SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Double gravitation II - Nedobrovolný pobyt - část 9

Nikdy bych nevěřil, že se dokážu přenést přes všechny své ranní choutky na Richardovo tělo. Nejspíš od rána vypadám, že jsem úplně v klidu, ale nejsem. Musel jsem svůj mozek zaměstnat něčím jiným, tak jsem se na snídani pořádně přežral. Taky jsem nijak nestudoval mapu, protože jsem chtěl mít celou cestu oči na stopkách a sledovat dopravní značky a ukazatele směr Berlín. Mít cestovní horečku a být nervózní z neznámé cesty a ne z toho, že vedle mě bude čtyři hodiny sedět Richard a každý pohyb řadící pákou, kdy se nejspíš nevyhnu kontaktu s jeho nohou, bude pro mne utrpením.

Ráno mě probudil Daniel, který už čile běhal po ložnici a vybíral si oblečení. Překvapivě vypadá, že je v pohodě. Jen potom na snídani začnu uvažovat, jestli je normální se takhle nacpat před dlouhou cestou. Nejspíš mu ale včerejší procházka a následná masáž udělala dobře.
Nachystám si všechny doklady a beru si s sebou svůj notebook. Počítám, že ho nejspíš budu potřebovat.
„Nezapomeň si pas,“ upozorním Daniela, který se právě nalívá kávou, ale vzápětí bych se nejraději kousl do jazyku. Není přece malý, tak proč ho pořád na něco upozorňuji.
„Vyřídím to co nejrychleji a můžeme se pak podívat po Berlíně, co?“

Jasně že nemám pas. Nikdy jsem ho nepotřeboval. Vůbec na takové detaily nemyslím. Pod záminkou, že si skočím ještě na záchod, jsem vtrhl do pokoje a převrátil ho vzhůru nohama, abych ho našel. Nejsem si jistý, zda je moje nervozita a roztěkanost vhodná za volant. Chci být taky tak klidný a uvažovat rozvážně, jako Richard.

Využiju toho, že si Daniel ještě odskočí a jdu na parkoviště. Zapálím si cigaretu, protože v autě opravdu nekouřím a nechci zbytečně někde zastavovat. Nechávám přivést naše auto. Potahuji z cigarety a uvědomuji si, že už ani nekouřím tolik co kdysi.
Naložím si věci do auta a čekám, až Daniel přijde, abychom mohli jet.

„Můžem vyrazit," usměji se, když vidím Richarda kouřit. „Máš všechno?"
Něčím si zkazit na něho chuť. Třeba polibkem plným cigaretového kouře. Přistoupím k němu a vynutím si jeho ústa, jakmile odtáhne ruku s cigaretou. Zatraceně, jeho rty chutnají i tak skvěle. Už jsem dávno zapomněl, že mě tahle jeho neřest vzrušuje. Nikotin. Kdysi dávno. Zalovím v jeho ústech jazykem, abych si trochu pobral do plic. Myslím, že jsem u toho ztratil vědomí, protože nevnímám nic jiného, než tu štiplavou chuť na jazyku. Šmátrám rukama po jeho bocích a hledám kapsy.

„Co děláš?" začnu se smát, když vidím jeho reakci. „Chceš si taky zakouřit?"
Chtěl bych odhodit nedopalek do popelníku, ale je daleko a Daniel je ke mně přisátý, jako klíště. Nechám jeho ruce v mých kapsách a udělám dva kroky zpět i s ním, abych mohl ten vajgl vyhodit. V jeden moment se trochu přikrčím, když přejede rukou po mém penisu.
„Přestaň," směju se dál, „nebo takhle nevyjedeme a dorazíme pozdě." Chytnu ho za ruce, aby zastavil to lovení v mých kalhotách.
„Tak budeš řídit? Uděláme si krátkou přestávku v Drážďanech a pak budeme pokračovat až do Berlína."

„Promiň," vytáhnu ruce z příjemného tepla. „Už si ani nepamatuji, kdy jsi naposledy kouřil. Nějak mě to ...zasnil jsem se, promiň."
Co to bylo? Fakt jsem byl úplně mimo. Sednu si rychle za volant a upravím si sedadlo a všechny zrcátka podle sebe. Nacpaný žaludek na odpoutání pozornosti od mého parťáka očividně nepomohlo.

Nasedneme do auta a vyrážíme. Nechávám to všechno na Danielovi, i když nejsem zvyklý sedět v autě jako spolujezdec.
Sleduji cestu, občas hodím okem na Daniela. Jeho soustředěný výraz je tak sexy.
Raději se většinou dívám ven, občas něco prohodím, nebo poslouchám hudbu. Na hranicích na chvíli vylezu z auta, abych si protáhl nohy.
„Jak se ti líbila včerejší masáž?" zeptám se, když už vyrážíme na německé silnice.

„Bolí mě po ní ještě víc všechny svaly, než předtím," odpovím a stále sleduji silnici. „Znám mnohem lepší způsob jak se uvolnit..."
Nemysli na nic, ksakru. Drž se cesty.
„Co budeme dělat v Drážďanech? Můžu si tam dát kafe? Myslím, že mám dnes nedostatek všeho. Nikotinu, kofeinu..." sexu.

„V Drážďanech si uděláme jen krátkou přestávku. Nemusíme jet na celý zátah. Jen škoda, že není moc času, mohli jsme se zajít podívat na Zwinger. Je tam moc hezky. Ale budeme mít čas asi jen na to kafe."
Taky bych si jedno kafe dal. Nějak jsem si ho ráno nestihl dát. A potřebuji si ještě něco projít, než dojedeme do Berlína. Natáhnu se za sebe pro notebook, položím si ho na klín a otevřu ho. Procházím si vše, co si myslím, že budu potřebovat.
„Zastavíme se v nějaké kavárně," otočím se na Daniela. „Chceš vystřídat?"

„Mě stačí nějaké z automatu," odpovím. „Klidně někde na benzínce."
Mají tam hnusné záchodky.
„No, raději v kavárně," rozmyslím se. „Ale je to zajížďka do města. Není lepší nějaký obchvat, ať jsi raději dřív v Berlíně? Na mě se neohlížej. Budu ti dnes dělat jen řidiče."

