kde už jich pár leželo. Přistoupil ke mně, vzal do ruky hadřík, namydlil ho a jemnými tahy mi začal omývat tělo.
Snažil se, být opravdu jemný, přesto mě všechno bolelo a každý tah jsem cítil, jako by po mně přejížděl hrubým kamenem. Všiml si toho a hadru odhodil na zem.
„Sedni si,“ pomohl mi narovnat se do sedu. Namydlil si ruce a začal mě omývat svými velkými dlaněmi, jejichž jemnost se dala srovnat s kožešinou malého vlčete. Když omyl mé tělo, pomohl mi lehnout zpátky do vody, aby mi mohl opláchnout i mé zpocené vlasy.
Byl jsem rád za tohle všechno, i když jsem v sobě stále cítil úzkost z toho, že tady je. Neustálý strach, že se něco může stát, mě provázel od chvíle, kdy jsem zjistil, že je to právě on, kdo sem přišel a zůstal tady.
Když byla má očista u konce, pomohl mi vylézt z necek. Otřel mě a oblékl mi čistou halenu. Protřel mi vlasy, jak jen to šlo, a pak položil na zem polštář.
„Sedni si tady, ať ti proschnou vlasy, nebo si zamokříš postel,“ donutil mě usadit se na zem, zády k ohni, aby teplo přicházející od krbu pomohlo při schnutí mých dlouhých vlasů.
Ve vodě, která byla po mém koupání, pak ještě promáchal pár mých košil a zavěsil je na šňůru. A než začal vynášet vodu z necek ven, zabalil mě do hrubého přehozu a ještě na mě hodil deku, abych neprochladl a do ruky mi dal kalíšek s odvarem.
Celou dobu jsem ho jen mlčky pozoroval. Po chvíli jsem měl chuť přejít k posteli a lehnout si, protože to sezení mě začalo zmáhat. Bolest mého těla se znovu začala ozývat s přibývající intenzitou a já už měl problém se udržet v sedu. Ale nechtěl jsem Isaa rušit v jeho činnosti. Odložil jsem prázdný kalíšek a lehl jsem si aspoň na bok tak, abych nezavazel.


