Home-cože to? II.S.D. (2.kap.) Free

Fischer nám dával do těla od začátku roku. Koneckonců jako ten předešlí, ale víc. Tomu starýmu volovi vůbec nedocházelo, že jsme ještě mladiství a nedokážeme zvládnout celou sadu jeho cvičebních metod za týden. K naší smůle keci a obranné hlášky byly trestány běžeckými koly navíc. Takže to rychle všechny přešlo, včetně mě, i když jsem vydržel nejdýl. Bože! Asi si stále kompenzoval svůj tak náhlý odchod od pátého nejlepšího týmu ve státech. Raději jsem ani nechtěl vědět, za co že ho to skoro ze dne na den vykopli. Nevědomost je bezpečnější, v tomhle případě tedy stoprocentně.
„Tohle mě zabije,“ poznamenal jsem po dalším běhu, který čítal dvacet koleček kolem školy. Byl jsem mezi prvníma, co to už měli za sebou a vydýchávali se. Vedle mě si vyplachoval pusu Rayen, který jako kapitán musel mít nejlepší skóre, stejně tím jenom lezl trenérovi do prd*le. O což mu šlo.

„A nebudeš jediná mrtvola. Celej tým je mrtvej.“
„Já to říkám pořád. Fischer to přehání,“ poznamenal právě přibíhající Billy a zhroutil se vedle hadice na vodu. Rayen na nic nečekal a rychle mu polil jeho horkou hlavu.
„A máš odvahu to říct jemu?“ Zeptal se ho kapitán, když ten idiot vyplivnul všechno, co ho na malý moment dusilo. Vyděšeně pak vykoktal něco o smrti.
„Idiote, to byl stopro skončil v rakvi.“
„To jsem čekal,“ řekl Rayen a pousmál se na mě. Tohle se asi nezmění, ten hloupej respekt k volům.
„Snad nám na oplátku dá pár slušných vyzivatelů.“
„Zase si natěšenej, co?“
„Spíš nadrženej. Už by si měl najít holku,“ dodal Billy a šklebil se jak kakadu s ořechem v zobáku. K mojí smůle se k němu přidal i Rayen, jehož poznámky byly na úplně jiném levelu.
„Pochybuju, že by se mu postavil z něčeho jiného, než z perfektního vyautování.“
„Zavřete huby, debilové,“ uzemnil jsem je a chtěl jít do sprch.
„Měl by sis občas přeleštit ptáčka i před zápasem,“ křikl na mě Billy, když mě s Rayenem následovali.
„Tak teď dostaneš, ty koko…!“
„Stream, Cooper, Wagner! Ještě deset kol, ať vychladnete!“ ozval se velitelský křik trenéra Fischera a mi měli po zábavě. Sakra tohle se nám vymstilo!
„No, doprdel…“ chtěl poznamenat Billy, ale naštěstí jsem ho umlčel včas, aby ho trenér neslyšel. Pak jsem mu dal lehký pohlavek a naznačil mu, ať to alespoň půl hodiny krotí.
„Sklapni, nebo nám dá dalších deset.“

I když jsem měl kolem sebe povětšinou tyhle dva debili, miloval jsem baseball. Celý dva ročníky mi naplňoval mezeru v srdci, jako že jsem vždycky toužil po tom věnovat se jednomu zbožňovanému sportu. Nadhazování byl můj život a podle mého trenéra a učitelů jsem v něm měl kariéru jistou na dvě stě procent. To se vám hodně uleví, obzvlášť když jdete domů s pětkou z angličtiny. Ale to sem raději tahat nebudu. Univerzitní výsledky sportovce nezajímají no ne.
Můj styl nadhozu se stal na škole i v dalekém okolí hitem. A tak jsem se stal legendou, které není ani osmnáct. I když zákon o alkoholu jsme tajně obcházeli skoro po každém zápasu. Oslavy vítězství se prostě neobešly bez nějakého toho přípitku.
.

****

.
Nikdy jsem si nemyslel, že tak rychle propadnu nějakému sportu. A ještě míň jsem věřil tomu, že tak lehce propadnu nějaké holce. Ale stalo se, ba co víc. Dokonce se stalo obojí.
Bylo to na začátku třeťáku.
Zamiloval jsem se skoro na první, ne pohled, ale spíš měsíc. A to ve chvíli, co k nám do třídy přestoupila výměnná studentka z Oklahomy jménem Lee Parkerová. Středně krásná na krátko střižená blondýnka s těmi nejkrásnějšími hnědými kukadly, co jsem kdy viděl. A to vůbec nemyslím nějak sladce, i když vám to tak nejspíš zní.
Neměl jsem najednou žádnou odvahu na mluvení a tak jsem ji minimálně týden jenom očumoval. Toho si samozřejmě všimli ti blbečci a hned vymysleli, jak mi to dají sežrat. Mohli si naplánovat cokoliv, ale oni si vybrali to nejhorší. A tak se jednou po tréninku ve sprše vsadili, kdo mi jí sbalí jako první. Přičemž to nezapomněli křičet kousek od mé maličkosti. Chtěl jsem je za to zabít a při dalším tréninku odpalů jsem jim to dával dost najevo. Ti blbci ale nechtěli za žádnou cenu nebo ztrapňující scénu ustoupit. A tak jsem vzal věci do vlastních rukou.
Doslova.

