Pozemská válka – 3 – První pohyby

*** Ryo

Ležel jsem a cítil, jak mě bolí celý člověk. Hlava však o hodně víc. Nechtěl jsem otevřít oči, nechtěl jsem dělat vůbec nic, prostě jen ležet a hnít. Blízko jsem cítil něčí přítomnost. Někdo tu byl. Přítel, nepřítel? Na tom mi už nezáleželo. Na ničem už nezáleželo. Můj život byl v troskách. Když už jsem si myslel, že mám od minulosti pokoj, musela mě zezadu přepadnout.

Potřeboval jsem na záchod.
Začínalo to být nutné.
Pootevřel jsem oči.
Nad sebou jsem viděl světlý strop, okolo mě byl neznámý nábytek, ležel jsem na měkké pohovce a vedle v křesle seděl …
„Daichi … !“ Prudce jsem si sedl a chytal se v rozkroku.
Kolega jen zvedl oči od knížky a ukázal prstem z pokoje.
„První dveře nalevo. Mají obrázek záchodového prkýnka.“
Kývl jsem hlavou a odhopsal, dřív než se stane trapná nehoda.

Byla to veliká úleva, o to větší to byl šok, když jsem si toho všiml.
'Je … Je to pryč!'
„Sundal jsem to.“ odpověděl z poza dveří Daichi, jako by mi četl myšlenky. Rozrazil jsem dveře.
„Cože?!“
Jeho stoický klid nic nerozházelo. Přejel mě pohledem, ušklíbl se a řekl: „Ty jsi vážně ještě tele.“
Zarazil jsem se, podíval se dolů a spěšně si urovnal kalhoty a příslušenství. Rudnul jsem až po konečky vlasů. Daichi se postupně dal do hlasitého smíchu. Otočil jsem se zády a snažil si zachovat to minimum důstojnosti, co mi ještě zbývalo.
„Dáš si kafe … “ Prošel kolem mě v rozepnuté košili.
„Díky, ale už půjdu.“ A to byla chyba. Chytil mě za límec a táhl jako pytel.
„Co blbneš?!“
Mrštil se mnou do křesla a přimáčkl mě pohledem.
„To nebyla otázka.“
Jen jsem nervózně polkla on se zase usmál. Ten jeho úsměv mě štval a lákal zároveň. Mohutně mi zakručelo v břiše.
'Možná … se chvilku zdržím.'

Káva voněla krásně a čerstvé pečivo jakbysmet. Pro mě to spíš už byla dopolední svačina.
„S prací si starosti nedělej, u šéfa jsem nám domluvil týdenní dovolenou.“
„Aha, díky.“
Ukousl jsem kus krysantu. Jak je to dlouho, co jsem ho měl naposledy?
„Můžeš … na to zapomenout?“
Usrkl kávy.
„Ne.“
„Prosím.“ To se ho musím doprošovat?
„Ne!“
„Co tedy chceš?“
Položil šálek a zadíval se na mě.
„Kdybych řekl že tebe, souhlasil bys?“
Sevřel jsem ruce v pěst. Po chvilce jsem sklonil hlavu.
„Klidně. Vždyť je to fuk!“ Na tváři mi přistála taková facka, až jsem se otočil a přepadl přes opěradlo křesla. Přistál nade mnou jako divoká šelma. Vůbec jsem se nedokázal pohnout. Tvář mi hořela a já si ji jen tupě držel.
„Když je ti to tedy tak jedno, tak proč jsi utíkal?“ Díval se na mě přísně.
„Neříkej, že je ti to jedno, když to není pravda. Nenávidíš to. Nenávidíš to tak, že bys ty parchanty nejraději zabil!“
Do očí mi vtekly slzy a radši jsem se odvrátil.
„Tak už se směj!“
Nereagoval.
„Tak už se k***a směj! Jsem ubožák!“ Začal jsem mu do hrudi mlátit pěstmi. Pochybuji, že by to však vůbec cítil.
„Tak se směj! Jsem přeci tele, ne! Jsem chlap, a přesto mě vojíždí jak nějakou kurvu! Tak už se směj!“ Z křiku a slz jsem se zakuckal a kašlal ještě víc. Oči jsem měl plné slz. Daichi se zvedl a podal mi zbytek kafe. Kašel trochu ustal, ale zase jsem se třásl po celém těle. Otočil se ke mně zády.
„Když se budeš po ulici promenádovat s otevřeným poklopcem, budu se smát.

Když uklouzneš po banánové slupce, budu se smát.

