SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démonické lázně – Pramen 24 – Bílá mlha

Od Seokova odjezdu uplynuly dva dny a my konečně zase mohli přepnout na noční režim. Tři sestry naštěstí odjely, ale nechaly mi tu menší záhadu. Slaměného panáka nacpaného v trenkách a oblečeného do bílého kimona.

Lord se při pohledu na něj jen uchichtl. Trenky na sebe měly navíc tři polibky. Nejdříve jsem si myslel, že patří Drákulovi, ale ten je zatvrzele odmítal obzvlášť, když se na scéně objevila Futachi.
Jenže ta chudáka Drákulu ignorovala a Geomi se jí držela za patami. Kara si svoji lidskou podobu oblíbila, ale při práci pořád používala svůj dlouhý jazyk. Hlavně když se jednalo o vylizování mís. Bai a Zoi na tom už byly lépe a jejich podrážky už nebyly tak tmavé. Dokonce se už šly projít na verandu, ale ještě pořád často odpočívaly.
Nesl jsem lordovi soji, když kolem mě proběhl Ranghu a v ruce nesl stočený svitek.

„Bratře, stalo se něco strašného!“
„Cože?“
Rychle si vzal svitek a přečetl si jeho obsah.
„To je absurdní! To snad všem shnily mozky!“
Sedl jsem si po lordově levém boku a připravil mu víno. Ochoko si vzal, aniž by se na mě podíval.
„Nějaké špatné zprávy, lorde Yongu?“ zeptal jsem se a nakoukl mu přes ruku.
„Lord Jayrehl mě prosí o naléhavou pomoc. Zom byl obviněn z pokusu o zavraždění lorda Zoriona.“
„Nemrtvé přeci nejde zavraždit… nebo ano?“ dodal jsem nejistě, když se na mě lord ohlédl.
„Ano, je to logické, ale to nemrtvým nevysvětlíš. Hlavně té jejich radě, jsou to jen tvrdohlaví pitomci. Vojáci viděli Zoma se naklánět nad Zorionovým tělem a už vidí celosvětové spiknutí.“
„Zom by svého lorda nikdy nenapadl. Vyprávěl mi o něm s respektem.“

„To budeme radě muset vysvětlit, hned vyrážíme.“ Zvedl se a já se spěchal převléknout do něčeho příhodnějšího.
Zombí si potrpí na formálnost a správné chování, což znamenalo jen jediné – zase něco provedu. Nevěděl jsem, co jiného si vzít a tak jsem si do malé tašky přes rameno vzal svoje masky a zápisník s propiskou. Liška mi vysvětlila, jak to s jejich sílou funguje. Když si masku nasadím, získám jejich sílu permanentně a maska se stane mojí součástí.
Pokud mi je však maska nasazena jejím duchem, pouze si sílu dočasně půjčuji. Pak se však mé tělo mnohem více unavuje a mohu jejich sílu využívat jen po omezenou dobu. Moje první proměna se však od obou způsobů lišila. Démonická krev ve mně ještě spala a náhlé ohrožení na životě ji donutilo se předčasně probudit. Tím jsem si sílu masek násilně přivlastnil a zároveň se připravil na přijmutí jejich síly.
Podle jejích slov jsem unikátní případ, jelikož jsem první, kdo jejich sílu odmítl. Mě to tolik zvláštní nepřišlo, ale pokud se nad tím zamyslím. Tak jsem zjistil, že jsem se málem nechal zabít a přitom měl krásnou možnost se zachránit. Asi jsem tak trochu idiot. S kravatou mi musela zase pomoct Futachi.

Před branou na nás už čekal wanyuudo. Pozdravil mě zavrzáním kola. Lord si na sebe vzal černý oblek, opravdu mu to v něm slušelo. Nedovedu si však představit, že by lordovi něco neslušelo, byť nějaké šílené kombinace se vždycky najdou. V těch by však možná vypadal roztomile.
„Raghu, Ranghu, nezapomeňte odeslat ten balíček Seokovi.“ Spokojeně se usmál.
'Můžu jen doufat, že to není smradlavá bomba.'

***

Cesta na hlavní ústředí zombí ubíhala v tichosti. Měl jsem mnoho otázek, ale lord neměl žádné odpovědi. Vlastně jsem mu chtěl říct o maskách, ale zdráhal jsem se. Lord byl pořád unavený a já ho nechtěl zbytečně zatěžovat. Jenže bych opakoval stejnou chybu jako se Seokem a jeho obchodem. Nechtěl jsem ho však zase rmoutit, přišlo mi, že se ho to trochu dotklo.
„Kouki… “ řekl trochu nejistě.
„Ano, lorde Yongu.“
„Nech hlavně mluvit mě a mluv jen, když tě vyzvou. Zorion je sice přísný a hledí na tradice, ale je ze všech dai zombí nejmladší a tedy je otevřený novým myšlenkám. Jak sis jistě všiml, dokáže být značně benevolentní a smířlivý. Mezi námi dvěma existuje vztah založený na důvěře a přátelství.
Ostatní lordové na to však pohlížejí skrz prsty. Všechny živé rody považují za podřadnější, protože jen oni se osvobodili od smrti… a, ano já vím, oni jsou v podstatě mrtví… a jsou proto značně nafoukaní. Vzhledem k ožehavé situaci si je nechci za žádnou cenu popudit, to by Zomova šance na osvobození a očištění klesla pod absolutní nulu.“

Přikývl jsem, že se budu ze všech sil snažit nedělat potíže.

***

Jejich hlavní sídlo se skrývalo mezi mlžnými horami a v hlubokém údolí.
„Přes den jsou hory krásné na pohled, ale v noci jsou nemilosrdné a zabijí každého, kdo se do nich odváží vstoupit nedokonale připraven,“ řekl Yong vážným hlasem.
Hned jsem na hory pohlížel s větší obezřetností. Wanyuudo přistál na travnaté ploše pokryté nízkou mlhou. Celý les působil strašidelně a hory se nad námi tyčily jako zuby obrovského chřtánu. Opatrně jsem se rozhlížel kolem, zima byla lezavá a do lidského rána ještě zbývalo pár hodin. Tady se nejspíše několik dní zdržíme. Doufal jsem však, že vše dopadne dobře.

