Nezha – 6 – Čas odejít

Ihab se plížil městem. V ruce svíral dvě pistole, které vzal svým dozorcům.
Parchanti… tohle je doufám poučí si dělat srandu z Velbtauřího zadku.
Prošel do předposledního patra. Za rohem slyšel hovor. Přesunul se tedy blíže. Kryl se rozpadlými stěnami domů. Nasál vzduch.
Čtyři muži a kouří.
Roztáhl uši a zachytával sebetiší zvuky.
Jeden muž se oddělil.
Přikrčil se a skrz díru ho zahlédl. Byl od něj jen pár metrů, ale jistota ho činila neopatrným. Přešel ke stěně, rozepnul poklopec a… Ihab ho omráčil ranou do hlavy. Znovu našpicoval uši. Zbytek si ničeho nevšiml.
Jak se teď postarám o zbytek?
Sice si vzal jejich zbraně, ale neuměl s nimi zacházet. Byl to hloupý nápad. Rychle však muže prohledal, mohl u sebe mít něco užitečného. Moc toho však nenašel. Dýku, náboje, další pistoli, krabičku cigaret, kovový zapalovač a jeden granát.
Sykl skrz zuby.

„Hej, netrvá mu to dlouho?“
„Víš, kdy naposledy jsme byli?“ obořil se druhý.
„To je fakt, skoro mu musel prasknout!“ smál se třetí.
Najednou mezi nimi něco zacinkalo. Všichni tři zmateně pozorovaly zelený podlouhlý předmět.
„Áááh!“ zařvali, když si uvědomili, že je to granát.
„Pryč!“
Při útěku do sebe naráželi.
„Hijá!“ vykřikl Ihab a prvního srazil pěstí.
Druhý sáhl do pouzdra pro pistoli, ale dobře mířený kopanec zadníma nohama ho poslal k zemi.
„k***a, ty seš ten dromedár!“ zakřičel třetí a vypálil po něm.
S velikým štěstím ho kulka jen víc škrábla do ramene. V hlavě mu pulzovala krev, jak nebyl na takové akce zvyklí, nevěděl, co dělat, tak udělal to jediné, co ho napadlo. Vyskočil do vzduchu a posledního vojáka zalehl. Narazil si přitom zadku.
„Au, au…“ klel, když se zvedal.
Podle vojákova výrazu, na tom byl pořád líp než on.
„Uf, kde je ale zbytek?“

***

„Co to bylo za výstřel?“ zamumlal generál.
Zrovna stál těsně před dosažením svého cíle, žádné vyrušení nepřicházelo v úvahu. Aješa se rozkašlala, jak se z krátkého bezvědomí vzpamatovala.
„Ah, ještě žiješ? Na druhou stranu jsem tě tolik neudeřil.“
Ušklíbl se.
„Je fakt, že jsi svoji práci udělala dobře. Co na to říkáš? Až se stanu nesmrtelným, nebudeš moje d***a? Když budeš poslouchat budu na tebe hodný.“
„Kuck… To radši zemřu!“
Úsměv mu zmizel ze tváře.
„To ti snadno zařídím… až si s tebou pohraju.“
Nángíní dítě se nijak nehýbalo. Nestaralo se o svůj život? Vědělo snad něco víc?
„Sbohem, zrůdo.“
Vystřelil by, kdyby ho nezasáhl malý kámen do ramene.
„Ty…“
Jusafa pořád žil. Sice se už nedokázal moc pohnout, ale nehodlal se vzdát.

