Double Gravitation II - Jeff - část 14

Sebral jsem mu jeho tričko. Mám rád jeho trička. Je krásně volné a zakrývá mi nahý zadek, protože po celovečerním sexu si nejsem jistý, zda na něm něco snesu. Otočím se jen krátce, abych zkontroloval, jak Richard na zemi oddychuje, a obrátím slaninu, aby pustila pořádně šťávu a byla pěkně křuplavá. Zaliji je rozšlehaným vejcem a vyměním toustový chleba do topinkovače. Usrknu si kafe a znovu sjedu pohledem na Richarda. Mít s ním sex už druhou noc a zase skončit v kuchyni na zemi je dost vysilující. Dnes si ale už raději nic nebudu začínat, máme jet za jeho sestrou, podívat se na prcka. Stáhnu si tričko ještě víc pod zadek. Zatraceně, to bych tu neměl chodit takhle...

Probudí mě bolavé záda a vůně. Začnu natahovat nosem okolní vzduch jako nějaký pes. Rozlepím oči a rozhlížím se kolem.
Sakra, zase jsme skončili na podlaze v kuchyni. Otočím hlavu a zírám přímo Danielovi mezi nohy. Krásný pohled, jen natáhnout ruku.
„Kolik je hodin?" zeptám se a začnu se protahovat, abych aspoň trochu srovnal bolavé záda.

„Hezké ráno," otočím se na něj s obracečkou v ruce a sjíždím ho mlsně pohledem. „Už je osm. Měl by sis dát rychlou sprchu. Máš tady... všude…" kroužím mu prsty u nohou po břiše a usmívám se. „Prostě by ses měl jít umýt. Snídaně bude za minutku."

„Nedělej to, nebo se k Lauře dostaneme, až malý bude slavit rok," zaskučím a chytnu Daniela za kotník. Jemně ho stisknu a pak přejedu po lýtku nahoru, až kam dosáhnu.
Posadím se a promnu v ruce jeho koleno.
„Voní to krásně, mám hlad," pomalu vstávám, aniž bych pustil jeho nohu. Jen rukou zajedu výš pod triko a pohladím ho mezi nohama.
„Jdu se osprchovat," zašeptám mu do ucha, políbím ho na krk a zmizím v koupelně.
Pustím na sebe chladnější vodu, abych se pořádně probral. Máme před sebou dlouhou cestu.

Proč to ku**a udělal?
Drtím okraj kuchyňské desky a snažím se ten tlak, co mi sevřel břicho rozdýchat. Jsem ještě schopen stáhnout pánvičku z plotýnky a to je tak vše. Rukou si přejedu přes všechny místa, kde se mě dotkl, abych rozehnal jeho značky. Vyrazím rychle do šatny, abych se oblékl a zamaskoval části svého těla, které zareagovaly tak, jak jsem zrovna nechtěl.

„Danieli, máš volnou sprchu!" zavolám ze šatny, když se oblíkám. Dneska udělám výjimku. Neberu si černou košili, ale tmavě zelenou. Obleču si rifle a jdu se podívat, jestli se už Daniel šel osprchovat.
„Měl bych si sbalit pár věcí, budeme tam až do neděle," ozvu se Danielovi za zády, když dorazím do kuchyně. „Pomůžeš mi něco vybrat?"

„Já jsem si dal sprchu, když jsi spal," mávnu rukou a dám na talíře slaninové omelety. „Napřed pojíme a pak se sbalíme," odpovím a dám je na stůl co nejrychleji, abych si mohl sednout a zamaskovat se pod stolem. Do prčic. Fakt jsem tohle nechtěl. Jeho dotek mezi stehny tam je pořád cítit a nemůžu se ho zbavit.

Nahážu do sebe snídani, jako bych týden nejedl. Přeci jen při tom tělocviku za poslední dvě noci jsem ze sebe vydal spoustu energie. Vezmu hrnek s kávou.
„Musím ještě na moment probrat práci s paní Thomsovou, dej mi maximálně patnáct minut," mizím za dveřmi pracovny. „Můžeš mi prosím tě sbalit pár věcí?"
Postavím hrnek na stůl, sednu si a zapálím si cigaretu. Zapnu notebook a beru do ruky telefon, abych se domluvil s paní Thomsovou co a jak.

Patnáct minut? Patnáct...
Postavím si svého parťáka do pozoru, hned jak ty slova Richard vypustí z úst. Nechám snídani snídaní, jen to co jsem do sebe stačil hodit a s problémem v chůzi se přemístím do šatny. Zapřu se o skříň a vytáhnu jednu jeho košili. Je tak hebká a pamatuji si, kdy ji měl na sobě. Zmuchlám ji v ruce a sjedu si do kalhot.
Vykašli se na to. Rozdýcháš to.
Ruka na mém lýtku a hlazení na koleně. Do pr***e. Měl jsi sex dvě noci, několik hodin. S takovou budeš mít problémy s jakýmkoliv jeho dotekem.
Nebude se tě moci dotknout na stehně... Tah až dolů a ovanutí žaludu čerstvým vzduchem. Reaguješ už i na jeho nepatrné otěry rtů... o krk... Skroutím se pod dalším tahem a slabě vykřiknu.
Nemůže ti už ani nic zašeptat do ucha, protože ty se po tom hned složíš.
Dopadnu na kolena a cestou beru stoh jeho úhledně poskládaných košil.

„Hendrix už je na novém místě, myslím, že tam bude spokojený," ozve se paní Thomsová, když se zeptám, jestli předání jeho práce a kanceláře proběhlo v klidu.
„To jsem rád," oddechnu si. „Už kvůli Danielovi," zamáčknu nedopalek do popelníku. „Musím jít, nejsem ještě sbalený a nemůžu na něm všechno nechat."
Rozloučím se s paní Thomsovou s tím, že budu na telefonu, kdyby bylo potřeba. Ale snad se do neděle nebude nic dít.
Zavřu notebook a odložím telefon.
Vstanu a jdu se podívat, jak je na tom Daniel.
„Už jsi hotový? Mám ti s tím pomoct?" zeptám se, když vcházím do šatny, odkud slyším šramot.

„Jo," vydechnu a rychle si otírám ruku o jednu z jeho košil, kterou se vzápětí snažím nastrkat úplně dozadu, aby ji už nikdy nenašel. „Jen mi to všechno spadlo na zem, promiň."
Jednou rukou se snažím zapnout zip u kalhot.
„Ještě nějaké spodní prádlo a jsem hotov."

Chytnu kabelu a vytáhnu ze šuplíku pár kousků spodního prádla a ponožek. Hrábnu přes Daniela do té hromady na zemi, zvednu pár košil a přihodím je do kabely. Ještě stáhnu z ramínka dvoje kalhoty, chytnu jedny boty a mám sbaleno. Měl jsem to udělat hned, neměl jsem tím zatěžovat Daniela.
„Jdu si ještě posbírat pár věcí do koupelny a můžeme vyrazit." Odcházím ze šatny a dělám, jako že jsem si ničeho nevšiml. „Pospěš si. Ještě se stavíme do obchodu koupit malému nějaký dárek."

