Hi-Tech - update 1

Píše se rok 2051, už je to 10 let, co svět ovládla AIno-mánie. 'AI', jako umělá inteligence a 'no' jako nano. Po celém Neokiu, nové metropole Japonska, jezdí vlaky zavěšené pod elektromagnetickými dráhami a 'plují' tak ve vzduchu. Auta fungují na podobném principu, veškeré silnice jsou ze speciální slitiny kovu kombinované s nanotechnologií.
Lidem tu pomáhají AI osobnosti, neboli AIG - Artificial Intelligence Guard. Jde v podstatě o osobní pomocníky, kteří jsou naprogramování v PP (Personal Panel). AIGi se vyskytují v lékařství, v armádě, v politice a vůbec po celém světě. Neexistuje snad transakce, která by nebyla jejich prostřednictvím vyřízena.
Panel vypadá jako staré dobré digitální hodinky, takové ty, co se používaly před zhruba padesáti lety. Stačí však kliknout na malý display a nad hodinkami se aktivuje G-terminál (Guard Terminal). Na něm lze nastavit parametry přístroje, stahovat různé gadgety, sledovat televizi nebo telefonovat. Nejmodernější typy modelů už mají v sobě integrované AIG. Ti se liší podobou a funkcemi. Jejich AI se podobá lidské inteligenci a tak se mnozí z nich staly plnohodnotnými společníky.

Jo, já jsem Sheiji Hitoi, je mi 12 a chodím do 7. třídy. Mám rozježené hnědé vlasy, hnědé oči a bez svého červeného šátku na levém rameni se nehnu ani na krok. Pořád nosím svoji školní uniformu. Proč? Má tmavě modrou barvu a tu já prostě miluji, možná ještě víc než domácí ramen. Taky mám PP, i když je to už 3 roky starý model, nechci nový. Táta mi kdysi slíbil, že mi naprogramuje mého vlastního AIGiho. Jenže jen měsíc na to zemřel při autonehodě.
Protože táta byl slavný a uznávaný programátor AIGů, dostali jsme od firmy A.I.G. a.s. hodně peněz. Já bych však radši svého tátu. „Stanice Itary. Stanice Itary.” Ozval se z mikrofonu ženský hlas. Rychle jsem vyskočil.
„Ach. Zase jsem vzpomínal. Asi je to tím, že dneska je 3. výročí tátovy smrti.” Koukl jsem se směrem na zapadající slunce. Dřív jsme měli velký domek na okraji města, teď ale musíme bydlet v centru v malém bytu ve vysokém panelovém domě. Dostali jsme ho od A.I.G. a.s., takže jsem si nemohl stěžovat. Stejně se mi tam ale nelíbilo.

„Jsem doma!” Nikdo neodpověděl. 'Máma je určitě ještě v práci, po tátově smrti musí hodně pracovat. Ty peníze nám nevydrží věčně.' Sundal jsem si boty, uklidil aktovku a chvilku jsem se díval na naši poslední společnou fotku. Nic nenasvědčovalo žádné tragédii. -Píp píp- ozývalo se z mého PP.
„Kdo to může být?” Zvedl jsem hovor.
„Ahojky, Sheiji.” Na panelu se objevila rozesmátá tvář pihaté holky s brýlemi a světle hnědými kudrnatými vlasy. „Ahoj.” Pozdravil jsem svoji spolužačku a taky největší kamarádku Mai.
„Doufám, že jsi nezapomněl na svůj slib.”
„Slib?”
„Ty jsi zapomněl!”
„Nezapomněl, jsem si to odsunul do škatulky 'Na pozdějc'.” Bránil jsem se, ale akorát jsem ji ještě víc rozzlobil. „Máš deset minut!” A s těmito slovy ukončila hovor.
Povzdechl jsem si. S Mai se bylo lepší nehádat.

Nezbývalo, než se zase sbalit a vyrazit. Čekala na mě před velkým obchodním centrem. Nad jeho grandiózním vchodem se vznášely digitální reklamy. Měla na sobě taky svoji školní uniformu. Ta se skládala z tmavě modrého námořnického oblečku s bílým šátkem kolem krku a vysokých bílých ponožek.
„No, že jdeš!” Pozdravila mě zamračením a já jí odpověděl nervózním úsměvem. „Tak už pojď.” Táhla mě do hlubin obchodního centra. „Kam to vlastně jdeme?” zeptal jsem se jí a rozhlížel jsem se kolem, jestli třeba na to sám nepřijdu. Ona se však jen pobaveně usmívala.
V obchodě bylo spousta poletujících reklam a upoutávek na jednotlivé obchody. Celý komplex měl 5 pater a každé zabíralo jen 3 až 5 obchodů, takže se člověk nemusel tlačit v úzkých uličkách.
Mai mě celou dobu táhle jen po jezdících schodech, až jsme dorazili do nejvyššího patra. „Tak jsem tady!” Stáli jsme před oficiálním AIG obchodem. Oficiální byl, protože veškeré novinky se v něm objevovaly už týden před vyexpedováním do ostatních obchodů, dokonce ještě před Internetovým vydáním.

