Změna je život - 1. kapitola

Minulost

Všichni dávejte pozor.. nese se dort !“ Prohlásila služebná. Malé Ikie se rozzářili očíčka, nedočkavě doběhla ke starší ženě a začala se nedočkavě vyptávat.
„A má i švíšičky ? “
„Ano, Zlatíčko, má jich přesně pět.“ Odpověděl jiný ženský hlas. Dívenka se ohlédla za onou osobou. Její maminka byla krásná. Měla krvavě rudé elegantní oči, dlouhé vlnité ebenově černé vlasy a rty snad stále stočené v jemném mateřském úsměvu. Ikia svou matku milovala. Nebyl jediný důvod, aby tomu tak nebylo.

Poté, co služebná opatrně položila dvoupatrový piškotový dort obalený marcipánem a poházený lentilkami, se Ikia zhluboka nadechla a sfoukla všech pět svíček, které byli společně poskládané na druhém patře dortu. S nadšením obejmula maminku a s blaženým úsměvem se otočila ke třetí osobě v místnosti.

„Tatííí .. To jsem byla tak hoďná?“ zeptala se Ikia. Muž byl středního věku. V jeho černých očích se většinou nadalo přečíst moc emocí, ale svou rodinu miloval nadevše a při nějaké té výjimečné události nebylo nezvyklé, že dal najevo určité pocity. Jeho rudé krátké vlasy vždy vyčnívali nad ostatními. Neurčovali jen skutečnost, že je nad nimi, ale i to, že je velmi inteligentní, spravedlivý a zároveň krutý vládce.
„Samozřejmě že byla! Vždyť si přece moje dcera.. a ta nikdy nezlobí.“ Lehce na ni mrkl a zasmál se jejímu pohledu. Ikia se lehce červenala rozpaky, ale poté se s radostí vrhla do otcovi teplé náruče.

Malá dívenka si hrála se svými hračkami, které byli v dost hojném počtu. Mezitím její rodiče odešli s vysvětlením, že mají moc práce. Po chvíli jí přestalo bavit si s nimi hrát. Proběhla celým hradem a zastavila se až v pracovně rodičů.
„Mamí, kdy bude večeže? Já žuž mám hlaď !!“
„Za chvilinku, Ikio. Jen tu s tatínkem něco doděláme. Počkej v jídelně. Dobře? A ne, aby ses zase létala někde venku! V tuhle dobu se tam už potulují nižší démoni. A víš, že těm se máš vyhýbat, viď?“
Ikia se uculila a jemně kývla hlavou na souhlas. „Ano mami, vím. Neboj še. Už nikam nepůjdu.“

Stůl oválného tvaru byl pokryt černým ubrusem. Po okrajích byli rozdané sady příborů v po sobě jdoucím intervalu, které se na tmavém podkladu stříbrně leskly. Celá rodina seděla u stolu a čekala na služebnictvo, až jim začnou nosit jídlo. Neuplynulo ani několik minut a vůně čerstvých pokrmů zaplavila celou místnost. Ikia neváhala a hned se pustila do první lahůdky, co měla po ruce. Zrovna se chystala ochutnat smažené sklípkany , když se hradem ozvalo bouchání na vchodové dveře.

Služebná se okamžitě vydala otevřít. Ve dveřích stál podivný muž, jehož hlava byla zahalena v kápi. Od prvního pohledu jen žebrota.
„D-dobrý večer, slečno. Dlouhou dobu jsem se potuloval světem, až jsem ztratil cestu k návratu domu. S pokorou prosím o nocleh a kousek chleba k zakousnutí.“
„Zajisté. Půjdu se zeptat mé paní.“ Žena se přemístila do jídelny a zdělila královně žádost onoho muže. „Jelikož jsou dnes narozeniny mé dcery, budu schovívavá. Ať vstoupí, rádi mu vyhovíme. Ale pouze na jednu noc.“