Pro celou událost musí být nějaké logické vysvětlení. Před námi se objevila zelená světla. Trochu víc jsem se narovnal. Světlo postupně rozehnalo tmu a před námi se objevilo menší procesí.
„Lorde Yongu, jsem tak rád, že jste hned přišel.“
Potřásli si ruce. Možná se mi to jen zdálo, možná za to mohlo to nepřirozené světlo, ale lord Jayrehl se mi zdál o hodně starší, než když byl u nás v lázní, což zase nebylo až tak dávno.
„Vyrazil jsem hned, jen co jsem dostal váš dopis. Popis situace byl trochu zmatečný, můžete mi dát další informace?“
Nemrtvý lord si povzdechl.
„Příliš dalších informací není. Já sám jsem velmi zmaten, samozřejmě věřím Zomovi, ale není pro to žádný důkaz. Mě osobně stačí jeho slovo, ale radě něco takového rozhodně nestačí. Doufám, že se vám podaří je trochu uklidnit a vyřešit tento problém v klidu a míru a bez unáhlených rozhodnutích.“

„Promiňte,“ přidal jsem se do rozhovoru „lorde Jayrehly, vy jste přeci také dai zombí, že? Když tedy řeknete, že to nemohl Zom udělat, tak by to rada měla brát jako 'důkaz', ne?“
Trochu jsem se přitom ošíval. Na zombíkově tváři se objevil úsměv.
„Sice jsem dai zombí, ale nejsem již přes pět set let v radě a mé slovo tedy nemá takovou váhu. Podařilo se mi však radu přesvědčit, aby vyčkala probuzení mého syna a vyslechla jeho svědectví.“
„Zorionovi se stalo něco vážného?“ vykřikl lord a zněl opravdu překvapeně.
„Ano, již celé dva dny je v bezvědomí. Nechtěl jsem to psát do dopisu v naději, že se třeba probudí, ale jeho stav se nezlepšil.“
„Pak tedy nesmíme meškat,“ rozhodl Yong a všichni jsme se vydali do království nemrtvých.

Nebyl jsem příliš překvapen, že jsme sestoupili do podzemí. Vchod byl chráněn důmyslnou bariérou.
„To je velmi silná bariéra,“ řekla stříbrná liška.
„Hej, co to-?“
„Děje se něco?“ zeptal se mě lord a otočil se na mě.
Díval se mi do očí a lišky si snad vůbec nevšímal.
„Když nechceme, můžete nás vidět jen vy, mladý lorde,“ řekla.
„To-to nic, lorde, jen jsem trochu škobrtl.“
Lord si mě podezíravě prohlédl, ale už se na nic neptal.
„Jak to myslíš?“ šeptal jsem.
„Každé kouzlo, pečeť a bariéra se vyznačuje určitou silou. Ta se často odvíjí od síly a zručnosti toho, kdo kouzlo tvoří. Tuhle bariéru museli vytvořit před několika tisíciletími a určitě se toho zúčastnilo několik vysokých kněžích.“
„Jak se něco takového dá poznat?“
„Na to je zapotřebí mnoho zkušeností, ale dá se to nejčastěji poznat z počtu a uspořádání magických kruhů, které kouzlo tvoří. Další informace ti řekne použitý jazyk, tenhle pravděpodobně pochází z dob počátku – tedy během éry prvních démonů.“
„První démoni? Takže démoni se vyvíjeli tak jako lidé.“

„Samozřejmě, jak se měnili lidé, museli se měnit i démoni.“
„Takže ty a tygr jste také démoni?“
„No, to je… “
Najednou zmizela a já se podíval před sebe. Procesí se zastavilo před velikými a masivními dveřmi. Trošku jsem sebou cukl. Vypadaly opravdu impozantně. Zdobilo je staré písmo, které se v reakci na Jayrehlova slova na některých místech vybarvovalo.
'Tohle musí být taky nějaká pečeť. Zdá se, že různá slova spustí různé efekty kouzla. Lord Jayrehl nejspíše dveře otevírá, i když klika by byla určitě mnohem jednoduší.'
Dveře se konečně se zaskřípáním otevřely. Před námi se rozprostřelo obrovské podzemní město. Před branou stálo několik domů, které sloužily jako kasárny pro vojáky střežící vchod. Rozlehlý prostor byl uprostřed vyplněn kamenným sloupem, ze kterého rostly domy, cesty a věže.
„Věž uprostřed je hlavní sídlo rady a mnoha velikých rodů s celým jejich personálem. U pár kilometrů níže pak sídlí vyšší hodnosti vojáků a pod nimi pak ještě chudina. Po obvodu každého patra pak sídlí obyčejní obyvatelé podle jejich postavení a prestiže.

Světlo nám zajišťuje mnoho pečetí a zdrojem jejich energie je ten veliký rudý křišťál na vrcholu věže,“ vysvětloval nám lord Jayrehl.
Křišťál se vznášel ve své kamenné kleci jako kanárek na bidýlku. Zářil temným světlem a působil trochu hrozivě. Obvod se středem byl spojen mnoha kamennými mosty a navzdory městu s nemrtvými tu bylo sakra živo. Běhaly tu kolem děti, zombí si spolu povídali a smáli se, někde zaštěkal i pes a mňoukla kočka.
Když tedy odečteme sirný a čpavkový zápach, pohled na ohlodané kosti a několik kilometrů pod povrchem zemským, tak se ocitneme v tuctovém městě. Bylo tu však hodně stráží a vojáků.
„Obvykle tu tolik vojáků není,“ řekl Jayrehl, když zahlédl můj udivený pohled.
„Stráže se však ztrojnásobili a neustále hledáme další stopy.“