Když ti spadnou klíče do kanálu, BUDU se smát.“

Každé další budu, bylo silnější a silnější. Posadil jsem se a pozoroval ho.
„Ale TOMUHLE se nikdy smát nebudu!“ Prudce si sundal košili a odhrnul vlasy. Na jeho zádech byly dvě dlouhé jizvy, od lopatek až dolů.
„Moc dobře vím, jaké to je.“ Sedl si přede mě.
„Tebe … ?“ To nemůže být pravda. Daichi je vždycky tak silný. Nikdy ho nic nezaskočí. Jak by … jak je možné …
„Život je mrcha. Pořád nás něčím dokáže překvapit.“
Vydal jsem jen tiché ah.
„Nu což … “ Procvičil si krk a ramena, jako by se nic nedělo. „Musel to být slušný zážitek, měl jsem z toho amnézii.“
„Amnézii?“
„A víš, že jsem v té době sekal latinu? Já býval pořád takovýhle parchant. Zkopnout někoho ze schodů mi nikdy nedělalo problém. Občas se mi o tom zdává. Je to dost otrava, pak nemůžu usnout, protože mám takový legrační pocit.
Jako když chci někoho škrtit, ale ne kolem krku, ale kolem koulí. Víš?“ Rukama naznačil pohyb, jako když se ždímá prádlo.
„Jak … Jak o tom můžeš mluvit, jako by to byl jen špatný vtip?“
Přestal s tím a zadíval se na mě.
„Kvůli tomu se nebudu chovat jako poloviční mrtvola.“
„Ale já nejsem ty … “ Znovu jsem začal brečet.
Chvíli jsem si jen utíral slzy. Slovy jsem nedokázal vyjádřit, jak moc jsem se nenáviděl. K čemu moje snaha uniknout byla, když to nakonec bylo k ničemu. Co jsem si namlouval? Co jsem chtěl?
„S&M, jo?“
Cukl jsem sebou.
„Počkej.“

Zvedl se a pak se za okamžik vrátil s lékárničkou první pomoci.
„Sundej si to triko.“
Poslechl jsem. Po těle jsem měl různé cucfleky a spáleniny od cigaret. Daichi si vztekle odfrkl, namočil vatu v dezinfekci a dal se do práce. Cukal jsem sebou a sykal bolestí a on mě pořád napomínal, abych držel. Začínal jsem cítit horko. S každým jeho dotekem teplo přibývalo.
'Sakra. Sakra! Sakra!'
Nakonec si toho všiml. Musel by to být idiot, kdyby ne. Ukázal za sebe palcem.
„A do koupelny!“
Poslechl jsem bez řečí. Tam jsem si sundal kalhoty a spodky a vlezl si do vany. Zkoušel jsem ho honit pomalu i rychle, ale nepomáhalo mi to.
'Dělej!'
Do místnosti vešel Daichi. Sedl si k vaně, podepřel si hlavu rukou a zadíval se na mě.
„Nepotřebuješ jednu pomocnou ruku?“
„Já to zvládnu!“
Počkal asi pět vteřin, a pak si jeho ruka našla cestu k mému mužství. Jemně se ho dotkl. Zatřásl jsem se, ale pak jsem odsunul svoje ruce a chytil se za lokty. Pomalu přejížděl sem a tam.
'Horko … Proč je mi takové horko?!'
Bylo to jiné, než když se mě dotýkali oni. Úplně jiné.
Vzal ho do ruky a třel. Zatnul jsem prsty na nohou do vany. O kousek jsem sklouzl. Hladil ho nahoru a dolu. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Soustředil jsem se jen na dýchání. Tělem mi probíjela elektřina.

Palcem přejel po vrcholu a už to stříkalo.
„Óh~“ zamručel uznale, zatímco já se červenal studem. Proč se tohle všechno dělo?
„D-Díky.“ snažil jsem se zvednout. Už tak jsem měl velikou ostudu, nemusel jsem to ještě zhoršovat.
„Ještě ne.“ zašeptal mi do ucha. Polkl jsem a mé tělo se napnulo v očekávání. Co se má ještě stát? Položil si moji hlavu na pravé rameno a rukou mě objal kolem zad. Druhou mi přejel po páteři.
'Chce použít prsty? Vážně si mě chce vzít?' Srdce se mi prudce rozbušilo. Položil si hlavu na moje rameno.
„Víš, co je na nažhavený koule nejlepší?“
Eh?
„Ledová sprcha!“
„Z-Zimá!“ Voda stříkala proudem a všude kolem. Rukou mě držel pevně a já nohama mlátil naslepo sem a tam.
„Nech toho!“ Zubama jsem cvakal víc než louskáček.
„Sotva jsem začal!“ Sprchu mi hodil přímo pod zadek. Mlátil jsem do něj třesoucíma rukama, ale bez výsledku.
„A teď hlavu!“
„Ne, to už stačí!“
Vědomí, že je taky mokrý, mě příliš neuklidňovalo.

