Jak bych si to přál! (10.část)

Krásná žena táhla krásnou dívku z osvětleného nádraží. I ve tmě bylo poznat, že pořád plakala a popotahovala. Žena se to rozhodla ignorovat. Ještě nebyl ten správný čas na hru.
....
Došly k té nejkrásnější vile, jakou kdy Winry spatřila. Měla bílou ozdobnou fasádu a barokní okna. Na parapetech kvetly v květináčích nádherné muškáty, které byly kombinací bílé a červené upraveny do nádherných vzorů. Na zahradě pod okny, bylo spousta druhů květin, které měly tytéž barvy jako muškáty a též byly zasazeny do různých tvarů. Nejvíce byly viditelné růže, které se jako znak nevinnosti a vášně pohupovaly v mírném větru. Vše bylo osvětleno umělými světly.
Winry to pozorovala a pláč jí z ničeho nic přešel. Její přítelkyně to zpozorovala a pousmála se.
„Nádhera, viď?“
„Ano.“ vydechla Winry. Na víc se nezmohla.
„Je to práce mého bratra. Je do květin zamilovaný.“
„Úžasné.“ Winry hodnou chvíli pozorovala tu oslňující krásu, než do ní Eve trochu strčila.
„Tak pojď. Čeká na nás, moc rád by tě poznal.“
„Jo, jasně. Promiň.“
„To je dobrý, zlato.“ řekla s úsměvem Eve a otevřela dveře od toho skvostu přírody. Winry neváhala a vešla dovnitř.

Po tom, co Ed zmizel z dohledu, se Mustang rozhodl, že je čas na druhé dnešní setkání. S úsměvem na rtech odešel do své noclehárny pod mostem.
....
Druhý den ráno se vydal do ulic na úrovni. Kde taky jinde hledat vrahy a pašeráky zbraní. Procházel tou nejdelší a nejznámější ulicí tohoto města. Hardwork – příhodný název, dá to docela fušku se sem dostat. Rozhlížel se, až narazil na to, co hledal. Střední hospůdka s výhledem na ulici. Přesně to potřeboval. Přišel, sedl si a čekal...bylo 9:33, ještě sedm minut. Mustang si objednal a otevřel dnešní noviny. Přinesli mu šálek kafe a on z něj spokojeně usrkl.
Pohlédl na velké věžové hodiny...bylo 9:39...3, 2, 1...
„Čekal si dlouho?“ optal se úlisný hlas, známého muže.
„Ani ne.“ odpověděl Mustang a složil noviny. Muž se posadil naproti němu.
„Takže jsem se nezpozdil?“ usmál se.
„Ne, jsi tu včas na to, abys za mě zaplatil.“
„Chápu, když vězeň uprchne je vlastně švorc.“
„Jo.“ muž s delšími zelenými vlasy hodil na stůl papírovku a pohlédl na Mustanga. Ten sledoval hnědé oči jako ostříž.
„Jak si věděl, že budu tady?“ optal se schválně Mustang a usrkl ze svého šálku. Muž přivřel oči a objednal si také. Chvíli se bavil se servírkou a pak se otočil zpět.
„Nebylo to tak těžké...vždycky jsem si myslel, že si chytřejší.“
„To ses nemýlil.“
„Arogantní, cílevědomí, sobecký... Ty ses nezměnil.“
„To ty taky ne. Pořád si hloupý a zbrklý.“
„Zbrklý možná, ale hloupý?“ řekl muž, pousmál se a napil se svého kafe. Mustang miloval, když mu vše vycházelo. Proto svého starého přítele napodobil.
„Co hodláte dělat teď, majore Davisi?“ muž se ušklíbl.
„Neříkej mi tak, Royi. To už je přeci dávno.“
„To je. Pořád žiješ válkou, Fauste.“ řekl Mustang a noviny, které předtím zavřel, zase otevřel.
„Ignoruješ mě?“
„Zřejmě mi neřekneš, co tu děláš, ani proč tu jsi, takže...“
„To řekl kdo?“ řekl Faust a spráskl ruce, jako malé dítě. Mustang opět zavřel novina a položil je rázněji na stůl. Zvolil tvrdší obličej, aby ho Faust bral vážně. Pomohlo to.
„Tak mluv.“

Ed zavřel dveře od svého nového pokoje a lehl si na postel. Zavřel oči a přejížděl své pootevřené rty. Ta chuť mu uvízla na jazyku a znovu jí chtěl ale, ten co jí vyvolával tu nebyl. Zatřepal s hlavou a snažil se přijít na to, co měl udělat.
„Sehnat...informace o té ženě.“ Ale jak? Zná jen její křesní jméno a popis, který mu dal Mustang. Možná, že když se poptá jiných lidí. Někdo si jí určitě pamatovat musí.
Zvedl se a přešel k prázdnému stolu. Pořád na to musel myslet...i když nechtěl. Opřel se o židli a vzdychl. Musel se vzpamatovat, on, Mustang ho potřebuje. Opět zatřepal hlavou a vyšel s pokoje.
Otevřel dveře od informačního centra a zadal jim práci. Pak usedl do křesla a čekal, co ty jeho hloupí podřízení zjistí.