Ještěže jsem to stihl a nestačil si ničeho všimnout, oddychnu si. Přihodím si pár kousků k jeho věcem do tašky, přehodím si ji přes rameno a jdu si taky sbalit nějaké hygienické potřeby. Stojím vedle něj v koupelně a umývám si ruce.
„Máš představu, co chceš svýmu synovci koupit?"

„Absolutně nevím. Kopačák? Nějakou pistol? Kovbojský klobouk?" Zavřu kapsičku s toaletními potřebami. „Chci ještě i Lauře něco koupit, tak se rozhodnu asi na místě."

„Oh, to jsou dobrý... návrhy," otočím se, aby neviděl, jak se usmívám. „Budu řídit, ať si můžeš cestou ještě zařizovat věci do práce. Vezmu si sebou učení, ať se tam moc nenudím. Budeš chtít určitě trávit čas s nejbližšími. A podívat se do staré firmy... Do svého bytu?"

Pobereme věci a vyrážíme. Cestou se zastavíme u Tiffanyho a koupím Lauře soupravu. Náušnice, náhrdelník a prsten. Přeberu kazetu se šperky a míříme do hračkářství. Rozhlížím se kolem a absolutně nevím, co se takovému prckovi kupuje. Nakonec skončím u obrovského plyšového medvěda.
„Co na to říkáš?" otočím se na Daniela.

Jen zírám na ty částky, které se odčítají Richardovi z karet. Nikdy jsem si neuvědomil, že je to jeden z nejbohatších lidí na světě. Nikdy jsem ho nebral přes peníze. Zatraceně. Připadám si vedle něj... jako nicka. Docela mě tohle zjištění tíží a já se zastydím za svůj původ, za koně na farmě a za to, že jsem ho donutil spát na matraci.
V hračkářství se jen rozhlížím a vzpomenu si na věci, co jsem chtěl jako dítě.
Richard mi zamává medvědem před nosem.
„No, já nemám tušení, co se dává malým dětem," pokrčím rameny.

Nakonec se rozhodnu pro toho medvěda. Usadím ho na zadním sedadle a kazetu se šperky uložím do přihrádky před sebou.
„Jestli chceš, můžeme se stavit i u tebe v bytě. Dlouho jsem tam nebyl," usměju se při vzpomínce, kdy jsem tam byl vůbec poprvé. Tenkrát jsem měl chuť ho přizabít. Otevřu si notebook a nechávám řízení plně na Danielovi. Ještě volám Jeffovi, abych mu připomněl, že přijedeme a jsme domluveni, že půjdeme na panáka. Nebere mi to. Volám Johnovi. „Jo, je teď na sledovačce, měl by se vrátit večer." Nechávám vzkaz, ať se mi pak ozve.

Jsem ponořen do svých myšlenek a Richarda vůbec neposlouchám. Sleduji ve zpětném zrcátku velkého medvěda. Třeba by chtěl Richard nějakou takovou hračku pro své dítě. Někdy ho taková myšlenka napadne a já mu budu muset jít z cesty. Má takovou velkou společnost, určitě zatouží ji předat své vlastní krvi a ne nějakému přistěhovalci. Sevřu pevněji volant. Nejspíš ho to napadne přesně v té chvíli, kdy spatří svého synovce. Všichni bývají zrovna v ten okamžik naměkko, naplnění sentimentem a štěstím.

Daniel se mi zdá nějaký zamlklý. Nevím co se děje. Po očku ho sleduji a přemýšlím, co má znamenat ta změna jeho nálady. Většinou když spolu jedeme, usmívám se nad jeho letmými dotyky prstů, když řadí rychlost.
„Zajeď nejdříve k firmě. Chtěl bych pozdravit pár lidí. Určitě taky někoho rád uvidíš. Říkal jsem ti, že teď pobočku vede Smith? Ukázal se jako druhý nejlepší kandidát. Ten první bohužel nemá čas, protože moc studuje," usměju se na Daniela a pohladím ho po ruce, kterou má položenou na řadící páce. „Určitě tě rád uvidí."
Firmu máme na dohled. „Zajeď tam," ukážu mu do garáže na moje parkovací místo, které je stále volné.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím jeho slova.
„Jasně, že chci vidět staré známé," usměji se a dvěma prsty si přichytím jeho ruku, položenou na mé. „Smithovy holky mi často volají a lákají mě na přenocování do svého postelového bunkru," zazubím se. „Myslím, že bych další noc u nich nepřežil. Na svůj věk mají divné řeči."
Zajedu do garáží. Jo, jeho místo je stále vytyčené jen pro něj. Padne na mě ještě větší tíha. Tolik vzpomínek, začínající hned ve výtahu, než se stačí člověk po firmě rozkoukat. Zmínil se o tom, že by mě nechal vést tuhle pobočku? Znamená to první krok, jak se mě zbavit? Není to na východní pobřeží, kam poslal chudáka Hendrixe, ale i přesto.
Když vystoupíme, první co uvidím, je stánek naproti přes cestu a nějaký potulný hráč na kytaru. Nic se tu nezměnilo.
„Já bych šel napřed pozdravit támhle toho prodavače," mávnu přes silnici. „On toho hodně pro mě udělal."

„Jseš v pohodě?" zeptám se ho a chytnu ho kolem pasu. „Čekám tě nahoře. Zbytečně se nezdržuj, ať potom můžeme jet za Laurou."
Nenápadně se podívám k tomu hráči na kytaru. Blbý vzpomínky. To bylo poprvé, co jsem se o něj tak strašně moc bál. Políbím ho a silně k sobě přitisknu. „Budu čekat na hoře."
Nastoupím do výtahu. Procházím šestým patrem a zdravím se s lidmi. Jsou překvapení, protože moje návštěva je neohlášena. Zaklepu na svou bývalou kancelář a vejdu. Smith právě něco řeší se svou sekretářkou. Když mě uvidí, vyskočí od stolu a jde mi naproti.
„Dobrý den, pane Kinney, neřekl jste, že přijedete." S velkým úsměvem mi silně stiskne ruku. „Jste sám?" pátravě se mi zadívá přes rameno.
„Daniel šel ke stánku, přijde za chvilku" oplatím mu úsměv. „Jen buďte v klidu. Jsem tu soukromně a jen jsem se zastavil, abych vás pozdravil."

„Pan Daniel," vyhrkne s úsměvem mexikánec. „Zrovna před chvílí já na vás myslet, když míchal směs. První co napadnout mě: To by fajn pro pana Daniela."
„Já řídím a jedeme se podívat na malé dítě..."
„Je to jen kafe," nenechá se odbýt mexičan a už mi zalévá kelímek.
„Nevěřím vám."
„Kafe. Cítit ve vzduchu něco divného. Potřebovat to."
„Něco divného? Nechci dnes spadnout do žádného prů.s**u."
„Ne ty. Kafe," cpe mi ho do ruky.
„Něco se stane Richardovi?" vyhrknu a usrknu si. Dávno jsem zapoměl na tu zvláštní chuť.
Mexičan se najednou přestane usmívat.
„Oba muset být silný. Už brzy," pak se zase usměje a otočí se. „Muset jít pracovat."
„Hej, chlape! Co to všechno má znamenat? Nejsi jasnovidec... nic... nic co jsi řekl..."
Vyklopil jsem do sebe naráz celý obsah kelímku a přeběhl silnici. Zatraceně, vždycky má pravdu.

