Stínová hra – Hra 12. – DD&D <část 1.>

*** Stín

Vůbec jsem nic nechápal. Nejdřív jsem cítil, jak upadám do ztracena a pak mě najednou obklopil záblesk světla. Teď mě Juta zavalil a třásl se.
Já… zase žiju.
Zvedl se a stíral si slzy.
„Vážně… jsem si myslel… že tě už neuvidím…“
Fakt jsem nevěděl, co s tím klukem mám dělat. Byl prostě…
„Pomůžeš mi, prosím, zachránit Jamiho?“
„Jamiho? … Jo, ten stín?“
Podrbal jsem se ve vlasech. Bylo tak jednoduché ho absorbovat. Nikdo mi v cestě nepřekážel. Ale… Ten bastard mi nakopal prdel, nechat ho sežrat jiným stínem…
„Fajn, pomůžu ti.“
„Opravdu?“
„Jo,“ ušklíbl jsem se a on vyskočil radostí do vzduchu.
„Jsem Juta Nazo, moc mě těší,“ nabídl mi ruku.
Trochu nejistě jsem ji přijal. Přinášela s sebou totiž mnoho hořkých vzpomínek, které museli zrovna teď vyplout na povrch. Zvedl jsem se a oprášil se. Převyšoval jsem ho o skoro dvě hlavy.
„Uvědomuješ si, co to však vyžaduje? Stínová hra není pro každého a ten druhý stín musí být hodně silný, když ho porazil…“
Zatnul pěsti.
„Když prohraji… tak taky zmizíš?“

„Bez pochyby,“ lehce jsem rozhodil rukama a pokrčil rameny.
Viděl jsem, jak o tom přemýšlí. Nejspíš ještě plně nechápe, co stínové hry obnášejí.
„Proč ho vlastně chceš, tak moc zachránit? Ani jeden z nás není člověk, pak bych to trochu chápal, ale takhle…“ přehodil jsem levou nohu za druhou a dal si ruce za hlavu.
„Dokud s tebou bude jediný stín… ty, tví přátelé… všichni budou v nebezpečí. Vážně to chceš? I když ho teď zachráníme, brzo se stane cílem někoho jiného.“
Rozhodně se mi díval do očí. Poznal jsem, že si je toho vědom, ale… jak bych to měl říct? Přesto se ho nehodlá vzdát.
„Dobře, dostals mě. Pomůžu ti.“
Znovu se rozzářil.
„Tak, víš vůbec, kdo to byl?“
Zarazil se.
„Ne… Jami mě okamžitě zastrčil dozadu, abych o tom nevěděl.“
„No, to bude pak těžší, ale… přeci jen sežral moje původní tělo, takže bych ho mohl možná najít.“
„Vážně?“
„Neručím za to,“ upozornil jsem ho hned.

„To nevadí, je to lepší než nic.“ setřel si pot z čela.
„Možná bude lepší, když se vrátíš to těla.“
Přikývl a zmizel. Já ho hned následoval a zhmotnil se v podobě džina z jeho stínu. Seděl na posteli a stíral si pot, zatímco v dlani držel moji kouličku.
„Čau,“ zakřenil jsem se na něj.
V místnosti mě hned zaujalo velké množství her a hlavolamů.
„S jakou hrou ho vyzveš?“
Rozhlédl se po pokoji.
„Z vlastní zkušenosti ti mohu doporučit nějakou, která ti je hodně blízká.“
„Není to tak trochu podvádění?“ zeptal se nevině.
„Když tě vyzve on, udělá to samé. Přirozeně si vybereš hru, která ti jde nejlépe. Na tom není žádné podvádění,“ poletoval jsem ve vzduchu vzhůru nohama a měl na prsou založené ruce.
„Ha!“ vykřikl, až jsem se lekl.
Otevřel skříň a vytáhl hodně zaprášenou krabici. Kuličku strčil do kapsy. Zvědavě jsem mu nakukoval přes rameno, tentokrát hlavou nahoru.
„Co to je?“
„Moje vlastní hra, sám jsem ji vyrobil.“
„Fajn, tuhle berem! Není lepší hry než tvá vlastní.“