„No, tak pojď! Nestůj tu jako solný sloup!” Než jsem se zmohl na protest, zatáhla mě dovnitř. Obchod byl oficiálně plný lidí. Všude bylo různá příslušenství k PP, od sluchátek k novým 'obalům' na PP, nové modely, AIG a taky spousta upoutávek a reklamních předmětů.
„Vítejte! Jak vám mohu pomoci?” Zeptal se naučenou frází místní asistent.
Než jsem stačil promluvit, už se do toho vložila Maia: „Hledám cool AIGiho pro mého spolužáka.” A aby potvrdila svá slova, zatahala mě za ruku. Asistent významně zamručel. „Ne, to je dobrý, já...”
„Není důvod být ostýchavý, chlapče. Naše firma poskytuje 10 denní plně funkční verze, pokud nebudete s něčím spokojeni, není problém! Nejste si s něčím jist, není problém! Potřebujete pomoc, není problém!” Radostně při každém 'Není problém' rozhodil rukama.
„Naši poradci a asistenti vám rádi pomůžou. Tak máte nějaké preference, co vaše koníčky? Naši AIGiové mají mnoho různých stylů a podob...” Asistent nám poskytl rozsáhlou přednášku a ukázal nám mnoho modelů. Některé vypadaly jako zvířata, jiní jako lidé, pak jejich kombinace i takové co vypadaly jako mimozemské formy života.

Slunce začalo zapadat, když jsme vycházeli z obchodu. „Je mi líto, že jsi si nevybral, ale byla to zábava, ne?” Vesele jsem přikývl. Opravdu jsem si to užil. Když slunce zapadlo, město se rozsvítilo tisíci LED-kami, takže nebylo možné vidět hvězdy. Když jsem bydlel na okraji města, táta mě vždycky bral daleko za město, pozorovat hvězdy.
Pamatuji jsi, jak jsme tam takhle jednou usnuli a domů jsme se vrátili jako dva kýchající a smrkající uzlíky neštěstí. Máma tehdy byla pěkně naštvaná a s tátou jsme pak měli k večeři rizoto. Máma se ale neumí dlouho zlobit, takže jsme po večeři dostali její slavný puding.
Ze vzpomínek mě probralo bližší setkání s pouliční lampou. „Auuu....” Držel jsem si čelo, když mi zapípal PP. „Eh? Zpráva?” Otevřel jsem panel. Zpráva měla však jen soubor, žádnou adresu, ani obsah. „Už jsem viděl lepší spam než tohle.” Odfrkl jsem si a stiskl jsem tlačítko 'Smazat'.
Cestou domů jsem využil náš venkovní celoskleněný výtah, vevnitř byl ještě jeden, ale takhle jsem mohl vidět velkou část města. Sice jsem ho neměl rád, ale rozsvícené město vypadalo opravdu krásně.

-Píp píp- ”[/i]Eh? Už zase?”[/i] Když jsem zkontroloval PP, zjistil jsem, že je to ta stejná zpráva. „Hmm? Copak jsem to nevymazal? Divný.” Opět jsem stikl tlačítko 'Smazat'. Šel jsem si udělat sendvič, máma se pořád nevrátila. Na lednici jsem našel na LCD panelu vzkaz. 'Odjíždím na pracovní cestu, s Maiinou matkou jsem vše domluvila, pokud budeš něco potřebovat stačí jim říct. Máma'
„Aha, tak proto není doma.” Povzdech jsem si. „Mohlo mě to napadnout.” Zaslechl jsem známý pípavý zvuk. „Už ZASE!!” Ano, opět to byl onen soubor.
„Tak, teď už toho mám dost! Buď je ten spamer natvrdlý nebo mám něco s PP!” V rychlosti jsem si udělal sendvič a zaběhl jsem k sobě do pokoje. Pustil jsem počítač a připojil k němu PP.

„Ahoj Virus Hunter, bye bye otravný soubore!” Antivirový program seskenoval celé moje PP, ale nic nenašel. „Eh! To není možný!” zkusil jsem to ještě jednou, ale se stejným výsledkem. 'Normální soubory se nemohou sami od sebe obnovovat... Hmmm?'
Tohle začínalo zavánět záhadou. Otevřel jsem tu zprávu. „T-E-K...?” Pro jistotu jsem spustil ještě několik různých kontrol přímo na souboru. Žádný program však nic nenašel a to byly čerstvě aktualizované a o žádném podivném viru jsem nic neslyšel.
Soubor neměl navíc víc než pár Mega. „Dobře, uděláme pokus.” Na disku jsem vytvořil zabezpečenou zónu, ve které se soubory mohou spustit jen s mým výslovným souhlasem a žádný proud dat nemůže dovnitř ani ven. Soubor jsem do ní uložil a spustil jsem ho. Ukázalo se, že je to archiv. „Doba extrakce... 10 HODIN!!!” Začal jsem vzteky skákat po pokoji.
„Mouuu... Jdu spát, blbej soubor...!” Vlez jsem si do postele a nechal jsem soubor souborem, zítra je sobota a tak budu mít po ranním vyučování spoustu času, si s ním hrát.

„Nějaké potíže?”
„Žádné, pane!” Nahlásil strážník mající noční službu na chodbě A.I.G. a.s. .
„Dobře!” Oba strážníci pokračovali dál ve své noční obchůzce. Bezpečnost byla nutná, společnost, která mohla být zemí sama o sobě, měla mnoho obchodních tajemství a byla také jediná, která začala s AI obchodovat a měla úspěch. Nejednalo se však o společnost, která by své postavení založila na nekalých praktikách nebo podsvětí.
Přesto se v jejich prostorách pohyboval černý stín, který slídil po jistých datech. Přesněji řečeno, stín digitálního světa. Plížil se kyber tunely, uhýbal detekčním hlídkám, obcházel firewally až dorazil ke svému cíli.
Pokud by nějaká pochybná existence hledala něco typu Top-secret, jistě by zamířila do hlavního počítače. Tahle se však už dávno vzdálila z hlavních cest a mířila hlouběji do sítě k jednomu osamělému terminálu, k počítači, který se již několik let vůbec nepoužíval.