„Asi bude lepší, když si lehneš do postele. Vlasy máš už skoro suché,“ promluvil najednou tiše, těsně u mého ucha a v prstech protáhl mé vlasy.
Otevřel jsem oči a rozespale jsem se na něj díval. Ani jsem si neuvědomil, že jsem při tom pozorování Isaa nakonec usnul. Zatím, co já spal, on vynesl všechnu špinavou vodu, uklidil necky a otřel vlhkou podlahu. V krbu byla přiložena další polena, aby oheň neubýval a stále prohříval celý domek. Z menšího kotlíku, který teď visel nad ohněm, vonělo nějaké jídlo.
Isao nečekal, až se úplně proberu, podebral mě do náruče a odnesl do postele. Pod záda mi podložil všechno možné, co šlo, abych mohl být aspoň v polo sedu.
„Potřebuješ se najíst, abys nabral sílu,“ řekl mi, když jsem na něho udiveně hleděl, proč tohle.
Vzal misku a přešel k ohništi. Nabral z kotlíku několik hrubých lžic a pak ho odsunul z ohně, aby se to nepálilo. S miskou se pak vrátil ke mně. Položil ji na stoličku, z které už, kdo ví kdy, zmizelo vědro s vodou a obklady a teď na ní ležel kousek chleba a lžíce.
Nadrobil chleba do misky a přisedl si ke mně.
„Nevěděl jsem, co udělat, tak jsem aspoň rozvařil maso. Nevím, jestli bys byl schopný něco tuhého teď rozkousat,“ nabral první lžíci toho něčeho, v čem byl rozmočený teď i chleba a přistrčil mi to k puse.
Ať to bylo jedlé nebo ne, opravdu jsem pocítil hlad. Bylo mi jedno, co to je. Dělal to Isao a dělal to pro mne. Otevřel jsem pusu a nechal se krmit. Malé kousky rozvařeného masa, rozdrobený chleba a vývar z toho udělaly kaši, a mě to aspoň nedělalo problém polknout, i přesto, že mě krk stále bolel.
I tak jsem nesnědl všechno. Když už jsem nezvládal polknout další sousto, Isao misku odložil a nalil mi znovu trochu odvaru. Napil jsem se a pak jsem se uložil do těch polštářů a přikryl se až ke krku.
Vytáhl jsem zpod deky jednu ruku a položil ji Isaovi na nohu. Potřeboval jsem se ho aspoň takhle dotýkat. Chytl ji do svých dlaní a druhou rukou mě pohladil po vlasech.
„Myslel jsem, že přišla tvá poslední hodina, Tame. Vyděsil jsi mě,“ podíval se na mě pohledem, z kterého mě zabolelo u srdce. „Co se stalo? Když jsem tě našel, byl jsi úplně studený a vůbec jsi nereagoval. Opravdu jsem si myslel, že umíráš.“
I v jeho hlase jsem cítil tu bolest, kterou musel cítit, když mě takhle našel.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl jsem tiše a stiskl jeho teplé prsty. „Spadl jsem ze srázu do potoka, když jsem se vracel z vesnice. Měl jsem pytel se zásobami, tak jsem se nemohl změnit ve vlka.“
„Proto máš rozseklou hlavu?“ zajel rukou pod mou hlavu a jemně se dotkl poraněného místa.
Přikývl jsem.
„Jak dlouho jsi ležel v potoce?“
„Nevím, ale všechny věci musely zůstat tam. Nedokázal jsem nic odnést a všechno bylo úplně promočené.“
Když jsem o tom mluvil, měl jsem nepříjemný pocit, jako bych selhal v něčem důležitém.
Byl jsem rád, že jsem se z tama vůbec dostal po svých. A přesto, že jsem nebyl schopen nic udělat, Isao mě našel a pomohl mi. Tuhle pomoc jsem tu vůbec nečekal. Kdo ví, jak by to jinak dopadlo. Má přijít Yakei, ale až dva dny před úplňkem a do té doby bych tu nejspíš umřel. V tu chvíli mi něco došlo.
„Přišel jsi včera při rozednění?“
Isao přikývl.
„Kolik dní zbývá do úplňku?“ podíval jsem se k oknu, jako by mi odpověď mělo dát právě slunce, které se na nebi zas o kus posunulo, a začalo blednout.
„Tři,“ vstal Isao, aby zcela dovřel okenice a dovnitř nešel noční mráz. „Zítra musím odejít. Jsem rád, že ses probral. Nevím, co bych dělal. Nemohl bych tě tu jen tak nechat.“
„Ještě jsi mi neřekl, proč jsi tady,“ otočil jsem se na bok, abych na něj lépe viděl.
Nervozita z toho, že jsem prospal, kdo ví kolik dní, byla pryč. Podle toho, co říkal, tak jsem tu byl sám jen tu jednu noc a on mě našel před rozedněním. Tím pádem Yakei přijde až zítra po poledni, nebo možná k večeru, podle toho, jaká bude cesta.
„Nesmíte jít na setkání s Mareem,“ řekl najednou po chvilce mlčení, když se přede mnou zastavil.
„Co? Proč?“ nechápal jsem, proč tak náhle o tom mluví.
„To je ten důvod, proč jsem tady. Velitel si myslí, že jsem šel na návštěvu do sousední vesnice. Všichni ví, že jsem tam občas chodil, takže to není nikomu podezřelé.“
To je pravda. Kdysi jsme tam byli společně, když jsme tam nesli nějaké zprávy. Isaa si tam velmi oblíbila jedna rodina a on za nimi občas docházel.
„I přesto, co jsem veliteli řekl o Mareových výletech za úplňku, tak mi nevěří. Doslechl jsem se, že ho nechá teď sledovat. Dozvěděl jsem se to úplnou náhodou, když ti dva, co to dostali za úkol, se o tom bavili ve zbrojnici. Hlupáci si mysleli, že tam jsou úplně sami.“
„Taky jsem se ve zbrojnici dozvěděl spoustu věcí. Strážci si nedávají pozor na pusu a zapomínají, že je může kdokoliv slyšet. Jsou to vážně hlupáci,“ pokýval jsem hlavou. Ale pak jsem si uvědomil jednu věc a vyděšeně na Isaa pohlédl. „Ale co Mareo? Půjde tam a bude tam čekat. Pokud tam někdo od nás přijde, znamená to pro něj smrt a navíc… Bude nás podezírat, že jsme ho zradili. Pokud tam nepřijdeme, nebude vědět, co se stalo a stejně bude v podezření, když tam na nás bude čekat a bude celou dobu sám.“
Začal jsem rychle uvažovat, jak Marea varovat. Jak mu předat zprávu, aby tentokrát nepřišel. Budeme muset vymyslet jiný způsob, jak získávat informace. A taky, co kdyby tam přišel Kenji? Spousta variant, co by se mohlo stát, se mi teď honila hlavou. Přemýšlel jsem nad tím tak urputně, až mě z toho zase rozbolela hlava.
Posadil jsem se, protože jsem nebyl schopen zůstat ležet. Kdybych se necítil stále slabý, nejspíš bych už přecházel po pokoji sem a tam a snažil se přijít na způsob, jak tohle vyřešit.

