SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pozemská válka - 1 - Nový začátek

Po ztrátě druhého hradu, jsme unikli do lidského světa. Na duši si mnoho z nás neslo jizvy, které nic nezacelí. Bylo to smutné, bylo to bolestivé, ale … náš odchod byl nutný. Svět démonů brzy zachvátí válka jako žádná jiná. Démoni budou padat po tisících a vláda se bude měnit jako aprílové počasí.

Lidský svět pro nás byl nejen úkrytem, ale i exilem. Bylo to naše vyhnanství, které jsme si sami zvolili. Neměli jsme v plánu však utéct ani se skrývat. Chtěli jsme se připravit na boj, který nás v budoucnosti čeká. Nikdo z nás nevěděl, kdy k té bitvě dojde, ale jedno jsme věděli jistě, tohle ...

*** Cassiel

„Tohle je válka!!“ zařval jsem, prudce se zvedl ze židle, popadl ji do rukou a připravil se vykonat popravu té pitomé bedny kytu.
„Cassi, počkej!“ Titi mi bral židli z rukou. Nakonec jsem ji po menším boji pustil a divoce oddechoval. Titi si úlevně vydechl.
„Ta pitomá plechovka mi to dělá naschvál!“ Vrčel jsem do monitoru.
„Ale, ale, určitě je pro to dobré vysvětlení.“ Naklonil se nad klávesnici. „Podívej, tady jsi zapomněl … “ Zaposlouchal jsem se do Titiho uklidňujícího hlasu. Dokonce i já dokázal zkrotnout. Tyhle elektronický hračičky … mě tak snadno nedostanou. Titi si sedl na židli, přisunul se a začal datlovat do klávesnice. Obdivoval jsem, jak dokáže na tom plastovým krámu tak rychle psát.
Už je to skoro sedm let, co jsme se ukryli v lidském světě. Každý z nás si našel práci a Cresila jsme poslali do školy. Titi si vlasy ostříhal do poloviny zad a nosí je teď v culíku. Už ho asi stokrát banda pitomců chtěla zvát na rande. Vždycky je pak s tak milým úsměvem poslal do háje a ještě dál, ale to jim nikdy nedošlo.
Sáhl jsem si pro cigaretu a zapálil ji. Tohle byl jeden ze zvyků, které jsem si tu vypěstoval. Titi mi ji hned rychlím pohybem sebral, típnul a hodil do popelníku, kde si jich už válela asi desítka. Neřekl ani slovo.

„Ták, hotovo!“ vítězoslavně se na mě usmál. Povzdychl jsem si.
„Neboj, jednou to zvládneš.“ Poplácal mě po rameni.
Dusot nohou po schodech a šoupání židle nám řeklo, že Cresil zrovna vstal a cpe se snídaní. S Titim jsem se k němu hned přidali, jinak by dokázal sníst i naše porce.
„Cresile, ne že se budeš ve škole zase prát.“ Napomenul ho Titi, on se jen usmál a dál hltal snídani.
Vyrostl.
Byl už teď vysoký jako kterýkoliv čtrnáctiletý kluk. Zrovna prošel do druhého ročníku nižší střední školy. Učitelé ho tam znali jako potížistu a každý týden se porval s kluky z jiné školy, klidně i se staršími.
„Mizím!“ Odskočil od stolu, vyběhl do druhého patra, bleskurychle se oblékl a zmizel i s taškou. Titi na něj už čekal u dveří i s obědem.
„Přidal jsem tam tvoje oblíbené párkové chobotnice.“
„Super, super! Díky brácho!“ Vzal krabici zabalenou v šátku a pádil pryč.
Usmál jsem se. Tohle ráno jsem viděl už miliónkrát, ale pořád … pořád bylo tak kouzelné. Titi z kuchyně, která byla spojená s větším jídelním koutem a hned vedle mojí pracovny, vzal přikrytý tác a donesl ho Utukkovi do pokoje. Ten spal po noční, protože dělá v jednom non-stop baru společníka.

„Tak, já už taky půjdu.“ Zvedl jsem se od stolu, ohlédl se zpátky na počítač. Bez jakýchkoliv servítek jsem na něj vyplázl jazyk a byl odměněn Titiho hihňáním. Prohlédl jsem si ho. Už před okolním světem nezavíral oči, jeho vlasy byly pořád sněhově bílé, ale jeho úsměv, pořád nesl známky smutku.
'Přejde to někdy?'
Podíval jsem se vedle sebe, jedna porce snídaně byla netknutá. Podíval jsem se znovu na Titiho a ten jen smutně zakroutil hlavou. Vyšel jsem po schodech nahoru, Titi mě sledoval pohledem. Věděl jsem, na co myslí. To co vždycky.
Neubliž mu.
Chvíli jsem stál před dveřmi pokoje. Byly na nich nalepeny papíry Nevstupovat! A Vypadni!
Povzdechl jsem si a zaťukal.
„Přijdeš pozdě do školy.“
„Nepotřebuji ji.“ ozval se dětský hlas.
„Tvoje třídní učitelka si o tebe dělá starosti.“
„No a co?“
Hlas byl podrážděný.
„Ve škole se naučíš věci, které z učebnic nevyčteš.“
Bylo ticho. Vzal jsem za kliku.
„Nechoď sem!“ křičel na mě.
Pustil jsem ji.
„Nebudu tě do školy nutit. Můžeš jít, až budeš připravený. Jen nechci … “ Větu jsem nedokončil a radši odešel. Copak já ho můžu poučovat?