„Dobře,“ zvedl se a vyběhl po schodech dolů a ven.
Cítil jsem, jak mu bije srdce vzrušením. Sám mě tím nakazil. Nevím proč, ale opravdu jsem se na stínovou hru těšil. Připadal jsem si… lehčí.
Ulice byly okolo prázdné, jak většina lidí byla v práci nebo ve škole. Oboje mi přišlo úděsně nudné.
„Cítíš něco?“ zeptal se.
„Co jako?“
„Jamiho.“
„Jo, jeho?“ rozhlédl jsem se kolem.
„Ne.“
Rozběhl se dál.
„Jeden moudrá krysa kdysi řekl, proč běhat, když můžeš létat.“
„Jakže?“ zeptal se a já se zakřenil.
„Nyo!“ zavolal jsem a přiběhla k nám černá kočka.
„Ta je krásná!“ sklonil se k ní.
Poklonila se mu.
„Zvětši se, potřebuji najít toho pitomce.“
„Tady!“ zhrozil se, popadl ji do náručí a zatáhl do malé ulice.

„Hej, nikdo nás nemůže vidět! Jen ty.“
Nervózně se zasmál, ale dál šplhal po požárním žebříku na střechu. Kočka mu ležela na ruce a neprotestovala. Postavil ji na zem a rozhlédl se kolem. Střecha byla obyčejně plochá, byly tu jen dva komíny se dvěma trubkami a vchod.
Nya se protáhla a proměnila se. O hodně se zvětšila. Získala dlouhé šavlovité zuby, rozdvojený konec ocasu zachvátil plamen, pod nohama se jí tvořil dým a z měsíce vyrostly tři dozadu zahnuté rohy. Prostřední sahal až dozadu za hlavu, zatímco krajní zhruba nad zvětšené a špičaté uši.
„Vau!“ vydechl.
Lehla si, aby na ni mohl sednout. Já si vlezl za něj a vytvořil si dolní končetiny. Nic proti nim nemám, ale já se prostě občas tak nějak rád plazím jako had. Taky na ní rád sedím z boku s nohou přes nohu. Nya se pomalu rozběhla a pak vyskočila přes střechu. Juta se jí pořádně chytl a přikrčil se.

Nejspíš to bylo poprvé, co letěl. Rozhlížel se, zda někde neucítím mého soka. Dost se mi příčila představa, že by ho měl sežrat někdo jiný… Vlastně ho už sežral, takže ho už jen trávil, ale stejně… A navíc… budu mít nepředstavitelné potěšení, když mu zachráním zadek a budu mu to moct připomínat. Uchechtl jsem se.
„Je tu jedno místo… kde bych chtěl tuhle hru hrát.“
„To je dobře, musí to být hodně zajímavé místo. Stínové hry nejsou jen o hře ale i o prostředí.“
„Nechci tam hrát kvůli nějaké výhodě, to ne,“ otočil se na mě.
„Takový neviňátko…“
Uculil se.
„Cítíš něco?“
Nakrčil jsem nos a zasoustředil se.
„Myslím si, že tamhle to vypadá slibně,“ ukázal jsem doleva za námi.
Nya se otočila.

*** ???

Vrátil jsem se zrovna z odpolední prohlídky města. Vypadá to, že tu již není žádný další stín. Sebastian měl na rozdíl od ostatních jednu zvláštní schopnost, která mu umožňovala najít svůj druh i uvnitř lidských Ka. Díky tomu to bylo velmi jednoduché.
Rezervoval jsem si tento pokoj na celý týden, ale zdá se, že to nebude vůbec zapotřebí. V kávovaru na stole v obývacím pokoji jsem si připravil espreso a sedl si na pohovku. Zítra ráno mohu vyrazit do dalšího města. Najednou se však objevil Sebastian.
„Mistře, blíží se sem jeden stín!“
„Cože?“
Má snad někdo jiný taky takovou schopnost? Něco přistálo na balkóně. Odsunul jsem dveře a hned si všiml většího kamene zabaleného v papíru. Zvedl jsem ho a pustil se do čtení dopisu.

