Vzpomínka na Lásku 4

KRUŠNÁ CHVÍLE
V parku:
Proč mě odmítl? Ještě před chvílí jsme se měli konečně políbit! Čert, aby to vzal! Přemýšlela dívka s dlouhýma, narůžovělými vlasy a se zelenýma očima. Viděla pouze mladíkovy záda. Samota,....to tak bolí... Pomyslela si dívka dál. Musím Naruta poznat více. Rozhodla se a sedla si na lavičku, kde měla rozjedený oběd. Vzdychla si, cítila stísněný pocit, pocit samoty a ticha. Byl to hrozný pocit a dívka byla velice smutná, že ji tento pocit vnukl ten, kterého potají milovala.
Sango se zvedla z postele a hlasitě, skučivě oddychovala. Byla celá zpocená a udýchaná, jakoby běžela maratón. Sango, se podívala po svém pokoji. V okolí, žádná zeleň, žádný svěží vzduch, žádné povykování ptáčků. Byla v pevnosti, ve svém domově. Oddychla si a usmála se. "Byl to jen sen, díky bohu." zašeptala a vydrala se z přikrývek. Podívala se na svoje černé, saténové pyžamo a vzdychla si. Bylo celé mokré a zpocené. Byla ji zima, z té studené látky, která ji, zahalovala tělo. Sango si vzdychla a šla do koupelny. Pustila vařící vodu a šla si nachystat věci na dnešek. Přišla do pokoje a vyjekla. Na posteli totiž ležel Itachi. "Sakra, co ty tady děláš?" vyjekla a koukla se na svůj budík. Bylo sedm hodin ráno. "No, posílá mě tvůj sensei." řekl a Sango se ušklíbla a založila ruce. "Takže ty, co potřebuješ?" zeptala se ho a ani jej slušně nepozdravila. "Díky za optání, taky se mi daří dobře." usmál se a prohlédl si ji. "Itachi, nemám celou věčnost, vzadu mi teče horká voda, mě je zima a fakt nemám nejlepší den, tak povídej, co chceš." skoro už ječela. "Klídek, já nemůžu za to, že máš blbou náladu." "Jsi si tím tak jistej?" odsekla. "Chci jen, aby ses oblékla docela na lehko, budeme trénovat nové techniky a vyzkouším si tě z boje na blízko, tak si pohni. Budu tě čekat v sále." řekl a odešel dveřmi. "Bože, jak já tě nenávidím." zašeptala a raději nyní zamkla. Poté se vydala do koupelny, kde už tekla vařící voda. Zapištěla, až to slyšeli všichni v pevnosti. Itachi se usmál a šel dál. Pein, sedící nad štosem papírů povyskočil a Konan, ta si na sebe převrhla kávu, jak se lekla. Ostatní to probudilo, nebo byli pryč. Sasori vyspával z další mise, kterou si s Deidarou vzali. Sango, se natáhla pro mýdlo. Mělo červenou barvu a bylo vyumělkované, do tvaru květu. Sango, se namydlila a chtěla bublinky spláchnout. Z horké vody se vytvořila studená, jako led. Sango zapištěla a Kisame se zasmál. Mohl za to on. "Máš si pohnout, Sango." vykřikl k jejím dveřím. Dveře se nečekaně otevřely. Kisame do nich pohlédl. Uviděl Sango, s mokrou hlavou, mydlinkami na sobě a s velice blbou náladou. Hodila po něm žínku a zabouchla dveře. "To je snad vrchol, takoví blbečci!" ulevovala si Sango a drala se do mini kraťas a do černého tílka.