Muži byl přiřazen jeden z méně honosných pokojů . Z Ikiina naléhání byl dokonce přizván k večeři. Neseděl s nimi u stejného stolu, ale přesto to byla velká pocta. Poté, co všichni dojedli, se neznámý cizinec odebral do svých pokojů. Královna rozhodla, že je už moc pozdě a šla uložit Ikiu. Jako každý den, tradičně zabalila svou dceru do teplých přikrývek a usedla do křesla u její postele sladěné do barvy nočních oblaků. Lehce čechrala vlásky , na tento krutý svět, až příliš bezstarostné dcery a jemným, sametovým hlasem započala zpívat ukolébavku. Byla to směsice nesrozumitelných, téměř šeptaných slov, v jejíchž hloubce se skrývalo jednoduché, uvolňující zaklínadlo.
Netrvalo by dlouho a Ikia by byla v očekávané říši snů, jenže to se nemělo nikdy uskutečnit. Dveře se s bouchnutím otevřely. Dvě šílené modré oči napůl zakryté kápí bylo jediné, co zahlédly v pozadí temné chodby.

Bylo to už tři hodiny od doby, co král nemohl najít svou manželku a dítě. Zrovna se vracel z porady s úmyslem dát Ikie dobrou noc. Jenže v pokoji nikdo nebyl. Prohledal snad celý hrad v naději, že najde své dvě nejdražší osoby na světě. Poptal se veškerého služebnictva, které potkal a následně nařídil, ať je najdou. Oni dobře věděli, že jestli nezvládnou svůj úkol, budou nemilosrdně popraveni. Ale ne každý to dělal jen ze strachu o vlastní život. Královna s princeznou byli velmi oblíbené u všech démonů poblíž. Dokonce i těm, kteří se držely v ústraní a lovily za soumraku.

Nevěděli, jak dlouho už sedí na jednom místě. Žena se snažila Ikiu utišit, aby se nebála, ale sama se necítila jinak. Avšak, ona emoce nebyla namířena na ni. Bála se o svou dceru. Musela zakročit rychle. Zhluboka se nadechla a snažila se koncentrovat. Nebyla příliš zdatná v používání démoní magie. Její manžel nepodporoval ženy s tímto uměním. Jediné, které to kdy s uvolněným a bezstarostným pohledem bez váhání povolil, byla Ikia. Ano, její malá krásná a chytrá dcerka. Teď nemůže zklamat. Provazy, kterými byly svázány, z čistajasna spadly na podlahu a proměnili se v prach. Ikia si začala třít bolestně zápěstí. Žena neváhala a schovala dívku do malé skříně v rohu místnosti. Už se chystala jít otevřít dveře a zkontrolovat, jestli je vše v pořádku, když tu dveře se samovolně otevřely a v nich stál onen muž s tmavě modrýma očima. Královna ustoupila dál od něj, ale záměrně jiným směrem, než byla ukryta Ikia.

Vůbec netušila, co se děje. Už málem spala, jenže pak se v jejím pokoji objevil ten záhadný muž. Nakonec strávila s maminkou svázaná v nějaké místnosti velmi dlouhou dobu. A teď, najednou se maminka rozhodne, že už hrát nebudou, a strčí ji do skříně. Ještě, že měla pootevřená dvířka a viděla, co se děje.

Muž s modrýma očima se objevil v místnosti a šel stále blíže k ženě. Mírný úšklebek se objevil na jeho rtech. „Tehdy, měl jsem to být já, Nano.“ Královna zalapala po dechu. Moc dobře znala tento hlas.
„Nemohl, Kiro. Víš, že jsem vždycky milovala Torua. “
„To já měl být král! Ne on! Teď přišel čas na pomstu. Nemůžeš mě zastavit. Mnoho let jsem se plahočil zemí, ve snaze zapomenout. Jenže čím více snahy jsem nabídl, začínala sílit má nenávist k vám. Prozkoumal jsem mnoho umění, o kterém jsi v životě ani neslyšela. Nemáte proti mně žádnou šanci. Nyní, sbohem má paní. Vybrala sis sama. “ Celá místnost ztmavla. Ikia nepochopila rozhovor, ale bylo jí jasné, že muž není hodný člověk. Jenže se nemohla pohnout z místa. Její strach byl silnější. Nehybně seděla skrčená ve skříni a čekala.

