Double Gravitation II - Součást rodiny - část 15

Slyším za sebou tiché kroky. Ohlédnu se. Plíží se za mnou Chris. Na moment sevřu v ruce zbraň, pak ale povolím to napětí, které je mi teď akorát tak k ho.vnu. Několikrát se zhluboka nadechnu. Znovu nahlédnu za roh, připravený hned vystřelit. Postava na konci budovy právě zmizela za rohem.
„Čistý," ozvu se do vysílačky a dám povel Chrisovi. Opatrně se plížíme podél zdi, která se mi v ten moment zdá zatraceně dlouhá. Nemám tušení, co dělá Daniel, nemám tušení, co dělá John s Melinou. Všechno musím teď vypustit z hlavy a jen sledovat okolí a Chrise.

Vypotřeboval jsem všechna sprostá slova, která znám. Ještě jednou zacloumám zámkem na dveřích v naději, že povolí. Sundám si z opasku adaptér na vysílačku a s tichým „Sorry." ho rozdrtím podpatkem, abych se dostal na nějaké tuhé dráty. Jednám rychle, protože čas zatraceně běží a jde o životy těch, co mám rád. Takhle jsem se snad naposledy vloupával do sborovny na střední, když jsem měl za úkol změnit výsledky SteavuO´Neilovi. Nikdy bych nevěřil, že ten zámek cvakne a že ho pomocí těch dvou ne zrovna pevných drátků odemknu. Schovám ho do kapsy, aby náhodou někam nespadl a neprozradil mě. Přesunu se do budovy. Na podlažílemujícím kraje hangáru, s perfektním výhledem dolů. Vidím tu ženskou a Johna, jak se kryjí za velkými dřevěnými krabicemi, naskládaných na sebe.
A pak spatřím Jeffa, uvázaného k židli, s bradou položenou na holém hrudníku, se zaschlou krví na obličeji a kapičkami krášlicí jeho prsa.

Zastavíme se na rohu. Chris se několikrát nadechne a pak nahlédne za roh. Když kolem jeho hlavy prosviští kulka, hned ji stáhne zpátky jako želva do krunýře.
„ku**a!" stihnu vyplivnout jen nadávku, když slyšíme kroky běžící k nám.
„Jeden venku!" stihne Chris jen zahlásit do vysílačky, ale myslím, že nebylo potřeba, protože ti idioti nepoužívají tlumiče.
Rychle jsem zalehl a Chris se překulil za bednu ležící kousek vedle na trávě.
Ticho. Kroky se zastavily. Snažím se tlumit svůj dech a zklidnit se, abych měl jistotu v rukou. Najednou za sebou uslyším šramot. Rychle se přetočím na záda. Během vteřiny zjišťuji situaci a mačkám spoušť.
„Sakra! Jsem v nevýhodné pozici, prozradil jsem se!“ uvědomím si v momentě, kdy na hlavě ucítím hlaveň pistole.

Střelba! Odkud? Nevidím nic.
Ujišťuji se pohledem mimo dalekohled, ale nevidím střelce. Přiložím oko k optice a pátrám po budově. Ukazováček na spoušti se mi začne třást. Je to někde z venku. Posral jsem to. Neuposlechl jsem rozkaz a opustil své stanoviště. Přehlídl jsem někoho mimo budovu. Nebo se někdo osvobodil. Nikdo neměl zbraň. Venku je jen Richard s tím druhým, protože tady vevnitř je nevidím.
ku**a. ku**a. Selhal jsem.
Chlápek se přitočí k Jeffovi a zvedne mu za vlasy hlavu se zbraní namířenou na hrudník. Něco křičí, nerozumím mu, protože mi srdce tluče někde v hrudníku.
Kdy můžu střílet? Je to teď? Stačí stisknout spoušť, než ho zasáhne kulka? Nebo to má John se svou parťačkou pod kontrolou? Je Richard venku v pořádku? Co mám dělat? Jsem schopen někoho zabít? Stačí, když ho střelím do ruky?
Nemám dobré postavení pro jeho ruku. Vteřinové myšlenky. Nestačím na ně odpovídat. Jen mačkám spoušť a přes puškohled sleduji,jak se k zaschlým rubínovým kapkám na Jeffově vypracovaném svalnatém hrudníku, zvedající se pod rychlými nádechy a výdechy, připojují krvavé cákance, třísnící mu i obličej a na krátko střižené kaštanové vlasy.

Vyvrátím oči, abych viděl za sebe. Stojí nade mnou a hlaveň, horkou ještě od minulého výstřelu, mi tlačí do čela.
„Zahoď to!" zavrčí na mně. Zvednu ruce nad sebe a odhodím zbraň někam do trávy. Rychle oddychuji a v hlavě mi zběsile lítají všechny možnosti, které mám. Moc jich není. Jen doufám, že jsem toho druhého dobře trefil. Teď vše závisí jen na Chrisovi.
„Vstaň!" odstoupí ode mne o krok.
Přetáčím se na bok a v momentě, když slyším zarachocení nalevo od nás, skočím tomu týpkovi po nohách a strhnu ho na zem. Další výstřel a kulka letí nekontrolovatelně někam do prostoru. Chris vyběhne z úkrytu a jednou ránou překvapeného chlapa uspí.
„Jseš v pořádku?" ptá se a rychle mě otáčí na záda.
„Jo, jsem dobrej," snažím se popadnout dech. Do hajzlu. Taková chyba. Nehlídali jsme si záda.
Chris vytahuje želízka a rychle spoutává jednomu i druhému ruce.
„Jak je na tom?" kývnu hlavou k postřelenému, když tomu druhému dávám roubík.
„Je na živu," odpoví Chris a znovu kontroluje situaci za rohem.
„Sakra, už nemám dobrou mušku," zanadávám spíš pro sebe.
„Dva jsou mimo hru," zahlásím do vysílačky.

Zapátrám znovu puškohledem po okolí. Kde je John? Potřebuji vědět, že si převezme Jeffa, že ho ochrání. Mám nutkání vyběhnout ven na schody a podívat se na Richarda. Kde je? Ten chlápek leží na zemi, ale stále svírá zbraň. Sevřu pušku a běžím dolů do hangáru.
„Jeffe!" křičím cestou.
Nejsou tu! Na co čekají? Ještě by tu měli být dva! Zatraceně!
Ten na zemi je nebezpečný. Nechci ho zabít. Jsem tak pomalý. Srdce mi nehodlá pomáhat a plíce nestíhají. Moje noha mu vykopává zbraň někam do prostoru. Slyším, jak drhne o zem a pak ten zvuk utichne. Můj nevyrovnaný dech však nikoliv. Bořím tomu muži do krvavé rány hlaveň a jsem vzteky bez sebe.
„Jseš v pořádku?" vyhrknu na Jeffa.
Sehnu se a vytáhnu tomu skuhrajícímu chlápkovi nůž z opasku. Přeříznu provazy a nechám Jeffovi nůž v klíně.
„Posral jsem to! Nechal jsem tam Richarda samotného. Nejspíš jsou tam oba. Zvládneš to?"
Nečekám na odpověď. Vidím běžícího Johna a tu holku. Utíkám jim naproti.
„Richard je venku!" křičím. „Omlouvám se! Opustil jsem své stanoviště!"