Sango vyšla do osvětlené síně, která měla všude rozestavěné kameny, písek, štěrk, větve stromů, lávky, vodu. Všechno, co potřebovala. Ve spleti cestiček, z kamenů, uviděla spokojený, Itachiho pohled. "CO to je?" zeptala se hloupě, Sango. Itachi se usmál. "Takže, začneme s tvojí zkouškou. Už měsíc s tebou trénuji a zdá se mi, že ses hodně, výrazně zlepšila. Hlavně, co se týče fyzické stránky. Tady máš síň, kde je vše, co potřebuješ. Za chvíli, k tobě pustím několik našich lidí. Budou v kápi a nedají ti nic zadarmo. Umíš používat všechno, teda skoro." řekl a poslední část skoro zašeptal. Sango, se zamračila. "Aha, co mám za úkol?" zeptala se. "Musím ti to všechno říkat? Myslím, že víš, co po tobě chci. Ale, raději ti to klidně řeknu." stále ji slovně napadal a vedl ve slovních hříčkách, alespoň prozatím. " Nevím, kolik jich bude, ale jedno je jisté, musíš najít zbraně, ukryté pod kamením, v listí, ve vodě. Kde myslíš. Musíš vynaložit veškerou svou sílu, aby, jsi zůstala naživu. Používej vše, co znáš, co jsem tě naučil, i vlastní kreativitu, pokud se jí teda nebojíš." v tom vyskočil úplně nahoru, kde stáli všichni čestní členové Akatsuki. "To je skvělý, díky moc." zašeptala a už se rozhlížela po zbraních a možném nebezpečí. Jen tak, tak se vyhnula letícímu kunai noži, který ji mířil přímo na hlavu. "Ksakru, bude to horší, než jsem myslela." pomyslela si a zbystřila. Všechny její smysly se soustředily a napínaly. "Něco mi říká, abych vyskočila." zjistila a podle svých smyslů reagovala. Udělala dobře, protože pod ní se vytvořil ohromný oheň, který ji ošlehl lýtka. Ještě štěstí, že vyskočila celkem vysoko. Sango, dopadla na kámen a po jeho nerovném a šikmém povrchu se skutálela dolů, do vody. Tam padala na dně. Konečně našla to, co hledala. Balíček se zbraněmi a také kapsičku na shuriken. Tu si uvázala na pravou nohu a všechny zbraně do ní naházela. Voda začínala být čím dál teplejší a Sango si uvědomila, že udělala obrovskou chybu. Ano, ve vodě našla to nejcennější, ale za jakou cenu. Vařili ji za živa a Sango tušila, že je obklíčená a míří na ni všechny zbraně, těch maníků.
Itachi a zbytek Akatsuki její počínání horlivě sledoval. Všichni si byli jistí, že pokud tohle to zvládne, tak může být nositelkou černého Kyuubi, který je uvězněný, v jejich kobkách, v prastaré síni, kde se již dávno tito démoni zapečeťovali. "Proboha, hlavně nevylézej." pomyslel si Itachi, který byl napjatý k prasknutí. Chvíli všichni sledovali bublinky, vycházející z jezírkového dna. Nikdo už téměř nedýchal, tím napětím. Všichni Akatsuki se natlačili k výhledu a dívali se, co bude dál a co jejich malá, zajatkyně' vymyslí.
Sango se podívala opět nahoru, nikdo tam nebyl. Nevěděla, co má dělat. Až do chvíle, kdy ji spočinul zrak na stínu, který se jmenoval Itachi. (Její vzpomínání) "Hele, co to zase děláš?" rýpla si do něj a usmívala se. Seděla na kameni, s pitím v ruce. Itachi se na ni podíval. Svůj plášť měl hozený přes kámen, kde seděla. Měl své kalhoty a tričko, se znakem Uchiha klanu v zadu, mezi lopatkami. "Trénuju, už jsem ti to řekl několikrát. Vždycky vyskočím a v letu se dívám na terče, kde jsou. Potom mířím a všechny je sejmu. Hodí se ti to, když třeba jsi v hloupé situaci, do které ses sama dostala. třeba, když skočíš do jezírka, které je odříznuté, od řeky, nebo jiného odtoku. Musíš vyskočit, nezbývá ti nic jiného. Musíš se zorientovat a spatřit své protivníky dřív, než oni spatři tebe. Je to hodně těžké, protože oni ví, kde jsi, to ty to nevíš. Proto musíš být extrémně rychlá, aby, jsi je zabila dřív, než oni tebe." vysvětloval trpělivě Itachi a díval se přitom do neznáma. "Aha, je mi to úplně jasný." usmála se. Itachi se na ni podíval. "Jo, ten plášť si vypereš, a pokud tam bude dírka, z tvýho sezení na něm, tak i zašiješ." upozornil a Sango vyskočila. (přítomnost)
Sango, docházel dech. Bylo to, to jediné, co jí napadlo a co bylo to nejlepší. " Ale, pokud to nevyjde, zabijí mě. Nikdy jsem to nezkoušela." zamyslela se a podívala se na horu. "Ne, musí mi to vyjít. Nemám na výběr. Musím být rychlá, jako Itachi, nebo lépe, ještě rychlejší." v tom, se Sango odrazila od dna a zavřela oči.
