SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pozemská válka – 5 – Tempo se zrychluje

*** Ryo

'Kruci. Kruci. Kruci a krůtíbrk k tomu!'
Daichi mi byl pořád za zády jako ohař. Celý den jsme trávili spolu. Fakt mě to štvalo, ale žádný z pokusů se mu ztratit nezabral. Vždycky si mě nějak našel. S každou vteřinou se moje šance zatraceně zmenšovaly.
„Ani na to nemysli!“ zašeptal mi výhružně do ucha.
Vyděšeně jsem nadskočil.

„Není to tvůj problém!“
„A co? Jen protože to není můj problém, to budu ignorovat?“
„Bylo by to záslužné!“
„Fajn.“ řekl a chytil mě za ruku a táhl někam do ústraní.
„Kam mě táhneš?! Pusť!“ Snažil jsem se mu vytrhnout, ale jeho stiskl byl příliš pevný. Konečně zastavil. Stáli jsme ve staré úzké uličce a on mě přimáčkl ke stěně.
„O co ti jde?“
Nakláněl se nade mnou a já před jeho pohledem couval. Vypadal tak … nebezpečně. Vůbec jsem netušil, co se chystá udělat. Děsilo mě to a přitom i lákalo. Byl jsem jako můra lákaná k plameni. Věděl jsem, že se spálím, ale touha byla silnější. Srdce mi zrychlilo.
„Nech mě už na poko-!“ Umlčel mě hlubokým polibkem. Čekal snad, až vykřiknu?! Vzpouzel jsem se, ale naučené cviky a pohyby se dostavily. Hořel jsem. Držel jsem ho za košili, ale místo odtahování, jsem ho k sobě přitahoval. Z koutku úst mi tekl pramínek slin.
Vášnivé líbání … Slábl jsem v kolenou. Za neustálého líbání, jsme se sesunuli k zemi. Ke stěně mě přitlačil ještě víc. Po další dlouhé minutě mě pustil.
„Ty parchante!“ zašeptal jsem, jen co jsem trochu popadl dech.
„Je to tvůj problém, že jsi tak citlivý. Neříkal jsi to snad? Že mám ignorovat tvé problémy? Tak to dělám a hledím si svých zájmů.“
„Ty … “ Pokusil jsem se zvednout, dřív než …
„Není dobré opouštět práci v polovině.“
„Ne!“

Veškerý vzdor byl na nic. Donutil mě si sednout do jeho klína a pak se činil rukou. Nejsem hrdý na svůj život, ale pokud mohu soudit … je fakt dobrý. Dělá to pomalu a jemně. Jazykem mě olízl na krku. Zamručel jsem.
„Nemůžeš to urych … lit?“
Cítil jsem, že si se mnou může takhle hrát pěkně dlouho. Nemá důvod to zkracovat. Proč by to dělal? Cožpak si to neužívá?
„Tak na tři.“
'Eh?'
„Raz … Dva … Tři!“
Vážně to udělal. Neubránil jsem se výkřiku. Hned jsem ho tlumil rukama, ale nemohl ho přeslechnout. Z kapsy vytáhl papírový kapesník a očistil mě. Když se zvedl, ještě jsem seděl na zemi. Nabídl mi ruku. Vztekle jsem ji odpálil a zvedl se sám.
„Spokojený?!“
Zarazil jsem si ruce do kapes a rychle kolem něj prošel. Díval se za mnou, ale škodolibě se neusmíval, byť jsem to u něj čekal. Vždyť si se mnou jen hraje, ne?
Šel jsem po ulici a on asi pět kroků za mnou. Zastavil jsem se a on se zastavil taky.
„Proč jsi tak daleko?“
„Myslel jsem si, že se nemám přibližovat. Mám ti být blíže?“
„Klidně můžeš být na druhé straně města a stejně budeš moc blízko.“ Odfrkl jsem si a pokračoval dál.
'Jestli brzo něco nevymyslím, tak se „tam“ nedostanu.'
Rozhodně to není o tom, že by se mi „tam“ chtělo, to vůbec ne. Kdybych mohl, tak „tam“ nejdu za nic na světě. Ale já neměl volbu, pokud „tam“ nepůjdu … Daichi a všichni ostatní … Zatřepal jsem hlavou.
„Neboj se. Jsem tady.“
Prudce jsem se otočil. Daichi stál za mnou a hleděl mi do očí.

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

„Nějaká poslední slova, padlý anděli?“
Poklesly mi nohy.
„Nechcete si o tomhle promluvit u domácí večeře?“
Lovec na mě nejdříve jen zíral a pak se dal do smíchu.
„Musím přiznat, že tohle jsem opravdu nečekal. Promiň, ale nejde to.“ Připravil se na zmáčknutí spouště. Měl jsem jen okamžik na záchranu svého krku. Natáhl jsem pomyslnou ruku a šťouchl do jeho plamene. Překvapeně vykřikl a udělal dva kroky zpátky.
„Co jsi … ?!“ Vypálil po mně. Jedna kulka mě škrábla do nohy, druhá proletěla bokem. Zvedl jsem jeho paži se zbraní do výšky, ale nabral mě kolenem. Ve fyzické síle jsem se mu rozhodně nemohl rovnat. Znovu jsem natáhl ruku a hmátl po plameni. Najednou se prudce rozhořel a spálil mi ruku. Oba jsme vykřikli bolestí a ustoupili od sebe.
Zapřeli jsme se o stěnu a oddechovali. Pálila mě ruka a začínal jsem chápat, co ty plameny a moje síla znamenají. Namířil na mě a já před sebe dal popálenou ruku. Nad ní se mihotal načervenalý plamen.
„Co je to?“
„Věřím, že tento plamen je vaše duše.“
„Kecy!“
Přivřel jsem dlaň a on se sesunul k zemi. Držel se za srdce.
„Co jsi … ?“
„Věřím, že není potřeba to nějak vysvětlovat.“
Pomalu jsem ho obešel.
„Až budete mít chuť na domácí kuchyni, tak se zastavte.“
Zmizel jsem v prostorách kanálu a slyšel jen, jak vztekle buší pěstí do stěny.

*** Takeshi Tsukino

Padal jsem do prázdna.

Yuudai křičel mé jméno.

Divná příšera řvala.

Hořela mi záda.

Blížil jsem se k velkému kusu silnice.

Nezůstane ze mě víc než flek.

Jsem naštvaný.

Takhle mám umřít?
V tomhle světě?
Bez náhrobku?
Ten blbý pták mě s**e!

Křičel jsem a vypustil ze sebe to horko. Svět se kolem mě roztočil a najednou jsem padal kolem plochy silnice a pak jsem padal vzhůru … Já vlastně nepadal … Já letěl! Cítil jsem na svých zádech neuvěřitelnou lehkost. Naplnila mě touhou letět výš a výš. Mířil jsem té obludě na žaludek. Zarazil jsem tam obě pěsti a cítil bodavou bolest ve svalech. Prorazili jsme auto a konečně se oddělili. Ruce jsem měl v jednom ohni, ale byl jsem spokojený.
Tsukino Takeshi není žádné ořezávátko. Příšera řvala a držela se za žaludek. V rukou mi škubalo a jen jsem se tak vznášel. Má křídla vydávala jasnou záři, jako by nebyla z peří, ale ze samotného světla. Černý anděl se narovnal a rozhodl se ze mě udělat sekanou. Jen jsem se tomu zaculil. Ještě pořád mám přeci nohy, ne?
Zařval ale bolestí, z hrudi mu trčela malá ruka a na zádech měl přilepeného Yuudaie. Vzpouzel se, ale Yuudai ho nepouštěl a utrhl mu jedno křídlo. Společně se zřítili na střechu obchodního domu, kde ho Yuudai dorazil. Unaveně od něj odešel. Zem zaplavila jeho krev. Pomalu jsem se snášel níž, až jsem dopadl na kapotu pomačkaného auta. Široce jsem se usmál.
Svět začal blednout a pomalu se rozpadal. Zase jsme byli doma. Naše zranění nám zůstala, ale celé okolí vypadalo normálně. Yuudaiovi šupiny zmizely a přišoural se ke mně.
„Jsi OK?“
„Bolí mě ruce, ale jinak dobrý. Ještě dýchám. Tohle mi koukáš vysvětlit!“
„Už si sepisuji osnovu.“
„Nejlíp nad domácí večeří.“ Krátce jsem se zasmál.

