Home-cože to? II.S.D. (3.kap.) Ball

Možná jsem na naše první rande měl vybrat lepší místo, než bylo zaprášené hřiště. Ale Lee to očividně nevadilo. Celou dobu mě nadšeně následovala, a když postřehla můj modrý zkoumavý pohled, nervózně se s rudou tváří otočila opačným směrem. Dělala to pokaždé a to od konce vyučování, kdy jsem jí vyzvedl. Přišla mi strašně roztomilá a její nervózní cukání úst mě znervózňovalo. Nejsem velký lamač dívčích srdcí a nikdy jsem nebyl, možná proto jsem teď tady za obřího idiota. Připadal jsem si jako bych se bavil s automatem na kolu. A já byl ten den bez drobných.
Ale raději jí nebudu přirovnávat k něčemu, co se jí vůbec nepodobá.
Původně jsem tím chtěl spíš naznačit svůj momentální pocit z její zářivé přítomnosti. Takže vlastně moje mysl byla jako automat na kolu. Plná bublinek, kofeinu a cukru. Je tak krásná sakra!
S každým krokem se zvyšovala moje tělesná teplota a já poprvé za život nevěděl, co říct. Úplně mě očarovala nějakým čarodějnickým kouzlem. To způsobilo, že jsem měl v srdci najednou krom rukavice a míčku, Lee Parkerovou.

Sotva se ozval zvuk píšťalky, poznal jsem, že je něco špatně. Na lavičce kousek od manažerky a trenéra se Lee nervózně rozhlížela a snažila se nevypadat zmateně. I na tu dálku na mě působilo její kouzlo, které mi na malý moment zatemnilo mysl. Pak mi došla jiná závažná věc.
Sakra!
Zapomněl jsem, že dneska nebudeme hrát běžnou hru, ale nátlakovou, která se dělá jednou do měsíce mezi spoluhráči Ačkového a Béčkového týmu. Takže jsou v ní i trochu jiná pravidla, což Lee očividně rychle pochopila a proto se jí obličej změnil z nadšeného na naštvaný.
Další Sakra k tomu předchozímu!
Teď si bude myslet, že jsem jí to udělal naschvál. Bohužel nemůžu teď hned zmizet z kopce a jít za ní s vysvětlením, Fischer by mě zabil. A pak by nechal mojí mrtvolu běhat dvacet koleček kolem hřiště. To je dilema! Dokonce bych řekl, že životní. A to jsem ještě nebyl dospělým ani svéprávným.
Bože, teď by ses měl objevit a zpravit tu věc se zázrakem!

K mému štěstí vážně dorazil.
Na hřiště najednou přiběhla druhá mladší manažerka od prváků s tím, že má trenér neodkladný telefonát a že ho má přivést za každou cenu. Fischer jen nespokojeně prsknul a následoval vyděšenou dívku. To se mi hodilo fakt hodně. Díky bože.
Když zmizeli, zaběhl jsem k Lee tou nejvyšší rychlostí a trochu si přitom ještě otřel tvář do rukávu. Vzal jsem láhev s vodou, abych měl alibi a posadil se vedle ní. Pořád vypadala trochu naštvaně, což jsem tak nějak čekal, ale takhle zblízka to vypadalo ještě strašidelněji. Polknul jsem. Fajn, teď jen začít a být co nejmilejší.
„Dobře, omlouvám se,“ začal jsem a rovnou uznal svou chybu, která se mi zdála malá a nepodstatná ale jasně vím, že holky ji berou jako fatální. „Zapomněl jsem, že dnešek bude trochu jinej.“
„O jakou trochu jde?“
„No… jenom o malou trochu,“ přiznal jsem a vážně mluvil pravdu, o tolik se to od běžného tréninku nelišilo, ale přesto zde bylo pár podstatných odlišností, na které jsem měl upozornit hned a to nejméně dvě hodiny předem. „Zlobíš se hodně?“
„Jenom trochu.“
„A je to stejná trocha jako ta moje?“
„Asi jo,“ řekla nepřítomně a já věděl, že je větší, mnohem větší. „Jak dlouho ta hra většinou trvá?“
„Hm… teď to vypadá, že asi půjdeme dřív,“ řekl jsem po zahlédnutí nasoptěného Fischera, který se zrovna vracel vysokou rychlostí ze své kanceláře, a vypadal jako velká parní lokomotiva. To se mi nezdálo vůbec hezký. Cítil jsem nárůst ohrožení, a co bylo zvláštní, nebyl jsem v tom sám.
„Asi bys měl…“ řekla pomalu Lee a naznačila mi hlavou směr na hřiště.
„Jo, vydrž chvilku.“