Mareo je vážně v nebezpečí. Pokud ho obviní ze zrádcovství, čekala by ho rovnou smrt. Tady už skončila veškerá legrace. Opravdu je v tom velitel zapletený. Ale jak moc? A pokud je to tak, nebude už na nic hledět a postará se rovnou o to, aby ti, kteří mu stojí v cestě, byli posláni na smrt. Nebo je sám rovnou zabije, tak jak to zkusil i u mě. A navíc… Velitel nevěří už ani Isaovi… Situace se začíná velice přiostřovat. Až moc…

„Předal jsem tu informaci Mareovi,“ promluvil najednou Isao do ticha. Otočil se a šel ke krbu, aby prohrábnul ohniště a přiložil další dřevo.
„Jak?“ zeptal jsem se. Žaludek se mi přitom stáhnul, protože se tím Isao vystavoval velkému nebezpečí.
„Jen jsem se ho zeptal, jestli si tu svou vlčici chrání, aby mu za ní nelezl někdo jiný. Nejdříve to nechápal, ale když jsem řekl, že za úplňku jsou prý vlčice nevášnivější, přikývnul. Řekl, že toho využije a na procházku tentokrát nepůjdou. Byli u toho i další strážci, a hned si z Marea začali utahovat, aby kolem něho za chvilku neběhala smečka malých štěňat. Neboj se,“ otočil se Isao zpátky ke mně. „Nezůstane doma, bylo by to moc podezřelé. Byl jsem u toho, když si vyžádal volno, aby mohl navštívit sousední vesnici. Víš, že tam žijí jeho příbuzní. Myslím, že Mareo není takový hlupák, aby nepochopil mé varování.“
Isao se zastavil u stolu a nalil mi do kalíšku trochu odvaru. Došel ke mně a podal mi ho.
Už jsem otvíral pusu, že se na něco zeptám, když sebou náhle cuknul. Skoro jsem nepostřehl, kdy popadl meč a prudce se otočil směrem ke dveřím. Upřeně se na ně díval, jak se otevírají.
V tom momentě jsem ztuhnul i já. Všechno možné mě během toho krátkého okamžiku napadlo. Jedna z věcí byla i ta, že Isaa někdo sledoval a teď si pro nás přišli.
Dveře se s mírným skřípotem otevřely dokořán a dovnitř se okamžitě vetřel mráz. Zima došla hned až k nám a já se začal třást. Svíral jsem kalíšek v ruce a vyděšeně jsem hleděl na postavu, která se tam zjevila. Jako ve snu jsem se díval na ruku, která pomalu přes rameno vytahovala z pochvy dlouhý meč.
Chtěl jsem vykřiknout, ale všechno se událo tak strašně rychle…
Isao se rozběhl proti příchozímu a v momentě, kdy do sebe jejich meče narazily, jsem leknutím upustil kalíšek a zbytek odvaru se vylil na postel.
Dostal jsem strach. Opravdu velký strach z toho, co se tu děje.