Postava se temně zasmála. „Cítím to, je to tady! Lidé jsou tak hloupý, ale musím přiznat. Na tomhle místě by to většina nehledala.” Poťouchle se tiše zasmál. „Já však nepatřím k většině.”
Přiblížil se ke vstupu do počítače, ale najednou jej něco odrazilo a před ním se objevilo spousta oken. „Hmm... Nový typ firewallu...” Potěšeně se usmál. „Výborně, už jsem se začal nudit.” Temný stín se začal formovat, co do teď bylo jen chuchvalec černé mlhy, se zformovalo do humanoidního AIGiho.
Shodil si kapuci svého hnědého a potrhaného pláště a odkryl tak bílé rozčepýřené vlasy s dlouhým spleteným copem. Ten byl tenký a nahoře uvázaný tenkou a dlouhou fialovou mašlí. Rozhodně to však nezavánělo holčičinou. Ledově fialové oči se přivřely potěšením. Znovu se poťouchle zasmál a pustil se do rozbíjení firewallu.
Na rukou měl rukavice s drápy. Jistě přesouval okna, analyzoval, zadával data a celý tento proces mu nezabral ani minutu. „Pff... dětská hra.”

Cestou již nenarazil na žádnou překážku. „To mělo být jako všechno?!” Zeptal se vztekle a vůbec se nesnažil chovat tiše. V tunelu se nikde nic nepohnulo. Tunely mezi oblastmi, a vlastně celý Internet, byly zdigitalizovány a vyobrazeny pro uživatele i AIG jako hmatatelné prostředí. Tunely se proto mohli jevit jako pouhopouhé trubky, kanalizační sítě nebo i jako jeskyně.
Takové designy však byly spíš pro herní prostředí, kluby nebo jen tak pro testovací účely. Firmy dávaly přednost jednoduchému vyobrazení, jako světelné cestě v černém prostoru. Takový vzhled nezatěžoval tolik celkový přenos dat.
Stanul před svým cílem, velké kouli světla. Rozmrzele vstoupil. Uvnitř koule se již nacházela oblast. Vypadala jako celokovový místnost s … „Nic!?!!! Nic tu není!!” Rozzuřeně se rozhlížel kolem a snažil se najít cokoliv, co by připomínalo hledaná data. Prostor byl však prázdný.
Vztekle udeřil pěstí do podlahy a zanechal v ní díru. „Kam to mohli dát?! Je to tedy v hlavním počítači?” Náhle se otočil, přeci tu jen něco zůstalo. Malý zbytek dat, který vypadal jako kus utrhnutého papíru. „... T.E.K. ? Hmmm...”

„Hej... Hej! … HEJ! ...” Ať už mě volal kdokoliv, nereagoval jsem. „TAK VSTANEŠ TY TUPEJ TVORE!!!”
„Uaaah!” Zakřičel jsem a vypadl jsem z postele. „Co, co? Co se děje?”
„Že jsi vstal! Co ti tak dlouho trvalo?!” ozval se znovu naštvaný hlas.
„Ukaž se!”
„Jsem tady! Tady! Na stole!” Otočil jsem se a pohlédl na panel svého PP. V malé kleci, která reprezentuje onu zabezpečenou zónu, byl zavřený AIGi. Jen jsem na něj udiveně zíral. „Hej, tak pustíš mě už ven! I činčily mají větší toaletu než je tohle!!” Vztekle sebou mrskal, až s celou klecí začal poskakoval.
„Hej, hej, hej... počkej! Co ty vlastně jsi!”
„Nejdřív mě pusť, pak ti to řeknu!” Vrčel na mě dál.
„Už vím! Ty jsi ten divný soubor, co mě včera pořád otravoval!”
„To ty jsi otravný!” Začal poskakovat ještě divočeji.

Pyšně jsem se postavil. „Na to zapomeň, z téhle zóny se nikdy nedostaneš! Sám jsem ji vytvořil!” Nebylo těžké uhodnout, že jsem ho naštval ještě víc. „Ne...podceňuj mě!!” Zakřičel a napnul svaly. Klec během chvilky povolila a rozprskla se na milion bajtů.
„To není možný!!”
„Chachá...!! Jsem volný, volný!! Adios, tupče!” A zamířil si to k lince vedoucí do Internetu. „Na to zapomeň!” Zakřičel jsem a spustil jsem proces mazání. „Bye, bye vire!” Zmáčkl jsem tlačítko 'OK'. Tedy myslel jsem si to, ale on mi prostě posunul okno. „Jen počkej!”
Zuřivě jsem ťukal do panelu a on mi s oknem pořád utíkal. Nakonec jsem ho však zahnal do rohu, kde neměl kam utéct. „Game Over!” Jakže, je to s tím přísloví, že myš zahnaná do rohu se nebrání. Myslím, že autoři by ho měli zaktualizovat, neboť tato myš mi okno doslova sežrala.
Nevěřícně jsem na něj zíral, říhl si. „Vyplivni to! Okamžitě to vyplivni!!” Křičel jsem a mával jsem při tom s PP. „Přestaň!!” Křičel, zatímco se odrážel od všech možných stran systému. „Budu zvracet!”
„N-Ne! Opovaž se!” Bylo však pozdě, vyzvracel se do koše.