***

Drkotal jsem zuby a choulil se pod dekou. Opět jsme byly v obývacím pokoji. Gauč pro mě začínal být mým trvalým stanovištěm.
„Ah, není nad pořádnou koupel!“ Daichi si v koupelně ještě sušil vlasy. Bastard jeden. Držel mě tam celých patnáct minut. Určitě nastydnu. Na druhou stranu jsem se uklidnil a pročistil hlavu. Do místnosti vešel Daichi v županu.
„Díky. Jdu domů.“ Zvedl jsem se. „Kde mám oblečení?“
Daichi se zachichotal způsobem, který nevěštil nic dobrého.
„Asi jsme si špatně rozuměli. Tu dovolenou trávíš tady.“ ukazovákem ukázal na podlahu.
„Neblbni, co když přijdou?!“
Procvičil si klouby na rukou.
„Výborně. Ušetřím peníze za boxovací pytel.“
„Vůbec nevíš, s kým si zahráváš!“
„Oni taky ne, a to je horší.“
Na krátký okamžik, jsem měl pocit, že se už nemusím ničeho bát. Rychle jsem zavrtěl hlavou.
„To nejde!“

V zámku cvakly klíče a vešel Utukk.
„Ty, Cassi, vzpomínáš si, jak jsem ti říkal otrokáři?“
„Hmm.“
„Povýšil jsi na tyrana.“ Na zem žuchla narvaná taška.
„Jak daleko je to od diktátora?“
Černovlasý muž s náznakem fialové ve vlasech se vážně zamyslel.
„Hmm … tak sto diktátů.“
„To do konce roku zvládnu.“
Klekl jsem si k tašce a rozepnul ji.
„To je moje oblečení a moje taška.“
„No, Santa Clasus ji tu nezapomněl.“ řekl Daichi a zmizel.
„Zdravím, já jsem Souta Fukui, rád tě poznávám.“
„Ale tohle … “
„Dám ti dobrou radu.“ Sedl si na bobek. „Když se Daichi k něčemu rozhodne, je lepší mu v zájmu svého zdraví moc neodporovat.“

*** Lucifar

Kamennou chodbou se rozléhaly moje kroky. Na těle se mi vlnil dlouhý kabát se šosy, kolem hrudi se napínala košile a kalhoty jsem měl nacpané ve vysokých holinkách. Hrad skrytý před zraky všech se nikdy nenacházel na stejném místě. Plul v oblacích jako satelit nad lidským světem. Po letech se začínal náš plán pomalu uskutečňovat. Přede mnou se otevřely těžké masivní dveře.
'Já zaměstnávám dveřníky? Jak to že jsem je nikdy neviděl na výplatní pásce?' Hodil jsem to však za hlavu, zase jsem zapomněl, že celý hrad je poháněn kouzly. Uprostřed místnosti stál ve složitém magickém kruhu Semiazas oblečen v elegantní hnědobílé kombinaci. Košile s volnými rukávy, těsné kalhoty dávaly vyniknout jeho ladnému zadečku, úzké lovecké boty a sponou sepnuté vlasy - můj společník, rádce, partner i milenec v jednom. Tomu myslím lidé říkají výhodné balení. Jeho světle zelené oči se mi moc líbily.
Obzvlášť když v nich žhnula touha zabíjet. Promnul jsem si rameno. Tuhle touhu měl minulou noc obzvlášť silnou. Dal mi tak docela zabrat. Jak dlouho bude trvat, než mi prokousne hrdlo? Teď ho dvakrát těsně minul. Jak dlouho mě bude bavit si ho podrobovat?
Záře z kruhu mu dodávala magičnost a záhadnost a jeho hnědé vlasy vlály v proudu energie. Hledal. Hledal nosný bod mého plánu. Tu důležitou maličkost, kterou nešlo opomenout. Záře ustala a on se sesunul na zem. Otevřel oči a všiml si mě.
„Můj lorde!“ Pokusil se zvednout, ale byl příliš vyčerpán.
„Proč si nelehneš, když už jsi na zemi?“ Povalil jsem ho a přikryl svým tělem.
„Lorde, prosím, teď ne … “
Pravda. Čím byl Semiazas slabší, tím snadnější bylo rozdráždění zvířete uvnitř. Nechal jsem ho být. Posadil jsem se a on také.