Nevěří jeden druhému. Můžou se zabít. Ale kdo vyhraje?

Byl jsem vyděšený, když se do sebe pustili. Ani jeden se na nic neptal, prostě na sebe zaútočili. Přísahal bych, že i pár jisker odletělo od jejich mečů, jak prudce do sebe narážely.
Stůl se převrátil, když Isao odletěl a narazil do něj. Dopadl na zem, ale mečem vykryl ránu, která šla přímo na jeho hlavu. Vzápětí vyskočil na nohy a než se jeho protivník napřáhl k dalšímu úderu, nabral ho v pase. Prudký náraz do zdi je oba na chvíli ochromil, ale na to od sebe odskočili, znovu s meči napřaženými proti sobě… Prudce oddechovali a chodili kolem sebe v kruhu, vyčkávajíc, kdo zaútočí jako první.
Tohle všechno se odehrálo tak rychle, že jsem nestihl ani zareagovat. Ale v tuhle chvíli jsem se konečně vzpamatoval. I přes svou slabost jsem vyskočil z postele a rozběhl se mezi ně.
„Dost! Přestaňte!“ zastavil jsem se a rozpřáhl ruce. „Yakei! Isao není nepřítel!“
Ale neposlouchal mě ani on, ani Isao. Stál jsem zády k Isaovi, abych ho chránil a otáčel se podle toho, jak Yakei přecházel po místnosti. Byl nervózní a místy začal vrčet. Nevěřil mi a nevěřil ani tomu, co jsem říkal. Viděl jsem to na něm.
„Yakei, prosím, odlož ten meč!“ byl jsem nachystaný použít svou sílu, kdyby znovu zaútočil.

Nedovolím, aby se Isaovi něco stalo.

Ale byl jsem slabý a netušil jsem, kolik síly mi ta nemoc vzala.
„Jdi mi z cesty, Tame, nebo zabiju i tebe,“ zavrčel Yakei a vycenil zuby. Na hlavě se mu objevily vlčí uši a jeho ocas se napřímil do výhružné polohy.
Nohy se mi třásly, měl jsem problém udržet ruce rozpažené, ale nehodlal jsem ustoupit. Soustředil jsem se na to, že budu muset čelit útoku rozzuřeného vlka, který byl pln pochybností. Viděl jsem to v jeho očích.
„Yakei, prosím, přestaň, Isao není nepřítel,“ zkusil jsem naposledy.
Udělal však krok ke mně a ani na okamžik nesklonil meč.
„Uhni, Tame!“ zavrčel znovu a už se chystal skočit, když se za mnou náhle ozvalo zarachoceni, jak Isaův meč dopadl na zem. Rychle jsem se otočil a jen se díval, jak Isaovo se oblečení se šustěním ukládá na zem a přede mnou stojí velký bílý vlk s očima černějšíma, než samotná noc. Na moment jsem se zarazil, ale probral mě znovu zvuk, když tentokrát Yakeiho meč dopadl na zem. Otočil jsem se zpátky k němu a viděl, jak ze sebe v rychlosti shazuje halenu. V tu chvíli Isao výhružně zavrčel…
„Isao! Prosím, ne!“ vykřikl jsem a chtěl ho zastavit, ale najednou se kolem mne mihla bílá kožešina.

Kdy… Kdy to Yakei stihl? Byl to jen okamžik!

