↓Upside Down↑ - Kapitola 6.

„Vážně spolu nemůžete trochu vycházet? Nevadí mi, že se nemáte rádi, to bych přežil, ale dost mě začíná rozčilovat, jak se všichni poplašeně otáčejí, když se začnete hádat. Stačí, že s sebou všude tahám dvě éterický bytosti, nemusíte ještě přitahovat pozornost!“
Kamiya se přes kavárenský stůl nevrle zadíval směrem, kde seděl Tsubaki s bradou podepřenou dlaní.
„Hej, posloucháte mě vůbec?!“ Ueda mezi nimi zamával nataženou paží, takže se oba otočili a zadívali se na něj s téměř identickým tázavým výrazem.
„Přestaňte se chovat jako kdybyste byli ze znepřátelených klanů yakuzy!“ zopakoval Ueda důrazně a začal si rozbalovat máslový keksík, který dostal ke kafi. Už s Tsubakim a Kamiyou strávil nějaký čas a konečně se naučil nebát se jich, ale začal je brát jako někoho, kdo je na stejné úrovni jako on. Tím pádem byl schopný konečně vyjádřit svojí nelibost k jejich chování.

„Nepřeháněj, Uedo,“ zamumlal otráveně Tsubaki a sám si zamíchal svého turka.
„Já nepřeháním. Spolužáci už se na vás začali ptát. Prý Co jsou zač ti dva, co vypadají, že z kapsy každou chvíli vytáhnou vylamovaní nůž a podřežou si navzájem krky,“ odfrkl si Ueda a ukousl si kousek sušenky. Chvíli jí nakvašeně žvýkal, než se rozhodl pokračovat. „Já si uvědomuju, že nějaká ta rivalita mez vámi být musí, ale tohle už trochu přeháníte.“
Kamiya protočil oči a odstrčil od sebe hrnek od dopitého kapučína.
Seděli v kavárně v kampusu Uedovi školy, kam je zatáhl, aby jim promluvil do duše. Bohužel, zřejmě to bylo marné. Ani Kamiya, ani Tsubaki nevypadal, že by na ně jeho přednáška nějak zapůsobila.
Ueda si povzdechl, zaklonil se na židli a promnul si spánky. Ne poprvé ho napadlo, jestli mu ti dva místo pomoci spíš neškodí. Byla pravda, že jak s Asano, tak s Maayou mluvil za poslední měsíc víc, než předtím, ale to by možná zvládl i bez nich.
„Já vás prosím, vážně, na kolenou vás prosím, zkuste se trochu ovládat, protože brzo na vás někdo zavolá policajty,“ řekl nakonec a s nadějí v očích se rozhlédl okolo miniaturního stolečku, u kterého seděli. Nebešťan ani pekelník se ale netvářili zrovna nadšeně.
„Prosím,“ zopakoval.
„Nic neslibuju,“ řekl nakonec Kamiya a nevraživě loupl po Tsubakim pohledem.
„Nápodobně.“
Ueda si znovu povzdechl a kývl na servírku, která zrovna procházela kolem. Chvíli vládlo u stolu hrobové ticho. I když si Ueda docela dobře popovídal s oběma, když byli spolu, nedokázal najít téma, které by se brzy nezměnilo v hádku. Bylo to k zbláznění.
Z trochu skličujícího zamyšlení ho vytrhly až hlasy. Všichni tři se jako na povel ohlédli a zadívali se k rohovému stolu, který stál na druhém konci kavárny.
„Není to…“ začal Kamiya, ale hned zase zmlkl, protože v tu chvíli se dívka, která seděla u stolu prudce zvedla. Byla to Maaya.
„To přece… chceš říct, že to pro tebe nic neznamenalo?“ vykřikla rozhořčeně a hlas se jí třásl, jako kdyby měla na krajíčku.
Její společník, který k nim seděl zády, jí něco odpověděl a ona se rozplakala doopravdy.
„Ty… ty… jdi do pr**le!“ vyštěkla na něj, odstrčila židli, na níž ještě před chvíli seděla, tak prudce že jí překotila, popadla ze stolu svojí kabelku a rázným krokem zamířila k východu.