Oblékl jsem se do bundy. Titi na mě čekal u branky. Nás pět bydlelo v dvoupatrovém domku, okolo byla malá zahrádka, ale nic jsme na ní nepěstovali. Ohlédl jsem se a zahlédl jen rychlý pohyb v okně. Posmutněl jsem.
'Jak moc mě nenávidíš?'
Jen velmi nerad jsem vlez do té popelnice na kolech. Nedokázal jsem pochopit, jak se v ní Titi mohl cítit uvolněně a co hůř, ještě si na ni udělat ten, ten … řidičák. Netrpělivě jsem poklepával ukazovákem o nohu. Tokyo a jeho zácpy, bez toho bych se klidně obešel. Co se však dalo dělat, tady jsem hned získal svoji práci a celkem mě to bavilo.
Titi mi položil ruku na koleno. Překvapilo mě to.
„Bude to v pořádku.“
Nemyslel moji nervozitu z auta, ale vztah s mým dítětem. Já na tom nesl vinu, já byl ten zločinec. Nemohl jsem mu nic zazlívat.
'Možná bych si s ním mohl promluvit. Vyslechne mě, ale vůbec?'
Auto konečně zastavilo. Rád jsem vystoupil. Budova byla veliká a prosklená. Nacházeli se v ní různé ateliéry pro focení, modeling i nahrávací studio. Mířil jsem do sedmého patra, kde jsem měl sjednané focení pro jeden módní časopis.
„Ahoj, Yamato.“
„Dobrý den, pane Yamato.“

Na všechny pozdravy jsem odpovídal mávnutím ruky, pokývnutím hlavy nebo vlastní odpovědí.
Zamířil jsem si to ke svému manažerovi. Byl to muž se začínající pleší, řádně vypěstovaným plnovousem i břichem a na pokraji padesátky. Zrovna se vybavoval s modrovlasým klukem.
„Ah, Yamamoto Daichi, konečně jsi tady.“ Potřásli jsem si rukou. Tohle lidské jméno mi vymyslel Titi. Mělo hezký zvuk. Podíval jsem se na kluka s rozježenými vlasy.
„Tohle je Kawaguchi Ryo a toto je Yamato Daichi, o kterém jsem ti říkal. Dneska budete dělat fotky spolu.“
Potřásli jsme si ruce.
„Rád tě poznávám, kouhai.“ ušklíbl se na mě a v jeho modrých očí mu zajiskřilo.
„Kouhai?“
„Ach, ano. Ryo už v modelingu dělá deset let a třebaže je o dva roky mladší než ty, je z pracovního hlediska tvůj senpai.“ S těmi slovy mě můj manažer opustil. Já však jeho ruku nepouštěl a pořád ho víc mačkal, stejně tak jako on.
„Už jsem o vás hodně slyšel, kouhaji.“
„Ve škole jsme ještě minulé století neprobírali, dědo.“
Naježil se jak kočka a prskal na mě.
„Ale, ale.“ Blonďák s delšími a divoce rozježenými vlasy přes nás přehodil ruce a donutil nás se k sobě přiblížit.
„Přeci se hned první den nebudete probíjet pohledy, ne?“
Pozdě.
Povzdechl si.
Sundal ze mě ruku a podal ji Ryovi.
„Já jsem Oshiro Daiki, místní fotograf. Pokud budeš potřebovat nějakou rekvizitu, stačí říct. Seženu i Tokijskou věž v životní velikosti.“ Široce se usmál.
Milostivě jsem ho pustil a oprášil si ruce o sebe.
„No tak, Daichi~, nebuď na mladou krev takový ras.“
„Až budu chtít telecí, tak si ho objednám.“ Strčil jsem si ruce do kapes a odešel.
Nejdřív na mě dvě vteřiny nevěřícně zíral a pak mě chtěl roztrhat na kousíčky. Daiki měl co dělat, aby ho udržel.

*** Daiki (fotograf)
„No tak, no tak, uklidni se. Tohle on dělá pořád.“
„Jsem jeho senpai, má mi prokazovat úctu!“ Svíral ruce v pěst.
Jen jsem zakroutil hlavou.
„Asi jen nemá dobrou náladu. Uvidíš, že až ho líp poznáš, že je to bezva chlap. Je jen trochu uzavřený. Řekl bych, že si musel projít něčím ne zrovna příjemným.“ Poplácal jsem ho po rameni a šel si připravit svůj oblíbený fotoaparát.
„Tak, holka, něco mi říká, že dneska budeme mít na kontě několik nezapomenutelných chvilek.“ mluvil jsem se svojí tichou společnicí. Jako umělec mám právo na trochu podivínství.