„U… Uteč…“
Mohutný generál se rozesmál.
„Nejdřív ho sem přijdeš zabít a pak ho prosíš, aby utekl?!“
Přišel k němu a kopl ho do žaludku. Bolestí nedokázal ani vykřiknout a přistál o pár metrů dál.
„Měl jsi zůstat ležet a dělat mrtvého brouka, pak bys nemusel zažít tohle.“
Dupl mu vší silou na nemocnou ruku. Muž křičel, ale nedokázal se pohnout.
„Hahaha!“
Generál v jeho mučení nepřestával. Brzo lapal po dechu.
„Z tohohle se už nezvedne,“ a plivl mu na tvář.
„Tak, kde jsem to skončil… Aha, už vím, v zabíjení tohohle monstra.“
Dítě mu pohlédlo do očí. Zhnuseně jej odkopl.
„Chceš se na mě dívat skrz prsty?! Doba vaší vlády skončila, vy zmutované zrůdy!“
„Nech ho být!“ křičela Aješa.

Vystřelil po ní, ale naschvál minul. Vyděšeně sebou cukla a on se potěšeně ušklíbl. Ubližovat druhým mu dělalo potěšení. Změnil však původní plán a přešel k ní. Chytil ji za vlasy a trhl hlavou dozadu. Hlaveň pistole ji přiložil k hrdlu.
„Když mě hezky poprosíš, tak tě ušetřím.“
Plivla mu do obličeje. Udeřil její hlavou o zem tak, že přestala vidět a nedokázala se pohnout, třebaže neupadla do bezvědomí. Cítila jen pulzující bolest v čele. Muž ji ještě kopl do břicha. Přidušeně vykřikla.
Otočil se k háděti, připraven ho konečně zabít. Byl však znovu vyrušen, po schodech vyběhl a vyklopýtal Ihab. V ruce držel pistoli, se kterou neuměl vůbec zacházet, ale žádný lepší nápad ho nenapadl. Nestačil však ani promluvit, když mu ji generál vystřelil z ruky. Jenom sykl.
„Myslel jsem si, že tě moji muži odpráskli.“
Velbtaur se jen zachichotal.
„Dostali jen menší lekci o Velbtauřím zadku.“
Muž okamžik přemýšlel, než vyhrkl:

„Tys je odstřelil prdem?!“
„To nebyl žádný prd!“ zařval Ihab na oplátku.
„To byla líbezná vůně pro volání samičky. Dobré trávení je důkazem dobrého zdraví!“
Vzteky ho střelil do přední nohy. Zavrávoral, ale rovnováhu udržel, jen už nebude moc utíkat.
„Už toho mám dost! Hrál jsem si s vámi víc než dlouho!“
Otočil se k dítěti. Ihab se pokusil pohnout, ale s jednou prostřelenou nohou to nešlo.
„Ukončíme tuhle šaškárnu, co říkáš?“ Zamířil mu hlavní doprostřed čela.
Nángín však jen zaklonil hlavu a díval se nad sebe.
„Kam čumíš-?“ nedořekl, neboť se mu něco šupinatého ovinulo kolem krku.
Zachroptěl.
„Co si myslíš, že děláš?“ ozvalo se nad ním.
Podíval se nahoru a nevěřil vlastním očím.
„Ty! Ty máš být mrtvý!“
Zatnul jsem zuby a s pořádnou otočkou ho odhodil hodně daleko a hodně hluboko. Letěl až za první hradbu.
„A čí to byla skoro vina?“ zeptal jsem se vztekle.
S menším žuchnutím jsem přistál a složil rudá křídla. Z čela jsem si setřel pot. Létání bylo namáhavější, než se zdálo.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se prcka a ten jen přikývl.
„Ne… zho…“ mumlal v neuvěření Ihab.