„Proč jsi to udělal?!”
„Snad si myslíš, že nechám vira pustošit síť!”
„Já nejsem vir!” Bránil se a jeho tmavě modré a divoké vlasy se naježily, takže vypadal jako dikobraz. Trošku jsem se uklidnil a začal jsem si ho blíže prohlížet. Vlasy mu sahaly až ke kolenům, oči měl taky tmavě modré a na pravé tváři měl tři dlouhé rovnoběžné jizvy. Na sobě měl jen dlouhý rozepnutý kabát bílé barvy a volné hnědé kalhoty s tlustým černým páskem. Červený šátek měl uvázaný přesně tam co já. Vedle nepřítomnosti bot mě překvapili jeho ruce.
Tmavě modré bezprsté rukavice nebyly ničím zvláštním, co mě udivilo bylo to, co následovalo za nimi. Vypadalo to jako okovy, nemělo to však řetězy a bylo to mohutnější než okovy, které se používaly ke spoutání zločinců.

„Jak dlouho na mě budeš ještě civět?!... Úchyle!”
„A co si sakra myslíš, že děláš v mém PP?”
„Jak to mám vědět? Sotva jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem v tý divný kleci!”
Naši hádku přerušil pípavý zvuk. „Ach ne, budík! Musel jsem zaspat!”
„Hej, co je? Co tak lítáš?”
Měl jsem jen deset minut na to, abych chytl vlak, jinak bych přišel pozdě do školy. Nikdy bych neřekl, co všechno se během té doby dá udělat. S úlevou jsem se rozvalil na sedačku. „Hej, hej... Co tě to popadlo?”
„Aaa... Buď zticha, stejně je to tvoje vina!”
„Co má být moje vina?!”
„Kdyby jsi mě včera tak neotravoval, nemusel bych dlouho do noci přemýšlet, co s tebou dělat!”

„Vždyť jsem ti říkal, že nevím jak jsem se tam dostal!”
„Vážně?” Zeptal jsem se ho nevěřícně a on mi odpověděl sebejistým kývnutím. „No, možná máš pravdu.”
„Vždyť jsem to celou dobu říkal!” Uraženě se otočil.
„Jak se jmenuješ? Já jsem Sheiji.” zeptal jsem se ho přátelsky.
Udiveně se na mě otočil. „Jméno? Co je to jméno?”
„Eh? Musíš přeci mít jméno nebo aspoň označení.”
„Vypadám snad jako balík, abych měl razítko?!”
„Nemusíš se hned tak čertit!” Zamyslel jsem se. „Tek.”
„Tek? Co to má bejt?”
„Tvoje jméno.”
„EH! Si děláš srandu!” Tvář se mu zkroutila čistým zděšením.

„Buď zticha jsi hlučný!” Okřikoval jsem ho, protože se na nás ostatní pasažéři začali otáčet. Naštěstí tohle byla moje cílová stanice, takže jsem rychle vyběhl. „Tak se jmenoval ten soubor ze kterého jsi se objevil.” Nespokojeně zavrčel.
Do školy jsem to stihl přesně na zvonění. Zašeptal jsem mu: „Hlavně buď zticha! Nechci mít ve škole kvůli tobě potíže.”
„Jo, jo.” Otráveně odpověděl a natáhl se na podlahu.
„Copak to tam máš, Sheiji?” Skoro jsem se chytal stropu, jak mě Mai vyděsila.
„V-Vůbec nic, vůbec nic!” Lhal jsem. Určitě by se mi vysmála a nebo nevěřila, že mám AGIho z pochybného souboru. Ale určitě by byla naštvaná, protože se včera snažila mi jednoho pořídit, ale já ji odmítl.

První hodina naštěstí proběhla v pořádku. Naše třídní učitelka Mariko-sensei je moc milá paní a má legračního AGIho. Ten vypadá jako školní tabule s rukama, nohama a knírem s hustým obočím. V jedné ruce má vždycky křídu a s tou si maluje po vlastním těle. Je s ním taky velká legrace, při testech je sice přísný, ale spravedlivý.
„Nudím se.” řekl Tek.
„Pšššt... Buď zticha! Slíbil jsi mi to!” Káral jsem ho polohlasem.
„Já se nudím!” Tvrdošíjně opakoval.
„Tak si najdi nějakou zábavu a neotravuj mě!” Skončil jsem další naši hádku.
„Šíííš...” zamumlal, ale už jsem ho pak neslyšel.

