SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vyhnanec - 18

„Kenji zmizel? Co ho to napadlo?“ posadil jsem se, i když se to Isaovi moc nelíbilo. Aspoň mě pořádně zamotal do přikrývky a do ruky mi podal teplý čaj.
„Jak je to dlouho?“
„Včera ráno už nebyl ve vesnici. Nejdříve jsme si mysleli, že se vrátí, ale když se blížilo k večeru a on pořád nebyl, Kaida prohlédnul jeho pokoj a zjistil, že si vzal i nějaké věci a také nějaké jídlo zmizelo. Nechápu, co ho to popadlo,“ zavrčel Yakei.
Namočil hadru do odvaru a začal si otírat rány, které utržil při jejich potyčce.
„Proto jsi tady? Kenji tu ale není. Aspoň o tom nevím,“ uvědomil jsem si, že jsem asi tak dva dny byl úplně mimo.
„Není tady,“ ozvalo se dvojmo a já na oba udiveně pohlédl.
„Když jsem přišel, nejprve jsem si to zkontroloval, ale cítil jsem jen tebe. No spíš jen trošku, protože jsi byl už jen kousek od toho, abys vydechl naposledy,“ řekl Isao a přisedl si znovu ke mně. Pohladil mě ve vlasech a políbil mně na mé horké čelo.
„No já přišel dneska v noci a chvíli jsem tu obcházel, ale taky jsem tu Kenjiho nikde nenašel, jen tebe a…“ podíval se na Isaa, „…a tohohle.“
Isao jen pootočil hlavu a tiše zavrčel.
„Musíme Kenjiho najít,“ začal jsem se zvedat z postele, ale silná ruka mě zarazila zpátky.
„Nikam nepůjdeš, sotva stojíš. Jak bys to chtěl udělat? Skončíš hned po pár krocích někde ve strouze,“ zamračil se na mě Isao.
Dost jasně mi tím připomněl, co se stalo a že opravdu nejsem schopen se vydat na jakoukoli delší cestu. Kdyby mi Isao nedonesl jakousi divnou nádobu, kterou vyštrachal, kdo ví odkud, nejspíš bych měl mokrou postel. Ani tuhle normální lidskou potřebu jsem nebyl schopen vykonat, aniž bych se nesunul k zemi.
„Jo, málem jsem zapomněl,“ přerušil Yakei mé přemýšlení, jak to udělat s Kenjim.
Zvedl se, hodil na sebe jen přehoz, a vyšel ven. Za chvíli se vrátil a na podlahu vedle krbu dopadlo něco těžkého.
Zvědavě jsem se tam podíval.
Na zemi ležel můj pytel s věcmi, které jsem musel nechat u potoka pod srázem a vedle něho kožešinový přehoz. Podle toho, jak se pod tím tvořil mokrý flek, bylo všechno ještě mokré.
Yakei bez řečí začal vytahovat věci a rozkládal je kolem ohniště. Těžký přehoz nasáklý vodou hodil přes jeden provaz co nejblíže k ohni, a vzápětí bylo slyšet, jak kapky vody dopadají rychle za sebou na zem a kde se pak vpíjely do dřevěných prken. Dokonce i boty, které jsem tam musel nechat, už stály pěkně vedle sebe a stoupala z nich pára, jak teplo od ohně vysušovalo jejich vlhkost.
„Co jsi dělal, prosím tě?“ podíval se na mě Yakei trochu vyčítavě, když byl s prací hotov a my se na něj jen mlčky dívali.
„Spadl jsem ze srázu do toho potoka a nějakou dobu jsem o sobě nevěděl. Praštil jsem se do hlavy,“ odpověděl jsem a zas se cítil trochu provinile, že příroda nade mnou zvítězila.
„A zůstalo ti v té hlavě něco? To jako vážně v tomhle stavu chceš jít hledat Kenjiho?“
Yakei mluvil dost vyčítavě a já si nemohl pomoct, ale i u něj jsem cítil náznak starosti o mou maličkost. Přešel k nám, podal Isaovi hadřík namočený v odvaru a klekl si zády k němu, aby mu otřel rány, na které si nedosáhl.
Isao to bez řečí udělal, ale při té činnosti bylo na něm vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí.