Tsubaki udeřil Uedu do ramene. „Jdi za ní,“ sykl. Ueda přikývl a vyhrabal se ze svého místa.
„Hej, hej, hej, Maayo, jsi v pořádku?“ zeptal se jí, sotva jí dohnal. To už stála ve dveřích a přehazovala si řemen kabelky přes rameno.
„To teda nejsem!“ odsekla a hřbetem ruky si otřela slzy. „Nech mě na pokoji. Vy chlapi jste všichni stejní! Končím s váma! Myslela jsem, že ty jsi hodnej kluk, ale pokud se můžeš bavit s tím hajzlem, tak jsem se nejspíš pletla!“ Rozhodila ruce do stran, otočila se na podpatku a vyšla ze dveří, které přibouchla Uedovi před nosem.
Tsubaki nevěřícně zíral za ní. „C-cože?“ dostal ze sebe a nechápavě se zadíval na Uedu, který vypadal stejně překvapený jako on. Ani Kamiya nebyl o nic moudřejší. Jedna část jeho mozku pochopila, že Uedovi šance u Maayi zřejmě právě zmizeli v propadlišti dějin, ale ta druhá část, ta podstatně větší část, se pokoušela dát dohromady, PROČ vlastně.
Ostatní hosté kavárny, jejichž pozornost Maaya před chvílí upoutala, se vrátili zpátky ke svým horkým čokoládám a espresům, Kamiya, Tsubaki a Ueda ale stále ani nehlesli.
Nakonec to byl Ueda, kdo promluvil jako první. „Co se právě stalo?“ zeptal se nejistě.
„Já… já nevím,“ zavrtěl hlavou Tsubaki a zastrčil si pramen světlých vlasů za ucho.
Kamiya ještě chvíli zíral na prosklené dveře, než se otočil ke stolu, u nějž Maaya předtím seděla. Její společník, který byl zřejmě původcem toho záchvatu, se právě zvedal a oblékal si kabát. Z kapsy vytáhl peněženku, na stůl hodil několik bankovek a zamířil ke dveřím.
Kamiya vytřeštil oči.
„Taiyourene,“ zamumlal a chytil Tsubakiho za rukáv. Ten se chtěl ohradit, když si ale všiml, kam Kamiya tak upřeně zírá, podíval se tam také a okamžitě pochopil.
„Co tady…“
„Netuším.“
Ueda se zmateně rozhlédl, aby zjistil, co ty dva tak vyvedlo z míry. Viděl však jen vysokého muže s rezavými vlasy, který právě míjel bar a zapínal si knoflíky hnědého kabátu. Nikdy v životě ho neviděl.
„Kdo je to?“ zeptal se.
Kamiyovi jako kdyby to najednou sepnulo v hlavě. Konečně pustil Tsubakiho rukáv a zašátral v kapse po telefonu. Tsubaki ho téměř okamžitě napodobil.
„To je Muramasa Taki,“ vysvětloval o překot, zatímco vyťukával na mobilu číslo. Kamiya byl tou dobou už na nohách s telefonem u ucha.
„Kdo je to? V životě jsem o něm neslyšel.“
„Tos taky nemohl. Je totiž z purgatorianské sekce Oddělení.“

Theodor měl vztek. A když měl Theodor vztek, věděla o tom celá jeho sekce Oddělení. Všichni okolo jeho kanceláře chodili po špičkách, protože se báli, aby na ně nedopadla železná palice jeho hněvu, která by je mohla jednou ranou připravit o práci.
Měl vztek, protože se právě dozvěděl, že jeho dva kolegové, Petr a Mephista, zase jednou předstírali, že on a tím pádem i jeho sekce vůbec neexistují. Měl by na to být zvyklý, jistě, po těch letech, ale stejně ho to rozpálilo do běla.
Tak oni se vsadili, čí sekce je lepší. A na purgatorianskou si ani nevzpomněli. To je ale překvapení.
Vztekle típl do velkého křišťálového popelníku, který stál na jeho stole, tlustý doutník a znovu se otočil k prosklené stěně svojí kanceláře, z níž měl krásný výhled na Capitali.
Oni si uspořádají misi, misi porušující všechna pravidla, aby zjistili, která sekce je lepší.
Měl chuť popadnout popelník a mrštit jím proti oknu, ale na to byl přece jen moc vážený člen společnosti.