Další hodinu byl zeměpis. Pan Tabule nám zrovna vykládal o Itálii. „Tak tady ta země, která se podobá ukousnuté botě je Itálie.... COŽE!!!” Obrázek země, měl opravdu v dolní části vykousanou díru. Třída se rozesmála.
„Kdo to byl!? Kdo se opovažuje rušit moji třídu!? .. I vy madam?” Pan Tabule svěsil unaveně ruce. Mariko-sensei se taky smála. „Ale, ale... Přece se nebudeme rozčilovat kvůli malému vtípku. Tak, kdo to rozbil, ať to opraví.” Nikdo se však nehlásil. „Nikdo potrestán nebude.” Ani teď se nikdo nehlásil, všichni se jen koukali na učitelku.
„No tak.”
Mai se postavila. „To jsi byla ty?”
„Ne, sensei. Ale myslím si, … Co když to nebyl nikdo od nás? Chci říct, nejsme sice příkladná třída, ale... nikdo by tu nezapíral něco tak malého.”
Mariko-sensei s ní souhlasila. „Kdo to však byl?! Kdo se opovážil ničit moji bezchybnou výuku!!” Rozčiloval se dál pan Tabule. „Hej, kdo se tu směje?!”
A opravdu, odněkud se ozýval chichot. Hrklo to ve mně a rychle jsem si, co nejnenápadněji, zkontroloval PP. „Není tu!” Zamrazilo mi v zádech, ale to nejspíš bylo kvůli Maině pronikavému pohledu.
„Tak přeci jen něco schováváš! Neříkej, že jsi to udělal ty?”
Vylekaně jsem vyskočil na nohy. „Ano, .. tedy ne... chci říct...” V panice jsem se podíval na LCD tabuli a spatřil jsem Teka, jak pomalovává mapu grafity.

„Teku!! Okamžitě s tím přestaň!” Všichni se otočili na tabuli a pan Tabule málem dostal digitální infarkt, když to vandalství viděl. „Ty chuligáne!!”
Tek na něj však jen vyplázl jazyk a pak se chvíli honili po celé obrazovce. „Stůj ty, nedomrlče!”
„Bleee!”
„Sto let vědomostí!” Zakřičel a mrštil po něm obří knihou, kterou si zdigitalizoval. „Uah!”
„Teku!” Zakřičel jsem, ale pro prach jsem neviděl, co se stalo.
„Ha! Možná jsi chuligán, ale i tak jsi musel pochopit váhu dobrého vzdělání!”
„Jo, jo!”
„Cože?”
Prach se rozestoupil a ukázal Teka, jak sedí na špičce zaražené knihy. „Minula mě o tisíc let!” A zas udělal na Pana Tabule obličej. „Tyyyy....”
Najednou něco za Tekovými zády vyskočilo a praštilo ho to do hlavy. „Jeiii!” Zakřičel a bolestně skuhral, když se zvedal.

„Kterej?!”
„Než začnete mluvit, měl by jste si aktualizovat slovník!” Příkře mu odpověděl ženský AIGi.
„To je Memo!” Zakřičel jsem, Maiin AIGi. „Holka, jo?”
Memo patřila mezi humanoidní modely. Se svým koštětem dokázala vymést i ty nejotravnější viry. Hodně se podobala Maie, jen měla vlasy rovné a krátké. A jako správná uklízečka, měla na sobě uniformu služebné i se všemi potřebnými volánky. Většinu času působila neústupně a rozhodně, měla vak velikou slabost pro cokoliv malého a chlupatého.
„Si myslíš, že se tě leknu?” Zakřičel Tek a rozběhl se proti ní. Memo se rozmáchla koštětem, Tek se sklonil a kotoulem se jí dostal za záda. Než se stačila otočit, byl pryč.
„Ty! … Větrné tornádo!” Máchla koštětem a větrný vír smetl vše v cestě, jen ne Teka.
„Proč já!” Křičel lapený Pan Tabule, zatímco mizel v dáli.

„Podívej co jsi udělal!”
„Kdo? Já? To ty jsi ho poslala za hranice Internetu!”
„Extra zameták!” Memo začala koštětem před sebou velmi rychle zametat a mířila si to na Teka. Ten jí však v polední chvíli přeskočil a … „Takže bílé, jo?”
Všichni přihlížející měli naprostý zásek.
„Tyy... ÚCHYLÉÉÉ!!!” Rozkřičela se rudá Memo. „Mega facka!!” Jediným úderem ho poslala zpátky do mého PP. Urovnala si sukni se zástěrou. „Slečno Mai, prostor je již vyčištěn.”
„Ah...” Mai měla tik v koutku úst. „Dobrá práce.” Memo se vrátila do svého PP.
„Vy-čištěno... Vždyť to vypadá ještě hůř.” Ohodnotil jsem zkázu na obrazovce, z mapy Itálie zůstalo už jen pár cárů.
Zbytek vyučování jsme strávili s léty osvědčeným způsobem, s papírovými knížkami. Potom co se Tek probudil, začal trucovat. Jeho hrdost musela hodně utrpět, když ho porazila holka. Chvíli se mi však zdálo, že se usmál.

'Jsi vážně divný...' Pomyslel jsem si a usmál jsem se taky.
„Mmmmm....” Protáhl jsem se. „To byl den.” V sobotu nám škola končila v poledne.
„Sheiji, máš něco v plánu?” Zeptala se mě Maia. „Vůbec nic, co zajít do toho obchodního střediska, co jsme byli včera? Třeba mi něco řeknou o Tekovi.” Navrhl jsem.
„Ty jsi si ho normálně nekoupil?” Zeptala se mě, když jsme opouštěli školní pozemek. Musel jsem jí to říct. „Eh? To zní dost neuvěřitelně.”
„Právě proto, jsem o tom nechtěl mluvit.”
„Třeba se ti do PP dostal tajný vládní program.” Škádlila mě.
„Neblbni! Který vládní program by holkám koukal na kalhotky?” Slyšel jsem jak si Memo uraženě odfrkla a Tek se hihňal.
„No, na tom něco bude.”

