Démonické lázně - Prolog + Pramen 1

„Démonické lázně – prolog“

„Město, kde žiji, je celkem veliké.“

„Rozprostírá se na úpatí vysoké a veliké hory.“

„Celá hora je pokryta hlubokými lesy.“

„Na některých místech jsou i menší mokřady a močály.“

„Nikdo tam nechodí.“

„Není to místo významné památkami, ani přírodními úkazy či vzácnými rostlinami.“

„Je to prostě hora.“

„Lidé ji v dnešních časech znají pod jménem 'Zelený obr'.“

„Jak se měnila doba, měnila se i jména.“

„První jméno se však zapsalo do historie, tak jako mnoho pověstí a příběhů.“

„Hora démonů – tak byla kdysi nazývána.“

„V nejhlubší části lesa, tam za bambusovou stěnou, se podle pověstí nachází obrovský dům.“

„Skrývá mnoho pokojů a mnoho různých pokladů.“

„Pokladů, které jsou střeženy lidožravými démony.“

„V noci se lesem nese smích démonů.“

„I v dnešní době matky straší zlobivé děti, že je nechají v lese, kde si pro ně přijdou démoni.“

„Já těm příběhům věřil.“

„Bál jsem se.“

„Neměl jsem však jinou možnost, než utíkat skrz místo, které mě tak děsilo.“

„Chyťte ho!“

„Můj život už nikdy nebude jako dřív.“

Démonické lázně – Pramen 1 – Sestupující drak

Nenávidím své jméno. Je vším, čím já nejsem. Z celého jména splňuji jen tu střední část. 'Statečná zářící Korea', tak se dá přeložit mé jméno. Splňuji však jen tu korejskou část.

Nenávidím to jméno.

Nenávidím, že jsem se narodil.

Nenávidím svého otce.

Nenávidím svoji matku.

Nenávidím sám sebe.

„Až se mi ten bastard dostane do rukou!“ křičel muž v černém obleku, který za mnou utíkal.

Les byl velmi hustý a tmavý i za bílého dne.

Měl jsem výhodu, jako dítě jsem pořád utíkal před svými spolužáky. Obírali mě o peníze, skromný oběd i o školní pomůcky.

„k***a!“

Ti lidé za mnou mě nesměli za žádnou cenu chytit. Předali by mě pasákům, kterým mě otec prodal.

Bylo to sotva několik měsíců, co jsem začal dřít jako mezek, abych mohl něco z otcových dluhů splatit. Nechtěl jsem přijít o ten jednopokojový byt, kde jsem s ním doteď žil.

Žil ... není to správné slovo. Přes den spal, v noci utrácel peníze, kde se dalo. Herny, bary, noční kluby, alkohol ... Když jsem ho prosil, aby přestal, zmlátil mě.

Mnohokrát jsem chtěl utéct, ale nebylo kam.

Teď jsem mohl už jen utíkat. Muži za mnou mě děsili víc než démoni hory.

Prodral jsem se skrz houští a nohama dopadl na tvrdý kámen. Přede mnou se rozprostíral bambusový pás a skrz něj vedlo kamenné schodiště. Vysoké rostliny propouštěly jen málo světla, vše zahalovaly do záhadného šera. Pohupoval se, bambus se jemně pohupoval a zval mě do svých hlubin.
Znovu jsem utíkal. Hlasy mužů byly stále blíž a blíž.

Čas se pro mě zpomalil. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce. Nohy i ruce mi těžkly, každý krok mě stál čím dál tím víc sil.

'Nedokážu to!'

Do zad se mi opřel vítr a hnal mě dál.

Bambusová alej skončila a já před sebou spařil cestu v rokli. Její stěny byly zdobeny vytesanými maskami různých tvorů mnoha tvarů, rohů, obličejů, úšklebků a očí. Kámen byl rudý, tmavě rudý jako zaschlá krev.

Slyšel jsem hlas masek. Mluvily na mě. Bál jsem se. Otočil jsem se, ale schody byly pryč. Lesem se neslo několik výstřelů.

„Okamžitě se ty spra... kluku vrať! My ti neublížíme! Jen ti chceme ukázat jedno pěkné místo.“

„Je tam spousta jídla a pití!“

Otočil jsem se a utíkal skrz rokli masek.

Pokřikovaly na mě, vyháněly mě, povzbuzovaly mě, vyhrožovaly a slibovaly.

Utíkal jsem, pořád jsem utíkal.

Světlo, ostré světlo mi oznámilo konec masek a jejich hlasů. Doslova jsem do něj skočil.

Tvář mi ovanul vánek a já stanul na další kamenné cestě, cestě vedoucí k soseuldaemunu, veliké bráně s vysokou a tmavě doškovanou střechou.

