Dar moře – 1. tření

Opíral jsem se rukama o kámen na dně moře. Okolo mě se vlnily mořské řasy, pluly malé korálové rybky a kolem ocasu jsem měl těsně ovinutého mermana. Rukama mi přejížděl po pase a hrudi.
„Mu … Mureinne … “ šeptal jsem. Slyšel jsem, jak se uchichtl a jemně mi skousl mé nové elfí ucho. Zasténal jsem. Tohle tělo bylo pro mě pořád plné neznáma. Nedokázal jsem ho dobře ovládat. Ukazovákem mi dělal kruhy kolem pupíku. Ruce mi začaly povolovat.
„D-dost … “ prosil jsem ho. Místo toho se ke mně ještě víc přivinul. Naše šupiny se o sebe třely a otíraly. Celým tělem mi pronikaly jemné vibrace. Kdybych se mohl potit, teklo by ze mě proudem. Víc jsem se ohnul a on se nade mě naklonil. Rukou mi vjel do krátkých rudých vlasů a jazykem mě olízl na červených malých ploutvích za ušima. Tvarem se podobaly těm jeho.
„Stačí … dost … “ znovu jsem zašeptal a on se opět o trošku víc přivinul a to mi už ruply nervy. Otočil jsem se a zařval:
„Kolikrát ti to mám opakovat?! Já neseru jikry! Přestaň mě tak tvrdě třít!“
Vysloužil jsem si však jen pobavený úšklebek a olíznutí třesoucích se rtů. Odvrátil jsem se od něj.
„A já ti vždycky říkám, že jsi neuvěřitelně roztomilý, když se naštveš, Ciane.“ Jazykem mi olízl krk. Tělem jsem se už skoro dotýkal kamene pokrytého zeleným slizem. Z jeho sevření jsem se nikdy nedokázal vykroutit. Vždyť jsem se v mořského víla změnil teprve před měsícem. Do té doby jsem byl obyčejným člověkem.

Plně jsem se položil na kámen a oddechoval. Prsty mi přejížděl po bocích a zádech a jazykem po krku. Neměl jsem možnost se mu jakkoliv vykroutit. Trochu se zvedl a přejel mi prsty po malých ploutvích na zádech. Vyjekl jsem. Jestli jsem byl někde fakt super citlivý, bylo to u jejich kořene.
„Ne, tam ne!“ vykřikl jsem. Mělo to účinek jako ukázání červené vlajky býkovi v kresleném seriálu. Rukou mě kolem hrudi podebral a položil prsty na moje hrdlo. Třásl jsem se. Rty začal líbat nejdřív levý kořen. Kroutil jsem se, ale jen chvíli. Lapal jsem po dechu. Ploutvičky se mi rozkmitaly. Sínusovka by jim měla co závidět.
Rukou jsem sklouzl po kameni a přistáli jsme v písku. Zvedl se okolo nás jako jemný závoj. Povedlo se mi přitom otočit na záda a vyprostit se trochu z jeho sevření. Na víc než na ležení jsem se však nezmohl. Přiblížil se a políbil mě. Nejdříve lehce a pak víc a víc. Držel jsem se zpátky a nechal ho, ať si dělá, co chce.
Od řádného tření jsem přešli už jen k laškování. Projel jsem prsty skrz jeho perleťové vlasy a objal ho.
'Proč cítím tak legrační pocit? Proč se cítím tak dobře? Nejsme oba muži? Proč tohle dělá? Proč mě zachránil? Co se mi vlastně stalo?'
Poslední chvíle svého lidského života si pamatuji jen matně, zbytek vzpomínek se skoro plně vytratil. Byl tam oheň (asi proto jsem tak rudě zbarvený), kouř, krev, bolest v noze a pak najednou ticho, tma a mokro. Vznášel jsem se v prázdnotě a necítil vlastní tělo. Byl to sen? Byla to noční můra? Byla to skutečnost?
To nevím. Když jsem otevřel oči, viděl jsem nad sebou hladinu moře zespoda. Chvíli jsem jen omámeně ležel. Když mi to došlo, snažil jsem se dostat ke hladině, skončil jsem však v kotrmelcích a při nich si uvědomil, že nemám nohy. Byl to pro mě šok. Od pádu do ostrých korálů mě zachránily dvě silné ruce. Byl to Mureinn, ten mořský víl, kterého jsem kdysi chytil a který mě připravil o nohu.

