Dvojsrdcí: část 2

„Sanosuke?! Sanosuke, probuď se. Vstávej, dnes máš ten důležitý test!“
„Ehm… co? To seš ty?! Neotravuj, chci ještě spát.“
„Ale já… říkal jsi přece, ať Tě vzbudím. Prosím, vstávej. Přednáška začíná v…“
„Podívej, mně je fuk, kdy to začíná! Čemu na ´neotravuj´ jsi nerozuměl?“
„No ale…“
„Víš co? Ty ses to přeci učil se mnou, tak co kdybys mi dal pokoj a šel si to napsat za mě, hm? Pavilon B je na konci areálu, hodně štěstí. Nazdar.“
„Tak, tak… no… dobře. Pokusím se… Tě nezklamat.“

A odešel. Cože? On fakt… zatraceně! Néé, nechce se mi vstávat, halo? Gabrieli, spoj se se mnou telepaticky a pochop, že to byla jenom sranda. No tak, zapni se a nalaď vlnu na frekvenci Sanosuke. Gabrieli, byla to legrace, jasný? Nemůžeš tam jít a psát to za mě. Sanosuke, ty línej povaleči, kdybys pohnul zadkem a vstal, tak ho ještě stihneš, ale ty ne, co? S hrůzou zjišťuju, že telepatie mezi náma asi nefunguje. Nevrací se. Nu což, asi to ještě nemá tak promakaný, ale to se vypiluje, časem. Sem si jistej. A tak sem ho nechal, aby šel na přednášku, zapsal se pod mým jménem a napsal za mě zápočtovej test. No řekněte, nebylo by fajn mít tak poslušnou hračku?
Je to třetí den, co je tu se mnou a zatím sem nedostal odvahu k tomu, zeptat se ho na spoustu věcí, který mě zajímaj. Prozatím mám co dělat, abych ve zdraví rozdejchal fakt, že ten kluk měl křídla, protože po tom, co sem viděl, nemám ani nejmenší důvod o tom pochybovat. Je to uhozený a spíš se cejtim jako cvok než vysokoškolák. Občas přemejšlim, jakej je v tom vlastně rozdíl. Mám v plánu se s „princeznou“ dneska posadit, a on mi vyžvaní, jak to s ním vlastně je. Už je jako nejvyšší čas, pokud mám pořád v plánu ho vykopnout a to pořád mám. Začal sem mu říkat – princezna, vlastně ani nevím proč. Jo, jo.. vim proč, protože první večer, když sem mu dovolil tady zatím zůstat, tak sme eště chvíli kecali jen tak o ničem, dal sem mu najíst ze svejch skromnejch studentskejch zásob v lednici a pak sme šli spát. Pochopitelně neměl nic na spaní, ten kluk nemá ani prachy, ani doklady, nic. Prakticky neexistuje. Ale k věci, přece ho nenechám spát v těch hadrech, co měl na sobě šest dnů. I když neřikám, že bych toho nebyl schopnej s mojí averzí k jiným dýchajícím bytostem, co se nejmenujou Sanosuke. S velkým sebezapřením sem se nakonec přemohl a půjčil mu svoje dlouhý šedý triko na spaní a ukázal mu, kde je koupelna. Když se vrátil, jenom v tom triku, pod kterým mu ani spodní prádlo nebylo vidět a přes uši mu spadaly ty mokrý bílý vlasy, tak fakt vypadal jak princezna v noční košilce. Musel sem se nehorázně smát a on nechápal, čemu. Kdyby se tak viděl, byl neuvěřitelně směšnej a taky… taky roztomilej. Jo, to byl. Mimochodem, to spodní prádlo bylo taky moje! Grrrr.
„Jsem zpátky. Ani to nebylo tak těžké, jen… Sanosuke ty jsi ještě nevstal?“ No, vidíš, že ne, tak se tak hloupě neptej. Někdy si řikám, jak mi bylo krásně, když tady nebyl a Bůh mi ho poslal, aby mi vysával mozek z hlavy a ničil nervy. Daří se mu to.
„No jo, vždyť už se hrabu,“ zavrčel sem a začal vstávat. „Seš tady nějak brzo, pustil Vás hned po testu?“ Jo, tohle profesoři dělaj, nemaj potřebu nás týrat do konce přednášky. Gabriel přikývl, usadil se na svý posteli a třel si ruce o sebe. Až teď sem si všiml, že…
„Tys byl venku jen tahle? Zešílels?! Víš vůbec, že je pár stupňů nad nulou? A ty se tady promenáduješ jenom v tričku na kalhotách! Proč sis, sakra nevzal bundu?“ Jeho pocity mi někdy vadily. Pořád nechápal, že když je zima, musí se obléct, když má hlad, musí jíst a jiný podobný samozřejmosti. Nechápal, proč to tak je… nejspíš mu v nebi dali špatný nastavení a po mně chtěj, abych doladil obvody. No jasně, nebejt mě, tak je po něm. Podíval se na mě trochu lítostivě, jakoby ho mrzelo, že na něj křičím, ale když on mě tak vytáčel.
„Ale já nemám bundu,“ odpověděl tiše.