Jsme u dveří. Na zemi vidím rozdrcenou vysílačku. Do háje, něco je špatně, beru ji do ruky. Podle čísla patří Danielovi.
„ku**a fix!" zanadávám potichu. Absolutně nevím, která bije.
„Uklidni se, Richarde!" seřve mě Chris polohlasně. Rychle zkontroluje situaci pohledem do dveří. Dá pokyn. Vběhneme dovnitř a přikrčíme se. Najednou uslyšíme Daniela něco křičet. Vyhlédnu. Vidím ho, jak běží k východu. Do ha.jzlu. Co blbne? Proč není venku?
Na další otázky není čas. Periferně zahlédnu, jak zpoza jedné bedny se vztyčí postava a míří na nekrytého Daniela. Neváhám. Je mi jedno, jestli toho člověka zabiju. Hangárem se ozve jeden výstřel. Jako když se zlomí klacek.

Nedoběhnu ani k Johnovi, když uslyším výstřel. Podvědomě se přikrčím a uskočím. Jen koutkem oka zahlédnu postavu, která se kácí pod tlakem výstřelu. Než dopadnu na zem, stále svírajíc pušku v ruce, hledajíc s ní svůj cíl, kdyby střelec byl nepřítel. Tisknu ji k rameni a hledám přes dalekohled střelce. Dívám se přímo do obličeje Richarda, na dvě rýhy uprostřed čela. Vydechnu úlevou a povolím stisk na spoušti. Je v pořádku. Bože díky.

Nemám čas sledovat, co se děje s Danielem. Jen zahlídnu, jak zalehl k zemi. Rychle z vrchu s Chrisem kontrolujeme, jestli ještě někdo není někde schovaný. Nevidím už žádný pohyb. Zdá se, že to byli všichni. Posunkem Chris naznačí, že kancelář za námi je čistá a pak opatrně scházíme dolů.
Můj pohled se zastaví u Jeffa. Sedí zlomený na židli, celý od krve a nehýbe se. Melina k němu dobíhá. Sundává ho ze židle a opatrně pokládá na zem.
Nevím, o koho mám teď větší strach, o Jeffa, nebo o Daniela, který stále leží na zemi s hlavou opřenou o pušku. Nevidím mu do tváře.
„Danieli!" zavolám, když seběhnu schody.
John už je u Meliny a Jeffa a za sebou slyším sbíhat Chrise, který si to míří přímo za tím střelcem, kterého jsem sundal.
„Dane!" zavolám znovu, když se k němu blížím.

Obejmu pušku a snažím se rozdýchat napětí. Jde mi to mnohem složitěji, než vzrušující chvilky s Richardem.
Jsou v pořádku. Doufám. Věřím.
Chladím si kovovou hlavní tvář. V dálce slyším svoje jméno. Chci odpovědět, že jsem v pořádku, ale mám sucho v ústech. Obrátím se na bok a opřu se o pušku, abych se postavil na nohy.
Vidím Richarda a srdce se mi splaší úlevou. Otočím hlavu, abych se podíval na Jeffa. Nevypadá nejlíp.

Dřepnu si k Danielovi a mám chuť mu jednu vrazit do zubů.
„Kde jsi do pr***e měl být?" vyletí mi z pusy nejprve výčitka. Pak mu ale pomůžu vstát a beru mu z ruky pušku.
„Jseš v pořádku? Nestalo se ti nic?" prohlížím si ho. Nevidím nikde krev. Oddychnu si a přitáhnu si ho k sobě. „Už to nikdy nedělej. Mohl tě zabít," při těch slovech se mi sevře žaludek.
Chris sem právě táhne toho hajzla, co mířil na Daniela. Vypadá, že jsem ho střelil do ramene. Nejspíš jsem dneska nikoho nezabil. Asi začnu chodit na střelby. Jen co se trochu uklidním. Protože teď jsou moje žíly na rozervání. Adrenalin pumpuje krev neuvěřitelnou rychlostí, a když pohlédnu na Jeffa, vyskočí mi tlak do neměřitelných čísel. Pouštím Daniela a jdu k němu.
„Je v pořádku, jen je trochu domlácený a nejspíš bude mít zlomené nějaké žebro," uklidní mě Melina, která ho už stihla prohlédnout. Zvedne se a volá sanitku.
„Cos prosím tě vyváděl? Nechat se chytit jako nějaký školák!" podívám se na něj a položím mu ruku na rameno.
S námahou zvedne ruku, položí ji na tu moji.
„Jen jsem chtěl stihnout jít s vámi na toho panáka," pootočí hlavu, podívá se na Daniela a pokusí se o něco, co má být zřejmě úsměv. „Piju skotskou."

Nechávám si vytřást duši z těla. Vím, že jsem to po.sral. Až se dozví, že jsem mu lhal, tak mě ještě zaškrtí. Sleduji ho, jak jde za Jeffem. Závidím jim to pouto. Nikdy si nejspíš nelžou. Zvednu ruku na pozdrav směrem k Jeffovi a otočím se na Johna.
„Mám venku dva chlápky, mohl byste semnou. Doufám, že jsou ještě tam. Byl bych nerad, aby se na ně zapomnělo."
A vedu ho ven, mezi kontejnery. Věřím svým uzlům. Nikdy se z nich žádný kůň nedostal.

„Přišli na mě. Byl jsem schovaný, ale přijelo ještě jedno auto. Nevěděl jsem to. Jen jsem stihl napsat zprávu, než mi rozdupali mobil." Jeff sundá ruku z mé a zamračí se na mě. „Kde jsi ku**a byl tak dlouho?"
V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem dělal, když mi esemeska zapípala poprvé. „Něco jsem řešil, promiň, už se to nestane."
„Do pr***e, já ti toho ptáka asi fakt ustřelím," chce ještě něco dodat, ale rozkašle se. Je mu jasný, co jsem řešil. Není blbej a dobře mě zná. Natočím ho opatrně bokem, aby se nezalknul krví, která mu teče z rozbité pusy.
Z venku slyším houkačku sanitky a policie.
„Kdo sundal tohohle?" ukážu prstem na chlápka, který leží kousek od Jeffa a právě se probírá.
„Asi Daniel," hlesne Jeff. Dovnitř vbíhají zdravotníci. Vstávám a dělám jim místo. Rozhlížím se kolem.
„Daniel šel ven s Johnem."
Nechávám Jeffa v péči zdravotníků a jdu ven za Danielem.

