[=15]Předem upozorňuju, že ti co nemají rádi verše a smutné či procítěné děje, tak si to radši ani nečtěte.V opačném případě, kdo má rád v takovýhto příbězích i nějaký ten verš, a prožívá všechno co čte ohledně představivosti do hloubky, tak ať si radši k této ff přistrčí kapesníčky.
Takže předem chci říct,že nepočítám S tím, že by tato má jednorázovka na někoho nějak zapůsobyla, protože se za ní docela i stydím. Ale na přesvědčení jisté osůbky jsem se jí rozhodla vydat veřejně.

Shana se vrátila z velmi náročné mise do svého bytu a šla se po dlouhé době osprchovat v krásně teplé vodě. Poté, co se vrátila ze sprchy zpět do ložnice, čekalo ji tam milé překvapení. Z šoku z toho co vidí, si zapomněla dále přidržovat ručník co měla ovinutý kolem svého ještě mokrého těla a ten ji pomalu z klouzl po jejím těle na zem.

„Jsi krásná jako vždy má lásko.“
„Sa-Sasuke co ty tu děláš? Já-já…“

HihixDD Tak na týhle stránce sem teprve ode dneška(taky sem na ní teprve dneska narazilaXDD), ale i tak sem přidám svou první slátaninu co sem kdy napsala. Kritiku přijímám, pochvalu nečekám a pozor je to mooc krátkýXD. Tak itadakimasu !

Stál u kamene ZVB a prohlížel si všechna ta jména. Avšak zastavil pohledem u několika jeho nejbližších, které znal už velmi dlouho. Jeho týmoví přátelé: Uchiha Obito, který zemřel aby zachránil své přátele. Rin, kterou slíbil zachránit, ale nedokázal to. Jeho sensei, Yondaime hokage, Namikaze Minato, obětoval svůj život za svou vesnici. Pohledem sjel trochu níže. Jeho studenti : Uzumaki Naruto, věčně hyperaktivní a uřvaný kluk, který pomohl svým přátelům a sám zemřel. Uchiha Sasuke, který zemřel spolu s jeho nenáviděným bratrem Uchiha Itachim. A tak splnil svůj slib, svou pomstu. Haruno Sakura zemřela na misi, spolu se svým týmem. Pak si vybavil svůj dosud bolestný život a řekl si proč nejít za nimi. Začalo pršet, až se déšť proměnil v obrovskou bouři. A tak na tom kameni bylo napsáno i jeho jméno. Jméno Hatake Kakashi.

[=15]„Do**dele, do**dele, do**dele!“ Křičel neodbytný a hlasitý hlas v mojí hlavě. Dívala jsem se totiž na svůj těhotenský test v mých rukou, jehož výsledek mi doslova vyrážel dech
„Je to pozitivní! Chápeš? Pozitivní“'Ozval se znovu ; hlas, jenž mi dělal skutečnost ještě více krutou a realističtější. „
Vždy´t to byla jen jedna přenádherná noc, noc v blažené nevědomosti, noc kde se nedbalo na její následky a já jsem díky ní těhotná.“ Po tváři mi steče neodbytná slza, kterou hned rychlým pohybem ruky setřu a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila
''Tak jo, jen se uklidni ... ale.“ Povzdech „ale myslím, že už to více nejde'' šeptajíc si pro sebe tichá slova zatím co strojím u umyvadla a hledím do zrcadla na obličej bez výrazu. Z úst mi výjde další povzdech a já si opřu čelo o chladné sklo.