„Velmi se omlouvám, lorde. Stále jsem nic nenašel.“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, nebyla by to taková zábava.“
„Lorde, proč to místo chcete najít?“
„Hmm … Jestli to chceš poznat, musíš nejdříve něco vidět.“ Zvedl jsem se a on mě poslušně následoval. Získal jsem skvělého psa. Dělal vše, co jsem mu řekl. Odměnou za to měl svoji vlastní svobodu. Do určitých mezí na mě mohl i štěkat. Bez trochy vzdoru by vše jinak bylo nudné, že?
Zavedl jsem ho až do středu hradu. Asi bych měl zavolat úklidovou službu, je tady prachu, že bych ho mohl kydat vidlemi. Scházeli jsme točité schody, až jsme se dostali před kamenné dveře. Zdobily je jen kamenní chrliči po bocích a jemná rytina na povrchu. Dotkl jsem se dveří rukou a ty se s tichým vrzáním otevřely.
Za nimi byla jen tma a ticho. Semiazas mě stále následoval. Dveře se za námi zavřely a pohltila nás tma. Před námi se rozsvítil maják a s ním i další světla. Semiazas úlekem vykřikl, stáli jsme v prázdnu. Zasmál jsem se.

„Tohle je jen velmi důmyslná iluze, nic víc.“
Nedůvěřivě osahal zemi pod sebou. Skutečně na ní stále stál, ale přesto se díval do hlubin pod sebe.
„Co myslíš, jak dlouho existují lidé?“
„Už to bude zhruba deset tisíc let, můj lorde.“
„A co andělé, nebo démoni?“
„Ti byli stvořeni s počátkem světa.“
„A kdo je stvořil?“
„Lorde … ?“
„Kdo stvořil anděli? Kdo stvořil démony? Kdo za tím stojí?“ Rozmáchl jsem rukama a přešel k majáku. Z toho se vyklubala terasovitý věž ve zmenšeném měřítku s pěkně smíšeným designem. Některá část vypadala úchvatně, detailní a zdobené sochy, jinde byly jen hrubé kameny a zrůdné sochy démonů, další části vypadaly, jako by se přes ně přehnala láva a všechno spláchla a ta poslední část byla zase zarostlá.
„Je tohle to, co hledáte, můj lorde?“ Semiazas mi byl hned po boku.
„Ano, tohle je 'Bůh'.“

*** Famiel

Stál jsem ve své tajné laboratoři. Ve skleněných bankách se nacházely plody mojí práce. Perfektní andělé-vojáci. Mají v sobě jen jeden úkol a to zničit svůj cíl. Neznají slitován, nemají emoce, nemají srdce ani duši. Dokonalé nástroje. Nic je nedokáže zastavit. Rudá křídla, tmavě šedá kůže a ostré drápy – perfektní obraz anděla smrti.
'Jen počkej Cassiely.' Rukou jsem si sáhl na lopatku, kde mi uřízl křídla. Z řad Cherubínů jsem nebyl degradován jen pro své schopnosti. Mé postavení je však stále víc vrtkavé. Za zády cítím pohledy chtivých archandělů. Ze všech nejvíc mě však štve Rafael.
'Ten otravný slídil nejspíš začíná něco tušit. Bude nejlepší se ho zbavit.'

*** Rafael

Seděl jsem ve své kanceláři a přemýšlel. Od Cassielova útěku uběhla sice jen chvíle, ale jeho neomalenost a drzost nás všechny zaskočila.
'Věděl jsem, že je to padlý anděl.'
Přešel jsem k oknu.
'Nikdo mě však neposlouchal. Famieli … Jaké jsi s ním měl plány? Pochybuji, že by se ho ujal jen tak pro nic. Věděl o Lucifarových křídlech? Existuje pro to důkaz?'
Rafael si povzdechl. Jeho domněnky kdysi rozhoupali vášnivou diskuzi a po čase se našly určité důkazy o jejich pravosti. To všechno však nestačilo. Cassiel se teď skrýval v lidském světě, to bylo jisté, ale nikdo nevěděl kde.
'Lucifarova křídla se jistě ještě plně neprobudila. Pořád máme čas zaútočit.'
Někdo mi bez pozvání vběhl do kanceláře.
„Lorde Rafaeli, omluvte moji nezdvořilost, ale … “ chvilku popadal dechu „nalezli jsme místo pobytu padlého anděla Cassiela!“
„Cože!? Mluv!“
„Jeho přibližná poloha se nachází v lidské zemi jménem Japonsko. Bližší polohu neznáme, ale tímto místem si jsme jisti.“
„Dobře. Hledejte dál!“
Propustil jsem sluhu a přemýšlel, koho vyslat na nebezpečnou misi.

