Home-cože to? (21.kap.) Runner

Rána do obličeje bolela, ale tahle rána do ruky snad bolela ještě víc. Možná to byl jen klam těla. Přeci jen, čím víc je místo zranění blíž k mozku, tím silnější signály posílá do centra utrpení. Kousla jsem se do rtu a trochu kníkla! Nebylo to příjemné, ale snést se to dalo, do jisté míry. Ostatní byli celkem v šoku, že jsem ani neupustila pálku. Přesto, že bylo jaksi zbytečné jí stále pevně až křečovitě svírat. Za to, že se míček dotknul mého těla, jsem dostala metu zdarma. Hodně jsem se přemáhala k tomu, aby si právě probíhajících pichlavě nepříjemných impulzů do levého zápěstí, nikdo nevšiml. Když jsem se přemístila na první metu, začalo mě ve zraněné ruce nebezpečně škubat. Snažila jsem se na to nemyslet, ale můj dech se nenápadně zrychlil.
Bojovat s vlastní bolestí je vážně odvážný výkon, možná je až idiotský… Obzvlášť, když na vás přitom všichni debilně zírají a čekají, kdy se jako zhroutíte. Takovou radost těm pakům neudělám! Ještě jim ukážu pravej talent zlatého pálkaře! Bohužel teď jsem musela přečkat jinou roli. A to roli běžce v poli, což nebyla zrovna jedna z mých předností. Přesto jsem si v tom vedla a hlavně věřila víc, než jako jeden z polařů. Podle mé skromné dedukce jen stačí rychle běžet k další metě a nenechat se přitom vyautovat. Nádech, to zvládneš, River! A dlouhý výdech!

Po mně šel na pálku starší Miller. Jack a jeho styl není na super nadhazovačské eso vůbec špatný, ale přeci jen měl pár nedostatků v až příliš pevném postoji. Ale věřila jsem mu. Nic jiného mi ani v tuhle těžkou chvilku nezbývalo. To určitě zvládne, musí. Stres v důležitých momentech zvládá z nás všech nejlépe. Je tím pádem panem nepřekonatelným na vyhrocené situace.
Připravila jsem se na běh ve stejnou chvíli, jako se soupeřův nadhazovač postavil do útočící pozice. Napřáhl se. Další nádech do mých plic a… šlo se na věc! Při rychlém nadhozu jsem se rozeběhla a co nejrychleji jsem se snažila dostat k druhé metě! Zvládla jsem to! A protože náš neobvyklý pálkař Jack odpálil míček překvapivě dobře, a protože našim soupeřům jeho poskakování dělalo neskutečné problémy, běžela jsem ihned bez přestávky ke třetí metě! Tam se opět ozvalo moje bolavé zápěstí a já jako na povel malinko zpomalila v klusu. Semkla jsem rty pevně k sobě a překonala křeče! Než jsem se nadála, probíhala jsem přes domácí metu a získala tolik potřebný bod pro svůj tým.
Kluci na lavičce začali jásat a já jejich nadšení sdílela. I přes veškerou bolest, která procházela mou levou rukou, jsem se na ně hřejivě usmála a pomalými kroky přisedla na naší veselou lavičku.