Když jsem byli před obchodem, zarazil jsem se. „Co se děje?”
„Tak mě napadá. Jestli není Tek oficiální AIGi, nebudou si ho chtít nechat? Možná ho vymažou.”
„Vymažou?” Tekovi se hlavou začali honit strašidelné myšlenky. „Ne, ne! Já tam nechci! Pojďme jinam!! Ne, ne!”
„Buď zticha!” Okřikla ho Memo. „Děláš jenom potíže. Jsi k ničemu!”
„Bleee!”
„A dost!” Utnul jsem jejich hádku. „To už by stačilo! Už žádné hádky!” Unaveně jsem si povzdechl.
„Možná nebude dobré tam Teka brát. Vždyť nic špatného neudělal.” Teky mi horlivě přikyvoval.
„Dobře, když myslíš.” Vzdala to Mai. „Ale, jestli ještě jednou něco uděláš. Nahlásím tě na centrále!” Pohrozila mu.

Pak jsme se rozloučili. Mai bydlela na opačné straně centra než já. Mě měl vlak jet až za 10 minut, takže jsem si sedl na nádraží. „Uf. Zachráněn.” Ulevil si Tek.
„Rozhodně jsi se o to moc nezapříčinil.” Připomenul jsem mu.
„Memo... Asi jsem se zamiloval.” Řekl se zasněným úsměvem a hladil si tvář, kde mýval všech pět prstů. Zasmál jsem se. „Jsi vážně divný.”
Najednou se halou rozlehl křik. „Co se to děje?” Vyskočil jsem na nohy a prodral jsem se davem.
„Ten vlak se zasekl!” křičeli lidé v panice. Měli pravdu, jeden vlak, co zrovna odjel se zastavil na trase. „Co je? Proč se ten vlak zastavil?”
Jeho bezpečnostní systém se spustil a pokusil se vlak uchytit fyzicky. Jenže některá zařízení prostě vybuchla a tak se vlak uchytil jen na pár článcích. „Ten vlak! Tím přeci jela Mai!” Zakřičel jsem a rozběhl jsem se zpátky.

„Co chceš jako dělat?”
„Nevím, něco vymyslím!”
Vylezl jsem na na střechu nádraží, potrhal jsem si přitom oblečení, ale na tom nezáleželo. Po nosném mostu začaly přeskakovat elektrické výboje a několik nich způsobilo explozi. Z vlaku se ozývaly vyděšené výkřiky a lidé se drželi čeho se mohli.
„Nejde to! Dveře se nechtějí otevřít!” Dveře, ani mezi vagóny, nereagovaly. „Co budeme dělat?”
Mai se třásla, ale snažila se udržet v klidu. „AIGi!! Má tu někdo dobrého AIGiho?” Rozkřičel se starší pán. „J-Já!” Přihlásila se Mai. „Memo! Běž tam nastolit pořádek!”
„Ano, slečno!”
Memo se, přes terminál na dveřích, přesunula do vnitřního systému.
„Memo, vidíš něco?”
„U všech smetáků, tady je virů! Slečno Mai, celý systém je napadený viry!”
„Dokážeš je zlikvidovat?”
„Samozřejmě!”

„Hej, kluku kam to běžíš!?!” křičel za mnou zaměstnanec drah, když jsem přelézal bezpečnostní plot, dělící střechu od nosného mostu. Se žuchnutím jsem dopadl na železo-betonovou konstrukci.
„A co chceš dělat jako teď?”
„Použiji bezpečnostní žebřík, co je každých 100 metrů.”
„A potom?”
„Dostanu se do vlaku.”
„A potom?”
„Aaah, buď zticha, tak do předu to promyšlený nemám!” Spustil jsem žebřík, sešplhal jsem a začal jsem kopat vší silou do otevíracího tlačítka. „Otevři se!” Lidé z vozu to vyděšeně pozorovali. Najednou se dveře otevřely. „Hurá!” Skočil jsem dovnitř.
„Tak co říkáš, ještě pořád jsem neužitečný?” Ozval se Tek.
„Cože? Ty jsi v interním systému?”
„Jup. Je to tu celý zavirovaný. Každej vagón, tenhle je už čistý.”
„Fajn lidičky, můžete ven!”

„Chlapče, zešílel jsi? Mohl jsi se zabít!” Křičela na mě průvodčí. „Není čas na řeči, rychle ven! Pomůžu ostatním!” Nemusel jsem je přemlouvat, vlak se otřásl a pasažéři sebou hodili.
Vyhlédl jsem z okna, pod vlakem se už shromáždila policie a hasiči.
„Hej, Sheiji. Další dveře jsou čistý!”
„Výborně.”
Takhle jsme osvobodili pasažéry zadních vagónů. Musel jsem si však pospíšit, jestli se mi nepodaří obnovit elektromagnetické zavěšení, celý vlak spadne na zem a kdo ví kolik škod to může napáchat. Zběžně jsem vykoukl z okna, policie kompletně zablokovala silnice a začala evakuace z přilehlých budov.
Zrovna když jsem se chystal otevřít další dveře, tak se otevřely a v nich stála... „Mai?”
„Sheiji? Co ty tady děláš?”
„Záchranná akce!” Odpověděl za mě Tek. „My taky!”
Vlak se znovu nebezpečně otřásl a jedno ze zakotvení se uvolnil. Vlak však ještě vydržel, dokázal se udržet i s méně než polovinou zakotvení. Tímhle tempem se však určitě zřítí.
„Vzadu je to čistý, pojďme dopředu!” Zavelel jsem. Tek si přidal k Memo a třebaže mu to pořád zazlívala, byli dobrý pár.