Dům démonů.

„Tady seš!“

Muži mě dohnali.

Utíkal jsem, co mi poslední síly stačily.

Proběhl jsem bránou a utíkal k prvnímu domu za branou.
„Prosím pomozte mi!“ křičel jsem, ale můj hlas selhával. Běžel jsem dlouhou chodbou po mé pravici, ale nikoho jsem nepotkal, třebaže byl den. Někdo mě uchopil zezadu a přitiskl k zemi.
„Ty spratku! Jen co ... popadnu dech, tak ... si to odskáčeš!“
Pokoušel jsem se jim vymanit ze sevření, ale na to jsem byl příliš slabý. Přede mnou se objevil člověk. Měl na sobě bílé oblečení tenké látky připomínající župan. Měl rozčepýřené vlasy zelené barvy a střižené na krátko.
„Co se tady děje?“ zavolal.
„Omlouváme se za vyrušení. Tenhle kluk nám utíkal.“
Prosebně jsem na něj upřel oči. Možná byl mojí jedinou nadějí.
„Nechte ho být a odejděte!“
Muži v černém se jen zasmáli.
„Chápete, že?“ Z peněženky vytáhl peníze a strčil je mladíkovy za přeloženou látku na hrudi. Ten je vytáhl, pustil na zem a šlápl na ně.
„Odejděte!“
„Víš ty vůbec, s kým si zahráváš, spratku!“ Muž k němu přistoupil blíž a mračil se na něj.

„Co má tohle znamenat?!“ ozval se za námi další hlas. Byl velmi nevrlý a rozespalý.
„Eh?“
Otočili jsme se. Možná mě štěstěna ještě neopustila. Muž za námi vypadal, že je starší než ten mladík, měl dlouhé černé vlasy, které mu zakrývaly pravou půlku tváře. Měl tmavý kruh pod okem, opíral se o stěnu, svrchní část oděvu mu visela jen na jednom rameni. Vypadal jako opilec, který zrovna vylezl z postele.
„Problém, šupáku?“
Mé naděje na záchranu klesaly.
Neznámý muž zavrčel. Znělo to jako vrčení zvířete. Děsil mě. Prohlížel si nás odshora dolů a zase zpátky. Znovu zavrčel. Muži ztratili trpělivost a začali mě táhnout pryč. Napůl jsem se posadil. Snažil jsem se držet podlahy.
Zasípal jsem o pomoc.
„Vypadněte, dokud jste naživu!“
První muž, asi vůdce skupiny, se dopálil.
„Heh? A co uděláš, když nezmizíme, heh?“
Kopl do stěny a zanechal na ní stopy hlíny, která se mu po dlouhém běhu nalepila na podrážky bot.
Muž se na to podíval, výraz v jeho tváři se neměnil, ale v odkrytém oku mu plál hněv.
„No, co uděláš?!“ Chytil ho za rameno a snažil se ho shodit na zem. Ani s ním nehnul. Vůdce se zarazil.
Pohled mi padl za černovlasého muže a tam jsem spatřil dalšího zelenovlasého kluka, vypadal stejně jako ten za mnou. Otočil jsem se. Byl tam. Podíval jsem se zpátky. Druhý kluk tam pořád stál s ukazovákem před rty a usmíval se.
Dlouhovlasý muž znovu zavrčel a hlasitěji, zježily se mi chlupy na zátylku.
Vůdce začal najednou křičet bolestí, jeho tělo se nafukovalo jako balón až prasklo. Vše zalila rudá vlna krve.
Ztratil jsem řeč, tak jako ostatní muži. Nikdo se ani nehnul.
Muž po pravé straně začal couvat, třásl se. Nestačil ani pořádně zakřičet a jeho tělo se změnilo v krvavou kaši. Třetí i čtvrtý muž následovali hned za ním. Seděl jsem na zemi, uprostřed té kaše. Nespouštěl jsem z muže oči, snad proto, že mé tělo ztuhlo strachem a nemohlo se hýbat.

Kap.

Kap.

Kap.

Pršel rudý déšť. Stál v něm, ale žádná krev na něm neulpěla, každá kapka stekla po jeho oblečení, těle i vlasech na zem.
Udělal ke mně krok a pak další. Zvedl jsem hlavu. Připadal mi ještě vyšší a hrůzostrašnější.
„Zavedl jsi je sem, tak po nich také uklidíš.“
S těmi slovy se otočil a zmizel v chodbě.
Něco si vztekle mumlal.
Pořád jsem se za ním díval.
„Hej, kluku!“

Někdo mnou třásl.

Otočil jsem se.

Byl to ten zelenovlasý kluk. Jen nevím, který.