Byl už na pokraji sil. Kde jen mohli být? Jeho seznam možností se pomalu zkracoval.Zrovna se chtěl otočit zpět a zkontrolovat, jestli se nevrátili do pokoje, jenže poté si všiml lehkého záblesku v jednom z pokojů. Nebyl si zcela jist, ale měl pocit, že v něm má pokoj cizinec. Nepříjemný pocit se mu usadil v žaludku. Rozeběhl se k němu a v šoku se zastavil mezi dveřmi.

Nana ležela uprostřed pokoje. Její oči byli rozšířené strachem a zcela prázdné. Toru si byl jistý, že není naživu. Nesourodým krokem se vydal k tělu jeho milované. Veškerá jeho pozornost patřila ji. Ani si nevšiml, kdy se za ním objevil vysoký muž. Ucítil až onu osudovou ránu. Ostrá čepel projela jeho svaly nebezpečně blízko srdce. Nebylo to, že by byl schopen přežít, ale nezemře hned. Začal mít velmi mlhavé myšlenky, ale stejně se k jeho zmatené mysli dostala slova muže.
„Ukradl jsi mi místo, kam jsem se mohl vrátit. Toto je tvůj spravedlivý trest, Toru.“ Ještě předtím, než se naposledy nadechl, zahlédl rudě uplakané zářící oči. „Přežij, Ikio“ Proběhlo mu myslí a s posledním vydechnutím padl na zem.

Ikia netušila, jak dlouho byla schovaná na stejném místě. Byla si jistá, že se odtud nemůže dostat. Podle toho, co vyslechla z náhodných rozhovorů, které se udály v blízkosti její skrýše, tak Kira, muž z dřívějška, byl nyní král. Ale kde byl její tatínek? Copak už nechtěl kralovat? Přece nemohl zemřít, byl silný!.. nebo mohl? Povzdechla si a se skelnýma očima sledovala pokoj. Měla zdřevěnělé nohy a nutně se potřebovala protáhnout.

Opatrně se rozhlédla a vyhrabala se ze skříně. Byla to obrovská úleva, jenže nedávala pozor a zakopla. Chtěla se rychle zalést do skříně, ale už bylo pozdě. Ve dveřích stála služebná a vyjeveně na ní zírala. „S-slečno! Mysleli jsme, že jste mrtvá!“ „Ehm.. nejsem mrtvá ! A kde je maminka?? .. nebo .. tatínek ?“ Žena jí nabídla smutný pohled, ale nedala ji žádnou odpověď. Místo toho řekla něco jiného. „Mladá paní.. jste jediná, kdo nás může zachránit, ale dnes ne. Jste příliš mladá, nezkušená. Pošlu vás ke své známé. Je to starší moudrá žena, která se o vás určitě dobře postará. Budete žít v lidském světě.“ Ikia na ní vytřeštila pohled. „Tam nemůžu. Je to příliš nebezpečné. Maminka by se zlobila, že mi něco takového říkáte.“ I přesto, že událost smrti rodičů viděla, nevěřila ji. Služebná si smutně povzdechla. „Budiž, na vše přijdete v pravý čas.“ Na chvíli se odmlčela. Vytáhla z kapsy náhrdelník, na kterém bylo velkým písmenem vyryto K. „Toto si vezmi a nos to stále při sobě. Nyní …. ZAPOMEŇ!“

O 13 let později

„Itsuka hikari ni mukau....“ Pokojem se roznesla písnička od známé zpěvačky Snow – Sakasama No Chou. Mobil ze kterého se tóny ozývaly vibroval otravně na nočním stolku jen pár centimetrů od postele. Ikia zasténala a natáhla ruku, aby vypnula ten nesnesitelný budík. Čekal ji další odpuzující den strávený mezi těmi retardovanými lidmi ve třídě. Byla si jistá, že jestli to takhle půjde dál, teta ji bude muset poslat do blázince v Tokyu.