*** Ornias

Nebyla to ani hodina, co jsem dostal ten divný modrý kámen. Prohlížel jsem si ho, ale nikdy nevypadal stejně. Navíc mi v hlavě vrtala i sensei, jen co jsem ji udělal čaj, byla na mě neuvěřitelně milá a dala mi večer volno. Zdála se být nějak napnutá, jakoby nesvá. To jsem u ni zpozoroval poprvé. Navíc se někam vypařila a neřekla ani slovo. Většinou bývala ukecanější. Strčil jsem kámen zase do kapsy a rozevřel svůj starý vějíř s motivem draka. Kdysi jsem vlastnil jiný, ale ten jsem dávno ztratil v boji o hrad a tenhle mi donesl Gankki.
Jak jsem ho nepoužíval, nechával jsem ho zavázaného v hnědavém šátku, který Gankki také přinesl. Nikdy jsem se ho nezeptal, kde ho vlastně vzal. Zatahal jsem za konce, ale nepřetrhl se. Látka byla průhledná a určitě z hedvábí, ale ta pevnost byla trochu moc silná. Uvázal jsem ho kolem boku a pustil se do procvičování pomalých pohybů s tessenem, válečným vějířem.
Země se po chvíli začala otřásat a pak to utichlo, jen aby jen deset metrů ode mě přistál obrovský obr s krátkými rohy a plnovousem. Otřesy mě shodily na zem. Ten obr měl aspoň dvacet metrů. Okolo pasu měl kožešinovou sukni a přes rameno veliký palcát s ostny.

„Sensei!“
Držel ji ve volné ruce.
„Tak ty seš ten skrček, o kterém pořád mluvila?! Huh?“ Přikrčil se, aby si mě lépe prohlédl.
„Seš fakt prťavej!“ Dal se do hlubokého smíchu.
„Okamžitě pusť sensei!“ Vyškrábl jsem se na nohy.
„Ale s radostí!“ a mrštil s ní o zem, až několikrát nadskočila.
„Sensei!!“ Rychle jsem k ní přiběhl a uchopil ji do náruče.
Zachvěla se jí víčka.
„Ore … ?“
„Sensei, všechno bude v pořádku!“
„Promiň … “
Mihl se nad námi stín a já uskakoval, jak kolem nás prosvištěl palcát.
„Škrčci ždycky uměli rychle utíkat!!“ Zase se smál.
Držel jsem sensei v náručí a mračil se. Tenhle bastard ublížil mojí sensei!
„Nedě … lej to … je moc silný … “ Vykašlávala krev.
„Mlčte, sensei. Musíte si odpočinout, já se o něj postarám.“
Odešel jsem s ní k domu a opřel ji o zeď.

„Chvilku vydržte, udělám to rychle, pak se třeba zase můžeme pustit do stěhování“
Nevím, kde jsem bral tu jistotu, že zvítězím, ale … Vždycky jsem jí říkal sensei, ale nikdy jsem si nepřipadal jako její žák. Bylo načase ukázat, co všechno jsem se tu naučil. Netrénoval jsem techniky, netrénoval jsem boj, prostě jsem žil. A jak jsem se obrovi díval do očí, cítil jsem, že ho mohu porazit. Sebral jsem svůj vějíř a rozložil ho.
„Si myslíš, že mi s tím párátkem něco uděláš?“
Usmál jsem se.
„Vzhledem k tvé omezené mozkové kapacitě, ti to radši ukážu.“
Hýkavě se rozesmál.
„Tak pojď!“ Praštil palcátem do země. Ukryl jsem se v prachu a vyběhl po napřažené ruce. Rána do ramene možná nebyla hluboká, ale svůj účel splnila. Šel po mně druhou rukou. Chytil však jen vzduch a já volné pole pro zásah obličeje. Sekl jsem ho přes oko. Zařval a kolébavě ustoupil. Seskákal jsem dolů a udělal mezi námi prostor.
„Ty malej hajzle!“
Rozpřáhl se palcátem a tlaková vlna mě odhodila. Zády sem narazil na skály. Tiše se smál a přistoupil ke mně. Postavil jsem se a oddechoval. Budu potřebovat víc než pár škrábanců, abych ho zabil. Zatnul jsem zuby a pustil se do dalšího útoku. Udeřil do země dlaní a ta rozpraskala, ztratil jsem rovnováhu a stal se snadným cílem pro jeho palcát. Jeden z trnů mi rozřízl bok. Do skály jsem udělal slušný kráter a sklátil se na zem.
Hořely mi plíce a v boku jsem cítil tupou a bodavou bolest.
'Sakra!'
Sevřel jsem v prstech písek a zvedl se na loket.
Obr se smál.
„Tohle má být všechno?! Čekal jsem něco mnohem lepšího. Víš co, ztrať se!“
„Cože?!“
„Mám s touhle ženskou nevyřízené účty. Tak tam hezky lež a zachráníš si život.“
Vyprskl jsem krev.
„Udělej to … “ řekla tiše sensei.
„Na utíkání … není nic špatného … budeš žít … O mě si starosti nedělej … budu v pohodě … “

„Sensei!“
„Zapomeň na mě … “
„Ale nejdřív … “ obr se rozmáchl a srazil z domu střechu. Rukou sensei odhodil dál a mlátil do našeho domova. Šíleně se smál. Sensei ležela bezvládně na zemi.
'Ne … '
Vzduchem létaly střepy z jejích děl.
'Ne … !'
Na kamenech zarachotil potlučený hrnec, kde před chvilkou byly ještě zbytky po večeři.
'Já už … já už nechci ztratit … '
Obr se přestal věnovat domu a přešel k sensei. Zastavil se u ní a napřáhl k nebi palcát.
'Já už nechci ztrácet ty, co jsou pro mě důležití!'
Vzduch naplnilo horko, dusno a obrův řev. Palcát byl najednou rozsekán na kusy a já stál opodál se sensei v náručí. Přestal jsem krvácet, přestal jsem cítit bolest, zůstal jen hněv. Obr seděl na zadku a překvapeně mě sledoval. Okolo těla mi plála ohnivá aura.
„Vždycky jsem byl idiot. Nikdy jsem neměl nikoho, komu jsem mohl věřit, a když jsem ho našel, tak jsem ho zradil. Byl jsem pitomec. Tolik jsem se bál, že budu zrazen … ale ve skutečnosti jsem se bál, že zklamu. Pořád mě nazývali nezdařeným pokusem.
Věřil jsem tomu, ale … on ne. Věřil mi a podporoval mě, a když mě nejvíce potřeboval. Tak jsem mu podrazil nohy a znovu ho zradil. Ale to už stačilo. Už nikdy nebudu utíkat! Už se k ničemu nebudu stavět zády!