***

„Ták, výborně … trošku menší gesto … Ryo, víc se předkloň … Daichi, ukaž nám svůj úsměv … Výborně, výborně.“
Čas utíkal jako voda. Chystal jsem se na další sérii fotek, když se ateliérem neslo známé zvonění.
'Ach, to už je tolik?' Nevěřícně jsem se koukl na hodinky, ukazovaly dvě minuty po dvanácté. 'Zase se mi předbíhají.' Srovnal jsem čas na pravé poledne a přikryl čočku foťáku.
Všichni se rozcházeli, jen zmatený Ryo seděl pořád na židli, kde ještě před deseti vteřinami byl i Daichi.
„Aha, ty to ještě nevíš.“ Vzal jsem ho přátelsky kolem ramen a odváděl ho z ateliéru.
„Co mělo to zvonění znamenat?“ ptal se, když jsme vyšli z budovy.
„No, oznamuje nám to oběd.“
„Pracoval jsem v desítce ateliérů, ale tohle tam nikdy nebylo. Cožpak nemáme snídani?“
Ulice i v poledne byly dost zalidněné, ale to bylo v Tokiu na non-stop pořádku.
„U nás to bylo zavedeno před skoro ... sedmi lety.“
„A proč?“ ptal se podrážděně. „Já hlad nemám.“
„Dokud budeš v tomhle ateliéru, měl by sis ho rychle pořídit.“
„Co to je za nesmysl?!“
Vlezli jsme do mé oblíbené restaurace. Usadili jsme se k baru hned u kuchyňské části. Já si dal svůj oblíbený rámen a nový kolega jen kafe.
„Už jsi někdy potkal smrtku … “ Udělal jsem významnou pauzu. „ … s velikým lízátkem?“
„ … … Eh?“
„Tak pokud ji nechceš potkat, radši se nauč obědvat a modli se, aby tě nenavštívila.“ Víc jsem mu už neřekl a pustil se do jídla.
Zatřepal jen hlavou a upil kafe. Očividně mi nevěřil a já se v duši modlil, aby smrtka s lízátkem přišla co nejdřív. Moje prsty hned dostaly cukavku. To bude parádní fotečka.

*** Ryo (model)

Po hodině jsme pokračovali ve focení.
'Smrtka s lízátkem?'
Představa kostlivce v černém plášti a velikým lízátkem s tou typickou spirálou místo kosy mě spíš rozesmávala, než děsila.
'Co to mělo být za pitomost?'
Sedl jsem si na židli, založil ruce a podíval se směrem k fotografovi. Daichi udělal to samé. Připadal mi jako arogantní floutek. Už přes dva roky jsem sledoval jeho fotky a nejednou mi ukradl přední stranu módních časopisů. Rozhodně jsem proto vůči němu neměl zášť. To ten jeho arogantní úsměv a povýšený pohled v očích. Jako by všichni byli podřadní.
Je mi jasný, že se svými šedivými vlasy na sebe poutá pozornost a je tedy zřejmé, že se v modelingu asi dlouho udrží. Přišlo mi strašně nefér, že on se prostě objevil a bez jakékoliv snahy se dostal na titulní stránky časopisů, já od svých deseti let makal. Byl jsem v kdejaké mizerné reklamě, dělal jsem ze sebe pitomce, hlavně aby si mě všimli.
Blesk mě už dávno neoslňoval.
Najednou mě něco bodlo zezadu do žeber. Otočil jsem se a uslyšel jsem Daichiho pobavené chichotání.
„Ty … !“ nedořekl jsem, protože jsem na okamžik spatřil něhu v jeho očích.
Otočil se a zašeptal mi do ucha: „Kloučku.“
Hned jsem od něj odskočil. V očích měl zase tu aroganci.
'Ty … '
„Výborně! Banzáááái~“ řval Daiki a vyskakoval do vzduchu. Mezi větším povykem a tím menším, líbal svůj fotoaparát.
„Já věděl, že dnešek bude zlatý důl!“
„P-Počkej! Tys to fotil?“ zděsil jsem se. Musel jsem tam vypadat jako šašek. Mohlo mi to zničit moji imič.
„Vydáme to!“ Moji hádku s Daikim přerušil ostrý ženský hlas. Rychlým krokem si to k nám mířila hnědovlasá žena neurčitého nižšího středního věku. Na sobě měla fialový kostým se sukní nad kolena.
„Beru to!“ Natáhla ruku a Daiki se rozesmál.
„Na vás, lady Hoshiko, je stoprocentní spolehnutí! Jak to děláte, že chodíte v tu nejlepší chvíli?“
Dala se do typicky ženského smíchu i s tou rukou blízko rtů.
„Chochocho~ Mám přeci svoji neomylnou intuici.“ Než jsem se rozkoukal, zmizeli v jiné místnosti.
„Ach … “ Otočil jsem se. Daichi si mezitím v klidu kouřil. Dostal jsem chuť mu obličej orazítkovat svojí podrážkou.