Přešli jsme kamenný most a mě při pohledu dolů přeběhl pořádný mráz po zádech.
„Úplně dole je držen Zom.“
U jednoho z mnoha vchodů do věžové struktury na nás čekala Jiang. Také vypadala pobledle a ustaraně. Nebylo se čemu divit, Zom jí pomohl od ztuhlosti hlavních kloubů a teď trčel ve vězení, jako nejhorší zločinec. Než jsme se však dostali do Jayrehlových komnat, tak nás několik hlídek prověřilo.
Předpisově se nám omluvili za zdržení a vysvětlili nutnost tohoto opatření. Nikdo cizí se teď nesměl vpustit do věže, pokud u sebe neměl speciální pečeť dovolující vstup, případně nebyl v doprovodu někoho z rady. Lord se za nás zaručil a Yongovo jméno nebylo v tomto městě cizí. Konečně jsme si mohli na chvilku sednout.
„Takže, již jsem Zoma vyslechl,“ začal mluvit „Lord už několik dní usilovně hledal jistou knihu.“ Z pro mě neznámého důvodu si mě prohlédl.

„Před dvěma dny nejspíše objevil první stopu. Zom o té knize věděl, nebo tedy tušil, kde by ta kniha mohla být. Odešli dále do knihovny, která je stará snad jako sama věž. Zom tvrdí, že ta kniha byla nedávno vzata.
Můj syn Jayrehl zaslechl skřípot podlahy a vyzval neznámého, aby se identifikoval. Ze tmy se však náhle vynořila bílá mlha s rohy. Jayrehl vytvořil bariéru, ale ten tvor ji jediným pohybem roztříštil a chtěl ho zabít.
Zom mu však skočil na hřbet a snažil se mu v tom zabránit. Se svojí silou však neměl šanci, ale zachránil mému synovi nejspíše život. Tvor se pak ztratil v mlze a na místo přiběhly stráže. Okamžitě usoudily, že to udělal Zom a uvrhly ho do vězení. Nikdo mu nevěří, jelikož tvrdí, že ze zvířete utrhl kus hřívy nebo vlasů, ale ten se rozpadl na mlhu.“

„V opačném případě by tedy nějaký důkaz aspoň existoval,“ řekl chmurně lord.
Sluha nám donesl čaj a znovu tiše odešel.
„Ano, možná by radu nepřesvědčil o jeho nevině, ale měli by se aspoň na co zaměřit. Takto tápeme v naprosté tmě.“
„Rád bych si to místo prohlédl. Není možné, aby Zom dokázal roztříštit jeho bariéru. Je to jeho specialita a ani nejvyšší kněží ji nedokáží vytvořit tak silnou,“ řekl Yong, než se napil trochy čaje.
„Možná jsem vás dokázal dovést sem, ale nevím, jestli vás dovedu tam. Rada omezila přístup do té části knihovny jen velmi omezenému počtu obyvatel. Mě tento přístup bohužel nebyl dán.“

„Nejste však jeho otcem?“ namítl jsem.
„Ano, ale také jsem do svého rodu přivedl Zoma. Rada si myslí, že budu mít zastřené uvažování a je tedy lepší, když zůstanu nestranný.“
„Přesto to zkusíme,“ řekl lord Yong rozhodně.

***

Cesta netrvala až tak dlouho, ale už stráže před dveřmi dělaly potíže.
„Je nám to líto, lorde Jayrehli, ale nemůžeme vás pustit.“ Nezdálo se však, že by neměly s plněním rozkazu problémy.
„Rozumím nařízení rady, ale tito démoni sem přijeli, aby pomohli tuto záhadu osvětlit.“
„To nebude nutné, naše vojenské složky celé místo prohledaly a nic podobné bílé mlze nenašly,“ řekl menší mladý muž v lehkém brnění a dlouhým pláštěm, který zrovna přišel.
„Generále Eguzki.“ Lord si světlovlasého muže prohlédl.
„Tato záležitost je již vysvětlena, není potřeba do toho zatahovat cizince.“
Sice nebyl o moc vyšší než já, ale už si na nás oba vyskakoval.

„Takové vysvětlení nemohu přijmout! Zom v naší rodině sloužil století, nikdy by se ničeho takového nedopustil.“
„Zom? Ach… tak jste mu začali říkat a to je ta chyba. Z vaší strany to bylo velmi velkorysé gesto a dokáži jej pochopit. Věrný sluha je v rodině velmi ceněn, ale jemu to vlezlo do hlavy a řekl si, že když už má jméno, což je i značně absurdní, že chce i postavení. Je to tak jednoduché.“ Z jeho hlasu odkapávala jedovatost.
„Máte pravdu, musí to být opravdu tá~k jednoduché rozpárat dai zombí břicho,“ řekl jsem s ještě větší jedovatostí.
„Cože? Jak se opovažuješ?!“ rozkřičel se na mě.
„Musí to však být pravda, ne? Proč jinak nechcete, aby o tom cizinci věděli? Když se řekne 'dai', každý si představí velikou moc. Ve vašem případě to však bude asi jen veliká bublina lží.
Byla snad sluhova moc nad mocí jeho lorda? Když ano, co to znamená? To si toho vaše vojenské složky vůbec nevšimly? To má být vtip? Nemáte snad toto místo chránit a přesto nedokážete najít takovou… maličkost?“

„A dost! Něco tak urážlivého nebudu již déle poslouchat!“
„Takže přiznáváte své pochybení? Slabý sluha poráží silného lorda? To snad nevidíte tu absurditu? Lord Jayrehl přeci vytvořil silnou ochranou bariéru, ne? Nebo se snad snažíte celý problém zamést pod koberec a dělat, že se nic nestalo? Čeho se bojíte?
Neznám vaši společnost, ale nehodlám přihlížet takové nespravedlivosti.“