Je těžké získat důvěru, ale mnohem těžší je ji někomu dát! Sensei mi věří a já její důvěru nezradím!“
Položil jsem ji na plochý kámen a zaútočil. Tentokrát to nebyl škrábanec, ale pořádná rána. Obr řval bolestí a spěšně se postavil.
„Ještě jsem neskončil!“ Dělal jsem z jeho těla sekanou a on se mě marně snažil zasáhnout. Byl možná silný, ale pomalý a nemotorný. Když jsem jej sekl asi po dvacáté, zastavil se a dal se do smíchu.
„Čemu se směješ?!“
„Si naivní! Si myslíš, že mě pár škrábanců zastaví! Ta síla z hněvu je už pryč“
Měl pravdu, tuhly mi svaly a těžkly ruce.
„A já svoji pravou sílu ještě neukázal!“ zahřměl svým hlasem a napnul svaly. Z ran tryskala krev a pokrývala celé jeho tělo.
„Co se to děje?!“
„Gvahaha! Čím víc krvácím, tím lepší rudé brnění vytvořím! Ty mě nemůžeš porazit!“
„To se ještě uvidí!“
Vyskočil jsem se zasáhl jsem ho do ramene. Síla vlastního úderu mě však odrazila zpátky.
„Ani jsem ho neškrábal!“
Se smíchem a pěstí mě srazil k zemi. Rána na boku se otevřela. Popadal jsem dechu. Vypadal jako by jeho tělo pokryl červený kámen.
„Pišišvoři jako ty, by se měli válet v prachu a nevylézat zpod kamenů!“
„Tak jsem malý!“
S námahou jsem se zvedl.
„Nepřestanu prahnout po životě, protože mi to někdo řekne!“
„Řveš jako by na tebe někdo čekal!“
„Sensei na mě čeká! A můj bratr na mě čeká! Nepadnu! Vrátím se! Vrátím se … domů!“ Plameny energie kolem mě zhoustly a ztmavly. V uších mi hučelo a bolest ze svalů mizela. Byl jsem tak plný hněvu, že jsem před sebou viděl jen toho démona.

*** Titivillus (Makoto Hamasaki)

Klátil jsem se kanálem a hledal nejbližší poklop. Křídla se mi také už podařilo schovat, ale netroufal jsem si odhadovat, kolik lidí, démonů nebo andělů si mě všimlo. Mohl jsem doufat, že nikdo další nebyl poblíž.
Poklopem jsem konečně vylezl ven. Pořád jsem se nacházel ve staré části města. V blízkosti se nikdo nenacházel. Zahleděl jsem se do ruky, kde mi plápolal jeho plamínek. Byl červený a místy černý. Cítil jsem z něj silnou nenávist. Klopýtal jsem ulicí a nikde se nezastavoval, i když jsem už potřeboval pořádně vydýchat.
Na okraji staré části města jsem potkal Cresila.
„Cresi … Yuudai!“ Zrychlil jsem krok. Přes rameno mu visel Takeshi a měli přes sebe přehozené staré oblečení.
„Jste v pořádku?“
„Celkem to ujde, ale Takeshi bude potřebovat tvoji pomoc.“ odpověděl Cresil.
„Ah, určitě … Pojďme domů.“
„Co to vlastně máte v ruce, pane Titivillusi?“ zeptal se Takeshi.
„Co … ? Tohle je … Počkat, ty to vidíš?! … A jak jsi mi to řekl?“ Byl jsem zaskočen.
Cresil se široce zašklebil.
„Pravda už musela ven.“
„Aha … dobře … Chápu … Funguje ti mobil? Potřebuji zavolat Daichimu … Cassielovi … Ten můj jsem utopil v kanále.“
„No, vypadáš, jako bys ho čistil.“ Cresil zalovil v kapse a vytáhl kupodivu nefunkční zařízení.

„Počkej.“ Takeshi se zadíval na svůj telefon a musel uznat, že dělat V model z ne-V telefonu není zrovna chytré.
„Ale mám drobný.“
Titi si je vzal a poděkoval bohu, že lidé ještě z ulice nestáhli veřejné telefonní budky. Telefon chvilku vyzváněl, ale pak se konečně ozval Cassielův hlas.
„Ano?“
„Ahoj, Casi.“
„Titi?!“ Nadskočil a rychle opustil prostor kavárny. Zastavil se před vchodem.
„Co se stalo? Cítil jsem tvoji energii!“
„Jsem v pořádku a je to trochu delší příběh, ale mohl bys dneska na noc udržet Ryua z domu? Potřebujeme se dát trochu do kupy.“
„Cože?“
„Cresil je taky zraněný, byl do toho zatažen i Takeshi. Volám z veřejné budky, tak prosím vydrž do rána. Zatím.“
„Ti- … Zavěsil.“ Cassiel se chvíli díval na mobil a pak ho vrátil do kapsy.

„Tohle by bylo.“ Ulicí se k nim řítil Utukk. Nastal trochu zmatek a rychlé otázky a odpovědi. Utukk oběhl několik lékáren a nakoupil zásobu obvazů a dezinfekce. Plamínek jsem doma položil do sklenice a úzkostlivě ho pozoroval. Nezdálo se, že by se zmenšoval, ani zvětšoval.
Nejdříve jsem se věnoval svému bratrovi. Jeho bok a břicho bylo vážně zraněno a potřebovalo pozornost. Do místnosti se vřítil Utukk a vysypal z tašky horu obvazů a Cresil vtipkoval o převleku mumie. Zdálo se však, že jeho zranění se už částečně zahojilo. Ukončil jsem obvaz a utáhl uzlík. Setřel jsem si pot z čela.
„Co ty, Takeshi? Jak se cítíš?“
„Jsem v pohodě, jen … “ Sundal si ze zad starou bundu a odhalil dvě malá bělostná křídla. Jako ryba jsem zavíral a otvíral pusu. Nějak jsem tomu nemohl věřit.
„To jsou andělská křídla?“ Byla to pěkně stupidní otázka, já vím, ale prostě jsem se musel zeptat.
„Asi jo … “ špitl Takeshi.
„To je zvláštní.“ Prošla mi skrz ně prsty.
„Je to jen světlo.“
Takeshi sebou cukl.
„Ach, promiň.“ Stáhl jsem ruku pryč.
„Já ti nevím, Titi, ale mě pořád připadají jako andělská křídla … jen možná trochu nevyvinutá.“ Poškrábal se na hlavě Utukk.
„Takeshi, můžeš nám říct, jestli sis někdy nevšiml na nebo ve svém těle nějaké změny?“
Takeshi chvilku přemýšlel a pak nám řekl o jeho druhém já a nakonec i o souboji s podivným andělem.
'Prohození při úderu, jiné osobnosti, hořící záda, světelná křídla … ?'
„Cassiel je tu jediný anděl, půjdu mu znovu zavolat, jestli něco neví.“ Půjčil jsem si Utukkův telefon.

Chvilku to zase zvonilo.
„Neříkej mi, že i tebe něco potkalo?!“ vykřikl Cassiel, jen co zvedl hovor.
„To jsem já, Titi, půjčil jsem si telefon a všechno je OK, jen je tu menší komplikace.“
„Jaká?“
Vše jsem mu vysvětlil. Mrtvolu psa, lovce, černého anděla a Takeshiho světelná křídla.
„Moment, říkáš, že ta křídla jsou ze světla? Že nemají materiální podobu?“
„Přesně tak.“ Zadíval jsem se na lovcův plamínek ve skleničce.
„To je … nemožné. Těla nenarozených andělů jsou velmi bedlivě střežena v zahradě a nebo v tělech jejich 'matek'.“
„Jak to myslíš?“
„Buď je to jako u lidí, což byl můj případ, a nebo jsou malý andělé z těl předčasně vytahování a přeneseny do zahrady. Uchycují se na speciální stromy, které se starají o jejich růst a ochranu spolu s početnou stráží.

Je prakticky nemožné, aby nenarozený anděl, který je vlastně chomáč energie, propadl skrz Mezisvět do lidského světa a sfúzoval s lidskou duší. Vždyť by nedokázal přežít cestu!“
„Zdá se však, že se udála velmi vzácná výjimka.“
Slyšel jsem jak na druhé straně oddechuje.
„A jak na tom je?“
„Zdá se být v pořádku, pokud mohu soudit podle toho smíchu.“
„Jestli to je pouliční rváč, má slušné šance na přežití. Jeho tělo je silné, snad si zvykne na andělskou duši a sílu v něm.“
„Chceš říct, že by ho to mohlo zabít?“
„Přesně tak … lidské tělo není na takovouto silu stavěné. Pokud anděl a démon představují extrémy, tak člověk stojí uprostřed.“
„Přílišné přiblížení k jedné nebo druhé straně by mohlo vyústit v kolaps lidské duše.“
„Přesně tak … Pokud u něj začnou být nějaké potíže, zkus do něj vložit trochu démonické síly, možná mu to pomůže a nebo ho to jen rychleji dorazí. Víc ti poradit nemůžu. Nic jiného asi ani nejde.“
„V pořádku Cassi, díky za radu a nedělej si starosti.“ Zavěsil jsem a znovu se zahleděl na plamínek. Mihotal se ve vzduchu, sklenička však nebyla vůbec zahřátá. Vrátil jsem se zpátky do obývacího pokoje, který se proměnil v zasedací místnost.