„Ovšem, že nemáš! Jenomže chlapečku, uvědom si, že ty nemáš nic! Copak Ti musím všechno říkat?! Tak sis měl vzít mojí, ne? Visí támhle na věšáku, stačí se pro ni natáhnout! Nemůžeš si tady běhat jenom tak, sakra! Víš, že někdy bych Tě nejradši…“
„Ne… přestaň… prosím,“ zašeptal a stulil se ke stěně, jako spráskanej pes. „Já se omlouvám, omlouvám se Sanosuke, promiň.“ Zatraceně, proč byl jenom tak citlivej, já to přece tak nemyslel. Nechtěl sem křičet, ale když on byl nechápavej. Dělám to přece kvůli němu, nechci, aby byl nemocnej. Tak jo, přehnal sem to, vim to. Povzdychl sem si a posadil se na jeho postel, byl sem jen v kraťasech na spaní. No tak, princezno, nefňukej. Sanosuke, buď k němu milej, nebo bys ho musel přetáhnout něčím tvrdým přes hlavu.
„To ty mi promiň, přehnal sem to.“ Bylo to s nim těžký, nebyl zvyklej na hrubost, nerozuměl, proč zvyšuju hlas. On si prostě některý věci neuvědomoval, dokud sem mu je nepřipomenul. Musel sem se ptát, jestli něco jedl a v kolik hodin, taky jestli pije, na to často zapomínal. Podíval sem se na něj, jak si objímal vlastní hrudník a kolena má přitisklý k bradě. „Pojď ke mně, princezno, seš určitě strašně promrzlej.“ No co sem s nim měl dělat, tak sem ho nechal, aby se ke mně přitulil. Složil se mi na klíně a hlavu si opřel o moje rameno, byl úplně studenej. Kruci, měl sem ho zkontrolovat, než odešel ven. Beztak za to můžu já. Moje srdce na jeho blízkost okamžitě reagovalo, když se více rozbušilo, protože sem měl nahou hruď. Třásl se a já začínal mít výčitky. Co když se o něj nedokážu postarat? Co když onemocní a umře? Nemá pořádnou imunitu, takže ho může zabít i obyčejnej kašel. No, to zas asi ne, i když… jak to mám vědět, že? Objal sem ho a pevně ho na sebe přitisknul, abych ho trochu zahřál. Už mi to nepřipadalo tak nechutný, jako ten první den a nevím proč. Nejsem gay, ale vím, že když sme si takhle blízko a bydlíme spolu, tak ho mám prostě čím dál radši. Jakobych to neřídil já, ale moje podvědomí. Jako bych ho prostě měl mít rád, jakoby to bylo daný a moje srdce ho potřebovalo. Nevím, jak to vím, ale vím.
„Zlobíš se na mě, Sanosuke?“ Zvedl hlavu a růžový oči měl ještě vlhký od slz.
„Kdepak, to víš, že nezlobím,“ usmál sem se na něj, bylo mi ho líto. Vždyť byl venku, aby za mě napsal test. Sanosuke, ty seš ale suchar. „Tak přestaň fňukat a vlez si do mojí postele, je ještě vyhřátá. Udělám Ti zatím čaj a obleču se. Snídal jsi?“
„Snídal? Ach… jídlo. No, ještě ne.“ To mě nepřekvapuje. Co mu neřeknu, to neudělá. Divím se, že se spolu nechodíme sprchovat a to je to třetí den. Trochu se děsím, co budem dělat za tejden. Polk! Ne, na to myslet nechci. Ještě mě objal a potom se zachumlal pod mojí přikrývku. Já se musel červenat, neměl sem moc velký projevy citu rád a tak sem mu ani to pevný sevření neopětoval. Ale Gabriel vypadal v mojí posteli spokojeně, tak sem vstal a dal vařit vodu.
„Musíš na jídlo myslet, princezno. Nebudu Ti to pořád připomínat.“
„Krásně voní, Sanosuke,“ řekl najednou, jakoby mě vůbec neposlouchal.
„Co?“
„Tvoje postel. Krásně voní, jako ty,“ usmál se tak upřímně, jako nikdy. Odvrátil sem se, tohle mi nesmí dělat. To nesmí říkat, jenomže jak mu to mám vysvětlit? Jak mu říct, že prostě nemůžeme… nemůžeme nic. Je to kluk, proč mi zataraceně neposlali ze shora ženskou? Všechno by bylo jednoduší, jenomže naše chlapecký součástky do sebe nepasujou, nejsme kompatibilní a já rozhodně nemám zájem o cokoliv s klukem. Je to jako mít dva kabely a žádnou zástrčku – frustrující. Jakoby už tak nestačilo, že ho mám nakýblovanýho ve svojí posteli. Kdyby někdo přišel, tohle bych asi nevysvětlil. Vzal sem dva hrnky – koupil sem novej, když mi ten poslední rozflákal – a dal do nich sáčky s čajem.
„Udělal jsem něco špatně?“ Staral se, když sem neodpovídal na jeho narážku.
„Poslyš, Gabrieli, já vím, že mě máš rád, to je sice hezký, ale takový věci mi nesmíš říkat, jasný?“
„A proč ne? Urazilo Tě to?“ Bál se.
