Zbrocené ostří (06.)

rekapitulace:

Ve víře v lepší budoucnost, vydala se Sayumi ve stopách za svým zachráncem z jejího bolestného dětství.
Opustila Okinawu, do které se uchýlila k Okasan, ženě, která vedla dívčí pavilón s těmi nejhezčími ženami. Jejich těla se tam prodávala do rukou velmi vznešených pánů. Nejen jejich těla, ale i jejich zábavné služby(obsluha na zábavných večírcích a společnost starším pánům.)
Po všech těch letech Sayumi téměř zapomněla kým kdysi byla. Avšak přes všechny ty neřestné činy, kterým se musela podvolit uvnitř svého nitra stále cítila touhu po svobodě. Po nocích prosila všechny svaté, aby ji zachránili, až jednoho večera, se její přání naplnilo, a setkala se se svým starým přítelem.
Jejich setkání se spjalo s její opětovnou záchranou. Nakonec ho přesvědčila, aby mohla opustit město a odejít s ním.
Avšak, chybou bylo, že se nezajímala kam, ani proč stále cestuje.
Kam je zavede jejich společná cesta?

**********************************************************************************************

Když jsem se rozhlédla kolem, Saizo nikde nebyl. Mou mysl zakalila panika a oči zalil smutek a beznaděj. Přesto že jsem tomu nechtěla uvěřit, nebylo by to výjimkou. Spousta mužů se mě vždy zbavila poté, co jsem naplnila jejich očekávání. Proč by tomu tady mělo být jinak, navíc jeho očekávání jsme zcela jistě naplnit nemohla. Nejspíš využil mého hlubokého spánku, aby mohl potichu a s klidem odejít, zanechat mě tady.
Smutným pohledem jsem se zahleděla do klína, a přemítala si co bude dál.
**********************************************************************************************
„Odešel.. Odešel pryč beze mě a nic mi neřekl…“
„Síla nespočívá v slzách a podléhání vzteku nebo žalu.“
Jeho hlas zpoza mých zad naprosto strnul celé mé tělo.
„Saizo!“
Vykřikla jsem tiše úlevou.
„Tady.. Ráno jsem zašel pro něco k snídani a po cestě jsem uviděl tyhle boty. Zkus si je.“
Bylo vidět, že jsou nové, ale nepřiznal to.
„Jsou mi dobře, moc děkuji.“
„Mmm.. Dobře, teď už ale pojďme. Taky jsem vyměnil tvou deku, byla už stará a slabá, tahle je silnější. Nemysli si nic zvláštního, udělal jsem to jen proto, abych tě pak neměl na svědomí. Zcela jistě jsi byla zvyklá žít v lepších podmínkách.“
„Mé tělo možná, ale já sama o sobě jsem nikdy neměla s tímhle problém.“
„Mm, sama sis odpověděla. Měla by sis víc vážit své tělesné schránky.“

Ušli jsme za celý den dlouhou cestu. Ani jsem nevěděla kam jdeme, ale neptala jsem se. Nechtěla jsem. Přála jsem si jen nebýt sama. Po zdlouhavé celodenní cestě jsme při soumraku dorazili k lidmi zapomenutému jezeru. Nepříliš velkému, ale bylo nádherné. Mělo malou skálu na straně, ze které pramenila voda, jako malý vodopád. Měsíc proléval jezerní hladinu svým leskem a září. V životě jsem nic tak nádherného ještě neviděla. Snad jen v představách, ale tohle bylo mnohem krásnější. Nemohla jsem si pomoct, a vykouzlil se mi úsměv na tváři, byť jen malý. Netušila jsem však, že si toho všiml i on.
„Děje se něco?“
„Hm… Nikdy jsem nic krásnějšího nespatřila. Bylo to jen v mých snech. Je to krása, nemyslíš? Cítit tu volnost a svobodu… Je to jakoby ti všichni svatí dali znovu šanci žít a uvítali tě tímto způsobem.“
Všimla jsem si, jak se jen mlčky zahleděl se sklopenou hlavou k zemi. Tenkrát jsem si moc přála vědět, na co myslel. Kdybych jen tušila to, co vím dnes, určitě bych se v tom tehdy tak nešťourala.
„Mmm… Možná… Možná to tak vidíš ty. Já v tom ale vidím skvělé nocování. Nikdo nás tu nebude hledat.“
„Eh? Hledat? Copak nás někdo hledá?“
„Na světě je mnoho nepřátel, a nejvíc se jich skrývá v tvářích tvých nejlepších přátel a blízkých.“
Z jeho hlasu byl cítit silný pokles nálady. Jakoby se mu v minulosti přihodilo něco zlého.
„Dobrá, myslím, že bych ale mohla využít té pohostinnosti, co nám příroda nabízí a trošku bych se osvěžila.“
Usmála jsem se na něj a pomalu se rozešla ke skále.