„ … no a to je tak zhruba vše.“ Cresil dokončil své vyprávění.
Takeshi ho pozorně poslouchal. Museli mu hodně toho vysvětlit. Nijak na to neodpovídal, v hlavě si musel nejdříve udělat pořádek.
„Když máš křídla, víš jak je schovat?“ Ohlédl se na svoje vlastní.
„S tím bych ti mohl pomoci já. Manipulace s energií je moje specialita.“ Sedl jsem si za něj a jemně se dotkl křídel.
„Mírně na ně zatlačím a pokusím se tě vést.“
Přikývl a zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit.
'Snáší tuhle situaci lépe, než se zdá, ale možná je na tom ještě hůř.'
Přiložil jsem nad křídla ruce a začal jemně tlačit. Cítil jsem vzdor. Přirozená reakce. Křídla se však po chvíli zmenšila a ztratila v těle.
„Vedl sis výborně.“ Ukázal jsem mu zvednutý palec. Takeshi se usmál a pak mohutně kýchl a no … mohli jsme začít znovu.
„Takeshi.“ řekl jsem, když jsme po druhé schovali jeho křídla.
„Musím se ti podívat do duše.“
„C-Cože?!“ Přitiskl se víc k opěradlu.
„Žije v tobě anděl a to by mohlo způsobit … vážné komplikace. Chci jen zjistit, kdo ten anděl je a jak je na tom rovnováha v tvém těle. Bude to nepříjemné a bude to nejspíše bolet. Chci ti však jen pomoci.“
„A nešel by jen rentgen?“
Smutně jsem zavrtěl hlavou.
„Pokud ti to pomůže, ber to jako druh rentgenu. Také nejspíše … skoro určitě uvidím některé tvé vzpomínky, ale slibuji, že si je nechám pro sebe a nikomu je neřeknu. Vím, jak je těžké se o své vzpomínky, na které se snažíme zapomenout, s někým podělit.“
Takeshi byl na vážkách. Může to být silný kluk, ale tolik podivných událostí najednou ho muselo rozhodit.
„Tak … dobře.“ Snažil se uvolnit. Cítil jsem však, že jeho nervozita stoupá. Natáhl jsem k němu ruku a jemně se dotkl jeho obnažené hrudi. Zavřel oči a já též.
Ve vlasech jsem ucítil horký vítr. Stál jsem uprostřed travnatého pole a u paty velikého stromu s hustou korunou. Kam až dopadal jeho stín, tam byla tráva, všude jinde se rozprostírala poušť. Nebyly v ní rostliny, ani vybělené kosti. Byla prázdná.
Podíval jsem se do koruny stromů, blízko sebe jsem cítil něčí přítomnost.

*** Cassiel (Daichi)

Jen, co jsem položil Titiův druhý telefonát, jsem vztekle kopl do stěny. Nejradši bych se za ním rozběhl a dělal, co mohl, ale musel jsem zůstat s Ryuem. Opustit ho by znamenalo nechat ho jim napospas. Bez příliš velkého vysvětlování jsem ho zatáhl do hotelu.
Větší starosti mi však dělal ten divný anděl. Bylo jasné, že po nás už někdo jde, ale kdo a kde je? Kousal jsem se do palce. Jedna potíž se nabalovala na druhou, to to nemohlo jít postupně? Podíval jsem se na hodinky, bylo něco po půl jedenácté. Bude moudré zůstat vzhůru a držet stráž. Vrátil jsem se do malého hotelového pokoje, který tvořila jedna čtvercová místnost. Ryo byl zrovna v malé kuchyňce v rohu místnosti, kde se dalo ohřát hotové jídlo a nebo si něco malého udělat.
„Dáš si čaj?“
„Ne, udělej mi kafe a sakra silný.“ Posadil jsem se do křesla ke stolku.
„Kafe? To chceš celou noc ponocovat?“
„Jen potřebuji přemýšlet, to je všechno.“
„Stalo se něco doma?“ Položil přede mě šálek horké kávy.
„Nic zvláštního, jen jsem měl pocit, že chceš změnit prostředí. Zdálo se mi, že se ti u mě doma nelíbí.“

„No, vzhledem k tomu, jak jsi mě tam nastěhoval.“
Ušklíbl jsem se a zavládlo mezi námi ticho. Byl jsem nervózní, přešel jsem k otevřenému oknu a pořádně se rozhlédl po ulici. Žádný podivný zvuk jsem neslyšel. Zavřel jsem okno a zatáhl. Znovu jsme seděli a mlčeli. Ryo si četl knížku a už nad ní desetkrát zívl.
„Jdi spát, když jsi unavený.“ trochu jsem to zavrčel.
„A ty nejsi?“ Zase si mohutně zívl.
„Ne, nejsem ospalý.“
Pomalu se zvedl.
„A to nepůjdeš, ani když ti řeknu, že můžeš spát se mnou?“ Znovu mohutně zívl a stíral si ospalé slzy.
„Ne … dneska ne … Dobrou … “
„Jo … Dobrou.“ Otočil se, svlékl se do spodního prádla a ulehl.
Zhasl jsem lampičku na stolku a přemýšlel.

*** Ryo

Převaloval jsem se v posteli. Něco vážného se muselo stát. Daichi byl úplně jiný. To není možné? To se snad vyplnila moje nejhorší představa? Podíval jsem se na digitální hodinky. Ukazovaly tři čtvrtě na dvě ráno. Zvedl jsem se z postele a zkontroloval Daichiho. Nikdo v ní neležel. Přešel jsem opatrně ke křeslu a ve tmě ho nakopl. Daichi tam však pořád seděl.
Jemně jsem jím zatřásl, ale nereagoval. Jeho dech byl plynulý. Uspávací prášek zabral. Sebral jsem jeho deku a přikryl ho.
'Promiň Daichi, ale jinak to nejde.'
Poslepu jsem se oblékl, dal na stolek připravený papírek a odešel jsem z pokoje. Než se znovu ztratím v temnotě, bylo jedno místo, které jsem chtěl vidět. Kryl jsem se plotem u Daichiho domova. V domě se ještě svítilo a viděl jsem Makota Hamasakiho, jak přechází po obývacím pokoji. Část těla měl v obvazech a klátil se.
'To Hamasakiho někde přepadli?!' Sevřel se mi žaludek. Ale vždyť jsem měl ještě čas, až zítra večer.
'Sakra!'
Hamasaki se najednou otočil k oknu a já se rychle přikrčil. Světlo nakonec zhaslo. Úlevně jsem vydechl.

'Snad to není nic vážného.'
Plížil jsem se kolem plotu, když jsem znovu potkal to dítě.
„Ah! Chlapče?! Co tu děláš? Nemáš být dávno v posteli?“
„Takže odcházíš?“
Smutně jsem svěsil hlavu.
„Jo … Kdybych tu zůstal, způsobil bych mu, jim i tobě spoustu starostí.“
„To on by ti způsobil mnohem víc bolesti.“
„Máš pravdu, je fakt občas osinou v zadku, ale … když je blízko, připadám si v bezpečí.“
„Hloupost.“ Vztekle si odfrkl.
„Je to divná otázka, ale … Jaký je mezi vámi dvěma vztah?“
Chvilku si mě jen zamračeně prohlížel.
„Jsem jeho syn.“
„Eh? Daichi má syna? To jsem vůbec nevěděl!“
„Hmf! Nevíš toho o něm mnohem víc.“
„To je pravda … nevím vůbec nic.“ Seděl jsem v trávě.
„Jdi už pryč!“
„Ah … promiň, že jsem rušil.“ Zahleděl jsem se mu do tváře.
„Proč na mě tak čumíš?“
„To jen … že se mu ve tváři hodně podobáš.“
„Ne! Nejsem jako on! Nikdy nebudu jako on!“
„Hej, proč tak vyšiluješ?“
„Nenávidím ho, nenávidím! Kéž by to nikdy nebyl můj otec!“
„Takže říkáš, že bys ho jako otce vyměnil za kohokoliv jiného?“
„Jasně, kterýkoliv jiný otec by byl lepší!“
„Kdybych to mohl udělat, byl bych raději, kdyby Daichi byl mým otcem.“
„Co?“ Trošku se uklidnil.

