Home-cože to? (23.kap.) Dugout

Nevěřila jsem vlastním očím. Kluci si v šatně dělali selfie a tvářili se při tom dost vážně. Jako by to byl ten nejdůležitější odkaz pro budoucí generace a lidstvo vůbec. A to jsem si myslela, že na tohle tedy rozhodně nejsou. Jejich těsto jsem tedy moc netrefila. Obzvlášť pak reakce Šmoulodiota Lia, u nějž mě to zaskočilo nejvíce ze všech. Nejen, že se připojil k ostatním nadšencům, ale dokonce jim zasvěceně radil, jaká poloha by byla nejvhodnější a taky při jakém světle nejlepší. Spadla mi brada, když se usmál. Ostatní tím nebyli příliš překvapeni, ale bylo poznat, že je na tom taky něco dostalo. Alan to jako vždy neřešil a choval se k Liovi jako k nejlepšímu kámošovi, jehož názory děsně baštil. Objímal ho kolem ramen a snažil se pochopit jeho složité návrhy. Bart se jako obvykle podřídil většině a nekonfliktně přitakal na všechny nápady nadšené dvojice. Přitom si nezapomněl sem tam hlasitě zívnout. Vzdychla jsem a nedokázala se neusmát.

Vtom mi něco podstatného docvaklo. Rozhlédla jsem se. Holly, jakožto hlavní problém, jsem nikde nezahlédla a tak mi konečně přišel na mysli můj maxi důležitý plán na bezchybné a tajné převlečení. Nenápadně jsem se tedy vypařila s tím, že jdu na malou, což si kluci bez ostychu sdělují celkem běžně, a tou největší sonickou rychlostí jsem zapadla do prvních záchodů označené panáčkem s kalhoty. Naposledy jsem se rozhlédla a se srdcem v žaludku zalezla do prostřední kabinky, kde jsem se zamknula. Neměla jsem zájem o to, aby se situace s Lenym opakovala, a tak si dávala mnohem větší pozor na čumily a nezvané nečekané hosty. Těžce jsem vzdychla a ještě pět minut vyčkávala v sedu bez hnutí na zavřené míse s kalhoty pod kolena. Když se nic nedělo a bylo jasné, že ani nebude, dala jsem se do převlíkání, o kterém jsem věděla, že je náročné i doma před zrcadlem.

.
.
Při sundání trička a dotahování obinadla kvůli krytí prsou někdo prudce rozrazil hlavní dveře do záchodků! Škublo ve mně! A to dost!
„Kde si, Parkere! Tohle je i na velkou potřebu docela dlouho!“ křikl na mě dívčí hlas a bouchnul mi přitom do dveří kabinky. Zdálo se, že Holly ztratila trpělivost s mým pozdním příchodem na začátek jejího robotického proslovu. Ještě, že jsem na tohle byla zvyklá a celkem i připravená.
„Mluvíš z vlastní zkušenosti? Nebo snad Harry?“
„Sklapni a už vylez!“ Oponovala mi stále víc a víc naštvaná Holly. Bože, kdo jí takhle vytočil? Většinou bývá odtažitá a necitelně strohá. Mohla jsem se zeptat, co se děje, ale to by jí bylo divné. Tohle kluci nedělají, a když už to udělají, znamená to, že mají o holku zájem. To by mi tak ještě scházelo. Dívčí srdce ve mně ale stále křičelo. Chtěla jsem jí vyslechnout, ale jako hráč jsem nemohla.
„Za pět minut jsem tam.“