Obě dívky se posadily na obrovské zelenkavé sofa. Winryny věci nechaly u dveří, kde se o ně postarali sloužící. Blondýnka byla trochu nervózní, na tohle nebyla zvyklá. Luxus. Eve si všimla jejího obličeje a usoudila, že je čas na hru. Začala jí lochtat…..Winry se poprvé za dnešní brzké hodiny zasmála.
....
V tom vešel majitel.
„Nazdárek, děvčata.“ řekl zvonkovým hlasem a přispěchal k nim po velkých dvoukřídlých schodech. Její bratr měl stejně světlé vlasy jako Eve, jen kratší. A oči měl modré a ne zelené jako jeho mladší sestra. Usmál se na Winry od ucha k uchu a ta se neubránila rudým tvářím.
„Ahoj, chtěla bych ti představit slečnu Winry.“ řekla zvesela Eve. Věděla ale, že její bratr jí to nebaští.
„Těší mě, já jsem Rick.“ podali si slavnostně ruce a Eve spráskla ruce.
„Tak a mi si teď v soukromí promluvíme.“ řekla a táhla Winry do vedlejší místnosti.
„Jak je libo. Budu na zahradě.“ řekl Rick a odešel hlavními dveřmi.
„Je moc milý. Máš štěstí.“ řekla Winry.
„Jo to teda mám.“ řekla si pro sebe Eve a v duchu toho parchanta proklínala.
Posadili se spolu do jednoho většího křesla a Winry začala vyprávět, co se stalo.
....
Po hodině se Eve opřela a pronesla: „Je to jasný. Ověřoval si to!“
„Co si ověřoval?“
„To, že touží po Mustangovi.“ v tom Winry něco zasáhlo do srdce.
„Takže mě využil?“
„Jo, holka.“
„To by neudělal! Nevěřím!“ řekla Winry neštvaně a rozhozeně zároveň.
„Možná neúmyslně, ale udělal.“ řekla Eve míň ostře. Pak byla dlouhá chvíle ticha.
....
Eve už tahle hra nebavila. Bylo na čase spustit jejich plán. Stoupla si a odešla z místnosti. Winry to nevnímala, dál koukala na stěnu před sebou. Pak se znovu otevřely dveře a Eve nesla něco za zády.
„Promiň, neměla jsem právo vyletět. Vím, že mi chceš pomoct.“
„Ne, to ty promiň, za to...co se chystám udělat.“ řekla Eve a rozmáchla se basebalovou pálkou. Winry nestihla ani zareagovat otázkou a vydala se do říše snů. Její tělo se sesunulo do křesla a zůstalo bez hnutí. Eve odhodila pálku a vytočila číslo.
„Ano, zlato?“ ozval se Faustův hlas.
„Hotovo.“
„Fajn, začni beze mě. Dorazím.“
„Jak chceš.“ řekla Eve a položila sluchátko. Pak pohlédla na dívku. „Ty jsi ale ubohá, děvče.“ řekla a vrátila se do přijímací haly. Chvilku se přehrabovala ve věcech své objeti, než našla její mobilní telefon. Našla v seznamu číslo, které bylo důležité, a vytočila ho.

Edovi podřízení toho zjistili hodně. Ta žena Eve byla před 5 lety ve službě u armády. Pak jí ale zatkli a usvědčili za krádeže, daňové převody a podvody. Major Evelin Taylor. Utekla před dvěmi lety s pomocí svého kolegy Fausta Davise. Edovi hodně rychle došlo, že on je ten vrah. Musel si zavolat. Než to ale mohl udělat...zazvonil ten jeho. Zvedl ho.
„Ano?“
„Edward Elric, prosím.“ řekl milý ženský hlas.
„U telefonu.“
„To mám ale štěstí.“
„Co potřebujete, madam?“
„Ale jen jsem se s vámi chtěla dohodnout na setkání.“
„To mi lichotí, ale nemám čas.“ znělo to trochu rozčíleně. Taky, že Ed byl.
„Tady nejde o vás. Chci se sejít, abychom si promluvili o podmínkách.“ zasmála se žena.
„O jakých podmínkách?“ to už se Edovi nelíbilo.
„O těch, které se týkají propuštění vaší přítelkyně Winry.“ Ed najednou nemohl popadnout dech. Unesli Winry, to bylo jasné. A teď chce výkupné nebo něco na oplátku za to, že se jí nic nestane. Nadechl se a snažil se uklidnit. Musel promluvit, ale nechtěl znít zoufale.
„Kdy a kde?“
„Ulice Hardwork, za dvě hodiny budu u stánku s květinami.“
V tom se ozvalo šumění a Ed poznal, že je konec telefonátu a tím i konec jeho klidu.