„To je dobře že jdeš," otočím se na Daniela, když jako velká voda vtrhne do kanceláře a ani nezaklepe. „Já se jdu ještě podívat za pár lidmi, za deset minut půjdem. Laura nás čeká na oběd."
Zastavím se, když kolem něj procházím. „Děje se něco?" zeptám se, když zjišťuji, že má takový divný, neidentifikovatelný výraz.

„Ne nic, v pohodě, zůstanu tu se Smithem," hlesnu a podívám se mu přes rameno. „Zdravím Peter, dlouho jsme se neviděli. Jak to tu bez nás zvládáš?"
Podám mu ruku a pak se s ním obejmu.
„Chyběl jsi mi. Zdržíme se tu do neděle, přišel bych na návštěvu, mrknout za holkama."
„To by bylo skvělé, protože ten jejich bojový stan, co si pro tebe připravily už před několika měsíci opravdu, zabírá celý jejich pokoj."

Projdu pár kanceláří, a z deseti minut je nakonec dvacet Vracím se ke Smithovi do kanceláře. Vcházím do dveří, když mi začne zvonit mobil.
„Ano Jeffe? Už jsem tady, platí, jak jsme..."
„Richie, nestihnu to," přeruší mně udýchaně Jeff. Zarazím se, protože se mi jeho hlas moc nezdá.
„Co se děje Jeffe?"
„Ne nic, jen tu musím něco ještě dodělat, přijdu asi o půl ho... Musím končit," zavěsí telefon.
Chvíli se dívám na hluchý mobil. Doufám, že je v pohodě a je to jen něco urgentního. Raději mu ale zpátky nevolám.
„Tak jedeme? Laura už na nás čeká," otočím se na Daniela.

Rozloučím se s Peterem a přislíbím mu, že se o víkendu přijdu podívat na jeho holky. Moc se mi nelíbí, že Richard volal s Jeffem a něco se očividně děje. Vidím na něm, že má starost. Utvoří se mu vráska uprostřed čela a naběhne mu žíla na pravém spánku. Kolikrát jsem ho takhle viděl?
„Šéfe!" ozve se chodbou.
Polije mě podivný pocit od hlavy až k patě. Je to vyřčeno takovým tónem, jako když škemrám o sex. Proti mně se vynoří William Mackintosch, mine Richarda a vrhne se na mě v silném objetí, až mě připraví o vzduch.
„Vrátil jste se. Je tady bez vás taková nuda! Zůstanete už tady s námi?"

Kolem mně proletí něco vlasatého a zavěsí se to na krk Danielovi. Zastavím se a s mírně podmračeným výrazem se otočím.
„Ehm," důležitě si odkašlu, protože se mi vůbec nelíbí, jak visí na Danielovi. „Myslím, že váš nadřízený jsem já!" řeknu přísně.

„Pane Kinney," odskočí ode mne můj bývalý asistent. „Omlouvám se, to víte, přece jen pan Walker byl můj první šéf, na ty se nezapomíná."

„Jdeme, Danieli," chytnu ho za ruku a táhnu za sebou. „Na shledanou, pane MacKintoschi."
Laura už mi volala, jestli dorazíme, tak se už nemůžeme nikde zdržovat. Ve výtahu neřeknu ani slovo. Jen se mračím. Zatraceně. Věšel se na něho, jak nějaká puberťačka. Vytáhnu telefon, dívám se, jestli nedošla nějaká zpráva od Jeffa. Nic.

Když se šéf mračí, má uprostřed čela dvě rýhy. Nejspíš si něco udělá s kůží na hlavě, protože mu do očí spadne tenký pramínek vlasů a dělá mu to jizvu na tváři. Vypadá vždy děsivě. Na spáncích má pár šedivých vlasů. Nedivím se jim. Jeho problémy začaly právě na tomto místě, kde nyní drtím v ruce chladivé madlo a mám problém rozdýchat malý prostor.

Laura nás vítá mezi dveřma. Vypadá moc spokojeně a tak nějak jinak. Obejmu ji.
„Gratuluji," podávám jí kazetu se šperky a dám ji políbení na tvář. „To je pro tebe. Jak se cítíš?"
Laura skoro nemůže popadnout dech, když otevře kazetu. „Richie, tos neměl..." z očí ji vyběhne slza. „Já, promiň, nechci brečet, jen jsem teď nějak přecitlivělá." otře si oči a otočí se směrem do pokoje, odkud se ozve kňourání. „S Danielem... Je to všechno v pořádku?" zašeptá mi ještě do ucha.
Přikývnu a jen se usměju.
„Jo! Počkej, ještě mám něco v autě, hned přijdu." Otočím se, postrčím Daniela dovnitř a jdu k autu pro medvěda.

Pozvednu ruku na pozdrav. Nejsem si jist, zda ji mám vykat či tykat. Richard nás nikdy nijak oficiálně nepředstavil, viděli jsme se jen na hřbitově a to nebylo zrovna hezké shledání, když mě Jeff málem přizabil.
„Jsem Daniel Walker, viděli jsme se kdysi..." podám ji ruku.
„Chcete se podívat ..." a vede mě do dětského pokoje.
Je to tu, Ten pocit, kterému jsem se chtěl vyvarovat.
„Má oči po Richardovi a stejné rýhy na čele, když se zlobí," řeknu tiše. Uvidí to, skoro jakoby bylo jeho. Je mu hrozně podobný.

Stojím mezi dveřma s medvědem v náruči a pozoruji Daniela, jak se dívá na našeho synovce. Co když jednou bude chtít taky vlastního potomka? Učil by ho jezdit na koni, věnoval by se mu...
Jenže já mu to dopřát nemůžu. Přepadne mě divný pocit. Co když jednou...
„Tady máš něco pro malého," ozvu se. „Promiň, Lauro, ani nevím, jak se vlastně jmenuje."
„Vždyť jsem ti to říkala, když jsem ti hned po porodu volala," přebrala ode mne medvěda a posadila ho na čestné místo, mezi další hračky. Pak se zarazí a omluvně se na mě podívá. „Promiň, já zapomněla... Jmenuje se Robert po tatínkovi."
Přistoupím k postýlce. Podívám se na toho prcka, jak spokojeně oddychuje a jemně mu ukazováčkem přejedu po čelíčku. „Je hodně podobný tátovi."

Couvnu ke dveřím, abych je nechal o samotě. Neměl jsem tu vůbec chodit. Připadám si tu cizí, jako vetřelec. Vyjdu ven na chodbu a velkými francouzskými dveřmi se dostanu na zahradu. Sednu si na zavěšenou lavičku na řetězech a natáhnu si nohy. Jsou tu vysoké stromy, zakrývají výhled do sousedních zahrad a je to tu takové odříznuté od okolního světa. Zavřu oči a zhoupnu se. Když mám zavřené oči, je to jak na farmě. Jde slyšet vítr ve větvích, jak si mezi sebou povídají.