Rychle se oblékla do svý oblíbených černých riflí, stejně černého trička s bílým nápisem: I hate YOU a sedla si ke stolu, kde se rychle nalíčila a načesala své rudě zářící vlasy do patky přes studánkově modré oči na svůj obvyklý emo účes. Ještě jednou se pořádně zkontrolovala v zrdcadle, do tašky naházela potřebné učení, peněženku a i s ní seběhla dolů po schodech za tetou do kuchyně.

„Snídani máš na stole a svačinu na lince. V konvici je horká voda, stačí si jen zalít kafe. A nezapomeň mi po škole koupit rýži.“ Než stačila Ikia odpovědět, za její tetou se zaklaply vchodové dveře. Ano, její tetička Inoe byla milá, jenže velmi zaměstnaná žena. Je schopná mít klidně dvě až tři práce najednou, aby byla schopná uživit sebe i ji. Její třpyt v očích se nevytratil ani v těch nejhorších chvílích. Byl tam dokonce i tehdy, když si Ikia v šestnácti letech podřezala žíly a následně málem vykrvácela jen kvůli tomu, že chtěla zjistit, jaký je opravdový svět emo. Byla už velmi bledá když přijela záchranka. Nemohli uvěřit tomu, že ještě žije s krevní ztránou 2,5 litrů. Jen Inoe zůstala klidná po celý čas a jen přihlížela s kamenou tváří.

Ikia snědla volské oko, hodila svačinu do tmavě fialové tašky s bílým znakem lebky na pravé straně a s mobilem značky Samsung v ruce se vydala do školy. Jelikož jí samozřejmě nechyběl ani mobilní internet, ihned se připojila a začala psát své nejlepší kamarádce smsku zdarma: „Ahoj Sako... za chvíli jsem ve škole. Mám tu pro tebe takovej malej dárek k narozkám. A nesnaž se to zakecat. Vim přesně, kdy je máš. Vim dokonce i to, že ses narodila dnes ve 12 hodin a 25 minut. Jinak.. -.- .. Včera jsem si koupila úplně úžasný tričko!! To musíš vidět. No nic, musim končit nebo přijdu pozdě.. tak po škole na obvyklém místě? “

Hlasitý zvonek se roznesl celou školou. Ikie začal hodinou japonštiny další nudný den plný
stereotypů. Tedy alespoň si to myslela. Nestávalo se obvykle, aby učitel Yamada přišel pozdě. Uběhlo necelých 10 minut po zvonění, když se dveře začaly otevírat a do třídy zavál slabý jarní průvan. Ikia se lehce ošila a s otráveným výrazem sledovala pruh mezi dveřmi. Udýchaný učitel vešel do třídy a stoupl si za katedru, která se nacházela hned 2,5 metru naproti dveřím. „Omlouvám se za zpoždění, ale máme zde nového studenta. Přistěhoval se sem teprve včera, tak doufám, že se ukážete v dobrém světle a pomůžete mu se přizpůsobit současnému režimu! Shikamaru pojď sem a představ se.“

Do třídy vešel mladý muž do 20ti let. Měl sportovní postavu normální výšky. Jeho hnědé rozcuchané vlasy se nešikovně vlnily kolem obličeje. Nepřirozeně zářící zelené oči skenovaly celou místnost a na každém studentovi se na dvě sekundy zastavily. Pleť bez jediné chyby, na které kontrastovaly plné červené rty, které se lehce, skoro nepozorovatelně pohybovaly. Za nadšeného šeptání dívek a popuzeného odfrkávání kluků si mladík stoupl vedle učitelské katedry. „Eh... ahoj … Já jsem --.“ Najednou se pohledem zasekl na Ikie, která se už dávno věnovala tomu, jaký lak na nehty použije příští týden.

