Zbrocené ostří (07.)

rekapitulace:

Po konečném rozhodnutí se Sayumi vydává společně s tajemným mužem, jež pod svou kápí skrývá mnohá tajemství.
Putují do dalekých a nehostinných končin ve snaze najít lepší život. Avšak oči nepřátel jsou všude. Nekonečné a strmé cesty je zavedou až k nádhernému, odlehlému místu, ve kterém se skrývá neobvykle krásné jezero. V nejméně očekávané chvíli jsou obklopeni nepřáteli a sama Sayumi ve znevýhodněné situaci v jezeře a bez oděvu se tak stává nechtěnou rukojmí zlomyslného nepřítele.
Nakonec však vše dopadá dobře, a naše dvojice může pokračovat v cestě dál.

**********************************************************************************************

Zastavili jsme na jedné široké louce, bylo to spíš zapadlé údolí, ale velmi krásné. Uprostřed stál obrovský strom, Sakura. Zrovna byla v rozkvětu, byl to skvost pro oči. Rozhodlo se, že si tam odpočineme. Netrvalo však víc než hodinu a nastala druhá část dne.
**********************************************************************************************
„Teď je vhodná chvíle začít s tvým tréninkem. Pojď za mnou.“
Nenapadlo mě, že bychom prováděli výcvik během večera, bylo to velmi neobvyklé, ale plnila jsem jeho požadavky bez jakýchkoliv námitek.
„Pojď a stoupni si sem. Budeš dělat vše po mně. Tady máš Kunai. Nejprve se budeš snažit trefit na mnou vyznačený bod. Až se trefíš do stejného místa 5x po sobě, změním ti pozici a budeš to muset zopakovat ihned 5x za sebou do stejného místa. Pokud se ti to povede, budeš mít po zbytek noci volno a příště tě naučím nové věci. Pokud to ale nedokážeš, musíš se vrátit na původní první pozici a znova to zkoušet do prvního bodu, a druhý ti pak opět změním jinam. Můžeš začít.“
„Ale vždyť je už večer, je stále hůř vidět. To nezvládnu.“
„Žák nikdy neodporuje svému učiteli, ať jsou důvody jakékoli. Pokud máš nějaké další námitky, měla by sis nejdřív položit otázku sama sobě, co skutečně chceš. Pokud chceš být silná, musíš překonat své slabiny, a to lze pouze tvrdým tréninkem.“
Krátce na mě pohlédl a rozešel se pryč. Pár vteřin na to se ještě zastavil, aniž by se na mě podíval.
„A ještě maličkost. Nesmíš jít spát, dokud se ti nepovede dosáhnout druhé fáze.“
Z hlasu bylo poznat, že vše co řekl, myslí smrtelně vážně, a tak bylo třeba, abych to začala stejně brát i já.
„Já chci být silná… Jen, nejsem si jistá sama sebou. Bojím se, že to nakonec nedokážu, a vše bude ztracené.“
„Co víc můžeš ztratit, než že to alespoň zkusíš? Třeba se mile překvapíš.“
„Věřím ti, udělám co je třeba, chci být užitečná. Už nechci žít minulostí. Teď jsi pro mě jen ty a má budoucnost. Děkuji ti Saizo, že mi věříš.“
Usmála jsem se na něj, ale odezvou mi bylo pouze to, že stále otočený ke mně zády odešel pro klestí do lesa. Kdybych mu mohla vidět do tváře, přísahala bych však, že se ušklíbl. Kdyby jen věděl, jak moc jsem toužila spatřit jeho pravou tvář, bez zastínění. Pohlédnout mu do očí a moct mu říct, jak jsem mu vděčná, jak děkuji za to, že jsem ho tenkrát mohla potkat, že mi dal jako jediný šanci a naději v něco lepšího.
Myslela… Věřila jsem tomu, že úkol, který mi položil, zvládnu za pár hodin. Tenkrát jsem byla ještě příliš mladá a velmi naivní.

