Sebas Gwin a Velké Nic - Pan B. a pan Green

Přestože se jaro měnilo v teplé léto, vítr vanoucí na střeše obrovité budovy byl chladný jako led. Bičoval Tobiase do tváře a druhou chvíli mu bušil do zad. Nebylo úniku. Avšak Tobias necouvl. Naproti němu stál muž, který ho uchvacoval a děsil. Chtěl odhalit závoj tajemství a konečně mu pohlédnout do očí. Nyní s Tobiasem cloumal hněv i žal. Přízvisko „Bastard z Yonnathu" získal v den, kdy se z něj stal sirotek. Poslední na co si z toho dne vzpomíná byla kaluž krve, když svíral bledou tvář své matky. Byly pryč. Její ďolíčky, usměvavé tváře i vlídná slova zmizely. Zbyla jen prázdná skořápka bez kapky krve.

„Pověz mi, Toby. Které pak jméno je ti milejší? Bastard nebo Jirchář?"

„Neopovažuj se o tom mluvit! Nic nevíš!" okřikl ho Tobias, aby pan B. již nepokračoval.

„Já že nic nevím? Našel jsem tě zmáčeného krví tvé matky. Ten den jsem v tobě viděl, co z tebe je. Co z tebe jednoho dne může být. Nemohl jsem tě tam nechat, nemohl jsem tě opustit."

„A přesto si mě opustil... Nechal si mě u nějaké podřadné rodiny, musel jsem se vzdát jména i svého života. Mohl jsem jednoho dne změnit řád světa. Mohl jsem lidem pomáhat!"

„Mluvíš tu o genocidě. To je to, co si mohl způsobit! Ne spásu, ne spravedlnost, ale vyvražďování."

„Vražda na tyranu není zločin."

„A co vražda tvé matky? Byl to zločin? Byla to nehoda? Kdepak! To byla jen krutost, sadismus a perverznost! Zvrácené chování maniaka! Ta rodina, u které jsem tě zanechal, tě naučila, co je spravedlnost, že existují i jiné cesty. Ale já bych tě tohle nikdy nenaučil. Způsobuji bolest všem okolo a ty nejsi výjimka. Buď přijmeš fakt, že to bylo pro tvé dobro, nebo se budeš dál chovat jako dítě."

„B., já už nejsem dítě. Už dlouhé roky nejsem dítě."

„Možná si vyrostl do výšky, ale smýšlení máš stále nízké. Je to moje chyba."

„Skutečně? Objevíš se tu jen tak po desetiletí, začneš mě poučovat, ponižovat a nakonec mi připomeneš tu nejhorší vzpomínku, kterou mám, abys mi řekl, že to je tvá chyba? Kéž bys radši zaklepal bačkorama ty!"

„Nepřišel jsem, abych se omlouval. Přišel jsem, abych tě varoval. Dej si pozor na to, komu věříš. Na rozdíl od Sebase, lidé nejsou upřímní."

„Vidím, že si tu někdo dělá poznámky. Co kdybychom se bavili teď o tobě? Kdo je Sebas Gwin a jaký s ním máš vztah?"

„Bývali jsme přátelé, bratři, ale pak jsme se museli rozejít. Každý šel svou cestou. A když jsme se opět shledali, byla to katastrofa. Naše setkání skončilo vymazáním celého národa. Nic, co by se s ním pojilo, neexistuje."

„Votever."

„Ano, přesně tak. Votever byl středobod všeho. Jastik, Tekno, Relik, Nejtr a Votever, který byl přesně uprostřed. Když zanikl, nahradil ho Hrtin. Vedla se dlouhá válka o Území Nikoho. Byla až příliš dlouhá a tak se vojáci, žoldáci, hrdlořezové, vrazi a válečníci shodli na smíru. Neplatí tam žádná pravidla ani spravedlnost a nikdo na světě se tam neodváží. Aspoň tedy skoro nikdo. Jediný kdo se vrátil bez zranění, byl Sebastian Gwin. Hned po té skončil za mřížemi kam také patří."

„To tys ho poslal k Trembuchetovi... Ty víš, co udělal-"

„Vím, ale na tom nesejde! ...už za ním nikdy nepůjdeš. Zapomeň na něj i na mě. To je poslední varování. Další už nedostaneš. Jestli neposlechneš, pak nebudu mít slitování a vezmu ti všechno, co ti je drahé. Možná jsem někdo, kdo ušetřil tobě i dalším mnoho bolesti, ale zároveň jsem člověk, který ji umí způsobovat. Klidně bys mohl říct, že na to mám Talent..."

Pan B. se naposledy nadýchl chladného vzduchu. Vzedmul se silný vítr. Pan B. ho využil jako popostrčení a seskočil z okraje střechy dolů. Tobias se rychle vzpamatoval z šoku a spěchal k okraji. Když shlédl dolů, neviděl kaluž krve ani tělo rozprsknuté jako rajčatové pyré. Zbyl po něm jen malý kožený klobouk, který mu při pádu sebral vítr a vynesl jej zpět do náruče Tobiase. Jediný důkaz, že pan B. je a vždy byl skutečný právě držel ve svých rukou mladý muž hnaný hněvem a za dosti učiněním. Vzít mu vše jemu drahé? Pozdě. Už dávno ztratil rodinu, domov i jméno. Zůstaly mu jen vzpomínky a žal. Žal, který se roky měnil v hněv.