„Nechám to na tobě, ale přestávku bychom si měli udělat," znovu se začtu do otevřeného souboru. „Potřeboval bych na záchod."
Dál si už Daniela nevšímám a jen si projíždím tabulky.

Sleduji ukazatele, kde je nejbližší odstavné parkoviště s restaurací. Máme ještě necelých deset kilometrů do Drážďan a tak vyhazuji blinkr, že bychom dali tu pauzu. Mám křeč v noze i v ruce a potřebuji se protáhnout.
„Dávám ti dvacet minut," otočím se na něj, když zaparkuji na parkovišti.

Usměju se, když slyším ten rozhodný tón v Danielově hlase.
„Rozkaz šéfe," zasalutuji a vystoupím z auta.
Než se vrátím, zastavím se ještě pro kafe. Myslím, že Drážďany bychom mohli úplně vynechat. Přestávka tady by mohla bohatě stačit. Podívám se na hodinky. Potřeboval bych v Berlíně být tak za tři hodiny nejpozději. Zatím, až na jednoho člověka nikdo neví, že přijedu.
Vezmu kafe a jdu zpátky. Dívám se na Daniela, co provádí u auta.

Mám chuť na kafe. Taky bych něco jedl. Ale napřed musím rozchodit ten tlak, co mám v prádle. Snažím se ho nějak srovnat, aby mě tak netlačil. Každý můj dotek chápe špatně. Opřu se čelem o dveře auta a chvilku se třu, aby konečně pochopil, že máme před sebou dlouhou cestu, že je na služebce a že dnes nic nebude.
Rychlá chůze. Nepomáhá.
Přemlouvání. Nepomáhá.
Výhružky. Nepomáhá.

Dojdu k Danielovi a přemýšlím, co má ten jeho tělocvik znamenat.
„Vzal jsem ti kafe," natáhnu k němu ruku s jedním kelímkem. „Nechceš opravdu vystřídat v řízení?" zeptám se ho ještě jednou. Když zavrtí rozhodně hlavou, vzdám to. Nechce, tak nechce. Nakonec si to rozmyslí a vezme si ho.
Ještě na okamžik zauvažuji, jestli to Danielovi říct nebo ne. Ale nakonec se rozhodnu.
„Dane, jen jsem tě chtěl upozornit, že se na pobočce s největší pravděpodobností setkáš s Lukasem. Zvládneš to?"

Právě jsem přišel o kafe. Teče mi z prasknutého plastového kelímku po prstech na zem. A taky mi konečně ten mezi nohama dal pokoj. Srdce mi naskočilo do velkých obrátek a orgasmus zrovna neprožívám.
„V pohodě," pokrčím rameny a mrsknu kelímek do koše.
Jsem v pohodě.

Daniel se ještě chvíli prochází kolem auta, zatím co si já vykouřím cigaretu a vypiju kafe.
Zřejmě to až tak v pohodě nebude, jak tvrdí. Vidím na něm, jak je nervózní. Možná jsem ho měl nechat ve Varech. Možná jsem mu to neměl říkat. Ale já chtěl, aby na to byl připravený a nechtěl jsem mu to říct dřív, protože jsem se bál, že zůstane na hranicích a vrátí se zpátky.
Drážďany se nakonec opravdu nekonají.
Nastoupím do auta se slovy: „Jedeme rovnou, jestli chceš vystřídat, řekni mi."
Myslím, že už notebook neotevřu, protože mám teď pořád nutkání pozorovat Daniela.

Brzda. Plyn.
Jsem rozhozený. Byl bych raději, kdyby mi stál. S tím bych si cestou poradil. Ale ne tohle. Nechci se potkat s žádným Lukasem. Jednou rukou svírám volant a druhou si namotávám vlasy až do bolestivého zatažení, když jsme se dostali do Berlína a stojíme na červené.
Richard mě tam nechá samotného.
Možná tam bude mít spoustu přátel, s kterými bude chtít pokecat o samotě. Možná tam bude mít spoustu nepřátel, kteří mě přímo vyhledávají jako pojistku. Nechci být pojistka. Proč jsem souhlasil?
„Jseš taky idiot!" zakřičím, když na mě někdo troubí, abych se hnul z křižovatky.

„Zastav tady," řeknu Danielovi, když projíždíme kolem parkoviště.
Ač se mu to nelíbí, nakonec zajede a zaparkuje.
„Vystup si!" rozkážu a sám už lezu z auta.

„Říkals, že spěcháš," sevřu volant. „Proč zastavujeme?"
Nechávám běžet motor.
„Počkám tady, jestli si potřebuješ odskočit. Rád bych to měl za sebou, nechci řídit po tmě nazpátek."

Obejdu auto a otevřu na jeho straně dveře. Nakloním se přes něho, odepnu mu pás. Chytnu ho za paži a násilím ho vytáhnu z auta ven.
Zabouchnu dveře a přitlačím Daniela zády k autu. Jednou rukou ho stále držím za ruku. Druhou ho chytnu surově za vlasy, aby neměl možnost uhnout, kousnu ho do rtu a hned na to mu vtisknu hrubý polibek.

Nechápu, o co mu jde. Proč jsem náhle vytažen surově z auta. Proč mě tak drží za vlasy. Nic jsem neudělal. Nikoho jsem nepřejel. Neškrábnul jsem lak. Nemám blbý kecy. Tak proč?
„Co to má znamenat?!" odtrhnu se od jeho rtů.

„Líbí se mi, jak se vztekáš," řeknu polohlasně blízko jeho ucha. „Ale teď by ses měl uklidnit."
Ještě jednou, už trochu jemněji, ho políbím.
„Budu řídit, znám cestu k pobočce, budeme tam rychleji," mávnu rukou na rušnou ulici.
Přeci jen jsem tu strávil nějaký čas, a znám zkratky.
„Budu u tebe, bude to v pohodě, uvidíš," usměju se na něj a pustím jeho vlasy. „Nastup si."