„Dobrý den, omlouvám se za vyrušení, ale prosím, dostavte se na adresu znázorněnou na mapce pod dopisem. Chci vás vyzvat na stínovou hru, děkuji.“
Cizinec se podepsal jako J.N. a pod tím bylo ještě P.S.
„Pokud jsem něco rozbil, velmi se omlouvám.“
„Velmi zvláštní způsob výzvy,“ ohodnotil jsem velmi zdvořilý dopis.
„Myslíš si, že má také tvoji schopnost?“
„To je možné, neboť v okolí kavárny jsem ten den žádnou cizí přítomnost nezaznamenal.“
Přehlédl jsem očima nebe, ale nikoho jsem neviděl.
„Tohle by mohla být velmi zajímavá hra.“

*** Juta Nazo

„Co to je?“ zeptal se stín.
„Stará arkáda, kterou před čtyřmi roky zavřely. Nová stojí blíž středu města a je modernější.“
Přední vchod byl zašlý. Nad ním byl veliký nápis Arkáda a kolem něj balónky a barevné míčky. Dveře nebyly zavřené, zámek už někdo kdysi vylomil. Přivřel jsem za sebou a rozhlédl se kolem.
„Fungovala tu přes patnáct let a konaly se tu i městské turnaje. Vzpomínám si, že jsem se na jeden díval, ale… pak přišlo nové středisko a zákazníci začali ubývat,“ zahleděl jsem se na starou řadu bojových arkád pro dva hráče.
Byl tu i koutek s pinballem a kulečníkový stůl. Tága ležela na zemi a dvě byla nalomená. Kousek vzadu byl i barový kout. Trochu zasněně jsem se na něj podíval. I když tu bylo ticho, dokázal jsem znovu slyšet smích, křik, povzbuzování a proklínání všech lidí okolo.

Otevřel jsem oči a znovu se rozhlédl. Ke hře budeme potřebovat stůl a židle. Brzo jsem jeden našel ve skladu, ale potřeboval řádně utřít a židle jakbysmet. Měl jen jednu středovou nohu se širokým spodkem a byl kulatý. Bílý nátěr na něm vlivem špíny a času zšedl.
Vodu jsem napustil do kýble v nedaleké malé fontánce pitné vody. Při práci jsem si pobrukoval.

*** Stín

Pozoroval jsem ho a nestačil se divit. Čekala ho stínová hra a on uklízí! Toho kluka jsem přestal před dlouhou dobou chápat, ale teď mi přišlo, že je spíš šílený. Přes tvář si dal šátek a zametl kus podlahy, kam chtěl postavit nábytek. V dálce jsem zaslechl zaskřípání podlahy, ale on si toho nevšiml.
Otočil jsem. Přicházel k nám blonďatý muž v bílém obleku. Nepochybně náš host.
„Juto,“ zavolal jsem ho.
Zvedl hlavu od podlahy.
„Momentík, jen to tu ještě dopřipravým.“ Rychle setřel mokrým hadrem ještě trochu podlahu a nasunul tam nábytek.
„Promiňte to zdržení.“
„Ty jsi… Juta Nazo?“
„Eh?! … Jak znáte mé jméno?“
„Jak je možné, že máš stín?!“
„No, to…“ začal, ale to jsem ho přerušil:
„To není tvoje starost!“
Podívali se na mě. Stín mého soupeře se zhmotnil po jeho boku.
„Co to má znamenat? Žádný člověk nemůže mít dva stíny!“
„Ono je to v pravidlech?“ zeptal jsem se provokativně.
Můj protivník vypadal schopně a silně. Cítil jsem nejistotu a pochyby. Tuhle výzvu jsem přijal příliš rychle. Teď však už bylo příliš pozdě z toho vycouvat. Mohl jsem jen jít dopředu.
„Na tom nezáleží, neboť tě stejně uštveme,“ díval se mi přímo do očí a já mu pohled oplácel.

Mezi námi to přímo jiskřilo.
„Hej! Já jsem tu taky!“ křičel Juta a vyskakoval do vzduchu.
Úplně rozdrtil napnutou atmosféru. Muž ho však neviděl jako soupeře.
„Jen co tě porazím, odpovíš mi na všechny mé otázky. … Ať už budu muset použít jakéhokoliv prostředku k jejich dosažení,“ muž se zamračil.
Juta mu pohled oplácel.
„A pokud vyhraji já, vrátíte Jamiho!“
Cítil jsem z něj odhodlání a vůli bojovat. Tohle by mohla být zajímavá hra.
„Jamiho? To byl tvůj původní stín?“
„Je to můj kamarád!“
Muž si odfrkl.
„Jaká je hra? Chci mít tohle rychle za sebou.“
Odvedl ho ke stolu a položil na něj krabici. Odklopil víko a odhalil několik pytlíků s kartami, kostky a… hodně ošklivým plánkem.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Moje hra, sám jsem ji vyrobil. Provizorně jsem jí říkal DD&D, což znamená Dungeon – Dice & Demons. Hloupý, co?“
„Ani ne,“ zamumlal jsem.