„Být tebou, začnu uklízet, starší bratr má velmi špatnou náladu.“ říkal s úsměvem, jako by nestál uprostřed louže krve, jako by před jeho očima nezemřeli lidé.

Nechápal jsem.

Otočil jsem hlavu na druhou stranu a začal se rozhlížet jako zmatené dítě. Nic jsem nechápal. Moje mysl nemohla skutečnost přijmout, nejspíš bych se pak musel zbláznit.

Znovu mnou třásl.

„Hej! Kluku! Hadr! Utírat!“

Mával mi rukou před obličejem.

Nehýbal jsem se.

„Chudák kluk. Je úplně mimo.“
„Uklidíme to spolu. Odnesu ho do volného pokoje.“
„Co se tu stalo ... ?“ ozval se ostrý ženský hlas.

„To je v pořádku. Měli jsme tu jen menší potíže. Vše je už v naprostém pořádku. Prosím, vraťte se do svých pokojů.“

Někdo mě zvedl a nesl v náruči.

Ovanul mě lehce teplý vítr.

Slyšel jsem šumot větru ve větvích stromů, šustot trávy pod jeho nohama, tlumené hlasy …

Prošel malou vnitřní branou jungmun a vstoupil do menší budovy.

Cítil jsem vodu a vonné svíčky.

Vstoupil do pokoje a položil mě na zem. Někdo tam přišel. Slyšel jsem, jak spolu mluví, ale slovům jsem nerozuměl.

Usnul jsem.

***

Někdo mě tahal za ruku.
„Chlapče! Chlapče! Musíš vstávat! Honem!“
Mumlal jsem.
Nakonec se mi podařilo oči přinutit, aby se otevřely. Zíral jsem do tváře starého muže s ptačím zobákem. Zamrkal jsem, měl zelenou slizce vypadající kůži, světlé zplihlé vlasy a malé oči.
„Aaaaaah!“ křičel jsem a snažil se dostat z jeho dosahu. Přitlačil jsem se na stěnu a popadal dechu. Zmateně jsem se rozhlížel a zjistil jsem, že mám na sobě stejné oblečení jako ti muži ze včerejška. Mezi prsty mu rostly blány.
„Co! Co...!“
Příšera zakroutila hlavou a zacvakala zobákem.
„Chlapče, dokud lord Yong neřekne jinak, nikdo ti tu neublíží. Takže bych se mu radši moc neznelíbil. Pokud chceš tedy žít.“
Přitiskl jsem se ještě víc.
„Člověče, říkám ti, že ti tu nic nehrozí, tak koukej poslouchat.“
Polkl jsem a přikývl.
„Tak se převlékni!“
Sundal jsem si kabátkové pyžamo a pustil se do oblékání. Košile měla volnější rukávy, tak jako kalhoty nohavice. Pas jsem převázal páskem a natáhl si ponožky s odděleným palcem. Pořád jsem po podivném tvorovy pokukoval. Strach mě neopouštěl.
„No konečně, co ti tak trvalo?“
Pokynul mi. Tvor byl o něco menší než já, ale to neznamenalo, že by byl slabší nebo méně hrozivý.
„Jdeme, už tak máme zpoždění.“
Vydal jsem se nejistě za ním. Přešel k vstupním dveřím, kde jsem si obul dřevěné boty namaksin na dvou kolících. Vyvedl mě na zápraží. Byla noc, ale kolik přesně, to jsem nevěděl. Všude svítily hvězdy, tolik najednou jsem jich nikde neviděl. Opatrně jsem se rozhlížel.
Najednou vedle nás proběhlo pět stejných malých tvorů. Vyděšeně jsem uskočil. Měli malé rohy, plešku, okolo ní řadu bílých vlasů a kolem pasu koženou sukni. Vypadali jako karikatura černochů, jen s hnědou kůží. Sledoval jsem je a do přítomnosti mě přivedlo jeho nevrlé „Ehm. Ehm.“.