Vzdorovitě jsem měl zdviženou bradu.
„Jsou očití svědkové, kteří… “
„Kteří viděli, jak se Zom naklání nad lordovým zakrváceným tělem. Měl nad ním snad tancovat dupáka a zapalovat prskavky? Samozřejmě že se mu snažil pomoci,“ neodpustil jsem si extra jedovatost.
Mladý generál začínal pomalu ztrácet trpělivost a ti dva vojáci u dveří se snažili tvářit extra nenápadně. Lord Yong si někdy mezitím zapálil kiseru a tiše kouřil.
„Žádný vrah není tak hloupý, aby zůstával na místě činu. Našli jste také zbraň? Něčím přeci musel lorda zasáhnout… tedy pokud to opravdu byl on.“

Pevně jsem mu hleděl do očí, v jeho byla směsice vzteku a hořkosti.
„Lorde Jayrehly, vy ve své přítomnosti budete trpět takové neomalené chování?“
„Jeho chování může být neomalené, ale jeho slova jsou pravdivá,“ řekl smířlivým hlasem.
Generál složil ruce za záda a přemýšlel. Mé chování se mu velmi příčilo, ale musel uznat, že mé argumenty byly logické. Ani jemu se nelíbila představa, že by obyčejný sluha dokázal tak vážně zranit dai zombíí, ať už to bylo sebenáhlejší.
„Dobře, dovolím vám vstoupit, ale pouze jednou. Pokud si něčeho všimnete, okamžitě mi to nahlásíte,“ řekl přísným hlasem.
Usmál jsem se a uctivě se mu uklonil. Stráže u dveří si úlevně oddychly, nestihne je žádný trest, ani generálův hněv za nedostatečné plnění svých povinností.

V knihovně bylo nespočet knih, polic a regálů. Vzduch tu byl víc zatuchlý než venku ve městě. Místo napadnutí bylo hlídáno skupinou stráží a kněžích.
„Generále Eguzki,“ pozdravil ho níže postavený voják.
„Našli jste něco?“
„Bohužel žádnou stopu se nám nepodařilo nalézt.“ Omluvně se uklonil.
„Kdo jsou ti živí, generále?“ zeptal se ho jeden z kněžích, nejspíše nejvyšší zástupce jejich skupiny.
Vlastně to byla kněžka, přes to dlouhé roucho a šero to šlo blbě poznat.
„Kněžko Eurie, toto jsou přátelé lorda Zoriona. Přišli sem na požádání lorda Jayrehla, otce lorda Zoriona.“
„Promiňte, ale proč tyhle knihy nemají žádné zdobení nebo popis na hřbetech?“ Pečlivě jsem si je prohlížel.
„Pocházejí z prvního století našich předků. Pouze rada k nim má přístup, nikomu jinému své tajemství nevydají.“ Kněžka mě pozorovala, jak si jednotlivé knihy prohlížím.
„Jinými slovy, pouze rada ví, co je ve které knížce a pouze oni ji mohou otevřít.“
„Přesně tak, je tedy nemožné, aby ji otevřel obyčejný sluha.“

„Lord Zorion je součástí rady, že? Takže pokud se kniha, kterou hledal, měla nacházet zde, proč ji hledal v jiné části knihovny?“
„No, to je zajímavý postřeh,“ připustila kněžka Eurie.
Generál naopak vydal uznalé zamručení.
„Ledaže hledal něco, co znal, ale nemohl si na to vzpomenout.“ Narovnal jsem se od knížek a přešel dál do chodby. Vojáci mi ustoupili z cesty jen neradi, ale generál nic nenamítal, tak mě nechali projít. Zastavil jsem se u prázdného místa mezi knihami.
„Tady jedna kniha chybí.“
„Rada nám již potvrdila, že žádná kniha nechybí.“
„Co tu pak stálo? Kdyby tu pořád byla mezera, byl by tu prach, ale ten tu skoro žádný není.“
„Není to podezřelé?“ nadhodil lord Jayrehl.
Lord Yong jen mlčel a celou situaci pouze pozoroval.
„Zom tvrdí, že tu knihu viděl. Rada však o ní nic neví. Pokud opravdu patřila k první generaci knih, jak ji mohl Zom přečíst? Proč o ní neví rada? Proč o ní nevěděl lord Zorion? Napadá mě jedna teorie, je trochu bláznivá, ale je to pravděpodobné.

Tu knihu sem někdo dal a chtěl, aby ji Zom přečetl. Pak ji hledal lord Zorion a Zom ho k ní dovedl. Neznámý pachatel však nechtěl, aby tam ta kniha už zůstávala, tak ji přišel vyzvednout. Jenže se setkal s nimi a byl prozrazen. Jediným východiskem se stalo zabít je. Nepovedlo se, ale i tak pro něj byla situace výhodná.“
„To je dosti nepravděpodobné,“ řekla kněžka Eurie „nikdo se nemůže do města dostat. Pouze rada a dai zombí mohou otevřít dveře.“
„Jste si tím opravdu tak jistí?“ zeptal se náhle po dlouhém mlčení lord Yong.
„Chcete snad naznačit, že naše pečetě jsou slabé? Chrání toto město již tisíciletí! Můj patron, který mě zasvětil do umění magie, pečeť tvořil. Není možné, aby jí kdokoliv prolomil,“ namítala energeticky Eurie. Její dlouhá róba se přitom zavlnila, jak dělala krok sem a tam. Nejspíše to byl její zvyk.
„O její síle nepochybuji, ale to neznamená, že ji nelze obejít.“
„Ale… “
„To již tak nemožné není. Pokud ji dokáže dai démon aktivovat, proč by ji jiný dai démon nemohl obejít?“
Generál se zamyslel.
„Je to možné?“ zeptal se kněžky.

Vypadala trochu nesvá, ale podle jejího mračení, to zas tak bláznivé nebylo.
„Takový démon… by však musel být z první generace. Musel by být i přítomen u vytváření pečetě, aby znal její strukturu,“ připustila.
„Další stopou je bílá mlha, ne?“ nadhodil jsem.
„To nám příliš nepomůže,“ řekl generál.
„Právě naopak. Jsem si jist, že démon umí mlhu ovládat a vytvářet. A tato událost nebyla jen tak náhodná, ale nejspíše jen jedním kouskem z většího obrazu.“ Lordův hlas zněl velmi vážně.
„Spiknutí?“ otázal se nemrtvý lord.
„Ten démon se totiž před třemi dny objevil na mé hoře. Prošel pečetí nezpozorován, jeho síly nebyly zablokovány a ještě si pohrával s mým hostem. Nebudu jej jmenovat, ale popisoval ho jako tvora skrytého mlze, který měl mnoho očí a rohů.“
„Tak jej popisoval i Zom!“ vykřikl Jayrehl.
„To ale ještě není žádný důkaz!“ vyhrkl generál.