„Ale ne ne, neurazilo. Je to od Tebe milý, že… no.. že Ti voním a tak, ale jsem kluk, rozumíš mi? A tohle si kluci neřikaj, není to normální, víš? Takže to, prosím nedělej.“
„Jenže já nejsem normální, Sanosuke, nejsem jako ty,“ odpověděl mi zamyšleně. Áááá pozor, zápletka přichází, což mne přivádí k otázce…
„Což mne přivádí k otázce, kdo teda vůbec seš? Do teď jsem se neptal a myslím, že je nejvyšší čas vědět o Tobě víc, když tu se mnou žiješ, nemyslíš?“ Páni, znělo to dokonce logicky, co? Dávalo to smysl a zatímco sem zalejval čaj horkou vodou a připravoval snídaní, tak se pustil do vyprávění. Nespěchal, dával mi čas, abych ho poslouchal a vnímal.
„Bůh stvořil archanděli, aby dohlíželi nad rovnováhou mezi jakýmsi dobrem a zlem. Říkejme tomu tak, i když je to složitější. Archandělé jsou nejvýše postavení a až pod nimi jsou andělé, kterých je ovšem daleko víc a myslím, že ani nikdo neví přesně, kolik. Současných archandělů je sedm. Remiel, Uriel, Amythiel, Ituriel, Rafael…“
„Budu hádat, ještě Michael a Gabriel, co?“ Zkusil jsem to.
„Máš pravdu. Ještě tihle dva, ale Michael asi již dlouho nevydrží. I on začal propadat zlu, což ho brzy zničí. Je mi ho líto, míval jsem ho rád,“ povzdychl si princezna, jakoby skutečně mluvil vážně a tohle byla pravda. No nic, poslouchal jsem dál. Budiž teda, beru.
„Sanosuke, potomků dvou archandělů je ve skutečnosti jen pár, protože archandělé se zřekli jakékoliv naděje na další linii a pokud se skutečně spárují, tak je to jen s bezvýznamnými anděli. Tyto děti ze spojení archanděla a anděla dlouho nepřežijí, nedokážou snést svou obyčejnost, když je v nich krev pravých archandělů a chaos v mysli je nakonec zahubí. Je to rozporuplné. Rozumíš mi zatím?“ Zeptal se, jestli ho chápu a díval se na mě z mojí postele. Tváře měl už hezky červený, tak příjemně roztál. Donesl sem mu jeden hrneček a poprosil ho, ať ho nerozbíjí, že bych mu byl vděčnej. Jo, to co mi říkal, sem chápal, ale byla tu jistá nesrovnalost. Podle mě byli všichni archandělé chlapy, jak mohli mít dva z nich potomky? Nemožný. Sedl sem si na protější matraci a poslouchal ho, snídaně musí počkat. Byl sem furt do půl těla, ale bylo mi to fuk, on mě nevykouká.
„Ano, šest z archandělů jsou muži, ale Amythiel ne, to je žena. Jediná, která zbyla. Moje…naše…matka,“ šeptal a vypadal strašně upřímně. Jo, hochu, tohle už ti baštit nebudu, já svou máti znám moc dobře a do nějakýho archanděla má teda daleko. Zbavila se mě a šoupla mě na kolej, byla to spíš hydra, než Boží tvor, to mi věř.
„Pokračuj,“ vyzval sem ho.
„Řekni, Sanosuke, není ti povědomé jméno – Samael?“
„Samael? Nic mi to neříká, proč?“
„Poslouchej. Samael býval též archanděl, už je to dávno. Býval to dobrý muž a ochránce, miloval Amythiel z celého srdce a rád by s ní měl potomka, jenže ona již byla zahleděna do jiného. Do Rafaela. Samael se s tím nemohl smířit, chtěl, přemlouval sám sebe, že nikoho k lásce nutit nemůže, ale jakmile Amythiel otěhotněla s Rafaelem, Samael to již nemohl vydržet a vzal si ji na lože násilím. Bylo to… bylo to odporné, hříšný čin pro archanděla a proto musel být svržen. Proto Samael padl a není tím, kým býval, z nešťastné lásky.“ Gabriel mluvil tiše, snad ho to mrzelo, to všechno, co mi tu říká. Mluvil, jakoby to opravdu zažil, jakoby to viděl. Dokonce se mu po tváři svezla slza, ale já ho nepřerušoval, chtěl jsem znát konec. No kdo by nechtěl, že jo, bylo to napínavý jak akčňák, i když to místama spíš připomínalo telenovelu. Takovej archanděl Chosé Armando… potlačil sem úsměv a pokývnul, ať říká, co bylo dál.
„Když Amythiel porodila, měla najednou místo jednoho dítěte dvě, oba chlapce. Bylo jasné, že jeden z nich patřil Samaelovi a ten druhý, ten menší, je Rafaelův. Byl v nich rozdíl, bylo to znát. Ale Rafael se odmítl starat o Samaelova syna, nechtěl ho, proklínal ho za to, že není dítětem zplozeným z lásky, ale z hříchu. Potrestal chlapce tím, že mu odmítl darovat křídla, nechal jej dlouhá staletí trpět a nedal mu hmotnou podobu, byl jen duší, která nikam nepatřila. Kdežto ten druhý chlapec, jeho pravý syn, ten dostál své svátosti a byl přijat mezi Boží tvory. Amythiel ale nesnesla pohled na vlastní dítě, které nemohlo za nic, co jeho otec Samael spáchal a tak se rozhodla poslat duši na zem v hmotné podobě. Udělat z něho člověka, aby mohl prožít svůj život alespoň nějak. Ale k tomu, aby mohl ožít, potřeboval chlapec srdce a jméno. A tak…“ Gabriel si sedl a vyhrnul si triko, abych viděl jeho jizvu. „Mě, svého druhého syna, jednou, před dvaadvaceti lety požádala, zda bych nedaroval část svého srdce chlapci, který tu teď sedí přede mnou. Chlapci, který dostal základ svého jména po svém otci, Samaelovi. ´Sa´, jako Sanosuke.“ Podíval se mi do očí. On si jako fakt myslel, že tomu budu věřit? Je naivnější, než sem si myslel. I když, no… začal sem se celkem potit. Mozek mě nutil, křičel na mě, že to není lež, že to nemůže být lež…ale já mu nemohl věřit, zbláznil bych se.