„Na něco jsi přišel,“ ozval jsem se najednou do ticha, když jsem ho pozoroval a jeho výraz ve tváři se náhle změnil. „Znám tě dobře, Isao. Tak co to je?“
Isao otřel Yakeimu poslední šrámy, podal mu zakrvácený hadřík a pak vstal.
Natáhl se pro halenu, oblékl si ji a pak si vzal boty, aby se obul. Omotával si první onuci na nohu, když konečně promluvil.
„Půjdu se po něm podívat.“
„Ale vždyť se musíš zítra vrátit,“ namítl jsem.
Měl jsem o Kenjiho starost, ale přesto mi bylo líto, že by Isao odešel a já tak ztratil možnost být s ním o něco déle.

Láska je prostě sobecká…

„Půjdu já,“ postavil se najednou Yakei a také on se začal oblékat. „Ty zůstaneš s Tamem, aby ses o něho postaral,“ otočil se ještě na Isaa, který si právě domotal druhou onuci a natahoval si své vysoké boty.
„Jsem rychlý, budu tam a zpátky během chvíle,“ nedal se přesvědčit Isao a vstal. Párkrát zadupal, aby mu boty lépe sedly na nohy a začal na nich šněrovat tkanice. „Vím, kde se scházíte, a taky vím, že tam Mareo tentokrát nepřijde.“
„Je to pro tebe nebezpečné!“ zvýšil hlas Yakei.
„Řekl jsem, že tam půjdu!“ křikl na něj Isao a výraz v jeho tváři byl najednou takový neústupný, který jsem u něj vídával málokdy.
Lítal jsem pohledem z jednoho na druhého a sledoval jejich slovní výměnu. Ale v tomhle momentě, kdy Isao vyjel skoro až rozkazovačně, se stalo něco zvláštního.
Yakei sebou cuknul, mírně sklonil hlavu na bok a já viděl, jak se snaží uklidnit. Jako by z něj vyzařovalo něco podobného pokoře.

Co se to tady zatraceně děje? Je pravda, že mi Yakei doposud neodpověděl na mou druhou otázku…

„Yakei-“ chtěl jsem mu to připomenout, ale on začal znovu mluvit, již o poznání klidnějším tónem.
„Nemůžeš tam jít. Pokud ve městě něco tuší, byl bys v nebezpečí, kdyby tě chytli s někým z vyhnanců. Navíc mě Kenji dobře zná, tebe ne. On tam bude čekat na Mareo a ne na tebe. Bude s tebou chtít bojovat, protože se bude cítit ohrožen a já nemůžu dovolit, aby se vám…“ Na moment se zasekl, ale hned na to pokračoval: „Aby se Kenjimu něco stalo.“
Isao se zarazil. Znovu měl ten výraz, kdy usilovně přemýšlel. Ale ať už to viděl, z jaké strany chtěl, Yakei měl pravdu. Navíc, byl starší a zkušenější, než Isao.
„Jak víš, že Mareo nepřijde,“ zeptal jsem se, abych něco řekl, protože to ticho, bylo až nesnesitelné a napětí bylo cítit v celé místnosti.
„Poslouchal jsem vás, když jste se o tom bavili,“ přiznal se Yakei. „Potřeboval jsem vědět, proč je tady,“ kývnul nepatrně hlavou k Isaovi. „Navíc, jsem tu proto, aby sem nešel Kaida.“
„Kaida?“ posadil jsem se, a tentokrát mě nikdo nezarazil zpátky do postele.
„Ano. Bojí se o něj a byl rozhodnutý si ho osobně najít a zmlátit ho za to, co udělal. Kenji si ve své prchlivosti vůbec neuvědomuje, co to pro jeho otce znamená. Už tak, že přišel o jednoho syna, když Saburu zemřel.“
„To je pravda. Kenji je zamilovaný a vůbec nepřemýšlí nad následky,“ sundal jsem si hadr z čela a hodil ho do vědra.
„Dobře,“ promluvil náhle Isao, který byl celou dobu zticha. „Půjdeš tam. Počítám, že se Kenji bude pohybovat někde v okolí místa, kde jste se setkávali s Mareo. Já zůstanu tady, ale zítra musím odejít, a byl bych rád, kdyby se o Tame někdo postaral, než mu bude lépe.“
Yakei se už bez dalšího otálení začal oblékat. Byl za chvíli připravený a ještě si připínal meč, když se u něj Isao zastavil.
„Nejspíš budeš muset Kenjiho přitáhnout za vlasy. Ale v žádném případě mu nesmíš dovolit, aby se vydal za Mareo do města. Snad není tak blbej a pochopí, jaké nebezpečí by to pro něj i pro Marea znamenalo.“
Yakei jen kývnul hlavou, mávl ke mně rukou a za chvíli už byl pryč. Na zem jen dopadlo pár sněžných vloček, které se vetřely dovnitř s větrem, když otevřel na moment dveře.