*** Cresil

Konečně zazvonilo na přestávku na oběd. Vytáhl jsem svůj oběd od bráchy a letěl s ním na střechu. Vyšplhal jsem nad vchodové dveře a chvíli se díval na mraky. Jaro pomalu přicházelo a dubnové počasí se zatím jevilo jako příznivé. Sedl jsem si a pustil se do jídla. Jako první jsem doslova vyžral chobotničky a pak přišel na řadu ten zbytek.
„Yuuí!“ ozvalo se pode mnou.
„Makoto!“ Přidal se další hlas.
Podíval jsem se přes okraj mého odpočívadla. Stáli tam dva moji spolužáci. Akiyama Hibiki byl o půl hlavy menší než já, měl krátké černé vlasy, nosil brýle a rád studoval přírodu. Vedle něj stála moje kamarádka Hashimoto Aimi, která byla pihatá a měla zrzavé vlasy, které se často stávaly terčem posměchu.
Makoto Yuudai je mé lidské jméno a Yuui je taková zkrácenina.
„Co je?“
„Ti pitomý kluci z minulého týdne se zase vrátili!“ řekla mi stroze Aimi.
Hibiki ji hned uklidňoval a snažil se jí něco rozmluvit. „Ukradli Hibikimu oběd.“
„Stejně nemám hlad.“
Seskočil jsem dolů a vecpal mu do rukou moji prázdnou krabici. Usmál jsem se na ně.
„Takže, kde že to jsou?“ Procvičil jsem si klouby na rukou.

***

Utíkali jsme za školu, kde byla stará budova. Ta měla jen dvě patra a už se desítku let nepoužívala. Scházeli se v ní různí delikventi a škola na tu část pozemku zakázala vstup. Sevřel jsem pravačku, na které jsem měl až k rameni nataženou černou rukavici. Ukrývala moji dračí ruku a zabraňovala v náhodné přeměně v berserka. Naštěstí se má prokletá krev od bitvy se strážcem neozvala.
Zazubil jsem se. Čekala mě další bitka. Nebylo to nic významného, ale i tak jsem se těšil. Ti zmetci byli neuvěřitelně slabí, ale byla s nima sranda. Našli jsme je v zadní části dvora mezi křídly budovy ve tvaru písmene u. Na zemi ležela spousta cigaret, rozbité lahve od alkoholu a Hibikiho krabice od obědu. Vevnitř zůstalo jen pár zrnek rýže.
Přejel jsem je pohledem. Byl jich deset. Měli na sobě černo-modrou uniformu Doukujské vyšší střední, takže byli asi o tři roky starší než já. Jeden si pohrával se žabykuchem a tvářil se přitom tvrďácky. Mě z toho jeho ksichtu však bylo do smíchu. Musel jsem si však zachovat svoji vážnost.
„Šedivé uniformy a černá rukavice. Ty seš Černá ruka démona z Rokubské nižší střední, co?“ zeptal se mě pankáč pohrdavě. „Nějak jsem si představoval někoho děsivějšího a vyššího.“ Pokrčil bezradně rameny.
„Neboj, jeden kopanec do ko*lí výškový rozdíl spraví.“ řekl jsem vesele. Aimi se začala červenat a Hibiki se ošil.
„Ty, Makoto … nepřehlas to … “ šeptal mi.
„Dobře, tak ne do ko*lí, vezmu to rovnou na čelisti.“
„Hele, ty malej f*kane, víš vůbec s kým máš co do činění?!“ ozval se tlustý člen party.
„S přehlídkou maškar?“ zeptal jsem se nevinně.
Tři proti mně vyrazili a křičeli velmi neslušná slova. Aimi si zakryla uši a Hibiki si začal nervózně kousat spodní ret.