John na mě vrhne pokaždé podivný pohled, když je vidí svázané do kozelce.
„Jsi honák?" ušklíbne se.
Pokrčím rameny.
„Je něco špatně? Improvizoval jsem."
John mi už na to nic neřekne. Vyjdu ven z džungle kovových krabic a opřu se o jednu z nich. Stále svírám pušku. Teď bych si dal cigaretu. Trochu nikotinu. Nebo aspoň pár facek. Tíží mě Richardovo obvinění, že jsem opustil své místo. Jo, mohlo to dopadnout jinak. Lépe. Blběji. Copak vím. Odhodím pušku do štěrku a vyškrábu se nahoru. Lehnu si na záda a pohledem na mraky se snažím uklidnit. Jo, měl jsem tady ležet a ani se nehnout. Tak těžké dodržet jeden blbý příkaz?

Vyjdu ven. Rozhlížím se kolem. Vidím policisty, jak se rozbíhají a zajišťují prostor.
„Kde je Daniel?" zeptám se Johna, když ho zahlédnu. Jen pokrčí rameny. Procházíme kolem kontejnerů a nahlížíme do mezer mezi nimi. U jednoho zahlédnu odhozenou pušku. Zvednu ji a dám ji Johnovi.
Nikde ho pořád nevidím. Sakra kde je?
Vytáhnu z kapsy mobil. Když uslyším zazvonění z vrchu jednoho z kontejnerů, vypnu to. Vylezu nahoru. Stojím na žebříku a jen s hlavou vystrčenou se dívám na Daniela, jak leží na zádech a pozoruje nebe.
„Měl bys mi vysvětlit pár věcí," ozvu se. „Policejní výcvik? Od kdy někdo s výcvikem jen tak nechá někde ležet svou zbraň?

„Odhození zbraně s tím nemá nic společného," řeknu těm oblakům nade mnou. „Snažil jsem se. Bylo to dávno. Byl jsem jen obyčejný koňák. Ano, to že jsem opustil svou pozici, mě neomlouvá. Nejsem voják. Jsem kancelářská krysa. Jestli jsem tě zklamal, promiň.Je Jeff v pořádku?"

„Má to s ní hodně co společného. Co kdyby tu ještě někdo byl? Co kdyby ji vzal někdo, kdo nemá?" vylezu až nahoru a stoupnu si nad něj. „Jeff je v pořádku. Pourquoi avez-vous menti?" Dřepnu si k němu a shrnu mu vlasy z čela.

„Jo, to je pravda, víc už jsem to pokazit nemohl," ušklíbnu se. „Myslel jsem si, že už sis zvykl. Že na mě není spoleh."
Oddychnu si, že je Jeff ok. Když se Richard nade mnou skloní a zakrývá mi výhled na nebe, mluví na mě. Jen zamrkám víčky.
„Teď jsem ti nerozuměl," zamračím se a podepřu se na loktech. „Nějaký citát? O tom, jak jsem neschopný?"

„To byla otázka," natáhnu k němu ruku. „Myslím, že nemusíš odpovídat. Musíme jít dolů. Je tu policie. Jen doufám, že nás dlouho nezdrží, jinak nás Laura zabije." Pomůžu vstát Danielovi na nohy a přejdu ke kraji kontejneru. Dívám se na ten šrumec pod námi.
„Ten, co jsi ho střelil, žije. Děkuji,že jsi se mnou šel," otočím se k Danielovi a obejmu ho. „Myslím, že tě Jeff teď bude mít ještě radši."

„Snažil jsem se ho nezabít," pokrčím rameny. „Nejsem si jist, zda mě bude mít Jeff raději. Ohodilo mu to obličej a vlasy... Má je celý od krve. Asi mě zabije. Já… Nevěděl, jestli to zmáčkne. Jednal jsem trochu impulsivně, měl jsem strach."
Má kapsy. Teplé a na svém pevném zadku.

Jeho ruce na mém zadku jsou víc než příjemné a v tuto chvíli je to takové uklidňující. Vtisknu mu polibek. Upřímný, horký polibek. Za to, co všechno byl ochoten pro Jeffa udělat. Za to, že se nebál. Za to, že ho miluji. Za to, že se mu nic nestalo.
„Richarde!" ozve se zespodu Melinin hlas. „Máte jít dolů za Jeffem, povezou ho do nemocnice!"
Pouštím Daniela ze svého objetí. „Musíme jít dolů," omluvně ho pohladím po vlasech.

„Jo, jasně, měl bys jet s ním. Potřebuje tě. Nechám se hodit k Lauře a počkám tam na tebe," seskočím dolů do štěrku.
Vykročím směrem k Johnovi. Nikoho tu neznám. John je ale jejich velitel, nejspíš po mě bude chtít policie pár věcí vysvětlit nebo bude John schopen mě obhájit a okecat. Musím od Richarda co nejdál. Jeho doteky ve vlasech a krev nadopovaná adrenalinem není zrovna ta nejlepší kombinace pro klidné odpoledne.

„Máme jít oba dva," chytnu Daniela za loket a zastavím ho. Táhnu ho k sanitce, kam zrovna přivážejí Jeffa na nosítkách. Než ho naloží, otočí k nám hlavu. Postrčím Daniela blíž k nosítkám.
„Děkuji," natáhne k němu Jeff ruku. „Jsem ti dlužný víc než panáka. Na toho si budu teď muset chvíli počkat.

Pokusím se o úsměv.
„Jsem rád, že vám nic není. Kdo by mě pak tahal z průšvihů," stisknu jeho nabízenou ruku.
I přestože vypadá unaveně a zraněný, jeho stisk je drtivý a dává mi jasně najevo, že něco provedu, v momentě je na nohou a předvede mi mnohem lepší svazovací polohu, než jsem si vyzkoušel na těch dvou.
Vlezu do sanitky až úplně dozadu, do stísněného prostoru, kde mi není zrovna nejlíp. Všeobecně mi nemocnice nedělají dobře. Jsme tam všichni nějak moc často.

Nacpeme se všichni do sanitky, což se moc nelíbí zdravotníkovi. Stačí však jeden můj a Jeffův pohled a je zticha.
Sedíme v nemocnici na chodbě a čekáme, až si Jeff projde všemi kontrolami. Jsem tak rád, že jsme to stihli. Že se mu nestalo nic horšího. Jediný člověk, který o mně ví všechno a já o něm. Ani Laura toho neví tolik, co on.
Vytahuji telefon. „Promiň Lauro, zdržíme se... Je trochu potlučený, ale jinak v pořádku, jsme teď s ním v nemocnici... Daniel? Nic mu není, je v pohodě...Určitě ti dám vědět, mám tě rád..."
Schovám telefon a otočím se na Daniela.
„Vidíš, má o tebe starost. Neptala se, jak je mi, ale jak je tobě. Má tě ráda stejně jako Jeff. Nechápu ty tvoje neustálé pochybnosti." Chytnu jeho ruku a schovám ji do svých dlaní. „I když bych tě nejradši roztrhl za to, že jsi nezůstal venku a mohli tě zabít, nevím, jak ti poděkovat za Jeffa."
Štěstí, že na tom překladišti nebyl jaksi čas na osobní pocity, protože nevím, co bych jinak dělal. Nejspíš bych tam opravdu někoho rozerval. Za Jeffa, za Daniela. Za všechno, co se kdy Danielovi kvůli mně stalo. Při tom, jak jsem si to teď začal uvědomovat, narůstá ve mně nervozita a ustupující adrenalin se opět začíná roztahovat v krevním řečišti. Zatnu ruce v pěst, aniž bych si uvědomil, že tím tisknu Danielovy ruku ještě víc. Nervozita mi stahuje žaludek a já v tu chvíli mám chuť něco rozmlátit. Stisknu rty k sobě, zatnu zuby.
Do ha.jzlu.

