Klučíci - 2. kapitola

„Ehm… děkujem.“ Poděkovaly za jídlo a šly jíst.

„Takže, co teď chystáte?“ zeptala se jich napřímo.

„Prosim?!“ skoro se obě udusily, ale Soph to včas rozdejchala.

„Ale copak se divíte, děvenky, hanobit majestát a ukrást jim koně… mám pokračovat?! Je po vás vyhlášeno pátrání.“

„Sakra.“ Řekly jednohlasně.

„Takže jsem se divila, proč chcete do královského města, když vás chytnou hned u brány.“ Dál vyzvídala.

„Doufaly jsme, že tam seženeme práci a bydlení.“ Pípla Anitte.

„No, bydlení byste měly… pár let ve vězení.“

„Chcete nás udat, nebo jste to už udělala?“ zeptala se Sophie napřímo.

„Ani jedno ani druhé. Popravdě s královstvím v mnoha směrech nesouhlasím, takže to, co děláte vy, se mi opravdu líbí.“ Blýsklo se jí v očích, až se holky začínaly bát. „Předpokládám, že nemáte kde bydlet, pokud nechcete luxus našich vězení, a ani nevíte, kde sehnat práci.“ Pokračovala.

„No… tak nějak.“ Ozvala se Anitte.

„Popravdě, bydlim ve městě, ale sem jezdím na čistý vzduch. Doporučil mi to doktor.“

„Takže budem moct bydlet u vás?“ nevěřila jí Soph ani nos mezi očima.

„Pokud vás nechytnou, což se může lehce stát. Skoro všichni mají vaše podobizny, no jo, nějakej ´malíř´si přišel na slušný peníze.“ Vytáhla odněkud ze šuplíku dvě malé kulaté podobizničky holek.

„Soph, zdá se mi to, nebo na ní vypadám jak buřinka zkřížená s koulí?!“

„Super, kdo tohle kreslil?! Dvouletý dítě?!“ řečnicky se zeptala Soph.

„No, tomu chlapci je asi tak dvacet, ale vás poznat, takže smůla. Spíš bych řekla, že byste neměly nadávat, pokud byste nebyly k poznání.“ Mile se usmála.

„Taky pravda.“ Přitakaly.

„Takže… budete muset změnit svou image. Ták tohle mě bude bavit, hodně bavit.“ Zasmála se paní.

„Hele, tohle není nesouhlas s názory, ale nenávist k celé rodině.“ Zašeptala Anitte.

„Taky si myslim, ale to je plus pro nás, tak bych bejt tebou nic nenamítala.“ Řekla taky potichu Soph. Přeci jenom nechtěly přijít o svého jediného spojence.

„Teď se jděte vyspat. Já o něčem popřemýšlim, nebojte, nic vám neudělám – neprodám vás. Tak tohle mě baví… zbrojit proti těm lhářům!“ ke konci proslovu už jí svítily oči zlostí.

„A… a kam máme jít? J… jako spát?“ vykoktala Anitte.

„Nahoru do prvního patra.“ Holky to šly radši rychle udělat, protože ani jedný se nechtělo tuhle milou a strašně děsivou paní rozžhavit do běla zlostí. Bůh ví, čeho by byla schopná.

„Hele, co myslíš, že chystá?“ zeptala se Anitte z druhý strany místnosti, kde měla postel.

„Nevim, ale vypadá to, že jí můžem věřit. Opravdu královskou rodinu nenávidí. I když by mě zajímalo proč…“

„Se jí můžem zeptat.“

„Udělej to a ona nás prohodí oknem. Ne něco se prostě neptá!“ poučovala jí Soph.

„Ale já to CHCI vědět.“ Nafoukla Anie tváře, jak malý dítě, které dostalo vynadáno.

„Nesmíš bejt tak zvědavá Anitte, nebo nás ta ženská pošle do kelu.“ Snažila se jí umírnit Soph, protože jí bylo jasný, že Anitte je schopná tam jít a z tý paní to vypáčit.

„Proč? Spíš bychom ve svém zájmu měly tuhle informaci vědět.“

„V našem zájmu a, nebo v zájmu ukojení tvojí zvědavosti?“

„Si na mě zlá! Du spát!“ ozvalo se uraženě.