„Moc hezká historka, Gabrieli, to jo, ale mám pár otázek.“ Jo, mám jich vlastně strašně moc vzhledem k tomu, že to, co mi tady vykládal, dávalo smysl. Počkat, ale to by znamenalo, že…
„Takže podle Tebe jsme sourozenci? Seš můj nevlastní brácha?“
„Ne, ne, ne. Máme sice stejnou matku, ale jinak jsme úplně odlišní. Na archanděli nepřechází nic z genů, jen část povahy. Nejsme bratři, nic takového nahoře neexistuje,“ odpověděl mi a konečně si stáhnul svršek, abych nemusel vidět tu ošklivou jizvu. Sakra, to ne! Ne, ne, ne.. proč sem to chtěl vůbec vědět? Sem pablb!
„A jakto, že ty jsi mladší, než já? Vypadáš na šestnáct. A moje matka… myslím lidská, ta co jí znám celý život, ta není moje skutečná?“ Měl sem hafo, mraky, kupy otázek. Všechno mě to zajímalo. On se ale tvářil sebejistě, tak, že mi všechno vysvětlí. Natáhl se nejdřív pro hrneček a napil se, pak zase promluvil.
„Jsem stejně starý, jako ty, za svoje tělo nemůžu. Probudil jsem se takhle a to můžu být rád, nechtěl bych být dítětem, jako ty, když Tě sem poslali. Tvá lidská matka měla porodit mrtvé dítě, nepřežilo by, ale ještě v zárodku jsi dostal část mého srdce a dokud tluče to mé, tak tluče to Tvoje a naopak. Jsme propojení, Sanosuke, vím, že to cítíš, ale odmítáš si to přiznat.“ Teď se na mě díval vyčítavě, ale proč? Já přece… to není, pravda. Měl jsem se narodit mrtvý? Ne, to sem nebyl já, to bylo cizí dítě, já jsem jen duše, jenom vědomí v těle někoho, kdo měl bejt mrtvej. Ježiš. Ale tohle přece. Hey.. co to má bejt, ten kluk si tohle nemůže prostě jen tak říct, jakoby se nechumelilo, to je přeci vážný. Já… panebože…
Vstal sem a otevřel okno, musel sem vyvětrat, sevřeli se mi vnitřnosti a zíral sem na něj, kdežto on vypadal docela klidně. Dokonce se usmíval. No nevim teda, co je tady k podělanýmu smíchu, ty blbečku jeden! Zaškrtím Tě, jen počkej! Stejně nejsme příbuzný! Právě sem se dozvěděl, že přežívám v těle mrtvoly, moji rodiče nejsou moji a sem synem nějakýho zloducha, kdo ví odkud. No tak lepší zprávy už sem dostat fakt nemohl. Jo, Sanosuke, příště se zase ptej, až budeš zvědavej. Zbejvala už jen jediná otázka.
„A co tady teda děláš ty? Když seš tak dokonalej a všema milovanej, proč sis teda nezůstal tam nahoře? Já bych se bez Tebe obešel!“ Zavrčel sem, až se skoro lekl a sklopil oči do podlahy. Jen dobře, ty neviňátko a cos čekal? Že Ti jako budu děkovat za Tvoje srdíčko? Tos teda uhodl, klidně sis ho mohl nechat! Já sem přece za nic nemohl!
„Sanosuke, je mi to líto, opravdu. Já jsem nechtěl, abys…“
„Strč si tu svou lítost do prd*le, jasný?!! Neprosím se Tě o ní, seš mi fuk! A teď mi řekni, co tedy děláš ty, nebo přísahám, že Ti k těm Tvým zlámanejm křidýlkům přidám ještě pár kostí. Tak dělej!!“ Ne, tohohle křiku litovat nebudu, zasloužil si ho. Co vůbec znamenalo, že sme zdědili jen část povahy? To sem jako od narození svině a on ten hodnej? Ahá, mno tak tím se všechno vysvětluje, že jo.