Chci vybuchnout. Jako burčák v petce vystavený slunci.
Jestli ho tam potkám, nejspíš mu rozmlátím hlavu o nejbližší zeď a ještě si do něj kopnu. Každé přátelské podání ruky Richardovi budu považovat za pozvání do postele. Jestli mají v Německu ve zvyku se líbat na přivítanou, rozmlátím jim ksichty. Ne, nejspíš to nezvládnu.
Sednu si na sedadlo spolujezdce a připoutám se. Stisknu bezpečnostní pás a celou cestu pozoruji ubíhající město až k pobočce.

Zaparkuji auto na místě určeném pro management. Vystoupíme, vezmeme si věci a jdu rovnou dovnitř na recepci. Tahle pobočka není tak velká, jako ty ve státech, nicméně i tak má dvě patra.
Trochu problém nastane právě na recepci. Když chci projít, slečna vyběhne a postaví se přede mne. Brání mi, abych vešel dovnitř.
Jen se na ní usměju. „Čekají mě," řeknu německy.
„A koho mám ohlásit?" vrátí se slečna za pult a bere do ruky telefon.
„Richard Kinney a Daniel Walker."
Myslím, že se o slečnu v tu chvíli pokouší infarkt.

Je to zpátky, můj šéf. Rozhodný. Majestátný. Mluví několika jazyky. Budí respekt. Nutí lidi kolem klečet na kolenou. Naježí se mi chloupky na krku. Já za ním jako ocásek. Kdyby neřekl moje jméno, nejspíš by si mě ani ta slečna nevšimla. Kdybych mu aspoň nesl notebook. Netvořím mu ani stín.
„Počkám tady," řeknu. „Vyřiďte si, pane Kinney, to nejdůležitější a pak mi zavolejte."

Otočím se na Daniela s výrazem, jestli to myslel vážně. Přistoupím k němu blíž.
„Chceš mě naštvat?"
Otočím se znovu na recepční.
„Jdu nahoru, trefím, nepotřebuji doprovod."
Sakra, kdybych věděl, že sem pojedu, sbalím si aspoň jeden oblek. Ale kdo to mohl tušit. Takhle vypadám jako poslíček a ani recepční mě nepoznala. No co, omlouvá ji, že tu nejspíš dlouho nepracuje, protože si ji ani já nepamatuji.
„Jdeme, Danieli!" jsem trochu zlý i na něho.
Proč mi zase vyká? Co mu zas přeletělo přes nos?
Vyjdeme po schodech do druhého patra a já zamířím rovnou k masivním dveřím, na konci chodby.
Než k nim stihneme dojít, otevřou se a naproti nám jde postarší sympatický pán.
„Dobrý den, pane Kinney," promluví na nás anglicky a podá mi ruku. „Recepční mi už volala, že jste tady. Pane Walkere?" otočí se Walter Klein na Daniela a podává mu ruku.

Nikoho tu neznám. Nerozumím nikomu ani slovo. Vím, že jsem Richarda právě naštval. Vůbec nevím, jak se mám chovat. Proč tu jsem a co tu vlastně řešíme. Jediné, co můžu udělat je, že se budu usmívat. Tomu chlápkovi jsem ruku podal. Zná moje jméno.
Nemám rád velké dveře. Nemají skla a není vidět dovnitř. Nevíte, co za nimi můžete očekávat. Jestliže je to nějaká disciplinární komise vůči Lukasovi Beckerovi, bude uvnitř.
Vrhnu na Richarda prosebný pohled, ať mě sebou nebere.

Walter ustoupí, abych mohl vejít dovnitř. Jen co vejdu, dýchne na mě nostalgie. V téhle kanceláři jsem strávil půl roku. Mám smíšené pocity. Důvod proč jsem tu byl, mě pořád štve. Ale na druhou stranu se mi tu pracovalo dobře. Jsou tu bezvadní lidi a s většinou jsem dobře vycházel. U okna stojí velký masivní stůl a pohodlné křeslo. Přesně jak jsem ho opustil. Jen na stole jsou věci, které nepatří mně, ale Lukasovi. Pohodlná sedačka a menší konferenční stolek. Na něm je teď rozložena spousta papírů a šanonů. Kousek od dveří je přistavený extra stůl a u něho sedí asi tři lidi. Každý má svůj notebook otevřený před sebou a procházejí postupně papíry, které mají k dispozici.
Když vejdu, všichni se okamžitě postaví, aby mě pozdravili. Přivítám se s nimi a poděkuji jim za skvělou práci.
„Nechám vám sem dovést jídlo, objednejte si, na co máte chuť."
Přejdu ke svému bývalému stolu a usadím se do křesla. Walter mi mezitím zhruba vysvětluje situaci. Položím notebook na stůl a otevřu ho. Jen na moment se zahledím před sebe, a fotku, z které na mě hledí Lukas s nějakým jeho milencem položím na stůl. Nemusím se na něho koukat, opravdu ne.
Projdu si v souborech, co potřebuji a pak se otočím na Daniela, který pořád postává u dveří.
„Potřebuji od tebe pomoc," vstanu a přejdu k němu. „Je potřeba projít nějaké věci a vím, že ty na to máš hlavu. Uděláš to?" ukážu mu na prázdné křeslo u stolu. „Musím zajít do druhé kanceláře a rád bych, kdybys mi s tím pomohl."

Sleduji Richarda stranou ode všech a poslouchám. Musím jen zírat s otevřenou pusou, jaký je Richard šéf s velkým „Š". Za tím stolem je zatraceně sexy. Když vykročí ke mně, všichni se na mě podívají. Zajímalo by mě, co si o mně myslí. Ještě k tomu mu tyká.
Jen kývnu, že rozumím, protože si nedovolím mu taky tykat.
Velké křeslo. Jeho křeslo.
A taky toho druhého.

Daniel se posadí do křesla.
„Potřebuji projet vše, co budeš mít k dispozici, jakýkoli podezřelý obchod, převod peněz, neuskutečněné obchody a podobně. Já na chvíli musím vedle, ale budu hned zpátky." Nakloním se přes něho a posunu přes něj notebook. „Walter ti bude k dispozici, ukáže, co bude třeba a když na něco přijdeš, hned mi to prosím tě hlaste."
Ještě než se narovnám, dám mu letmý polibek na tvář.