Plánek byl na A3 čtvrtce a šlo v podstatě o obyčejnou cestu na konec. Všiml jsem si však zvláštních polí, které nebude radno podceňovat. Jedno mělo písmeno M a číslo, jiná byla zelená, jiná červená a další měly šipky. Nejvíc mě však zaujal symbol lebky. Navíc cesta nebyla lineární, neboť se kroutila a šipky nutili jít hráče delší nebo kratší cestou.
Plocha byla vyzdobena jeskyní, lesem, trávou, vodou, mořem, pouští a průsmykem. Vedle plánku vyndal kartičky… též vlastní výroby. Jedny měly na sobě M a číslo. Ty rozdělil zvlášť na jednotlivé hromádky. Pozorně jsem si je prohlížel a porovnával s mapkou.
Tohle bude ještě zajímavé. Další dvě nesly zelený nebo červený puntík. Nakonec vytáhl normální šestihranné a dvě desetihranné kostky červené a bílé barvy. V polední řadě vytáhl ještě hustě popsaný papír.
„Nevypadá sice zrovna hezky, ale vyráběl jsem ji před… už sedmi lety.“
Praštil jsem ho do hlavy.
„Aůů!“

„Chceš mi říct, žes vybral hru o které nic nevíš?! Myslel jsem si, žes vzal něco v čem máš trochu výhodu! Cožpak jsi ji sám neudělal?“
„Já ji vytvořil, ale už je to dlouho, ale pravidla jsem sepsal,“ ukázal mi papírek.
Nic jsem na něm nepřečetl. Muž se lehce zasmál.
„Když jsem dostal pozvánku na stínovou hru, doufal jsem v lepší výzvu. Tohle není nic než parodie. Nazo, sice nevím, kde jsi našel další stín, ale tvá snaha je marná. Nemůžeš mě porazit.“
„Jak to můžete vědět?“ zamračil se.
„Můj stín Sebastian již porazil pět set jiných.“
Ztuhl jsem a polil mě ledový pocit.
„Pět set…“
„To… to je polovina původních účastníků!“ vykřikl.
„Přesně tak, proto je nemožné mě porazit. Vzdej se a vyhni se bolesti a utrpení. Své soupeře nešetřím.“
„Ale…“ zatnul pěsti.
„Tvůj nový stín to musí také cítit. … Tu beznaděj…“
Podíval se na mě. Těžko jsem ovládal svůj třes. Čekal jsem silného soupeře… ne nepřemožitelného.

„Mistře,“ promluvil poprvé Sebastian.
„Už vím, odkud mi je tento stín povědomý.“
Pokynul mu, aby pokračoval.
„Je to ten stín, který náš poslední soupeř pohltil.“
„Cože? Jak je možné, že je před námi?“ zeptal se jeho mistr.
„Je to docela jednoduché. Každý stín může zanechat kus sám sebe v duši jiného člověka a v případě nouze se zregenerovat. Jeho body však budou vynulovány a síla padne na úroveň před vstupem do Velké hry.
Avšak k tomu potřebuje pohltit duši nově nalezeného člověka. Takže se ptám, jak můžeš před námi stát ve své pravé podobě a Ka člověka je přitom netknuté?“
Ušklíbl jsem se.
„Si myslíš, že ti to řeknu?“
„Mám své způsoby, jak tě donutit mluvit.“
„To se ještě uvidí.“
Stín se zamračil.
Sice jsem to řekl hezky, ale neměl jsem nejmenší tušení, jak ho porazit. Ne… nemám sebemenší šanci. I kdybych sežral tisíc lidských Ka, nedokázal bych ho porazit. Atmosféra kolem náhle ztěžkla a já padl na kolena.
k***a, snaží se mě zatlačit svojí aurou k zemi.
Viděl jsem, jak mnou pohrdá. Chtěl jsem zakřičet, ale bál jsem se. Nemohl jsem se ani hnout. Dusil jsem se. Tenhle boj skončil dřív než začal.
„Nevzdávej se!“ zaslechl jsem Jutu a nabízel mi ruku.
V jeho očích jsem viděl strach, ale i odhodlání. Sykl jsem a postavil se.