Vrčení a vzteklý štěkot se rozlehly po domku, když do sebe skočili. Naráželi do nábytku, do stěn, když do sebe naráželi a snažili do toho druhého zabořit své zuby. Zuřivý boj byl přerušován jen silnými nárazy, jejich výhružným vrčením a štěkotem, občas se ozvalo zakňučení, když se jednomu nebo druhému povedlo zakousnout svému protivníkovi do slabin. Vyděšeně jsem uskočil, když kolem mě proletěly dvě chlupaté koule, jejichž bílá srst byla místy zbarvena do ruda. Na moment se pustili, ale vzápětí proběhli dveřmi, kde se venku hned na sebe znovu vrhli.
Vyběhl jsem za nimi, nehledíc na to, že jsem jen v košili. Nevnímal jsem ani mráz, který na mě hned zaútočil vší silou. Stál jsem bos v tom sněhu a díval se, jak se rvou. Jen podle nepatrně našedlého odstínu srsti, jsem dokázal určit, který z nich je Yakei. Čerstvě napadaný sníh byl v momentě zválený a měl červený nádech od jejich krve, která jim skapávala z jejich zraněných míst.
Napřáhl jsem ruku v úmyslu je od sebe odrazit svou silou, ale zarazil jsem se.

Vždyť můžu ublížit i Isaovi…

O něco jsem se k nim přiblížil, i když hrozilo, že mě smetou sebou. Zaměřit se na ně byl velký problém. I přes všechno rozčílení a slabost, která mě zmáhala, jsem soustředil sílu do své ruky.

Nemůžu dovolit, aby se tu pozabíjeli. Je to jen nedorozumění…

Modrá zář obalila mou ruku. V momentě, kdy se od sebe na malinký okamžik oddálili, proletěl mezi nimi modrý záblesk. Yakeimu se otřel o čumák. Nebyl to silný úder, neměl jsem tolik síly, ale to stačilo na to, aby Yakei odskočil a bolestivě zakňučel. Ale toho okamžitě využil Isao…
Nedokázal jsem už vyslat novou ránu, abych ho aspoň zastavil. Jen jsem sledoval, jak Isaova otevřená tlama s vyceněnými zuby míří na Yakeiho čumák, aby se do něho zahryzl.
Ale v tu chvíli se stalo něco zvláštního.
Jen jeden Yakeiho rychlý pohled na do široka otevřenou tlamu, která se k němu blížila, a najednou poraženecky zakňučel, stáhnul ocas mezi nohy a sklonil hlavu. Natočil ji na bok a nastavil svůj krk.
Těsně u něj se zastavily Isaovy zuby, ale nestiskl. Stál a jen vrčel.
V šoku jsem se díval na to, co se teď stalo. Nechápal jsem to. Jejich boj byl vyrovnaný, nejspíš by se rvali, dokud by nepadli vyčerpáním.

Proč se najednou vzdal? Proč ukázal pokoru někomu, na koho sám jako první zaútočil?
Co se to tu děje?