Pustil mé rty ze zajetí a zálibně se na mě podíval. Hleděl jsem mu přímo do jeho azurově modrých očí a on hleděl do mých rudých očí. Pořád jsem si připadal jako ve snu. Jednou nebo dvakrát jsem zaslechl legendu o nesmrtelnosti pocházející z pozření mermaního masa.
„Proč jsi mi dal svoji krev?“ zašeptal jsem.
„Proč jsi mě vrátil moři?“ odpověděl mi otázkou.
„Nedokázal jsem se dívat na to, jak trpíš.“
„Copak jsem se nestal tvým majetkem?“ Zastrčil si pramen vlasů za dlouhé ucho.
„Takhle jsem tě nikdy neviděl.“
Atmosféra kolem nás začala těžknout.
„Takže ses se mnou chtěl tolik třít!“ řekl nadšeně.
„Blbečku!“ strčil jsem do něj rukama a máchl ploutví. Záda mě bolela, takže to moc rychle nešlo. Rukama jsem hrabal v písku a snažil se dostat co nejdál. Mur dokázal být občas fakt otravný. Jakmile se chtěl třít, nedokázal jsem se ho zbavit, před týdnem mě honil celý den.
„Ciané!“ volal mě. Nemotorně jsem zamířil ke krápníkovému kameni a pořádně se ho chytil.
„Tady jsi.“ Ladně ke mně připlul. Vlnil se přede mnou a pomalu se přibližoval. Pořád měl dost síly na druhé kolo, ale já měl dost na celý týden. V akváriu vypadal tak krásně, ale teď to byl egoistický bastard, který se na druhé příliš neohlíží. Dělal si, co chtěl a kdy se mu zachtělo. Byl to hotový tyran.

Ale … když jsem se učil plavat, zatáhl mě proud do dlouhé jeskyně, ze které jsem vypadl, jako bych proletěl sekačkou. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl tak ustaraného. K slzám neměl příliš daleko. Našel mi dobré místo k odpočinku a obstarával mi ty nejlepší ryby. Přitiskl se ke mně, uchopil mi ruce a ocas zase ovinul kolem toho mého.
Na délku měl přes dva metry, zatím co já jsem měl slabých sto sedmdesát. Jsem si jistý, že jako člověk jsem byl vyšší. Určitě jsem se scvrkl. Zaklonil jsem hlavu. Olízl mi hrdlo a já polkl. Posunul se níž.
„Cože?!“ vykřikl jsem náhle. Mur zvedl hlavu, já zatnul zuby a zarazil mu bradu mezi oči. Pro mořské víly je to to samé jako pro člověka kopnutí do koulí. V téhle části mozku, mají totiž umístěný svůj sonar. Zařval, chytl si obličej a skácel se dozadu. Švihl jsem ocasem a plnou parou jsem zamířil k nedalekému neobydlenému ostrovu kdesi uprostřed oceánu. Vyplazil jsem se na pláž a začal se soustředit.
Ocas se jemně rozzářil, zapraskalo to a já zase měl dvě nohy. Trochu jsem se zadýchal, ale pořád to ještě šlo. Přišel jsem ke křoví a vytáhl napůl seschlou sukénku z listí. Nebylo to nic moc, ale lepší než chodit nahatý. Ne že by mě tu kdokoliv viděl, ale šlo tu o princip. Blízko pláže byl vysoký strom se širokou korunou. Opatrně jsem na něj vyšplhal, protože mě pořád bolel zadek.
Na nohou jsem měl ještě zbytky šupin a kůži jsem měl celkově šedomodrou. Na horní polovině těla mi zůstaly všechny ploutve a blány. Byl jsem v poloviční fázi mezi mermanem a člověkem. Nedokonalá proměna. Měl jsem se ještě mnohému učit. Posadil jsem se na svoji oblíbenou větev a unaveně vydechl. Konečně budu mít trochu klidu.
Na stromě rostlo ovoce podobné broskvi, jen mělo velmi nevýraznou chuť, ale poskytovalo mi dost tekutin. Po půl hodině se na pláž doplazil i Mureinn. Jeho proměna v člověka byla dokonalá. Světlá kůže, světle béžové vlasy a ani jedna šupina. Klátil se, jako by šel z flámu. Držel si čelo.
„Proč … Proč jsi to udělal?“ ptal se, když se na mě nahoru podíval. Hodil jsem si nohu přes nohu.

