SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (22.kap.) Bench

Učinila jsem velký náskok a díky mé oběti jsme už v polovině zápasu věděli, že budeme vítězové. Všechny mé kluky to potěšilo a jejich radostné úsměvy to dokazovali. Objímali mě a cuchali mi vlasy pokaždé, kdy měli volnou chvíli a prošli blízko místa, kde jsem seděla. Tedy skoro všichni měli radost, abych byla přesná. Harry mě po celou dobu nepřestával propalovat zeleným laserovým pohledem a mě bylo v celku jasný, co se mu honí hlavou. Bude na mě dost ostrej, to tedy jo.

.
****
Čekat na další ostrý zápas bylo srovnatelné s čekáním ve frontě na poště, tedy úplně nesnesitelně dlouhé. Jasně jsem počítala s tím, že mě Harry nechá, kvůli zraněnému zápěstí, nějakou dobu sedět na lavičce, ale že to protáhne skoro, až na měsíční půst jsem si tedy nepředstavovala ani náhodou. Možná si to jen vybral společně s trestem za odmlouvání. Jako kapitán si to podle mě moc bere, vždyť jsem ho ani nepraštila… prostě jsem jen trvala na svém. Poslední dobou s tím mám docela problém, to bude tím rozdílem v kalhotách. Jejich ego musím brát s rezervou a to nejméně dvojnásobnou. K mé smůle jsem díky tomu svému pyšnému egu nemohla nastoupit do dalších dvou zápasů, což mě štvalo. Pozorovat dění na hřišti z lavičky je vážně divný, to vám tedy povím. Nic horšího mě potkat nemohlo. Stále jsem měla nutkání vyskočit a rychle jít na odpal. Pokaždé jsem byla rázně zadržena Lenym a Frenkem. Díky nim moje šance uniknout z lavičky byla rovna nule. Se vzdychnutím jsem se vždy posadila nespokojeně zpět a něco si sprostého zamumlala pro sebe.
Bart se vždycky pousmál, jelikož byl jediný, kdo mě v mých samomluvách slyšel. A upřímně byl také jediným blbečkem, kterému nevadilo sedět se mnou celý zápas na lavičce. Byla to pro něj vždycky jedinečná příležitost, jak se ulejt ze hry a trochu se prospat a tím nabrat síly na další tréninkový den, který následoval hned za každým zápasem. Tak alespoň něco si dokázal promyslet, což já měla trochu naopak. Kdykoliv usnul, skončil na mém rameni, což by mi ani tak moc nevadilo, kdyby u toho neslintal jako stoletý kůň, co se právě napil z napajedla. Jak spustil ty svoje vodopády, ihned jsem ho odstrčila na Alana, který byl zřejmě smířený s tím, že dnes sprchu vynechá.

„Něco mi říká, že to dneska dáme,“ oznámil sebevědomě Kyle a pobaveně si plácnul se svým kolegou ve zbrani Peterem, který byl za jedno s jeho názory a bláznivinami. Monty se na ně jen po očku podíval a pak protočil oči v sloup, což u něj vypadalo dost komicky, vzhledem k tomu, že byl nejvyšší z týmu. Tedy o skoro dva školní sloupy víš než ostatní.
„To je mi postřeh,“ prsknul nespokojeně, ale zdálo se, že kvůli jejich rozdílným nadmořským výškám byl jeho hlas úplně přeslechnut a kluci se dál bavili dál ve stejném bláznivě nadšeném duchu. To jsem ještě netušila, že za chvilku si vezmou na paškál mou osobu. Kyle Robinson si ke mně zvesela přisednul a dal mi pěstí do ramene, což měl být znak přátelství a jednoty. No, taky mohl být jemnější.
„A pak že to bez tvojí zlatý ručky nepůjde, Reve.“
„Na to se tě nikdo neptal, Trosečníku,“ řekl mu Peter a hned už zase obrátili svou ruletu. S přátelství na rivalitu to uměli přetočit nejrychleji z celého mého týmu, to tedy jo. Kyle se ale nenechal.
„Ty aby si něco neřekl, Rossy.“

Po celou tu dobu, co byli v sobě a dohadovali se jeden přes druhého, jsem si ani nevšimla, že mě někdo zkoumavě sleduje a snaží se rozpoznat, na co myslím. Do něj bych to tedy neřekla ani náhodou, i když poslední dobou mám pocit, že je hrozně sladkej a starostlivej, i když se tváří jako kaktus. Možná je takovej normálně, jen nechce před partou vypadat slabě. Chlapy a jejich ega.
„Nevypadáš nadšeně?“ Oznámil mi Frenk a trochu do mě strčil.
„Upřímně… trochu mě to štve,“ přiznala jsem a trochu smutně svěsila ramena, která jsem měla jinak vždy plné síly a nadřazenosti. Frenk Harris se na mě díval se směsicí pochopení a odtažitosti, přesto jsem si všimla, že se trochu pousmál. Většinu času býval takový. Klidný, vyrovnaný, soustředěný, tedy pokud ho Leny nenaštval nějakou svojí poznámkou o jeho pěkném zadku. Měl pěkný zadek, tak proč se čertil. Bylo mi jasné proč, ale určitě nebylo nutné to tak moc rozmazávat.
„Bylo by divný, kdyby ne.“
„Jak dlouho tě kapitán ještě nechá sedět na lavičce?“ Optal se mě Felix a moji nejblíže sedící nebo stojící spoluhráči čekali napjatě na odpověď, kterou beztak chtěli vědět vlastně všichni. Vzdychla jsem, přeci jen to nebylo žádným tajemstvím ale chlubit by se s tím člověk taky neměl.
„Naznačil, že bez souhlasu školního doktora, mě nechce vidět s pálkou.“
„Bohužel, v tomhle je vážně neoblomný,“ potvrdil jasnou pravdu třeťák Tyler a trochu se pousmál mým směrem. Bylo jasné, že je mu líto, co se mi stalo, přesto obdivoval mou odvahu. A asi byl taky rád, že to není nijak fatální a že budu do finálních zápasů v pořádku.