„Ale na jednu věc bychom se zeptat mohly.“ Poznamenala Soph. Nic Anitte dělala uraženou, ale po chvíli jí to nedalo a zeptala se, co ta ona věc je. Dostalo se jí odpovědi: „Jméno.“

DALŠÍ DEN RÁNO

„Holky! Budíček!“ zařvala ona neznámá paní.

„Hmpf!“ ozvalo se jednohlasně a otočily se na druhou a spaly dál.

„No teda!“ dala si paní ruce v bok, pak odešla. Holky si myslely, že mají vyhráno a ona je nechá spát, jenže to by nesměla být ona neznámá paní, která je prostě zlila ledovou vodou.

„ÁÁÁÁ…“ vylítly obě do sedu.

„Co to…?“ ani nemusela Soph dokončovat, jen co uviděla jejich ´zachránkyni´ s vědrem po vodě, bylo jí to jasný.

„Proč jste nás budila?“ zeptala se plačky Anie, která nenaspala svejch sladkech deset hodin.

„Protože za prvé: jsem vyřešila problém s tím, aby vás nechytli, a dokonce jsem si uvědomila, jak byste mohly pracovat. A za druhé: tak za dvě hodiny vyjíždíme, abysme ve městě byly do setmění!“ pronesla generálsky.

„Hm, fajn. A můžem mít taky jednu otázku?“ zeptala se Soph.

„Ano?“ zvědavě dala paní hlavu na stranu.

„Jak se jmenujete?“

„Ou, já se nepředstavila? Tak to pardon. Kam jsem jenom dala vychování?“ nesouhlasně mlaskla a pokračovala. „Jsem Anabel Kainová, ale říkejte mi Nab. Nesnášim zdrobněliny Ana nebo Bella, dík.“

„No my jsme…“ začala Anitte, ale Nab jí přerušila.

„Anitte Nowersová…“ ukázala na Anitte. „… Sophie McGlainová.“ Ukázala na Soph.

„Jak?“ zíraly na ní obě a uvažovaly, jestli to není čarodějnice.

„Je to na těch obrázcích napsaný.“ Usmála se na ně.

„Aha, už jsem si myslela, že jste čarodějka.“ Zasmála se úlevně Anitte, která se může zbláznit strachy, když kočka v noci zamňouká.

„Kéž by byla… proklela bych celou královskou rodinu!“ prskla a odešla, naštěstí včas, Anitte se už chtěla zeptat, proč je tak moc nesnáší a položit dalších tak tisíc otázek a Sophie chtěla Anitte umlčet polštářem, když si všimla, že se Anie nadechuje na první otázku.

Během deseti minut byly obě dole a cpaly se snídaní.

„Jak vám to máme oplatit?“ zeptala se Soph, který bylo jasný, že zadarmo ani kuře nehrabe.

„Tím, že uskutečníme můj nápad.“ Holky se po sobě podívaly, doufaly, že to nebude zavraždění krále nebo tak nějak.

Po snídani si k nim Nab sedla a dala ruce na stůl a prsty spojila do stříšky. „Takže, můj plán je…“ přerušila se, aby získala stoprocentní pozornost a trochu napětí, když se jí to povedlo, pokračovala, „… převléknu vás za chlapce a pudete na výcvik doprovodu pro prince, zrovna dělaj nábor.“

„COŽE?!“ zařvaly holky nastejno.

„No, slyšely ste. Už jsem vám našla oblečení.“

„Ale… já se nemůže převlíknout za kluka.“ Ozvala se Anitte.

„No, já… mám… no…“ nemohla se Anitte vykoktat.

„Aha, to je v pohodě, mám pevný obinadlo… no, tak budeš trochu robustnější hošík.“ Usmála se Nab.

„Super.“ Povzdechla si Anitte.

„Ha ha!“ rozesmála se Soph.

„Neměj se mi!“ zařvala na ní Anitte.

„To se nedá!“ smála se dál a přesně podle jejích očekávání nafoukla Anitte tváře.

„Vy ste mi dvojka!“ poznamenala Nab.

„Lepší, abyste pohledala.“

„To ano. Budete se muset převlíct už tady, protože kdybyste šly takhle, tak vás poznaj stejně lehce jako já. Věděla jsem, kdo jste, jakmile jste ´zaklepaly´ na dveře a já vám otevřela.“

„Ještě lepší a jak se budem jmenovat?! Předpokládám, že Anitte a Sophie asi ne.“ Zeptala se Soph.