Vešli jsme do hlavní budovy naproti vstupní bráně. S notnou pomocí své vůle jsem se donutil nekoukat doprava. Naštěstí mě vedl na opačnou stranu a do zadní části domu. Cestou jsme minuli několik pokojů, zaslechl jsem hlasy. Znovu jsme zabočili. Pokud se nepletu, vede mě do střední části, kde by mohl být pokoj toho, kdo to tu vede. Polkl jsem a snažil se potlačit své vzpomínky.
Zastavil se. S cuknutím jsem zastavil také. Přísně se na mě podíval. Přistoupil k velikým posuvným dveřím, poklekl a řekl:
„Můj lorde, přivedl jsem lidského chlapce, jak jste žádal.“
„Přiveď ho a venku počkej na další rozkazy.“
„Jak si přejete, můj lorde.“ Uklonil se a v misce, kterou měl v hlavě se mu zavlnila voda.
Ohlédl se po mně.
Zašeptal mi: „Prokazuj řádnou úctu a nic se ti nemusí stát. Možná budeš mít štěstí a přežiješ.“
Odhrnul část dveří a já klátivým krokem vstoupil. Nic jsem o úctě, vladařích, ani o řádném chování nevěděl. Znal jsem jen teorii ze školy. Díval jsem se na podlahu a po několika krocích jsem si sedl a nohy složil pod sebe.
„Pojď blíž.“
Učinil jsem tak o dva kroky.
„Řekl jsem, abys přišel blíž!“ zařval na mě.
Strachy jsem vyjekl, udělal pár skoků a prudce se posadil. Hlavou jsem vrazil přímo do hrany nízkého stolu, který měl před sebou. Cítil jsem na sobě jeho pronikavý pohled a slyšel, jak hlasitě skřípe zuby.
„Od této chvíle jsi ztratil vše, co jsi kdy vlastnil. Svoji rodinu, svůj domov, své přátele, ... “ Nasál z tenké dlouhé a rovné dýmky kiseru a po chvíli vypustil kouř. „ ... svoji identitu, své jméno. Od teď patříš mě, tvůj život nic neznamená, už jen to, že je dýcháš, je čistě má dobrá vůle.“
Jeho hlas byl ledový a jeho slova se do mě zapichovala jako jehly. Začal jsem zimou cvakat zuby a dech se mi srážel na voskované papírové podlaze.

„Rozumíš tomu?“
Neodpověděl jsem.
„Rozumíš tomu!!“ Zahřměl.
„A-ano!“
„Není to 'Ano.'!“
Popadl mě za vlasy a prudce mi zvedl hlavu. Díval se mi přímo do očí.
„Je to 'Ano, můj lorde.'!“
Zalapal jsem po dechu.
„A-Ano, můj ... lorde.“
Odhodil mě na zem. Chtěl jsem se zvednout, když mi krk sevřela bolest. Zmítal jsem se a křičel.
„Pálí to!!“
Zahlédl jsem, jak nasál z dýmky, vypustil kouř a přitom se tvářil netečně.
Kůže se napínala, praskala a hořela. Měl jsem pocit, že každou chvílí vybuchnu.
„Tahle pečeť zabezpečí tvůj pobyt na mém území. Jediný krok z hory a tvé tělo pohltí bolest, jakou jsi nikdy nezažil.“
Bolest zmizela, kašlal jsem a pomalu se zvedal. Ztěžkla mi hlava. Mé krátké vlasy se prodloužily až skoro na zem. Nevěřil jsem vlastním očím.
„Kappo!“
Dveře se otevřely.
„Volal jste, můj lorde?“
„Odveď ho a ukaž mu jeho místo!“
„Jak si přejete, můj lorde.“ Uklonil se, aniž by vylil vodu ze své prohlubně.
Pomohl mi na nohy a odvedl mě pryč. Pořád jsem si připadal jako ve snu.

„Posloucháš mě vůbec?!“
Cukl jsem sebou.
Znovu vzdychl a zakroutil hlavou.
„Raději se prober, jestli tady chceš přežít.“
Polkl jsem a přikývl.
'Vůbec nevím, co se děje, ale ... tady nemůžu zemřít! Ne tady!'
Vedl mě dozadu za budovu, kde jsem předtím spal. Slyšel jsem, jak tam někdo štípe dřevo.
'Proč tak pozdě v noci?'
Můj krok zpomalil, až jsem se zastavil. Dřevo sekal vysoký muž, který měl býčí hlavu a červenou zvířecí kůži od poloviny hrudi až po konečky prstů. Na sobě měl jen volné kalhoty a na nohou kopyta. Zamával ocasem a odehnal mouchu.
„Ah, Sunbae, co tě sem přivádí?“ Zasekl sekeru do špalku a naklonil se na stranu.
„To je ten človíček?“ Ukázal na mě lehce prstem.
„Ano, lord ho trochu upravil, aby byl vůbec co platný.“
Slovo 'upravil' se mi vůbec nelíbilo.
Přistoupil ke mně blíž. Byl nejméně o čtyři hlavy vyšší než já.
„Tak tě tu vítám, človíčku!“ Přátelsky mě plácl do zad, mě to ale odhodilo. Skončil jsem skoro ve stěně domu a rameno mě pálilo jako čert.
„Axi, kolikrát ti mám říkat, ať kontroluješ svoji sílu!“
„Promiň, promiň, Sunbae.“
„Pro tebe je to Sunbaenim!“
Radši jsem se zvedal, než začne řvát i na mě. Najednou jejich rozhovor utichl. Klaněli se.
'Přišel snad on?!'