„Sanosuke, klid. Už jsem Ti říkal, že jsem tu, abych Tě chránil. Samael se o Tobě dozvěděl, že jsi získal lidskou podobu a bude Tě chtít pro sebe. Není mrtvý, jen se přidal na nesprávnou stranu, je padlý, chce Tě k sobě. A já tu jsem, abych tomu zabránil. Museli mi utrhat křídla, abych se podobal lidem. A to jen kvůli Tobě, chci Ti pomoct, tak mě neodmítej…“
„Zavři už hubu, jasný?! Mám Tě dost, i celý tý Tvý historky s archandělama. Je mi s Tebe zle, pane svatý! Takže já byl staletí jenom opomíjená duše, ale ty ses vyhříval na vrcholu, co? A byl sem Ti ukradenej a najednou seš tady, abys mi pomáhal! To teda zrovna. A víš ty, co? Jestli toho Samaela potkám, tak si s nim potřesu rukou a pozvu ho na panáka. Tebe nepotřebuju! Jdi mi z očí, Gabrieli!“ Vykřikl jsem na něj. Bylo to na mě příliš, jo, fakt moc. Co si myslí, že si v momentě může zničit celej můj dosavadní život? Co po mě jako chce? Ne, ne, ne. On je chyba, zatracená chyba v mým životě. Byla blbost ho sem vůbec pouštět. Nemám s ním nic společnýho, ať si táhne tam, odkud sem dorazil. Nechci ho už nikdy vidět! Už nikdy!
„Neslyšels?! Vypadni, sakra! Táhni, už Tě nechci vidět, nikdy, rozumíš? Zmiz z mýho života!“ Dřív, než sem po něm stačil něco hodit, jako nějaká ubulená hysterka, tak za ním bouchli dveře. Do háje, nevzal si bundu. Co? K čemu by mu byla moje… už ho přeci nechci vidět. Ať si tam někde zhebne, určitě zase přijde do nebíčka, jako hodnej chlapeček, o tom nepochybuju. Ku*va! Hajzl jeden hnusnej a to sem si o něj dělal starosti. Já d***l! Bože, to sem tak pitomej? Měl sem ho vyprovodit ze dveří hned v první chvíli. Musím to vydejchat, musím se uklidnit, zas mi tluče srdce strašně rychle. Kruci, to je jeho vina. Za všechno může ten bastard a to sem si ho už oblíbil… co? Já brečim? Ne, ne, to přeci… není možný. Kdo sem? Jenom odpad, jen Nikdo, kterýho odkopli, protože nic neznamená. Néééééééé, Bože, to nemůže bejt skutečný! Cejtim se tak bezvýznamnej, nikdo mě vlastně nikdy nepovažoval za důležitýho, dokonce ani moje máti, ne. Každýmu sem ukradej, jako něco navíc, co nemá žít. Jako něco, co nemělo vzniknout. Proč?
A tak se mi promítl v hlavě celej můj život, každá chvíle, kdy sem byl odstkovanej, kdy si mě někdo nevážil. Na základce mě šikanovali, možná už tehdy věděli, že sem jinej, že nemám existovat a tak sem přestal mít rád lidi. Proto nemám kámoše, nestojím o nikoho, protože nikdo nestojí o mě. Jsem jako toulavej pes, co nikdy nenajde svý místo, protože je na světě navíc. Moje tělo má bejt mrtvý. Nikdy sem se neměl narodit. Zas*aný archandělé!! Měli mě zabít, měli….
A tak sem brečel jako dítě, ale nechtěl sem. To mi nepomůže. Ne, když tady nemám bejt, tak tady nebudu. Ani o chvilku dýl, co si myslíte. Nikoho nepotřebuju, vy svině. Vlastně na mě nikomu nezáleží, ani tomu chcípákovi Gabrielovi, kterej se tak tváří. Je tady jenom proto, aby udržoval stabilitu, nebo co. O mě mu vůbec nejde, je stejnej, jako všichni ostatní! Uplně stejnej! Ty šmejde jeden! Zastracenej šmejde!
Najednou, aniž bych věděl, co dělám, nebo o tom uvažoval, sem stál na parapetu otevřenýho okna. Nikdo nikde nebyl, moje strana s oknem byla do širý krajiny. Ticho, jen vítr a chlad. A nebylo to snad jasný, jak to dopadne? Co tu mám ještě dělat? Co? Jakej mám cíl? Žádnej nevidim, nic. Nevidim vůbec nic, je mi zima, ale vim, že když budu chtít, už nikdy nebudu muset nic cejtit. O tom, jestli budu žít, už rozhodli jiní, jenže když já budu chtít, můžu si umřít kdykoliv, jasný! Když budu chtít, můžu skočit! Jediný rozhodnutí, který bude skutečně moje!! Už nikomu nedovolím, aby mi řídil život! Já jsem pán!!! Jasný, kur*va? Jasný!!!
„Sanosuke!“ Otočil sem se za hlasem v místnosti, Gabriel stál ve dveřích a díval se na mě vyděšeně. Ruce si svíral na prsou. No, jasně, sem vystresovanej, tak poznal na srdci, že se mnou něco je. Ale jak se ten bastard opovažuje přijít? Ted?!! Měl bych vyhodit z okna spíš jeho, a myslim, že by se mi dokonce ulevilo.
„Vypadni! Je pozdě, princezno! Už tu nemusíš bejt! Seš tu zbytečnej!“ Křečovitě sem svíral okenice a díval se dolů. Pět pater bych možná přežil, ale když skočím tak, aby…
„Nezabíjej se! Nezabíjej nás, Sanosuke, prosím Tě. Mám Tě rád! Slez dolů…“
„Sklapni, sakra! Tvý kecy mě nezajímaj! Lžeš mi! Ale už mi nikdo nikdy nebude lhát, rozumíš? Už to nikomu nedovolím!“ Fakt bych to udělal, byl sem absolutně rozhodnutej skočit a skočil bych, kdyby…
„Ty jeden sobeckej idiote!“ Cože??? Počkat, to sem neřekl já, ale… Je to vůbec možný? On mi nadává! On mi normálně… tak to teda ne!