*** ???

Znovu… další stín se i pod tlakem zvedl. Je to snad opravdu tím chlapcem? Co je na něm tak speciálního?
„Dobře přijímám tvou hru. Pokud vyhraješ Sebastian ti vrátí Jamiho, pokud však vyhraji já, tvůj druhý stín bude můj a ty mi odpovíš na všechny mé otázky.“
Kývl, že přijímá.

*** Juta Nazo

„Dobře, teď vysvětlím pravidla,“ rozhlédl jsem se ještě po stole a pak jsem začal.
„Základem je plánek a cílem je se dostat až na konec cesty. Každý hráč má figurku, čtyři životy a tři kostky. Šestihranná slouží k posunu po poli, zatímco desetihranné mají speciální účel. Červená je pro desítky a bílá pro jednotky. Normální pole jsou bílá. Odlišná pole mají jedinečné vlastnosti,“ ukázal jsem na jedno.
„Tahle s M a číslem skrývají monstra o dané úrovni,“ Vytáhl jsem jednu kartičku z příslušného balíčku a ukázal ji.
„Karta nese obrázek, jméno, pole speciální schopnosti a HP. Když hráč na toto pole vstoupí vybere si jednu kartu. Je jedno, jestli z prostředku balíku nebo z vrchu, ale vylosované karty se odkládají stranou. Příšeru můžete porazit, jen pokud vám na desetihranných kostkách padne víc, než je její HP,“ vrátil jsem ji zpátky a zamíchal.
„Dále tu jsou barevná pole. Na zeleném získáváte bonus, zato na červeném penaltu. Lebka vám automaticky vezme jeden život, pokud nehodíte víc jak osmdesát,“ očima jsem přejel plánek, zda jsem nějaké pole nevynechal, ale nevypadalo to tak.
„To by mělo být všechno… Nějaké otázky?“

Můj stín skryl tvář v dlani a hlasitě si povzdechl. Blondýn si též pozorně prohlédl pole hry.
„B znamená Monster Boss, tedy šéf dungeonu, že?“
„Jo, přesně tak, to jsem přehlédl. Je to nejsilnější monstrum a pole kolem něj mají určitou šanci, že ho potkáte dřív. Tedy, pokud si stoupnete na pole 30, můžete ho potkat s třiceti procentní šancí.
I když ho však porazíte, neznamená to, že ho nemůžete na dalších polí potkat.“

100% verze

„Zajímavé, myslím, že můžeme začít.“
Nahnul jsem se nad plánek a zjistil, že nám něco chybí.
„Figurky…?“
Podíval jsem se do krabice, ale žádná tam nebyla. Zvedl jsem se, že se rozhlédnu kolem, když mě soupeř zarazil:
„Je-li to stínová hra, měli bychom ji tak hrát.“
Ohlédl jsem se na něj.
„K čemu figurky? Nechť naše stíny házejí kostkami a my se posouváme po plánku a s každým ztraceným životem se naše těla stanou průhlednější.“
„No jo,“ podrbal jsem se ve vlasech.
„Tys na to zapomněl?“ zavrčel na mě.
„Hraji ji poprvé, tak se v ní ještě tolik nevyznám.“
Muž si povzdechl.
„Jinými slovy nemáš žádné zkušenosti a přesto mě vyzýváš? Uvědomuješ si vůbec, jaký je mezi námi rozdíl? Nemáš žádnou šanci na vítězství. Nebudeš schopen hrát déle než několik kol.“
Sevřel jsem pěsti.

„Říct, že tomu rozumím, by byla lež… ale i tak… musím hrát.“
Pokrčil rameny.
„Tvá odvaha je ceněna, ale… moc ti nepomůže.“
Zamračil jsem se a hra mohla začít. Náhlá černota mě patřičně vyděsila, ale brzo jsem se ocitla na startovním políčku. První část byla v lese a tak byl všude kolem. Vypadal spíš jako ze strašidelné pohádky.
„Jak se vlastně jmenujete? Úplně jsem se vás na to zapomněl zeptat.“
„Mé jméno, není pro tebe důležité,“ odpověděl stroze.
Našpulil jsem rty.
Takový nevychovanec. Jen jsem se zeptal.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na svůj nový stín, který se tyčil nad plánkem jako hora.