Rychle jsem se otočil, naštěstí tam stál někdo jiný. Poznal jsem mladíka ze včerejška. Měl na sobě světle zelené durumagi. Konec širokých rukávů byl ozdoben květinami a tlustým tmavě zeleným pruhem. Pas byl přepásaný jednoduchou bílou šňůrou a na nohách měl kkotsin taktéž s květinami.
Fascinovaně jsem si ho prohlížel a když jsem chtěl promluvit, zatlačil mě Sunbae k zemi.
„Velmi se za něj omlouvám, mladý pane! Je zde nováčkem, velmi vás prosím, buďte k jeho chování shovívavý.“
Zasmál se.
„To je v pořádku, Sunbae. Taková formálnost není potřeba.“
Uklonil se a pustil moji hlavu.
Kašlal jsem.
Postavil jsem se a znovu se na něj podíval. Usmíval se a vůbec nevypadal tak hrozivě jako ten černovlasý muž. Jeho zelené oči hýřily láskou, radostí a úsměvem. V jeho přítomnosti jsem se ničeho nebál.
„Lord Yong mi nařídil, abych člověka provedl a ukázal mu jeho místo.“
„Hmm ... vezmu to za tebe.“
„Ale, mladý pane!“
„Nemám teď nic lepšího na práci.“ a s úsměvem dodal, „Navíc se na jeho přítomnost těším.“
Začínal jsem se cítit líp.
„Jak si přejete, mladý pane.“ Uklonil se.

„Už jste se představili?“ zeptal se nás.
„N-Ne.“ vykoktal jsem a podíval se na zeleného dědu.
Zamračil se, ale pak se usmál a řekl: „Já jsem kappa, říkej mi Sunbaenim.“
Býčí člověk si frkl. „Já jsem Aatx, ale všichni mi říkají Axi.“
„Jsem Raghu, mladší bratr Yonga, kterého jsi měl možnost potkat.“
Sáhl jsem si na krk. Kůže byla pořád citlivá a podivně hrbolatá.
„Já jsem ... “
„Mladého pána tvé lidské jméno nezajímá!“ okřikl mě vodní démon.
„Ale, ale. Nač ta nesnášenlivost. Zajímalo by mě, jaké je lidské jméno.“
Podíval jsem se na kappu. Uraženě se díval stranou.
„Jmenuji se … .“
„Jmenuji se … .“
„ Já … Jmenuji se … .“
Snažil jsem se vyslovit své jméno, ale nešlo to … mé jméno bylo pryč!
Smutně se na mě usmál.
„Zdá se, že ti bratr vzal jméno.“
„Eh?“
„Tak ti dáme nové.“ řekl Raghu.
„To nebude příliš dobrý nápad, mladý pane. Pokud by dostal jméno, mohli by ostatní démoni pojmout podezření.“
„To je tak špatné, že jsem člověk?“ zeptal jsem se ustaraně.
„Bohužel ano. Démoni a lidé už od pradávných věků vedli války. Lidé se nás pro naše schopnosti, dlouhověkost a podobu obávali. Pro někoho tak mladého, jako jsi ty, je těžké takovou nenávist pochopit.“
Jen jsem přikývl. Žádnou válku ani velkou nenávist jsem nezažil a tak tomu nemohu rozumět. Netoužil jsem však po tom ji poznat.
„Ehm, myslím si, že nazývat tě chlapcem, bude dostačující.“ řekl Sunbae.
Axi se rozesmál a poplácal mě po rameni.
„Vítej mezi námi, chlapče.“
„Ah ha ha ha … “ Smál jsem se a třel si poplácané rameno.
Ztratil jsem jméno, jméno, které jsem tolik nenáviděl. Nevadilo mi to.