„Co prosím?“
„Že seš sobeckej idiot, Sanosuke! Jo, to seš a seš mnohem horší! To mi chceš dokázat, že seš vážně jako Tvůj otec? Chceš mě zabít? Tak prosím, skoč si, co mi je po Tobě, že? To si myslíš? Že seš mi volnej? Ale to se pleteš… mám Tě rád, mám Tě rád, mám Tě rád! Musíš to cítít! Musíš to cítit a cítil bys to, kdybys nebyl pořád zahleděnej do sebe! Jsi část mně, Sanosuke, pochop to! Záleží mi na Tobě! Nedělej to… prosím já…“ Posadil se na postel a složil hlavu do dlaní. Cože? On fakt bulí? Jo, určitě se umíš skvěle přetvařovat. „Udělám, co budeš chtít, Sanosuke, slibuju. Je mi to líto, moc mě to mrzí, opravdu. Věř mi to. Už nebudu dělat problémy, jen prosím, slez dolů… neskákej…!
„Princezno Gabrieli,“ nemůžu ho nechat brečet, já… nemůžu. Ať je jakej se… i když se to všechno stalo, tak… mám ho rád. Sakra, mám ho rád. Pomalu sem zalezl zpátky do pokoje a zavřel okno. Jakoby on na to čekal, rychle vstal a vrhl se mi kolem krku. Vidět to jako třetí osoba, tak bych si skoro myslel, že je to dojemný. Gabrieli, neplač, hej sem v pohodě, vidíš? Opíral se o mě a jeho slzy se mi vpíjely do košile. Na tom jeho proslovu něco bylo, jen nevim co.
„Gabrieli?“
„Hm?“
„Víš, že brečet bych tady měl já? Neber mi mojí roli, ano?“ Zasmál se i přes slzy, bylo to sladký, tak sem ho obejmul. Sem pitomec, no jasně, že ho přeci nezabiju. Jak mě to nepadlo? Na to sem neměl právo.
„Děkuju, Sanosuke,“ šeptl. Pohladil sem ho po vlasech.
„Ale to táák. Vy jste ale ubrečená princezna. Nechápu, jak mě takový štěně může chránit, to bych se spíš ubránil sám,“ podotknul sem, ale hned sem si vysloužil šťouchnutí do žeber. Au, za co to bylo? Potvoro.
„Hej, já jenom tak vypadám, ale nejsem k ničemu.“ Pořád mu na tváři hrál úsměv, slzy mizely, těšilo mě to, hřálo to. Jak já toho kluka nenávidím. Nenávidím, že ho mám rád. Ach jo, kdyby aspoň nebyl tak rozkošnej. To já bych ho měl chránit.
„Jo, to sem si všiml. Nemůžu uvěřit tomu, žes mi řekl: sobeckej idiote.“
„A nejsi snad?“
„To neznamená, že mi tak můžeš říkat.“
„My archandělé nemůžeme lhát.“
„Ty jeden…“
A tak sme všechno nechali tak, jak to je a já ho vzal na oběd. Bylo teda eště trochu brzy, ale já měl o půl jedný cvičení, takže sem to musel stihnout. Vzal sem si na sebe teplou mikinu a jemu půjčil svojí bundu. Malej sněhulák, byla mu velká. Vypadal komicky, když sem mu utíkal na ulicí a on se v tý mohutný bundě ztrácel a běžel za mnou. Musel sem se mu smát, začínalo sněžit. Byl z toho unešenej, nikdy sníh neviděl. Pořád se zastavoval a volal.
„Podívej Sanosuke! Podívej, sněží! Sněží!“ A chytal vločky do ruky, ale nikdy žádnou nakonec nenašel. Vysvětlil sem mu, že se rozpustí. Jindy bych se musel stydět, že mi dělá ostudu, aby bylo to fajn, lidi se za náma otáčeli, ale když já mu to nemohl odepřít. Byl tak šťastnej, oči mu úplně zářily. Byl jako dítě, tak byl fascinovanej. Měl sem z něj radost. Poprvé za dlouhou dobu sem měl z něčeho radost. Uvědomil sem si to, když sme procházeli kolem parkoviště a já na něj musel čekat, protože zase zůstal pozadu, a otočil jsem se. On stál tak patnáct metrů za mnou a kreslil na kapotu auta nějaký obrázky, tak sem se vrátil. Poprašek sněhu byl tenkej ale kreslit se na něj dalo. Podíval sem se na to. Byli to dva panáčci, takový ty primitivní obrázky, jak kreslej malý děti, kulatá hlava a čárky jako tělo, ruce a nohy. Jeden byl velkej a jeden malej a uprostřed mezi nima bylo srdíčko.
„Tenhle jsi ty, Sanosuke,“ ukázal na velkýho. „A to jsem já,“ dloubl do malý postavičky.