*** Serafíni

Čtyři postavy stály kolem zářivého kruhu na podlaze. Obklopovala je tma a těžká atmosféra. Jejich těla jako vždy zahalovaly dlouhé šedivé pláště s hlubokou kapucí.
„Poloha padlého Cassiela byla určena.“
„Už bylo načase.“
„Jaká je jeho síla?“
„Nezdá se, že by ovládl Lucifarova křídla.“
„Nesmíme nic riskovat.“
„V sázce je příliš mnoho.“
„Co jeho stoupenci?“
„Zdají se být mocní.“
„Kolik jich je?“
„Pět.“
„Šest … Nesmíme zapomenout na toho podivného králíka.“
„Pravda, ten tvor by mohl dělat potíže.“
„Co ti ostatní?“
„Dva jsou staří Kasdeyovi generálové.“
„Ti mi starosti nedělají.“
„Slyšel jsem, že na jeho straně je šestikřídlý anděl.“
„Cože?!“
„To je nemožné!“
„Mluv!“
„Vím ještě jen to, že jeho křídla jsou černá, ale jeho vlasy bílé. Je dosti pravděpodobné, že vládne neznámou silou.“

„Jak si tím můžete být jistý?“
„Mám své zdroje informací.“
„Kdo je ten poslední?“
„To by byl démon známý jako Ornias, který je teď ve světě démonů.“
„On není na Cassielově straně?“
„Tím si nejsme ještě jisti, ale jeden z výbuchů energie patřil jemu.“
„Ten před sedmi lety?“
„To by mohl být problém.“
„Proč už nebyl dopaden?“
„Ve světě démonů stále vládne chaos. Vyslat tam anděli by znamenalo, je poslat na jistou smrt. V té době jsme neměli nikoho, kdo by na to byl i dostatečně silný.“
„Takže teď někdo takový je?“
„ … Obávám se, že ani v řadách Cherubínů bychom nikoho takového nenašli.“
„To se mezi anděli nenajde nikdo, kdo by se jim dokázal postavit?“
„Já půjdu!“
„Azraeli?“
„Co tím chceš říct?“
„To, že mám ztuhlé svaly a že potřebuji rozcvičit. V celém nebi není anděla, který by se mi vyrovnal!“
…
…

„Azrael má pravdu.“
„Kamueli!“
„Příliš dlouho jsme stáli v pozadí veškerého dění, je načase udělat krok dopředu. Pokud skutečně mají v sobě neznámé síly, má Azrael jako jediný šanci souboj přežít a podat nám informace. Na zemi ani do pekla nemůžeme vyslat veliké skupiny vojáků. Pouze jedinec má naději se ztratit v davu a také se z něj v případě prozrazení dostatečně rychle dostat.“
„Poprvé s tebou musím souhlasit, drahý Kamueli.“
„Toho si Azi vážím, ale … každý den nám budeš podávat pravidelná hlášení. Omluvit tě může pouze smrt … “
„A průjem!“ rýpl si Azrael do svého kolegy. Ten si jen povzdechl. Serapfín by se neměl chovat jako dítě.
„Dobře, Azraeli připrav se na cestu na Zem.“
„Počkat?! Na Zem?“
„Přesně tak. Orniasova poloha je stále neznámá, ale Cassielova už byla blíže určena. Pokud mezi nimi dochází k komunikaci, tak ho budeme moci snadněji najít. Navíc Ornias nepředstavuje takový problém jako Cassiel. O něm potřebujeme zjistit informace nejdřív. Je to jasné!“ zdůraznil Serafiel, vůdce Serafínů.
„Rozkaz.“ odpověděl Az nevrle, v myšlenkách se už těšil na pořádnou bitku, zato teď se bude muset držet na uzdě ještě víc.

*** Takeshi

Při cestě ze školy mě čekalo překvapení. Před branou na mě čekal Makoto Yuuudai. Jen jsem si povzdechl.
„Co chceš?“ zeptal jsem se místo pozdravu, který jsem z jeho strany ignoroval. Šel jsem dál, aniž bych zpomalil.
„Co bys řekl na domácí večeři?“
„Nechci.“
„Notá~k, jsem si jistý že ON by souhlasil.“
„Teď tě můžu klidně rozmáznout o chodník, jasný!“
„Nemusíš být taková netýkavka.“
„Vypadni, než se začnou roznášet klepy.“ sykl jsem na něj.
„Jako třeba, že TSUKINO TAKESHI A MAKOTO YUUDAI JSOU KÁMOŠI!!!“
Trhavě jsem poskočil, jak jsem chytal balanc.
„Okamžitě přestaň!“
Jenže Yuui už utíkal zpátky ke škole a vyřvával to na celé okolí.
„Drž hubu!
Okamžitě sklapni!
Sklapni, nebo tě zabiju!“
Veškeré vyhrůžky byly marné. Yuudai řval dál a děsně se přitom bavil. Proběhl školní branou. Mrštil jsem po něm svoji tašku a trefil ho do zad. Svalil se do písku a já po něm skočil.
„Okamžitě přestaň!“ Chytil jsem ho pod krkem.
„Hned máš v obličeji lepší barvu.“
„Já tě fakt zabiju!“