Jsem rád, že mě něčím Richard zaměstnal. Aspoň moji hlavu a ruce. Po očku se dívám kolem. Je to tady opravdu velké. Jiný styl než v Americe. Nejsou tu prosklená velká okna a všechno je z masivního dřeva. Raději se vracím zpět k hledání něčeho, čím bychom potopili Lukase Beckera.

Nechávám Daniela pracovat. Jednoho z lidí si beru s sebou a jdu do druhé kanceláře, kde je teď Lukas.
Vejdeme do jedné z kanceláří. Lukas se svou sekretářkou sedí u stolu a něco právě řeší.
Jeho asistentka, když mě vidí, hned vyskočí na nohy a jde se přivítat.
Usměju se na ní a podám jí ruku.
„Rád vás vidím," odpovím ji na pozdrav. Je celá rozrušená, neví, proč se děje a co se děje.
„Všechno se vyřeší, nebojte se, jde jen o mimořádnou kontrolu, však víte, jak tyhle audity probíhají." usměju se na ni. „Udělejte si pauzu, zajděte si třeba na oběd, potřebuji s panem Beckerem něco probrat."
Sekretářka odejde a auditor zůstane stát z venku u dveří.
„Když vejde nadřízený, ty zůstaneš sedět a ani nepozdravíš?" zamračím se na Lukase. „Jeden jediný důvod, proč bych tě neměl zabít,"
„Beztak ten tvůj milenec nestál za nic," ušklíbne se Lukas a sedí dál.
Zatnu ruce v pěst. „Myslím, že jsi tady skončil. Připrav se na to, že si sbalíš věci ještě dneska. Audit nedopadl moc dobře, a to ještě není u konce. Modli se, abych na tebe nepodal žalobu a věř, že přes moje právníky se nedostaneš."
„Jdeme do tvé kanceláře," otevřu dveře. „Vlastně to už tvoje kancelář není."

Když se otevřou dveře do sousední místnosti, zvednu zvědavě hlavu. Usměji se na Richarda, ale pak mi úsměv zatvrdne, když vidím Lukase Beckera. Sjedu znovu pohledem na Richarda. Je vážný a vidím na něm, že ke mně vysílá uklidňující signály. Nadechnu se, odložím notebook a zvednu se.
„Pan Becker, předpokládám," natáhnu k němu ruku. „Věnoval jsem vaší situaci jen několik málo minut a mám na vás soustu dotazů. Týká se to několik služebních cest, které jste podnikl do zahraničí za účelem přednášek. Bohužel jsem se setkal s nějakými nesrovnalostmi, jako vaše návštěva Barmy v červenci minulého roku, kde jste měl být na firemní přednášce ve městě Bagolaj. Zajímalo by mě, jak jste se na určené místo dostal, když v ten den bylo město srovnáno se zemí cyklonem Iravady a několik dní se tam nedostalo žádné letadlo. Mohl bych dále pokračovat s výčtem, ale raději si to nechám ještě pořádně ověřit, ať vás zbytečně neobviňuji."

„Páni, Daniel je tak sexy," pomyslím si v duchu, když ho vidím, jak promluvil na Lukase. Jeho vystupování, vzhledem k tomu co se stalo, bych ohodnotil nejlepší známkou.
Lukas se jen zamračil. Nabízenou ruku přešel jen s úšklebkem. Podíval se ke svému stolu.
„Díváš se správným směrem Lukasi. Sbal si jen své osobní věci. Od teď jseš suspendován do doby, než bude všechno dokončeno. Pak se rozhodne, co dál. Počítej, že s největší pravděpodobností ukončím tvůj pracovní poměr tady. V mé firmě, už nemáš co dělat."
Lukas se rozhlédne po kanceláři, jako by čekal od někoho pomoc. Všichni mlčí a jen sledují, co bude dál. '
„Od teď máš neplacené volno, budeš ale k dispozici, takže se nikam nechystej odjet. Dobře víš, že mám lidi na to, aby tě našli."
Lukas jen zatne ruce v pěst a prochází kolem Daniela ke stolu, aby si posbíral své věci.

Mám co dělat, abych se po něm nevrhl. Snažím se maskovat své rozechvělé ruce do pěsti a poodstoupím ještě víc stranou, abych měl od něj dostatečnou vzdálenost. Hledám povzbuzení u Richarda, aspoň v jeho tváři, v jeho pohledu. Je mi horko a z těch pár vět, které jsem ze sebe vyhrkl, mi vyschlo v ústech.
Potřebuji panáka.

Stojím vedle Lukase a hlídám ho při balení jeho pár osobních věcí. Notebook otočím, aby na něj neviděl, protože jsem zaznamenal jeho občasné pohledy, jako by chtěl zjistit, na co všechno jsme doposud přišli. Občas kouknu na Daniela. Drží se. A mě se to začíná líbit čím dál víc. Nejradši bych ho teď ohnul přes stůl.
„Waltře, vyprovoďte pana Beckera před firmu."
Jdu s Lukasem ke dveřím kanceláře. „Udělal jsi velkou chybu," zavrčím mu do ucha, tak aby to neslyšeli auditoři. „Sáhl jsi mi na Daniela, kromě toho, že je můj přítel, je to i velice schopný člověk, a jsem moc zvědav, na co ještě přijde. Teď mu k tomu stačilo jen pár minut."
Když se za ním a Walterem zavřou dveře, auditoři znovu skloní hlavu ke své práci.
Otočím se k Danielovi. „Můžeš na chvíli?" pokynu rukou k otevřeným dveřím do vedlejší kanceláře.

Trochu se mi uleví, když vidím Beckerova záda. Vykročím směrem ke dveřím do vedlejší místnosti a přitom se několikrát otočím, abych se Richardovi omluvil:
„Promiň, víc jsem toho nestihl. Jsem z tohoto místa nervózní, nemůžu se soustředit. Zaměřil jsem se jen na jeho služebky. Kdybys mě na to aspoň upozornil, připravil bych se..."