„Na to přijdem potom, to je to nejmenší. Teď z vás musím udělat chlapečky…“ zákeřně se usmála Nab.

…

„Co to je?“ tahala Anie za něco bílého a pružného.

„Obinadlo.“ Řekla Nab.

„Takže, nejdřív ty.“ Ukázala Nab na Sophii. „S tebou…“ ukázala pro změnu na Anitte, „… to bude horší.“

„Á Sophinka bude chlapeček.“ Smála se Anitte.

„A ty robustnější hošík – hrošík.“ Zašeptala Sophie poslední slovo, ale tak, aby ho Anie slyšela. Anitte opět nafoukla tváře.

„Na tohle teď není čas!“ okřikla je Nab a začala Sophii omotávat do obinadla. Musela ji do něj omotat celou, protože by i pak poznali, že je to holka.

„Wow, ty od pasu nahoru vypadáš jak mumie.“ Smála se Anitte.

„Neboj, ty na tom budeš stejně, ne-li hůř.“

„Taky pravda.“ Povzdechla si Anitte.

„Tak, teď se převlíkni do mužských šatů.“ Hodila Nab po Sophii nějaký chuchvalec prádla, ta ho vzala a šla se do koupelny převlíct. Na zemi ležely její věci a zbytky obinadla, do kterého byla od Nab zamotána.

„Na tohle by měl bejt návod!“ prskala, když notnou chvíli bojovala s pásky a knoflíky.

„Počkej, pomůžu ti, nebo se nehnem z místa!“ šla Nab Sophii pomoct.

„Jak se do toho můžou dostat?“ vztekala se Sophie dál.

„Od čeho myslíš, že maj manželky, služebné, chůvy a tak dále.“

„Proč vy vlastně nemáte krále ráda?“ nakonec to nevydržela právě Sophie.

„Někdy vám to možná řeknu.“ Nabiin hlas byl tvrdý a bez emocí, takže se Sophie radši už nevyptávala.

„Takže, spodničky bychom měli…“ pochvalně mlaskla Nab.

„Cože?! Ono na to ještě něco přijde?“ zděsila se Sophie.

„Ovšemže, ještě kabátec!“

„A to jsem si myslela, že my toho máme nejvíc!“ kroutila nad tím zjištěním nevěřícně hlavou.

„O tom by se dalo polemizovat, ale na to teď není čas, musíme vymyslet, co s vlasy, kvůli nim máš pořád ženské rysy.“ Dala Nab přemýšlivě hlavu na stranu.

„Nehodlám se nechávat stříhat!“ oznámila Sophie ihned.

„Tak to máš smůlu, pudou zkrátit!“

„Plešatá Sophinka.“ Zasmála se Anitte z předpokoje.

„Neboj se, tebe to čeká taky.“ Zchladila ji Nab. Potom vzala ten vražednej nástroj zvanej nůžky a dala se do díla, po chvilce byla hotová. „Tak, teď tě už jenom namalujeme.“

„Proč? Nemám vypadat jako smradlavek chlap?!“

„Abychom zakryly tu typicky ženskou kůži. Anitte dones mi líčidla!“ křikla na Anitte.

„Jasně.“ Do pěti minut se už vracela a držela ´kufřík´.

„No teda!“ stála mezi dveřma s otevřenou pusou.

„Co je?“ nechápala její pohled Sophie.

„Kdybych nevěděla, že seš holka, řekla bych, že seš tak sedmnácti letej kluk.“

„No to ti teda děkuju.“ Pronesla Sophie sarkasticky.

„Takhle budeš vypadat taky a teď mi už konečně podej ty líčidla.“ Popoháněla ji Nab, Anitte jí je podala a koukala se, jak Soph líčí. Ta prskala, protože se jí pudr dostal do nosu a Anitte musela odejít, protože tam na ní bylo moc smradu z líčidel. Za chvíli se z koupelny začalo ozývat pšíkání a za patnáct minut vylezla Sophie kluk ven.

„Počkat… dojdu pro zrcadlo.“ Řekla Nab a odešla.

„Cejtim se jako idiot, vůbec se v tom nedá dejchat, je to mnohem horší než korzet a chyběj mi moje vlasy a mám pocit, jako bych na obličeji měla neprodyšnou masku.“

„Si zvykneš.“ Uklidňovala ji Anie.

