SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 1.

ALEXIS

„Město Toniko, jako každý rok se zde scházíme, v den kdy slunce vystoupá nad horu Duri a jedním paprskem se dotkne prastarého kamene předků. Dnešek je však ještě důležitější, protože dnes je to tisíc let od založení našeho překrásného města." Z jeho tváře zmizel úsměv, sklonil hlavu a tichým, dalo by se říct i trochu posmutnělým tónem pokračoval. „Ale také tomu je víc jak 500 let od začátku všech válek a sporů s městem Rikoto." Chvilka ticha jako by nabýral sílu k něčemu. Zvedl hlavu napřímil se a s úsměvem
pokračoval. „Ale tím si dnešek přece nebudeme kazit. Takže se dobře bavte, a hlavně oslavujte!" Domluvil král Michael V. svou připravenou řeč a sešel pár schodů přímo do davu lidí a ztratil se mezi nimi.
Pomalu tomu nemohu uvěřit už je to taková doba co tohle město stojí a přece to není vysněný život lidí co se zde narodili. Oni doufají v mnohem víc. Mnohem, mnohem víc a přece je to tak málo jen kdyby konečně někdo ukončil tu nesmyslnou válku, která začala před více než pětisty lety a stále se podepisuje na zdejších lidech. Otočil jsem se a šel dál přes dav rovnou do krámu s jídlem.
„Prosím dva chleby, jeden sýr a litr mlíka." Prodavačka se jen lehce usmála a na chvilku se otočila měrem k policím s jídlem. Za chvilinku se otočila zpátky i s jídlem.
„Tak to máme 20 stříbrných." Vytáhl jsem měšec s mincemi a přesně prodavačce podal požadovaných 20 stříbrných. Vzal jídlo poděkoval a vyšel ven z obchodu.
Dnes je venku víc parno než jsem čekal a to už je hezká doba co naposledy bylo takhle. Když jsem procházel ulicemi města. Jako by se se mnou zatočit svět a já začal padat k zemi. Poslední co jsem spatřil byla nějaká postava. Zdálo se mi, že běžela ke mě.

Ještě jsem měl zavřený oči když jsem uslyšel něčí hlas. „Už se probouzí. Kde mám ten čaj... Ale to ne, než se začal probouzet, úplně vystydl." Pomalu jsem začal otevírat oči. To první čeho jsem si všiml byla palčivá bolest hlavy. Hned jsem se chtěl chytnout za hlavu ve snaze tu bolest trochu zmírnit, ale něčí ruce mi v tom bránili, ale čí ruce? Bylo to jako nějaký sen chvíli jsem totiž vůbec nic nepoznal. Vše co jsem viděl bylo rozmazané. Naštěstí se mi zrak brzy začal zaostřovat a já se mohl trochu porozhlédnout
kolem sebe.
Malá útulná místnůstka, bez oken jen s malou skříňkou na níž byla malá sklenice s konvicí, u strany byl malý stolek opřenej o stěnu a hned na protější stěně přesně ve středu stěny vysela malá polička s hrníčky a talířky.
Zaklonil jsem hlavu do zadu a hned si všímám postavy zahalené v plášti s kápí.
„Jste v pořádku?" zeptal se ten neznámí v plášti.
Najednou si všímám, že mi ještě pořád drží ruce. Jsou tak zvláštně jemné, ale v tuhle chvíli nemám ponětí jestli jde o mužské nebo ženské. Pomalu si sedám a otáčím se čelem k němu a s klidem odpovídám na jeho otázku.
„Nic mi není. Jen mi prosím puste moje ruce."
Neznámí jen přikývl a pouští mi konečně ruce. A já se konečně chtěl chytit za hlavu, která pořád strašně bolela, ale ten neznámí mi je zase chytl a lehce hlavou otočil na obě strany a tím mi dal najevo abych to nedělal. Už jsem se chystal zeptat na důvod, proč mi to nechce dovolit, ale nezmámí byl rychlejší. „Nešahejte si prosím na tu ránu než jsem vás stihl chytit při tom vašem pádu, stačil ste se praštit o jeden z velkých kamennů." Poté mi opět pustil ruce.
„Jak se jmenuješ?"
Trvalo mu to docela dlouho než mi odpověděl na tak jednoduchou otázku. Jako by snad nad něčím váhal, něčeho se bál.
Stoupl jako by měl někam namířeno a tiše skoro neslyšně řekl: „Říkej mi Milian jestli chceš."
Seděl jsem tam sám asi 15 minut než se vrátil. V rukách nesl sklenici, asi s čajem sedl si a podal mi sklenici. Trochu jsem se napil a pokračoval jsem.
„Jmenuji se Alexis a moc rád bych vás chtěl pozvat ke mě domů za vaši pomoc. V tom parnu bych dlouho nevidržel."
Milian otočil hlavou směrem ke skřínce a chvíli jako by zas uvažoval, pak jen s klide odpověděl.
„Moc děkuju za pozvání, ale bohužel to nejde za pár dní odcházím z tohoto města přímím směrem k Tajemnému lesu a musím ještě toho hodně zařídit," poté si stoupl a zase zmizel ve dveřích.
Musím se od tuď dostat. Doma jsem měl být už před.... Tak moment jak dlouho už tu jsem? A kolik je hodin? Všichni doma se určitě už musí o mě jistě strachovat, kde jsem tak dlouho... V přemýšlení mě náhle přerušil nečekané otřesy země pode mnou. Což mě celkem hezky vyděsilo, protože většinou takové otřesy znamenali, že se sem blíží něco velkého. Něco co chce napadnout město a zničit ho. Ale jako jeden z naštěstí mála vím jak nebezpečné je to něco co se k městu blížilo. Sám jsem měl možnost je potkat při zničení mého starého domku, kde jsem rád trávil víkendy spolu s mou rodinou a byl jsem jeden z
mála, kteří měli takové štěstí, že přežili ten útok. Dnes tam už ta vesnice není.
Vypálili ji ti netvoři do základů.