Když bojuji mám své zásady, zde jsem aplikoval tu nejzákladnější. Když se peru s o hodně slabším soupeřem, nechávám je chvíli, zhruba deset vteřin útočit a pak je odrovnám. Nechci, aby to působilo divně a ještě se ani jeden nijak zvlášť nepředvedl. Ani další členové nebyli nijak zvláštním překvapením. Nakonec jsem je zmlátil dřív, než jsem chtěl a zůstal tam jen jeden.
V klídku si kouřil cigáro a nijak se nevzrušoval.
Dal jsem si ruce za hlavu, začal se pohupovat na patách a pořádně si ho prohlédl. Měl krátké hladké vlasy tmavě zelené barvy, část obličeje mu vlasy zakrývaly, vypadal hubeně, ale měl okolo sebe nebezpečnou auru. Ušklíbl jsem se.
'Konečně pořádný soupeř.'
Dokouřil, zvedl se, zbytek cigarety hodil nejbližšímu delikventovi na čelo a šlápnutím ji uhasil.
„Copak to nejsou jeho kamarádi?“ slyšel jsem Aimi.
'Ne, to nejsou jeho kámoši. Byl s nimi jen, aby zahnal nudu.' Ještě víc jsem se usmál. 'Tohle bude sranda.'
Procvičil jsem si prsty a pomalu k němu přišel. Zastavil jsem se asi sedm metrů od něj.
„Musíš si připadat jako king, když jsi je zmlátil.“ řekl ledovým hlasem. Byl o hlavu vyšší než já a měl chladné oči.
„Ani ne, byli strašně slabý.“ odpověděl jsem vesele.
„Tak nejsi jen pitomý frajírek.“
Zazubil jsem se.
Bez varování zaútočil.
'Rychlý.'
Uskočil jsem dozadu a vyhnul se i druhému výpadu.
Zastavili jsme se.
„Nejsi špatný.“ řekl jsem.
„Jsi slabý.“
To mě naštval, ale fakt rychlým pohybem mě srazil k zemi. Zvedal jsem se a třel si tvář. Jako nadpřirozená bytost jsem nosil na duši, zdroji své síly, pečeť. Blokovala i typickou auru démona, která mě mohla vyzradit jiným démonům. Byl jsem tedy jen o něco silnější než obyčejný člověk, ale můj postřeh i zkušenosti mi zůstali. Dávali mi výhodu, až do teď.
Dal jsem se do smíchu. Přenesl váhu na zadní nohu.
„To byla ale pořádná pecka! Ještě jednou!“ Málem jsem skákal do vzduchu radostí.
Odfrkl si a začal s rychlím sledem úderů.
'Asi jsem se radoval předčasně.'

Několik jsem jich schytal, jiným se vyhnul a část i zablokoval. Nezůstával jsem však pozadu a párkrát i zaútočil, pokaždé však zvýšil tempo. Začínalo to pro mě vypadat špatně. Narazil jsem zády na stěnu a stal se jeho osobním boxovacím pytlem. Úderem kolena do břicha mě poslal k zemi. Prskal jsem okolo sliny.
S odfrknutím se ke mně otočil zády a odcházel.
Začal jsem se hlasitě smát.
„Ty jóó~! Už je to dlouho, co jsem se cítil tak svěží!“
Jeho tvář se zkrabatila vzteky.
„Vážně, jsi dobrej! Neutahuju si z tebe! Já jen … “
Vrazil mi pořádnou pěstí, až jsem otočil hlavou.
'Taková síla!'
To jsem opravdu nečekal. Začal do mě bušit hlava nehlava. V očích jsem mu viděl zuřivost a divokost.
„Héj! Co to tam děláte?!“ křičel na nás náš školník, který byl veliký jak hora Fuji.
Sesunul jsem se k zemi.
„Máš štěstí.“ sykl a utíkal pryč.
Hibiki a Aimi mi hned pomáhali na nohy. Usmíval jsem se.
'Tenhle školní rok bude zajímavý.'
„Vážně chceš takhle začínat svůj školní rok?“ zeptal se mě přísně pan školník.
„Proč ne?“ Zazubil jsem se.
Mé okolí si povzdechlo.
Tohle bude zajímavý rok.

*** Titivillus

„ … a žili šťastně až do smrti.“ Zavřel jsem pohádkovou knížku a rozhlédl se po tvářích spících ratolestí. Svoji práci ve školce jsem miloval. Těmhle mrňatům byly už čtyři roky a všechny mě zbožňovaly. Usnuly už po polovině příběhu, ale já jim příběh vždy dočetl až do konce. Byla jedna hodina a tedy čas mého oběda. Sedl jsem k malému stolku.
Nikdy jsem své svěřence neopouštěl, ani když spali a já se mohl vytratit k ostatních vychovatelkám na kafe a pokec.
„Jak ty to děláš?“ zeptala se mě tiše moje kolegyně s velikými brýlemi.
„Ah, Naomi.“ Přijal jsem od ní šálek čaje.
„Vážně tě obdivuji, Makato.“ sedla si ke mně.
„Není co obdivovat.“
„Jsi příliš skromný.“
„Měl jsem skvělou učitelku.“
Začala se červenat a sklonila hlavu. Její krátké a na konci zatočené vlasy se jemně zhouply. Když na ni svítilo sluníčko, svítily její vlasy jako zlato.
Když jsem sem přišel, byla to ona, kdo mě se vším nevíc seznámil. Představila mě mé první třídě, byl jsem tehdy hodně nervózní. Upíralo se na mě tolik očí a já jim musel čelit. Bál jsem se, že zklamu. Její veselá povaha mi pomohla se uvolnit.
„M-máte dneska večer čas?“ zeptala se tiše.
Chvilku jsem čekal.
„Potřebujete s něčím pomoct?“ vyhnul jsem se přímé odpovědi.
„Ne-Ne … já jen, našla jsem moc dobrou kavárnu a tak mě napadlo … jestli byste … “ Koktala a zadrhávala se v řeči.
„Rád ochutnám, ale dneska nemohu. Některé děti tu zůstávají přes noc. Pokud vám to vyhovuje můžeme jít zítra.“ Usmál jsem, ale jen přátelsky.
„V pořádku.“
Jedno z dítek se začalo vrtět. Přešel jsem k němu a tichými slovy ho uklidnil. Zlý sen byl zažehnán.