S Yakeovým odchodem v místnosti zavládlo ticho. Bylo narušováno jen praskáním ohně a pravidelným klapáním Isaových bot o podlahu, když přecházel sem a tam a pořád nad něčím přemýšlel.
„Isao, prosím tě,“ ozval jsem se. „Můžeš si na chvíli sednout? Znervózňuje mě to,“ poprosil jsem ho a poplácal jsem na postel vedle sebe.
Isao se zastavil, na moment se na mě podíval, ale pak udělal, oč jsem ho požádal.
„Nad čím pořád tak přemýšlíš?“ zeptal jsem se ho a položil mu ruku na nohu, abych s ním měl aspoň nějaký tělesný kontakt.
„Nasadil jsi mi brouka do hlavy,“ odpověděl zamyšleně. „Taky když nad tím zpětně přemýšlím, tak opravdu se Yakei choval divně. Neznám ho, nikdy jsem ho nepotkal, až teď, a přitom mi ukazuje pokoru? Vždyť ani náznakem nejsem alfa… Ani dokonce nevím, kdo vlastně jsem,“ chytl mě za ruku a jemně mi promnul prsty.
Měl jsem je studené, i přesto, že jsem měl stále horečku. Podal jsem mu i druhou ruku, aby mi je ve svých velkých dlaních zahřál.
„Musíme počkat, až se Yakei vrátí, pak se ho na to zeptáme. Vážně to je zvláštní. Ať se ti to líbí nebo ne, opravdu je silnější a zkušenější, podle toho, co o něm vím a jak jsem vás viděl bojovat. Spíš to vypadalo, jako by tě zkoušel. Jako by jen něco zjišťoval.“
„Máš pravdu,“ pokýval hlavou Isao, nepřestávajíc třít mé prsty, aby mi do nich vrátil víc tepla. „Nerad to říkám, ale opravdu je silnější, a o to je to divnější.“
Nevydržel jsem dlouho ležet. Bylinky i jídlo, co do mě Isao před tím nacpal, mi nakonec rozproudily krev v těle a já se cítil o něco lépe. Sice jsem byl stále slabý, ale bylo mi lépe.
Všechno co se událo, mě udržovalo v soustředěnosti a zapomněl bych i na svou nemoc, pokud by se občas nepřihlásila bolest hlavy a kloubů.
I přesto, jak jsem se cítil a měl jsem starost o Kenjiho, užíval jsem si přítomnost Isay. Občas vstal z postele, aby přiložil, či zkontroloval věci, co mi donesl Yakei. Něco z toho bylo zničené a Isao to hned hodil do ohně, ale jinak se většina z toho zachránila.