Chvíli přecházel po svojí kanceláři a přemýšlel. Nejhorší na tom bylo, že se o tom doslechl úplnou náhodou. Petr a Mephista neměli ani tolik slušnosti, aby mu o tom řekli.
Nakonec se zastavil uprostřed místnosti a zahleděl se na velkou obrazovku, která zabírala téměř polovinu jedné stěny. Matně na ní zářila mapa světla. Na několika místech blikaly zelené body. Znechuceně upřel oči na souostroví Japonska, kde se už několik týdnů odehrávala ta mise, která mu tak hýbala žlučí.
Rozhodl se.
„Lilith!“ zahulákal a zamířil zpátky ke svému stolu, za nějž se s těžkým povzdechnutím posadil.
Ze dveří přilehlé kanceláře vyšla pohledná žena. Mohlo jí být kolem třiceti, na sobě měla oblečený slušivý šedý kostýmek a rudé vlasy měla stočené do hladkého uzlu na temeni hlasy. Popostrčila si brýle s kovovou obroučkou výš na nos, uhladila si sáčko a předstoupila před stůl svého nadřízeného.
„Pane?“
„Kolik máme zaměstnanců, kteří jsou schopní operovat ve východní Asii?“ zeptal se Theodor a opřel si bradu o propletené prsty.
Lilith se na okamžik zamyslela a sotva znatelně pohybovala rty, jak v duchu počítala. Nakonec přikývla. „Sedm.“
„A kolik jich je právě teď k dispozici?“
„Pět.“
Theodor přikývl a poklepal si ukazováčkem na bradu.
„Muramasa… je teď někde?“
Lilith zavrtěla hlavou. „Před dvěma měsíci se vrátil z mise v Pekingu a od té doby na žádné misi nebyl,“ řekla. „Máte nějakou novou misi, kterou potřebujete obsadit?“
Theodor pomalu přikývl a znovu se zadíval na mapu, která zářila na obrazovce. „Dalo by se to tak říct. Chci tam Muramasu. A ještě někoho. To je mi vcelku jedno, kdo to bude.“
„Jistě. Mám začít připravovat podklady pro misi?“
„Ne.“
Lilith překvapeně vzhlédla od desek, do nichž si začala zapisovat pokyny. „Ne?“ ujišťovala se.
„Zatím žádné podklady. Musím ještě spoustu věcí ohledně té mise zařídit. Zatím bych ocenil, pokud byste se o ní nikomu nezmiňovala, Lilith. Jen informujte Muramasu, že půjde na misi a sežeňte mu partnera. Destinace bude v Japonsku, takže sežeňte někoho, kdo to jazykově zvládne.“
„Ano, pane.“ Lilith byla minutu od minuty zmatenější, ale raději nic neříkala. Na to pro Theodora pracovala už moc dlouho. Místo toho se zase vrátila do své kanceláře a začala hledat kartu Muramasy a někoho, kdo by byl schopný s ním utvořit tým.
To bylo před víc jak dvěma týdny.

Ezechiel a Alastor se před Lilithinou kanceláří téměř srazili.
„Nechápu, jak si to Theodor mohl dovolit!“ rozčiloval se Ezechiel, když společně bez klepání vpadli dovnitř. „Udělat misi a sabotovat tak ty naše!“
Lilith si vysadila brýle na čelo a promnula kořen nosu. „Já vás chápu, ale v první řadě je to vina Petra a Mephisty. To oni začali s nelegálními misemi. Theodor byl prostě uražený!“ Její šéf byl zrovna na jednání, takže se nemusela bát, že by ji skrz dveře slyšel.
„Kvůli čemu byl uražený? Že ho nepozvali, aby si s nimi hrál na písku? Kolik jim je? Jak on, tak Petr a Mephista jsou jako malé děti, které si myslí, že Oddělení je jejich soukromé hřiště!“ odfrkl si Ezechiel.