Slyším kroky, někdo sem jde. Rychle se otáčím a spatřuji Miliana jak se vrací s něčím v ruce, sedá si vedle mě a podává mi to. Jenže já ho teď nejsem schopen vnímat a něco dělat, jsem celý rozklepaný ze strachu, že hradby nevydrží. Určitě je to na mě znát. Milian mě chvíli pozoroval. Určitě si všiml těch starým jizev z bojů s těma nestvůrama z dob kdy jsem byl ještě mladý a neměl šediny stařešinské.
"Vezmi si to a pojď dokuď nás u brány pustí." Řekl trochu nevrle Milian.
Pomohl mi na nohy a zavedl k jedněm dveřím u těch se na chvíli zastavil, jako by váhal, ale nakonec
je otevřel. Přede mnou se objevuje malá terasa stromového domku jen asi 10 metrů od hradeb města, ale už se pomalu stmívalo. Je v celku malá naděje, že nás pustí za hradby a tu možnost ještě snižuje to, že se stále bojuje někde u hradeb s jedním z netvorů.
Milian jako obvykle jen přišel ke mě sedl si na terasu a odněkud vytáhl žebřík, který hned spustil až na zem. Vstal a zcela klidně naznačil, abych šel první. Ani ne za 10 minut jsme došli k bráně. Kde se nějakým zázrakem povedlo Milianovi přemluvit stráže aby nás pustili do města. Můj dům nebyl nijak zvlášť daleko naštěstí. Jen 3 ulice od hradeb. Město bylo, ale neobvykle pusté většinou i když se bojuje tak město je plné života. Asi už je příliš pozdě.
Došli jsme ke starému kamennému domku skrytým za hradbami před ním už netrpělivě čekal Adrian. Jakmile mě spatřil hned se za mnou rozeběhl. Bylo na něm znát, že se mu hned ulevilo.
„Kde si byl?" ptá se hned a je na něm znát i ta jeho nenasytná zvědavost, kterou zdědil po mé ženě. „Všechno ti povím až u stolu." povzdechnu si.
Jen chvíli na to se ozývá Milian. „Tak já už raději půjdu..."
Adrian mu ale skáče do řeči i s návrhem: „A co kdyby si zůstal a vyprávěl jak jste se vy dva seznámili? Mimochodem ještě jsem se nepředstavil jmenuji se Adrian" zazubeně se kouká na Miliana, na kterým je i přes kapucu znát, že ho Adrian zaskočil, ale rychle se zpamatovává a už zase klidně odpovídá.
„Jmenuji se Milian a je mi líto, že tě musím zklamat, ale mám dost své práce. Byl jsem jen doprovodit Alexise abych se ujistil, že se domů dostane" Otočil se k odchodu a pomalu šel svou cestou. Ale Adrian se nedal a hned pokračoval. "Miliane a co kdyby si u nás pro tuto noc zůstal byla by to pro nás čest pohostit člověka, který pomohl mému otci." Milian se zarazil. Tuším, že se Adrian trefil do černého, protože si jistě Milian uvědomuje, že by odmítnutím mohl mou rodinu urazit. No přiznávám, že mě by to nijak zvlášť nevadilo kdyby odmítl, ale Adrianovi by to vadilo hodně dlouho.