„Neumíš si ani představit, jak moc bych byl šťastný, kdyby Daichi byl mým otcem. Je sice občas otravný, ale … můžu mu věřit. Nevím … jestli by dělal to, co mi dělá můj otec, ale …
Buď šťastný, že je to tvůj otec. A už nikdy nic takového neříkej. Slova mohou bolet mnohem víc než bodnutí do srdce. Rána se zahojí, ale slova nikdy nepřestanou bolet. Neříkej nic, čeho budeš pak hluboce litovat, ano? Jsi ještě moc mladý na to, abys cítil lítost.
Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, jsem si jist, že Daichi toho lituje. Musí vědět, že ho nenávidíš, určitě to chce napravit … Kdyby mohl, vrátil by ten čas a změnil celou minulost. To vím určitě. On už takový je. Dělá občas věci, které jsou druhým nepříjemné, ale nechce jim tím ublížit … chce, aby se stali silnějšími.“

Jak jsem mluvil, cítil jsem, jak ze mě opadává tíha. Potřeboval jsem to někomu říct a zároveň jsem si něco důležitého uvědomil.
„Pro mě je už pozdě, ale ne pro tebe. Nezahazuj svůj život kvůli nějaké rozepři. Udělej první krok. Zkus to. Vy oba se bojíte, že tím druhému ublížíte. Čím déle se to bude táhnout, tím horší bude navázání.“
Zvedl jsem se a ponechal malého chlapce jeho hněvu.

*** Cadmiel

Prošel kolem mě a nechal mě tam stát. Zatínal jsem vzteky pěsti. Když jsem neslyšel jeho kroky, rozběhl jsem se ke svému pokoji, vyšplhal po popínavé rostlině a skočil rovnou do postele.
'Co on může vědět o bolesti?!' Zabořil jsem hlavu do polštáře.
'Jak on může něčemu rozumět?!'
Dusil jsem svůj vztek vevnitř.
'Ještě než jsem se narodil, mi způsobil takovou bolest. Měl jsem pocit, že mě to roztrhá na kousíčky! Byl jsem jen duše … shluk energie! A už mě pošpinil! Byl jsem tak čistý, vím to! Věděl jsem to! Proč to udělal?! Proč?! Nenávidím ho!'

*** Ryo

Stál jsem na okraji silnice a čekal na odvoz. V duchu jsem doufal, že je někde srazí vlak, píchnou gumu, nebo mě unesou mimozemšťani. Žádná z variant nenastala a já musel nastoupit do černé limuzíny. Ignoroval jsem řidičův pozdrav, tak jako jsem ignoroval pozdravy všech lidí v mém domě. Byli rozespalí a mrzutí, že kvůli mně musejí vstávat dřív.
Otec na mě čekal uprostřed vstupní haly a radostně mě objal. Opět jsem nereagoval a nechal ho plýtvat dechem. Léta se na něm už podepsala. Táhlo mu na padesát, rozrostla se mu pleška a víc zešedivěl. Jeho chlípný pohled se však vůbec nezměnil a jeho nenechavé prsty taky ne.
„Jdu spát.“ řekl jsem a obešel ho.
„To je výborný nápad, budu moc rád, když budeš zítra čilý. Rád bych tě někomu představil.“ Na konci věty se zasmál a mě se zvedl žaludek. Jen těžko jsem nohy přemlouval, aby zůstaly v klidu.
V pokoji jsem se vrhl na postel, objal polštář a brečel.
„Daichi!“

*** Semiazas

Zavrtěl jsem se v posteli. Lord Lucifar spal vedle mě. Jeho hruď se vzdouvala v pomalém rytmu a jeho hrdlo bylo nechráněno. Přiblížil jsem se k němu. Bylo by tak snadné zaseknout do něj tesáky a trhnout. Smrt by přišla rychle. Mohl bych se napít jeho krve do sytosti. Otrhat jeho maso a nenechat jedinou kost bez povšimnutí.
Odtáhl jsem se. Oblékl jsem se do županu a vyšel na balkón. Jak jsem mohl zabít toho, kdo mi dal život? Před ním bylo všechno tak pusté. Opřel jsem se o zábradlí a zavzpomínal na podivnou věž.

***

„Bůh?“ Vůbec jsem lordovi nerozuměl.
„Ano i ne. Je to krapet složitější.“ Zvědavě jsem si ho prohlédl, nebylo by to poprvé, co mě tahal za nos. Vypadal však spokojeně.
„Jak to myslíte, lorde?“
„Je to místo, kde se zrodili první andělé i démoni. Je to tak trochu naše rodiště.“ Dal si ruce za záda a obcházel zmenšeninu jako lovec obchází kořist.
„Budeme jim říkat – První stvořitelé.“
Pořád jsem mu úplně nerozuměl.
„Oba naše rody jsou velmi staré, ale existuje ještě jeden mnohem starší rod – Mu.“
„Mu?“
„Dá se to přeložit jako prázdnota, nicota a tím také skutečně jsou. Nikdo neví, kolik jich kdy vlastně bylo, ale existovali. Nemají emoce, ani lidské myšlení. Jejich mysl je mnohem složitější a hlubší, než si dovedeme představit. Být jako studna padal bys nekonečně dlouho, než bys dopadl na dno.“
„Ta věž tedy obsahuje zápis naší historie?“
„Nejen to, Semi, nejen to.“ Zamával ukazováčkem jako by mi něco vyčítal, ale usmíval se přitom.
„Ta věž obsahuje ta nejtemnější tajemství z celého vesmíru a také obrovskou moc. I já oproti ní vypadám jako nehybný červ.“
Vyplašeně jsem sebou cukl. Je to opravdu možné? Mohl být lord ve skutečnosti … tak slabý? Prudce jsem zatřásl hlavou.

„Nějak se ti ta představa nelíbí, drahý Semiazasi.“
„Lord Lucifar je nejmocnější bytostí ve všech třech světech, nikdo nemůže být silnější!“
Trochu smutně se usmál.
„Tvá upřímnost mě těší, avšak nikdy nejsi dost silný na to, aby někdo nebyl silnější.“
Poraženě jsem svěsil zatnuté pěsti.
„Nedělej si starosti. Moc věže nemůže používat jen tak někdo.“
„Takže ji chcete ovládnout? To proto ji hledám?“
„Hmm … “ zasněně se na budovu podíval „Nebylo by to na škodu.“
„Ti První stvořitelé … jak vypadali?“
„To přesně nevím, ale to, že jsou jiní, poznáš už jen z pocitu, který vyzařují. Je to podivná stísněnost, prázdnota a přitom v tom všem něco je. Cítíš touhu to lépe poznat, uchopit.“ Pevně sevřel dlaně, až kožené rukavice zapraskaly.
„O ně si však nedělej starosti. Žádný ze světů už nenavštívili více než několik desítek tisíc let.“

***

Ovinuly se kolem mě ruce.
„Lorde?“ vůbec jsem ho neslyšel.
„To, že ještě stojíš, musí něco znamenat.“ Jemně mě položil na kamennou podlahu a dlouze políbil.
'Nezáleží na tom, co lord chce, já to udělám.' Jeho ruce mi přejížděly po hrudi a přinášely sebou touhu a naplnění.
'Jak dlouho to už je … ?'