Později, když se začalo smrákat, udělal Isao další teplé jídlo. Radil jsem mu, jak co má uvařit a musel jsem uznat, že mu to šlo skvěle. Chutnalo mi to, i když to bylo něco podobného tomu, co mi uvařil předtím.
Ale začínal jsem mít chuť k jídlu a to bylo dobré znamení. Místy jsem pospával a Isao v těch chvílích něco dělal, nebo jen seděl u mě a držel mě za ruku.
Několikrát mi ještě pomohl převléct zpocenou halenu, ale s každou další se interval prodlužoval, protože silná horečka ustoupila, a i když jsem ještě hřál, bylo to už o hodně lepší.
Iaso se snažil i zapamatovat, jaké byliny jsou pro tohle nejvhodnější. Měl jsem pocit, jako by si usmyslel, že se snad i doma ve vesnici bude léčit sám, jen aby nemusel za zámeckým felčarem.
„Donesu ti nějaké zásoby a byliny od tebe z domku,“ usadil se vedle mě, když všechno pouklízel a na stole zůstala jen konvice s novým odvarem. „Řekni mi, co potřebuješ.“
„Co? Zbláznil ses? Nemůžeš sem pořád chodit. A taky, kdo ví, jestli u mě něco ještě zůstalo,“ zamračil jsem se nad jeho nápadem. „Co když tě začne někdo podezírat. Už si nejsem ničím jistý. Mám obavy z toho, co velitel…“
„O to se nestarej, Tame,“ přerušil mě Isao. „Spíš pořád přemýšlím nad Yakeiem. Vím, že sněžní vlci jsou hodně silní. Určitě jsem jedním z nich, ale nejsem tak silný, jako je on.“
„Yakei je starší a hodně zkušený. To udělá hodně. A navíc, vyrůstal jsi úplně někde jinde než ve svém kraji. Možná kdyby ses neocitl tady, že i tvůj výcvik by byl jiný. Ale sám víš, že hodně velkou roli hrají zkušenosti a těch ještě moc nemáš, i když silný jseš.“
Viděl jsem, že se Isaovi moc nelíbilo, co jsem řekl, ale věděl, že mám pravdu. Vždyť on sám u stráže nebyl moc dlouho. Ale přesto má už teď šanci být jedním z nejsilnějších.
„Nemysli na to. Počkáme, až se vrátí Yakei a uvidíme, co to vlastně mělo znamenat.“
Posadil jsem se a přitiskl se Isaovi o záda. Objal jsem ho rukama kolem pasu a opřel si o něj hlavu.
„Strašně moc mi chybíš,“ řekl jsem tiše, když jsem si uvědomil, že bude muset ráno odejít.
I když se tu objevil nečekaně, byl jsem rád, že je tady a nechtělo se mi ho nikam pouštět.
Přesto budu muset…
„Taky mi chybíš,“ odpověděl i on tichým hlasem.

Zřejmě myslí na to stejné. Proč se to všechno muselo stát? Proč nám osud nepřeje?

Isao se sklonil a začal si zouvat boty. Zatím co je šněroval a sundával i onuce, já se ho celou dobu držel jako klíště.

Tolik promarněného času, který jsme mohli strávit jinak. Přišel za mnou a já ten drahocenný čas většinou prospal.

Isao se narovnal, rozpojil mé ruce a potlačil mě do postele. Vlezl si ke mně pod přikrývku a objal mě.
„Chci vedle tebe aspoň na chvíli ležet,“ položil mi ruku na čelo, aby zkontroloval, zda zase nehořím.
Jen jsem přivřel oči a přitulil se k němu. Jeho ruce mě objaly a jeho tělo příjemně hřálo.
Díval jsem se mu do očí i přesto, že mě stále zmáhala únava a měl jsem tendenci usnout.

Ale to já nechci. Nemůžu teď spát. Isao brzy odejde a kdo ví, kdy se opět uvidíme.

Strašně mě tenhle bolestivý pocit svíral. Chtěl jsem si při vědomí užít každou chvilku s ním.
V jeho očích jsem stále viděl starost. Ač se ji snažil zakrýt úsměvem, prostě tam byla.
„Jsem… Budu v pořádku,“ pohladil jsem ho po tváři.
„Vím, že budeš,“ odpověděl a políbil mě na čelo.
Jen jsem tiše vydechl, když se mě jeho rty dotkly.

Tak moc mi tohle chybí.