Ten pramen byl tak lákavý. Nenechala jsem se dlouho přemlouvat a nakonec se svlékla. Pomalu jsem začala vcházet do vody, a po cestě nenápadně pohledem zavadila o něj. Všimla jsem si, jak se na mě párkrát pootočil a hned vrátil svůj pohled zpět. Nutilo mě to se tajně pousmát. Možná jen z vlastní domýšlivosti, ale spíš z pocitu, že ztrácím ten pocit samoty a cítím, že u sebe skutečně někoho mám. Někoho, kdo o mě jeví zájem, byť jiným způsobem, než bych si přála, byť jen malinko, ale přece.
Ten noční pramen vody byl tak osvěžující, došla jsem až pod vodopád a tam si hrála s pramínky vody, které na mě padaly z výšky.
Nechala jsem se ovládnout pocitem neutuchající blaženosti, když náhle jsem zaslechla zašustění v blízkosti břehu, kousek ode mě. Ihned jsem se rozhlédla, ale Saizo už na svém místě nebyl.
„Saizo? Jsi to ty? Prosím vyjdi ven, znervózňuješ mě.“
Nikdo neodpovídal, ale přesto jsem cítila něčí přítomnost.
Najednou proti mně vyletěl kunai a přichytil mi ruku ke skále za náramek, který jsem stále nosila a nikdy ho nesundávala. Nebyl to obyčejný náramek, byla to památka mých rodičů. Byl velmi odolný, nešel přetrhnout, ani rozepnout. Tahle památka, jediné pouto mezi mým nynějším životem a tím předešlým.
Při snaze vytrhnout ten kunai ze skály mi došlo, že to nejde. Někdo velmi dobře a účelově mířil. Než jsem se stihla vzpamatovat, objevila se za mnou ve vodě něčí postava. Byl to obrys mužské postavy. Než jsem se stihla otočit bylo pozdě, zmocnil se mě velmi rychle. Navíc jsem byla ve velmi nevýhodné pozici.
„Tak ty si sebou táhneš couru? Je pěkná, to se musí nechat, tvůj vkus je skutečně vytříbený. Ale k čemu je ti takováhle d***a? Nebude tě jenom zdržovat v útěku před námi?! Tak kde jsi?! Vylez Saizo, nebo ti tu čubku podříznu, ani nemrkne!“
Ticho, stále nikde nikdo, bez náznaku nebo ozvěny. Říkala jsem si, že mě tu snad i nechal. Na urážky toho typu jsem už byla zvyklá, ale víc než to mi utkvěla v mysli jeho slova patřící Saizovi.
„Pche.. Mohlo mě to hned napadnout, že tě takováhle mrcha nebude natolik zajímat. No co na plat. Tak bychom se ale mohly pobavit aspoň mi dva spolu, co ty na to, kočičko. Jsi vážně kousek… Hmm?“
Nepřítel s mužským hlasem mě pevně držel pod krkem a přitínal stále silněji svou zbraň na mou hruď. Ještě kousíček, a prošel by kůží.
„Mmmm! Ne! Pust mě! Nech mě být, ty prase!“
Moje ubohá snaha nebyla nic na plat. Začal mi sjíždět svýma nechutnýma rukama pod vodou po hýždích a ňadrech. Chtěl i víc hloubš, když se najednou proti nám zjevil stín postavy… Jeho postavy.
Ze strachu jsem přivřela oči, když jsem jen ucítila tvrdé škubnutí. Ruce toho oplzlého muže opadly z mého těla a já před sebou spatřila Saiza, jak silou svírá svůj meč, který proťal onoho útočníka.
Ještě pár vteřin jsem se na něj mlčky dívala. Pomalu jsem si setřela krev protivníka, která na mě dopadla při jeho přesném a smrtícím úderu. Ještě pár kapek mi stihlo zaschnout na obličeji, ale v tom šoku, v jakém jsem byla mě to momentálně netrápilo.
„Saizo…..“
Byla jsem strnulá jako kámen, neschopná pohybu. Celé mé tělo se totiž ukazovalo přímo před jeho pohledem a nešlo nikam uhnout. Nikdy jsem takový pocit nezažila, ale v jeho přítomnosti, vědomí, že pohlíží na mé tělo, mi přeběhl mráz po zádech a stud s ním.
„Saizo… prosím, nedívej se…“
Chtěla jsem něco udělat, ale v danou chvíli jsem náhle pocítila jeho dotek na mém těle.
Nečekaně ze sebe svlékl svůj plášť a přehodil ho přes mé obnažené tělo. Vzal mě opět do náručí a odnesl na břeh. Tam mne postavil a podíval se na mě.