Sledoval jsem, jak se Yakei, s hlavou skloněnou na bok, pomalu ukládá na zem a otáčí se na záda. Skoro jsem nedýchal, jak překvapující byl tenhle zvrat.
Yakei dával všanc své nejzranitelnější místo někomu, koho nezná. Dával tak najevo tu největší pokoru někomu, kdo byl odhodlaný ho rozsápat na kousky. On, silný bojovník z rodu sněžných vlků…
Isao se k němu pomalu přiblížil ještě víc. I přesto, že nejspíš bylo rozhodnuto, byl stále ostražitý.
Chvíli jen tak stál, pak položil Yakeimu na moment tlapu na jeho odhalené břicho a naposledy zavrčel.
Pak se pomalu vzdálil směrem ke mně, neustále ho sledujíc, jako by mu i přesto nevěřil.
Yakei ještě chvíli ležel, ale pak se změnil do lidské podoby. Zůstal klečet na zemi, i přesto, že byl zraněn a mrazivý vzduch a studený sníh, mu dělaly problém udržet se na místě. Rychle oddechoval, ale dál klečel s hlavou skloněnou.
Náhle jsem pocítil úlevu. Viděl jsem, že mu Isao stále nevěří, ale já věděl, že tohle Yakei myslí vážně. Že nehodlá už zaútočit, i když to pro nás bylo nepochopitelné a překvapivé.
„Isao,“ udělal jsem dva kroky ke svému vlkovi. „Isao, je konec,“ došel jsem k němu a položil mu ruku na hřbet. Jeho tiché vrčení se přenášelo do mé dlaně, a já cítil, jak je stále rozčílený a jen tak, tak se drží, aby po Yakei znovu neskočil.
„Isao, prosím,“ zašeptal jsem.
Napětí a nervozita mně pomalu opouštěly, stejně jako mé síly. Nemoc a mráz si je braly velkými doušky a já cítil, jak slábnu. Moje ruka se svezla po jeho srsti a zanechala na jeho boku červenou čáru od krve, která mu vytékala z rány na hřbetě. Snažil jsem se nepropadnout mdlobám, držel jsem se ze všech sil, ale během chvíle se má kolena dotkla zváleného sněhu a ostrá bolest projela celým mým tělem. Mohl jsem se jen dívat, jak se zakrvácený sníh ke mně blíží… Jen kousek chyběl, abych dopadl tváří k zemi, když mě zachytily Isaovy ruce.
„Vydrž, Tame,“ promluvil na mě a zvedl mě do náruče. Bosé nohy mu podkluzovaly na sněhu, ale přesto posbíral všechny své síly, které mu z boje ještě zbyly, a rychle mě odnášel dovnitř. Posadil mě na postel a stáhl ze mě mokrou halenu, aby mi vzápětí oblékl suchou. Uložil mě na polštáře a zabalil hned do dvou přikrývek. Celou tu dobu však po očku ostražitě sledoval Yakei, který pomalu vešel dovnitř, zavřel dveře a z povzdálí nás sledoval.
„Ohřeju ti odvar,“ přiložil Isao na moment ruku na mé čelo.
Moje horečka zase stoupala. Zimnice zachvátila mé tělo tak silně, že jsem se celý nekontrolovatelně třásl. Přesto jsem vytáhl ruku zpod deky a na moment Isaa zastavil. Držel jsem ho za zápěstí a díval se mu do jeho ustaraných očí.
„Yakei není nepřítel, sám jsi ho viděl, když jsme byli na setkání s Mareo. Má na starosti ochranu vesnice. Isao, věř mu prosím tě,“ i když šeptem, mluvil jsem naléhavým tónem.
Isao se vymanil z mého sevření a zasunul mi ruku zpátky pod deku.
„Dobře,“ přikývl. „Ale teď lež, hned jsem u tebe.“
Narovnal se a otočil se k Yakei. Chvíli na sebe beze slova hleděli. Ani jeden však už neukázal známky nepřátelství, či náznak útoku. Byli oba plně ve svých lidských podobách, se šrámy různě po těle.
Isao se sehnul k zemi, zvedl Yakeiho věci a hodil mu je. Sám na sebe natáhl svou halenu a kalhoty.
„Neznám tě, ale věřím Tamemu,“ řekl Isao a víc si Yakei nevšímal.
Vzal kotlík, ve kterém byl zbytek odvaru a dal ho nahřát. Přihodil pár kusů dřeva do ohně, který začal skomírat, a postupně se po místnosti začalo rozlévat příjemné teplo.
„Napij se,“ přiložil mi Isao po chvíli k ústům hrnek s teplým odvarem.
Trochu jsem upil a pak zmoženě ulehl zpět na polštář. Všechno to, co se stalo, mi sebralo většinu síly, kterou jsem před tím nabral.
„Potřebuješ ošetřit,“ řekl jsem tiše, když jsem viděl, jak mu místy skrz halenu prosakuje krev. „A ty taky,“ otočil jsem se na Yakei, který k nám přistoupil a z uctivé vzdálenosti podával Isaovi obklad.
„To počká,“ řekli oba najednou, jako by se domluvili.
Isao mi přiložil obklad na čelo a víc mi přitáhl deky k tělu.
„Nepočká,“ odmítl jsem jejich reakci. „Druhý pytlík zprava,“ kývl jsem hlavou ke stěně, kde byly na skobách zavěšeny pytlíky s bylinami. „Udělejte odvar. Jednu hrst do kotlíku, nechte to chvíli vyluhovat a pak si s tím vyčistěte rány,“ dopověděl jsem nesmlouvavým hlasem, i když mi nebylo dvakrát dobře. „Jinak vstanu a udělám to sám!“ dopověděl jsem, když jsem viděl, jak nedůvěřivě na sebe pohlédli.
„Udělám to,“ odstoupil Yakei od postele a šel nabrat vodu do kotlíku, aby se voda co nejdříve uvařila.
Isao zatím u mě seděl, měnil mi obklady a po troškách mi dával pít odvar.
Jen v jeden okamžik zbystřil, když uslyšel, jak Yakei zvedá ze země jejich meče. On je však jen vzal a opřel vedle sebe ke stěně, vedle hlavy postele. Dal tím najevo, že opravdu nehodlá v boji pokračovat.
Pozoroval jsem oba dva.
Jejich pohyby, jejich reakce, jejich výrazy ve tváři. Stále jeden druhého hlídal, i když za celou dobu neřekli ani slovo. Občas se chytli v místech, kde měli zranění, když je to zabolelo.
Celý ten jejich boj jsem si znovu začal přehrávat v hlavě. Pořád mi na tom něco nesedělo.
A když si Isao vlékl halenu, aby mu Yakei ošetřil rány na zádech, došlo mi to.
Isaova zranění nebyla vážná a ani nijak hluboká. Yakei byl velmi silný bojovník a zkušenější, než isao a přesto utržil hlubší rány.