Měla jsem štěstí ve smolných dnech. Doktor mi sice zakázal do minimálně prvního finálního zápasu, jakoukoliv účast na oficiálních hrách, ale když nastal den D, zachránila mě matka příroda. Nejen, že se strašidelně rozpršelo, ale dokonce se rozvodnilo i několik řek v okolí. Zasáhlo to i naší školu, která kvůli tomu vyhlásila ředitelské volno a tudíž byly zrušeny i všechny finální zápasy ligy. Nemohli riskovat, že by se účastníkům nebo diváků něco stalo, což bylo pochopitelné pro obě strany. Byla jsem snad jediná, komu zářily spokojeně oči, kdy jsme jako každé pondělí seděli v klubovně a pozorovali dopadající kapky na celkem špinavé okna. Ostatní kluci mou radost chápali, přeci jen jsem ještě měla zákaz a tímhle počasím ho tak nějak dostali všichni. Konečně jsme zase byli tým. Lavička byla plná všech mých spoluhráčů a mě najednou nevadilo sedět a koukat na předloňský záznam utkání našeho dalšího soupeře. Lépe už se mi zdravotní volno vyvést nemohlo. Odvolání bude trvat asi ještě dlouho, díky dalším hlášeným dešťům, a tak se mi zápěstí do příštího zápasu zahojí úplně.

A stále pršelo. A to uběhl týden.

Na chvíli jsem dokonce uvěřila, že pršet snad nikdy nepřestane. Moje zápěstí už bylo kompletně zdravé a dokonce i doktor mi povolil zúčastňovat se přípravných tréninkových dnů. Harrymu jsem musela ukázat potvrzení o uzdravení, než mi vůbec dovolil převlíknout se do dresu. A i potom se místy nápadně nespokojeně cukal hlavou. Hlavně ve chvílích, kdy jsem šla za Peterem a Kylem do pole, kde nejsem úplně nejlepší a bez pádů se to prostě neobešlo ani tentokrát. Nakonec mě nechali oba dva běhat za míčkem tři hodiny a to v mírném teplém dešti, který stále přetrvával. Sprcha už nebyla moc nutná, turch jsem byla tak jako tak, takže rovnou jak jsem byla propuštěna z gulagu, jsem se jela vyspat.

A přišel další týden. Déšť neustával a koryta řek se stále zvětšovaly. To nebyly zrovna dobré vyhlídky na blížící se zápasy. Už nebylo tak zábavné sedět společně s ostatními na lavičce. Přistihla jsem se, jak v mysli stále opakuju, ať už přestane sakra pršet. I když to před pár dny bylo úplně jinak, teď už bylo mé přání stejné jako všech ostatních z týmu.

.
„Jelikož ještě na příští týden hlásí deště, rozhodla jsem se pro speciální výcvik v tréninkové hale v sousedním městě,“ oznámila nám Holly jedno odpoledne, po trenérově drsném proslovu na téma vítězství, a skoro vůbec nezvedla svůj černý pohled od desek, a to ani, když jsme začali mít otázky. Což upřímně mohla při své informační síti čekat.
„Cože, proč?“ Zeptal se zmateně Alan a Bart na nic nečekal a přidal se k němu, i když trochu zpomaleným hlasem. No jo, vždyť se teprve probudil. Vážně bych chtěla vědět, co dělá po nocích.
„Jak si na to přišla?“
„A proč jsou tu jen Prváci?“ Otázal se Lio věcně a s klidem na rozdíl od překvapeného Alana. Ještě pořád jsme spolu nemluvili a to co jsme si občas řekli, znělo jako rozhovor dvou vrahů. Ale náš kapitán slavný Harry řekl, že dokavaď to netaháme na hřiště, je mu to jedno. To nebylo moc vyzrálé rozhodnutí. Podle mě je na mě pořád trochu naštvaný a proto se rozhodl mě chvíli neřešit.
„Vše se dozvíte v následujících minutách, pánové,“ řekla jen Holly a otočila se rázně na podpatku až se jí krásně zatočily dlouhé blond vlasy. Pěknou minutu jsme byli všichni okouzleni, než nám došla další věc. Bart se podíval na mě a pak na Alana, než prohlásil.
„Ty jdeš s námi?“
„Jistě. Musím zpracovat data,“ řekla Holly jako by se nechumelilo, v tomhle případě nepršelo.

C-co-že to právě ře-řekla?!

„Takže do boje s výkonným počítačem,“ řekl Alan potichu a dal mi svou oblíbenou herdu do zad.
„U-už to tak vypadá…“ řekla jsem nervózně a něco mi při té myšlence, společného odpoledne s těmihle čtyřmi, došlo. Jak sakra zabráním tomu, aby mě neviděli při převlékání, když se bude převlékat i Holly v dívčích šatnách sakra? Tohle je opět zkouška mé vůle a psychické výdrže. Musím vydržet a odolat nátlaku té velké Tsunami, která se na mě teď valí. Tohle dám.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud River je zpět a co za nový problém jí život mezi kluky připravil Laughing out loud

Bench - je Lavička.

5
Průměr: 5 (2 hlasy)