Stále víc a víc, pokaždé když mě takhle nesl, mi připomínal, jak bezbranná stále jsem. Studem mi běhal mráz po zádech, nesnášela jsem ten pocit. Bylo to poprvé v životě, co jsem mu mohla vidět do celé tváře, kdyby však jen nestál v zákrytu stínu. Sotva jsem mu viděla do obličeje, natož jeho rysy.
On však nečekaně změnil svůj přístup, moc jsem toužila znát důvod, ale ještě bylo příliš brzy na to, chtít vědět víc.
„Odpust mi, tohle byla moje chyba. Byl jsem příliš nepozorný. Už se to nebude opakovat. Ani ty už nebudeš tak bezbranná."
„Už nebudu? Znamená to že…?“
„Jsi příliš slabá, musíš zesílit, jinak mě budeš jenom zpomalovat a ohrožovat nás oba. Hned ráno odcházíme a pak tě budu trénovat.“
Jen jsem na něj nevěřícně hleděla. Že byl příliš nepozorný? Vždyť o nepříteli věděl dřív, než on o něm. Ani se nenadál, a srazil ho jedním úderem. A proč tak náhle došel k závěru, že nakonec bude mým mistrem? Celou dobu o mě nejevil zájem, nechtěl o tom slyšet ani slůvka. Možná ho něco přimělo si to rozmyslet.

Když jsem se osušila a oblékla, odevzdala jsem mu jeho kápi.
„Tady… Děkuji ti za pomoc.“
Jen se pro ni natáhl rukou, ani na mě nepohlédl. Chtěla jsem vidět jeho tvář, ale on mi nedal možnost. Ze stínu byly vidět obrysy jeho polodlouhých vlasů, mužná, urostlá postava, ale nic víc. Stále byl tak tajemný. Napadlo mě, kolik toho ještě skrývá.
„Proč nosíš tu kápi přede mnou? Bojíš se, že by ses mi zprotivil? To nemusíš, viděla jsem už spousty tváří… a …“
„Mlč už!! Příliš mě rozčiluješ… To ty tvoje otázky, jsou až moc vlezlé. Nemám potřebu se ti zpovídat! Ani ti ukazovat svou tvář, nepotřebuješ ji vidět! K čemu ti to bude, když mě uvidíš? Co to změní?!“
„Odpust… Já jen…“
Chvíli na to jen mlčel, než opět krátce promluvil. Pak si natáhl opět svou kápi.
„Když budeš znát mou tvář, budeš pak víc v nebezpečí… Takhle je to lepší, věř mi.“
„Mmm… Dobře, jak si přeješ, jen jsem chtěla být přátelská… Nic víc.“
Bylo mi smutno, jak se na mě rozhněval. Teď už byl však jeho hlas mnohem klidnější. Nechtěla jsem se mu protivit, ale pravdou bylo, že i když nejspíš neúmyslně, začínal mi svou duši pomalu otevírat.
„Přátelství…. Co o něm víš, sama si ho nikdy nepoznala. Přátelství je celé jen o klamu a o lžích, nic víc. Nemůžeš nikomu věřit, ani vlastní rodině… Tche…“
Viděla sem, jak v něm žhne zlost, kterou nedokáže uhasit, jen jsem nechápala proč. Jeho ruce se zaťali v pěst.
„Měla by sis jít už lehnout, pokud mi chceš zítra stačit.“
Raději jsem neodporovala a se zamyšleným pohledem šla spát.

Hned ráno jsme vyrazili, ale tentokrát bylo poznat, že spěcháme, i když to nechtěl dát znát. Běžně jsme se zastavili na trzích, když jsme procházeli nějakým městem nebo vesnicí, ale dnes vůbec nikde. Ani v krčmě nebo u stánku s jídlem. Stále jsme šli bez přestání, až do soumraku. Jeho nálada byla na bodu mrazu, až ze sebe vyzařoval chlad.
„Tady se dnes utáboříme.“
Zastavili jsme na jedné široké louce, bylo to spíš zapadlé údolí, ale velmi krásné. Uprostřed stál obrovský strom, Sakura. Zrovna byla v rozkvětu, byl to skvost pro oči. Rozhodlo se, že si tam odpočineme. Netrvalo však víc než hodinu a nastala druhá část dne.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.