*** Utukk

Protáhl jsem se a zívl. Byly tři hodiny a zhruba za hodinu a půl jsem měl jít do práce. Pořádně jsem se dole v koupelně umyl a pak snědl Titiho snídani. Ten teď obstarával většinu domácích prací i nákupů. Snažil jsem se mu s tím, co nejvíc pomáhat a zatím se mi to dařilo.
Zaťukal jsem na dveře vedle mého pokoje.
„Nic nechci! Jdi pryč!“
Povzdechl jsem si a odešel do dolního patra. Oblékl jsem se a šel vysypat koš a obstarat malý nákup. Lidé se za mnou pořád otáčeli. Chybějící ruka vzbuzovala pozornost. Ty pohledy jsem ignoroval. Rád jsem chodil do malého obchůdku s pečivem. Vždycky to tam krásně vonělo a starší prodavačka byla vždy příjemná. Do práce jsem si nosil malý a čerstvý bochánek, prodavačka mi vždy schovala ten nejlepší kousek.
Když jsem dokončil nákup, vrátil jsem se domů a vše uklidil. Dal jsem si pořádnou koupel. Ještě dnešní šichta a budu mít tři dny volno. Těšil jsem se.
Znovu jsem zaklepal na jeho dveře. Znovu mě vyháněl.
„Jen jsem ti chtěl říct, že jsem ti koupil tvé oblíbené banány. Jsou v misce na ovoce.“
Odešel jsem.

Nastoupil jsem do metra a jel několik stanicí. Nerad jsem se díval na mapu tras tokijského metra. Ten spletitý hlad mi připomínal zkázu mého domova. Dav mě vyvedl ven. Ke klubu to bylo jen deset minut pěšky.
Modrá lilie, tak se to místo jmenovalo. Před pěti lety mě tu představil můj dobrý kolega Nishimura Hideki, kterého jsem zachránil před dotěrnými delikventy. Předtím jsem měl jen dočasné práce. Líbilo se mi tu. Bylo tu pořád živo, práce to nebyla těžká a moje tvář s jizvou přitahovala pozornost. Každý byl zvědavý, co jsem to za zvíře.
Žádným zvířetem jsem však nebyl. Byl jsem jen démon, ale to nikdo nevěděl.
„Fukuíčku!“ pozdravil mě Hideki a objal mě kolem ramen. Rád s kýmkoliv laškuje a mezi partnerkou a partnerem nedělá žádný zásadní rozdíl. Už čtyři roky se mě snaží dostat do postele, ale odolávám mu, byť se velmi snaží.
„Hideki, víš, že nesnáším, když mi tak říkáš.“ Zdrobnělina mého jména Souta Fukui mě fakt umí vytočit.
„Když ty jsi můj drahoušek.“ Mlaskl mi do ucha.
Vykroutil jsem se z jeho sevření a zamířil si to do šatny. Postupně jsem se pozdravil i s dalšími kolegy a kolegyněmi. Vždycky tu byl přede mnou, aby na mě mohl při převlékání zírat a hvízdat, když si sundavám kalhoty. Byl to takový náš rituál, asi jsme se ostatním hnusili, ale mě to bylo jedno.
Zapnul jsem si košili a přišel na řadu zlatý hřeb večera. Kravata. Hideki byl u mě skokem a začal mi ji uvazovat. Počínal si při tom precizně a zároveň pomalu. Tohle byla jedna z mála chvil, kdy jsem mu dobrovolně dovolil mi být v těsné blízkosti. Následoval další marný pokus o polibek. Na moji mrštnost prostě neměl. Neustále se však zlepšoval.
Slušně už ovládal i faleš, ale na mě byl pořád krátký.
„Zase vedle.“ Luskl prsty a šel za mnou.