„To sice ne, ale víme, že za tím někdo stojí,“ řekl jsem rozhodně a začal jsem se znovu rozhlížet.
Někde tu musí být nějaká stopa. Není možné, aby beze stopy zmizel. Vlezl jsem na všechny čtyři.
„Jisté je jen to, že to musel být dai démon. Zorion není v radě jen tak pro nic za nic. Jako jeden z mála nemrtvých nepotřebuje k magii artefakt,“ řekl lord Yong důrazně.
„Artefakt?“ Zvedl jsem hlavu od podlahy.
O vysvětlení se postarala Eurie.
„Přesně tak. První zombí v sobě ještě chovali magii, ale jak šel čas, ta magie mizela. Pouze živá těla mají schopnost svoji magii obnovovat. Staří kněží tedy uložili svoji magii do artefaktů, speciálních předmětů, které uchovávají magii a dokáží ji regenerovat. Sice je to pomalé, ale lepší než nic.
Proto je kněžích tak málo a magie je používána jen ve velmi ojedinělých případech. Náš nemrtvý rod vždy vynikal spíše odolností vůči zranění a silou.“

„Aha, takže ten prsten, co máte je artefakt. To je zajímavé.“

Chvilku jsem na něj šilhal a pak se vrátil ke svému hledání.
„Jak… to poznal? Bez velkého magického nadání nemůže nikdo živý poznat artefakt nemrtvých.“
Podívala se na lorda Yonga.
„To je náš chlapec,“ řekl s hrdostí v hlase „je plný překvapení. Sice jsem mu nakázal, ať moc nemluví, ale sami vidíte, jak mé zákazy plní.“
„Vy jeho vzpurné chování tolerujete?“ zeptal se generál a vyfoukl tím tak otázku své magické kolegyni.
„Naučil jsem se… že je to tak lepší. Chlapec je jiný než my všichni ostatní. Vidí svět jinak a nestará se o pohledy druhých. Má svoji hrdost a tu nehodlá ohýbat. Možná je jen tvrdohlavý, ale vždycky si stojí za svým. I když před ním stojí větší moc, neuhýbá pohledem. Stojí hrdě.“

„Jednoho dne se zlomí,“ řekl jen a otočil se na mě.
'Ale přesto… Nedal jsem jim povolení sem vstoupit je kvůli jeho slovům. Jako by… z něj vyzařovala nějaká aura. Měl jsem pocit, že ji nemohu vzdorovat. Co je na něm tak zvláštního?'
„Dědečků! Dědečků!“ křičela náhle Jiang.
„Vnučko moje!“ vykřikl on a chytal jí do náručí.
Přerývavě dýchala.
„Co se stalo? Proč jsi tu?“
„Oni… Rada chce odsoudit Zoma!“
„Cože?! Jak to? Cožpak se můj syn již probudil?“
„Ne! Otec stále spí! Prosím, dědečku, zachraň Zoma! On je nevinný!“
Začala kašlat.
„Neboj, nedovolím jim ho odsoudit!“ řekl jsem a ona se na mě usmála.
Otočil jsem se na generála.
„Kde se bude soud konat?“
„To je… naprosto zbytečné! Jakmile začne radní soud, nikdo nemůže vstoupit, je to… “
„Kde se bude soud konat?“

Zopakoval jsem svoji otázku. Generál sebou cukl a krok ustoupil.
„N-Nahoře. Na vrcholu věže!“
Zamručel jsem a utíkal ven. Lord Yong mě následoval.
Generál klesl na kolena a celý se třásl zimou.
„Co… Co to bylo?“ vydal ze sebe tiše.
„Kdo je ten chlapec?“ ptala se kněžka.
Jiang se za mnou jen dívala a třásla se strachy. Lord ji objímal a konejšil.
„Lorde Jyarehly, kdo je ten chlapec?“
„Jenom chlapec, ale to už není pravda. Zdá se, že nás svět se opět jednou změní,“ řekl záhadně.
„Jak to myslíte?“
Lord pomohl své vnučce vstát. Cítil, jak jí tuhnou klouby.
„Pojďme navštívit mého syna. Možná je mu už trochu lépe.“

***

Utíkal jsem chodbami jako šílenec.
„Mladý lorde, proč to děláte?“ ptala se mě liška.
„Zom je můj kamarád! Nemůžu ho nechat být neprávem odsouzen!“
Přeskočil jsem zástup stráží.
„I když se dostanete až na vrchol, vstup je chráněn mocnou pečetí. Její síla se vyrovná jen té vstupní. I kdybych vám dala svou sílu, nedokázal byste ji prolomit,“ naléhala na něj.
„Jak to víš? Jen proto, že je složitá a stará neznamená, že je nerozbitná.“
Zahnul jsem na schodiště.
„Jestli chceš hrubou sílu, mám jí dost.“ Na druhém rameni se mi objevil tygr.
„Díky, ta se hodí vždycky.“
Usmál jsem se.
„Okamžitě stůj! Ještě krok a budeme muset… ?! Hej?!“
Když se jim nelíbil krok, udělal jsem skok. Za patami jsem měl aspoň polovinu přítomných stráží.
„I když se tam dostaneš, co uděláš potom? Rada tě nebude poslouchat.“
Situace byla opravdu beznadějná.