Milian se pomalu otáčí a rezignovaně se k nám vrací a Adrian je viditelně spokojený, že dosáhl svého. Všichni jdeme do malé místnosti kde na nás čeká Laura. Milian si jí hned všimne jde se jí představit. Laura je až neuvěřitelně podobná své matce má krásné čokoládově hnědé vlasy táhnoucích se až k útlému pasu. Modrá oči, plné rty a celkově je i menší výšky narozdíl od Adríana. Ten jako správný muž je vysoký má tmavě hnědé krátké vlasy, zelené oči a celkově má i trochu vypracovanou postavu.
Á konečně. Laura se pustila do dnešní večeře. Všichni jsme usedli ke stolu a vyprávěli si o dnešním dni. Na Adrianovi je, ale pořád trochu znát, že mu něco vadí asi se to zas týká Miliana, protože si odmítá sundat přinejmenším kápi. Možná skrývá pod ní něco co nechce aby kdokoliv viděl. Laura se už konečně vrací do místnosti i s domácí polívkou. Každému trochu dá do misky a zbytek uklidí do spíže. Dneska to vypadá, že si na polívce dala trochu víc záležet je krásně krémová a nejsou v ní téměř žádné hrudky jak tam bývají obvykle.
„Miliane co kdyby si nám teď řekl něco zas o sobě" navrhuje Adrian.
„Jmenuji se Milian. Narodil jsem se a po mé děctví jsem i žil ve vesnici Roten. Poté co ji vypálili jsem pořád na cestách už jsem prošel skoro všechna místa na mapě a také jsem pár míst našel v tomhle městě jsem teprve pár týdnů. Jen pro doplnění zásob na další výpravu"
Koukl po Adrianovi a hned mu určitě bylo jasný, že to není poslední jeho otázka a proto raději dal lehce najevo, že už o sobě nechce mluvit.
Po večeři jsem Milianovi ukázal koupelnu a pokoj na spaní, ale byl tu problém měli jsme jen tři postele jeden z nás musí přenechat Milianovi postel a spát na zemi. Přecejenom hosta nenecháme spát na zemi to se v žádné rodině netoleruje. Milian se mi, ale snažil pořád namluvit, že mu to nevadí, že je zvyklí spát na zemi, ale na to abych to vzal v úvahu byl krátký. Laura byla první, která se nabídla, že bude spát na zemi, ale to Milian rázně odmítl. Což se mu ani nedivím mě by taky vadila představa, že bych v klidu
spal na měkké posteli zatím co by dívka spala na tvrdé zemi. To se příčilo snad všem mím pravidlům a představám o chování se k ženám. Raději jsem se nabídl místo ní, ale Milian to opět odmítl tentokrát kvůli mé zraněné hlavě takže to nakonec dopadlo tak, že Adrian bude mít tu čest a bude spát jen na dece pod níž bude pevná, studená zem.

Dodatek autora:: 

Nenapadl mě žádný vhodný název pro tuto povídku. Uvítám jakýkoliv nápad.

4.5
Průměr: 4.5 (2 hlasy)