„Nachystala jsem vám pokoj na patře, bude vám stačit jedna postel?" usměje se Laura.
„Postel ani nepotřebujeme. Poslední dvě noci jsme spali v kuchyni na zemi," přiznám se a vysloužím si za to bouchanec do ramene. „Kde máš manžela?"
„Přijede zítra dopoledne, je na služební cestě, jsem ráda, že tu jste a že jste spolu. Mám Daniela moc ráda. Je to moc hodný kluk." Laura mě obejme a políbí. „Ještě jednou děkuji za dárečky." Podívá se do postýlky, kde se malý Robert začíná probírat. „Musím ho nakrmit a pak si dáme oběd, ano?"
Nechávám ji o samotě a jdu za Danielem. Sednu si vedle něj na houpačku. Trochu se svezu na bok a opřu si hlavu o jeho rameno.
„Po obědě jdeme za Jeffem, ukážu ti jeho společnost. V tom co dělá je fakt dobrej." Položím ruku na jeho nohu. „Jeff tě má rád. I když to zapírá."

Kývnu hlavou, že rozumím. Jeff mě určitě rád uvidí. To mu tak věřím. Zase mi ukáže další skvělé lidi, kteří něčeho dosáhli a jsou na stejné úrovni jako Richard. Mohou se mu podívat zpříma do očí.
„Možná bych mohl Lauře pomoct s obědem, jsem dobrý kuchař, ať se může věnovat prckovi," seskočím z lavičky. „Ty si klidně odpočiň. Moc ses v noci nevyspal a celou cestu pořád něco řešíš."

Nechávám Daniela pomoct Lauře. Vytahuji telefon a volám Johnovi.
„Ne, Jeff se ještě nevrátil má zpoždění, už se měl hlásit před půl hodinou."
Domluvíme se, že hned jak se vrátí, že se mi ozve. Stává se, že se něco zdrží, ale i přesto jsem nervózní. Vytáhnu cigarety a zapálím si. Jeff je profík, nic se mu nestane. Rozhlížím se po zahradě a už vidím, jak tu to mrně jednou bude běhat. Podívám se k nebi. Mámě a tátovi by se určitě líbil. Zašlápnu nedopalek, pak si uvědomím, že sviním Lauře zahradu. Zvednu ho a hodím do koše. Přes okno se dívám na Daniela, jak krájí zeleninu. Moc mu to sluší. Vejdu do domu a obejdu naši kabelu. Zaklepu na dětský pokoj.
„Ještě tak deset minut!" ozve se Laura.
„V pohodě, nespěchej," odpovím a jdu rovnou k Danielovi. Opřu se mu o záda a natáhnu před něj ruku. Vezmu mu nůž a položím ho na prkýnko. Chytnu ho a táhnu ho za sebou. Na chodbě ještě vezmu do ruky kabelu.
„Jdeme si vybalit!" zavolám na Lauru a táhnu Daniela spěšně po schodech nahoru.

„To mohlo počkat," vzpouzím se. „Budeme tu do neděle. Měl jsem raději udělat ten oběd."

„Nemohlo!" cedím mezi zuby. „Jsem tvůj šéf!"
Zabouchnu za námi dveře, hodím kabelu na zem a tlačím Daniela k posteli. Po té krátké cestě ho otočím k sobě zády a rozepnu mu kalhoty.
„Máme deset minut." Zaháknu mu nohy a dopadnu s Danielem na postel. „Chci tě. Chci tě hned!" zavrčím mu do ucha.

„Co? Tady?" vydechnu, když obtisknu svůj obličej do prostěradla. „To přece nemůžeme, tvoje sestra... Bude nás hledat... Deset minut...?"
Sjedu si rukama za pas a stahuji si kalhoty z boků.
„Toužím po tobě už z našeho bytu," zasténám a nahmatám poslepu jeho rozkrok, abych se o něj otřel dlaní, jestli mi nelže.

Jsem strašně nadržený. Danielova ruka to jen umocní. Zajedu jednou rukou mezi jeho nohy. Třením jeho penisu a varlat se snažím potvrdit svá slova, že opravdu čekat nemůžu. Druhou rukou pomáhám rozepnout Danielovi mé kalhoty, aby má erekce mohla ven na svobodu. Otírám se o jeho ruku a jeho zadek. Dýchám překotně a mám pocit, že se mi srdce rozerve, jak rychle začalo pumpovat krev, která se rozběhla mým tělem neuvěřitelnou rychlostí.
„Deset minut nám bude stačit," vydechnu z posledních sil, než se přisaju Danielovi ke krku.

Zaplaví mě touha rychlostí blesku, když mi dovolí se pomazlit s jeho dokonalostí. Odhrnu si vlasy z pravého ucha a zaškemrám.
„Potřebuji sem tvoje polibky. Nebo stačí pár slov a máš mě připraveného."

„Myslím, že připravený jseš dost," zašeptám mu do ucha pár slov dle jeho přání a silně stisknu jeho ztopoření. Okopíruji jazykem obvod ucha a pak pomalu sjíždím zpět na krk. Ruku, kterou pomáhám ještě víc nabudit mou erekci, vrazím do kapsy a vytáhnu gel. Rychle vymáčknu trochu do dlaně. Mírně se nadzvednu a rozetřu ho Danielovi mezi hýžděmi, pak dvěma prsty prozkoumám, jestli můžu jít dovnitř bez nějakého dalšího čekání a velké přípravy.

Jeho jazyk na mém uchu mi naježí všechny chloupky. Otevřu se všemu. Tohle je pro mě jak několikaminutová příprava. Jeho prsty na průzkumné misi propustím dovnitř bez povolenky, prohnu se proti nim dychtivě a netrpělivě. Položím se na loket jedné ruky, abych se zapřel, a druhou se snažím jeho penisu věnovat ještě trochu pozornosti, než si mě vezme.
„Miluji tě, jsem připraven," vydechnu a zavadím špičkou jeho chlouby o můj kluzký otvor, o který se otírají jeho prsty.

Otření o Danielův konečník mi sebere veškeru soudnost. Už na víc nečekám. Jednou rukou si ho pevně přidržím pod břichem a druhou se nasměruji a zatlačím. Tak moc ho chci, že mě můj první vpád tentokrát nezastaví ani na vteřinu a já začnu přirážet. Najíždím do něj celou svou délkou až na doraz, až je slyšet pleskání kůže o kůži. Vůbec si neuvědomuji, jak moc tlačím Danielovi na břicho. Druhou ruku mu zatínám do stehna. Rychle oddychuji a doprovodím to všechno občasným hlasitým vzdechem.

Při jeho prvním drsném nájezdu, nečekající na nic, ho jen tisknu na stehně, kdyby to bylo silné, abych ho zastavil. Ale miluji tenhle tlak, tu bolest, která je na začátku. Dokáže mi ihned nastartovat vzrušení všude, uvolnění tam, kde ho v tu chvíli potřebuji a jsem schopen napětí po několika tazích plně odrovnat. Pak už si jen odevzdaně položím hlavu na sepnuté ruce, rychle oddychuji do prstů, a když jsem dostatečně uvolněný a vzrušení mě pohlcuje, sjedu ke svému penisu, abych ho co nejrychleji přivedl do extáze.