Vidět Richarda skoro v troskách je tak stísňující. Ještě jsem ho tak neviděl. Když mi začne drtit ruku a vyčítat mi, že jsem nezůstal venku, polknu a hypnotizuji svoje kolena.
„Omlouvám se, vůbec netuším, jak se při takových situacích chovat. Lhal jsem ti. Nikdy jsem v Kanadě nebyl a nemám za sebou žádný výcvik. Ty dva jsem chytil do lasa jak nějaký dobytek, protože jsem obyčejný honák. Kvůli mé blbosti tam mohl někdo klidně zařvat, ale chtěl jsem být trochu užitečný, chtěl jsem být s tebou, chtěl jsem ti dokázat, že jsem k něčemu. Nechtěl jsem ti lhát, promiň."
Vymaním svou ruku a vstanu.
„Nejspíš už mi nebudeš nikdy důvěřovat."

„To nemá s důvěrou nic společného. Udělal jsem chybu, že jsem tě s sebou bral a ohrozil tě. Je to moje chyba."
Najednou to na mě dolehlo. Opřu si lokty o nohy a schovám hlavu do dlaní. Vždycky se všechno děje kvůli mně. Neustále v ohrožení.
„Prodám firmu." hlesnu.

„V tom případě jsme vinni oba," řeknu. „Víš, že se mi ulevilo, že nejsi až tak dokonalý?"
Dřepnu si před něj a vynutím si jednu jeho ruku, abych ho políbil na prsty, a pak si jeho dlaň položím na svou tvář.
„Nechci, aby ses vzdával svého snu. Proč bys měl prodávat něco, co tě stálo tolik úsilí. Přece to nevzdáš v momentě, kdy se ti daří, kdy už je vše v pořádku. Kdy máš pod sebou spoustu skvělých lidí, kteří ti pomáhají tvé impérium udržet ve výšinách. Kam bych se vrátil já, až budu pan někdo? Sebereš tím i můj sen, mít prosklenou kancelář v šestém patře."

„Jseš moc chytrý, práci si najdeš vždycky. O to se nebojím. Jen se bojím o to, že jednou budeš mít dost toho, jak jsem pořád pryč. Jak se pořád něco kolem mne děje. Jak tě pořád něco kvůli mně ohrožuje. Patrik, Lukas, Nowak, Jimmy, kdo ví, kdo bude další."
Prudce se postavím, až Daniel ztratí rovnováhu. „Chceš mít svou kancelář? Pomůžu ti založit tvoji vlastní firmu."
Začnu přecházet sem a tam. „Prostě je toho až moc, už toho mám tak akorát... Začnu třeba hrát golf, nebo něco, možná bych se vrátil zpátky k armádě...Já prostě nevím!"

„Už vím, jak vypadám, když začnu mlít svoje nesmysly a vypouštět je z huby," zamračím se, když vidím toho tygra v kleci. „Je to fakt ubohej pohled. Můžeš klidně chodit každý den na hrob svých rodičů a brečet tam a omlouvat se, že jsi to nedotáhl do konce. Jaké nebezpečí? Sakra, můžu vyjít tady před nemocnici a může mě srazit chlápek na bruslích a hodit mě pod kola. Miluji tě. Jo, možná bych chtěl s tebou trávit víc času, ale o to víc je moje touha po tobě větší."
Zastoupím mu cestu.
„Golf je nebezpečná hra, nikdy nevíš, odkud přiletí míček a trefí tě do hlavy," usměji se a vyhledám jeho kapsy, abych si ho k sobě přitáhnul. „Miluji tě, můžu ti to tady opakovat do večera, až si uvědomíš, co ta slova opravdu znamenají," naznačím polibek a zůstanu rty viset těsně u jeho. Je mi jedno, že nás lidi na chodbě pozorují.
„Budu na tebe čekat. Budu rád za to, když počkáš ty na mě. Zkusíme, aby víkendy patřili jenom nám. Vyhodíme mobily do poštovní schránky a budeme dělat, že neexistujeme. Potom uvidíme, zda bychom spolu vydrželi víc než dva dny.Jestli si nepolezeme na mozek, nebo nedostaneme ponorkovou nemoc. A až pak můžeme vymýšlet, co uděláme dál se svými životy. Protože já chci patřit do toho tvého. Nemůžeš rozhodovat jen za ten svůj. Patří mi.“

Mám ho přesně tam, kde jsem ho chtěl mít.
„Chceš patřit do mého života? Tak se vším, co je kolem mne. I s Laurou a Jeffem. Nikdy už nechci slyšet, že jsi někomu na obtíž."
Přitáhnu ho k sobě tak těsně, jak jen to je možné. Moje nervozita začne ustupovat. Rozhodný Daniel. Podívám se na něho s úsměvem.
„Víš, že jsi k sežrání, když tě takhle vidím?"
Sakra, proč zrovna teď, když jsme v nemocnici. Ale můj parťák si stejně postaví hlavu, ať je kde je.
Je mu to úplně jedno, když je Daniel poblíž a dá mi k tomu sebemenší impuls.
„Richarde!" ozve se zavolání přes chodbu. Vezou Jeffa na pokoj.
Otočím k němu hlavu, „Jo hned jsem u tebe, jen si tu něco vyřídím," přitisknu Daniela k sobě ještě víc.
„Sestro doneste mi pořádně ostrý nůž!" slyším ho ještě, když mizí v pokoji. „Já mu ho opravdu uříznu!"

Můj problém je, že když jsem v ráži, chrlím ze sebe všechna slova, která jsou skrytá hluboko v mém srdci a s kterými se nechci před Richardem odhalovat, protože jsou to moje city k němu. A nejhorší je, že si pak vůbec nedokáži vybavit, co jsem vlastně řekl. Je to tak vysypané do jeho obličeje, že si to nestačím ani přebrat. Jen se ve mě všechno bouří, zároveň s těmi slovy se vyplavuje veškerá touha po něm, potřebuji všechny ty kecy utvrdit i činy, převrátit ho na záda a ukázat mu, že neumím jenom žvanit, ale i fantasticky kouřit a líbat, prsty zkoumat všechna místa, která má rád a můj zadek je prostě neodolatelný.
Když uslyším Jeffa, moje touha poleví jen trošku, jen mě tak kopne do hlavy myšlenka, že si moc fandím. Ale ještě víc se o tom chci přesvědčit a vůbec mi nepomáhá, když cítím jeho touhu v podobě tlaku na mé břicho.