„Říkal sis o to.“
„Alé~ … “ začal žadonit.
„Dolů neslezu.“
Mur, třebaže měl lidskou podobu, nedokázal šplhat na stromy a jen co byl, byť jen pět centimetrů nad zemí dostával neuvěřitelné závratě. Uchopil kmen stromu a prosebně se na mě díval. Naklonil jsem jemně hlavu na bok a pak prudce vyplázl jazyk. Otočil jsem se k němu zády.
„Smutná očička na mě neplatí!“ Zaslechl jsem, jak žuchl do písku. Tohle ho snad na chvíli zchladí. Slunce pomalu zapadalo. Nebe bylo plné zářivých hvězd. Jemný větřík mi čechral vlasy a šplouchání vln mě ukolébalo. Měl jsem sen. Byl rudý jako plamen, modrý jako moře a bolestivý jako krvácející srdce.
Pootevřel jsem oči. Křupání kůry, těžké oddechování, vzdechy … nic z toho nepatřilo do normální noci na moři. Podíval jsem se dolů. Jen deset centimetrů pode mnou visel Mureinn. Vyděšeně jsem nadskočil. Tělo se mu lesklo potem a vlasy měl pocuchané a plné písku. Křečovitě držel větev a něco vyděšeně mumlal. Jenže větev byla příliš tenká a zlomila se.
Neváhal jsem ani vteřinu a skočil jsem pro něj. Dopadli jsme do písku, který se už mísil s hlínou. Opět jsem si potvrdil, že je to těžká váha. Hlavou mi ležel na hrudi a mumlal:
„Má-mám tě … “
Zíral jsem do nebe a hladil ho po vlasech.

„Ty idiote, vždyť bych ráno slezl.“
Vůbec jsem mu nerozuměl. Lezl mi na nervy, neposlouchal mě, pořád by se se mnou třel, ale na druhou stranu jsem … Vlastně ani nevím, co jsem sám chtěl. Celý tenhle vodní svět byl pro mě nový. Mohl jsem se potápět půlku života, ale na něco takového by mě nic nepřipravilo. S námahou jsem bezvědomého mermana odtáhl dál k houští. Po těle měl samé škrábance, odřeniny a jizvičky.
Jeho hojivá síla se o ně však brzo postará. Lehl jsem si vedle něj a přemýšlel. Stal se ze mě vodní tvor s magickou schopností. Dokázal jsem se proměnit v člověka, plavat víc než dvě stě padesát kilometrů v hodině (až se naučím pořádně plavat), speciální echolokací jsem dokázal najít okolní ryby, překážky anebo svoji oběť paralyzovat a rychlé léčení. Ale nejpodivnější schopnosti nesly moje krev a maso.
Přesně tím mě Mureinn přeměnil v mermana a vymazal vzpomínky na minulý život. Zajímalo by mě, zda takhle přišla i ona legendární nesmrtelnost. Dost jsem o tom pochyboval, možná rychlá regenerace, ale nesmrtelnost? Přišlo mi to k smíchu. Na druhou stranu jsem přišel o celý starý život. Vím, že jsem umíral, ale přesto … Cítil jsem zvláštní nejistotu, neklid. Měl bych Murovi být vděčný a děkovat mu …
Převalil jsem se na bok a snažil se na vše zapomenout. Spánek však přišel jen velmi nedobrovolně.

***

Ráno bylo studené. Mur ještě spal. Po včerejším výstupu na strom musel být unavený jako nikdy předtím. Protáhl jsem se a skočil do vody. Navzdory lidskému původu, jsem se mnohem lépe cítil ve vodě. V ruce jsem držel svůj primitivní oštěp, který už byl pořádně tupý. Nedokonalé ovládání vlastní ploutve mě mnohokrát přivedlo k bližšímu poznání pevných částí moře. Celý ten měsíc ryby obstarával hlavně Mureinn.
Bodl jsem do hejna ryb, ale minul jsem ho o metr a ještě vrazil hlavou do korálu. Třel jsem si bolavé místo. Echolokace, kterou používali v lovu k omráčení kořisti, mi taky pořád nešla. Zatřepal jsem hlavou a zahodil zlomený rádoby oštěp. Rozhlédl jsem se kolem. Zůstalo tu už jen pár ryb. Na jednu středně velikou jsem se zaměřil a mračil se. Zatínal jsem pěsti a pořád ji hypnotizoval.
Najednou sebou trhla a obrátila se břichem vzhůru. Překvapeně jsem zamrkal. Rychle jsem však mávl ocasem a chytil ji. Byla opravdu mrtvá. Moje první ulovená ryba. Radostí jsem ve vodě poskakoval. Mrskl jsem sebou k ostrovu. Mur se zrovna asi probudil, mnul si oči a zíval.
„Mure! Moje první … ry--- ba--- … … “ Celý svět zmizel v blyštivých střepech. V hlavě mi bzučelo jak v úle a někdo tam začal dokonce testoval nukleární zbraně. Měl jsem pocit, že se mi rozletí na milión kusů. Jen vzdáleně jsem poznal, že klesám ke dnu.