Uběhla minuta a kroky odcházející osoby jsem vůbec nezaslechla. Rozeznala jsem jen nádechy a výdechy a občasné zašustění sportovní sukně. Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že váhá. Váha mi něco říct, nebo mám jen halucinace? Holly Lopéz, milá a starostlivá? To sotva. O co jí teda vlastně jde?
„Opravdu jsi na záchodě?“ zeptala se nedůvěřivě a mě probleskla hlavou dívčí myšlenka. Jasně, už je to tady. Typická ženská podezřívavost aplikovaná na reálný podivný objekt, byla tady. Znala jsem ji moc dobře, schopnost daná jen ženám, takže i mě samotné, tak jak jsem… jen mohla na ní tak lehce zapomenout? Asi už mezi těmi chodícími testosterony trochu blbnu. Ironie byla namístě.
„Ne, tapetuju tu stěny.“
„Fajn. Otevři,“ prohlásila z ničeho nic a kopla do dveří. To mě vyděsilo a trochu jsem zakoktala.
„C-cože?“
„Otevři!“ Přitvrdila a znovu kopla do spodní části kabinky. Já ale oponovala. Musela jsem.
„Proč sakra?!“
„Hned!“
„To je,“ zasekl se mi hlas a já začala rychle přemýšlet, co udělat, abych se dostala z téhle šlamastiky s čistým štítem. Co mám sakra udělat, aby to nevzbudilo podezření a zároveň ji to donutilo odejít. Upřímně mě nic nenapadalo. Co taky, že jo! Když tu sedí na zamčeném sklopeném záchodě a házím očima jen po toaletku, který je navíc…

.
A pak mi to trklo! Jasně, to je nápad! Zoufalý ale nápad.
Zavřela jsem oči a co nejvíce se nadechla.
Zatlačit a…!
„Řekla jsem, abys ote…!“
Ozval se zvuk typický pro uvolnění svíracích svalů. Nastala chvíle trapného ticha.

.
„Ještě… pořád chceš dovnitř?“
„Za pět minut v hale a ani o sekundu déle, rozuměl si?!“
„A-Ano madam,“ tohle nebylo nejlepší a zrovna nejslušnější řešení, ale jednou svou částí jsem musela uznat, že bylo jediné a nejvíc přesvědčivé. Bože, jsem rudá až po zadek. Za tohle půjdu do pekla. I když jsem tedy nečekala, že se mi to povede napoprvé… Ne bože, už o tom radši nemluv, prase River!

.
.
„Začneme jednoduše, pánové. Protažení zádového a břišního svalstva je naše priorita. Dále budete pokračovat pozvolna narůstající zátěží na biceps a triceps obou paží bez rozdílu dominantní strany hemisféry.“
„Hej, Reve, překlad,“ pošeptal mi Alan a mírně naklonění Bart s Liem nás poslouchali.
„Dáme si prostě rozcvičku.“
„Aha,“ prohodil Alan.
„Slovo jednoduše jí asi nic neřekne,“ oznámil šeptem Bart znuděně. Lio jen vzdychl a najel na svůj obvyklý postoj já jsem Caesar. Proč, když tohle vím, mě to stejně vždycky vytočí.
„Pochybuju. Jediné plus je, že vnímá jen svůj hlas.“
„Ženy zvládají více věcí najednou, pánové. Za řeči jsou cviky navíc. Tomu snad vaše malé mozečky rozumí,“ ozvala se Holly najednou a její zelený pohled nás přimrazil na místě.
„Tohle byla špatná dedukce, Reve,“ prohlásil Alan a trochu podrážděně na mě hodil nespokojený zelený pohled. Já jen nafoukla uraženě tváře a bránila se.
„Jak jsem měl vědět, že má uši jako rotvajler?“
„Radši už mlč, Parkere. Nechce se mi tu být do zavíračky,“ promluvil na mě po dlouhém měsíci bez hádek nespokojený Lio a prohrábl si svoje modré vrabčí hnízdo. Dnes poprvé neupravené.
„Ty, aby ses neozval,“ utrousila jsem a věděla, že tak začne další hádka. Ale nemohla jsem si pomoct. U tohohle blbečka to prostě jinak nejde, než že se pokaždé naštvu a tím se i nechám vtáhnout do kolotoče hloupých hlášek a názorů. Lio se mnou ale hrál.
„Měl jsem za to, že miluješ čistou upřímnost.“
„O tu tvojí ale nestojím.“
„O tu nestojí nikdo a nikdy.“
„Proč mě to nepřekvapuje, hmm…? Á, jasně, kdo by s tebou taky vydržel.“
„Možná proto, že si jednoduchej jako žebřík.“
„Drž hubu, Šmoulodiote!“
„Fajn dámy, jestli už jste skončily s klábosením, tak začneme s pekelným tréninkem!“ Křikla rozčíleně Holly a prohrábla si dlouhé blond vlasy. To nás postavilo trochu do latě.