Daniel se do druhé kanceláře strašně courá. Šlapu mu skoro na paty, jak jsem z něho celý pryč. Jen za námi zavřu dveře, otočí se, aby znovu řekl nějaký nesmysl o omluvě. Chytnu ho za paži, přitlačím ho na stěnu vedle dveří a bez řečí se vrhnu na jeho ústa.
Sakra, je tak...
Nenacházím správné slova. Jednou rukou mu zajedu do vlasů a pevně je sevřu v hrsti.
Mám na něho chuť. Nejradši bych si ho vzal hned tady na místě.
Vedle jsou lidi, upozorňuji sám sebe v duchu.

Richard mě strhává ke zdi s takovou intenzitou, že mě to napřed vyděsilo, co jsem provedl. Horká ústa dychtivě plenící ty mé mi během vteřiny do těla rozlijí takovou dávku vzrušení, že jen bezmocně zalapám po dechu. Nejsem schopen proti němu zvednout v ten okamžik ani ruce. Pevné sevření ve vlasech mě probudí z omámení a ruce náhle ožijí takovým způsobem, že ani nestačí Richard protestovat, když mu vytáhnu košili z kalhot a dožaduji se jeho tepla na svých dlaních.

Nemůžu se probrat ze svého transu. Tak strašně moc dychtím po tom, vzít si Daniela hned tady na místě. Když mi vytáhne košili z kalhot a ucítím jeho teplé ruce na mém těle, mé sebeovládání je totálně v háji.Už kašlu na to, že jsou lidi vedle. Jen na moment pustím Danielovy vlasy a zašmátrám po dveřích, abych otočil klíčem, a hned ruku vracím k objektu mé touhy.
Chytnu jednu jeho ruku a navedu ji dolů, k mému nadrženému krasavci. Sám se hned chytám jeho kalhot a rychle mu je rozepínám, abych dostal ven jeho penis. Abych se ho mohl dotýkat a ukojit svůj nezadržitelný chtíč.
Srdce už mi bije tak rychle a hlasitě, že ho musí slyšet i v prvním patře a se zrychleným dechem neustále plením Danielova ústa.

Richardova rychlost, s kterou mi do dlaně vtiskne svůj poklad, mě nabudí ještě víc. Všechno se ve mě sevře a moje touha se s ním hned teď milovat je nezadržitelná. Mezi jeho dravými polibky si sliním ruce, vtírám do jeho penisu co nejvíce vlhkosti. Vadí mi moje oblečení, strhávám ze sebe sako a přes rozepnuté dva knoflíky i košili rychlým táhnutím přes hlavu. Vyžaduji si polibky na všech místech, které mě vzrušují a odměňuji je tichým sténáním.

„Budeš potichu?" zeptám se, ale nečekám na odpověď. Chytnu jednou rukou Daniela do objetí a tlačím ho k zemi pod sebe.
„Zatraceně, byl jsi tak sexy v tom velkém křesle,“ zašeptám a políbím ho na ucho. Zdržím se tam jen krátce. Tahám z něj bezmyšlenkovitě kalhoty dolů.
Během vteřiny pode mnou leží prakticky nahý. Pár malými polibky zmapuji jeho nohy přes stehna až k jeho erekci, která narostla snad rychleji, než moje.
Tak vyzývavě se tyčí proti mně, že neodolám a hned si ho beru do svých úst, abych ochutnal aspoň trochu toho, co se přede mnou celý den schovává.

Zatraceně, to bylo sakra rychlé. Nezmůžu se na jediné slovo.
Ucho. Zem. Nahota. Stehna. Vlhko.
Drtím si hřbet ruky mezi zuby, abych utlumil své nářky vzrušení. Druhou rukou ho masíruji na zátylku a snažím se neškrábat.
„Neměli bychom... tady... uslyší nás," šeptám mezi sténáním.

„Přes tyhle dveře nás nikdo neuslyší, pokud nebudeš moc hlučný,“ řeknu rychle, když nadzvednu hlavu, abych se podíval Danielovi do tváře.
Vracím se zpátky k jeho rozkroku, ale vyhýbám se erekci. Jazykem jemně polaskám jeho poklady a pak sjedu níž, abych si připravil Daniela pro svůj vpád.
Svou erekcí se otírám o jeho nohu a myslím, že už to dlouho nevydržím.

Zavírám oči před tou sprškou přílivových vln, které na mě doléhají ze všech těch Richardových pozorností. Cítím jeho pevnost, jak se o mě otírá.
Zatraceně, chci ho.
Vím, že to musí být rychlé, abychom nevzbudili podezření. Nejraději bych se otočil a vystavil mu na obdiv svůj zadek, protože tomuhle úhlu pohledu Richard nikdy neodolá. Mám vždy strach si o cokoliv říct, vím, že to nemá rád.

Připadám si jako někdo, kdo tohle bude dělat poprvé. Nedočkavě se hned posunu nahoru, potáhnu si kalhoty aspoň tak, aby mě neomezovaly, a hned se nastavuji, abych vzápětí zatlačil.
„Promiň,“ stihnu jen hlesnout do Danielova krku.
Tvrdost a rychlost přírazů ukazují, jak moc jsem nedočkavý. Jak moc jsem nadržený.
Nabízím Danielovi dobrovolně svou ruku, aby mohl utišit své vzdechy. S tím i já mám problém. Zakousnu se mu do ramene.

Jen tiše hlesnu, když mě celého vyplní. Jeho nabízenou ruku pevně stisknu do dlaně a přidušeně mu sténám do ucha, když semi zakousne do ramene. Přijímám jeho naléhavé útoky s přivřenýma očima. Doufám, že nedávám moc najevo, jak moc se mi to líbí a jak moc mě to vzrušuje. Snažím se sténat pravidelně, aby nepoznal, že se to na mě všechno valí až moc rychle, než bych chtěl. Jen zesílím stisk jeho prstů, ve snaze nerozdrtit je pod přicházejícím orgasmem.

