Minulost v budoucnosti - 2. díl

Minulost v budoucnosti

Ležel jsem na studené zemi pokryté jehličím a nechával si omýt rány. Pod mokrým hadříkem bylo vidět, jak se mi rány obratem hojí.
„Tedy, jsi velmi odolný, jen co je pravda, viď?“ Mrkl po mě neznámý očkem. Měl strašně zvláštní barvu očí, takové jsem dlouho neviděl. Naposledy, když jsem byl ještě živý a normální.
„Hm, je pravda, že se hojím trochu rychleji než ostatní..“ Brblal jsem si se skloněnou bradou.
Musíš být hladový, dáš si něco k jídlu?“ Zeptal se mě. Tak je pravda, že hladový jsem opravdu byl, ale jako hlavní chod bych si dal nejradši jeho. Jeho krční tepna mě přímo volala, voněla na dálku sladkou krví, čerstvou, teplou. A byla tam nějaká vůně, která mi na tom člověku nevoněla. Byla důvěrně známá, ale přesto jsem jí nedokázal určit. Jen mě prostě štípala do nosu a dráždila mě.
„Mám tu uvařenou česnečku, dáš si?“ Zvedl vesele hlavu, držíc v rukou jakýsi ošuntělý rendlík s tou odpornou polívkou. Česnečka! To mi snad dělá naschvál. Tak už alespoň vím, co to bylo za smrad.
„E-e, nejím česnečku.“ Snažil jsem se z toho vykroutit tak, abych ho neurazil.
„Nejíš? To je ta nejlepší polívka, co jsem kdy měl, zbožňuju jí. Je tak zdravá, voňavá, pronikavá...“ Básnil nad tou odpornou polívkou, zatímco mě se obracel můj ubohý žaludek, lačnící po krvi. Jeho krvi. Posadil se ke mě zády a s chutí se začal věnovat polívce. Cítil jsem, jak to na mě leze. Byla to nepřekonatelná touha. Cítil jsem, jak rostou přímo před očima. Mé špičáky se prodlužovaly, oči mi žhnuly touhou a naprázdno jsem polykal.
Neměl o ničem tušení a dál se ládoval polévkou. Ten odér mě trochu odpuzoval, ale jeho krev mě volala. Už už jsem se blížil k jeho krku, když se trochu pootočil mým směrem.
„Hele, jakže ty se vlastně jmenuješ?“
Trochu mě ta otázka vyvedla z míry. Už jsem si skoro své jméno nepamatoval.
„Já vlastně ani nevím. Jsem tak dlouho sám a své jméno jsem tak dlouho nikomu neřekl, že jsem ho asi zapomněl.“ Začervenal jsem se upřímně.
„No, to není moc pozitivní.“ Co když ti dám nějaké jméno já? Jen do doby, než si vzpomeneš na svoje.“
„To nezní zle.“ Musel jsem uznat. Ne, že bych mu své pravé jméno říct nechtěl, ale opravdu jsem si ho nepamatoval.
„Budu ti říkat Yuuto.“ Rozhodl během okamžiku. Ale jak na takové jméno došel, to mi byla záhada.
„Je čas spát, Yuuto, ale mám jen jednu deku, budeme se dneska v noci muset tulit.“ Usmíval se šibalsky. No toho ještě trochu..
Tulení. Moje kůže je mrtvolně ledová, na slunci zářící. Proto jsem také trénoval svoje atletické schopnosti večer. Nesmím dovolit, aby se mě dotkl. Než jsem tomu ale stihl zabránit, stáhl mě k sobě pod deku. Byl tak horký, teplo z něj přímo sálalo. A vůbec nevnímal teplotní rozdíl mezi našimi těly. Bylo to docela příjemné. O mnoho lepší, než být v celém hradě sám, samotinký a ještě mrtvolně studený. Přitulil jsem se k tomu teplu a objal ho rukou kolem pasu. Trochu zabručel a stulil se mi do náruče. Pozoroval jsem jeho spící tvář. Já jako upír jsem spát nemusel. Noc byla můj den. Přes den jsem toho naspal dost. Jeho spící tvář byla tak klidná. Jako socha. Dotkl jsem se prstem jeho tváře a jel po hraně čelisti až ke krku. Tam jsem nahmatal krční tepnu. Tepala teplou krví. Chtěl jsem se zakousnout. Nebylo by to poprvé, kdy bych někomu vzal život, ale zrovna jeho jsem zabít nechtěl. Ani sám nevím proč. Byl tak sladký. Ve všech směrech. Mezitím, co jsem přemýšlel, se můj malý neznámý zavrtěl a otočil čelem ke mě. Trochu jsem z něj cítil tu prokletou polívku. Podle pravidelného dechu jsem poznal, že spí tvrdě. Pomalu jsem se vykroutil zpod jeho teplého těla a potichu se vydal k odchodu. Holt jemu jsem ublížit nechtěl, sám nevím proč.

Vrátil jsem se k osamělému životu na hradě. Po téměř pěti letech jsem začal relativně ovládat svou rychlost. S přesností to stále bylo trošku horší. Ještě pořád se mi nedařilo míjet stromy a občas se mi stalo, že jsem se s některým seznámil více než důvěrně. Vždy to skončilo sedřenou kůrou ze stromu a mojí kůží. Ale tak chybama se přeci člověk učí. Je ale pravda, že po louce se mi běhalo nejlépe. Měl jsem volný prostor, stromy nerušený. Tenkrát jsem běžel po čerstvě zoraném poli, když jsem periferním viděním zahlédl postavu. Ihned jsem měl nachystané tesáky. Už dlouho jsem nejedl a měl jsem nadpřirozenou žízeň. I když co je na pravidelném pití krve přirozeného..
Jako šelma jsem se kradl blíž, co nejtišeji to šlo. A pak jsem ucítil tu známou vůni té odporné polívky. Postava u ohně se otočila mým směrem.
„Á, Yuuto, dáš si česnečku? Dlouho jsme se neviděli, kamaráde.“
Kamaráde? A na to přišel jak?!