***

„To místo, kde jsi spal, se nazývá haengnangchae, tedy dům sluhů. Většina však spí venku proto, že je to pro ně přirozenější. Zrovna Sunbae spí v tom malém jezírku blízko domu sluhů.“
„Spí?“
Vedl mě zpátky k hlavnímu domu sarangchae.
„Ano, jistě sis už všiml, že zde žijí jen démoni. Vlastně … jsi už jedním z nás..“
„Já jsem … jedním?“
„Vidíš ty stromy vzadu?“
Přikývl jsem.
„Jaký mají lístky tvar?“
Zadíval jsem se na druhou stranu.
„Jsou kulaté a mají tmavě zelenou bar- .... “ Selhal mi hlas.
„Přesně tak ... “
„Ale jak .... “
'Jak můžu vidět listy na desítky metrů vzdáleném stromě?'
Ucouvl jsem. Zase se mě zmocňovala panika.
S prosbou v očích jsem se podíval na svého průvodce. Ten mi prstem ukázal na džber. Rozběhl jsem se k němu, naklonil se a nevěřil vlastním očím. Já nebyl člověkem. Uši se prodloužily, zešpičatěly, trčely skrz dlouhé vlasy a pokrývaly je zelené šupiny. Kůži jsem měl šedozelenou a velké žluté oči, kde chybělo vše až na úzké černé zorničky. Zuby špičaté jako hroty šípu. Ruce, které jsem měl zakončeny ostrými drápy, se třásly. K ještěří dokonalosti mi chyběl už jen ocas.
'Jak to že jsem si toho nevšiml… ?!'
„Neboj se.“ Jemně mě uchopil za rameno, já ho prudce odstrčil a sekl do předloktí.
„Nesahej na mě!“
Utíkal jsem víc jako zvíře než jako člověk. Něco mě chytilo za nohu, kde jsem též objevil přítomnost ostrých drápů, které jsem zatínal do měkké půdy. Bylo to příliš silné a táhlo mě to k sobě. Sevření zesílilo a přitlačilo mě to ke kmeni stromu. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem, v ústech jsem měl oživlou větev.
Mé tělo se propadalo do stromu. Když mě pohltil asi z poloviny, pohyb ustal. Nemohl jsem se vůbec hnout. Raghu se přede mě postavil a řekl: „Nemáš se tu čeho bát. Nikdo ti tu nechce ublížit.“
„Hmmhhhmm hmm!“
Vytryskly mi slzy.
Povzdechl si. Položil mi ruce kolem uší. Zavřel jsem oči a očekával bolest.
Ta nepřišla, dostavil se jen klid. Srdce mi přestalo divoce bít a můj dech se uklidnil.
Znovu jsem otevřel oči, zrovna když dával ruce pryč.
„Je to už lepší?“
„Mm.“
„Dobře.“
Sevření povolilo a strom mě pomalu vyplivl. Bázlivě jsem se po něm ohlédl. Živé větve zmizely v kmeni.
„Dokáži ovládat rostliny. Také jim umím naslouchat.“ Vysvětlil mi.
„Opravdu se tady nemáš čeho bát. Díky kouzla Hyeongnima jsi teď jedním z nás, není to však napořád. Až si vše řádně odpracuješ, budeš se moci vrátit do světa lidí.“
Pouze jsem přikývl.
„Tak, pojďme pokračovat v prohlídce.“

***

Hlavní budova sloužila jako ubytování pro hosty. Byla čtvercová a měla dva kruhy pokojů; vnější a vnitřní. Vnitřní část byla pro vysoce postavené démony, zatímco vnitřní pro méně mocné duchy. Uprostřed byla malá soukromá zahrada, kam se šlo dostat pouze z lordova pokoje. Vedle jeho pokoje byl menší pokoj, kam se šlo také dostat jen přes lordův pokoj, ale k čemu má sloužit, jsem se nedozvěděl. V pravém rohu vnějšího kruhu je veliká rohová kuchyně.
Napravo od domu je za vnitřní branou jungmun skladiště, ke kterému později dostanu od Sunbaeho klíč. Za hlavním domem je vstup k horkým pramenům a krytým lázním. Cesty vedoucí k jednotlivým domům i pramenům jsou propojené a jsou okolo nich kamenné lampy se stříškou, v níž plápolá akurojin-no-hi, malý duch v podobě létajícího plamene.
Prameny se dělí na tři typy; lávové, močálové a vodní. Lávové jsou nalevo, do nich však chodit nebudu, protože zákazníci jsou velmi hrubí a nebezpeční. U zbývajících třech pramenů jsou malé budovy sloužící jako převlékárna a umyvárna. Močálová a bahenní část je využívána jen zřídkakdy, a to jen několika pravidelnými zákazníky.
„Je tu ještě jedna věc, kterou bys měl vědět.“ řekl mladý pán Raghu.
Otočil jsem na něj. On sám se díval na zadní část hlavního domu.
„Lidé žijí přes den, my démoni a nadpřirození tvorové žijeme přes noc. To proto tě bratr proměnil v démona. Avšak jen tělo, tvá duše je stále lidská.“
Vážně se na mě podíval.
„Za žádných okolností nesmíš nikomu říct, že jsi člověkem! Máme tu dost hostů, kteří by tě sežrali a neohlíželi se na zákony těchto horkých pramenů.“
„Zákonů?“
„Žádný spor se nesmí řešit násilím a žádnému člověku na území hory nesmí být ublíženo. To platí i pro tebe. Můj bratr má sice vysoké postavení, existují však tací, kteří ho zpochybňují. Proto buď velmi opatrný. O tom, že jsi člověkem, ví jen místní personál.“
Položil mi ruku na hlavu a pak s ní sjel ke krku.
„Tvoji zvláštní pečeť na krku dokáží vidět právě jen oni.“
Uchopil mě za ramena.
„Proto musíš být velmi opatrný, nikdo z personálu ti neublíží. Někteří hosté však už tak vlídní nebudou.“