Itachi i zbytek jeho spolubojovníků vytřeštili oči.
Sango cítila, že už bude na hladině. Hrábla do taštičky na shurikeny a vytáhla z nich kunaie, shurikeny a také výbušné lístky, na vrhacích jehlicích. Otevřela oči a stále letěla vzhůru. Pomyslně se pochválila za to, že použila svou chakru, k odrazu od dna. To ji vymrštilo. Sango, rozvířila hladinu jezírka a stoupala k výši. Náhle se nějak zkřivila. Něco ji totiž říkalo, ať tohle udělá. Mezi nohama a těsně u trupu (což jí rozřízlo tričko a škráblo jí to na kůži) ji proletěly kunaie. Chyba. Sango ani nemusela mířit a okamžitě po svých nepřátelích hodila zbraně. Stále se dívala. Všechno bylo tak rychlé. Všichni na ni zaraženě hleděli. To byla její chvíle a ona to dobře věděla. Uviděla jednoho špióna v křoví, jak tam klečí a hledí na ni, s kunai nožem v ruce. Musela být první, kdo hodí. Hodila a nůž se mu trefil do hrudě. Dalšího zasáhla vrhací jehlice s výbušným lístkem. Další zasáhla také. Jen čtyři, jak po chvilce poznala, vykryli její útoky. Sango skočila na blízkou větev, kde udělala výmyk a pevně spočinula na větvi. Rozhlédla se a prohlédla si síň. Už měla jasno, kde mnozí jsou. Ucítila jemný strach. Nenápadně začala sealovat. Někdo ji vrazil ramenem do zad. Sango to ovšem nebyla. "Cože? Výměnné jutsu?" vykřikl jeden a tím se prozradil. Sango za ním stála, ani ji neslyšel přijít. Usmála se a skopla mu nohy. Muž spadl na zem. Otočila ho. Vrhl po ni tři jehlice. Jedné, co ji mířila na hlavu, se vyhnula, dalším dvěma, ale ne. Ty, se jí zaryly hluboko do ramen. Sango, zmizela. Vběhla pod kámen, kde se podívala na dvě jehlice, které ji trčely z těla. "Ksakru, já hlupák." štěkla po sobě a jedním tahem je vytrhla z masa. Hodila je na zem, ale potom je vzala do svého balíčku. "Budou se mi hodit." zašeptala a podívala se kolem sebe. Noha ji uklouzla po štěrku a Sango si sedla na zadek. Ucítila tupou bolest. "Kurník, co to-." větu ale nedořekla. Ruku zaryla do štěrku a vytáhla obal meče a v něm rukojeť. Sango se usmála. "Tak, tohle bude zajímavé." řekla a vstala. "Teď se uvidí, kdo je hodná holčička." pomyslela si. Už jí bylo jedno, že pro ně byla, jako kuře na střelnici. Ona nyní byla, jako ryby ve vodě. Měla u sebe meč. Sango, se rozhlížela kolem sebe a dívala se, kde její nepřátele vězí. Spustil se na ni roj jehel a ostatních zbraní. Sango se usmála a opět zasealovala. "Katon: Ryuu Katon no Jutsu!" vyštěkla a pořádně se nadechla. S tím vydechovala neuvěřitelně silný proud ohně. Všichni Akatsuki byli ohromeni, Itachi se usmál. Tohle ji hodně dlouho učil. Vzpomněl si přitom na svého otce, který ho tohle právě učil. Všechny zbraně zmizely. Také dřevo. "Tak, pánové, jdeme na pěsti, ne?" zeptala se a čekala, dokud kolem ní, neutvoří kolečko. Vyběhli všichni. Sango, se přidala a začala je sekat. Sama se vyhýbala úderům a pořádné rozdávala. V jejích očích byl znát chtíč po krvi. Jeden ze soupřeů na ni vyslal vodního draka, který ji spláchl. Itachi stiskl ruku v pěst a Sasori se zamračil. "Přežila to vůbec?" pomyslel si. Tuhle myšlenku ovšem rychle zahnal, věděl, že Sango, jeho milovaná holčička to přežije. Měl ji rád. Jako sestru. "Kawarimi no Jutsu!" vykřikla a přemístila se jinam. Přitom se nahradila kamenem. Skočila k němu. "Magen: Jigoku Kouka no Jutsu." řekla s klidem Sakura a dívala se na něj. Špión se sesunul na zem a klečel. Náhle se podíval do nebe a začal křičet. Ječel a běžel okolo. Poté skočil do jezírka, kde se ochladil. Ne na dlouho. Vyskočil z něj a začal křičet něco o ohni. Itachi použil sharingan a nahlédl do její iluze. Všude byl oheň, padal z nebe a všechno hořelo i Sango. Muž spadl na zem. Sango ho ještě chvíli nechala mučit a potom ho pustila. Všichni byli vyřízení a Sango vyhrála. Alespoň prozatím.