„Ty máš bejt mertvej! Ne! Ty musíš bejt mertvej! Nikdo nemůže přežít kulky v těle a pád z takové výška!“
„Vidím, že jsi taky v pohodě.“
„Nepřibližuj se ke mně! Duchu! Zombí! Ghůle! Puchu! Přízraku! Poltergaiste!“
Po páté naběhnuté žíle na čele jsem zařval:
„Dromedáří zadku!“
„Cos to řek?!“
Usmál jsem se.
„Konečně jsi v normálu.“
Trochu překvapeně se narovnal a až pak se dal do řevu:
„Ty žiješ! Vážně se mi to nezdá! Fakt jsem si myslel, že seš mrtvej!“ Z očí mu tryskaly fontány slz.
Radši jsem si ho přestal všímat a přesunul se k Aješe. Zvedl jsem ji do náručí. Zachvěla se.
„Ne… zho…“
„Jo, jsem to já, žádný hloupý duch.“
Chytla mě za rameno.
„Prosím, zachraň Jusafu, já vím, že jsem tě podvedla… ale prosím, zachránil mě z pekla. Chtěl jen… vyléčit spoustu dětí s hnijící nemocí… prosím, zachraň ho, prosím, věř mi… naposledy…“

Hlas se jí třásl. Jemně jsem ji k sobě přitiskl.
„Já ti věřím.“
Prudce vydechla.
„Nángín by nikdy nebyl po boku toho, komu by nevěřil.“
Mládě sedělo po Jusafově boku.
„Pomůžu mu, slibuji.“
Zvedl jsem ji a přenesl k Ihabovi. Navzdory svému slibu jsem si moc nevěřil. Kolem něj byl silný pach smrti. Když mě požádala o pomoc… bylo již pozdě. Mužův pohled se upíral k nebi. Dítě se na mě podívalo. Neřeklo ani slovo, přesto jsem mu rozuměl.
Byl tu jeden způsob, jak jej přivézt zpět k životu, ale za velikou cenu.

***

Dědečku…?
Malý Jusafa stál uprostřed dvora a pozoroval, jak jeho dědeček vyráží na výpravu. Všichni se mu smáli, ale on tomu věřil a jeho vnuk též. Minuly roky a z dítěte se stal dospělý muž. Kráčel po prázdné ulici, když se před ním objevil starý muž.
„Dědečku? Ty žiješ?“
„To jsou mi manýry!“ peskoval ho hned.
„Jako by někdo na vrcholu svých sil mohl umřít a ještě navíc já,“ dodával však už se smíchem.
„Ale ty jsi…“ bezmocně rozhodil rukama.
„Pořád mi nevěříš, co?“
Sáhl do kapsy a vytáhl knížečku.
„Tohle je můj deník, je tam vše o mé cestě.“
Rychle jej rozevřel a četl.
„To město je opravdu překrásné. Těžko bys někde našel zajímavější architekturu a to jak propojili jednotlivá patra… naprosto geniální, ale… nic, kam by měl člověk vstoupit.“
„Proč?“
„Protože to město… je…“ Jeho hlas se ztrácel, až nebyl vůbec slyšet.
„Dědečku?!“ Natáhl k němu ruku, ale spálil se jen o oheň.
Všude kolem něj byla panika a chaos. Vůbec netušil, kde je, ani co se děje. Stráže, které vypadali jako pár století staré, utíkali sem a tam a snažili se uhasit požár a pochytat uprchlé otroky. Prosmýkal se však mezi nimi červený stín, který je nemilosrdně zabíjel.

Kolem Jusafy proběhl mladý muž. Když mu pohlédl do tváře, zamrazilo ho z té podobnosti.
Je snad tohle…?
Celý výjev se však ztratil dřív, než mohl svoji myšlenku dokončit. Bolestivě vykřikl a chytl se ruky, která zaživa hnila a rozpadala se, dokud nezůstala jen kostra. Klesl na kolena a zatínal zuby.
T-tohle musí být můj trest. Je to jako v tom příběhu o muži, který se chtěl dotknout slunce, byl stejný blázen jako já.
Za zády se mu objevilo světlo a zahánělo tmu okolo. Otočil se, mžikal očima a sotva rozpoznával dva stíny.
Je tohle světlo na konci tunelu?
Chytly ho za ruce a zvedaly. Zavřel oči a nechal se unášet.

