Fiat Boban - 4

Kupodivu, ač jsem se bál, den proběhl v pořádku, šéf se v kanceláři celý den neukázal, měl nasmlouvaná zaměření, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem měl klid na čtení článků, recenzí a na hledání náhradních dílu pro Bobana po různých aukcích. Sice mám Bobánka rád nade vše, ale dávat plnou cenu za náhradní díly se mi opravdu nechce, za cenu Bobanových oprav už bych měl nové auto a ještě by mi zbylo na dovolenou, ale prostě.. prostě... nebylo by to ono, Boban byl výjimečný pro mě. A asi nejen pro mě...

Plazil jsem se domů po schodišti, protože výtah někdo blokoval a nadával jsem na celé kolo, jelikož šlapat ty schody opravdu nebylo nic moc. Když už jsem byl skoro ve svém patře, slyšel jsem obstojně hlasitý ryk velice naštvané kočkovité šelmy a úpěnlivé prosíky známé osoby – šéfa.
"Či-čí, no táák, já ti nic neudělám, jen chci projít.."
Snažil se hlas ukonejšit kočkodlaka, ale ten beze změny stále vrčel a prskal. No tím lépe pro mě, alespoň si nevšimne mě a já v klidu projdu, aniž bych schytal nějaký dobře mířený sekanec.
Potichu jsem se plížil po špičkách, abych nevzbudil nechtěnou pozornost mého šéfa nebo ještě hůř – Chidoriinu pozornost. Nechápu, že tu kočku nechávají běhat po společné chodbě, když je tak nebezpečná! Měli by na ní mít zbrojní pas...
"Vraůůůů..." Ozvalo se nebezpečné a vlasy zvedající dunění za mýma patama. A sakra, nebyl jsem dostatečně rychlej a ten chlupatej kraken si mě všimnul. A tím, že ona odvrátila pozornost, měl šéf volné pole se schovat a hlavně – všimnout si mě. Ovšem do mé záchrany se nehrnul.
"Ehm, Chidori... "
"Vrrrrrrrr."
"Chidoriko, pššššt..."
"Graaaauuuuu.."
"Chidorinko, klííííd, hodná holka..."
"Mňaaaůůů, pchhhh..."
"Chidori, sakra, nic ti nedělam, tak mě nech projít, kočko pitomá!"
Přestřel. Poznal jsem to v okamžiku, kdy jsem to vyslovil zvýšeným hlasem, kočka změnila úhel naklopení uší, naježila nejen ocas, ale i úhoří pruh na zádech, vytáhla všechny svoje poctivě broušené drápky a zaujala pro mě neslibnou polohu.
Díval jsem se do těch jantarových očí plných nepochopitelné zloby a snažil jsem se udržet kočku na místě alespoň očním kontaktem. Docela to fungovalo... Do doby, než byla kočka přiklopena kovovým kbelíkem, který naše domovnice používala v zimě při úklidu chodníku.
Zíral jsem na kočku pod kbelíkem a na lišácký úsměv mého šéfa.
"Zachránil jsem tě, Maki..."
"No to je super, nemohl byste ten kbelík prosím nadzvednout a nechat mě radši sežrat od tý chlupatý bestie?"
Trochu sebou cukl a podíval se na kbelík, který přidržoval nohou, aby se kočka nemohla hned uvolnit a udělat z nás dva cedníky.
"Opravdu si chceš vybrat tuhle formu smrti? Měl bych pro tebe jiný návrh."
Nahnul se až těsně k mému uchu.
"Myslím, že je rozhodně méně bolestiný, než ten od kočky."
Mlsně si olízl rty a mě se orosilo čelo.
"Mno, myslím, že si Váš návrh můžu přinejmenším poslechnout."
Po rtech mu přelétl úsměv.
"Co kdybysme si na to sedli někde v soukromí? Docela dostávám křeč do nohy, ta potvora má celkem sílu."
Kývl jsem hlavou, napočítal do tří a dali jsme se úprkem k mým dveřím. Než se Chidori vzpamatovala a dostala se zpod kyblíku, byli jsme v bezpečí bytu.
Šéf se opřel o dveře.
"Teda, to je teda zvíře, jak tu můžeš žít a nepřijít k úrazu, Maki?"
Zeptal se zcela upřímně a v šoku.
"Víte, že ani nevim? Já už si vlastně zvykl. Když si hlídáte krk a záda, máte teoretickou naději, že se Vám nic nestane. Ovšem prakticky Vám to nikdo nezaručí a pojišťovna nebere kočku jako živelnou katastrofu, takže si nepomůžete. Musíte být prostě jen opatrný."
Šéf se podrbal se svých kudrnatých vlasech, které tak svůdně odstávaly po pramíncích, každý jiným směrem.
"Člověk aby sem chodil v brnění..." Podotkl.
"Kafe?"
"Ano, dám si."
Šel jsem tedy udělat kávu a přemýšlel u toho, co po mě asi šéfík chce. Jako by mi četl myšlenky, ucítil jsem na krku jeho horký dech.
"Maki-" Vydechl mi tiše do vlasů a opřel se mi hrudníkem o záda. "Hodlám tě umučit a nechat tě mě prosit o slitování." Šeptal mi do ucha. Celé mé tělo se chvělo z té blízkosti, ale měl jsem nepřekonatelnou chuť mu dupnout patou na nohu a zjednat si tak alespoň trošičku osobního prostoru. Vlastně – byl jsem doma, tak proč bych nemohl? Nenápadně jsem nadzvedl nohu a pak vší silou dupnul. Šéf odskočil dobrý metr daleko (Skokan – palec nahoru) a nadával, až by se i čert z toho musel pokřižovat.
"Ach, pardon, šlápl jsem Vám na nohu? To se omlouvám, já chtěl dupnout víc!" Oznámil jsem mu s pevným pohledem do jeho očí. Tak hlubokých, že mě vtahovaly. Uwah, měl jsem nepředstavitelnou chuť ho chytit za jeho prstýnky ve vlasech, sevřít až by mu vyhrkly slzičky od bolesti a způsobit extrémní prokrvení jeho rtů. Naštěstí jsem tuhle svojí touhu ovládl a jen mu podal hrnek s kafem. Turka bez mlíka a bez cukru – přesně jak to má rád.
"Maki, rád bych tě požádal o rozpočty na tyhle projekty, jedná se o výběrová řízení a developeři naší společnost upřednostňují, avšak musíme rozpočty dodat do konce týdne, jinak nestihneme uzávěrku. A já věřím, že to zvládnete."
"Héééé?!!!!" Civěl jsem na ten mega monstrózně obrovský štos papírů, které nevím odkud vylovil.
"To nedam!" Odmítl jsem rovnou.
"Maki, já věřím, že dáte. A jako odměnu se vám odvděčím vlastním tělem."
No tentokrát jsem opravdu dřel bradou o kobereček.
"V-vlastním t-t-tělem??" Vykoktal jsem, aniž bych dokázal skrýt právě upuštěnou slinu, která mi ukápla.
"Jistě, vlastním tělem, Maki."
Polkl jsem a nepatrně kývl hlavou. Sice to znamenalo, že do práce budu chodit dřív a domů chodit později, ale co bych pro tenhle návrh neudělal. Super vyhlídka. Hlavou mi zároveň proběhla ta kuřba v práci a hned jsem stavěl stan. Šéf si toho nemohl nevšimnout, pouze ale pozvedl obočí a ušklíbl se. Já jsem zrudnul jako rajčátko a začal přemýšlet o tom velké projektu. Tím jsem docílil toho, že můj problém se vrátil v trenkách do původního rozměru a dal pokoj. Prozatím...