Několik okamžiků ve třídě bylo trapné ticho a jen se čekalo, až neznámý konečně dokončí větu. Učitel už se chystal něco říct na popohnání, jenže než vůbec stačil promluvit, žák už nebyl na svém místě, ale klečel na straně Ikiiny lavice a s posvátným leskem v očích na ni zíral. „Má princezno! Tak dlouho jsem čekal, až se s vámi budu moci konečně setkat! Jsem váš vášnivý fanoušek ve vašem ponurém životě s krutou minulostí! Oh, má paní … jste tak krásná! Ještě hezčí než jsem si vás představoval ve svých démonických snech! Budu váš nejvěrnější sluha, kterého jste kdy měla!Jmenuji se Shikamaru Hondou, říkejte mi Shiki!“ Ikia na něj koukala jak na zjevení. Co je to za divnýho imbecila?! Celá třída se začala smát a pokřikovat: „Ikio, máš novýho fanouška!“

Ikia se sehla ke Shikimu, za tričko ho lehce povytáhla výš a se rty u jeho ucha tiše sykla: „Jsi retardovanej, nebo si na to jen hraješ?! Nevšiml sis, že mě tu pěkně ztrapňuješ? Líbím se ti snad? Chceš si snad vyvěsit mojí fotku nad postel a sledovat mě každou noc?! Prosím tě, nech mě na pokoji a jdi si po svých, ok?“ Zabodla do něj své živelné oči s přísným výrazem.

Shikamaru se na ni nevěřícně díval, a poté se mu do očí vrátil ten samý obdivující lesk. „Ano! Když dovolíte, moc bych si přál vaši malbu! Byla by to pro mě nevýslovná pocta. Ale princezno, já vás přece nežádám, aby jste mě dnes odvezla vozem, nebo chcete?“ Ikia měla pocit, že se za chvíli zblázní. Její hněv se začínal dostávat na povrch. Silně zaťala ruce v pěst s odhodláním vyrazit pár těch jeho bílých zubů. Než však stačila udělat poslední krok, učitel zakročil přísným hlasem. „Pane Hondou, to by stačilo! Buďte tak laskav a neotravujte slečnu. Sedněte si do volné lavice a vyndejte si pomůcky, už tak jsme ztratili mnoho času a tím vaším hloupým mluvením ho rozhodně nedoženeme.“

Shika se zvedl, mrkl na Ikiu a k její smůle si sedl vedle ní do lavice. Jelikož ve třídě s nikým ve třídě nemluvila, nikdo s ní nechtěl sedět a spíše se jí vyhýbal. Celou dobu si užívala volnou lavici a najednou se objeví nějaký mentálně postižený kluk a naruší jí její osobní prostor. Myslela si, že horší už to snad být nemůže. „Hele, ty… nemůžeš si sednout někam jinam? Jestli nevíš, tohle je moje místo na mé osobní věci a opravdu nemám potřebu se dělit s nějakým úchylným retardem.“ Šeptla k němu. „Víte princezno, já bych moc rád uposlechl vaše přání, ale bohužel mám přísný rozkaz slečnu Ikiu nespustit z očí, ať se děje cokoliv.“ Ikia protočila oči a velmi pomalu se nadechla a zase vydechla. „Dělej si co chceš, teď to řešit nebudu, ale pamatuj si! Svý věci si nechám na tom samém místě, kde jsou teď! Jestli něco zmizí, poznám to! Neuspokojuj si ty svý úchylný choutky na mých věcech.“ Shiky jen tupě přikývl, ale celou hodinu nedával pozor a sledoval Ikiu.