***

Mnoho si nepamatuji. Byl jsem ještě novorozené dítě, když jsem sežral svoji matku. Démoni z vlastního rodu mě hodili do vězení. Byl jsem divoký a nezkrotný. Útočil jsem po všem živém. Vůdce klanu a nejspíše i můj otec, mě nechal na živu a krmil svými nepřáteli. Z jejich mrtvol jsem rval maso a drtil kosti. Jediné co jsem neměl rád, byly vnitřnosti. Válely se všude kolem a hnily. Nikdo je neuklízel, nikdo neriskoval rozkousnutý krk.
Čas ve vězení plynul monotónně. Někdy jsem měl jídla dost, jindy málo. Házely ho otvorem ve vysokém stropě. Mnohokrát jsem se snažil utéct, ale stěny byly příliš příkré. Dlouhou dobu jsem nic nedostal, snažil jsem ze zuřivosti jíst vlastní maso, bylo však nechutné a nedokázal jsem ho spolknout. Rány se rychle zacelovaly, krvácení přestávalo skoro okamžitě a maso dorůstalo. Když jsem dorostl do velikosti dvanáctiletého dítěte, ocitl jsem se v kleci.
Zuřil jsem v ní a kousal kovové tyče. Dokázal jsem je trochu ohnout, ale ne vyrvat. Někam mě nesli. Řval jsem, vzpouzel se a sekal všude kolem. Všichni ale byli příliš daleko. Zastavili se na okraji srázu a shodili mě dolů. Klec se při pádu otevřela a já byl volný. Co víc, hned po pádu jsem zavětřil jídlo. Mnoho démonů s rohy, ocasy a zakrnělými křídly.

Říkalo se jim chrliči, protože dokázaly chrlit jedovatou mlhu. Mě ale nevadila, škrábala v krku, ale nic víc mi neudělala. Zabíjel jsem a zabíjel. Bylo jich tu hodně, velcí, malí, mladí, staří – všichni padaly za oběť mým tesákům a drápům. Rozmohl se oheň. Jejich sídlo brzo plálo jako pochodeň. Ani jednoho jsem nenechal uniknout. Jen, co jsem měl trochu klidu, jsem se vrhl po mase.
Nevybíral jsem si, ale něco se vždycky žvýkalo lépe. Pár mrtvol jsem si odtáhl dál od ohně. Spálené maso bylo suché a hořké. Můj rod se blížil. Cítil jsem je ve vzduchu. Skryl jsem se za kameny a čekal. Byl jsem posedlý zabíjením a krví, ale měl jsem dost rozumu na to poznat, že oni znamenají to temné vězení. Byli obezřetní a vyplašení. Zkáza způsobená armádou není tak působivá, jako zkáza způsobená rukou jedince. Jeden velikán jim dával rozkazy. Držel se v pozadí.
Jeho jsem zabil jako prvního. Jen zachrochtal a znehybněl. Ve skupině zavládla panika. Zjistil jsem jednu novinku, bavilo mě sledovat, jak pomalu zaživa hoří a běhají kolem. Jejich jekot mi byl líbeznou písní, jejich krev mým vínem a jejich maso chlebem. Byla to legrace. S každým pozřeným mrtvým jsem rostl a dospíval. Přišel jsem sem jako dítě a vycházel jsem jako dospělý. Neuškvařeného jídla jsem měl dost.
Moji mysl však zaměstnávala jedna myšlenka. Myšlenka na mého otce. Musel jsem ho zabít, jinak nikdy nebudu mít klid. Šel jsem po jejich stopě. Bylo to snadné, až příliš snadné. Můj domov, mé vězení bylo blízko. Už z dálky jsem rozpoznával jednotlivé stráže na hradbách. Nebyl problém je umlčet, ale pak se rozpoutala panika. Šli proti mně ve skupinách, mávali zbraněmi, až zabíjeli své spolubojovníky.

Probíhal jsem mezi nimi jako kluzký had. Nikdo se mi nemohl rychlostí vyrovnat. Dokonce jsem se začal smát, nebo to tak aspoň znělo. Zešíleli strachem tak, že zabíjeli jeden druhého, jen aby se ode mě dostali co nejdál. Po chvíli jsem se o ně přestal starat, měl jsem něco důležitějšího na práci. Můj otec se pokoušel z hradu uniknout.
Utíkal podzemní cestou s několika svými vojáky. Moc dlouho nevydrželi. Speciálně pro něj jsem ho hned nezabil, ale požíral ho zaživa. Masu to dodávalo zvláštní nasládlou chuť. Řval bolestí, škemral, cukal sebou, prosil, brečel, křičel, žadonil, skučel, prosil a žebral. Pro mě to byla jen doprovodná hudba a v budoucnosti jsem to na nejlepších kouscích často praktikoval. Brzo z něj však zůstala jen mrtvá hromádka jídla.
Nasládlá chuť masa však zůstala. Na povrchu se to částečně uklidnilo. Vrhl jsem se na hostinu. Jedl jsem a spal a zase jedl a spal. Neopustil jsem tohle místo, dokud tu byla byť jen jediná kost s masem. Po několika dnech bohaté úrody přišel čas lovit. Vydal jsem se po stopách uprchlíků a zbytky vnitřností jsem nechal mrchožroutům, kterým jsem dovolil se k hostině připojit. Posedlý ano, chamtivý ne. Jejich skřek a vzájemné hádky mi navíc oživily monotónnost dnů.
Někteří uprchlíci už hnili na slunci, jiní byli někým čerstvě zabiti. Tak jsem se ukojil na nich. Život to byl bez cíle. Čím víc jsem snědl, tím méně jsem cítil chlad ve mně. Časem chlad sílil a živé maso ani krev už nestačily. Lovil jsem víc, ale hned nezabíjel, hrál jsem si. Pocit ze hry zaháněl chlad. Výkřiky s tuplovanou dávkou beznaděje zabíraly na mém jídelníčku čestné místo hned pod masem. Radši jsem lovil menší démony.

Přepral jsem i větší jedince, ale jejich maso bylo tuhé a bylo těžší je přimět cítit beznaděj. Mnoho dní uteklo, než se můj život změnil. Znovu jsem lovil a zahlédl v labyrintu skal velmi neobvyklou kořist. Měla světlé oblečení, dlouhé světlé vlasy a zvláštní pronikavý pohled. Přikrčil jsem se za kameny a rozhodl se z něj udělat svoji nejlepší dosavadní pochoutku. Olízl jsem se, zaútočil a minul jsem. Vyvedlo mě to z míry, protože jsem nikdy předtím neminul.
Útočil jsem znovu a znovu, ale pořád jsem ho nemohl zasáhnout. Vrčel jsem a prskal. Jen tam stál a prohlížel si mě. Hlasitě jsem zavrčel. Zaútočil jsem a něco mě srazilo k zemi. Překvapením jsem na chvilku ztuhl, ale pak jsem odskočil dozadu. Začínal jsem být opatrnější. Jeho úsměv říkal, že ho nemůžu zranit. Útočil jsem a on mě odrážel. Brzo jsem poznal nový pocit – bolest. Nelíbilo se mi to, ani trochu, ani málo. Poprvé jsem přemýšlel o ústupu, o útěku.
Byl silnější než já. Opatrně jsem kolem něj kroužil. Nehýbal se, neohlížel jsem. Skočil jsem mu na záda a znovu jsem byl odražen. Najednou bylo vše jiné. Atmosféra zhoustla a vedle bolesti mě zasáhl strach. Utíkal jsem. Zabije mě. Zabije. Utíkej! Honil mě, tak jako já dřív honil jiné. Pořád jsem měnil směr, ale nedokázal jsem ho ztratit. Poznával jsem beznaděj a v té jsem po něm bezhlavě útočil.
Nakonec moji mysl pohltila tma. Když jsem se probudil, byl jsem ve vězení. Vyrazil jsem proti mřížím a byl v polovině cesty přiškrcen řetězem. Škrábal jsem, kousal a tahal, ale nic mě neosvobodilo. Přišel sem a já po něm chňapal a sekal drápy. Nenáviděl jsem tohle místo. Chtěl jsem pryč.