***

Mručel jsem. Všude byla tma. Moře šplouchalo v pozadí a slabý vánek mě občas jemně olízl. Rukou jsem sundal cosi z očí a hořce jsem toho hned litoval. Stačilo mi je pootevřít a už jsem řval bolestí. Slunce bylo filtrované přes listí stromů, ale neuvěřitelně bolelo. Kryl jsem si obličej rukama a převalil se na bok.
„Hej, Ciane, nemůžeš ještě otevírat oči!“ Uchopil mě kolem ramen a zvedl do sedu. Sedl si za mě a já cítil, že mám ocas, zatímco on byl v lidské podobě.
„Díky,“ řekl jsem naštvaně. Nebyla to však jeho chyba.
Rukou si hrál s mými krátkými vlasy rudé barvy.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se po chvilce.
„Trochu jsi to s tím e-echem přehnal.“
Mermani tuto schopnost nazývají „seilg“ (lidé tomu říkají echolokace). Kořist se s tím dá paralyzovat a v některých případech i zabít. To je však běžné jen u menších ryb. Třeba taková velryba by si ničeho takového ani nevšimla.
„Bolí mě lebka.“
„To za chvíli přejde.“
Opíral jsem se o něj a on mi jemně políbil špičku ucha. Naštěstí v těchto chvílích býval tolerantní.
„Promiň.“
„Za co se omlouváš?“ Naklonil se trochu dopředu.
Pomalu jsem otočil hlavu a pokusil se otevřít oči. Mžoural jsem sice víc než rozespalý křeček v poledne, ale světlo už tolik nebodalo.
„Musel jsi cítit to samé, když jsem tě praštil mezi oči.“ Znovu jsem zavřel oči. Chytil mě za bradu, přitáhl a políbil. Jemně, pak víc a pak mi pronikl jazykem do úst. Nebránil jsem se. Neměl jsem na to sílu. Navíc nebyl agresivní, ale jemný.
„Občas potřebuji usměrnit.“ Olízl mi ještě nos. To jsem zamručel.

Na pláži jsem strávil celý zbytek dne. Ocas jsem si máčel ve vodě a ležel ve stínu vysokého stromu, který rostl hned na okraji pláže. K večeru jsem pak mohl normálně otevřít oči, byť hlava mě pořád ještě trochu bolela. Mura jsem už chvilku neviděl na pláži. Na lovu ryb nebyl, večeři už zajistil - zase.
Připadal jsem si neuvěřitelně zbytečný. Neuměl jsem pořádně plavat, při lovu se sám zmrzačím, nedokázal jsem se ani pořádně proměnit a vůbec jako merman jsem zpackal všechno, na co jsem sáhl. Hluboce jsem si povzdechl, posadil jsem se a zadíval se na západ. Oči jsem si pro jistotu stínil dlaní.
„Ciane.“
Otočil jsem se a uviděl Mureinna v jeho lidské podobě s primitivními spodky.
Palmový list.
Liána.
Spodky.
„Pfff … prfmm... “ Prskal jsem a pak se dal do nekontrolovatelného smíchu. Svalil jsem se na bok a držel se za břicho. Z očí mi tekly slzy.
„Č-če-če mu se směješ?!“ křičel Mur.
„To ty jsi říkal, že je divný chodit nahatý, když máš nohy!“ Merman rudl v obličeji a tvářil se rozpačitě.
„Já... já vím! Promiň.“
„Tak se přestaň smát!“
Napnul jsem svaly, stiskl zuby a snažil se ovládnout smích. Třes mě chvíli neopouštěl a bolela mě bránice.
„Promiň.“
Jen si odfrkl.
„To se mají nosit ty sukýnky?“ zeptal se podrážděně a sedl si na bobek.
„Takhle jsem to nemyslel.“ Lehl jsem si na záda a zahleděl se mu do obličeje. Levé obočí měl podezíravě nakrčené.
„Tvoje spodky jsou naprosto v pohodě, já jen … Když jsem tě prostě viděl … musel jsem se smát. Nevím proč. Prostě jsem cítil, že se chci smát.“
„To se všichni lidé tak bezmyšlenkovitě smějí?“