Konečně jsme dorazili k posledním dveřím do strojovny vlaku. „Stát!” Zakřičel na nás záchranář, který se dostal do vlaku. „Okamžitě, opusťte prostor!”
„Tam je ještě člověk!” Protestovala Mai.
„O toho se postarám! Vy musíte pryč!” Tlačil nás ven. Memo najednou zakřičela.
„Memo! Memo! Odpověz mi! Memo!” Já i Mai jsme se znovu vnutili dovnitř.
„Teku, co se stalo?”
„Jen jsme našli bastarda, který za tímhle vším stojí!” Zavrčel Tek. U hlavního kontrolního panelu stála postava zahalená v plášti. Přemisťovala, přepisovala a mazala data, jak se jí zlíbilo.
„Hej, okamžitě s tím přestaň!”
„A to jako proč? Zrovna mě to začalo bavit.” Postava se otočila.
„Třeba proto, že mi lezeš na nervy!”
„Hoo...”
„Hej, Mai! Stáhni Memo!” Zavolal Tek a otočil se na zemi ležící Memo. „Dám mu ránu i za tebe.” A usmál se. „Dveřní systém je vyčištěný, odtáhněte toho člověka!”

Záchranář ho podal svým kolegům, kteří jej následovali. „Ještě ty děti!”
„Memo? Jak se cítíš?” Zeptala se Mai, jen co se objevila v PP. „Žádná vážná poškození. Je mi líto, že jsem nesplnila úkol.” Omluvně se uklonila.
„To je v pořádku. Hlavně že jsi OK.”
„Mai, jdi s nimi! Já a Tek tu máme ještě práci!” Vítězně jsem zvedl palec, abych ji uklidnil.
„Tak, Teku, teď je to na nás!”
„Nadělám z něj binární slabiky.”
„A dost!” Zakřičel neznámý hlas, patřící speciálnímu záchrannému AIGovi. „Vzdejte se a vaše vymazání bude bezbolestné!” Záchranný model v ruce zatočil hasičskou sekyrou. Sám vlastně hasiče připomínal. Záchranář se mě mezitím snažil vytlačit z kabiny. „Už jsi udělal dost, chlapče! Teď to nech na nás!”
Kapucín se však jen poťouchle ušklíbl. „Zkus to!”
„Áááááá...!” Hasič po něm sekl sekerou, ale zdálo se, že to nemělo žádný efekt. „Dalšímu úderu se už nevyhneš!”
„To si nemyslím.”
„Co?... Uh...Aaaargh!” Hasič vybuchl a nezůstal po něm ani bit.
„Ne!” Zakřičel jeho majitel.
Náhle se celá kabina zatřásla, já upadl do předu a záchranář spadl zpátky, dveře se zavřely a uvěznili mě v řídící místnosti. Tlumené hlasy mi řekly, že musejí pro nějaké nářadí či co.

„Teď už nás nikdo nebude rušit!”
„Ty, bastarde!”
„Tak co říkáš na to, čeho jsi byl svědkem?”
„Co říkám!” Tek napnul svaly a z plných plic zakřičel: „Že není čemu svědčit! Idiote!” Poryv větru mu sfoukl kapuci a odhalil bílé vlas. „Jak můžu svědčit, když to bylo tak rychlí, že jsem nic neviděl?!”
Bělovlasý zatnul pěsti a zaskřípal zuby. „Ty si ze mě budeš dělat legraci?!” Prudkým pohybem shodil plášť a odhalil přiléhavou kombinézu tmavě fialové barvy. Nad kotníky měl stejné okovy, jako Tek na rukou. Na botách měl hrozivě vypadající drápy, tak jako na rukou.
Na kombinéze měl černý pruh, který tvořil pásek a táhl se prostředkem nohou až dolů. Takový pruh měl i na rukou.
Náhle vyrazil a Tek se stihl jen tak tak ubránit. Úder ho odhodil do dálky. Nepoužít okovů jako štítu, skončil by jako sekaná.

Úlevně jsem si vydechl. Tohle mě vyděsilo. Tek se zasmál a neznámý také. Potěšen si olízl drápy. „No, fuj! Slyšel jsi někdy něco o hyeně?”
„??...”
„Hygieně! Hygieně!” Křičel jsem já, jakmile jsem se probral.
„No jo, to je pořád!”
„Vtipálek, huh?” Bělovlasý se na něj podíval s nenávistí. Začínal mu opravdu lézt na nervy.
„Aspoň nejsem mrzout jako ty.” Prostor ovládacího centra se náhle několikrát krátce ztratil ve tmě a pár míst samovolně vybuchlo. „Hej, hej!”
„Zdá se, že jsem to trošku přehnal.”
„Trošku?! Blázníš?!” Rozkřičel se Tek.

„Už jsem tu plýtval časem víc než dost! Je načase to skončit!” Zaujal bojovou pozici.
„Skončit? Vždyť jsem ani nezačal!” Tek zahájil první útok. Jejich pěsti lítaly vzduchem tak rychle, že to vypadlo, že jim narostlo několik nových párů rukou. Odskočili od sebe.
„Jsi dobrý.”
„Ty taky.” Oba se tiše zasmáli. Začali okolo sebe kroužit. Tek vyběhl do útoku, ale podlaha se začala třást, praskla a zvedla se. „Uaah!” Křičel Tek, který střemhlav padal na vetřelce. Trefili se hlavičkou o hlavičku.
Skutáleli se. „H-Hej! Sheiji, co se děje?!”
„Lokomotiva se uvolnila, už moc dlouho nevydrží!” Křičel jsem a objímal strojvedoucího křeslo „Teku! Hoď sebou!”