Tobias se ještě jednou podíval dolů. Osmdesát pater, přes 100 metrů svobody a pádu. Stačil by jediný krok a skončilo by jakékoli trápení. Pomyslel si, že už toho je dost. Sebas s ním odmítá mluvit, pan B. navždy zmizel. Už nebylo pro co žít. Až příliš dlouho se trápil smrtí svých rodičů. Tobias vystoupil na okraj římsy. Natáhl ruku s koženým kloboukem, který pustil, aby se unášel větrem pryč. Vítr ho ladnými pohyby pohupoval vysoko na nebi až se ztratil mezi mraky. Den jako každý jiný. Slunce žhnulo Tobiasovi do tváře ošlehané nepříznivým poryvem větru. Z kapsy svého tmavě modrého saka vytáhl zmačkanou fotku. Stál na ní vysoký hnědovlasý muž v drahém zdobeném obleku. Po jeho levém boku stála o hlavu menší nádherná žena s vlasy jako zlatými nitkami spředených do copu, který jí zakrýval pravé ňadro. Uprostřed této dvojice stál rozjařený malý chlapec s širokým úsměvem. Na červených lících se mu tvořily malé pihy. Tak vzpurně se držel tmavomodrých šatů ženy na fotografii, jako by ho snad někdo měl ukrást. Tobias uronil malou slzu. Dopadla na fotografii, klouzala po jejím povrchu dolů, až spadla z okraje. Letěla střemhlav k zemi, kde se rozletěla do všech směrů. Tam teď mířil i Tobias. Stojící na hraně střechy ho od dlouhého pádu dělil jediný krok. Tobias pevně stiskl fotografii. „Přál bych si, abych mohl říct, že se brzy uvidíme, ale tam kam půjdu, nejsou žádní andělé." Neváhal nad tím jestli by měl skočit. Nic ho nedrželo.

Zastavila ho však jediná myšlenka na Sebase. Pan B. mu řekl, aby na něj zapomněl. Tak proč právě teď? Proč se teď zabývat jedním ubohým bláznem? Proč se teď starat o někoho, koho bez špetky zaváhání zradil? Tobias se sám sobě opětovně vysmíval za to, že před smrtí myslí zrovna na něj. Ale čím více si opakoval, jaký je Sebas Gwin naivní blázen, tím spíš se utvrzoval v tom, že to nemusí být nutně pravda. Kdyby skutečně vše, co řekl, byla pravda, mohlo by to otřást dějinami. A tu náhle Tobias udělal krok zpět. Zaváhal. Zapochyboval o svém úmyslu skočit. Sestoupil z římsy na štěrkem vysypaný prostor střechy. Vzdal se myšlenek na smrt, aspoň pro teď. Bylo třeba, aby tomu přišel na kloub. Ne kvůli panu B. ani Veillsovi, nýbrž kvůli sobě samotnému. Jestli má skutečně umřít, do hrobu si vezme více než jedno kruté tajemství.

Po několika hodinové cestě stál Tobias opět před známou budovou. Ocelová brána se otevřela a Tobias ve spěchu vkročil dovnitř. Naproti němu již mířil Trembuchet. „Co si to dovoluješ?! Tady nemáš, co pohledávat! On už-" „Uhni!" odstrčil ho Tobias. Bez zaváhání mířil k jedné z cel.

Stejně jako poprvé uviděl zrezivělé dveře vsazené do popraskané stěny. Tentokrát však byly spáry vyplněny šedou omítkou. Zabušil na dveře. „Co ještě chcete, pane T? Už jsem vám říkal, že mě přešla chuť."

„Tady je Tobias Green, otevři!"

„Nikdy!"

„Jestli neotevřeš, vyrazím ty dveře!"

„Posluž si, stejně se mi hnusí!"

Tohle Tobiase sice zaskočilo, ale bral to jako pozvání dovnitř. Tobias ustoupil o několik kroků zpět. Rozběhl se proti dveřím a celou vahou do nich narazil. Dveře sice zaduněly, ale nehnul s nimi ani o píď.

„Jak jsem řekl, posluž si. ...ale akorát si ublížíš," dodal tentokrát.

Sebasovy poznámky začaly Tobiasovi lézt krkem. Vzal za kliku a dveře bez jakýchkoli problémů otevřel. Sebas překvapením nadskočil. Přestože to nečekal, snažil se zachovat pokrovou tvář. Tobias si prohrábl vlasy. Vešel dovnitř a opět za sebou zavřel. Posadil se na židli u stolku a čekal.

„Nemáme se o čem bavit," začal dotčeně Sebas sedící na posteli a otočil se k Tobiasovi zády.

„Dovolím si nesouhlasit. Myslím, tedy jsem si jistý, že jsem nebyl upřímný, ale to bylo čistě pro zájem mých nadřízených. Teď jsem tu, protože sám chci. Dovol mi, abych se omluvil a byl také pro jednou upřímný. Pokud o to ovšem stojíš."

Sebase jeho slova zaskočila. Nechtěl věřit někomu, kdo ho už jednou zradil. Avšak neměl důvod mu nedat další šanci ospravedlnit se. Posadil se naproti němu. Podepřel si rukama bradu a poslouchal.