***

„Ježíš, to byla ukecaná baba.“ ulevil si, jen co si vedle mě sedl. Zrovna jsme neměli žádné zákazníky a tak jsme si vždycky zašli k baru na skleničku nebo na pokec. Na každý měsíc jsme měli určitý počet skleniček zadarmo, pak jsme si to už museli platit.
„Taky ti vyprávěla o tom novém odstínu rtěnky?“
„Dala mi přednášku o tom, jak zabránit okům na hebvá~bných punčošká~ch.“ řekl zdlouhavě poslední dvě slova. Lehce jsme se zasmáli.
„Ještě pořád nic?“
„Ne.“
„Zvu tě na svůj osobní koktej.“ Lusknutím si přivolal barmana.
„Zase nějaký nový recept?“ Podíval jsem se po něm.
„Něco už na tebe zabrat musí!“ Tvářil se sebejistě.
Koktej vypadal bezpečně, minimálně se z něj nekouřilo. Měl žlutou barvu, paraplíčko a plátek jahody plaval na hladině jako poslední záchrana tonoucích. Zamyšleně jsem si ho nejdřív prohlížel a pak si lokl. Nechutnal nejhůř.
„Šíš, koukáš na to, jako by z toho měla vyskočit žába.“
„S tebou jeden nikdy neví.“ Usmál jsem se a znovu si lokl.
„Vážně ne?“
„Ne.“
„Někoho máš?“
„... Ne.“
„Tak proč nepřijmeš mé pozvání?“
Neodpověděl jsem.
„Myslíš si, že to neberu vážně? Že je to jen můj rozmar?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Je tu něco, co si musím nejdřív ujasnit.“
„Můžu ti s tím pomoci?“
„Ne.“
Uchechtl se.
„Ty jsi fakt složitý týpek.“

Musel mě opustit, protože si ho vyžádala další slečna. Podle jejích pohybů už měla značně upito. Také jsem dopil svůj koktejl a odešel od baru.
Potřeboval jsem si ujasnit tu noc, kterou jsem strávil se Semiazasem. Byla jen jedna, moc si z ní nepamatuji. Zůstal ve mně jen takový spalující pocit. Musel jsem ho prostě ještě jednou vidět. Mluvit s ním. Byl to zrádce, jeho tělo nebylo mezi mrtvými na hoře nalezeno, a já věděl, že až ho uvidím, musím ho zabít. Nebyl jsem si tím sám jistý. Byly tu věci … pocity, které jsem nemohl změnit.
Rád bych však vrátil čas a napravil všechny své chyby. Čas však pluje jen dopředu. Je to mrcha relativní. Občas bych ji nejraději uškrtil.
Uchechtl jsem se a ta nová slepice to vzala jako reakci na její nesmyslné blábolení a začala se tak trapně povýšenecky smát. Měla štěstí, že poblíž neleželo žádné jablko a že do výplaty bylo ještě daleko.

*** Cassiel (Daichi)

Focení konečně skončilo. Byl jsem z toho všeho nakrucování celkem unavený. Naštěstí to bylo na několik dní poslední sezení. Můj nový kolega mě štval. S každou fotkou se mě snažil trumfnout. Byli jsme spíš soupeři, než partneři.
'A to s ním mám vydržet?'
Jako by nestačilo, že mě štve elektronika v jakékoliv podobě, ještě mě musí otravovat tohle děcko. Dva roky je sice malý rozdíl, ale vůči mě byl prostě děcko, už jen z toho hlediska, že jsem starý několik století. Postupně jsem se s většinou lidí rozloučil a zamířil k východu. Potřeboval jsem nutně kafe. Venkovní automat s instantními nápoji už ovládat dokážu, ty tam jsou doby, kdy jsem to obsluhoval kopancem.
'Kruci.'
U stejného automatu stál i Ryo. Kysele jsem se usmál a odstrčil ho. Jen si odfrkl. Naházel jsem do automatu peníze a přesunul prst k tlačítku a zarazil se.
„Co sis objednával?“
„Černou kávu.“ Pořádně usrkl.
Tlačítko u černé kávy svítilo červeně. Ten hajzl si dal poslední dávku. Projel jsem seznam nápojů a stiskl nakonec horkou čokoládu. Druhý způsob jak mě nadopovat. Jen se ušklíbl, tohle malé vítězství mu dělalo škodolibou radost.
Tvářil jsem se nezúčastněně. Takovou radost mu fakt dělat nebudu. Z tmavé tekutiny se kouřilo a já do ní jen zíral.
„Cvičíš se v hypnóze?“
Neodpovídal jsem.
„Magor.“ řekl tiše, ale já ho stejně slyšel.
„Namáhám mozek, tele.“
Obsah kávy v ústech skončil znovu v kelímku.
„Cože?!“
Napil jsem se horké čokolády a odcházel. Vůbec jsem si ho nevšímal. Nic pro mě neznamenal.
„Okamžitě zastav!“
Ignoroval jsem ho.
„Bastarde!“
Zmáčkl kelímek a vylil si polovinu obsahu na ruku. Pokřikoval bolestí, jak ho to opařilo a řádně klel.