.
„Takže poslouchejte, Ulejvácký Břídilové! Pro dnešek máte padla, ale zítra si vás vychutnám, jasný! A teď padejte do sprch!“ křikl na nás trenér Fischer s tou největší vojenskou razancí. Na češ jsme nedokázali odpovědět nic jiného, než stejný poslušný vojenský souhlas, který stejně vyžadoval každý druhý den. To vám na sebevědomí nepřidá.
„Ano, Pane!“
„Páni, to je jak na vojně,“ poznamenal jsem a sledoval, jak trenér mizí raketovou rychlostí zpět do kanclu a v zákrytu má svou výstavní ošklivou asistentku. Jak z reklamy na antikoncepci.
„Tam se maj jistě líp,“ přidal se Billy k stěžování a sundal si helmu z mokré hlavy.
„Po zítřku tomuhle kecu i uvěřím,“ poznamenal Rayen a jako správný kapitán ještě párkrát cvičně promáchnul pálkou, aby bylo zřejmé, kdo ukončuje cvičení jako poslední vlezdoprdelka.
„Bože ne, zítra z nás stáhne i to poslední, čemu se ještě na lidském těle dá říkat kůže,“ pokračoval dál Billy a celkem dost dával najevo, že ho ignoruje.
„Nepamatuju si, že by o něčem takovém Carnicerová na hodinách mluvila,“ řekl klidně Rayen a odložil zamyšleně pálku k ostatním do boxu.
„Že ty tu biologii nějak žereš,“ řekl jsem já a nadzvedl pobaveně jedno obočí.
„Žere jenom její kozy,“ smál se Billy a nezapomněl dát obě ruce před sebe a párkrát naznačit mačkání měkkých částí ženského těla. Já se jen skrytě pousmál.
„Debile, ne každej uvažuje jako nadržený prase!“ křikl na něj Rayen, kterého to očividně už neudrželo klidným, čehož pochopitelně Billy moc rád využil z další blbou poznámkou.
„Já třeba jo.“
„Ty taky nejsi každej a ani normální!“
„Ty že si chlap, když se ani jednou neuděláš nad jejími…!“
„Hele, musím jít. Mějte se,“ řekl jsem lehce do jejich debilní konverzace a chystal se nenápadně odejít zpět na hřiště, kde na mě čekala vysněná okouzlující osoba.

Nečekal jsem, že si mého odchodu ke krásné slečně všimnou, a už vůbec né toho, co moje poslední věta obsahovala za slova. Proto jsem byl dost překvapený, když mě skoro naráz oba chytli kolem ramen a přišpendlili mě na místě. A co víc, zcela přítomně mě sjeli očividným faktem.
„Hej, Streame, ty si podváděl!“ křikl Rayen a šklebil se od ucha k uchu.
„Jo, ty si jí všechno vyzvonil, že jo!“ napodobil ho Billy a rozcuchal mi vlasy, které jsem upravoval asi pět minut a že mi to s tou mastnotou a potem dalo práci, to vám povím.
„Nepodváděl jsem, jelikož jsem ani nehrál.“
„Ale vlastně si nás podělal,“ pokračoval Billy a vůbec mu nevadilo, že na nás celou dobu všichni v šatně pokukují a šklebí se jak dementi v únoru. Já jen prsknul.
„Stejně jste to dělali jen proto, že se mi líbila.“
„Líbila? Byl si z ní úplně mimo,“ řekl Billy a celkem v zato jsem mu v hlavě dal za pravdu. Nahlas bych to tomu zmetkovi nikdy nepřiznal a navíc už d pohledu bylo znát, že Rayen je s ním v tomhle za jedno.
„Jako právě teď a i na hřišti dneska.“
„Jojo, je v tom až po bimbase,“ rejpnul si Billy a plácnul mě provokativně přes zadek a pak na mě vypláznul jazyk, jako by mu bylo deset. To mě vytočilo a znervóznělo zároveň. Blbečci jedni!
„Držte huby a nechte mě uklidnit!“
„Tak už mazej ne!“ řekl mi Rayen a strčil mi společně s dalšími čtyřmi blbečky do zad, čímž mě donutili udělat pár vratkých kroků dopředu.
„No jo,“ rezignoval jsem a celý rudý vyšel ze šatny přes hřiště zpět k čekající blonďaté krásce, která se usmála hned, jak mě uviděla. Postavila se a upravila si nervózně vlasy. Pak, když jsem sebral veškerou odvahu, se nechala chytit za ruku a šla šťastně těsně vedle mě.
.
.

**** O osmadvacet let později ****

Hnědovlasá mladá kráska pár centimetrů vedle mě se hihňala stále víc a víc. Můj starý příběh se mé dceři River očividně líbil, obzvlášť pak části, ve kterých jsem dost nešikovně balil její maminku. Nedivil jsem se ale. Taky by mě to rozesmálo, což mě tak trochu přivádí k tomu, jaký bude asi její vysněný kluk. Napadlo mě jen jedno slovo, které by ho charakterizovalo a to odolný. Vzhledem k její povaze a zkušenostem, je duší spíš samuraj než princezna. Ale to jsem na ní miloval ze všeho nejvíc. Moje velká malá bojovnice, kterou nikdo není schopen porazit v naší milované hře. Tak trochu jsem jí ale záviděl, to že má ještě volné rozhodnutí. Což jednou do budoucna jistě přijde, i když u ní to asi nebude tak moc fatální situace. Alespoň v to doufám, ten bodanec do srdce je hodně špatně stravitelný a to i pro dospívajícího muže.
„No nic, zbytek ti povím zítra, jsem unavenej.“
„Cože?!“ křikla a nafoukla nesouhlasně růžové tváře. Já ale vypláznul trochu jazyk.
„Nekoukej tak, alespoň se máš na co těšit.“
„Ach jo, takhle mě uzemnit, tati.“
„Navíc, nemáš snad nad něčím důležitým pouvažovat, co?“ připomněl jsem jí a sledoval změnu v jejím obličeji. Musela se k tomu postavit čelem, i když to bolelo. Ale to ona věděla, stačilo jen trochu popostrčit její pyšnou povahu. Vzdychla a zatvářila se nespokojeně a zklamaně zároveň.
„Jo, asi bych měla… chjóó…“ prskla si pod vousy a pomalu se zvedla z gauče. Protáhla ruce nad sebou a zamířila lehkými kroky do svého pokoje, kde za sebou jemně zabouchla dveře. Věřil jsem její síle a odhodlání a tak jsem se rozhodl nechat jí samotnou a neradit jí. Do něčeho rodič zasahovat nesmí.