„Promluvím s nimi a přesvědčím je o jejich omylu.“
Přede mnou se objevili kněží. Na nic se neptali a pálili po mně kouzli. Vypadala jako fialové plameny. Čeho se dotkla, to shořelo. Vojáci za mnou ustoupili.
„Prosím, jděte mi z cesty! On je nevinný!“
„Nařízení rady jsou absolutní. Cizinec jako ty nemá právo o nich pochybovat!“
Dvě koule mě těsně minuly.
„Roztrhám je na kusy!“ zavrčel tygr.
„Ne, oni nejsou nepřáteli.“
Dostal jsem zásah do špičky ocasu. Křičel jsem bolestí. Ze země vyrazily svítící řetězy a ovinuly se kolem mě. Zatnul jsem zuby.
„Tvé řádní je u konce. Vzdej se a tvůj rozsudek bude bezbolestný.“
Hlavní kněz ke mně přistoupil o kousek blíž.
„Čeho se tak bojíte?“
„Co?“

„Všem je naprosto jasné, že Zom to být nemohl a přesto ho všichni viní. Bojíte se toho skutečného viníka? Až tolik, že obětujete nevinné, abyste na sebe nepřinesli jeho hněv?“
Mračil jsem se a díval se mu do zlatých očí. Měl strach. Stálo ho veškeré úsilí se mi dívat do očí. Hořel jsem. Moje krev ve mně vřela. Ztratím sám sebe? Rupne mi v lhavě a začnu všechny kolem sebe masakrovat?
„M-My se nikoho nebojíme!“
„Tak proč nepřijdete ještě blíž? Nejsem snad spoutaný? Jak vám mohu ublížit?“
Kněz však ustoupil.
„Bojíte se mně, tak jako se bojíte pravdy.“
Řetěz se napnul. Prasknul.
„Jděte mi z cesty.“
Můj hlas byl tak klidný a chladný. Znovu jsem ztratil emoce. Svět okolo mě zešedl. Chlapec se opět ztratil a nahradil ho démon. Kdo byl maskou? Kdo byl skutečný?
Běžel jsem chodbou dál. Stráže mi však z cesty ustupovaly. Nikdo mě nezastavoval. Konečně jsem se dostal k vrcholu věže. Tam už obrana byla tužší. Sice cítili strach, ale neustupovali. Vyzvali mě k odchodu. Ušklíbl jsem se.
„Jsem až na vrcholu a mám jen tak odejít?“

Pevněji sevřeli zbraně. Lesklá zbroj. Nejlepší ocel široko daleko. Barevné zdobení. Složité motivy. Tohle byla nejlepší a nejsilnější vojenská složka. Pomalu mi ustoupila z cesty. Ve středu chodby k velikým dveřím však zůstala stát jedna postava. Jejich velitel. Vysoký muž se širokými rameny. Nejvyšší generál z nejvyšších generálů.
Čišela z něj hrdost, síla a osobnost. Každý jej uznával a respektoval. Muž hodný samurajského kodexu Bushido. Brnění nepůsobilo těžce, ale o jeho odolnosti nemohlo být pochyb. V ruce držel velikou válečnou sekeru na dlouhé tyči. Bílé vlasy vyčesané do vysokého ohonu.
„Odejdi, nebo poznej svého tvůrce,“ řekl přísně.
„Nemohu odejít, na druhé straně dveří na mě někdo čeká.“

„Pak se setkejte na druhé straně řeky.“
Zakroužil zbraní, jako by nic nevážila a rozkročil se.
„Nepřeji si bojovat.“
„Na ta slova je příliš pozdě.“
Rozeběhl se.
„Mladý lorde!“ vykřikla liška.
Do vzduchu se vznesl prach. Ostří sekery drtilo zemi. Vojáci ustoupili ještě dál.
„Gratuluji k tvému postupu, ale tvá cesta skončila. Odpočívej v pokoji, obyvateli světa nad námi.“
Z prachu vyrazila ruka a položila dlaň na jeho ruce svírající hůl. Ztuhl a pozvedl svůj zrak. Stál jsem těsně vedle ostří.
'Ale… Jsem si jistý, že jsem ho zasáhl! Má Yuushuunobi prošla jeho tělem!'
Nedokázal se pohnout.
'Proč nemohu zvednout své ruce? Seslal na mě nějaké kouzlo?'
„Je mi líto, ale musím jít.“

Zvedl jsem svoji ruku a prošel kolem něj.
'Co je to za zvláštní pocit? Proč se třesu?'
Klesl na kolena a opřel se o svoji zbraň.
„Jmenuji se Ennerucus. Jaké je tvé jméno?“
Otočil jsem se zpátky.
„Dostal jsem jméno Kouki, ale klidně mi říkejte jen chlapče.“
„Možná proti tobě nedokážu zvednout svoji ruku, ale tvé ruce nedokáží otevřít dveře před tebou.“
„Je jen jeden způsob jak to zjistit.“
Usmál jsem se. Tygr na mě zavrčel.
„Proč jsi nevyužil moji sílu? Rozcupoval bych ho na cucky!“
„Cožpak jsem neříkal, že nechci bojovat?“
„Cožpak tě nechtěl zabít?“
„Já vím, ale… “
„Žádný ale!“ prskal.

„Poslední dobou jsi nějak hodně ukecaný.“
Zahleděl jsem se na vrchol dveří. Napadlo mě, si plivnout do dlaní. Otřel jsem je však jen do kalhot a opřel se do nich. Tiše to zavrzalo, plocha dveří se rozzářila a otevřely se.
Nejdříve ke mně dolehly hlasy, ale pak vše ztichlo. Vstoupil jsem do kruhové místnosti. Po obvodu byly vytesané balkónky. V každém seděl jeden člen rady. Nad balkóny byla kruhová okna, skrz které sem proudilo červené světlo. Uprostřed místnosti byl kruhový podstavec a na něm stál Zom. Zíral na mě s otevřenou pusou.
„Promiň, jdu pozdě.“
Přišel jsem k němu.
„Co má tohle znamenat!… Okamžitě ho vyveďte!… Cožpak venku nestojí generál Ennerucus?… Jak se sem dostal?… Stráže!“ křičeli jeden přes druhého.
„Ticho!“ zakřičel jsem.
Opravdu ztichli.
„To už je lepší.“
Prohlédl jsem si každého. Někdo vypadal mladě, jiný staře a byla tu i žena nebo dvě.