Dlouho nepřicházel. Trpěl jsem hlady. Snažil jsem se pojídat kamení, ale bolel mě z toho žaludek. Znovu přišel. Útočil jsem po něm, ale pak jsem to znovu ucítil – strach. Zmlkl jsem a přitiskl se k zemi. Ježily se mi dlouhé vlasy. Udělal krok dopředu a já ustoupil. Ustupoval jsem dokud jsem nebyl u hrubě otesané stěny. Připadal jsem si tak malý. Vztáhl ke mně ruku a já strachy vyjekl. Utíkal jsem od něj a když jsem nemohl, hrabal jsem do kamene.
Šílel jsem strachy. Moje mysl řvala ať uteču. Vždycky říkala, zabij, zabij. Bylo to úplně jiné. Jemně se mě dotkl, sekl jsem po něm a utíkal na druhou stranu. Okov mi tlačil na ohryzek a chrčel jsem. Škrtil jsem se.
„Dost!“
Přestal jsem se hýbat a neunikal jsem, ani když se mě dotkl. Třásl jsem se. Začal mě hladit. Dělal to dlouho, ale neuvolnil jsem se. Za každým pohybem jsem viděl ten poslední. Nakonec odešel a nechal mě o samotě. Nehýbal jsem se. Z toho místa jsem se do jeho dalšího příchodu ani nehnul. Přinesl mrtvolu démona. Jen jsem ho pozoroval.
„Tohle jíš, ne?“
Tón jeho hlasu byl klidný.
Nehýbal jsem se.
Odtrhl ruku a hodil mi ji před obličej.
„Jez.“

Vrhl jsem se po ní. Přitiskl jsem se ke stěně a nespouštěl z něj oči. Krev stříkala všude okolo. Hodil mi i tělo a to jsem rval na kusy. Pořád jsme jeden druhého pozorovali. V srdci jsem toužil ho zabít, ale hlava mi to zakazovala. Byl hodně nebezpečný. Usmíval se.
Odešel a s každým příchodem mi přinášel čerstvou mrtvolu. Do těla se mi vracela síla. Získával jsem zpátky svoji sebedůvěru a jistotu. Jednou přinesl však něco jiného. Vypadalo to jako on. Když jsem se do toho zakousl, leknutím jsem cukl. Maso bylo tak jemné a křehké. Krev byla čistá a sladká. Nic lepšího jsem v životě nejedl. Poprvé jsem také zapomněl, že mě pozoruje.
Když znovu přišel, držel v ruce obě jídla. Těkal jsem pohledem mezi ním a jemným masem. Hodil přede mě ale to tmavé.
„Když to hezky spapáš, dostaneš dezert.“
Vrhl jsem se po tom. Když s ním tohle, dostanu pak to lepší. Tomu jsem rozuměl. Země byla pokryta bílým peřím. Olizoval jsem se od krve. Opíral se o stěnu a zálibně si mě prohlížel. Zase ke mně přišel. Přitiskl jsem se ke stěně, ale neutíkal jsem. Nosil mi jídlo a byl nebezpečný, to už jsem poznal. Čekal jsem. Vzal řetěz a ten se odpojil od stěny. Zvedl se a táhl mě za sebou. Držel jsem se zpátky, abych bezhlavě nevyrazil dopředu. Musel jsem čekat na svoji příležitost.
Vstoupili jsme do světla a já se s křikem skrýval do tmy. Netáhl mě, čekal, až si zvyknu. Začmuchal jsem. Tohle byl jiný vzduch než doma. K horizontu se táhly pláně skal. Byl tu písek, mrtvé stromy a pár křovin. K jednomu takovému stromu mě táhl, dotkl se kůry a pak k ní přiložil řetěz. Zacukal jsem s ním, ale nic se nepohnulo. Vzpouzel jsem se. Padl mi na něj zrak. Stál tam bez oblečení a mě začali téct sliny.

Jeho kůže byla ještě bělejší než těch předtím. Znovu jsem na něj začal útočit. Stál v bezpečné vzdálenosti a jen mě pobaveně pozoroval. Teď jsem však byl silnější než předtím. Teď jsem ho mohl zabít. Atmosféra zhoustla a já se zklidnil. Chytil řetěz a táhl mě k vodní ploše. Vzpouzel jsem se, ale práskl mými okovy a válel jsem se ve vodě. Mával jsem rukama a stále se potápěl níž.
Vytáhl mě nad hladinu a rukou drásal všechnu špínu dolů. Trhal jsem sebou a vzpouzel se. Potápěl mě pod vodou, dokud jsem se neuklidnil. Nakonec jsem na kamenném břehu skončil v úplně jiných barvách. Tmavé vlasy zhnědly a kůže zesvětlila. Rychle jsem oddechoval a ležel na boku. Svým pohledem mě hypnotizoval. Řetěz byl znovu připojen ke stromu. Znovu jsem cítil jeho nebezpečnost.
Manipuloval s mým tělem a opřel mě hrudí o strom. Ruce jsem měl spoutané.
„Zaženu tu zimu v tobě.“ šeptal to tak jemně. Nebránil jsem se, dokud do mě něco divného nevniklo. Řval jsem a vzpouzel se. Nepomáhalo to. Bolelo to. Hodně. Když však bolest ustoupila, zima ve mně nebyla. Byla úplně pryč.

***

Probudil jsem se až ve vězení. Tělo jsem měl ztuhlé a on tu seděl a zase mě pozoroval. Následující dny se to opakovalo. Utíkal jsem, ale lapil mě a udělal to. Časem jsem poznal, že pak dlouho necítím zimu ve mně. Začal jsem to očekávat a vyhledávat. Přidalo se to do mého denního rozvrhu spolu s jídlem, spaním a koupáním.
Jednou jsem při tom ochutnal jeho krev a ukousl mu kus masa. Pěstí mě poslal k zemi a nedokončil to. Také jsem kvůli tomu nedostal mnoho dní najíst. Kdykoliv se někde pohnul kamínek, skákal jsem doprostřed prostoru v domnění, že jde. Když po dlouhé době přišel, nic sebou nenesl. Lehl jsem si na břicho a tiše ho pozoroval. Prosil jsem ho o odpuštění. Kousl se do palce a já se napnul. Ta vůně mě lákala a volala ke starým kořenům. Bránil jsem se a trošku ucouvl.
Dal mi ho až pod nos. Otáčel jsem se pryč. Otřel krev o mé rty. Slízl jsem ji a roztřásl se ještě víc. Udělal jsem to správně? Co mám dělat? Jemně mi krvácející palec vnutil do úst, kde jsem ho olizoval. Vytáhl ho a pak mě hladil po zádech. Zatahal za řetěz, abych se zvedl. Udělal jsem to jen velmi pomalu.

„Hodný kluk.“
Udělal to se mnou. Zima byla pryč. Po tom mi sem přinesl dvě světlá masa. Z jednoho těla jsem odtrhl končetiny a podával mu torso.
„Jen papej, já tohle nejím.“
Poslechl jsem ho. Jedl jsem pomalu a vychutnával si to.
„Semiazas.“ ukazoval na mě.
„Lucifar.“ ukazoval na sebe.
Několikrát to zopakoval, dokud jsem sám nezformuloval své první slovo: „Lu … ci … Lu-ci …“
„Výborně.“
Od toho okamžiku se můj svět znovu změnil. Začal mě učit mluvit, opustil jsem své vězení a pohyboval se na světle, dal mi oblečení, které jsem však často cupoval, nosil mi jídlo a dělal to se mnou. Můj růst nebyl nikdy tak rychlý. Má mysl nabrala nových rozměrů a přijala mnoho nových myšlenek. Ukázal mi jak bojovat, jak číst, naučil mě stolování a společenskému chování. Ty tam byly dny lovu a spánku.
Každý den pro mě přinášel mnoho nového.
„Semiazasi, musím teď odejít. Počkáš na mě?“
Uklonil jsem se.
„Ano, můj lorde.“
Tu noc bylo naše milování jiné. Nechtěl jsem přestat v obavě, že lord zmizí. Odešel však a mě nechal na světě samotného. Mé osamělé cesty mě zanesly k mnoha rodům. Viděl jsem jejich slávu i pády. Naučil jsem se mnoha novým věcem. Můj hlad už nebyl tak veliký, dokázal jsem ho ovládat a krotit. Jak jsem mohl toužit po mase jiných, když jsem měl lorda Lucifara?