„A co to srdce uprostřed?“
„No to je přece naše společné. Když jsem s Tebou, tak už není na polovinu,“ zvedl ke mně pohled a v tom mě to v hrudi bodlo. Měl sem neskutečnou radost z toho, jakej je a co pro mě dělá. Nejspíš si to ani neuvědomoval. Dával mi toho tolik a ani o tom netušil. Byl kouzelnej. Já ho pohladil po tváři a zahleděl se na něj. Měl nevinnej pohled a šťastnej, jakoby mi říkal: už je to dobrý, spolu všechno zvládnem. A když si k tomu připočtete tu velkou zimní bundu, tak byl prostě k sežrání.
„Upaluj, ty umělče, nemáme čas,“ napomenul sem ho a naposledy se podival na tu kresbu. Sanosuke, nebuď naměkko, je to jenom kluk. Jedním pohybem sem to smazal a vydal se za ním. Smál se a utíkal i když nevěděl kam. Nakonec sme našli obchoďák a tam si sedli a objednali si. Ještě sem měl několik otázek, vlastně.. no, trochu víc.
„Princezno? Takže jestli dobře počítám, tak seš na světě jenom devět dnů. Šest dní si mě hledal a tři dny seš u mě. A co předtím? Co bylo?“ Zajímalo mě to, protože bylo divný, jakto, že má hmotný tělo. To si vzal taky tělo mrtvýho kluka? Byl trochu v rozpacích.
„No, před tím jsem neexistoval jako člověk. Tohle moje tělo je živé, kdyby bylo mrtvé už bych se rozkládal. Osobnost, která je v něm je jen potlačená mnou. Jinak tenhle kluk, v kterým jsem, má kam jít, má svůj domov a rodinu, která ho určitě hledá a až jeho tělo opustím, tak se k ní zase vrátí. Samozřejmě nepoškozený, bez jizev a zbytků křídel. Bude zase normální. Jen jsem si ho vypůjčil,“ usmál se, ale mě to k smíchu moc nepřipadalo. Jak si někdo může jen tak vyučit něčí tělo? Je to vůbec možný? To je na cvokárnu a kdyby ho někdo poznal, tak i na kriminál – pro mě. Vypadám snad jako únosce chlapečků? No to potěš teda. Ježíš. Přinesli nám jídlo, ale já vůbec neměl hlad, přesto sem se v tom začal rejpat.
„A ten, ten Samael, jak vypadá? Co po mě bude chtít?“ Jo, byl sem zvědavej, kdo by nebyl, když se dějou takovýhle věci, z kterých by jednomu hráblo. Jako fakt, bejt to někdo jinej, než já, tak už ho vezou do polstrovanýho pokojíku. Není to směšný? Povídám si tu s duší v kradenym těle. Sanosuke, nemysli na to, nebo ti je*ne. Gabriel pomalu jedl, ale objednal si nudle, takže s tím v celku zápasil.
„Sanosuke, Samael se po tom co padl, stal démonem. Bohužel velice silným, vzhledem k jeho postavení, co měl v nebi. Patrně se teď dostal na zem stejně jako já, půjčil si tělo někoho jiného a teď Tě hledá. Může vypadat jakkoliv, ale bude moc silný. Jsi jeho syn, jediný. Nejspíš Tě bude chtít získat na svou stranu, ale kdo ví, co se mu honí v hlavě.“
„To si ze mě může udělat svýho Antikrista?“ Počkat, tohle už nejni prd*el.
„Když bude chtít. A taky když mu to dovolíme a to já nemám v plánu.“ Najednou jakoby Gabrielovy růžový oči o odstín ztmavly. Byly temnější, když se jima na mě díval, až mě zamrazilo, ale hned se usmál a zase vybledly. Bylo to zvláštní, nejspíš se mi to zdálo. Odsunul sem jídlo stranou a zeptal se.
„A co chceš jako dělat? Nevšim sem si, že bys byl ozbrojenej, seš jenom kluk, jako já. Sakra, to sme asi pěkně v hajzlu!“ Jo, to teda sme, krucinál. Zatraceně, nechci nic řikat, ale mám staženej zadek.
„Nemůžu používat zbraně, protože bych poškodil Samaelovo tělo, které je ve skutečnosti nevinné a nepatří mu. Nemám v úmyslu nikoho zabít.“
„Ale co on? Pochybuju, že bude mít stejnej soucit s náma. Popravdě, měl by lepší, kdyby se nejdřív zbavil Tebe, zabil Tvoje tělo a potom už mu nic nebrání si mě vzít.“ Doufám, že se mýlím. Ať se mýlím, ať se mýlím. Prosím!!
„V zásadě máš pravdu! Jistě bude ozbrojený.“ Néééé. „Myslím si dokonce, že bude mít i křídla, těžko by se jich zbavoval. Nebude to snadné, Sanosuke, ale nemáme na výběr. Všechno, co po Tobě chci, je abys mi věřil. Když mi budeš věřit a pomůžeš mi, tak to můžeme dokázat.“
„Dokázat co?“
„Zabijeme jeho duši!“

***

„Dobrou noc, Sanosuke.“
„Dobrou, princezno. Hezký sny.“
„Tobě taky a chci Ti ještě jednou poděkovat za tu…“
„Děkuješ mi celej den. Další ´díky´ už nesnesu, fakt. V pořádku a už spi.“
„Dobře.“
Zhasnul sem a vlezl si do svý postele. Byla sice eště studená, ale brzy se zahřeje. Slyšel sem, jak se Gabriel naproti mně zachumlal do vlastní přikrývky a našel si vhodnou polohu na spaní. Usmál sem se pro sebe, že eště ráno sem chtěl já šílenec skočit z okna. Proboha, co mě to napadlo? No ale v tý situaci to prostě jinak nešlo, děsím se, protože bych skočil. Skočil bych a teď bych tady nebyl. Ten kluk mi zachránil krk, ale když se ohlídnu zpětně, tak by možná bylo nejlepší, kdybych skočil už tenkrát. No, ale co se stalo, stalo se, žiju.