„Ah, drahý Raghu, doufám, že mě nepomlouváte. Chápu, že mám občas menší úlety, ale nikdy jsem to špatně nemyslel.“ řekl sladkým hlasem vysoký blondýn s kudrnatými vlasy až po ramena, který k nám pomalu šel. Měl na sobě bílý župan a okolo krku ručník rudé barvy. Zadíval jsem se mu do červených očí.
„Oh?... Ooooh~! Jak roztomilý démonek, úplně k nakousnutí!“
Vyděšeně jsem se schoval za Raghua. Bylo mi sice už patnáct, ale tohle bylo na mě moc. Ty jeho dlouhé špičáky, se mi vůbec nelíbily.
„Pane Drákulo Pátý, ocenil bych, kdybyste přestal cenit své tesáky na naše zaměstnance.“
'Drákula!!'
„Ale, ale, víte přeci, jak miluji roztomilé věci. Hlavně ty s tak krásnou kůží.“ Sklonil se a s úsměvem se na mě podíval. Naježil jsem se jak ježek a úplně se schoval za Raghua. Srdce mi tlouklo jako o závod.
„Rozumím, rozumím, nechám mrňouska na pokoji.“ Zamával nám a odešel cestou k horkým pramenům.
Náramně jsem si oddechl.
„Drákula Pátý je zrovna jeden potížista, ale nemyslí tím nic špatného. Jen nám občas trochu pije krev.“
Nasadil jsem psí očí a slzy veliké jako glóbus.
Všichni ti vysocí démoni mě děsili, sotva jsem jim se svými sto šedesáti centimetry sahal k ramenům.
„Hloupý vtip, já vím.“ Rychle mě postrkoval do hlavního domu. Vedl mě do rohové kuchyně, kde začnu se svojí službou.
'Třeba to tu bude klidnější.' Představa, že bych musel čistit lázně a cítit pohledy hladových hostů, mě děsila víc než cokoliv předtím.
„Futachi, vedu ti pomocníka!“ zavolal ode dveří kuchyně. Nikde jsem nikoho nezahlédl.
'Možná tu nikdo není.'
Zpoza rohu připlula krásná žena s dlouhými černými vlasy. Všiml jsem si, že má japonské furisode kimono. Poznal jsem ho podle dlouhých rukávů, které jí sahaly až pod kolena. Měla ho tmavě modré barvy s krásným motivem vln, stromů a letících volavek. Na nohou měla bílé ponožky tabi.
„Ah, tak on je ten človíček.“
Její úsměv byl krásný, ale ten můj mi zmrzl. Její vlasy zrovna drtily koření v misce, kterou držely ve vzduchu a další dva prameny se pustily do krájení zeleniny.
„R-Rád vás poznávám.“
Pokusil jsem se svůj strach setřást. Budu tu nejspíš pěkně dlouhou dobu. Bylo načase s tím něco pořádného udělat. Jen jsem polkl.
„Jsem Futakuchi-onna, ale klidně mi říkej Futachi tak jako všichni ostatní.“ Její úsměv byl opravdu vřelý. Možná byla démon, ale nevypadala nijak děsivě, rozhodně ne tolik jako kappa nebo lord Yong.