„Slyšel jsem, že jste dali slib, že nebudete rozhodovat, dokud se lord Zorion neprobudí. Je to pravda?“
„Nebudeme…!“
„Odpovězte!“
Nepoznával jsem vlastní hlas. Tolik síly.
„Obžalovaný se ke svému činu přiznal.“
„Cože?! Zome, to je pitomost!“
On se však jen smutně usmál.
„Lhal jsem lordovi o té knize. Byla to jen léčka. Záminka k jeho vylákání. Byl moc důvěřivý. Jeho štíty mohou být silné, ale… když je zničíš zevnitř.“
Třásl se. Jeho slova byla v rozporu s jeho slzami.
„Proč lžeš?“
„… Vyveďte ho už někdo!… Pohrdá radou!… Ale jak se sem dostal?… “
„Přivedl jsem ho na smrt… Je to moje chyba.“
„Lord Zorion není mrtvý. Tak slabý není. Vždycky jsi v něj věřil a teď tvoji důvěru potřebuje ještě víc.“
„Já… Nechci přestat sloužit v lordově rodině.“
Dal se do pláče. Objal jsem ho kolem krku a konejšil. Dokázal jsem mu rozumět. Byl svému lordovi oddaný. Radši na sebe vzal celou vinu za něco, co nepřímo způsobil. Chtěl lordovi pomoci a spíše mu ublížil. Chápal jsem to. Už teď hlavě jsem počítal, kolik dní si to budu odpracovávat.
„Soud nemůže být jen tak přerušen!“
„Tak jej řádně ukončíme!“ vykřikl lord Zorion.

Lord Yong jej podpíral a z druhé strany mu stála jeho dcera. Lord Jayrehl tu byl též.
„Lorde!“ vykřikl Zom.
„Lorde Zorione, vy jste se probudil?!“
„Ano, probudil jsem se a teď vám dám své svědectví!“
Podle tónu jeho hlasu jsem usoudil, že to dá celé radě sežrat.
„Je pravda, že mě Zom zavedl do staré části knihovny. Vím, že ty knihy může otevřít jen člen rady a přesto tu knihu Zom otevřel. Je jen jediné vysvětlení. Ta kniha tam předtím nebyla. Někdo ji sem dodatečně přinesl.“
Hlasy z balkónů se zase dohadovaly. Trvalo několik minut, než se zase uklidnily.
„Nemožné? Vaše nemožné mám vytetováno na hrudi.“
Yong mu pomohl sundat obvaz. Na těle měl vypálenou jizvu v podobě velikého kopyta.
„Ještě vám tohle nestačí? Tak vězte, že jeho jméno mluví za vše! Bai Zei!“
Rada byla ještě hlasitější.
„Bai Zei? Kdo je to?“ Přiběhl jsem k němu, aby on nemusel k nám. Zom mi byl v patách, ale s pouty na nohou se běhá špatně.

„Je to druhý démon po prvním. Žije od samého počátku a sbírá vědomosti. Neexistuje kouzlo, které by neodrazil, není bariéry, kterou by neprolomil a není síly, kterou by neznal. Vypadá jako velký býk či k***a s třemi rohy na hlavě a dvěma rohy po každém boku. Na čele má svislé oko, tak jako další tři po bocích.
Jeho srst je bělejší než první sníh a hebčí než nejměkčí hedvábí. Pohybuje se tiše a pozoruje svět kolem sebe. Dokáže přivolat tu nejhustší mlhu na světě. Měl by být nestranný, ale proč se tu objevil? O jakou knihu mu šlo?“

Lord si musel sednout. Příliš brzy vstal. Zom pořád popotahoval.
Rada se konečně uklidnila.
„Proč by sem Bílé údolí chodilo?“
„Tak se mu také říká,“ vysvětlil mi lord Yong tiše.
„To nevím a není to předmětem tohoto soudu. Důležité je, že pravý viník byl odhalen.“ Vzpurně jsem se k nim postavil.

„Opovažuješ se mluvit proti Bílému?… Jaká drzost!… Sluha však stále není osvobozen!“
„Cože?!“
„Z jeho výpovědi je jasné, že již dříve vstoupil do zakázané části knihovny bez doprovodu někoho z radních. Za svůj přestupek musí být potrestán.“
Hleděl jsem na ně s otevřenou pusou.
„Čč… Mají pravdu. Vstup do té části je přísně zakázán. Porušení se trestá druhou smrtí.“
„Ale… !“
Zom se tiše zasmál.
„To je… dobré, hlavně že lord je v pořádku.“
Znovu se začal třást.
„Tohle není spravedlivé. Přišli jsme sem… Našli viníka a přesto je to všechno k ničemu?“
„Nedělej si s tím starosti. Jsem rád, že jste přišli.“
Usmíval se a šel si znovu stoupnout na podstavec, jenže jsem ho předběhl.
„Tak nevím, jaký trest bych musel získat já. Odporoval jsem generálovi, vstoupil do míst, kam ani lord Jayrehl neměl přístup, způsobil jsem ve věži chaos, neuposlechl jsem varování nejvyššího generála Ennerucuse a přerušil váš soud.