Proč? Proč na Isaa zaútočil, ale přesto do toho nedal veškerou svou sílu? Vypadalo to, jako by se spíš bránil. Jako jen chtěl vyzkoušet Isaovu sílu. Ale proč? Zaútočil na něj a přesto ne se vším, co mohl použít. Ani jednou se Isaovi nezahryznul do citlivých míst… Ani ta rána mečem, vedena na Isaovu hlavu, neměla takovou sílu, jakou by měla mít…

„Yakei,“ posadil jsem se, i přesto, že mi Isao nakázal odpočívat. Oba dva se na mě otočili. „Yakei, proč ses vzdal? Jsi silnější, měl jsi převahu, minimálně dvakrát jsi mohl Isaa zabít.“
Jeho ruce se zastavily, když právě vyplachoval hadřík, aby mohl pokračovat v omývání Isaových ran. Stál a jen se na mě díval, jakoby nechápal, co jsem se ho zeptal.
Isao vyskočil na nohy a otočil se na něj. V jeho očích se odráželo to, co jsem já vyslovil nahlas.

Proč?

Těkali jsme pohledem z jednoho na druhého a napětí rostlo.
„Yakei, tak mluv! Co se tu děje. Proč jsi přišel o jeden den dříve. Měl jsi dorazit zítra. Proč všechno tohle!“ vytáhl jsem ruku zpod deky a mávnul jsem směrem k jejich mečům a pak k Isaovi.
„Odpovím ti zatím jen na jednu otázku,“ hodil Yakei hadřík zpět do kotlíku s odvarem a přistoupil ke mně blíž. „Kenji se dozvěděl, že-“ na moment se zarazil a pohlédl na Isaa, ale ten mu pokynul rukou, aby pokračoval. Bylo zvláštní, že pak Yakei pokračoval bez dalšího zaváhání. „Dozvěděl se, že nepůjde na setkání. Kaida mu zakázal odejít z domu. Ale on…“ znovu se odmlčel.
„Co on?“ tělem mi projel nepříjemný pocit, jako by Yakei přinesl nějakou špatnou zprávu.
„Kenji včera v noci zmizel…“

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

A jedeme dál. Smile K Tamovi dorazí další návštěvník, no... s nějak se s Isaem nemusí. Smile

4.833335
Průměr: 4.8 (6 hlasů)