„Strašně moc tě miluji,“ chtěl jsem se s těmi slovy usmát, ale nešlo to.
I když tu byl se mnou, stesk a smutek svíral mé tělo a já se usmívat nedokázal. Snad jen bolest se mohla odrážet v mých očích a Isao to zřejmě viděl.
„Tame,“ pohladil mě znovu po vlasech. „ Nebuď smutný. Na něco přijdu, abychom mohli být spolu. Taky se mi po tobě moc stýská.“
V tu chvíli jsem to už nevydržel a těžké slzy se mi roztekly po tváři.

Snažím se být silný. Snažím… Ale tohle nedokážu skrývat. Prosti lásce k Isaovi a smutku z našeho odloučení, jsem strašně slabý. Zvlášť když je teď se mnou a za pár hodin nebude…

„Neplač, Tame, děláš to ještě těžší,“ ozval se Isaův tichý roztřesený hlas.
„Já vím,“ chtěl jsem si otřít slzy.
Isao mě však zastavil. Jeho teplá dlaň se otřela o mé tváře a já se k ní víc přivinul.
Chtěl jsem si to teplo nastřádat do zásoby, i ten jeho jemný dotek jeho hladké dlaně, kdy i přesto, že bojuje s těžkým mečem, nemá na nich tvrdé mozoly.
Zavřel jsem oči a snažil se tohle všechno vrýt do paměti. I ten dotek jeho rtů…
Políbil mě…
Jeho teplé rty se přitiskly na mé a já tiše vydechl, jak příjemný pocit, zaplavil mé tělo.
Jako by rázem celá nemoc odezněla a já vnímal jen to jedno.
Štěstí mě dokonale zaplavilo a zastavilo mé slzy. Opětoval jsem ten polibek a moje ruce se omotaly kolem jeho těla a já se na něj natiskl tak silně, že snad ani nemohl dýchat.
Najednou jsem měl tolik síly, že bych byl schopen hory přenášet.
Líbal jsem se s Isaem a zapisoval do svého těla každý dotek a otření o něj.
Bylo mi tak dobře, když mě jeho ruce hladily po zádech a ve vlasech. Bylo mi tak dobře, když se jeho rty dotýkaly mých…
Na všechno jsem v tenhle moment zapomněl. Byl jsem tu jen já a on…


Dlouho jsme leželi v objetí jen tak. Prostě leželi, povídali si a dívali se na sebe. Ani jeden z nás nechtěl ničím narušit tuhle pro nás tak vzácnou chvíli. Snad jen skomírající oheň nám připomínal, že bychom měli přihodit pár polen. Ale my měli své teplo. To, které je pro nás vzácnější, než ten životodárný oheň, bez kterého si snad už ani neumíme život představit.
I když jsem spánek přemáhal, nakonec jsem chvilkami zdřímnul. Ale pokaždé, když jsem se probudil se strachem, že Isao bude pryč, že odešel, když já jsem spal, on tu přesto byl.
Vždycky mě přivítal dalším polibkem a úsměvem, stejně jako teď, když se blížil rozbřesk a naše společná chvíle se blížila ke konci.
„Přiložím do krbu a dám vařit vodu,“ pohladil mě Isao ještě jednou po mé rozespalé tváři.
Už se nakláněl, aby mi věnoval další ze svých polibků, když náhle zpozorněl.
Téměř okamžitě se mu na hlavě objevily vlčí uši. Zvedl hlavu a já viděl, jak pozorně naslouchá a větří.
„Něco se děje. Cítím krev,“ vymanil se z mého objetí a rychle vstal.
Popošel k oknu a přes škvíry v okenicích, kudy jemně profukoval vítr, natáhl nosem vzduch.
Jeho ruka se sunula k meči…
„Zůstaň tu,“ poručil mi a vedle mě na posteli přistál Saburův meč.
Přesunul se ke dveřím, opatrně je otevřel a škvírou vyhlédl ven.
Já jsem už taky seděl a v ruce svíral meč. Snažil jsem se pochytit jakýkoliv náznak zvuku či pachu, ale mé smysly byly ještě otupělé nemocí a zastíraly je obavy, které teď výrazně vycházely z Isaa a snad měly i svou vůni, která otupila můj nos.
Sundal jsem nohy z postele, abych k němu popošel, ale on už v tomhle momentě vyběhl ven.
Strach skoro paralyzoval mé tělo. Ale ten strach ve mně vzápětí probudil sílu vstát.

