Kořist co dala zabrat 12 - To není tak, jak to vypadá…

12. To není tak, jak to vypadá…

Ráno bylo neskutečně kruté. Kruté pro Seijiho. Po tom prášku ho bolela hlava, cítil se, jakoby po něm přejela jednotka buldozerů a tanků a do toho venku kdákali ti zatracení ptáci. Seiji si představoval malého ptáčka s malým mikrofonem a velkým zesilovačem, namířeným přímo na okno místnosti, kde ležel. Jak jinak si ten hlasitej zvuk vysvětlit. Chytil se za hlavu v marné snaze najít čudlík ´volume down´, ale holt takový čudlík jeho hlava neobsahovala, pokusil se alespoň zabránit zvuku tím, že strčil hlavu pod polštář, jako pštros do písku. Ovšem Seiji-pštros narazil na beton. No, ne tak uplně beton, jako spíš Madarameho. Seiji nechápal, jak se profesor ocitl v jeho posteli. Zkusil do něj prstem dloubnout. Madarame zabručel. Ne, nebyl to sen. Seiji se rozhodl risknout ještě větší bolest hlavy a začal přemýšlet nad způsobem, jak se tam tělocvikář ocitl. Po opravdu velmi dlouhé době a jediném pohledu na pokoj mu došlo, že to rozhodně není jeho postel. To měl z toho v hlavě dvojitý guláš. Pokusil se vzpomenout si na předešlý večer, ale měl neskutečné okno. Okno větší než největší výlohu. Nadzvedl peřinu. S naprostým šokem mohl konstatovat, že je nahý. Rudý jako rajčátko se vykutal co nejtišeji z postele a začal hledat svoje svršky. Jednou našel svojí ponožku, podruhé ponožku, která jeho rozhodně nebyla. Našel trenky, ale ty nebyly jeho. Po opravdu dlouhém hledání dal dohromady své oblečení tak, aby byl alespoň relativně schopný přesunu domů. Co nejtišeji vyklouzl z bytu. Madarameho by ale v tu chvíli neprobudila ani atomová bomba, natož cvaknutí dveří, nebo Seijiho zoufalé funění při hledání oblečení.

* * *

Kyosuke zažil předešlý večer takový šok, že se zvládl pouze vypotácet z baru, dojít domu a strčit hlavu pod naprosto ledovou sprchu. Stál tam, oblečený, málem zamrzlý, ale neschopný pohybu. Nechápal, nechtěl chápat, že culík a ten zatracenej skrček Yamamoto, jsou jedna a tatáž osoba. Pro lepší pochopení zesílil proud sprchy. Nepomohlo. Byl rád za den volna, protože opravdu neměl chuť potkat Yamamota ve škole. Nejradši by ho stáhl z kůže, vykostil, rozemlel a zahrabal, jakkoli zničil důkazy své nerozvážnosti. A do toho Madarame. Tam to zabil. Nechápal, jak k němu Yamamoto-kun mohl, zatímco jemu zdrhnul.

* * *

Madarame se probudil až hrubě po poledni. Bolel ho celý Madarame a ještě víc, chůze mu dělala problémy, nohy se pod ním podlamovaly a o bolesti v zádech by jeden radši pomlčel. Na rozdíl od Seijiho, on si až moc dobře pamatoval události předešlé noci, pamatoval si to do nejmenšího detailu, což způsobovalo nemalý stud.
„Sakra! Já sem kus hovězího, co sem to provedl.“ Nadával si a ploužil se do kuchyně pro pořádný kýbl kafe. Přemýšlel, jak má asi zítra ve škole reagovat. Večer byl Seiji v takovém stavu, že bylo Madaramemu jasné, že určitě v tu dobu bylo jeho vědomí na daleké dovolené a paměť bude úplně vybílená. Opravdu nebyl daleko od pravdy, Seiji ten den doma opravdu mindrákoval nad tím, co se tu noc dělo. Kdyby věděl…

* * *

To ráno, kdy se měli všichni vydat do školy, se nikomu nechtělo. Každý pro to měl své důvody. Kyosuke se styděl před Seijim tak, že by si nejradši sehnal mapu městské kanalizace a chodil kanálama, Madarame by rád osvětlil Seijimu, co se večer dělo a Seiji byl se všeho tak mimo, že nechtěl ani vystrčit nos z bytu a nebýt káravého pohledu Cupida, byl by doma celý život. Všichni doufali, že na sebe na školní chodbě nenarazí. To by ale asi potřebovali větší školu, protože hned pěkně z rána sestřelil Seiji Madarameho hned za prvním rohem.
„Eh, sensei, omlouvám se.“ Chytil se Seiji za hlavu a sbíral se na nohy. Trochu se zdráhal podat Madaramemu ruku a pomoct mu taky na nohy, ale nakonec ji natáhl.
„Díky, Seiji-kun.“ Broukl Madarame a ruku přijal. Ovšem jen co pevně stál, hned jí pustil. Seiji sebou škubnul.
„Ehm, odkdy mě oslovujete Seiji-kun?“ Znervozněl.
Madarame se na něj podíval neurčitým pohledem.
„Od doby, co jsi mi řekl, ať ti tak v soukromých rozhovorech říkám.“
Seiji nahodil nejbělejší odstín bílé.
„Sensei, vy...vy mě teď asi musíte nenávidět.“ Sklonil hlavu.
„Proč bych tě měl nenávidět?“ Divil se Madarame.
„No, vy přeci nesnášíte gaye a já u vás...nahý...s váma v posteli...“ Koktal Seiji rudý až za ušima.
Madarame jen ztuhl a vyvalil oči.
„Seiji, ty ji gay?!“
Teď stuhl Seiji.
„Sensei? Co se tu noc stalo?!“