.
To, co nám ukázala v příští půlhodině za přístroje, nás všechny vyděsilo a zároveň donutilo zavřít pusy na zámek. Ach jo, to bude večer bolestných otočení. Skoro i jen myšlenka na postel mě začala pálit na čele a v krku. Když jsem se podívala po mých třech spoluhráčích, zahlédla jsem v jejich pohledech stejnou bolestnou představu. Tady končí legrace, hoši. Holly nás chce nejspíš uštvat jako nezvladatelné koně, kteří nechtějí nikoho pustit do sedla. V tom jsou si s Harrym hrozně podobní.
„Pozítří hrajeme důležitý zápas a den na to je semifinále. Musíme být připraveni.“
„Jestli nás v tomhle procesu necháš ještě hodinu, tak skončíme stěží na střídačce,“ ozval se Bart, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Takhle přímo na něco si stěžovat… asi jen chtěl trochu vykolejit naši dočasnou blond trenérku. Ta si udělala pro nejhorší případy raději pevný culík. Nic z toho, co jsme říkali ji ale vůbec nezajímalo. To nebylo dobré znamení.
„Žádný strach. Ještě máte dvacet minut posilování zápěstí a skončíme.“
„Alespoň tak,“ zašeptala jsem si pro sebe a pokračovala ve vyčerpávajícím tréninku, po kterém už teď vím, že se vůbec nevyspím. Pro talent se musí trpět.

.
.
****

„Prváci zůstanou do poloviny zápasu na střídačce! A nechci slyšet žádné protesty!“ zavelel Cooper.
Cože?! To snad nemyslí vážně? K čemu bylo tedy to včerejší a předvčerejší mučení? Já chci sakra hrát! Hrát, bojovat a samozdřejmě vyhrát! Leny asi tušil že mám chuť vyskočit a začít křičet, a tak mě chytil za ruku a přitáhl si mě víc k sobě. Ještě, že v jeho případě to není nic divného.
„Uklidni se, trenér má pro to důvod.“
„To ať je radši pořádnej, nic polovičatého neberu.“
„Budeš nadšenej. Věř mi.“
„Tak jo. Věřím ti.“
„Hodná holka,“ pošeptal mi do ucha, dal mi pusu na spánek a pak mě pohladil jemně po hlavě. Trochu jsem se začervenala, ale naštvání mi z tváře nezmizelo, což ho pobavilo. Byla jsem pro něj jako plyšový králíček. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je se mnou. Jediný, kdo ví pravdu. Nevrle jsem vzdychla a posadila se zpět nespokojeně na střídačku hned vedle spícího Barta a Alana, co se cpal sýrovou bagetou. Tohle bude dlouhá směna. Při pohledu na tyhle dva si ani nešlo pomyslet nic jiného.

Zvuk píšťalky upozornil na začátek hry a moje krev se rozproudila o něco rychleji. Dobře, jen klid. Věř Lenymu a jeho budoucímu překvapení. Ach jo. Upřímně mě to jeho 'budeš nadšenej' moc nenabudilo. Navíc mi musel přede všema líbnout jednu do vlasů. Za ten nával horkého vzduchu ho po zápase vytahám za ty jeho výstavní uši. Pousmála jsem a v hlavě spokojeně blonďáka trestala.