„Ty!!“ Rozběhl se za mnou, chytil mě za rameno a donutil mě se na něj otočit.
„Co si o sobě sakra myslíš, ty arogantní bastarde!“
Přišlo mi celkem roztomilé, jak na mě ten o půl hlavy menší kluk křičí. Prostě ten typ, který jsem tak rád psychicky mučil.
„Co si o sobě myslím?“ Zatočil jsem čokoládou v kelímku a pozoroval její pohyb. Když hladina ustala, zaklonil jsem hlavu a podíval se na nebe, kde bylo vidět jen pár hvězd.
„No přeci, že jsem ten největší ču*čí syn na světě.“
„Eh?“
Vykroutil jsem se mu ze sevření. Zadíval se mi do očí. Pohledem neuhýbal.
'Celkem odvážný kluk.'
Znovu jsem upil čokolády.

„Ryíčku!“
Ohlédl se za hlasem vysoké blondýny ve sladce růžové minisukni. V koutku úst mi tikalo a ruka s nápojem se mi třásla. Ryo na nic nečekal a svoji přítelkyni odtáhl dál dřív, než se začne na mě vyptávat. Jen jsem se ušklíbl a šel domů.

***

Titi dneska domů nedorazil, protože měli ve školce děti, které museli zůstat přes noc kvůli práci jejich rodičů. Utukk měl šichtu a Cresil nejspíš přespával u Hibikiho. Nevadilo mi to. Byl jsem tu sám. Vlastně jsem tu nebyl sám. K nohou mi přihopsal králík. Klekl jsem si a pohladil ho po černé sametové srsti. Prohnul se a zastřihal dlouhýma ušima. Měl je delší než normální králíci.
Neměl oči. Byl naprosto slepý. mozek neměl žádné vývody pro zrak a lebka zas žádné otvory. Místo, kde měl mít oči, prostě neexistovalo. Byla to zvláštní mutace, mohu-li tak říct. Vzal jsem si ho do náručí, zašátral jsem v ledničce a dal mu jeho oblíbenou mrkev. Spokojeně chroustal. Za celých sedm let se vůbec nezměnil. Připadal mi jako tichý pozorovatel, který zkoumá situaci a svého pána si zvolí podle svého.
Narodil se ze všech mrtvých mutantíků. Do dnes jsem nepřišel na to, co to mohlo způsobit. Ani Titi mi nedokázal poradit. Eokki, jak jsem ho pojmenoval, se podobal starým mutantíkům. Měl svoji duši, své tělo, svoji mysl.
'Kolik však ze starých mutantíků zůstalo?'
Mnohokrát jsem se ptal, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Eokki nevyváděl žádné lotroviny, jen tiše seděl a vše sledoval.
'Možná bych to mohl zkusit.' Zvedl jsem se a zamířil k jeho pokoji. K pokoji mého syna. Už od jeho narození jsem z něj cítil velikou nenávist. Nenáviděl mě, přál si, abych zemřel, abych se nikdy nevrátil. Nevěřil mi, tak jako nevěřil nikomu z domu. Odmítal chodit do školy, učil se doma a už teď uměl víc než nadprůměrný žák druhého ročníku základní školy.
Nechodil ven, nedíval se na televizi, pořád si jen četl encyklopedie, učebnice, příručky. Neměl kamarády, s nikým se nebavil. Proklínal mě.
Zastavil jsem se před dveřmi. Bylo už po desáté večer. Určitě už spí. Tiše jsem zaklepal. Jeho hlas se neozval. Zkusil jsem kliku. Bylo otevřeno.
'Zapomněl si zamknout?'

Opatrně jsem vstoupil. Nechtěl jsem ho vzbudit. Dveře tiše zaskřípaly. Přivřel jsem je a rozhlédl se po pokoji. Naproti dveřím bylo okno a police plné knih. Pravou stěnu kryla knihovna a několik polic s plyšáky. U levé měl postel, kde oddechoval. Přišel jsem k němu a naklonil se nad něj. Vypadal jako každé šestileté dítě. Světle béžové vlasy se mu na bocích hlavy kroutily a vytvářely iluzi rohů.
Oči měl po Kasdeyovy tmavě fialové. Když se narodil, zrovna venku sněžilo. Byl to krásný den, ale už od té chvíle jsem věděl, jak moc mě nenávidí. Zavrtěl sebou a obličej se mu stáhl do grimasy. Rychle jsem pokoj opustil. Zavřel jsem a odešel do svého pokoje.
'Snad to jednoho dne pochopíš, Cadmieli.'

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Po depresivní konci přichází osvěžující a uvolněný začátek. Naši hrdinové se musí poprat s modernou a vypořádat s tou spoustou lidí, která je teď obklopuje. Přibude nám pěkná řádka postav (snad se v nich sama neztratím Laughing out loud) a vůbec celá tahle část trilogie (ano ještě si něco dalšího přečtete Laughing out loud) bude taková uvolněnější a víc z reálného života. možná budu víc řešit jednotlivé vztahy, ale to se zatím nechám sama překvapit, kam mě múza zavede Smile

Jinak přeji krásný nový rok a spoustu radostí i malých starostí, díky kterým vidíme ty radosti Smile

PS. Prozatím bez externí korektury Smile bude dodána později Wink

4.92857
Průměr: 4.9 (14 hlasů)