„Já jsem chlapec.“
Podívala se dozadu.
„Ano, drahá, já vím, klidně ochutnej.“
Trošku jsem se vyklonil, ale nikoho jsme za ní neviděl.
'Možná … d... duch?'
Její vlasy se natáhly k zelenině, vzaly kus rajčete, okurky a cibule, vrátily se zpátky a pak jsem slyšel jen mlaskání a křupání.
Běhal mi z toho mráz po zádech. Otočila se a já spatřil, že má vzadu na hlavě druhou pusu plnou ostrých zubů. Olízla se, zavřela se a zmizela pod vlasy.
„Ah, jsem ráda, že jsem vybrala dobrou zeleninu.“
Znovu jsem polkl.
'Tohle … tohle nepřežiju.'
Pozoroval jsem je, jak vedou nezávaznou konverzaci. Bylo to tak přirozené, jen oni nebyli přirození.
'Démoni … upíři … Co tu bude ještě?'
„Hej, kluku!“
Ohlédl jsem se. Nikdo tam nebyl, podíval jsem se dolů. Na podlaze klečel starý muž tmavě šedivé pleti s dlouhými šedými vlasy podobné barvy.
„Koukej se pustit do nádobí!“ Hubeným prstem ukázal na dřez.
„Ah...“
S řádnou odpovědí jsem se nenamáhal a radši začal pracovat. Čím méně času budu mít na přemýšlení, tím lépe pro mě.
Futachi mi později onoho dědu představila. Je to Domovoi, druh skřítka, který se stará o dům, ale všichni mu říkají Domo. Zeptal jsem se, proč nikdo nemá skutečné jméno, proč jsou jména přenesena z jejich pojmenování.
Démoni nemají jména, jen své pojmenování, jak mi Domo vysvětlil. Démoni a další bytosti nejsou jako lidé, protože nemají duši, která by mohla jméno nést.
Prvotní šok mě opouštěl, a tak mi to přišlo trochu … smutné. Nemít jméno … Nikdy jsem o tom nepřemýšlel a nikdy mi jméno nepřišlo jako nějaký druh pokladu. Své vlastní jsem nenáviděl.
'Vlastně … jméno bylo možná to jediné, co jsem kdy vlastnil.'
V kuchyni ještě pomáhali ti malí démoni, co mi tolik připomínali karikatury černochů. Říká se jim Dokkaebi a jsou jedni z mála, kteří nemají jméno. Komunikují mezi sebou takovou hatmatilkou, co zní jako první dětské žvatlání. Jsou skvělými pomocníky, ale pokud si nedám pozor, začnou na mě zkoušet své triky a žerty. Což mi zrovna provedli, když na mě ze skříňky vyskočil chlupatý pavouk na pružině.
Řval jsme na celé kolo a Domo byl ze mě na větvi. Nesnášel hluk a byl to trochu mrzout. Dokonce sem přilítl lord Yong. To jsem se však už schovával ve špíži na konci kuchyně. Jeho pátravý pohled jsem cítil i přes těžké dveře. Futachi se s ním pustila do rozhovoru o jídle a večeři, která se pár chvil předtím podávala. Slyšel jsem jen jeho vrčení. Naštěstí rychle odešel.

***

Jsem rád, že spousta sluhů spí venku, tak mám veliký prostor pro sebe. Připadal jsem si tu však dost osamělý a tak malinký. Skrz zavřené okenice sem pronikalo trochu slunečního svitu, asi pro mě nebude jednoduché si zvyknout na noční život.
Zaslechl jsem venku kroky. Radši jsem se otočil od okna a dělal, že spím. Ranním sluncem se začala linout krásná píseň. Netrvalo dlouho a usnul jsem jak mimino.

„Bylo to vážně nutné?“ zeptal se kappa.
„Je důležité, aby se nejdříve uvolnil.“ řekla Futachi.
Démon si jen zívl.
„Radši běžte na kutě. Už je docela pozdě.“ Odkráčel ke svému domečku, kde se svlékl a ulehl do svého malého jezírka.
Futachi se usmála a zamířila do kuchyně, kde sama přespávala spolu s Domoem a Dokkaebii.

---

Použití démoni:
Aatxe (Baskicko)
Akurojin-no-hi (Japonsko)
Dokkaebi (Korea)
Domovoi (Slovansko)
Futakuchi-onna (Japonsko)
Kappa (Japonsko)
Upír (Světový)
Východní draci (Asie)

Slovníček použitých pojmů:
Durumagi – Tradiční korejský svrchní plášť. Dá se nejlépe přirovnat ke kimonu.
Furisode kimono – Krásné formální kimono, s rukávy dlouhými i přes 100 cm.
Haengnangchae – Dům sluhů a sloužících.
Jungmun – Menší brány v rámci rezidence. Části domů (sklad, pokoje sluhů, hlavní rodina, …) byly mezi sebou rozdělovány zdmi s těmito bránami. Ty se podobaly vstupní bráně jen byly menší.
Kiseru – Dlouhá tenká dýmka z Japonska.
Kkotsin – Hedvábné boty s motivem květin.
Namaksin – Obdoba podobných japonský bot Geta. Byly však vyřezávány z jednoho kusu dřeva, zatímco Gera se skládala ze tří částí.
Sarangchae – Hlavní dům, naproti vstupní bráně. Obývá hlava rodiny a jeho manželka s dtmi. V příběhu jako hotel návštěvníků, Yongova kancelář a kuchyň.
Soseuldaemunu – Veliká vstupní brána s vysokou a doškovanou střechou. Často k nalezení u bohatých rodin a chrámů.
Sunbae – Korejský druh oslovení staršího kolegy v práci nebo spolužáka. Obdoba Japonského Senpai.
Sunbaenim – Zdvořilejší forma sunbae.
Tabi – Japonské ponožky s odděleným palcem.
Yong – Drak korejsky