Dlaní, přitisknutou na Danielově břiše, na něj tak tlačím, až pod ní cítím ty pohyby, které mi přináší tak skvělé pocity. Povolím ten tlak, přesunu obě ruce na jeho boky a současně s narážením Daniela proti sobě zrychluji své tempo, přestávajíc kontrolovat svou sílu nájezdů. Všechno se na mě valí strašně rychle, že přestávám vnímat okolní svět. Údery srdce jsou tak hlasité, že skoro přehluší tón oznamující příchozí sms na mém telefonu. Teď mě to však nezajímá. Teď mě zajímá jen přicházející orgasmus, který pohlcuje celé mé tělo. Ohýbám se v zádech, až se skoro dotýkám čelem Danielových zad.

Nedávám hlasitými projevy svůj procházející orgasmus najevo. Usvědčuje mě jen moje sperma, protékající mezi prsty, snažím se je zachytit do dlaně, aby ani jedna kapka neposkvrnila to nádherně načechrané povlečení. Možná svírám Richardův penis uvnitř sebe, ale nevnímám to. Do prostoru pronikne jen jeden jediný výkřik, tichý a tlumený, který nedokážu udržet v hrdle. Dokonce jsem ani nezmačkal ten kus látky, který mám pod sebou, nevěnoval jsem jediný škrábanec Richardově kůži. Chvěji se a rychle rozháním to napětí v celém těle, které mě svírá. Nemůžu si to dovolit. Dal mi deset minut.

Probíhající orgasmus mi zcela bere sílu. Jen na poslední chvíli chytám Danielovu ruku a vytáhnu mu ji zpod břicha, abych na něj vzápětí dolehl a zatlačil ho do postele. Ležím na jeho zádech, mé boky ještě automaticky udělají pár těch pohybů, které mě donutí vydat ze sebe vše do poslední kapky. Přitáhnu si jeho potřísněnou ruku, olíznu jeho prsty a pak schovám svá ústa do jeho dlaně, abych do ní utlumil svůj vzrušený dech a poslední zasténání.

Prohnu svou pánev proti němu, abych si ho také ještě do poslední chvíle vychutnal. Obtisk rtů do mé dlaně a olíznutí prstů mi nakonec stejně vyžene z úst hlasité vzdechy, Je to pro mě mnohem intenzivnější než celý sex. Moje srdce právě zkolabovalo pod tímto nepatrným pro někoho absolutně nezáživným gestem a mám co dělat, udržet se nějakým jiným orgánem naživu. Nechápu, jak se mi to podařilo.

„Ani bych se nedivil, kdyby nás ten sex jednou zabil," zasměju se krátce, když jsem schopen oddychovat aspoň trochu normálně. Ještě jednou věnuji polibek jeho dlani. Odhrnu mu vlasy z krku a také tam vtisknu projev svého uspokojení z úžasného sexu. Vysunu se z Daniela a lehnu si vedle něj na postel. Jednu ruku podsunu pod něj a druhou ho hladím po zádech.
„Budu muset říct Lauře o nové povlečení," zašeptám, jako bych měl strach, že mě má sestra uslyší dole v přízemí.

Jeho polibek na krk mi nastartuje znovu srdce. Chvíli znovu před kolapsem.
„Já si dal pozor," vydechnu na protest.
Zatnu hýždě k sobě, což mi k uvolnění nepomáhá, ale nechci propustit ani kapku.
„Ani jsem neslintal," zašeptám. „Všechno tvoje si nechám, nemusíš mít strach. Nechci, aby to Laura věděla."
Věděl jsem, že na to nemám přistoupit.

„Pozdě, polovina z toho, co jsi měl na ruce, se otřelo do peřiny."
Sjedu rukou dolů na jeho zadek. Pohladím ho, pak posunu ruku mezi jeho nohy. Chytnu ho za vnitřní stranu stehna a roztáhnu mu nohy od sebe aspoň tolik, co jeho kalhoty dovolí. Uvolním tak sevření jeho hýžďových svalů.
„Přece by ses tak netrápil," políbím ho na rameno. „Laura to pochopí."

Začnu rychle dýchat. Každý výdech pro mě znamená osvobozující uvolnění, vypuzení několik kapek Richardovy nadílky. Zatraceně. Tohle jsem nechtěl. Stydím se za sebe. Nebudu se moct podívat té ženě do očí. Rozdal jsem si to s jejím bráchou hned po pár minutách v jejím domě. Zatnu pěsti a zmuchlám v hrsti povlečení.
Prohnu se proti Richardovi, donutím ho, aby se zvedl, a zbytek schovám do kalhot.
„Já to vyčistím, do večera to uschne," hrnu ze sebe a upravuji si kalhoty. „Neříkej to Lauře."

„Prosím tě nech toho, nebo mě naštveš!" zamračím se na něj. „Vždyť o nic nejde. Nechtěj vědět, kolikrát jsem ji já měnil povlečení, když dostala menstruaci. Nebo když si někoho přivedla domů,a já ji kryl, aby to rodiče nezjistili. Přestaň vyšilovat, ano?"
Zvednu se a natáhnu si kalhoty. Chytnu peřinu a stáhnu z ní zašpiněné povlečení. Otevřu skříň a vytáhnu nové.
„Vidíš, nebolí to," začnu povlíkat. „Špínu pak hodíme do pračky."

Sleduji ho, jak povlíká nové prostěradlo.
„Tak já půjdu aspoň dodělat ten oběd, ať to není podezřelé," řeknu tiše a zamířím ke dveřím. „Necítím se tu dobře," pomyslím si, a neuvědomuji si, že jsem to řekl nahlas.
Seběhnu dolů, aniž bych čekal na svolení. Netuším, kde je koupelna, nechci tu otvírat každé dveře v domě. Oplachuji si ruce ve dřezu a snažím se smýt veškeré důkazy, že tu něco proběhlo.

Chytnu špinavé povlečení a odnáším ho do prádelny. Na chodbě se potkám s Laurou. Podívá se, co držím v ruce a výmluvně pozvedne obočí. Jen pokrčím ramena.
„Daniel se z toho necítí moc dobře. Já nevím, co s ním mám dělat, vždyť ho tu nikdo nechce sežrat, povzdechnu si.
„Nech to na mě," usměje se Laura a jde do kuchyně.
Odložím špinavé prádlo do koše a ještě si zajdu umýt ruce do koupelny. Z kuchyně ke mně doléhá Lauřin hlas.

Paní domu má vše nachystané na kuchyňské lince. Nasypu jen rýži do rýžovaru a přidám potřebné množství vody. Má všechno koření na poličce, přihodím do rýže oloupanou cibuli s napíchanými hřebíčky. Zatáhnu kuřecí maso na pánvi a přihodím zeleninu, co jsem nakrájel před tím, než mě Richard odtáhl. Otevřu ledničku a vytáhnu plechovku piva. Napřed se napiji, protože mám opravdu vyschnuto v krku od toho, jak jsem nemohl své napětí vykřičet a zbytek vyleji na maso. Až po té, co se maso vzpěnilo, jsem si uvědomil, že tohle nejspíš kojící matka nemůže a že jsem to jídlo totálně posral.