Myšlenka, že mi stačí jen polibek a bude všechno v pořádku, je mylná. Dech se mi začne zkracovat, když prozkoumávám Danielova ústa.
Na sílu se od něj odtrhnu a rozhlédnu se kolem sebe. Na konci chodby právě vychází uklízeč. Chytnu Daniela za ruku a rychle jdu za ním.
„Potřebuji na chvíli vaše klíče," ukážu na dveře úklidové místnosti. Když vidím, že váhá, vytáhnu z peněženky bankovku a vtisknu mu ji do ruky. Ani se nedívám, kolik jsem mu dal, ale podle rychlosti, s jakou mi vrazil do ruky klíče, to bylo asi dost.
Na víc nečekám. Vrazím s Danielem dovnitř a se slovy: „Klíče vám nechám sestry," zabouchnu za námi dveře a zamknu.

Richardův polibek není vůbec přátelský. Není ani usmiřující. Nepatří ani mezi ty, které by říkaly, že mě miluje. Sakra, lámou se mi kolena a normálně mě na veřejnosti, před očima desítky pacientů a návštěvníky nemocnice, znásilňuje svým jazykem. Srdce mi skočí do hlavy a rozmlacuje svými údery můj mozek na kaši, že nejsem schopen mluvit, vzdorovat, myslet. Nechám se táhnout někam do tmy, do stísněného prostoru, s problémem udělat kroky, jak mám v kalhotách bolestivě těsno. Už při Richardových slovech, kde nechá klíče, mu zezadu hrnu tričko nahoru a rozsévám mu polibky kolem páteře a při prvním cvaknutí klíče v zámku už mu sjíždím kolem pasu dopředu, abych mu rozepnul pásek.

Nehledám světlo. Není na to čas. Jeho chtivé ruce, tlačící se do mých kalhot jen znásobují můj chtíč. Okamžitý, živočišný, na nic nečekající. Otočím se k němu a dalším drsným polibkem ho natlačím na protější stěnu, kde podle zvuku padajících věcí snad stály úhledně poskládané smetáky a mopy. Snažím se mu dostat do kalhot tak rychle, že si nejsem jistý, jestli jsem mu nerozbil zip na poklopci. Jednou rukou mu vyhrnu triko a kopíruji jeho tělo polibky směrem dolů, když nedočkavě stahuji jeho kalhoty dolů i s boty.
Jazykem sjíždím po břiše. Na moment se zastavím na podbřišku, u jeho jemných chloupků, když stahuji nohavici z jedné nohy.
V momentě, když stahuji druhou nohavici, již dychtivě beru jeho vzrušení do svých úst.

Kolikrát jsem se zapřísahal, že se nenechám zmanipulovat k sexu někde na veřejnosti, v uličce, na prádelním koši.
Jeho penis v mé dlani, mezi prsty. Tak pevný během několika vteřin. Snažím se vyhnat představu tohoto unikátního kousku uvnitř sebe, protože moje svěrače pracují na plné obrátky, stahují se na prázdno jak čelisti piraně, dychtící něco pohltit.
Do pr***e. Kam se poděla moje hrdost, moje přesvědčení? Jeho polibky, jeho ústa.Proč mám nehty zaryté do jeho kůže na rameni, snažím se nevydat ani hlásek a prohrabuji se jeho vlasy? Jsem opravdu tak slabý, že mu nikdy nemůžu odolat? Proč tu temnotě vystavuji své nahé tělo, nechám ho očumovat košťatům a do zad mě tlačí ostré hrany polic?

Jednou rukou pomáhám svému krasavci ven z vězení a promnutí v ruce vítám s úlevou a hlasitým povzdechem, který tlumí Danielův penis. Druhou ruku sunu po jeho noze až k hýždím, abych zkontroloval, zda nebude vadit, že gel zůstal u Laury na posteli. Když zasunu prsty dovnitř, cítím ještě vlhko z našeho posledního spojení. Několikrát je povytáhnu a zatlačím, abych uvolnil jeho svírání a mohl do něj vstoupit bez jakýchkoliv překážek.

Doufám aspoň v malou izolaci hluku této místnosti, protože tlumení vzdechů mi dnes nějak nejde. Jeho prsty mi to nedovolují. Je to až moc intenzivní, jsem tam podrážděný ještě od oběda, stále je tam část jeho uspokojení. Sevřu jeho vlasy, abych ho odtáhnul od své erekce, a otočím se. Zapřu se rukama o police a mírně se rozkročím. Jsem v ukázkovém postavení při prohlídky policejní hlídky, zda u sebe nemám nějakou zbraň. Představa, že by mě někdo chtěl důkladně prohlédnout, mě ještě víc nabudí a já se jen vyzývavě prohnu proti Richardovi a doufám, že jsou všechny mé náznaky chtíče čitelné a i v tom příšeří nepřehlédnutelné.

Tohle je pro mne výzva. Daniel mne zve dovnitř bez jakýchkoli protestů. Jsem už úplně mimo sebe, když zjišťuji, že se ke mně otáčí zády a vystavuje mi tak své nádherné pozadí. Chytnu ho jednou rukou pod břicho a trochu si ho přisunu blíž ke svému rozkroku. Netrvá ani vteřinu, kdy se druhou rukou nastavím proti jeho vlhkému otvoru a zatlačím.
Zatnu zuby, prudce vydechnu a rychle se zapírám aspoň jednou rukou o polici vedle Daniela. Byl jsem tak nedočkavý, že mi ten první nájezd bere veškerou sílu a já mám co dělat, abych to ustál pevně na nohou.

Zatnu zuby. Nehodlám tu nic prodlužovat. Nechám Richardovi jen jeho pár vteřin, které potřebuje a pak se proti němu začnu rytmicky pohybovat, pomalu a nechávám na něm, aby si zvolil svou rychlost, jakou potřebuje ke svému uspokojení.

Danielovy pohyby mě proberou z mé strnulosti. Pouštím polici, z které popadalo pár věcí, když jsem se zapřel a chytám si Daniela oběma rukama za boky. Jednu nohu podsunu blíž k němu a zajišťuji si tak větší stabilitu, abych naplno mohl přirážet, ničím neomezován. Jen stěží zakrývám své polohlasné vzdechy a doufám, že na konec chodby, kde už prakticky skoro nic není, nikdo nepřijde. Srdce bije tak rychle a silně, že mě to nutí se předklonit a opřít aspoň hlavu Danielovi mezi lopatky.