*** Stín

Seděl jsem na Jutově místě a pozoroval dvě lidské postavy. Dětinsky namalované prostředí hry se stalo skutečností. Viděl jsem jejich okolí z pěkné ptačí perspektivy. Naproti mně seděl Sebastian. Vypadal velmi klidně, zatímco já cítil, jak se mi třesou ruce.
„Nechť pořadí rozhodne kostka,“ řekl a já kývl hlavou.
Obě kostky se kutálely po stole.
„Dvě,“ sykl jsem.
To nebyl dobrý začátek.
„Hraji první,“ a vzal si kostku, na které padlo pět.
Hodil jí znovu a padla mu čtyřka.
Kruci, hned jde přes zkratku.
Ale hra teprve začínala. Nebudu ji zahazovat kvůli prvnímu tahu.
„Tři.“
Juta prošel příslušný počet kruhů. Dále jsme oba hodili pětku, což mě štvalo, musel jít delší oklikou a v cestě nám stálo několik nepěkných polí. Protivník hodil šest a jedna. Doufal jsem, že brzo šlápne na nějaké červené políčko. Zamíchal jsem kostkou v dlani a hodil ji na stůl.

„Šestka! Super!“
Druhý hod mi přinesl čtyřku. Na Jutu jsem se zaculil. Pole, na která mohl vstoupit, se zespodu podsvítila. Kousek před ním byla příšera. Chtěl jsem se jí vyhnout, třebaže byla jen první úrovně.
Jemu padla trojka a přiblížil se k lebce. Ten způsob jakým se na mě díval. Pohrdal mnou. Nestál jsem mu ani za zmínku natož za myšlenku a tímhle mě hnal dopředu.
„Kruci,“ dostal jsem dvojku a poslal Jutu na boj.
Jakmile na políčko vstoupil, objevil se před ním kouzelný portál. Tvořily ho soustředné kruhy plné písma a symbolů. Má zvolená příšera jím prostoupí a vyzve nás k boji. Zadíval jsem se na balíček asi dvaceti karet. Neměl jsem nejmenší tušení, jaké potvory tam jsou, ani jaké mají schopnosti. Vzal jsem tedy tu navrchu.
„Werecoolka?“
Z portálu vyskočilo vlče oblečené v červené karkulce. Uši mu trčely skrz díry, mělo 19 HP a žádnou speciální schopnost nevlastnilo. Vzal jsem druhé kostky a hodil jimi. Padlo mi padesát šest.

Juta k vlčeti přiskočil a to se přikrčilo k zemi. Usmál se a podrbal ho mezi ušima. Mládě se zvedlo, olízlo mu obličej a zmizelo skrz portál, který se na to zavřel.
„Jaký hodný chlapec,“ řekl protivník.
„Nějakej problém?“
„Pouze konstatuji pravdu.“
Postupně hodil šest a pět a konečně také šlápl na pole s příšerou. Stejně jako já si vzal kartu.
„Gretel bird,“ a před hostitelem se ukázal podivný tvor.
Vypadal jako jednonohý pták, kterého někdo nacpal do perníkové chaloupky. Z oken mu koukala křídla a kulatá hlava s dlouhým zobákem na krátkém krku ze dveří. Z komínu se dokonce kouřilo a jedinou nohu měl mohutnou s ostrými drápy.
„Speciální schopnost: Jednou za kolo hází Gretel bird kostkou a pokud mu padne šestka je ochráněn před hráčem. Pokud se tak stane, nemůže útočit, i kdyby padlo na kostkách méně. Tuto schopnost smí použít jen třikrát,“ přečetl stín instrukce
Pták měl 25 HP, to určitě nebude problém, pokud mu nepadne šestka.
Hlavou zajel do chaloupky a vytáhl v zobáku kostku. Vyhodil ji do vzduchu, chvilku se točila, než na ní padlo čtyři. Pták zaskřehotal a roztáhl křídla. Sebastian hodil kostkami a padlo mu sedmdesát sedm.