„Voní to krásně," slyším Lauru. „Myslím, že bychom si mohli tykat. Já jsem Laura Danieli. Jsem ráda, že jsi s Richardem."
Už chci vejít, když zaslechnu své jméno.
„Víš, když se vám stal ten problém, před čtyřmi dny, Richard byl z toho úplně mimo. Miluje tě. Jseš součástí naší rodiny Danieli. Vždy tě tu rádi uvidíme."
Nakouknu do kuchyně. Laura stojí u Daniela a mluví na něho. Poplácá ho přátelsky po zádech a usměje se na něho. „Nachystám stůl."
V kapse se mi ozve připomínací tón příchozí sms. Přestanu se schovávat, protože už to nemá cenu a jdu do kuchyně. Vytahuji mobil.
„Opravdu to nádherně voní, už mám hl..." nedořeknu, a jen tiše zírám na telefon na těch pár písmenek od Jeffa.
„FALUDŽA"
S Jeffem je zle.

„Já... Není to dobrý nápad paní Lauro," kousnu se do rtu a vypnu sporák. „Přitahuji na všechny neštěstí, nechci, aby se vaší rodině něco stalo. Stačí, že sebou táhnu vašeho bratra."
Stále se usmívá. Myslí si, že si dělám srandu. Vchází Richard. Taky má úsměv na tváři. Drží v ruce mobil. A pak se už nesměje. Přesně o tomhle jsem mluvil. Nikdo v mé přítomnosti nemůže být šťastný. Několikaminutový sex s tím nemá nic společného.

Zvednu hlavu k Danielovi, když uslyším jeho slova.
„Co to, ku**a, meleš za nesmysly? Už mě ne**r. Problémy byly, i když jsi tu nebyl."
Jsem vzteklý. Už mě vážně štve a ještě nevím co se děje s Jeffem. Jen poslal sms se slovem upozorňujícím na problém. Zkouším mu volat zpátky, ale nebere to. Jen oznámení, že je dočasně mimo provoz.
„Musím jít zjistit co se děje. Jestli mě chceš ještě chvíli s**t, tak si tu zůstaň a můžeš tu Lauře kňučet na rameno. Nebo pojď se mnou."
Vytáčím číslo na Johna. „Nezlob se, Lauro," pohladím ji po vlasech, když přikládám telefon k uchu. „Jen zajedu k Jeffovi do práce, za chvíli se vrátím."
Ještě jednou se podívám na Daniela, jsem na něho vážně naštvaný, ale víc mě pohlcuje nejistota, že nevím, co se stalo s Jeffem.
„Tak co, jdeš?" beru klíče od auta.
„Johne? Ozval se ti Jeff?" ptám se, jen co John zvedne telefon a mířím k autu.

Jo, šel bych se někam zakopat. Tam uprostřed její skvělé zahrady bych zanořil rýč do země a udělal jí tam velikou díru.
A pak mi narostou náhle svaly, nutkání jít s Richardem a já vím, že se v ten okamžik probudilo mexičanovo kafe. O tomhle okamžiku mluvil. Právě teď se něco děje a jsme k tomu potřeba oba.
Týká se to Jeffa. Jeff je pro Richarda všechno. Je to člověk, který ho nikdy nepotopí, nikdy o něm nepochybí, a i když je to proti jeho přesvědčení, i když toho dotyčného nesnáší, je ochoten jen pro něj, protože někoho miluje, nasadit svou kůži.
Měl bych mu to oplatit.
Protože mi řekl několikrát, že jsem hlupák. Protože se nebojí říct pravdu lidem do očí, i když bolí. Chtěl bych být aspoň z části tak silný jako Jeff.
Dokonalý. Spolehlivý.
„Jdu s tebou," zvednu omluvně ruku a následuji Richarda.
Nikdy nebudu jako Jeff. Nikdy nebudu mít důvěru jako on. Nikdy se nedozvím, kde Richard přišel k té jizvě kopírující jeho slabiny. Protože nejsem silný jako Jeff a prý bych to neunesl. Jeff je ale kupodivu jediný člověk, na kterého nežárlím. Je to jediný člověk, u kterého mi nevadí, že možná Richarda ojížděl. Nebo naopak. Jsou prostě dvojka. Dluží si spoustu věcí. Richard mi nedluží nic. Jen mi někdy během ubýajícího času ukradl srdce, které nemíním získat zpátky.

Jedeme k Jeffovi do práce. Jsem vytočený. Hodně vytočený. Se.rou mě ty Danielovy kecy, už nevím, jak mu mám říct, že ho miluji a moje rodina taky. Že nemá mít ty zasrané pochybnosti, kterými mě tak často krmí. Na jedné straně o mě bojuje a pak slyším tohle.
A taky přitom mám strach o Jeffa. Ještě nikdy naše heslo nepoužil od doby, co jsme skončili v armádě. Tenkrát ve Falúdži to bylo hodně drsný. Zemřelo tam pár civilistů a my jsme měli co dělat, vrátit se z tama živí.
„Vytoč mi Jeffa," podávám Danielovi telefon.
Nic, jen mlčky kroutí hlavou. Zastavíme před budovou jeho společnosti. Ani nezamykám auto. Vletím dovnitř a hned u dveří řvu.
„Johne!" pár lidí, co tu zrovna jsou, jen zvědavě nakoukne. „Johne tak kde ku**a jsi!"
„Co se děje, Richarde?" vyleze John z technické místnosti.
„Co se děje? Hodně se děje, do pr***e! Kdy se ti naposled ozval Jeff?" vytáhnu z kapsy mobil a v rychlosti najdu zprávu a ukážu mu ji. „Tohle se ku**a děje!"
John zbledne. „Do hajzlu," hlesne tak, že ho skoro není slyšet.

Sleduji všechno to dění kolem. Nejspíš je to hodně vážné. Můžu usuzovat jen z toho zmatku, protože Richard jako vždy nepovažuje za důležité mi sdělit podrobnosti. Nemusí mě to přece zajímat. Má tu svoje lidi. Schopné lidi. Stačí jim zamávat mobilem před nosem, vysypat ze sebe pár sprostých nadávek a všichni jsou v obraze. Jen já stojím jak dřevo a nevím, do jaké skuliny se mám zašít, abych nikomu nepřekážel.
„Mám zbrojní průkaz na lovecké zbraně," vmísím se do zmatku, když vidím, jak si všichni vytahují své zbraně ze šuplíků a otevírají trezory.