***

Někdo s ním zatřásl. Pomaloučku otevřel oči. Vůbec ničemu nerozuměl. Byl si jistý, že je mrtvý, nebo mají v pekelné předsíni tak hezky vymalováno?
„Hej!“ zavolal jsem na něj a konečně mi věnoval pozornost.
„Takže… jsi mě přišel osobně hodit do pekla?“
Nadzvedl jsem obočí.
„Kdo má čas na vtipy, je naprosto v pohodě,“ houkl jsem přes rameno.
Ihab v mezičase ošetřil Aješe ránu. Pořád nedokázala vidět, ale zdálo se, že je jí o něco líp. Já v náručí držel svého bráchu. Vyčerpal svoji veškerou sílu. Na novorozence to byl dobrý výkon. Jusafa al-Fulan se zmateně rozhlížel.
„Jasně, že nejseš mrtvej a já taky ne,“ snažil jsem se ho přivést do reality.
„Ale jak… Proč?“
Malíčkem jsem se drbal v uchu.
„Řekněme, že tu je pár věcí na který se tě chci zeptat a mrtvola mi toho moc neřekne.“

***

Jen hodně pomalu jsme sestupovali z města. Cestou jsem jim podal hrubý popis toho, co se se mnou po pádu dělo. Žádné detaily o zničení města jsem jim neřekl. Bylo to pořád něco, s čím jsem se potřeboval vypořádat. Král ničící své město, aby osvobodil jeho občany od pout k minulosti. To je fakt šílené.
Aješu jsem vedl za ruku a upozorňoval ji na větší překážky. Svoji slepotu zatím snášela celkem dobře. Ihab na hřbetě nesl Nángíně. Jusafa se nám již asi po padesáté omlouval. Trochu mi tím připomněl tátu. Udělal něco strašného, ale sledoval tím jen dobrý cíl a teď se všem omlouvá. Možná je to jeden z důvodů, proč jsem mu mohl odpustit.
Přeci jen neměl v úmyslu Aješu ani nás zabít a chránil i prcka, třebaže ho původně chtěl zabít. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi zdálo, že okřídlený král kolem sebe shromažďuje jen tu nejdivnější chásku.
Zbytek vojáků jsme za sebou vedli svázané a každou chvíli jsem se chichotal nad Ihabovým odstřelem. Z tohohle se stane hodně dobrý a veliký vtip a taky mu to pořád budu připomínat… nejlépe před jeho přítelkyní… až si tedy nějakou sežene.

Jedna věc mě trošku i překvapila. Proud řeky se uklidnil, jako by už nechtěla cestovatele odradit. Dokonce i hladina opadla mi viděli zbytky mostu. Velbtaur hned zvědavě nakukoval. Předtím to nebylo vidět, ale most měl po bocích nejspíše velmi složitou rytinu.
„Zvládneš to?“ zeptal jsem se Aješy.
Přikývla, třebaže se trochu třásla.
„Co se vlastně… stalo? Proč moje… ruka…“ vysoukal ze sebe konečně otázku, která ho už tak dlouho pálila na hlasivkách.
„No já bych řekl, že… král splnit přání… tak jak je tomu v legendách.“
„Ale…“
„Jo, jo… Chtěl ji zabít prcka a tak dál a tak dál,“ mávl jsem nad sebou rukou.
„Ale nakonec jsi ho chránil vlastním životem, to z tebe nedělá tak špatného padoucha. Prostě to přijmi a nepitvej se v tom.“

Vykročili jsme za Ihabem, který na nás čekal na okraji mostu. Sestup pro něj nebude jednoduchý, skok je sice jen padesát centimetrů, ale se zraněnou nohou a malou schopností chodit do a ze schodů, to bude ještě horší.
„Ihabe!“ vykřikl jsem.
„C-Co je? Snad ne ta hadice?“
Zadíval jsem se na druhou stranu. Z křoví vylezl muž… s pěkně potrhanou fasádou.
„Kyborg?“
Pod umělou kůží měl kovovou konstrukci. Tak proto přežil pád, normální člověk by byl na padrť. Již jsem slyšel, že existují takový hybridi, ale ještě jsem žádného neviděl. Je pravda, že lidské končetiny se dají snadno vytvořit a relativně jednoduše připojit k tělu, ale technologie ještě nepostoupila dost na to, aby to samé dokázala i s lidským mozkem a vytvořit jeho přesnou kopii.