„K-kluci se vsadili, kdo tě dřív uloví. Co kdybych byl tvá obrana?“
Ani nevím, jak mě napadlo za ní bez ostychu přijít a rovnou jí vyžvanit o co mi jde. Prostě a jednoduše jsem jí chtěl zachránit od těch prasat. Jo, do Lancelota jsem měl daleko, navíc mi chyběl kůň a meč, ale i tak jsem to musel zkusit. Lee na to překvapivě prvních pár sekund vůbec nic neřekla, ani nepohnula obličejovým svalstvem. To mi nahnalo trochu strach a instinktivně jsem se připravoval na ránu do obličeje. Ta ale nepřišla a místo toho se na mě to hnědooké stvoření mírně pousmálo.

„Dobře,“ řekla Lee jen a jemně si poupravila sukni načež mě samotnému spadla nevěřícně brada až ke kolenům. Cože to…?!
„Myslíš to vážně, protože já to teda vážně myslím a no víš, původně jsem tě chtěl požádat úplně jinak a taky vzít kytku…“
„Já taky,“ řekla a dál se přívětivě usmívala s mírnými růžovými flíčky. To mi dostalo taky hlavu do varové teploty. Celkem dlouhou chvíli jsem jen otvíral pusu a zase jí zavíral. Pak jsem si to potřeboval utřídit a najisto si potvrdit svou domněnku.
„T-akže… nemáš nic proti chození… se mnou?“
„Ne…“
„Ok, tak to je super. Nechceš přijít na…?“
„Hrozně ráda!“ skoro to vykřikla, jak byla nadšená, což jsem nečekal. „Ale, víš já…,“ trochu se zastyděla a sáhla si nervózně na jeden neposedný vlas. Nechápal jsem no to asi proto, že nejsem holka. Ale kvůli motýlům v břiše jsem se o to alespoň snažil.
„Ale nemáš čas, co. Chápu, kdo by taky chtěl koukat na…“
„Ne, já chci přijít! Jen…,“ začala obraně a zase tam dala kousek toho vzdorovitého hlasu, který jsem u ní nečekal. Byla spíš taková klidná a tichá. Přestával jsem se v jejich střídavých povahových extrémech vyznávat. Možná to bylo normální u holek. „No, já neznám pravidla a nechci být za hlupačku.“
„Aha…, tak to napravíme. Máme spoustu času. Vysvětlím ti základy mezi hodinami, jestli chceš.“
„To by bylo skvělí. Zkusím si toho zapamatovat co nejvíce, slibuji,“ řekla mi zvesela Lee a nadšeně dvakrát tlesknula do vzduchu. Podle mě jí spíš těšilo, že může čas trávit v mé blízkosti, ale nechci být domýšlivý deb*l.
„Domluveno. Uvidíme se tedy po dějepisu, Lee.“
„Jistě,“ potvrdila mi a já za stejného spokojeného úsměvu co ona odešel.

.
.

**** O osmadvacet let později ****

„Ty si ale Casanova, tati,“ řekla mi se smíchem River a naschvál mi zacuchala hnědého vrabčáčka, který už stejně chaotický byl. „I když obdivovat bych měla spíš mamku.“
„Jako za co?“ řekl jsem nechápavě a promnul si svědivou bradu. Už bych se měl vážně oholit.
„Že do tebe šla.“
„Si trochu drzá, holčičko,“ poznamenal jsem a polechtal svou dceru na ploskách nohou. Cukla sebou, ale neutekla, zasmála se, ale pokračovala v provokování. No po kom tohle má.
„No, jak se to vezme. Já bych tě hned odpálkovala, takže z toho vyplívá, že ses jí líbil.“
„Jasně, že líbil. Byl jsem nejhezčí kluk na škole a navíc eso týmu.“
„Myslím, že do toho se nezamilovala.“
„Pravda. Do toho ne,“ přiznal jsem a trochu mi spadl pomyslný hřebínek. Pak jsem se ale začervenal, když jsem si vzpomněl na další události s mojí krásnou Lee. A taky na to, za co mi nejspíš moje skoro dospělá dcera jednu vrazí.
„Hele, hele,… nesni a vyprávěj dál!“ Strčila do mě a uvelebila se na mé hrudi.
Neměl jsem na výběr a tak pokračoval v minulosti.
.