Co se děje? Kdo nás našel? Pokud je to někdo ze strážců z města, je Isao ve vážném ohrožení!

Svíral jsem v ruce meč a na moment se zastavil u okna a naslouchal. Ale žádný náznak boje jsem neslyšel.
Pomalu jsem se sunul ke dveřím a stále se snažil naslouchat a větřit. Meč mi těžknul v ruce, jak jsem je měl stále slabší. Nakonec jsem ho upustil a s tichým zašustěním se vedle něj uložila i má košile.
Stál jsem uprostřed místnosti, do široka rozkročený na všech čtyřech a s tichým vrčením vyčkával.
Vlčí podoba teď byla jediná, kdy bych byl schopen se aspoň trochu bránit.

Náhle mě ovanul prudký závan ledového vzduchu, když se dveře znovu otevřely. Přikrčil jsem se, vycenil zuby a začal ještě víc vrčet, připraven okamžitě zaútočit, ale svůj výskok jsem na poslední chvíli zastavil.
Díval jsem se, jak dovnitř vchází Isao. V jedné ruce stále držel svůj meč, druhou rukou podpíral Kenjiho. Yakei vpadl dovnitř vzápětí po nich. Dopadl na zem, prudce oddechoval a jednou nohou jen kopnul do dveří, aby je zavřel.
Ani Kenji už nezvládal stát na nohách. Vysmekl se Isaovi z držení a prudce dopadl na kolena.
Na poslední chvíli Isao odhodil meč a pomohl mu opatrně dolehnout na podlahu.
Jeho oblečení se na dvou místech barvilo do ruda a po rukách a obličeji měl plno čerstvých šrámů.

Na víc jsem nečekal.
Ať jsem se mohl cítit oslabený nemocí, jak jsem chtěl, změnil jsem se do lidské podoby, rychle na sebe hodil halenu a přeběhl k němu. S Isaovou pomocí jsem z něho stáhl oblečení, abych se podíval, kde je zraněný.
Dvě sečné rány, které měl na hrudi, a v boku silně krvácely.
Okamžitě, aniž bych nad něčím přemýšlel, jsem ho začal ošetřovat. Bylo nutné co nejdříve zastavit krvácení, pak jsme ho moli přenést na postel.
„Potřebuji horkou vodu!“ křikl jsem na Isaa, který klečel vedle mě. „A byliny, z kterých jste si dělali odvar!“ mávl jsem rukou za sebe. „A hoď mi sem pár hader.“
Z košile, kterou jsme z něho svlékli, jsem už trhal kusy látky, které ještě nebyly nasáklé krví, a tlačil je Kenjimu na rány.
On jen povrchně a mělce dýchal a ve tváři byl bledší, než čerstvě napadaný sníh.
„Co se stalo?“ otočil jsem hlavu k Yakei, který ještě pořád ležel na podlaze a vydýchával se.
Pomalu se přetočil na bok a zvedl se na kolena.
I on byl od krve a měl na sobě nějaká zranění. Jedno z nich mu barvilo pravý rukáv a krev se vsakovala do látky od ramene až po loket.
„Sundej to ze sebe!“ křikl jsem na něho, když mi stále neodpovídal. „Musím se ti na to podívat! A zatraceně mi už konečně řekni, co se stalo!“
Ztratil jsem svůj pověstný klid.
Jediné co mě napadlo, co se mi neustále honilo hlavou, bylo, že jsme v ohrožení. A nebyl jsem daleko od pravdy…
„Divocí vlci…“ ozval se konečně ztěžka Yakei a vstal. „Musím do vesnice. A ty…“ podíval se na Isaa. „Musíš okamžitě do města…. Co nejrychleji…“

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Co nového se stane v Saburově domku? Budou mít Isao a Tame aspoň chvilku pro sebe? Hmmm... Kdo ví...

5
Průměr: 5 (4 hlasy)