„Jsem zvědavá, co budeš říkat ty, až to budeš mít za sebou…“

„Že by to samý?“ usmála se Anitte.¨

„Tak, už se to nese,“ přišla Nab a držela celkem velký zrcadlo, aby se v něm dala vidět celá postava. Položila ho na zem a opřela ho o zeď. Sophie zavřela oči a pak se čelem natočila na to zrcadlo, chtěla té změně čelit najednou.

„CO?!“ vykřikla, když se uviděla a neměla daleko od breku.

„Náhodou, teď můžeš lovit holky.“

„Jasně, celej život netoužim po ničem jinym.“

„Já vim.“ Smála se Anie.

„Tak Anitte, teď ty.“ Jak rychle jí smích přešel, teď se naopak začala smát Sophie jejímu výrazu.

„Sakra, v tomhle se nedá ani smát!“

„Je to nutný?!“ dělala Anitte psí oči.

„Tvoje kamarádka to přežila, tak nevyváděj!“ okřikla ji Nab.

„Jo, ale ta se nevyspávala polštářem!“ táhla se za Nab jak smrad.

„No jo no, každej máme něco, že? Kdybysme byly všichni stejní, byla by to nuda.“ Sophie, která tohle dřív poslouchala denně, se teď mohla zbláznit smíchy, i když se div neudusila, to obinadlo je fakt mnohem horší mučící nástroj než korzet a to si už myslela, že to už není možný.

„Ááá!“ ozývalo se z koupelny doprovázený Nabiným: „Drž proboha! Nebo to nikdy nedodělám!“

„To nejde, to strašně bolí!“

„Nemel a drž! Přežili to jiní, tak ty taky!“

„Budete za mě kojit!“ ječela Anitte.

„Nemel blbosti, nic se ti nestane.“ Sophie se už tou dobou skoro válela smíchy po zemi.

„Tak co, jak to de?“ zeptala se, když se tak deset nic neozývalo.

„Ještě chvíli, musim ji upravit a nalíčit…“ ozvala se Nab. Za notnou chvíli vylezla celá rudá Nab a za ná táhla polomrtvý ´chlapec´ krátké vlasy, tmavší pleť – líčidla – a krapet ´kulatější´- vycpaná – postava.

„Hele, nebude jim divný, že to nepude dolů, že bude mít furt jednu a tu samou postavu?“ ukázala Soph na Anie.

„Hned asi ne… ale možná vůbec. Muži jsou v některých ohledech velice tupí…“ pokrčila rameny Nab.

„Že by ze zkušenosti?“ snažila se o ní něco zjistit.

„Sophie, nejsi v postavení, kdy by sis mohla dovolit být drzejší, než je zdrávo.“ Řekla dost chladně Nab.

„Já vim, já vim, jenom mě to zajímá!“

„Sakra, jak to vypadám?!“ skoro brečela Anitte.

„Jak kluk… teď už jenom jména a de se.“ zasmála se Nab. „Takže holky, pokliďte to tady.“

„Rozkaz generále!“

„Soph, co jsme to na sebe zase ušily?“ povzdechla si Anie, když zametala vlasy.

„Mohlo to dopadnout mnohem hůř, mohla nás napráskat.“

„Já vim, ale stejně…“

„Ale stejně mě furt zajímá, co přesně má proti nim…“ polemizovala Sophie.

„Hele Sophi, radši se už na nic neptej a nešťourej se v tom, až bude chtít, tak nám to řekne, jinak by se mohla naštvat a my bychom byly víš kde.“ Zvedla Anitte oči od zametání podlahy.

„To říká ta pravá…“ urazila se Sophie.

„Soph…“

„Co zas?“ prskla.

„Co myslíš, že se děje doma?“ svojí otázkou jí Anitte vykolejila, protože tohle byla věc, na kterou nechtěla myslet.

„Se můžem zeptat pak Nab a nebo si to zjistíme jinak.“

„Pravda…“ povzdechla si Anie.

„Copak, chybí ti ten zapadákov?“

„Hele, vyrůstala jsem tam! Znám to tam a teď dem do neznáma.“ Posmutněla Anitte.

„A to bysme ale musely tak či tak.“

„Proč?“ nechápala Anitte.

„Jednou bysme se musely vdát a… kdo jedinej je volnej?“

„Naši ´snoubenci´.“

„Přesně.“ Pokývala Sophie hlavou.

„Takže by nás tohle všechno nakonec tak či tak čekalo.“ Zašklebila se Anitte.