Mírně se prohnu a vycházím vstříc pánví , přesně v tom tempu, které po mě Richardovy ruce vyžadují. Drtím rukou polici před sebou a druhou už si projíždím svýho parťáka, sám sebe uvádějící se do propasti zběsilé šílenosti, kdy se mi chce křičet, přehnaně hlasitě, chrlit ze sebe sprostá slova, že by se i dlaždič styděl. Místo toho mám na rtech pouze chlípný úšklebek, jak se mi to líbí. Všechno to v sobě dusím, a nadávám jen v duchu. Pak jen roztáhnu ruce, místo křídel, nechávám se chvíli nadnášet na těch perutích rozkoše a pak doletím ke slunci, abych zjistil, že jsou pírka slepená jen voskem a jako Ikarus se řítím dolů, k zemi, nezadržitelným pádem v podobě orgasmu, živící se vším tím hořlavým materiálem a do prostoru rozmetá prach a popílek, dosedající na polici podemnou, dopadá mi na stehna i na prsty u nohou a já se jen chvěji a rychlým dýcháním se snažím rozehnat doutnající popálená místa na kůži.

Vůbec Daniela nepoznávám. Prožívá to takovým způsobem, až mám pocit, že zapomíná, že jsem u toho i já.
Pod tíhou přicházejícího orgasmu, který na sebe opravdu nenechal dlouho čekat, chytám Daniela jednou rukou pod břicho a tisknu si ho k sobě, abych mohl do posledních nájezdů dát co největší důraz. Jen pár vteřin trvá, než mě to celého pohltí. Nevnímám ani to, že se mi zatmí před očima, ani to, že mi srdce vynechalo pár úderů. Jen se opět jednou rukou zapírám o police, předkláním se a na jeho rameni zanechávám otisk zubů, když se to na mě vyvalí celou svou silou.

Nechávám se spalovat mým sluncem za zády. Žhavé otisky na kůži od jeho vášnivých polibků ucelené jeho pevným stiskem zubů. Neudržím v sobě výkřiky a několikrát ho v sobě sevřu, aby se mi nesnažil uniknout. Když spálit, tak všude. Nesmí na mě zůstat jediné místo, kde bych nebyl jeho žárem popálen. Pustím svůj penis a chytnu se za hrudník, protože jeho tempo mě zabíjí a sotva popadám dech. Napřed se mi podlomí ruka, kterou svírám polici. Zapřu se druhou, ale kolena mě neposlouchají.

To všechno má takovou sílu, že se Daniel sune k zemi a táhne s sebou mně i pár polic. Nestíhám přemýšlet nad tím, jak velký kravál asi děláme. Dopadáme na kolena, na hromadu hader, která na zem přistála těsně před námi.
Nemám možnost se ani pohnout. Ani ještě aspoň jednou přirazit, abych cítil to tření, které mi přináší to uspokojení.
Daniel sedí celou váhou na mém klíně a já ho jen můžu obejmout, silně ho k sobě přitisknout a zanechat mu znak Richarda Kinneye i na druhém rameni.

Jen zasténám pod devastováním mé kůže na rameni. Nikdy bych nevěřil, že je to bolestivé a zároveň vzrušující. Sevřu pěsti, když si uvědomím, jak pokaždé plením nehty jeho pokožku.
Zatraceně.
Chci na něj chrlit slova omluvy a slibů, že už to nikdy neudělám. Ale jen si užívám to spojení, tu těsnost mezi námi, objetí jeho silných paží, pocit bezpečí a nahoře všech těch pocitů trůní myšlenka, jak jsem do něj blázen.

Zrychlený dech se postupně uklidňuje. Povoluji své sevření a o Danielovo rameno už jen opírám své čelo.
„Promiň," omlouvám se a vtisknu mu polibek na krk.
Nejraději bych s ním takhle klečel na zemi ještě dlouho. Cítit jeho vnitřní teplo je velmi příjemné, a můj malý přítel si to ještě užívá do poslední chvíle občasnými záškuby.
Ještě jednou kolem něj omotám ruce, pohladím ho po prsou, krátce navštívím jeho vztyčené hrbolky.
„Musíme najít světlo, protože nevím, která z těch věcí na zemi, jsou tvoje kalhoty," zašeptám do tmy.

Jen vyšlu do tmy několik vzdechů. Stále je uvnitř mě, živý.Jeho ruce na místech, která chtějí také trochu pozornosti a ústa, kde mě to vzrušuje takovým způsobem, až se mi zatmí před očima.
„Myslím, že jsem měl stejný problém i tenkrát v tělocvičně. Opravdu bychom si to nemohli nechat na doma?" řeknu na oko vyčítavě. „Musíš na mě skákat, kdekoliv tě to napadne? Uvědomuješ si, že je to barák plný lidí? Nemocných lidí? Kdyby to některý z pacientů věděl...Viděl... třebaJeff… Nebude mít spoustu otázek, kde jsme tak dlouho?"

Chytnu ho pevně za boky a nadzvednu. Postavím se a otočím Daniela k sobě. Přirazím ho ke stěně. Natlačím se na něj, jednu nohu mu zatlačím na rozkrok a rukou zajedu mezi hýždě, kde mi po prstech stéká má nadílka.
„Chceš říct, že se ti to nelíbilo? Že jsi to nechtěl? Měl jsi mě zastavit!" vrčím na něho a vzápětí mu znovu vrazím jazyk až do krku, aniž bych čekal na jeho odpověď.
V tuhle chvíli je mi Jeff ukradený, a lidi v nemocnici taky.

„ku**a," vyhrknu, když ze mě dělá výlisek v podobě obtisku ve zdi. Chamtivě mu vracím úder jak v hvězdných válkách a nezůstávám pozadu se svým jazykem, snažíc se ukořistit co nejvíc vlhkosti z jeho úst.
Vložím své ruce mezi nás, abych ho odtlačil, ale místo toho se mazlím s jeho horkou kůží, otírám mu ještě mokrý penis a roztahuji nohy od sebe jak d***a, aby měl dobrý přístup mezi stehna.
„Miluji tě," šeptám mezi polibky, které se polibky v této fázi nedají ani takhle pojmenovat. „Klidně si mě tu vem ještě jednou," zasténám a zadrápnu mu nehty do boku.
Ani jsem si neuvědomil, jak je má paměť krátká , a jak rychle dokážu své sliby hodit za hlavu.

Moje sperma rozmáznu po jeho zadku, jak sunu ruku nahoru. Chytám ho za obě zápěstí, silně stisknu a natáhnu ruce nad hlavu.
„Musíme toho nechat," řeknu ztěžka, když s velkým sebezapřením vytáhnu jazyk z jeho úst. Ještě jednou mlsně olíznu jeho rty. „Když hned nedojdeme za Jeffem, přijdu o tohle," stáhnu jednu Danielovu ruku dolů a otřu ji o můj penis, což doprovodím s mírným vzdechnutím.

„Jo, jasně, rozumím," vydechnu napětím, když mi sebere ruce. Tohle dělat častěji, tak jsem se mu vystavil hned na chodbě, zakleknutý na lavičce.
Nenechám si ujít polaskat všechny jeho poklady mezi stehny a pak se sehnu na zem, abych našel svoje oblečení.
„Dáme Jeffovi patnáct minut, pak deset minut na jídlo, pak se sem vrátíme a až potom vrátíme klíče."