Všechno probíhá tak rychle, jak rychle nastoupila má touha po Danielovi. Nestačím sbírat jednotlivé vlny a vstřebávat ten pocit.
Všechno se to slije v jeden velký třesk a já se bezděčně zakousnu ještě víc, abych umlčel své hlasité zasténání. Podebírám jednu jeho nohu pod kolenem, abych se mohl víc opřít do svých posledních přírazů. Zavírám oči a nechávám svému orgasmu volný průchod celým tělem, které na to odpovídá mírným třesem ve všech svalech.

Moje snaha skrýt všechno před Richardem vyjde na prázdno. Nejsem schopen ustát v klidu ten svíravý bolestivý pocit v podbřišku, prohnu se v zádech, uvězním svůj penis mezi našimi těly, že se skoro nemůže hýbat, jen ho drtíme jako ovoce v lisu, pod tlakem tvrdých Richardových přírazů. Vyšlu němý výkřik do stropu, ale pak se pod druhou vlnou orgasmu neudržím, do prostoru místnosti mi unikne hlasitý výkřik uspokojení a záhy si rozkousávám rty, abych takovou další chybu neudělal. Uvolním křeč v ruce, kterou jsem po celou dobu držel Richarda na temeni a nejsem si vůbec vědom, zda jsem vytasil svoje drápy.

Když slyším Daniela, je mi jasné že končí. Rychle chytnu košili a povytáhnu si ji výš. Nevím, jestli jsem to stihl.
Danielovo sperma kropí naše břicha, ale nemám sílu se zvednout. Jen těžce oddychuji a snažím se posbírat vše, co ještě prochází mým tělem s doznívajícím orgasmem.
Pouštím jeho nohu, vymaním se z jeho sevření a pokládám ruce na zem. Ležím celou váhou na Danielovi, naše hrudníky se přetlačují rychlým oddechováním.
Bylo to impulsivní, rychlé a intenzívní.
Políbím místo na rameni, kde zůstal otisk mých zubů. Zvednu hlavu a políbím Daniela na rty, aby se přestal kousat.
Miluji tě. Miluji tohle všechno, co se týká tebe. Miluji sex s tebou.
To všechno se mi honí hlavou, když si jazykem, natlačeným mezi jeho zuby, vynucuji polibek.

Rychlým dýcháním se snažím uvolnit napětí, které mě svírá. Usmívám se spokojeně na Richarda a při jeho polibcích přivírám oči. To teda bylo rychlé. Myslím, že si ti vedle ani nestačili všimnout, že tam nejsme. Jsem rád za každou vteřinu na víc, kterou je ochoten Richard tolerovat a být v těsném spojení. Oplácím mu hluboký vášnivý polibek a čekám, kdy zavelí, že odcházíme.

Když se dostatečně uklidním, zvednu hlavu a pohladím Daniela po vlasech.
„Děkuji," zašeptám.
Nedoufal jsem, že k tomu svolí, když za dveřmi jsou lidi. Že není nic slyšet, jsem kecal. Zvlášť ten poslední Danielův výkřik.
Rozhlédnu se kolem sebe. Vstanu a dojdu ke stolu sekretářky pro kapesníčky. Otřu se a pak kleknu k Danielovi a otřu i jeho břicho.
Vezmu nový kapesník a zajedu mezi jeho hýždě, abych otřel i to, co si z něj hledá cestu ven.

Musím přiznat, že za tu dobu, co jsem s ním a náš sexuální život se odehrává všude, kde někdo z nás neodolá a ten druhý je ochoten jeho touhu akceptovat, jsem se naučil i super rychle oblékat. Tyhle přepadovky jsou vždy tak vášnivé a tak impulsivní, působí však na mě vždy jako povodeň, zaplaví všechno a dá povel ke klíčení další a další touhy. Jsem pak nadržený ještě víc a podruhé si to toužím vychutnat. Zatraceně. Tak dlouhá zpáteční cesta před námi.
„Promiň, zase jsem ti zašpinil košili,“ omluvím se a jen prstem ukážu na skvrny.
Nemůžu si v rozpoložení, ve kterém právě teď jsem, dovolit ani jeden dotek, nebo shořím.

Podívám se na košili. Pár bílých flíčků. Chytnu kapesník a trochu je setřu, což má za následek jen jejich větší rozmazání. Mávnu nad tím rukou.
Ještě jednou se podívám na Daniela. Chtěl bych ho ještě políbit, ale raději se toho vzdám. Jen se na něj usměju a odemknu dveře.
Vejdu zpátky do Lukasovy kanceláře.
„Stalo se něco?“ zeptá se Walter, který se mezitím vrátil. Vidím, že se snaží skrýt úsměv, ale moc se mu to nedaří. Ohlédnu se i po ostatních. Skloní hned hlavu a dělají jako že nic.
„Nic se nestalo. Byl tam pavouk, pan Walker se lekl. Bojí se jich.“ Nasadím svůj nic neříkající výraz a usadím se za stůl. „Doděláme to, abychom se mohli vrátit. Máme dlouhou cestu. Ukažte mi, na co všechno jste zatím přišli.“

Musím se v duchu nad Richardovým vysvětlením pousmát. Určitě to ví. Tváře mi ještě hoří a cítím svou i Richardovu vůni, směs sexuálního pižma a potu. Sednu si co nejdál ode všech, aby neviděli, jak se mi ještě třesou ruce a neslyšeli srdce, bušící mi v hrudníku.

Musím se tvářit, jako že se nic nestalo. Zaberu se do práce a snažím se na Daniela nedívat.
Přece jen k němu občas zajedu pohledem.
„Chceš se podívat po firmě?“ zeptám se ho, když už nějakou dobu sedí a podle mě se i možná nudí.