Ploužil se k nám a jasně na něm byla vidět touha po pomstě.
„Ty… červí bastarde… “
Jedno ze slov, které my Nángíni neradi slyšíme. Svěřil jsem Aješu do Jusafovi péče a připlazil se na druhý okraj mostu.
„Vidím, že ti budu muset věnovat lepší péči,“ vytáhl jsem zpoza opasku tesáky.
Hlasitě se rozesmál, až se zakuckal.
„Jen do toho, zraň mě!“
Ošil jsem se. Říká to, jako by chtěl, abych ho zasáhl a to mohlo znamenat jen jediné!
„Bomba!“
„Přesně tak. Můžu ji aktivovat kdykoliv se mi zachce.“
Přešel na okraj rozpadlého mostu.
„Je dost silná na to, aby vás všechny zabila. Když toho spratka nemůžu mít já, nebude ho mít nikdo.“
„Bastarde!“
Zatnul jsem pěsti. Neměl jsem nejmenší tušení, kde ta bomba je, a i kdyby ano, co bych s tím tak mohl udělat? Nejsem pyrotechnik. Stejně bych na její zneškodnění neměl čas. Opravdu tu není žádná jiná možnost?
„Tak mi dejte dítě a přežijete,“ natáhl k nám ruku.
Dát mu mého bratra?
Ihab lehce zahrabal nohou, ani on něco takového nechtěl dopustit. Dostali jsme se tak daleko a teď mu ho máme prostě tak dát? Snažil jsem se vzpomenout na poslední okamžiky mého probuzení. Určitě ze sebe dokážu vymáčknout trochu magické síly.

Stačilo by zvednout vítr a odfouknout ho. Jenže to bych na to musel mít sílu. Cítil jsem, že bych nemohl ani létat, natož kouzlit.
Kruci!
Třesoucí se rukou na nás zamířil pistolí.
„Dejte mi tu malou zrůdu!“
Vrátil jsem tesáky do pochev.
Fajn, na druhou stranu to je cirka dvacet metrů. Když sebou hodím, můžu ho strhnout do vody. Je to hodně riskantní, ale… jinou možnost nemáme.
„No!“
„Dobře, přinesu ti ho.“
Otočil jsem se na Ihaba a kývl hlavou. Gesto mi oplatil. Věděl, že mám něco v plánu. Sundal jsem stále spícího Nángínka z jeho hřbetu a pomalu se sunul k mostu. U jeho začátku jsem ještě odložil své tesáky. Generál se usmál a po těle mu přejely elektrické výboje.
Sjel jsem půl metru a pomalu vybíral vhodnou cestu. Taky ke mně vykročil. Šlo se mu těžce. Když budu čekat, šance si mě sama zavolá. Mezi námi bylo něco kolem pěti metrů. Potřeboval jsem ještě kousek. Nespouštěl jsem k z něj oči.
Zavrávoral.

Teď!
Byl jsem připraven odhodit dítě za sebe na břeh a strhnout ho do vody, která celkovou explozi utlumí, když se stalo něco, co jsem nečekal. Z vody vyrazila hadí matka. Její hlava byla zakrvácená a pořezaná. Byl jsem si jistý, že i částečně oslepla. Rozevřela tlamu a generála spolkla.
„Né~!“ křičel jsem, ale marně.
Než zmizela pod vodou, zahlédl jsem v jejím oku kapičku radosti. Chránila tohle místo tak dlouho a nakonec se dočkala narození krále. Pro ni to musela být největší pocta.
Voda se vlnila a následovala vteřina ticha. Otočil jsem se, napnul ocas i křídla a vyskočil do vzduchu.
„K zemi!“
Sotva jsem tak učinil, voda se zvedla a výbuch ji odhazoval všude kolem… včetně krve, masa a pár šupin. Tvrdě jsem přistál do křoví a ještě hůř se sbíral na ocas. Nedokázal jsem zastavit proud slz. Já sám byl připraven svůj život obětovat, tak proč musela ona? Cožpak nečekala svého potomka? Byla to moje povinnost! To já měl chránit své přátele!