„Dělám co můžu!” Tek se zvedl a třel si čelo.
„Tek?... T-E-K?” Hláskoval bělovlasý.
„Jo, to jsem já! Co má bejt?” Zaujal, bojovou pozici.
Dal se do neřízeného smíchu. „Hej, hej... Že by se mu pomíchaly bajty?”
„Je to neuvěřitelné!”
„To ty jsi neuvěřitelný!” Řekl otráveně Tek.
„Koho by napadlo, že to co hledám jsi ty!” Otočil se na Teka a měl ve tváři široký úsměv šílence. 'O, ou...'
„Jak to myslíš?”
„Jednoduše. Už je to dlouho, co mě naprogramovali, ale protože jsem se ukázal být nekontrolovatelný. Rozdělili moje data do částí a uskladnili je na různých místech. A ty...” Ukázal na něj. „Jsi moje poslední část. Pak už mi v uskutečnění mého plánu nebude nikdo moct zabránit!”

„Víš tak mě napadá....”
„?”
„Když jsi byl tak nekontrolovatelný, proč tě rovnou nevymazali? Nebylo by to jednodušší.”
Bezradně pokrčil rameny. „… No, lidi jsou tupý tvorové, ne?”
„Jo, to dává smysl.”
„Hej, na čí straně vlastně jsi!?!” Okřikl jsem Teka. Vlak se znovu otřásl, zakřičel jsem.
„Sheiji! Fajn, je mi jedno, jestli ji můj taťka nebo mamka. Tohle musí přestat!” Znovu došlo k výměně pěstí, ale ani jeden z nich neustoupil.
Tek došlápl, ale podlaha se pod ním probořila a on ztratil balanc. „Mám tě!” Jediným úderem ho odhodil na metry daleko. To však nebylo všechno, Tek ještě ani nedopadl na zem a už do něj znovu bušil. Nebýt blízkého výbuchu, který je oddělil, měl by Tek potíže.

„Pff... Šťastná náhoda.”
Nejvíce poškozená místa se stávala poloprůhledná až průhledná. Tekova data pomalu mizela. „Teku!”
„Je konec!” Rozběhl se zasadit poslední ránu. „TEKUUU!” zakřičel jsem a najednou jsem měl pocit, že tam stojím s Tekem. Ne, já jsem Tek. Naplnilo nás horko a my jako jeden, jsme ho udeřili veškerou silou, co jsme měli. Odletěl na druhou stranu systému.
„T-To není možný!” Tekovi oči a okovy modře svítily energií. Systém se znovu otřásl a následující výbuchy byly silnější, než kdy předtím. Systém se hroutil. „Teku! Teku!”
„Neřvi, už jsem zpátky!” Pořád se držel za žaludek, ale byl v pořádku.
Vlak se ještě víc propadl a teď visel kolmo k zemi. Křičel jsem a protože systém zkolaboval a on už nic neblokoval, šli dveře otevřít ručně. Šplhal jsem jak nejrychleji to šlo, na posledním skoku se lokomotiva utrhla. Jen tak tak mě uchopili záchranáři, kteří mezitím zajistili vlak pomocí speciálních nano lan.

Úlevně jsem si vydechl a hned na to jsem omdlel. Očividně sem se nikdy nenarodil na to být hrdinou. Když jsem se v nemocnici probudil, dostal jsem vyhubování od Mai, Mariko-sensei i mámy přes Internet. Po úvodu následovalo děkování a objímání.
Přišel i ředitel drah a poděkoval mi za záchranu cestujících i jeho zaměstnanců. Díky mému zásahu, vznikly pouze materiální škody. Nikdo nebyl vážně zraněn. Připadal jsem si strašně trapně, a když se mě zeptali na co jsem myslel, odpověděl jsem: „Že mě Mai pěkně seřve, jestli ji nezachráním.” Odpověděl jsem upřímně. Taky jsem to od ní schytal.
O pár dní později mi poděkoval i sám ředitel A.I.G. a.s. Na Teka nic neřekl, takže se mi ulevilo. Novináři mě ještě chvilku pronásledovali, ale máma, co se předčasně vrátila, je držela ode mě. Taky mi vyčetla, že se až moc podobám tátovi, on se prý taky po hlavě vrhal do nebezpečí. Pak tiše řekla: „Táta je tam nahoře na tebe pyšný.”

Po týdnu se vše vrátilo do zaběhnutých kolejích. „Hej, Teku?”
„Hmmm?”
„Co myslíš? Potkáme ho ještě?”
„Jo, určitě jo.”
„Kde bereš tu jistotu?”
„Já bych se rozhodně vrátil.” Široce se na mě usmál.

Bělovlasý seděl pod uschlým stromem, díra v žaludku se už z poloviny zahojila. „Sakra! Příště tě dostanu! Stanu se kompletním a pak... se pomstím lidem, co mě odhodili!” Zvedl se, rozdrtil data stromu a přetvořil si je na plášť. Zmizel ve stínech podsvětí, starého Intenetu, kde se shromažďovali všechny pochybné AI existence.