***

Probudil jsem se ze snu minulosti. Opět jsme leželi v posteli a lord mi spočíval na hrudi.
'Byl jsem to já, kdo byl před temnotou zachráněn?'

*** Ornias

Démonovo rudé zbarvení mi pomáhalo vidět ruději než normálně. Plameny kolem mě šlehaly a žhnuly. Bát se důvěřovat a být důvěřován. Byl jsem opravdový hlupák. A potřeboval jsem pořádný kopanec do zadnice, abych si to uvědomil. To opravdu musím ztrácet ty, co jsou pro mě důležití, abych pochopil jejich důležitost? Bratr mi důvěřoval. Zradil jsem ho. Pořád mi věřil. Znovu jsem ho zradil.
Byl jsem takový idiot! Už toho mám dost! Už nebudu před druhými utíkat! Už nebudu utíkat sám před sebou! Už to nedovolím!
Oheň ještě víc zintenzivněl. Oni jen čekal na můj útok, přesvědčený, že ho nemohu zranit. To se však mýlil, cítil jsem v sobě obrovskou sílu. Řvala a snažila se dostat ven. Pevně jsem v ruce sevřel tessen a vykročil. V hlavě mi vířily neznámé obrazy. Viděl jsem je poprvé, ale věděl jsem, co znamenají. Ukazovaly mi cestu k vítězství. Věděl jsem, jak zvítězit.
Ohnul jsem paži a rozevřel tessen před mým pasem. Od oniho mě dělilo deset metrů.
„Pojď!“ Rozeběhl jsem se proti němu. Mávl rozevřenou dlaní, ale minul mě. Oheň ovinul vějíř a jeho údery zanechávaly na jeho rudém brnění viditelné škrábance.
„Pfe! To je všechno?!“ Začal mě honit.
Občas jsem ho sekl, ale po většinou jsem uhýbal. Vedl jsem ho po pomyslné spirále, až do jejího pomyslného středu. Pokusil se mě tam rozdrtit pěstí, ale já uskočil až za hranice spirály. Přistál jsem do pokleku a rukama rozpaženýma k zemi a zavolal jsem:
„Yong-I tawo!“
Spirála naší cesty se rudě rozzářila a šlehala z ní energie.
„Co je to?“

„Tvoje zkáza.“ Silný vítr se mi opíral do těla a snažil se mě strhnout.
Proudění energie se zrychlilo a vyletěli z ní dva hadovití draci. Hlavy jim zdobily dlouhé úzké rohy a vlnitá hříva. Byli úplně jiní, než ten drak předtím. Točili se do spirály a neustále mířili k nebi. Démon se ocitl v ohnivém vězení a spirála se zavírala. Najednou k nebi vyrazil obrovský proud rudé energie a vše zbarvil do barvy krve.
Svěsil jsem ruce a z mračen prachu jsem se rozkašlal.
„Už víš, co to je?“
Prudce jsem oddechoval. Svaly jsem měl ztuhlejší ještě víc než předtím. Prach se pomalu usazoval a odhaloval velikou postavu.
„To není možné … !!“
Už v sobě nemám ani špetku démonické síly. Nemůžu bojovat! Nemůžu ochránit sensei! Nemůžu se vrátit domů! Démon se dal náhle do smíchu.
„To byla ale pecka, synku! Bál jsem se, že to nikdy neuděláš! Vyrostl jsi.“
„O čem to mluvíte?“
„O tvém posledním testu.“ řekla sensei, co mi stála za zády, jako by nebyla nikdy zraněná.
„Sen … sei, jste v pořádku … ?“ Připadal jsem si jako ve snu.
„No, zdá se, že půjdu napřed.“ Démon mi zamával a rozplynul se do mnoha červených jiskřiček.
„Sensei! Co se děje?! Proč … Neopouštějte mě!“ Natáhl jsem k jejímu mizejícímu tělu ruku, ale nemohl jsem ji dosáhnout.
Jen s úsměvem zakroutila hlavou.
„Ne, už mě nepotřebuješ.“
„Ale … “

„Podívej se.“ Otočila se k domu, který také mizel.
„Jak … ?“
„Tohle místo, já, oni, housenky, kuchyně, pokoje … To všechno, bylo vytvořeno tvým srdcem.“
„Mým srdcem … Ale jak?“ hlas se mi třásl.
„Obrovská pečeť, která tu byla kdysi dávno vytvořena, blokovala démonickou energii a uzavírala každého na svém území do jeho vlastní iluze. Všichni démoni propadli šílenství.“
„Ale proč jsem … nezešílel? Ne, že bych k tomu občas neměl daleko … “ Pod jejím přísným a našpuleným výrazem jsem se přikrčil.
„Touha tvého srdce vytvořila tenhle svět, a jelikož byla naplněna, už není iluze zapotřebí. Navíc jsi se jí nikdy nepodal, vyhrál jsi sám nad sebou.“
„Já nechci, abyste zmizela!“ Pokusil jsem se zvednout, ale znovu jsem upadl do prachu.
„Vstávej, Ore!“
Uposlechl jsem ji a posadil se.
„Přestaň se ohlížet za tím, co bylo. Hleď před sebe, ale nezapomeň na cestu, po které jsi kráčel, ani na tu, kterou máš před sebou. Věř v to, v co chceš věřit. Věř těm, kterým chceš věřit. Můžeš na takové cestě cítit bolest, ale s ní také přichází i radost a smích.
Je těžké žít, ale je mnohem těžší v životě pokračovat. Tohle bude můj poslední rozkaz.“
Dala si ruce v bok a řekla:
„Buď silný, Orniasi.“ Její úsměv mě znovu zahřál na srdci.
'Její úsměv je úplně jako bráškův.'
„Sensei!“ Čelem jsem se dotkl země. Byl to výraz úcty a marná snaha zakrýt moje slzy.
„Neplač … “
„Nikdy na vás nezapomenu, sensei.“

***

Vítr jemně hučel a pohrával si s mým pláštěm. Když se magický kruh rozpadl a zmizela jeho síla, vrátila se mi moje síla i s pořádným bonusem. Cítil jsem, že mohu draky vyvolávat celý den, a přitom se ani nezapotit. Gankki mi stál po boku a pozorovali jsme navršené kameny pro naši sensei. Byl to malý náhrobek, ale veliká vzpomínka. K patě jsem položil svůj první keramický výtvor. Hlína byla mizerná a mé ovládání ohně ještě mizernější.
Vložil jsem však do něj celé své srdce a všechny vzpomínky a příliš nápadně se podobala jejím výtvorům. Je tohle moje představa o umění? A co ta … Co TEN pokoj? Zatřepal jsem hlavou. Na to radši nechci ani myslet. Gankki do mě šťouchl.
„Ano, pojďme domů.“ Otočili jsme se a vyšli vstříc další křižovatce života.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Další část Pozemské války je tu Smile Zase si trošinku zaslintáte, dojde k vyvrcholení předchozích bojů (a poznáte, proč Takeshiho pálily záda), Ornias se připraví na svoji další cestu, i když její začátek nebude zrovna dvakrát radostný, Cadmiel se také dostane víc ke slovu (konečně, že Laughing out loud) ale hlavně ... poznáte jak se Lucifar seznámil se Semiazasem (je to krapet morbidní ... asi) a to je ve zkratce všechno Smile

PS. 15.5 stránky Laughing out loud

5
Průměr: 5 (7 hlasů)