Trénovala jsem celou noc až do úsvitu, dokud mě mé vlastní tělo vysílením nezradilo a já neodpadla vyčerpáním. Svalila jsem se na zem bez síly, jen sem pohlédla na stoupající slunce a pak už byla před očima pouze tma.
Pamatuji si, že když jsem se probrala, bylo už nejspíš odpoledne a já byla opřená pod sakurou, překrytá dekou s plápolajícím ohništěm předemnou.
Co.. Co se to… děje…?“
„Nepamatuješ se? Vynaložila jsi ze sebe víc síly, než tvé tělo samo uneslo, až ses zhroutila únavou. Myslím, že už jsi odpočatá.“
„Ah… A proč ten oheň?“
„Brzy bude tma, spala si dost dlouho a v noci je už zima. Neměla bys nachladnout.“
„Celou noc?!“
„Nezáleží vždy jen na síle, velkou roli hraje i tvé srdce, ale výdrž a odhodlání je to nejdůležitější ze základů k úspěchu. Nezáleží na tom jak dlouho, ale snažila ses. To je podstatou věci, jen nesmíš polevit.“
„Mmmm.. Budu se snažit ještě víc, to slibuji.“
Pousmála jsem se na něj a zahleděla se na jasnou oblohu.

Dny plynuly a já se stále zdokonalovala. Začalo to pouhou hrou na terč, ale pokračovalo to na mnohem vyšších úrovních. Po zkoušce přesnosti následoval trénink s lukem a šípy. Pamatuji si to ještě dnes, jak mi vždy říkal, že čím výš ke slunci budu mířit, tím lepší a přesnější bude můj cíl. Z počátku jsem jeho slova zcela plně nechápala, ale dnes už chápu jejich dvojí význam. Netýkalo se to jen tréninku s lukem, byl tam i skrytý význam pro smysl života. Mládí i po tolika letech může pominout, ale ta slova jsou stále čerstvá. Za svůj život jsem vyslechla mnoho rčení a rad do života, ale ta jeho byla vždy plná života a nezapomenutelná, byla a jsou věčná.
Když jsem dokončila výcvik s lukostřelbou, ve které jsem až překvapivě vynikala, přešli jsme na poslední fázi s hlavní bojovou zbraní na blízko, s katanou.
Toho dne mi daroval po obědě velký předmět zahalený v bílé látce. Byla to zbraň téměř stejná jako ta jeho, jen v rukojeti se lišila a mírně vytepaným nápisem na ostří. Řekl mi, že ji nechal ukovat speciálně pro mě, jelikož jsem žena, upravil tak i váhu. Byla nádherná. Nakonec to byl můj poslední výcvik a já byla zas o kousek blíž svému cíly. Avšak plně jsem si neuvědomovala, že se tím blíží i konec toho všeho, co jsme spolu za tu dobu prožili. Chvílemi mě ta zlá myšlenka napadla, ale ihned jsem ji zahnala do ústraní z pocitu okamžité beznaděje. Tohle bylo to poslední, co bych si chtěla připustit.