Dneska, když sme odcházeli z oběda, tak sem se zastavil před výlohou z hadrama. Díval sem se dovnitř, popravdě já nikdy nenakupoval oblečení rád. Nesnášel sem to, ale v tý výloze…
„Sanosuke, na co se díváš? Musíme jít, nebo to nestih…“
„Pojď dovnitř!“ Zatáhl sem ho do obchodu. Popravdě, na to cvičení sem přišel pozdě, což mi ovšem nevadí tolik, jako profesorovi, protože já se pro sebe jen usmíval. Bylo mi dobře, když sem si vzpomněl, jak sem Gabriela dostal do rozpaků, jakmile sem řekl prodavačce, že chci tu úžasnou bundu z výlohy Byla tmavě hnědá, zimní s oranžovou kapucou.
„Pane, ta Vám bude malá,“ oponovala mi prodavačka.
„Já vím, ta je tady pro tohohle džentlmena.“ A postrčil sem Gabriela dopředu, ať si jí vyzkouší. No koukal na mě jak sůva a byl červenej až za ušima. Princeznička. Nechápal, co to melu.
„Ale Sanosuke, to nemusíš. Nemůžu… si jí vzít. Nechci, abys…, abys mi jí kupoval!“ Polknul, zatímco sem z něj stahoval mojí svítivě zelenou bundu a ta ženská mu podávala tu druhou. Usmál sem se na něj. Dokonale mu padla, slušela mu a kontrastovala s jeho bílejma vlasama. Je to to nejmenší, co pro něj můžu udělat. Chci, aby se měl fajn, když bude se mnou a má mě chránit.
„To nemůžu přijmout!“ Oháněl se, ale já se otočil k pokladně.
„Beru jí.“
A pak sem si vyslechl nepřeberný množství díků, pochval, lichotek a že mi to oplatí a že to nebylo nutný. Jo, Gabrieli, věř mi, že to bylo nutný, v mikině mi byla kosa, jak sviň. Kdo ví, jak dlouho se mnou bude a jestli budem chtít vyrazit ven, tak musí přece trochu vypadat. Už tak stačí, že nosí moje trika, který mu celkem sou, jen v nich plave a kalhoty si musí stahovat páskem, jinak by mu spadli z boků. Budu se o to muset postarat. Hlavně, že byl šťastnej, nechci, aby mu cokoliv chybělo. Já prostě nevim, co se to se mnou děje, nepoznávám se, asi už mi to všechno zatemnilo mozek o kterým pochybuju, že ho mám. No uvidíme, co bude, věřím mu. Mám snad na výběr? Kruci, to je teda situace, tohle všechno. Ještě nedávno sem si žil svůj klidnej, nudnej život, ve kterým bylo jediný vzrůšo, když sem se šel opít a ráno zvracel. Jo, Sanosuke, to byl výplav adrenalinu, co? A teď? Radši nemluvit, chci spát.
Gabriel se na posteli převalil a začal kašlat. Ihned sem rozsvítil lampičku, bál sem se.
„Princezno?“
„Sanosuke, bolí mě v krku a taky… je mi zima na nohy.“ Ufff, to je ale truhlík. Ježiš, tohle mi nedělej, měl sem naše srdce až kdo ví kde.
„Tys nastydnul.“ Zrovna teď? To má z toho, jak ráno běhal po venku polonahej. No nejni to nejlepší zpráva, nehledě na to, že se o něj budu muset starat. Copak sem babka kořenářka nebo zdravotní bratr, abych dohlížel na… no to je jedno, co mám dělat. Ušklíbl sem se, posunul se ke zdi a nazdvihl vlastní peřinu. „Tak dělej, přelez si ke mně, mám tady už teplo.“ Ne! Ticho! Nic neřikejte, nechci nic slyšet! Já vim, já vim…
„A to vážně můžu?“
„Nabídka platí jen jednou.“ A tak se rychle odkryl a opatrně si ke mně vlezl. No jo, byl úplně ledovej, nemluvě o prstech na nohou, kterýma mě studil. Přikryl sem ho a přitáhl si ho do náruče. Byl fakt maličkej, nezabral skoro žádný místo. Vypadal najednou tak spokojeně. „Lepší?“ Zeptal sem se.
„Hezky hřeješ. Děkuju, Sanosuke,“ usmál se a víc se ke mně stulil. Cejtl sem jeho páteř na svým břiše, ležel ke mně zády a kopíroval moje tělo. Zahřeju Tě, maličkej, neboj. Opětoval sem mu úsměv a zhasnul.
„To je v pohodě. Dobrou.“
„Dobrou noc, Sanosuke.“