Člověk vyběhl a během okamžiku zarazil pěstí monstrum zpátky do portálu. Zůstalo jen pár pírek, která za okamžik zmizely.
Sykl jsem.
Kdybych ho potkal dřív… byl bych mrtvý. U Jamiho jsem měl výhodu jen proto, že jsem chytl Jutu. Tohodle bych nerozhodil ani bombou.
Hodil jsem kostkou a zaradoval se:
„Šest, šest a dva, jackpot!“
Juta přešel ke konci zkratky po které šel předtím soupeř. Ten už byl docela daleko, ale pořád jsme ho mohli dostihnout. Navíc hodil jedničku. Já si však s trojkou nevedl o moc líp. V dalším kole si však šlápl na červené políčko.
„Dvě kola nehrajeme, mistře.“
Ten si jen založil ruce za zády a mlčky čekal.
„Super, takhle vás doženeme,“ hodil jsem kostkou.
„Když ti padne něco užitečného.“
Dostal jsem pětku. Zaskřípal jsem zuby, neboť jsem Jutu poslal přímo na lebku.

„Jak jsem říkal.“
Zavrčel jsem na něj a vzal si druhé kostky.
„Musím jen hodit víc než osmdesát, ne?“
Sevřel jsem je v ruce a hodil. První se zastavovala bílá. Převalila se na pětku. Červenou jsem přímo hypnotizoval. Zastavila se na hraně sedmičky a osmičky. Zatnul jsem zuby. Přepadla na stranu sedmi.
„Ne!“ vykřikl jsem a podíval se na Jutu.
Pole pod ním zazářilo a vyšlehly z něj blesky. Slyšel jsem jeho křik. Během chvilky zmizely a on spadl na záda. Třásl se a pomalu se zvedl na lokty. Oddechoval.
„Hej, jsi v pohodě?“ zatínal jsem pěsti.
„J-Jo, jsem,“ pomalu se zvedl a musel se opřít o kolena, aby se mohl vydýchat a vůbec se udržet na nohou.
Všiml jsem si, jak trochu zprůhlednil.
„Jsi si jistý, že tímto chceš projít, chlapče?“ zeptal se ho.
Juta se postavil a zhluboka se nadechl.
„Jsem naprosto v pohodě, můžeme pokračovat.“
Setřel jsem si z čela pot. Cítil jsem, jak na mě pomalu přesouvá tlak. Hráli jsme teprve osm kol, ale… vydržím to až do konce?
Zatřásl jsem hlavou a znovu hodil kostkou. Opět mi padla pětka, ale na lebku jsem už nešlápl. Konečně mohl hrát, ale jeho dvojka to však moc nevytrhla a v těsném závěsu byla má trojka. V dalším tahu jsme hodili čtyřku. Doufám, že mi příště nepadne jednička, Juta stojí těsně před červeným polem, ale jemu zase přeju dvojku a pořádnou potvoru.
Ušklíbl jsem se, neboť mé tiché přání bylo vyslyšeno. Sebastian přečetl jméno nové potvory:
„Zippy-bear, HP 35.“

Z portálu na okraji lesa vylezlo stvoření podobné plyšovému medvědovi s velikou mašlí a zipem od krku až dolů.
„Speciální schopnost: Zippy-Bear v sobě nese další členy své rodinky, dokud nejsou všichni poraženi, hráč nesmí postoupit dopředu.“
Hustý, ten kluk vymyslel fakt pěkné potvory. Hodil padesát šest a hostitel ho udeřil do břicha. Jeho kůže se zavlnila a zip se rozepnul. Z díry vylezla mamka medvědice, který vypadala jako sumo v růžové sukni a navíc měla tlamu natřenou rtěnkou.
Dusil jsem smích. Tohle fakt stálo za pohled. Na kostce mi bohužel padlo dva. Mám však ještě čas ho doběhnout.
Sebastian hodil devadesát jedna. Matka též padla a zůstalo jen mimčo. To vylezlo s kočárkem, chrastítkem v ruce a dudlíkem v puse. Jemně s ním třásl a vydával typické miminkovské zvuky a byl to kluk, neboť vše bylo jemně modré. Muži zatikalo v koutku úst. Tenhle pohled byl ještě lepší.
S lepší náladou jsem hodil kostkou.
„Šestka a… a… jedna… A k***a…“
Juta šlápl přímo na šipku, která ukazovala na super zkratku o délce čtyř polí ale plnou lebek. Ovanul mě horký a suchý vítr pouště.
„Zdá se, že nemáš příliš šťastnou ruku,“ provokoval mě Sebastian.