Začnu se smát, když slyším časový rozvrh. Nahmátnu vypínač a rozsvítím.
„Myslím, že si to už necháme na doma. Musíme se vrátit za Laurou, ať nemá o nás starost,“ upravím se a aspoň trochu srovnám zmačkanou košili. Zvedám popadané smetáky a snažím se je opřít zpět ke stěně. Se zřícenými policemi asi toho moc teď nenadělám. Jen doufám, že uklízeč ode mne dostal dost peněz, aby mu ta trocha nepořádku nevadila.
Počkám, až se Daniel obleče a pak opatrně otevřu dveře, nakouknu škvírou, jestli není někdo poblíž. Když je vzduch čistý a vidím jen pár lidí na druhém konci chodby, vylezu ven.
„Jdeme za Jeffem," otočím se na Daniela. Natáhnu k němu ruku a trochu mu srovnám vlasy. „Tak jdem," zamknu úklidovou místnost a vyrážím do jámy lvové, doufajíc, že tenhle střet s Jeffem přežiju ve zdraví.

Bylo mi jasné, že mi to neprojde. Slíbil jsem, že budu patřit do rodiny. K Lauře. K Jeffovi. Stisknu rty a kývnu hlavou. Vykrádáme se z kamrlíku jak nějací lupiči. Upravím si vlasy podle sebe před prosklenou stěnou. Jeff by nejspíš z mého uhlazeného účesu poznal, že jsem opět nechal Richarda, aby mě ojel. I když moje tváře stále hoří vzrušením a můj parťák se nechce složit poslušně do kalhot.

Zaklepu na Jeffův pokoj a vejdu. Jen tak tak stihnu uhnout před letícím bažantem.
„ku**a, co jsem ti říkal!" vyjede na mě Jeff, když ta plechová věc narazí na stěnu vedle mojí hlavy. „Ty si prostě nedáš pokoj, co? Kde mám ten zasraný nůž" otáčí hlavu a pátrá rukou po stolku.
„Nech toho," popojdu k jeho posteli. Chytnu ho za ruku a položím mu ji pátky na postel. „Chceš si ublížit? Kolik máš těch žeber zlomených, co? Chceš si propíchnout plíce?"
„Jsou jen naražené," zamračí se. „Ale budu pár týdnů mimo provoz, do pr***e."
„Aspoň budeš hezky sedět v kanclu," přitáhnu si židli a posadím se. „Co se vlastně stalo?"
„No," povzdechne si. „Měli echo, že je někdo sleduje, někdo mě musel prásknout. Podle toho, co jsem pochytil tak to byl nejspíš ten, co si nás najal, hajzl, jeden. Měli mezi sebou nějaké kšefty a zezačátku to nešlo podle jeho představ, proto to po nás chtěl. Ale pak se rozmyslel. Nevšiml jsem si, že přijelo druhé auto a pak už bylo pozdě, stihl jsem odeslat jen jednu zprávu."
Podívá se na mě a na Daniela. „Ještě budete muset na policii, mělo by to být v pohodě, ale raději si vem svého právníka."

Jeff je hustej. Zabírá svým tělem celou postel. Trčí mu zpod peřiny svalnatá lýtka. Jeho ruce jsou jak lopaty a děsně chlupaté. Nejspíš má chlupatá i záda a hrudník, ale má na sobě tolik obvazů, že by mu i mumie ten ohoz záviděla. Jeho jizvy jsou viditelné už ode dveří a mám chuť si je osahat, jestli jsou drsné na omak a jak vysoko vyčnívají nad úrovní jeho kůže. Teprve teď si všimnu, že jeho oči jsou nádherně modré, tenhle odstín namíchat v obchodě s olejovkami by mě stál majlant. Nádherný pigment modři. Jestlipak je dobrej v posteli? Nejspíš udrží ženskou ve stoje, zaháknutou mu za boky a ještě si ji dokáže přirážet. Nepotřebuje ji ani opřít o zeď. Jeho ruce by pokryly obě dvě hýždě a palec strčený dovnitř by stačil k uspokojení.
Rozdal si to někdy s chlapem? S Richardem? A byl ten, co strkal nebo ten, co nabídl svůj zadek? Určitě musí být těsný, přes všechny ty svaly. Prodírat se tou těsností musí být šíleně vzrušující. Nejspíš by protestoval, protože je přece pan Někdo a zatnul by pořádně svěrače. Možná by dokázal penis v sobě pěkně drtit. Udělal bych se jen z toho tlaku, ani bych nemusel pohnout pánví.
Sakra, má i pěkná ústa a perfektní zuby. Když se zamračí, má čelo plno vodorovných vrásek a naběhne mu bílá jizva, kolem pravého oka, která jinak nejde vidět...

„Pacient potřebuje klid!" ozve se ode dveří sestra, která právě nese Jeffovi večeři. Položí ji na stolek vedle postele a nevraživě se na mě a na Daniela podívá.
„Já tu ještě..."
„To je v pohodě, Richie," přeruší mě Jeff. „Stejně budu spát. Jsem unavený. A ještě má přijít policie, je lepší, když tu nebudete."
Podívá se na mě, pak na Daniela. Trochu s obtížemi se ke mně nakloní. „A měl by ses osprchovat." řekne polohlasně. „Smrdíš, jak nějaká dě.vka. Stačí se jen podívat na tohle."
Chytne mezi dva prsty mou košili na břiše. Podívám se tím směrem, a zjišťuji, že tam mám pár bílých flíčků, nejspíš od toho, jak jsem se o Daniela nakonec otřel.

Sjedu pohledem na jídlo na stolku.
Jo, Jeff je v pohodě, půjde spát.
Já od rána nejedl. Ráno sex, dopoledne sex, teď sex a nic do pusy.
Nadzvednu kovový poklop. Bramborová kaše s nějakou pěknou porcí růžové ryby. Zvednu vidličku a rýpnu do toho, No jo, žádná kaše ze sáčku, pěkně rozmixovaný brambory, plnotučné mléko a živočišné máslo. Losos se snítkou rozmarýnu. Akorát docela málo, pro chlapa, co celej den nejedl, když se kouknu na prázdný talíř, aniž bych si uvědomil, že jsem to všechno sežral.

„Zítra se zastavíme. Ty tu budeš ležet v pozoru a nekrvácet," vracím mu všechno zpátky, když jsem si vzpomněl, jak mě nadával tenkrát v nemocnici, kde jsem ležel s prostřelenou nohou.
Jeff se podívá na Daniela. „Překvapil jsi mě. Nejsi takový ubožák, jak jsem si myslel. Ještě jednou děkuji," kývne k němu hlavou. „A teď už vypadněte."
Mizíme za dveřmi, zatím co on, si přitahuje stolek s večeří.
„Walkere!!"