Celé dny stále trénovala. Bylo to až únavně nudné. Pořád to samé. Všechno ji připadalo jako nic. Nevěděla, co by měla ještě dělat. Proto čas trávila vysedáváním na hlídce, kde sledovala krajinu. Bavilo ji to a také často přemýšlela, co bude dál. Jednoho dne, si ji k sobě zavolal Pein. Sango, stoupala po schodech, do jeho kanceláře. Zaklepala. "Dále." ozvalo se zevnitř. Sango, uchopila kliku a stiskla ji. Dveře se otevřely a Sango vstoupila dovnitř. "Ahoj, strýčku. Co potřebuješ?" zeptala se ho Sango. V jejich očích, bylo patrné, že je unuděná k smrti. Né, že by nebylo, co, trénovat. Nebylo s kým. Itachi to vzdal po jejím představení v sále.
I: Já ji prostě už nemůžu trénovat!
P:Proč jako? I: Protože, mě přivádí k šílenství! Je příšerně lehkomyslná! P: Vyjde to, vím to! I:Doufám, že máš pravdu, je to hrozný, jaká je! P: Líbí se ti snad? I: Je to dítě.
Pein se nad tou vzpomínkou usmál. Dobře věděl, že se Itachimu, Sango líbí. Že ho přivádí k šílenství, jen se dostane do krušné chvíle. Nemohl ji už trénovat, dopadlo by to katastrofálně. Věděl jistě, že když se nyní vykoná obřad, bude hodně času, ji vytrénovat, ke spolupráci s liškou. Ale, nevěděl, jak to má udělat, aby mu věřila. "Sango, pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o smrti, tvé matky?" zeptal se. Sango, se posadila do pohodlného křesla a lehce kývla. "Říkal si, že ji zabil démon, černé, devítiocasé lišky. Máte ji v tom sklepení." řekla a Pein přikývl. To, souhlasilo. "Pojď semnou." oslovil ji a vyrazil ze své kanceláře. Sešel rychle schody, následován, mírně zle naladěnou Sango. "Netvař se tak." pokáral ji. "Kam jdeme?" zeptala se ho, ale cestu věděla. Šli do sklepení. Zabočil doprava a šel jednou, z vyumělkovaných chodeb. Opět zahnul do leva, po schodech dolů. Šli mlčky, zaneprázdněni svými myšlenkami. Opět po schodech a doprava. "Víš, jsem si jistý, že jsi lepší, než tvá matka." začal a Sango, se usmála, nad tou chválou. "Díky, strýčku. To vždy potěší." řekla mu na oplátku. "Víš, kam jdeme? Raději ti to řeknu. Jdeme k té lišce, co zabila tvou matku." řekl a Sango se zastavila. "Opravdu chce, abych se setkala s tím netvorem?" pomyslela si a podívala se na plápolající pochodeň, která ji, hořela nad hlavou. Sálalo z ní teplo a pohoda. "Pojď, Sango, nemusíš se ničeho bát." popohnal ji. Sango, se vydala za ním. Už jí z toho třeštila hlava, hlavně z uzavřených prostor. Konečně vyšli do prastarého sálu, který byl osvícen, pouze uprostřed, kde stála zlatá klec, které měly na dveřích nandaný lístek, se znamením pečetě. Uvnitř něco zavrčelo. Sango a Pein vyšli ke kleci. Sango, se zastavila v jeho úrovni a pohlédla na toho netvora. Veliká, černá liška, se zubila a dívala se přímo na ni. Měla černé oči a tak bylo opravdu těžké, rozeznat, kde měla oči, čumák a tlamu. Nohy rozpoznala hravě. I když, to i jejich devět ocasů, které ležely vedle ní. Byla opravdu veliká, přímo obrovská a upírala na ni své oči. "To je ona?" zeptala se Sango a Pein kývl. Z nějakých, neznámých důvodů, ji ta liška upoutala a Sango, si na ni chtěla sáhnout. Doslova se vpíjela, do jejich