„Drž hubu!“
„Chceš ho znovu vystavit té bolesti?“
„Co-?“
„Sám to řekl, nikdy předtím stínovou hru nehrál, přirozeně není na její tlak zvyklý.“
Podíval jsem se na něj dolů na herní plán. Oddechoval a cítil jsem, že ho neoslabila jen lebka, ale i celá hra a čím déle v ní bude, tím se to jen zhorší.
„Dovolím si zopakovat nabídku mého mistra, vzdejte se a tvé pohlcení nebude bolestivé a chlapec bude též ušetřen. Jistě to není špatný návrh, jelikož se zdá, že se staráš o jeho bezpečí.“
„Cože?!“
Zatnul jsem zuby.
„Potřebuji jen hodit pětku a víc a bude v pohodě!“ rozhodil jsem rukou.
„Opravdu si to myslíš?“
„Má pravdu,“ řekl Juta.
Na druhém konci byla taky šipka.
„Takže pokud hodíš pětku, půjdeš zpátky a jaká bude šance, že hodíš to, co potřebuješ?“
A snad aby mě nasral, tak ji sám hodil. Sklonil jsem lehce hlavu. Měl pravdu, měl krucinál pravdu! Pokud bych přes tohle pole chtěl Jutu převézt, potřeboval bych šestku. Další ztráta života by mohla být fatální, i když mu budou zbývat ještě dva.
„Vzdej to,“ vyzval mě.
Třásl jsem se.
Proč tu sakra jsem? Proč se o toho kluka vlastně starám? Seslal na mě snad někdo nějaké kouzlo? I kdybych sežral všechny zbývající stín, nikdy bych ho neporazil. Je to k ničemu!
„Darku!“

Cukl jsem sebou.
„Nevzdávej se a neposlouchej ho!“
„Juto?“
„Vydržím to! Tak házej!“
„Ale… jestli šlápneš na lebku a mě padne míň než osmdesát, přijdeš o další život. Tohle není obyčejná hra.“
„Já vím… a protože to vím, tak se nevzdám. V sázce je příliš mnoho.“
Muž se najednou rozesmál.
„Co to má být? Patetická scénka z romantického filmu?“
Juta se na něj otočil, neboť byl jedno pole před ním.
„Je zázrak, že ses zvedl po první lebce a teď na ni chceš vstoupit po druhé?“ máchl rozhodně rukou.
„Začátečník jako ty nemůže čekat, že vyhraje dlouhou hru.“
„Proč ne?“
„Uvažuj. Délka hry je exponenciálně úměrná tlaku na všechny zúčastněné. Kdyby jsi nás vyzval na kámen-nůžky-papír, měl bys mnohem větší naději na vítězství. Sám ses svým hloupým rozhodnutím odsoudil k záhubě. Nebo snad tolik toužíš po roztříštění svého Ka?“

„Eh? … Jak to myslíte?“
„Pokud neuneseš tlak hry… tvá duše se rozpadne a ty… zemřeš. V nejhorším případě degraduješ na rostlinou úroveň myšlení,“ odpověděl Sebastian.
Podíval se na mě, jako by doufal, že řeknu, že lže.
„Bohužel má pravdu, už jsem viděl pár stínů, kteří se zabili vlastní hrou. U lidí to bude určitě fungovat stejně.“
„Ale to…“
Lehce jsem si povzdechl.
„Chceš to skončit?“
Zvedl hlavu a já se opředl do židle.
„Když se mě zbavíš, budeš se moci vrátit k normálnímu životu. Nebude to tak lepší?“
Rozevřel jsem dlaň a zadíval se na tři tečky. Stačilo mi říct jen dvě slova a vše mohlo skončit.
Řekl, že to nebude bolet a nevypadá to, že by lhal.
Ocitl jsem se v tomhle světě sotva před čtrnácti dny. Jak dlouho jsem tak mohl spát uvnitř koule? Záleží na tom?
„Zdá se, že jsi došel k rozhodnutí,“ konstatoval stín.
„Darku!“ křičel.
Prudce jsem mrštil kostkou. Valila se přes plánek až k okraji stolu. Roztočila se na rohu, přepadla na hranu a ukázala výsledek.
„Čtyřka!“ zatnul jsem zuby.
Juta si podruhé musel šlápnout na smrtku a pokud teď nehodím víc jak osmdesát, bude o další život chudší.
„Nebude lepší příležitosti se vzdát než teď,“ provokoval mě.