„Mrzí mě to, kluci, ale já s tím vážně nic neudělám. Theodor si vyžádal dozor nad misí pro sebe. Ke mně se ty informace dostávají i s několikadenním zpožděním, pokud vůbec. Bere to jako svojí odplatu a do té já nemám co mluvit,“ řekla Lilith a přemohla chuť promnout si unavené oči. „Mám teď rozjetých čtrnáct misí a jsem na to v podstatě sama, protože Theodor se soustředí jen na tu misi v Tamayori.“
Ezechiel se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit, protože chápal, že obviňovat Lilith nic nevyřeší. Sama měla starostí až nad hlavu a přece jenom byla na stejné pozici jako on a tak věděl, že někdy tahle práce prostě člověka vyšťaví.
„Takže… co vlastně Theodor udělal?“ zeptal se Alastor klidným hlasem.
„Nemůžu vynášet detaily misí, to sami víte, ale…“ Lilith si povzdechla a znovu si nasadila brýle. „Ale na základní informace máte technicky vzato názor, protože na mise mimo záznam nejsou nikde žádná pravidla.“
Ezechiel a Alastor si vyměnili významný pohled.
„Máme v Tamayori dva lidi. Muramasu a Roe. Mají v podstatě sabotovat ty vaše nováčky.“
Ezechiel se hořce uchechtl. „Tak to mají z poloviny hotovo. Ta Tsubakiho je prý mimo hru.“
Lilith si ze zvyku urovnala na stole tužky. „Nevím, jak bych vám mohla pomoct.“
Alastor si založil paže na hrudi a nejistě se zadíval na svého nebešťanského kolegu. On taky nevěděl.
O deset minut společně vyšli z Lilithiny kanceláře a zamířili do Ezechielovi, protože měl lepší kávovar. „Co ti vlastně Tsubaki říkal?“ zeptal se Alastor, když procházeli nebešťanskou sekcí Oddělení až ke dveřím do Ezechielova brlohu.
„Řekl bych, že zhruba to, co řekl Kamiya tobě,“ pokrčil rameny Ezechiel a mávl na jednu ze svých kamarádek, která je právě míjela. „Že s Uedou byli v nějaké kavárně, všechno v pohodě, na nebi ani mráček a najednou se prý od jednoho stolu zvedla Maaya, něco chvíli křičela, pak se rozbrečela a když se jí Ueda pokusil zastavit, pustila se do něj s tím, že jsou chlapi všichni stejná prasata a tak dál. Načež utekla. A pak viděl, jak se od toho stolu, od kterého Maaya utekla, zvedá Muramasa a odchází.“
„Myslíš, že Muramasa Maaye něco udělal?“ povytáhl obočí Alastor a posadil se na pohovku, kterou měl Ezechiel v kanceláři pro případ, že pracoval dlouho do noci a nechtělo se mu chodit domů.
„Kdo ví. Je to možné. Přece jenom Muramasa není známý tím, že by si při plnění misí bral servítky.“ Ezechiel zapnul kávovar a opřel se o okraj svého stolu.
„Ale vždycky se držel pravidel. Je to nejlepší pracovník purgatorianské sekce a tím by se nestal, kdyby je porušoval,“ přemýšlel nahlas Alastor a rozepnul si sako, aby se mohl usadit pohodlněji.
„To je sice pravda, ale nezapomínej, že tohle je mise mimo záznam. Pokud by porušil pravidla. Kdo se to dozví? Kdo ho pošle před komisi, hm?“
„Kamiya se pravidel drží. To jsem mu řekl rovnou, ať se chová, jako kdyby to byla obyčejná mise, že bych ho před komisi poslal ať už jsou podmínky jakékoliv,“ řekl Alastor pevným hlasem. Ezechiel se zasmál. „Mě to říkat nemusíš. Něco podobného jsem Tsubakim natloukl do hlavy i já, ale bůhví, jak je na tom s pravidly Theodor.“
Alastor poraženě složil hlavu do dlaní. „Proč? Proč se tohle musí dít zrovna nám? To jsme něco provedli, že nás takhle trestají?“ zahučel unaveně a projel si dlaněmi vlasy.
Ezechiel se znovu usmál a podal mu hrnek. „To se ptáš mě?“
„Každopádně… Maaya je mimo hru. Ať Muramasa udělal cokoliv, zřejmě to udělal tak, aby si Maaya myslela, že Ueda s ním má něco společného, takže je teď naštvaná i na něj. Měl to hezky promyšlené, zmetek jeden.“
Ezechiel přikývl. „Takže to znamená, že teď půjde Muramasa a Roe, ať je to kdokoliv, po Asano, aby to sabotovali i Kamiyovi.“
Chvíli oba mlčeli a soustředili se na kávu, protože to bylo jednoduší než přemýšlet o problémech, které měli.