„Bezva, život stejně začínal být nuda.“
Vzdal jsem to, tenhle kluk byl prostě totální magor. Pustil jsem ho.
„Co ta večeře?“
„Nejdu.“ zvedl jsem se, oprášil kalhoty a nasadil svůj obligátní nevrlý obličej.
Yuudai mrštně vyskočil na nohy a taky se pořádně oprášil.
„Co myslíš, sežere mi brácha, když mu řeknu, že mě přepadli Marťani?“
Trochu jsem se zamyslel.
„Zkus Venušany, ti teď mají vojenská cvičení. Bude to znít věrohodněji.“ Začínal jsem se chytat do jejich sítě sarkasmů a ironie.
„A nejsou to náhodou jen Venušanky?“ Dvěma skoky mi byl zase po boku.
„Hmm … Vesmírné Amazonky?“

*** Ornias

Pot ze mě lil proudem. Nesl jsem na zádech těžké břemeno a už jsem ho přenášel z místa na místo víc než hodinu. Má sensei mě pozorně pozorovala. V očích měřila každý milimetr mého počínání.
„Ne, víc doleva.
Ne, to je moc.
Tos zase přehnal!
Hik …
Dopředu, dopředu!
Ne, to je špatně!
Ustup kousek!
Vpravo, jdi vpravo!
Ták … ještě kousek … á~ dost!“
Položil jsem dolů své břemeno. Její tisíciletý gauč, jehož přehoz byl už tolikrát záplatován, že už nikdo neví, co tam původně bylo za vzor. Setřel jsem si pot. Při slově trénink jsem si nikdy nepředstavoval přesouvání nábytku … obzvlášť pokud nakonec skončí na stejném místě.
„Žádný courání, ještě máš spoustu práce!“ Popohnala mě dlouhou a tenkou dýmkou.
„Ano, sensei.“ Vzal jsem na záda tu nejkýčovitější sochu, jakou jsem v životě kdy viděl a všechno mohlo znovu začít. Se svým senseiem jsem se setkal před pěti lety. Toulal jsem se krajinou a snažil se přežít jak jen to šlo. Gankki mi přitom vždycky chránil záda a já mu ta jeho. Tehdy nějaká skupinka pitomců přepadla sensei, když se koupala v horkých pramenech.

Nejspíš jsem si chtěl jednou zahrát na hrdinu a přispěchal ji na pomoc. Sehrála výborné divadýlko dívky v nesnází. Z toho všeho sekání kolem jsem nejspíš byl příliš otupělý, než abych si toho všiml. Pozvala mě k sobě domů, tam opila a no … pak jsem se stal jejím otrokem. Nutila mě dělat všechny práce v domě a v jeho okolí.
Ze začátku to bylo pěkně těžké. Žádné z nářadí jsem nemohl pořádně držet v ruce. Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou tehdy stalo, ale poslouchal jsem. Můj instinkt mi to radil a Gankki se taky radši klidil, když se začínala dostávat do ráže. Nevzpomínám si, že by někdy byla plně při smyslech, v ruce má pořád láhev s alkoholem. Pije snad cokoliv, co má nad padesát procent alkoholu.
Nebýt toho, tak by ta její štíhlá postava, veliká prsa a delší černé vlasy svázané do culíku mohly lákat démony jako plamen můry. Za celou tu dobu jsem ji neviděl v ničem jiném než v leginách a šály omotané kolem prsou. Znovu mě peskovala, že nedávám pozor a já se radši zaměřil na její navigování.

***

„Konečně!“ Stěhoval jsem od rozbřesku po západ slunce a za celou tu dobu jsem neměl nejmenší pauzu. Nejradši bych do sebe něco vyklopil, ale pak bych akorát zvracel. Rozhlédl jsem se po obývacím pokoji. Bylo to ukázkové skladiště veteše a zbytečností.
„Hele.“ I v nejhustší tmě je trochu světla. V polici byla zastrčená drobná vázička s jemným dekorem květin a bílého porcelánu. Konečně něco normálního.
„Ore!“ Při zakřičení zkráceniny mého jména, jsem nadskočil.
„Ano, sensei!“
„Jdu navštívit pár přátel, dohlídni na dům a jestli zjistím, žes něco rozbil .. !“ Silně práskla dveřmi, až se její obydlí otřáslo.
„Ano, sensei!“ Počkal jsem pár vteřin a pak si úlevně vydechl. Tyhle návštěvy jejích přátel trvaly dny i týdny. Konečně trochu klidu. Když nebudu muset poslouchat její řeči a peskování, budu se moct chvíli soustředit na svůj trénink. Podíval jsem se do rukou a našel v nich hromádku střepů.
Ta vázička.
Přejel mi mráz po zádech. Jestli to sensei zjistí!
Rožnění nad ohněm.
Vaření v hrnci s dehtem.
Zapečení v troubě.
Zakroutil jsem hlavou, smetl střepy a rychle se pustil do hledání lepidla. Byl jsem zrovna v předsíni (pokud se to tak dá přes to haraburdí a hromady oblečení nazvat), když se sensei vrátila.
„Ano, sensei!“
Říhla si, honila něco v puse a pak řekla:
„Vrátím se ráno, tak ne že něco provedeš, je to jasné?!“
„Ano, sensei!“ Ani prkno na žehlení nebylo nikdy tak rovné jako já.
„Eh, jsi nějaký ztuhlý. Že tys něco provedl?“ Podezíravě si mě prohlížela a dýchala na mě pach levného alkoholu.
„Ne, sensei!“
Chvíli se mračila a pak se usmála a poplácala po tváři.
„To je můj chlapeček, protože kdyby ano pozvala bych přátele na grilování.“ znovu za sebou práskla dveřmi a mě se podlomily kolena.
'Ráno … '