„Mám psát práci na téma rozvržení pracovišť ve středně velké firmě, tak by mě docela zajímalo, jak to chodí tady v Evropě. Jsou tu jen dvě patra, takže ta návaznost na jednotlivé úkony tu musí být taková rodinná,“ usměji se a zvednu se. „Ne jak u nás, že se člověk třese, aby neskončil v druhém patře a raději by jezdil výtahem do šestého.“

Při poslední větě mi zaskočilo. Při zmínce výtahu do šestého patra jsem si hned vzpomněl na naše první setkání. Když se uklidním, za pobavených úsměvů ostatních, otočím se na Waltera.
„Mohl bys prosím tě Daniela provést po firmě? Víš první poslední, tak mu klidně řekni vše, co bude chtít vědět. A navíc – je to váš kolega.“
Postavím se, abych se trochu prošel, ale když vidím špinavou košili, posadím se raději zpátky.
„Měl bych to mít tak během dvou hodin hotové,“ usměju se na Daniela. „Máš možnost projít úplně všechno.“

Walter je příjemný chlapík. I když mě nepustí vůbec ke slovu, nevadí mi to. Poslouchám každé jeho slovo. Za hodinu nemáme, co dělat. Walter mi ukázal i okolí firmy, kde mají zaměstnanci v malé zahradě možnost obědvat venku nebo v polední pauze si jít zakouřit. I když Richard nechal naporučit donést jídlo do jeho bývalé kanceláře, nechce se mi mezi ty lidi a do vydýchané místnosti. Walter mi doporučí malý bufet naproti firmě, hned přes cestu, kde prý mají vynikající kávu.
Nahlížím přes velké okno dovnitř restaurace, jestli je tam hodně lidí.
„Doufám, že ses s Richardem dobře bavil,“ ozve se za mnou a já se otočím.
„Pane Beckere,“ zamračím se, když ho uvidím. „My dva si už nemáme co říct.“
„Mluvit nemusíme, jen se spolu projdeme,“odpoví a chytne mě pod paži.
Vyškubnu se ze sevření, když mě z druhé strany chytí jiná ruka, tentokrát silněji. Otočím se a dívám se do tváře nějakému chlápkovi v tmavých brýlích a nejde mu vidět do očí.
„Jak jsem řekl. Projdeme se,“ usměje se Becker.

Jsem zabraný do práce, že si ani neuvědomím, že pokročil čas. Walter už se stihl vrátit se sdělením, že si Daniel zašel na jídlo.
Když se znovu podívám na hodinky, zjišťuji, že je pryč už skoro dvě hodiny.
„Kam vlastně Daniel šel na jídlo?“ zeptám se Waltera, protože začínám mít obavy.
Walter se podívá na hodinky a taky si uvědomí, že je pryč už docela dlouho.
„Jen do bufetu před firmou, ale to je tak na půlhodiny maximálně.“ Zvedne se. „Půjdu se po něm podívat.“
Zaklapnu notebook, obleču si svetr, abych nepohoršoval flekatou košilí.
„Jdu s tebou.“
Naposledy se mi takhle Daniel ztratil, když jsme měli co do činění s Patrikem. Když si na to vzpomenu, sevře se mi žaludek.

Moje prohlídka Berlína trvá asi deset minut, když zastavíme u nějaké velké budovy a nahoru jedeme výtahem. Lukas Becker celou cestu telefonuje německy a já mu nerozumím ani slovo. Na střeše budovy je přistávací plocha pro malé soukromé helikoptéry.
„Poletíme na malý výlet a pak probereme tvoji nevýhodnou situaci, milý Danieli," usměje se Lukas, než jeho slova přehluší přistávající vrtulník. Sotva dosedneme vedle sebe na sedadla, Lukas se ke mně nahne a přičichne si.
„Vypadá to, že jste si to hned v mé kanceláři spolu rozdali, co? Škoda, že jsem se k němu nikdy nedostal blíž, musí být fakt dobrej, když mu dáš všude."
Moje slova „ jdi do hajzlu" už jenom zaniknou v rámusu odlepující se helikoptéry od země.

Po zjištění, že Daniel není nikde v budově, jdeme do bufetu, kam ho Walter poslal. Teď je tam docela dost lidí. Projdu i záchodky ale není tam.
Začínám být už dost nervózní. Zastavím se u obsluhy.
Zhruba popíšu, jak Daniel vypadá, ale asi to nestačí. Vytáhnu peněženku a z ní vyndám Danielovu fotku.
„Byl tady?" zeptám se znovu.
Obsluha jen zavrtí hlavou.
Do pr**le!
Začínám být už celkem dost nervózní. Walter se asi už po páté omlouvá, že ho nechal samotného. Vyjdeme před bufet. Přejedu palcem po fotce a pak ji znovu schovám do peněženky.
„Sakra, Danieli, kde jsi?"
Vytahuji telefon a zkouším mu volat.

Letěli jsme jen chvíli. Vidím pod námi moře a přístav. Nejsem vůbec znalý Evropských měst, vůbec netuším, kde jsme. Na místě přistání už čeká auto. Přemýšlím, jestli má cenu utíkat, když vím, že takový jako on, co mě neustále sleduje přes sluneční brýle, mají nejspíš stejnou fyzičku a výcvik jako Jeff.
Auto zastavuje v přístavu. Přicházíme k molu, kde se na vlnách houpe velká jachta a naráží jemně přes bóje do betonové zdi.
„Vítej na mé lodi," naznačí, ať nastoupím. „Na to, jak jsem si na ni vydělal, bys časem určitě přišel."

Daniel telefon nezvedá. Začínám panikařit.
„Uklidni se, Richarde, možná se jen šel projít?" snaží se mě uklidnit Walter, ale sám se pořád rozhlíží kolem. „Možná jsme ho jen minuli a už se vrátil."
Vracíme se do firmy. Znovu procházím obě patra i místa, kam by podle mě ani nešel. Nikde není.
Znovu vytahuji telefon a volám.
Do pr**le, kdybych byl doma, poprosil bych Jeffa, ale takhle...
Telefon jen vyzvání.

Po malém můstku přejdu na pohupující loď. Celou cestu cítím v kapse, jak mi vibruje mobil, ale nemůžu ho zvednout. Vím, že mi volá Richard. Nejspíš mě teď proklíná, co jsem zase udělal a proč jsem zmizel.
Sestoupíme dolů do kajuty.
„Udělej si pohodlí," ukáže na pohodlnou koženou sedačku. „Cesta nám chvíli potrvá, takže si můžeme dát něco k pití a k jídlu. A jak budeme na moři, zavoláme našemu Richardovi."

