Home-cože to? II. (1.kap.) Dead-Ball

Celou cestu do školy jsem věnovala přemýšlení a taky tomu, co musím a co nesmím. Lidem v autobusu to jistě muselo připadat vtipné, jelikož jsem u toho střídavě nafukovala a zase vyfukovala rudé tváře. Posunovala jsem si sukni stále dokola, protože mi kvůli vrtění vylézala až k hlavě.
Po tom všem jsem byla jedním slovem znechucená… dobře více slovy, znechucená a nesvá zároveň. Nechtělo se mi je vidět a už vůbec s nimi mluvit, ale nakonec jsem uznala, že omluvit se musím, i kdybych byla tou jedinou, která bude fér. Ale jo. Zvládla jsem to předtím, zvládnu to i teď. Budu v pohodě a nad věcí. Jen řeknu Cooperovi, co mám na srdci a půjdu na hodinu. Jednoduchý.

Uff! Tak proč se cítím jako prádlo ve ždímačce? Tohle bude sakra dlouhej den.
.

Vystoupila jsem a velmi pomalým tempem vyrazila k hlavním dveřím budovy. K mému štěstí tam nikdo z mého bývalého týmu nepostával ani nebyl připravenej zmlátit mě do němoty, jak to ve filmech bývá. Dokonce jsem nepotkala ani Lenyho či Holly, kteří obvykle něco řeší ve velké hale. Oddechla jsem si popravdě a vydala se s houfem poslušných slepic do informační auly, kde byl povinný ranní sněm zástupců školy.
.

Štěstí mě opustilo, když jsem prošla pár uliček s místy na sezení. Skoro jako v kině, tam seděl na kraji trenér Cooper a četl si program zahájení školního roku. Chtěla jsem ho nenápadně obejít a sednout si tiše na své obvyklé místo, ale to by musel být Cooper člověk. Záhada žlutýho melounu.
„Děláš, že mě nevidíš, co?“
„Ne… Pospíchala jsem a…“
„Jistě. Máš se posadit vedle mě.“
„Aha. Dobře no,“ nebyla jsem nadšená, ale poslechla jsem. Po dvouminutovém tichu to začalo.
„Jak se máš, River?“
„Jde to. Bylo i hůř.“
„Chápu,“ poznamenal jen a posunul si sluneční brýle níž. Neptejte se mě, proč je má i uvnitř. „Nemáš v úmyslu dělat nějaké další scény, že ne?“
„A i kdyby jo, vy mě máte sundat, ne?“
„Tak nějak.“
„Žádný scény, ale…“
„Ale?“
„Mohla bych požádat o dvě minuty na podium?“
„Kvůli omluvě, předpokládám.“
„Ano.“
„V tom problém nevidím.“
„Děkuju, trenére.“
„Od tebe se mi to oslovení líbí dvakrát tolik.“
„To vám i věřím.“

Ostatní si nás moc nevšímali a usedali tam, kde byla vyhrazená místa pro jejich ročníky. Moc jsem se nerozhlížela, ale přesto mi neuniklo zamávání od Lenyho a mírné pokývání hlavou od Alana a Barta. Alespoň někomu jsem chyběla. Povzdechla jsem si a musela někde hluboko uvnitř přiznat, že mi ty časy s nimi moc schází.

.
Z mého momentálního zklamání životem mě dostal hluk vedle!

„Ahoj. Ráda tě vidím.“
„H-H-Holly?!“ Lekla jsem se a zakuckala. Sakra! Neměla bych jíst, když brouzdám tajnými zákoutími mojí hlavy. Blondýnku to ale zdá se mírně pobavilo.
„Zajímavé uvítání. Ale u tebe nic neobvyklého.“
„T-to… jo,“ vypadlo ze mě. Polknula jsem pořádně ještě dvakrát, abych dostala všechnu šunku z úst, než jsem se se zájmem zeptala. „Jak to, že sedíš tady?“
„Řekla jsem, že tě pohlídám.“
„Takže… mám z každé strany čínskou zeď,“ vzdychla jsem a znovu si kousla do bagety.
„Trefné přirovnání.“ „Proto tě požádám, o nic se nepokoušej, prosím,“ řekla mi Holly a probodla mě lehce svým černým pohledem nelítostného počítače.
„To by mě ani nenapadlo.“
„Výborně,“ oznámila stroze a začala se hrabat ve své zelené aktovce, která byla vážně úhledně roztříděná. Přesnost nadevše. „Jinak, tohle je pro tebe,“ a podala mi modrou složku.
„Co… to je?“
„Výsledky posledních kol a výkon našich soupeřů.“
„Proč mi to…?“
„Říkala jsem si, že tě to možná bude zajímat.“
„Holly, já…to,“naklonila jsem se s rudou tváří až k té její. „Dovolil to… no…?“ Pošeptala jsem jí do ucha a hodila hlavou směrem ke Cooperovi.
„Jistě, že dovolil! Tak nešeptej!“ Ozval se trenér skoro dotčeně.
„P-Pardón… nechtě jsem…“
„Už mlč, Parkerová! A přečti si to!“ Zavelel Generál Pouštní liška.
„Rozkaz, trenére!“ Řekla jsem poslušně a otevřela desky, ve kterých bylo…
„Teď ne, Parkrová! Teď poslouchej ředitele!“
„Omlouvám se!“ A zase jsem je zaklapla a hodila složku do své školní tašky. Popravdě mě zajímala víc než proslov a uvítání prváků, ale poslechla jsem se vším všudy.