Neměl jsem moc času nazbyt. Jestli chci dnešek přežít, musím najít lepidlo. Pustil jsem se do prohrabování hromad špinavého prádla. Občas z hromady vyběhly hnusní a velcí brouci podobní černým housenkám s dlouhými chlupy. Jindy jsem našel zbytky jídla z kdo ví kolikátého století. Překvapovalo mě jen to, že její prádlo nežije vlastním životem.
Celých pět let jsem se snažil dům zkultivovat, ale ona ho vždycky okamžitě zaneřádila. Byl to marný boj, ale já ho nevzdával. Pokud se vzdám teď, vzdávám se napořád. Obývací pokoj jsem prohlédl, ale žádné lepidlo jsem nenašel. Zkusil jsem její pracovnu. Tam mnohdy vytvářela svá nejkýčovitější díla. Uvítaly mně vázy s deseti otvory, pokřivené sochy, malby tlustých koček s velikými mašlemi a spousty střepů po podlaze.
Zařezávaly se mi do kůže, ale na to jsem si už za svůj pobyt zvykl. Nesnášel jsem jen, když jsem šlapal do barev, živočišných zbytků a dalších mazlavých věcí, živých nebo mrtvých.
„Tady přeci nějaké lepidlo být musí!“
Otevřel jsem skříňku a vypadl na mě pytel s moukou. Už vím, kam tedy přišla. Rukama jsem shodil pár věcí okolo, ale nic se netříštilo. Otřel jsem si obličej do kusu chlupatého hadru, jenže ten se mi v rukou zavlnil. Odhodil jsem to od sebe a housenka si to rychle šupajdila pryč. Jestli tohle přežiju, nikdy v životě na housenku nesáhnu. V dílně jsem si toho užil dost, ale žádné lepidlo jsem také nenašel.
Kuchyň. Jediná místnost ve které jsem se zdržoval jen velmi nerad. Nikdy jsem nevěděl, kdy se mě něco pokusí sežrat. Nevinně vyhlížející hrnce mohly snadno ukrývat lovce. Nikdy jsem nepochopil, jak tu může bydlet. Vyzbrojen dlouhou vařečkou a kryt pánvičkou jsem pomalu postupoval dopředu. V hrnci něco bublalo, hořák ale nehořel.
Poklička se zvedla vyskočil na mě slizák. Odrazil jsem ho pánví a nasekal vařečkou. S trochou koření a povaření z něj bude dobré maso na čínu. Prohrabal jsem skřínky, prokoukl odpad, prošmejdil příborník i spíž, ale nikde zase nic nebylo.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje. Tam jsem našel spousty veteše a jedno lepidlo, ale už dobré století vyschlé a totálně přilepené k podlaze. V šuplíkách se válely stovky tužek, zlomených i ještě nepoužitých. Na policích byly štosy papírů, poznámek a návrhů na šílené vázy. Prozkoumal jsem i vnitřky větších váz a dokonce i tu perverzní sochu tlustého anděla s hroznovým vínem. Nic, nikde nebylo nic, ale na druhou stranu mě žádný výtvor nepřepadl.
Zbývala jen její ložnice, jelikož já spal, kde se dalo. Opatrně jsem nakoukl dovnitř a světe div se. Zůstal jsem stát s pusou dokořán. Čistější a uklizenější pokoj jsem nikdy neviděl. Nikde nebylo ani smítko prachu. Postel v růžových barvách a mašličkách byla dokonale uhlazena. V policích se válely chundelatí plyšáci koček všech tvarů, velikostí a hlavně růžové barvy. Nejsladší pokoj z těch nejsladších. Rychle jsem si protřepal hlavu a opatrně našlapoval.
Opatrně jsem otevíral jednu zásuvku po druhé, ale vedle sexy spodního prádla a růžových sukének, jsem nic jiného nenašel. Své hledání jsem však nemohl jen tak vzdát, závisela na tom moje kůže. Ještě jsem se koukl pod postel a tam to bylo. Malá lahvička tekutého lepidla. Samou radostí jsem ji políbil a zmizel do skladiště-obývacího pokoje.
Velice opatrně jsem skládal střep ke střepu. Trvalo mi víc než hodinu, než vypadala jako dřív. Úlevně jsem si setřel pot. Sensei je pořád tak opilá, že si těch prasklin jistě nevšimne. Dal jsem ji zpátky na její místo a vzal lepidlo, že ho vrátím zpátky pod postel.
„Teď se snad už můžu jít trochu vyspat.“ Ne trénink jsem už sílu neměl, ale spánek by mi přišel vhod. Ve dveřích růžového pokoje jsem však zůstal stát. Tentokrát jsem byl zhrozen vší tou špínou kolem, kterou jsem způsobil svým hledáním. Mouka, krev, pár střepů z nohou, chlupy z housenek a spousta mých otisků. Strčil jsem lepidlo pod postel a běžel pro kýbl s vodou.
„Cože?!“
Hodiny ukazovaly tři ráno. Sensei se ze svých flámů vždycky vracela kolem šesté. Pokud jsem do té doby neměl připravenou snídani. Následovaly tvrdé tresty. Namočil jsem hadr a pustil se do vytírání.