„Uvědomuješ si, že to budeme muset říct Mephistě a Petrovi?“ řekl nakonec Ezechiel. „Je jedno, co vymyslíme, musíme jim to říct, aby nám to odsouhlasili. Musí vědět, co Theodor udělal.“
Alastor se zaškaredil. „A musí se to nutně dozvědět od nás? Nemůžeme, já nevím, náhodně vylosovat nějakého obětního beránka a poslat ho k nim místo nás?“ zkusil to s nadějí. Představa, že tyhle skvělé zprávy bude muset Mephistě předávat on, ho ani trochu netěšila.
„Já bych byl pro, ale bohužel, je to naše povinnost jako vůdců.“
„To zní sice moc pěkně, ale stejně mi to radost nedělá.“

Kamiya seděl zabořený v zeleném fatboyi a netrpělivě čekal na telefonát od Alastora. Netušil, co se děje. Po tom, co v kavárně viděli Muramasu a volali svým šéfům, poslali Uedu domů s tím, že mu dají vědět, až se dozví něco nového. V celkovém zmatení se s Tsubakim ani nepohádali. On Tsubaki vůbec vypadal, že nemá na hádky náladu ani energii. Došlo mu, že jeho část mise je v podstatě uzavřená a že neuspěl. Proto byl celý schlíplý a když odcházel do svého bytu, divže nešoupal nohama. Kamiyovi by ho bylo skoro líto… kdyby to nebyl Tsubaki.
Takže teď už několik hodin čekal na zazvonění telefonu, které stále nepřicházelo. Nevěděl, co Alastor ještě řeší.
Nejhorší na tom bylo, že by měl mít radost, že Tsubaki ve svojí misi neuspěl, ta ovšem nepřicházela. Cítil jen zmatek a tak doufal, že Alastor co nejdřív zavolá a udělá ve všem jasno.
Zrovna, když začal zvažovat, že si půjde dát něco k večeři, protože mu začínalo kručet v břiše, rozdrnčel se jeho telefon a on leknutím málem proletěl stropem. Popadl mobil do ruky, vyhrabal se z fatboye a roztřesenými prsty hovor zvedl.
„Tak co?“ vyhrkl bez pozdravu.
„S Ezechielem jsme byli za Petrem a Mephistou,“ řekl Alastor, který se nad absencí jakýchkoliv zdvořilostí ani nepozastavil. „Tenhle vývoj jsme nemohli předvídat a tak jsme měli dlouhou… hm… poradu ohledně toho, co budeme dělat. Nebešťanská mise je v podstatě ukončená, ale to je hlavně vinou týmu z purgatorianské sekce.“
Kamiya zamručel, aby dal Alastorovi najevo, že poslouchá.
„Takže teď je nezbytně nutné, abychom tvoji misi dotáhli do konce a ten happy end Uedovi zařídili, protože kdyby se někdo dozvěděl, že mise mimo záznam skončila likvidací klientových pohledávek, Oddělení by se z toho nikdy neoklepalo.“
„Ahá?“
„Kamiyo, já vím, že jsi v tomhle nováček, ale tuhle misi nesmíš podělat.“
„Jasně. To je moc uklidňující.“
„Ještě je tu něco. Došli jsme… došli jsme k závěru, že budeš potřebovat někoho do týmu, abys na to nebyl sám.“
Kamiya překvapeně zamrkal. „Vy mi sem pošlete někoho do týmu?“ podivil se.
Alastor si na druhém konci linky nervózně odkašlal. „No, ne tak docela.“
„Jak to myslíte… ne tak docela?“ Kamiya nebyl hloupý.
„Rozhodlo se, že se obě sekce sloučí do jedné mise.“
Kamiya telefon málem upustil. „Nechcete tím říct…“
„Kamiyo, od teď budete s Taiyouren Tsubakim na misi spolupracovat.“

Status mise: Přepracovává se
Poznámky k misi: Proč?! -K