Mizím co nejrychleji na chodbě. Ani se neohlídnu, co po mě Jeff chce. Jen doufám, že tu myšlenku do příští návštěvy zapomene.
„Jeff vypadá v pohodě," jen prohodím k Richardovi a pak dodám. „Ale opravdu mám hlad. Ten oběd, co jsem udělal u Laury, se mi fakt povedl. Snad na nás něco zbyde. Nebo se někde zastavíme cestou?"

Beru do ruky telefon a volám nám taxi. „Jen si sjedeme pro auto a pojedeme k Lauře." Nahnu se k Danielovi, a očichám si ho jako pes. „Hm, opravdu se musíme osprchovat oba dva," pokývu hlavou, když ještě cítím vše, co během dnešního dne na něm ulpělo. „Asi jsem na tom stejně," nadzvednu ruku a přičichnu si ke košili.
„Najíme se u Laury, určitě něco zbylo, Laura není takový žrout jako já a rád bych ochutnal tvoji dobrotu."
Otevřu Danielovi dveře taxíku. Když se usadíme, ještě se k němu nahnu. „Po večeři bych si rád dal dezert," mlasknu a pak se opřu a koukám z okýnka ven, na ubíhající město, které tak dobře znám.

Očuchám se. Hrozně moc mi to voní. Očuchám Richarda. Jako afrodisiakum. Chci ho hned teď, na chodbě i v taxíku. Otevřu na sebe okýnko a naháním čerstvý vzduch do plic. Dáme si sprchu. Jídlo. Dezert.
Chci sprchu s ním.
Sprcha se mi nikdy nepovedla dotáhnout do konce. Nikdy jsem se nemazlil zároveň s ním a s kapkami. Měl jsem na to jeho kravatu,anebo jsem ji použil jenom pro spršku ledové vody na hlavu, protože někomu z nás bylo pěkně blivno.
Ne, nic nebude, Ovládej se. Měl jsi toho za dnešek dost. Sprcha, Očista. No, dovolím ti několik minut si pohrát, možná až do konce... Nemám sebou kravatu. Myšlenka na kravatu by stačila. Pomáhá to i teď. Řekl jsem až ve sprše. Až nás nikdo neuvidí.
Richard nám slíbil dezert.
Třeba by mě dokázal unést.
Ta představa Jeffa s někým se mi zahryzla v koutku mysli a trčí tam jak plakát na sloupě. Richardovy ruce pokrývající celou plochu mého zadku. Kašlu na palce, chci minimálně tři prsty nebo jeho penis.
Pěkně hluboko.
Při myšlence „hluboko“ vystrčím hlavu ven z okýnka a je mi jedno, jestli mi řidič vytkne, že je zakázané za jízdy se z oken vyklánět.
Dobře, tohle je moc...Stačí postel. Postel už má dnes jednou vyměněné ložní prádlo.
Neznám Lauřin dům. Nechci se válet na zemi. Z kleku mám už odřená kolena, a když ležím, mám ošoupané všechny obratle.
Nějaký gauč?
Taky ho nejspíš zašpiním. Neumím uhlídat svoje drobečky na uzdě.
V tom případě to musíš udělat ve sprše.
Sprcha nikdy nevyšla. Richard tohle vybavení domu považuje jen za část k očistě. Potřebuje prostor k omývání svého ... nádherného břicha, chvějící se pod dotyky a při návalu vzrušení ho zatahuje, naskakují mu jemné hrbolky svalů, o které se můj ztopořený penis může otírat jak na struhadle.
Prsa, s jemnými chloupky, jen kolem bradavek a pak směřující středem hrudníku dolů...
Je tam ta jizva...
Vzduch přicházející okýnkem mi nestačí... Je mi špatně.

Nevím, jestli si nás Laura dneska vůbec užije. Asi povečeříme a zmizíme v pokoji. Určitě bude unavená z malého a stejně bude potřebovat odpočívat.
Jen periferně sleduji Daniela, co provádí.
Dezert. Ten bych si dal. Už teď mám na něj chuť. Olíznu si rty a pak znovu otočím hlavu do okýnka. Myslím, že posledních pár dní neděláme nic jiného. Ale asi to musí být. Přes týden na sebe nemáme čas. Jsem pořád v práci anebo Daniel ve škole. A pak když jsme spolu aspoň chvíli, nemáme si čas ani uvařit. Často končíme i mimo postel. Jako naposledy v kuchyni na podlaze.
Myslím, že se dneska nechci sprchovat sám. Laura má koupelnu i nahoře a dost prostornou.
Přijíždíme k Jeffově firmě. Zaplatím taxi a přesedáme do mého auta.
Už ať jsme doma.
Ještě jednou si k sobě nenápadně přičichnu. Takhle voní moje láska k Danielovi.

Přímo nesnáším ohřívaná jídla. Paní domu se sprostě vyhýbám. Nechci, aby si Richardovu vůni potu a zaschlého i ještě živoucího sperma, které stále cítím mezi stehny, spojovala s nějakým sexem. Nejspíš by si myslela, že neděláme nic jiného než spolu... Jo, přesně tohle děláme poslední dny. Rychle jsem si na to zvykl a stal se na tom závislý. Nechci to jídlo ohřívat. Nabírám si maso na lžičku studené a háži ho do sebe, než se Richard přivítá se sestrou. Mám hlad. Jako vlčák. Jsem taky děsně nervózní. Nadržený. Drtím kousky masa mezi zuby a rychle se mezi jednotlivými sousty nadechuji. Chci se s ním milovat.
Ne! Lžeš si do kapsy! Chceš to rychle se lžičkou nabírající jídlo a jeho penis přitom uvnitř sebe.
Blbost, tohle by mě nikdy nenapadlo. Otřu se svým nadutým poklopcem o hranu kuchyňské linky. Potřebuji sprchu. Víc sperma v sobě už dnes nesnesu.
Richard nemůže být tak vytrvalý...Ne? A ty dva dny v kuse jsi to dělal s kým?
Je zatraceně dobrej. Má perfektní techniku zpracování mého parťáka... Už se ani neudělá pod mou rukou. Hajzlík malej.
Nejsem malej, schválně mě zkontroluj.
Zavřu mu hubu přitisknutím na hranu.

Laura je opravdu unavená. Ještě jednou se mrknu na malého Roberta, pak Lauru políbím a klidím se nahoru do pokoje. Jen se za mnou dívá s výmluvným úsměvem. Naložím v rychlosti jídlo na talíř a nečekám, jestli Daniel dojí. V jedné ruce jídlo, v druhé ruce držím Daniela a táhnu ho už po druhé nahoru po schodech.
„Myslím, že si dám dezert ještě před jídlem," řeknu jedinou větu, když ho tlačím do koupelny.
To jsme prostě my. Jeden nadrženější víc než druhý. Jeden víc nedočkavý než druhý. Jeden bez druhého nemůžeme být.
S myšlenkami, že jen s Danielem jsem schopen tohle dělat pořád a dokola zavírám za námi dveře koupelny a strhávám z něj oblečení.