"Chidori, zase sis otevřela dveře, ty potvoro?!" Ozvalo se hlasitě z chodby.
"Mňááááůůůůů!!!!" Odpověděl naštvaný hlas kočky.
"Táhni domů, potvoro chlupatá!" Nařídil jí hlas mého souseda. Já tomu nevěnoval pozornost, byl jsem zvyklý, ale můj šéf trochu zpozorněl.
"Mňáááůůůů!!!! VVVRRRRR!!!! Pchhh!!! Ssssss!!!" Předváděla Chidori celý svůj repertoár výhružek, že i zkušený krotitel by hodil zpátečku a šel radši trénovat nějakého mírumilovného tygra, ale náš soused to bral s nadhledem.
Šéf se zvedl z pohovky a šel do chodby.
"Copak se děje?" Zeptal jsem se ho.
"Ten hlas znám." Zamumlal a vyšel z bytu.
"Jéj, dobrý den." Pozdravil šéf mého souseda přátelsky.
Oni se znají? Odkud?
"Dobrý den. Jé, to jste vy. Opravdu moc děkujeme za tu kočičku, sám vidíte, jak je úžasná." Uklonil se soused Ryuuji mému šéfovi. Já tedy naprosto nechápal. Proč mu děkují za kočku? A proč o ní říká úžasná kočička?! Vždyť hlídací rotvajler pouští míň hrůzy, jak tohle zvíře, kvůli kterému jsem tak často nucen zažívat záchvaty panické hrůzy...
"Však není zač, jsem rád, že vám dělá radost, povím o tom manželce, taky bude mít radost, že se má kočička dobře."
O příhodě s kbelíkem se ani slůvkem nezmínil.
Chidori vypadala, že by si nás nejradši naservírovala k večeři a tak s ní radši Ryuuji zašel do bytu a nechal nás na chodbě.
"Myslím, že je čas jít." Otočil se na mě šéf a já pouze kývl. Za celý den jsem byl vyčerpaná a vidina té hordy práce navíc mě jen utvrzovala v tom, že dnes budu ve své posteli dříve, než jindy.
"Jistě mě rád doprovodíš dolů, že, Maki." Uculil se na mě šéf a já jsem ho bez sebemenšího protestu následoval po schodech dolů. Dole jsem se s ním rozloučil a chystal se zavřít dveře od vchodu do baráku, když jsem si všiml, jak šéf vytáhl zpoza Bobanova stěrače papírek. Zase ten anonym...
On ale papírek rozložil a přečetl. Viděl jsem, jak mu ztuhla ramena, zbledl, hodil po mě zlostný pohled a odešel beze slova.
Co sakra bylo na tom papírku?!?!!