„Do pr***e, můžu vzít s sebou jen dva lidi a navíc nemáme jistotu, že je ještě tam. Může být už kdekoli." John se otočí k technickému pultu. „Tak co, našel jsi ho?" Chris jen mlčky zavrtí hlavou.
John rozloží mapu na stole. „Měl by být tady. Na překladišti. Je tam ale plno skladů a kontejnerů a nás je jen pět, když budu počítat i sebe. Jeden musí zůstat tady a zbytek lidí má práci, nemůžu je stáhnout."
„Mám zbrojní průkaz na lovecké zbraně," ozve se za námi.
Všichni otočíme hlavu k Danielovi, jestli to myslí vážně.
„Ne!" okamžitě zamítnu jeho nápad. „Jestli půjdeš s námi, budeš sedět v autě. Co je to vůbec za lidi?"
„Vypadá to na pašeráky, jde spíš o to, že si nás najal klient proto, že mu ukradli materiály k výrobě prototypu. Nechtěj vědět, jaký balík by to stálo."
„Myslím to vážně," ozve se znovu Daniel.
Narovnám se a přejdu k němu. „Tohle po mně nechtěj, to není lov na zajíce. Nechci, aby se ti něco stalo," dodám o něco tišeji a má předchozí zlost na něj byla ta tam.

„Nemám jen zbrojní průkaz. Před pěti lety jsem cvičil sedm našich koní speciálně pro složky kanadské jízdní policie. Zůstal jsem tam rok. Musel jsem se naučit plynně hovořit francouzky. Byl jsem jen koňák, ale musel jsem projít půlročním policejním výcvikem," zamračím se na Richarda. „Můžete si to ověřit. Severozápadní region, Nunavut divize V. Daniel Walker. Byl jsem několikrát v terénu, jo stál jsem v pozadí jen pro krytí zad, ale nejsem zbabělec. Něco Jeffovi dlužím."

Všechno kolem najednou ztichlo. Až na Johna.
„Hodí se nám každá ruka," ozval se.
„Na to jsem se neptal!" vyjedu po něm. Mám tu nahlas říct, jak se pokaždé o Daniela bojím, když k něčemu dojde? Že se bojím, aby se mu něco nestalo? Že mi už jednou málem umřel? Že bych si to vyčítal do konce života?
„Nevíme, do čeho jdeme." Dobře vím, do čeho jdeme.
„Už jsi někdy střílel po lidech?" Měl jsem ho raději nechat u Laury.
„Co když se to všechno semele jinak, co když bude někdo střílet po tobě?"
Nervózně si prohrábnu vlasy. „Vím, že chceš pomoct," nakloním se až k němu a zašeptám mu do ucha pár slov, které jsou jen pro něj. „Ale bojím se o tebe. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo."
„Dáme na něho pozor," ozve se vedle nás John a podává Danielovi neprůstřelnou vestu. „Určitě to bude v pohodě."
Nejradši bych ho v ten moment zabil.

„Nic se mi nestane. Slibuji," řeknu pevně. „Nech mě jít s tebou."
Moje ruce jakoby si vzpomněly. Neprůstřelnou vestu si zapnu okamžitě.
„Na hranicích jsme měli co do činění většinou s pašeráky drog. Jo, střílel jsem po lidech. Byl jsem v záloze, dobré palebné postavení, spoustu času mířit do míst, které zneškodní protivníka. Nejsem pro boj zblízka. Můžu vám krýt záda. Jsem zvyklý na remingtonky, nejlépe pušku M40A1, jestli si můžu vybrat."

„Tohle ve tvé osobní složce nebylo, budeš mi to muset vysvětlit, až se vrátíme."
Rezignoval jsem.
„M40A1 nemáme, ale můžeš si vybrat z tohoto. Střílet jen v nejnutnějším případě!" upozornil ho John s důrazem v hlase a ukázal do trezoru.
Během pěti minut jsme připraveni a vyrážíme. Jsem teď nervózní ještě víc. Jestli se jednomu nebo druhému něco stane, tak je oba přijdu vlastnoručně domlátit.
Cesta na překladiště trvá asi patnáct minut. Neustále se ohlížím buď po Danielovi, nebo po telefonu, jestli se Jeff neozve.
Zpomalíme, když zahlédneme Jeffovo auto. Chris vyskočí a opatrně se k němu blíží. My zaparkujeme vedle jednoho kontejneru, tak aby auta nebylo vidět od skladiště.
Ještě jednou se otočím na Daniela. Nemám z toho dobrý pocit.
„Záloho," ukáže na něj John," vylezeš si tady na kontejner a budeš to odsud hlídat." hodí mu do ruky vysílačku.

Mít v ruce zbraň mi dodává odvahy. Hodím ji na střechu kontejneru a vyšplhám se nahoru.
„Jaké jsou pro mě rozkazy?" zeptám se ještě, když našroubovávám tlumič na ústí hlavně.
Sakra. Lhal jsem. Vyhrkl jsem tu lež Richardovi do očí a ani jsem se nezastyděl. Jo, naše koně jsou v Kanadě, byli jenom dva a odvážel je tam náš rodinný přítel, který u nás strávil týden a vyprávěl mi zážitky z praxe. Mám zbrojní průkaz, číhal jsem jen na zvěř a jednou trefil do nohy pytláka. Mušku mám ale perfektní a nejsem zbabělec. Doufám, že nezklamu.

Připneme si vysílačky.
„Máš tu čtvery vrata," ukáže John na sklady. „A Jeffovo auto. Jestli se něco pohne okamžitě hlásit. Střílet jen když půjde o život, nejsme na divokém západě:"
Dívám se na Daniela, jak si chystá pušku a zalehává. Jak můžu jít s klidným svědomím dovnitř, když vím, že je tu na ráně? Na druhou stranu Jeffovi hodně dlužím. Je jak moje dvojče. A tuším, že je opravdu zle. Za celou praxi se do většího problému nedostal.
Vylezu ještě nahoru na kontejner, abych viděl na Daniela. „Nevíme, co se stalo. Můžou tu mít někoho v záloze. Dej si pozor."
Seskočím dolů.
„Auto je prázdné, nic tam nemá. Ani telefon, ani výstroj," ozve se Chris, když se vrátí od Jeffova auta.
Jsme čtyři. Musíme to vzít postupně. Jdu s Chrisem k jedněm vratům a John s Melinou do druhých. Ta ženská se měla narodit jako chlap, pomyslím si, když se ještě za nimi ohlédnu.

Sleduji přes puškohled, jak se dva týmy plíží ke vratům. Jeden člověk do zálohy je málo. Mám špatné místo pokrýt i zbývající dveře. Ještě je kolem dokola tolik kontejnerů, na kterém může ležet ostřelovač nebo dole někdo hlídat. Moc se mi nepozdává, že by dole nebyl někdo, kdo hlídá. Zašramocení někde pode mnou mi odtrhne zrak od dalekohledu. Položím pušku a připlazím se k okraji, abych se podíval dolů. Do pr***e, vždyť to říkám. Ruka na poklopci, nepatrná úprava kalhot, jak se byl nejspíš někde vymočit. Pustím pušku a snažím se povolit smyčku provozu s kovovými vlákny, procházející několika oky kolem celého obvodu kontejneru. Přitahuji ho co možno neslyšně k sobě a opatrně ho namotávám do úhledných smyček.
Zastaví se, když zahlídne mizející záda jediné ženské v týmu. Už jsem si nevšiml, jestli sahá po zbrani, jen jsem doskočil na zem, upozornil na sebe mírným hlukem podrážek na štěrku. Tohle mi šlo vždycky skvěle. Jsem přece buran z farmy. Trhl jsem provazem a strhl ho na zem, během několika vteřin, že si ani nestačil uvědomit, co se stalo. Přiskočil jsem k němu několika kroky, narval mu kapesník do pusy a svázal ho do úhledného kozelce. Zanechává ve štěrku hlubokou rýhu, jak ho táhnu do otvoru mezi kontejnery. Ještě si k němu kleknu, přiložím prst na ústa, aby byl zticha, zkontroluji uzly a vrátím se na své stanoviště na střeše.