Zbytek bandy se pomalu zvedal na nohy a vznikla tu i malá ironie. Ani jeden z nás nebyl zraněný, ale všichni přeživší vojáci byli mrtví. Od rozdrcené hlavy až pro probodnuté srdce a prořízlé hrdlo. Znovu bylo dokázáno, že nezvaní hosté jsou odsouzeni na smrt.
Blízko nás zašustilo další křoví. Cukli jsme sebou. Mohl to být další nepřítel? Snad nemá robotické dvojče! Šok nás však čekal i tak. Z poza stínů se vynořila Nángínka… čerstvě narozená. Z vlasů ještě vybírala skořápku. Její vlasy byly krátké a rozježené. Uprostřed čela jí rostl maličký roh a šupiny měla laděné do modré a zelené tak jako vlasy. Oči však měla světle hnědé. Mlčky se na nás dívala a nehýbala se.
„Kdo je to?“ zeptal se Jusafa.
„To je její dcera,“ řekl jsem.
„Mezi Nángíny jsou jednorozí vzácní a hned po králi asi nejzvláštnějším zástupcem rasy. Jako jediní se dokáží proměnit do obrovského hada. Vždy kladou jen jedno vejce a potomek se z něj vyklube jen, když matka zemře a okamžitě přebírá její povinnost.“

„Ale to je…“ zhrozila se Aješa.
Narození by mělo být radostnou událostí, v jejím případě je to však rozporuplné. Den, kdy se narodí dítě, je také dnem, kdy zemře matka. Jeden nikdy nepozná druhou. Mateřské pohlazení, dětský smích a pláč… to ani jedna strana nepozná. Připlazila se ke mně a já ji objal. Matčina smrt dala dítěti život… opravdu krutá ironie.

***

Cesta skrz bludiště nervala dlouho, neboť kruhy se srovnaly a dokonce jsem v jejích chodbách našel onoho muže. Jeho kosti jsme složili a zavázali do pytle. Zaslouží si pořádný pohřeb. Než jsme však prošli na druhou stranu, byla noc. Všichni si rádi sedli na zem. Taky jsem si všiml, že jsme pořádně hladoví a žízniví.
Než jsem se však pustil do jídla, otočil jsem se zpátky k městu. Za hranicí světla stála postava. Dokázal jsem kolem jejího těla vidět řetěz.
„Konečně je konec,“ ulevil si Ihab a protáhl se.
Usmál jsem se.
„Ne, ještě ne.“
Zastřihal ušima a otočil se na mě, jak jsem se sám stavěl k městu zády. Roztáhl jsem křídla, uchopil jejich kořeny a trhl. Bolestivě jsem sykl, ale od těla jsem je oddělil. Poklesla mu čelist.

„Co-Co to děláš?“
Zíral na peří, které se rozpadalo v písek. Jsem si jistý, že jen já jsem dokázal slyšet pád řetězu.
„Co se to děje s městem?!“ spěšně se postavil.
Malá Nángínka se chytla mé ruky a pozorovala mizející město. Rozpadalo se v prach a bouře před námi se utišila, jako když mávneš kouzelným proutkem. Všude kolem nás se rozhostila už jen poušť. Černý bod na mapách navždy zmizí a z města se stane skutečná legenda… obyčejná pohádka.
Řetězy minulosti byly přetrhány.