…

Po hodině, kdy mluvila spousta lidí, se ke slovu dostal i trenér Cooper. Mluvil obecně o baseballovém týmu školy a kdy a jak bude nábor nových členů. A než jsem se nadála, přešel k mé maličkosti a mě spadlo srdce až do modrých kalhotek.
„Rád bych uvedl na podium člověka, který vám všem chce něco důležitého sdělit. Takže buďte prosím v klidu a vyslechněte si jí. Děkuji,“ řekl vážným hlubokým hlasem a podíval se na mě. „River?“
Zvedla jsem se a za pohledů celé školy nervózně přešla až k mikrofonu.
„Dobrý den. Já… Já jsem River Parkerová a… ráda bych se omluvila všem těm, kterým jsem minulý rok zkazila den, kdy se odehrával finálový zápas našeho školního týmu baseballistů. Mrzí mě to a… už nikdy nic takového neudělám,“ nadechla jsem se a kývla na Coopera. „Děkuji za vaši pozornost. To je vše,“ trochu jsem se uklonila a dala se na odchod z toho nesnesitelného výsluní reflektorů, které mě celou tu trapnou dobu oslepo…!
.
„TY, ŽE SI PARKROVÁ?!“ Zakřičel někdo v prostředku sálu a postavil se na sedačky!
Zněl pohrdavě. Trochu jsem se ušklíbla a nadzvedla jedno obočí, což umím od školky.

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem do tmavého davu a čekala, co se budě dít dál. Co bude ten kluk dělat. Seskočil ze sedaček, za což mu žádný učitel nevynadal, a štrádoval si to uličkou rychlými kroky ke mně. Já dál stála na horním prvním schodu a sledovala, co to ke mně kráčí za blbečka. Byl hodně vysoký, asi o hlavu a půl nade mě. Měl temně zelené oči a hodně krátké černé vlasy, tedy jestli se u ježka dá určit barva. Sjel mě od hlavy až k patě a pak mi překvapivě podal ruku. Nestála jsem o další skandál a tak jsem jí přijala a začala scházet schody dolů.

.
Bohužel mě nechal sejít jen tři schody z pěti a pak se mnou trhnul! Lekla jsem se a zavrávorala! Spadla jsem mu přímo do vysportované náruče a hleděla na jeho lehký a potěšený úšklebek!
Zamračila jsem se a jemně se vyškubla z jeho pevného sevření. Pak jsem nasadila kamennou tvář.

„Díky.“
„Za málo,“ řekl jen vítězoslavně a upravil si polorozeplou tmavě modrou košili. „Mohl bych legendu někam pozvat?“ Vyrazil na mě okamžitě. Nepřekvapilo mě to, ale rozhodně byl jeho hlas na pěstí. Zřejmě si myslel, že je neodolatelnej, což mu dokazovaly rudé pohledy prvaček v první a druhé řadě.
„Na prváka na to jdeš rychle.“
„A to vadí?“
„Mě určitě ne. Ale než s tebou někam půjdu, měl by ses představit.“
„No jo vlastně,“ bouchnul se lehce do čela. „Já se nepředstavil. Ale… Legenda jistě promine.“
„Prominu, když to vyklopíš.“

„Jsem Wagner. Barry Wagner. Nadhazovač.“
„Hmm… tak nadhazovač,“ nevím proč, ale dost mlsně jsem se ušklíbla.