Uplynulo zhruba 5 měsíců, a já bych byla dnes schopná s přehledem zneškodnit kdejakého pošetilce. Ovšem, po tom mé srdce už delší dobu tolika netoužilo, nebo alespoň ne tak příliš jako dřív. Mými prioritami se stávalo už jistou dobu něco zcela jiného, přestože jsem si to nechtěla přímo přiznat.
Toho večera, kdy jsem dokončila svůj trénink, se mělo udát několik rozhodujících událostí. Šli jsme vedle sebe a nijak moc nemluvili. Bylo poznat, že každý myslí na to své, když mě nečekaně oslovil.
„Pojď, dnes se navečeříme spolu. Tady, vypadá to tu dobře.“
Došli jsme do malé krčmy na kraji jedné malé vesnice.
Za tu dobu jsme se víc poznali a byli si navzájem se Saizem blíž. Ale přesto jsem dodnes nepoznala skutečnou pravdu o jeho minulosti. Kdo vlastně je? Pouhý poustevník, za kterého se sám stále vydává, nebo někým naprosto jiným? S jistotou mohu říct, že o něm stále nevím téměř nic.
„Hodně jsi v poslední době pokročila se svým tréninkem. Teď už by ses dokázala o sebe postarat sama. Jsi už skutečně naprosto jiný člověk, než když jsme se potkali podruhé.“
Jeho slova mi naháněla strach. Nepříjemný pocit z toho, že hodlá udělat něco, na co sem nedokázala ani pomyslet. Strach z jeho odchodu, že mě zanechá na tom zkaženém světě zas opuštěnou, byla pro mě nepředstavitelná.
„Hm?! Ne! To neříkej, Saizo! Nemůžeš mě tu nechat, stále se mám co učit! Já nechci… Nechci být zas sama…“
„Heh… Ty hloupá.. Kdo řekl, že tě hodlám opustit?“
„Ale tys řekl že…“
„Jen jsem ti řekl, že už jsi skutečně silná žena, mohl bych říct obávaná. Naučila ses vlastní techniky umění, ani jsi mě k tomu nepotřebovala, stačilo tě jen postrčit a ukázat ti správný směr. Je to až zvláštní, jak rychle jsi zesílila…Mmm…“
V jeho hlase byla znatelná změna, ale nedalo se poznat k čemu. Tajemství, která v sobě tento muž ukrýval, bylo mnoho a i po tak dlouhé době strávené s ním, předemnou dokázal spousty věcí skrývat.
„Ah.. Ani nevím jak, šlo to samo od sebe. Jako by to bylo něco, co ke mně patří… žít životem v bojovníka.“
„Nejspíš si byla nadané dítě, jen v tobě nikdo tvé schopnosti nemohl probouzet, padla jsi do rukou špatným lidem…“
„Saizo… To ty jsi m…“
Tak moc jsem toužila říct mu pravdu. V ten okamžik byla ta správná chvíle, cítila jsem to tak, ale on mi nedal šanci.
„Neplácej slovy tak zbytečně a jez, nebo budu mít výčitky, že jsem s tebou promrhal tak dobré jídlo.“
Chtěla jsem mu to říct, tak moc, ale nešlo to.
„Jistě, Itadakimas!“
„Itada…..“

Nějak jsem dodnes pořádně nepochopila podstatu jeho smýšlení. Už od počátku co jsme se poprvé setkali, ještě když jsem byla dítě. Už tenkrát vyzařovalo z jeho chování, že o mě jeví zájem a má starost. Byl vždy tak vlídný, starostlivý, ale zároveň dával tak moc najevo i svou lhostejnost. Často si říkám, co z toho je jeho pravá tvář, nebo možná ani jedna z nich a vše je jen přetvářkou. Vím, že dlouhou dobu utíká před něčím, nebo někým. Ale také vím, že ho to nutí se přetvářet, a při tak dlouhé době nucené nebýt sám sebou by mohl člověk přijít o svou skutečnou podstatu. To je ten důvod, kvůli kterému v jeho mysli a duši stále jen tápu. Pořád se mu snažím porozumět, ale čím víc se snažím, tím víc jsem z jeho přístupu ke mně zmatená. Začínám to vzdávat. Začínám náš vztah brát jako bratrský. Přesto se budu nadále snažit porozumět jeho smýšlení ke mně.
Velmi rychle mi však dokázal odvést od mých myšlenek zpět do přítomnosti.
„Nějak moc se s tou večeří mazlíš. Je něco špatně?“
„Eh? N-ne, to jen… Ještě nikdy jsme spolu nepovečeřeli. Vždy jsi odešel pryč a já jedla sama, ať to bylo kdekoliv. Tak mě napadá, jestli se něco nestalo, jestli jsem neudělala něco špatně? Pokud ano, mohu to napravit, určitě. Věřím tomu! Jen mě prosím neklam.“
S upřeným pohledem do bodu místa stolu, zamyšleně chvíli mlčel, než opět promluvil.
„Eh, jsi tak domýšlivá. Když to opravdu musíš tak moc vědět, tak dobře. Dnes je to možná tvá poslední večeře. Od zítřka, kterýkoliv den může být tvým posledním, dnem kdy zemřeš.“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.