„Dobře si jim to nandal!“ Křikl Kyle a rovnou mě zvesela objal kolem ramen. Z druhé strany se k němu přidal Peter, takže jsem neměla kam utéct. Jeho hláška taky nesla vrchol inteligence.
„Úplnej masakr, kámo!“
„I když to teda nebyla tvoje běžná situace. Zvládl si to dobře,“ řekl mi Bart, což od něj vlastně byla pochvala, a Alan jen ukázal prst nahoru. Lio měl dál nepřítomný výraz, ale mě neušel jeho úsměv.
„Díky, ale moc to nepřehánějte. Zkazil jsem to.“
„A co přesně?“ Zeptal se Frenk a mírně se na mě usmál. Měla jsem ho čím dál tím víc raději.
„Ten odpal přeci… já…“
„Tím se netrap, Škvrně. Body jsme získali,“ dodal Frenk a při jeho slovech mi Felix rozcuchal vlasy.
„Jo, Frenký a kapitán kvůli tobě doběhli taky domů.“
„Tak pojď, mistře, a sedni si mezi nás,“ ozval se znovu Peter a společně z Kylem a Montym ukázali na volné místo na lavičce mezi nimi. Snažila jsem se nezrudnout, ale moc to nešlo. Milovala jsem je.
„Když na tom trváte.“
…
„Ukaž ruku,“ ozvalo se najednou nade mnou a k naší lavičce přisedl Harry se znepokojeným obličejem. Nechtěla jsem, aby to viděl, jelikož mi bylo jasné, že to musí být napuchlé a červené.
„Nic mi není.“
„Říkám, ukaž mi tu ruku!“
„A já říkám, že jsem v pohodě!“
„Reve, ukaž mi do pr**le tu ruku, a hned!“
„Fajn!“ Vzdala jsem to po jeho přísném zeleném pohledu a ukázala mu to, co jako chtěl.
„Začíná ti to otýkat… Nedá se nic dělat, končíš,“ oznámil mi po chvilkovém zkoumání mé ruky.
„Cože!? Ani mě nehne!“ Vykřikla jsem zarputile a nehodlala utéct hned po prvním zásahu.
„Prostě už tě do hry nepustím, jasný!?“
„Ale, Harry! Já to zvládnu, ani to nebolí, vidí…. AUU!“ Začala jsem a Harry mi naschvál stiskl dlaň.
„Takže nebolí, jo?! Jdeš ven a konec!“
„Ne!“ Trvala jsem na svém a snažila se zakrýt novou bolest, kterou mi Harry způsobil.
„Tady neplatí demokracie sakra! Jsem kapitán a říkám, že jdeš ven!“
„Nech mě ještě hrát, Harry! Prosím, jen… dej mi jednu směnu! Prosím!“ Byla jsem zoufalá a myslím, že i můj kapitán to na mě poznal. Dlouze se podíval do mých modrých pevných očí a pak stočil svůj pohled na výsledkovou tabuli, která svítila na opačné straně hřiště. Na celé lavičce bylo ticho, až…
„Holly, přines obvaz a led. Stáhni mu jí a leduj to, než přijde na řadu na pálce,“ zavelel Harry.
„To myslíš vážně?“ Zeptala se ho stroze jeho blonďatá sestra a nevěřila vlastním uším.
„Jo myslím, a hejbni sebou.“
„Jak je libo, kapitáne,“ řekla mu se stejně ledovou tváří a na chvíli odběhla dovnitř do kabinky.
„Díky, Harry,“ zašeptala jsem a plná úlevy se pousmála. Holly se za dvě minuty vrátila a posadila se i s veškerým zdravotním náčiním vedle mě. Nastavila jsem poslušně ruku a nechala se obvázat.
„Tohle je naposled, co si mi odporoval, rozumíš?!“ Řekl mi vážným tónem Harry a já nepochybovala o tom, že to myslí smrtelně vážně. Už jen ten fakt, že nikdo za celou dobu nepromluvil, dělalo samotnou nezpochybnitelnou vážnost situace. Já si ale dovolila trochu se pousmát.
„Říkal si, že je musíme za každou cenu porazit.“
„Za tuhle cenu ne,“ přiznal Harry trochu sklesle a raději svůj pohled věnoval hřišti.
„Pak to udělám, kapitáne,“ řekla jsem vážně a byla rozhodnutá trochu víc se do toho opřít.
„Uděláš co?“
„Náskok,“ odpověděla jsem jen svému kapitánovi a hodila po něm odhodlaný výraz.

„Jseš si jistý?“ Zeptal se mě Leny asi pět minut po tom, co mi Holly zafačovala levou ruku a trochu jí tak zpevnila. Už teď jsem cítila menší úlevu. Bolest trochu polevila, to bylo super. Můžu to zvládnout.
„Neboj se, Leny. Zvládnu to.“
„Já vím, že jo. To mě ale nepřinutí, abych se o tebe nebál.“
„Bude to dobré, uvidíš.“
„Hlavně opatrně, Zlato,“ řekl a vzal mě nenápadně ruku, kterou trochu majetnicky stiskl. Roztomilý.
„Jako vždycky,“ usmála jsem se na něj a na oplátku sevřela tu jeho. Měla jsem ráda jeho přítomnost.
.

****
K velkému šoku všech přihlížejících a dokonce i našich soupeřů, jsem nastoupila pyšně na třetí odpal třetího pálkaře! Úspěšný Harry s ještě úspěšnějším Frenkem už byli v poli a čekali na moji rozhodující střelu. Byli teď běžci a spoléhali na mě a na můj tolik očekávaný jistý Home-run! Nesmím je proto zklamat a dát do toho kousek ze své staré duše, kterou jsem musela kvůli sobě schovat před ostatními. Teď ale odolám a udělám to tak, aby si nikdo nevšiml… nevšiml si mého skrytého talentu, zapomenutého kvůli jedné vadě na kráse.
Nadechla jsem se a dlouze vydechla. V levém zápěstí mě stále škubalo a stále to narušovalo mojí rovnováhu, proto jsem možná ani neměla na výběr a musela jsem to ukázat světu.

Hleděli na mě celou dobu… i na to jak se narovnávám,… dělám krok do strany a přetáčím své tělo…
Užasle zírali na to, jak jsem se na domácí metě otočila a s vážnou tváří přeručkovala ruce na pálce. Stále jsem teď stranově převrácená a trochu se ušklíbla na soupeřova nadhazovače.
Přeci jen nečekal, že se z ničeho nic postavím jako když odpaluje levák. Rozhodilo ho to, i zbytek jeho týmu. Své kluky jsem raději vidět nechtěla.

Nadhazovač našich soupeřů se naštval, moje arogantní postavení ho vytočilo, a tak se napřáhl víc než před tím a vystřelil na mě míček raketovou rychlostí! Já se nedokázala neusmívat a na poslední chvíli jsem opět viděla vše jako ve zpomaleném filmu! Pohledy ostatních, letící míček a mojí kovovou krasavici, která svištěla vzduchem! Narazila do bílého míčku a ten vyletěl vysoko do oblak!
Běžci se dali do pohybu, ale nespěchali. Společně se mnou doběhli lehkým krokem domů a získali body. Soupeřům jejich pohledy zůstaly viset přišpendlené na obloze. Kdo taky dokáže odvrátit pohled od mého výstavního levostranného Home-runu, že jo? Jasně, že nikdo.