„To nevím. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal … Nebo si to už nepamatuji.“
Nálada o mnoho stupňů poklesla. Mé lidské vzpomínky se omezovaly na události předcházející mé proměně a na nějaké útržky z minulosti. Vědomosti z lidského světa mi zdá se zůstaly.
„Hej … Když se můžeš proměnit v člověka, proč jsi to neudělal tehdy?“ Tehdy znamenalo při jeho útěku.
„Dobrá otázka.“ Jen se poškrábal ve vlasech.
„V tu chvíli jsem … moc nemyslel. Chtěl jsem prostě pryč. Můj lid patří do moře, a ať už je to aká … akvávium jakkoliv veliké, nemůžeme v něm dlouho žít.“
„Zešíleli byste,“ dodal jsem.
Mur jen souhlasně zamručel.
„Ještě jsi mi neodpověděl, proč jsi mě nechal jít,“ pokračoval Mureinn ve skleslé náladě.
„Už jsem ti odpověděl.“
„Co to pro tebe znamenalo?“ Hlas se mu trochu třásl.
„Viděl jsem, jak trpíš … Nedokázal jsem tě držet. Viděl jsem tvoji krásu, možná proto jsem dokázal chápat, že patříš do moře a ne do něčího akváRia.“ Poslední slabiku jsem naschvál znázornil. Mnohá lidská slova mu dělala problémy.
„Takže jsi svoji pomstu nechal plavat?“
Nejdřív jsem se jeho vtipu zahihňal, až pak jsem odpověděl:
„Dalo by se to tak říct.“
„Proč? Kdybych se já chtěl někomu pomstít, udělal bych to.“ Podíval se na své ruce, jako by byly pokryté čerstvou krví. Jemně jsem jeho bližší ruku uchopil.
„Viděl jsem tu jizvu na zádech. Muselo to hodně bolet. Jistě jsi byl vyděšený, zaútočil jsi v sebeobraně. Kdybychom se potkali za normálních okolností, nejspíš bychom si jeden druhého nevšímali.“

„Říkáš to … jako by se nic nestalo.“
„Kdybych však svoji pomstu vykonal, do konce života by mě pronásledovaly noční můry a vzpomínky na tvoji tvář zkroucenou děsem, smutkem, žalem a beznadějí. Takže bych nejspíš moc dlouho nežil.“ Zakončil jsem větu úsměvem.
„Lidé jsou vážně divní tvorové.“
„To jsme.“
„Když už jsme u těch otázek … Proč jsi mě proměnil v mermana? Nebylo pro tebe lepší, abych zemřel? Vzal bych si své svědectví do hrobu.“
Trochu jistěji sevřel moji ruku a podíval se na mě.
„Kdybys umřel, neměl bych svoji odpověď.“
„Záleželo by na tom?“
„Mně ano.“ Zaklonil hlavu a zahleděl se na objevující se hvězdy. Měsíc se už na nebi také rýsoval. „Byl jsem naštvaný, rozzlobený … Chytil jsi mě a uvěznil v tom ak-vá-ri-um … a byl jsi jiný než ostatní lidé, na které si vzpomínám.“
„Vzpomínám si, že jsem tě chtěl vycpat a pověsit nad krb, nebo snad udělat suši?“ Na jeho zvednuté obočí jsem se jen zakřenil.
„Tím jsem myslel, že jsi nechtěl moji krev ani maso.“
„Nesmrtelnost?“ Mur mi pomohl si sednout a zadíval jsem se na svoji ploutev. „Huh-?“
„Ty jsi po ní nikdy netoužil?“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“
Slunce už skoro zmizelo za horizontem.
„Pojďme do vody.“ Trochu nemotorně jsem se přesunul, zatímco on nakráčel a skočil do vody krásnou šipku. Na hladinu pak vypluly jeho zelené spodky. Znovu jsem dusil smích a on jen znovu kroutil hlavou. Připlul ke mně a objal mě. Jemně mě políbil. Neutíkal jsem. Vzal to jako pozvání.
Klesli jsme společně na písečné dno. Zrnka se rozvířila a zahalila nás v mraku. Oplatil jsem mu jeho objetí. Tenhle svět, tohle tělo, tyhle pocity … to vše je pro mě nové, ale jedno vím určitě. Nevadí mi být s ním.