Setřel jsem prach z polic.
Urovnal řadu plyšáků.
Uhladil postel.
Nakonec pokoj zase vypadal čistě. Necítil jsem záda a měl jsem hlad, že bych sežral i tlustou chlupatou housenku. Senseiina snídaně, však měla přednost. Smažená vajíčka, slanina, toast a černá káva. Stačilo mi jí to párkrát hodit na hlavu a už jsem uměl vařit. Spíš mi to přišlo jako obranný mechanismus. Když jsem vše dal na talíř a odnesl to do skladiště na jeden z mála volných stolů, uslyšel jsem sensei u dveří.
Zase proklínala jednoho ze svých kamarádů, který ji musel něčím namíchnout. Takového blázna jsem si nedovedl představit. Táhl z ní alkohol jako z levného baru.
„Dobré ráno, sensei. Připravil jsem vám snídani, sensei.“
„Hodný kluk … škyt … “
No, nebylo to s ní vždycky hrozné. Ve stavu nejvyšší opilosti byla dokonce štědrá a méně otrokářská.
„Ore!“
„Ano, sensei!“ Rychle jsem k ní přispěchal. Stála u stolu s jídlem.
„Přejete si, sensei?“ Lehce jsem se uklonil.
„Co je tohle?“ Ukázala do police se skvěle zamaskovanou slepenou vázou.
„V-váza?“
'Jak ji tak rychle našla?!'
Přešla k ní a vzala ji do ruky. Chvilku si ji prohlížela a pak ji ledabyle hodila za hlavu.
„Sensei!“ zavil jsem žalostně.
„Co je?“
„Ta-ta váza … !“
„Ten šunt? Kdo to potřebuje, když má takové mistrovské dílo!“ Přivinula se k váze s celkem normálním tvarem, jen kdyby jeden neměl pocit, že je posedlá duchem.
„Ah … “

Po snídani si mě znovu zavolala, tentokrát stála před dveřmi svého pokoje.
„Přejete si, sensei?“ Lehce jsem se uklonil.
„Tys byl v mém pokoji?“ Aura okolo ní houstla a šlehala kolem sebe jako klubko hadů.
V hlavě jsem rychle přemýšlel, co jsem zapomněl uklidit.
„A-Ano, sensei.“ Cena za zapírání byla příliš vysoká a mé kapesné nulové.
„Ah?!“ Sensei byla příliš blízko. „A víš, co bude následovat?“
„No, máme tu ledovou koupel, jeskyň štírů a hadů, uklízení močálu, krocení divokých prasat, sbírání lávových kamenů … zapomněl jsem na něco, sensei?“
Spokojeně se usmála.
„Ty jsi prostě můj kluk.“
Ulevilo se mi, pak mě chytla za límec a mrštila se mnou do pokoje.
„Když se ti tu tak líbilo, tak si tu zůstaň!“ Práskla dveřmi, až z polic spadaly plyšáci. Vrhl jsem se ke dveřím.
„Sensei, prosím, pusťte mě! Už to nikdy neudělám! Sensei!“ všechny prosby a nářky byly marné. Pokoj se kolem mě začal točit. Motal jsem nohama a praštil sebou o zem.
„Sen … sei … “
Zdál se mi sen o růžovém čajovém dýchánku, měl jsem na sobě růžový oblek a dvořil jsem se růžové kočičce.