Když se Daniel neozývá, nepřichází a ani ho nikde nemůžeme najít, začínám mít zlé tušení. Jen dvě věci se mohly stát. Zabloudil, nebo si ho vzal někdo do parády. Kdyby zabloudil, zvedl by mi telefon.
Beru telefon a znovu volám.
„Stepane, máte s Hansem čas? Potřeboval bych pomoc."

Lukas nalévá do dvou skleniček a jednu mi podá. Nějaký chlápek nám donesl talíř plný mořských plodů. Tak tímhle se mi zrovna do chuti netrefil.
„O co tady vůbec jde?" zeptám se, když usrknu trochu vína.
„Dlouho jsem si svoje zázemí budoval. Pomalu a tvrdě a vy my to chcete během chvilky všechno sebrat. Byl bych raději, kdybyste se do toho už dále nešťourali. Hezky v klidu odejdu z firmy a Richard na mě prostě jen tak zapomene."
„Moc dobře víte, že to neudělá."
„Můžeš být potravou pro ryby, nebo pro racky, nebo taky shnít někde v díře bez užitku."
„A včem je pointa, že budu něčí jídlo?"
„Richard tě považuje zaněco velmi cenného, tak daleko to zajít nenechá. Udělá, co mu řeknu. Schválně se ho na to hned zeptáme."
Zvedne telefon a vytočí číslo.

Domluvím se s klukama, že přijedou. Bude jim to ale trvat ještě tak hodinu a půl. Mezitím zkusí napíchnout Danielův mobil a zkusí ho najít. Budou mi podávat zprávy, pokud na něco přijdou.
Napiju se vody, protože mi z té nervozity vyschlo v hrdle.
Znovu beru do ruky telefon. Chci znovu vytočit Danielovo číslo, když mi začne v ruce zvonit.
„Co se děje Lukasi? Říkal jsem, že až tě budu potřebovat, ozvu se ti. Nemám čas se teď s tebou vybavovat!" vyštěknu, jen co uslyším Lukasův hlas na druhé straně.

„Taky tě, Richarde, rád slyším," usměje se do telefonu Lukas. „Nejspíš nemáš čas kvůli svému novému objevu, že? Rozdali jste si to na stole nebo na zemi? Nejspíš je uvnitř ještě vlhký. Mám se o tom přesvědčit?"

„Zabiju tě, jestli na něho sáhneš!" zařvu do telefonu a postavím se. Začnu rychle přecházet po kanceláři sem a tam a telefon drtím v ruce.
Všichni se na mě otočí s úlekem, co se děje.
„Kde jste, přijedu si pro něho!"
„No nevím, cesta je dlouhá, budeme mít dost času se tu pobavit, viď Danieli?" slyším jeho arogantní tón.
„Chci mluvit s Danielem!"

Nelíbí se mi, jak Lukas mluví s Richardem. Nelíbí se mi ani Richardův hlas, když ho slyším přes zapnutý odposlech.
„Chtít můžeš," odsekne Lukas. "Teď budu ale mluvit já. Nechám si Daniela pár dní a ty zatím vymyslíš, jak mě z toho všeho dostat. Chci si nechat všechno, co jsem pracně získal. Nesebereš mi ani strojek na holení. Hezky odvoláš komisi, omluvíš se a pak si dáme někde sraz při skleničce whisky a potřeseme si rukama za skvělý obchod."

„Chci mluvit s Danielem, jinak se nemáme o čem bavit!" zopakuji znovu. Walter už taky bere do ruky telefon a odchází volat mimo kancelář.
Ostatní auditoři jen sedí tiše jako pěny a sledují mě, jak se dostávám do nervu.

„Jak chceš, tvoje chyba. Nechám ti hodinu na rozmyšlení. Za hodinu se toho dá spoustu stihnout. Já mám času dost," a zavěsí.
„Richard asi nechápe vážnost situace, Danieli. Vždycky si stojí za svým? Dal nám hodinu. Co s ní provedeme?"

Vypl telefon.
„Ku.va!" praštím s telefonem na stůl. „Do ha.zlu!"
Opřu se rukama o stůl a snažím se to rozdýchat.
„Do ha.jzlu, do ha.jzlu, do ha.jzlu..." opakuji pořád dokola. Vzteky kopnu do stolu a pak se narovnám. Znovu beru do ruky telefon.
„Stepane, situace je kritická. Máte možnost najít Beckera přes mobil? Dobře. Nejspíš má Daniela a nevím kde je. Zkus ho najít co nejdříve."
Jak rád bych teď měl po ruce Jeffa.
Srdce mi bije jako splašené. Položím si na moment ruku na prsa, abych ho uklidnil, ale nejde to.
Walter se vrací do kanceláře.
„Informoval jsem policii. Ví, že mají hledat Lukase a že jde o únos amerického turisty. Myslím, že už jen proto udělají všechno, aby je našli co nejdříve."

„Vidím, že ti to moc nejede," mrkne Lukas na můj plný talíř. „Vezmeme si pití nahoru. Trochu mořského vzduchu nám neuškodí." Vezme do ruky svou skleničku i celou láhev.
Následuji ho nahoru. Venku fouká teplý vítr a slunce hřeje. Utichá motor jachty a někdo rozvinuje hlavní plachtu. Lukas si odloží skleničku a ukáže na kormidlo.
„Měl jsi někdy tohle pod rukama? Nechceš si to zkusit?"
Zavrtím hlavou.
„Moc toho nenamluvíš," nakloní hlavu na bok a přistoupí až ke mně. „Nemusíš se mě bát. Jsme přece na stejné lodi," usmívá se svému hloupému vtipu. „Klidně si odlož, můžeš chytit poslední bronz v tomto roce," a sundává mi sako z ramen.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Richard se vrací do míst, kde byl v minulosti nucen nedobrovolně strávit nějaký ten čas... jak proběhne návrat? Pro koho ten pobyt byl nebo bude nedobrovolný? Nebo si jen vyřídi to nejnutnější a půjdou se projít po Berlíně? Pravda je, že se nám to tu trošku zkomplikuje...

5
Průměr: 5 (14 hlasů)