očí. Všimla si, že mříže, které tvořily onu klec, byly od sebe tři čtvrtiny metru, od sebe. Dalo se jimi protáhnout. Teda, alespoň lidem. Sango váhala, měla udělat první krok? Nevěděla, ale přeci jen, se odhodlala a pomalými kroky, se vydala k mříži. Hravě ji překonala a šla stále k ní. Pein nic neříkal. Neslyšně zmizel a zjevil se vedle Konan, která už čekala, se zbytkem členů Akatsuki, na jeho povel, stále čekali. Sango, už byla uvnitř. Lišce ožily ocasy a začaly s sebou, jemně kmitat, všichni zatajili dech. Sango, natáhla prvně pravou ruku. Natahovala ji k liščiným piskům. Cítila, jak ji táhne z pusy, ale přešla to. Věděla, co od ni Pein chtěl. Chtěl, aby se jí dotkla. Sango, popošla další kousek a už se jednou rukou lišky dotýkala. Levou ruku nenechala pozadu a také se ji dotkla. Dívala se jí do očí a liška, do těch jejích. Jemně vrčela, jemně a poddaně. Náhle se světla obrátily a prosvítily podstavce, na kterých byli (nečekaně) Akatsuki. Všichni v černých pláštích, se svými prsteny a ledovými pohledy. Všichni jednotně, jakoby sborově, začali sealovat a vypouštět svou chakru do okolí. K Lišce a Sango. Obě se na sebe dívaly a nespouštěly oči, z té druhé. Liška začala mizet, Sango si toho všimla. Také si všimla, že jí začaly pálit konečky prstu. Jakési, temné síly, lišku do Sango vtahovaly. V rukou se jí objevily cestičky, liščiny existence. Bylo to velice děsivé. Sango, se podlamovaly kolena, ale musela to ustát. Liška se pomalu vytrácela a Akatsuki, neskončili sealovat, ještě víc přidali. Všichni se modlili, aby to Sango vydržela, byli už tak blízko, svému cíli. Liška naprosto zmizela a Sango, mohla vidět ještě poslední známky, její přítomnosti a putování, do jejího nitra. Konečně se ji ruce vrátily do normálu. Sango, se podlomily kolena a sesunula se k zemi. Pein i zbytek Akatsuki seskočili z podstavců a sledovali, co se bude dít dál. Sango, měla zavřené oči, jakoby spala, ovšem prožívala ty nejhorší muka, která byla oproti Itachiho iluzi naprosto příšerná a ohromující. Sango, se převalila na záda a začala křičet a řvát. Otevřela oči, v kterých, měla naprosté černo. Konečně se otočila na bok a schoulila se do klubíčka. Byla, jakoby v transu. Sakura otevřela oči. Její krásné, pistáciové oči, se zkřivily bolestí a strachem. Sakura, zaječela a začala plakat. "Zvládneš to, Dělej! Zvládneš, nesmíš umřít!" křičel na ni Pein. Sakura se schoulila do druhého klubíčka a dál naříkala. Devítiocasá liška byla moc silná. Už se zdálo, že Sakuru roztrhá na kousky. "To zvládneš, Sango, ty to opravdu zvládneš, nebojuj s ní, ale taky ji nech vstoupit do tvé mysli! Nevzdávej se, SANGO!" křičel na ni Pein. Sakura už nemohla, celé tělo jí pulzovalo a ona se cítila, tak slabá. Ještě jednou se zadívala na svého strýčka a potom ji hlava spadla na odporně špinavou zem. Všichni členové její počínání sledovali. Srdce jim tloukla a oni pocítili náznak smutku, který nyní hrozí, z její smrti. "Sango, nesmíš umřít." přemýšlel Itachi a z jeho levého oka, se vykutálela veliká slza, na podporu, pro Sango, která mrtvolně ležela v prostředku kleci.