Zastavíme se u vrat. Ještě na moment se ohlédnu po Danielovi. Pak už se soustředím na to, co má přijít. Podívám se po Johnovi, a když pokyne rukou, jdeme na to. Oni, stejně jako my opatrně otvíráme dveře. Srdce mi buší až v hrdle. Všechno mi to připomíná staré časy.
Vidím, jak John s Melinou mizí vevnitř.
„Dobrý," naznačí Chris, když pohledem zkontroluje situaci za dveřmi. Odlepím se od stěny a jdu za ním. Přikrčený se vplížím dovnitř a schovávám se hned za první bednou. Opatrně nahlédnu do prostoru skladu. Je tu ticho. Vypadá to, že tu nikdo není. Musíme však být opatrní. Je tu jen pár velkých beden, sem tam po zemi nějaký bordel, jinak nic. Opatrně se postavím a rozhlížím se kolem, stejně jako Chris. Není se tu kde schovat, už bychom je dávno viděli. Jen ukážu rukou nahoru, že musíme ještě zkontrolovat kancelář.

Jsou tam všichni tak dlouho. Odlepím oko od puškohledu a zkontroluji jen zrakem, jestli mi něco neuniklo. Ani se neozývá vysílačka. Mám špatný výhled na ostatní hangáry. Zvednu se a přikrčený skočím na druhý kontejner. Není to tak hrozné a nedělám hluk. Rozhlídnu se, zda mě nezaujme něco podezřelého a skočím na další. Otevřou se třetí vrata a já sebou švihnu rychle na kovovou zem. Překulím se a prohlídnu si dotyčného přes dalekohled. Vytahuje z kapsy na prsou krabičku cigaret a zapaluje si. Nesmím střílet. Vůbec nevím, jak funguje vysílačka. Spravím si sluchátko v uchu a chci něco říct. Doufám, že to nejde slyšet. Pak ale zase odkládám pušku a už automaticky odvazuji další lano z kovových ok.
Muž nemá zbraň a kráčí směrem ke kontejnerům.
„Bucku, kde do pr***e jsi? Tohle není hlídání!" řve a nervózně popotahuje z cigarety.
Stoupnu si a jen několika mávnutími nad hlavou na něj hodím oko, nechám mu ho dopadnout až ke kolenům a podtrhnu mu nohy.
Chytím pušku do ruky a skočím vedle něj na zem.
„ku**a, co jsi zač!" vykřikne a hodí po mě hrst štěrku a zároveň se snaží uvolnit nohy.
Pažbou pušky ho omráčím a za nohy odtáhnu do úkrytu. Je jen lehce mimo, sotva ho opřu o stěnu a svážu mu ruce, zasype mě výhružkami.
„Velkej chlápek. Jakoby utekl ze zoologický. Najdu ho kde?" zeptám se a přišlápnu mu rozkrok podrážkou a obtisknu konec tlumiče na čelo.

„U nás čistý," zarachotí vysílačka, když scházíme dolů po schodech z prázdné kanceláře.
„Tady taky," odpoví Chris. „Danieli, jak to vypadá u tebe?"
Vysílačka jen zašramotí bez odpovědi. Sakra, ví, jak se vůbec používá? Začínám pochybovat, jestli byl dobrý nápad ho nechávat venku samotného. Rozběhnu se k vratům a opatrně vyhlédnu ven. Ticho. Jen občasné zaskučení větru, když ohýbá volné plechy na některých kontejnerech. John s Melinou se už opatrně přesouvají k dalším vratům.
„Danieli, ozvi se!" zmáčknu vysílačku a čekám odpověď.

„Nevím, o čem mluvíš..." snaží se mě přesvědčit o své nevědomosti a zaskučí, když zatlačím ještě víc na jeho rozkrok.
„Takže nevíš. Ale určitě víš, co ti udělá kulka z této pušky, z nulové vzdálenosti přímo do mozku."
„ku**a."
„Skoro ses trefil," ušklíbnu se. „Kolik je tam lidí?"
„Tři."
„Jiný vchod?"
„Z pravé strany."
„Ozbrojeni?"
„Všichni poloautomatické zbraně."
„Jak je na tom Jeff?"
„To si zjisti sám."
Jsou jeho poslední slova, než jsem ho sejmul k zemi do bezvědomí. Slyším skřípání v naslouchátku.
„Tady Daniel. Jeff by mohl být v druhém hangáru od východu, tři ozbrojení. Najdu si lepší postavení na krytí." A prokličkuji skrytě mezi kontejnery, abych ušel nechtěným pohledům.

Nestačím pobrat, že to co slyším ve sluchátku, řekl Daniel. Sakra, nepoznávám ho. Pak se vzpamatuji.
„Ať tě ani nenapadne tam chodit!" zandávám tiše do mikrofonu.
Vyplížíme se s Chrisem opatrně ven. Melina nám dává znamení, že jsou připraveni. Opatrně se proplížíme až k nim. Přitisknutý ke stěně se v dřepu přesunu až k Johnovi. „Podle plánu by tu měly být ještě i další východy. Jdu to zkontrolovat." John jen přikývne a já se opatrně přesouvám podél stěny. Jen na vteřinu nahlédnu za roh, když zaznamenám pohyb na druhém konci budovy.
„Mám tu pohyb," ozvu se tiše do vysílačky.

Taky to mohla být lež a pořádná pastička. Mám výčitky svědomí, že jsem lhal Richardovi o svém výcviku. Ke kanadské jízdní se mohou dostat jen lidi s kanadskou státní příslušností. Francouzky umím říct jen merci a to je vše. Jestli tam teď všichni zařvou, nebudu mít pro to nikdy omluvu.
Vylezu na kontejner a přeskakuji z jednoho na druhý, až mám výhled na prosklené plochy dovnitř hangáru. Vidím úplný prd. Přikrčím se a jdu o jeden návěs blíž. Zalehnu, když uvidím vevnitř pohyb. Venkovní stěnu budovy kopíruje kovový žebřík až do druhého patra. Mnohem lepší místo na krytí. Odtud vidím pěkný ho.vno.
Zapátrám puškohledem po okolí, zda tu není ještě někdo. Vidím naše lidi, jak se blíží ke vratům. Jen doufám, že se jim nic nestane. Hlavně Richardovi. Sevře mě podivný pocit na hrudníku. Sakra, kdyby se mu něco stalo... Vypálím si díru do mozku na místě.
Seskočím na zem a zamířím ke schodišti. Moje kroky jsou tiché, kov pode mnou jen tiše skřípe, ale strach o ty druhé a o Jeffa je mnohem silnější. Třeba...
Třeba už je dávno mrtvý.