Pokud se vstup na zakázané území rovná smrt, jaká je druhá strana mé rovnice? Proč nic neřeknete? Nedíváte se mi do očí. Děsím vás?“
Co víc, já děsil sám sebe.
„Mluvíte o vině a trestech. Ale zapomínáte na jednu důležitou věc. Bai Zei… říkáte, že je dokonalý. Není síly, která mu může vzdorovat, tak proč je lord Zorion stále živý? Proč by se namáhal s ničením jeho bariéry, kdyby ho neměl v plánu zabít?
Chtěl ho zabít, ale nejspíše z nějakého důvodu nepočítal se Zomem. Proč taky? Vždyť je silnější. Takový prcek ho nemůže ohrozit. Ale jeho rozhodnutí chránit lorda bylo silnější. Vyvedl ho z rovnováhy. Pak přišly stráže.
Bai Zei nechtěl riskovat prozrazení, tak zmizel. Svou práci nejspíše dokončil, tak proč by se zdržoval?“

Mezi radními zase bylo ticho. Zaslechl jsem jen lordovo tiché vyfukování kouře.
„Nebo si snad neceníte života svého kolegy radního?“
Ticho rozřízl úder dřevěného kladívka do kamene.
„Rada vynese rozsudek.“
Otočil jsem se k jednomu prázdnému balkónů, který však byl najednou plný. Stál tam malý shrbený mužík. Rada si už jen šeptala.
„Sluha lorda Zoriona, syna lorda Jayrehla nebude souzen. Tento případ uzavírám.“
Znovu zabouchal do podstavce kladívkem. Zíral jsem na dědu neschopen slov.
„A ty chlapče.“
Poskočil jsem a narovnal se.

„Příště, než někam vstoupíš, nezapomeň zaklepat.“
Pohrozil mi prstem. Hluboce jsem se mu uklonil.
„Rada končí své zasedání.“
Z místnosti jsem odešel šťastný, ale také zmatený. Kdo byl ten děda? Celá rada zmlkla a udělal přesně to, co jim řekl.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.
„To byl Zakladatel,“ odpověděl lord Jayrehl, ale víc už neřekl.
Nechal jsem tedy další otázky na později. Motala se mi hlava a dostal je hlad. Ze všeho nejvíc jsem však chtěl spát.

***

Pan Seok netrpělivě čekal na zprávu z laboratoře. Čekal na balíček s kompletní zprávou. Byl si víc než jistý, že ten vlas patří Yongovi a děkoval moderní vědě.
'Yongovo tajemství mám na dosah ruky. S genetickou analýzou mohu o něm zjistit hodně informací.'
Možná se mu také podaří odhalit záhadu za jeho děravou pamětí a probdělými nocemi. Vzácný spánek měl neklidný a probouzel se zpocený. Neustále se vybavoval mlhu. Něco za ní bylo, netušil ale co.
Konečně někdo zaklepal.
„Vstupte.“
Do místnosti vešel jeho hnědovlasý pobočník. V podpaždí držel zavázané desky.
„Výborně.“

Převzal je a nedočkavě otevřel. Nepotřeboval být odborníkem, aby poznal, že znázorněná šroubovice je divná. Nevypadala jako zakroucený žebřík, ale ještě se její strany vlnily jako sinusovka, jak některé chromozomy byly „veliké“. Rychle model odložil a vzal si průvodní dopis.
Vedle spousty otázek a žádostí o pokračování v analýze ho zaujala, ale nikterak nepřekvapila, věta:
„Ať už je nositelem této DNA kdokoliv, není to úplně člověk.“
Spokojeně se opřel do křesla. Nezískal žádnou novou informaci a přesto byl spokojený. Je podezření se mu potvrdila. Skutečně se nacházel v lázních plných démonů.
'Tak se nedivím, že nejsou nikde na internetu.'
Vypsal jim šek na slušnou sumičku a poslal jim ho. Svého pobočníka před odchodem ještě zarazil:
„Jak jde zatím pátrání?“

„Většinu její minulosti jsme dohledali.“
Zalovil ve druhých deskách a podal mu další hlášení.
„Byla to obyčejná dívka z normální rodiny. Trochu asi naivní, ale jinak milá a vřelá. Vystudovala jen místní střední školu, pak si našla práci, aby pomohla svým mladším sourozencům. O tři roky později se seznámila s Kyung Sung Kimem. Brzy na to čekali dítě, po narození se konala svatba.
Její muž byl nejdříve dobrý manžel, ale když bylo synovi tři roky, přišel o práci. Nedařilo se mu ji najít a propadal postupně alkoholu a hazardu. O zhruba dva roky později ztrácíme stopu. Podle výpovědí jejích příbuzných s ní přestali být v kontaktu rok před jejím domnělým útěkem.
Její muž se teď potuluje po různých městech. Moji muži ho již hledají. Od něj získáme nejpřesnější informace.“

Dokončil stručný výčet informací.
„Mohu vědět, proč je ta žena důležitá? Z jejích dat nám nevyplývá žádná výhoda.“
„Ona není důležitá, ale ten, kdo si ty informace vyžádal.“

***

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že jsme byli vzhůru skoro celou démonickou noc. Slunce skoro zapadalo a já byl k smrti utahaný. Válel jsem se na měkké posteli.
'Zakladatel… Huh?'
Podle lorda Jayrehla byl poslední žijící zombí, která stála u základů tohoto města.
'Tý jo… musí mu být několik tisíciletí. Zajímalo by mě, jestli ví o té knize. Proč ji vlastně lord Zorion hledal. Zeptám se Zoma, až si všichni trochu odpočineme.'
Do pokoje vstoupil lord. Rychle jsem se posadil.
„Mám přinést trochu čaje, lorde?“
„Ne, to je v pořádku.“ Sedl si na okraj postele.
„Půjdu se vykoupat. Doprovodíš mě?“

***

Koupelna byla obrovská. Spíš než koupelna to vypadalo jako vnitřní bazén. Stěny byly hrubě otesané a v otvorech byly červené kameny. Stejné byly i na dně bazénu. Svítily a zahřívaly vodu. Stál jsem na okraji s ručníkem kolem pasu a koukal na hladinu. Najednou mi na zadek přistálo chodidlo a zkoplo mě do vody. S křikem jsem udělal nemotorné salto.
V očích jsem měl vodu. Vyhrabal jsem se na okraj a natáhl ruku. Prsty jsem zavadil o ručník, zatáhl jsem a rychle si utíral oči.
„Lorde! Jak jste… !… mohl… ?!!“
Stál nade mnou úplně nahatý. Ten ručník patřil jemu. Tentokrát mi šlápl na obličej a zarazil pod vodu. Chvilku jsem se topil.

'Já to viděl! Já to viděl!' Lapal jsem u okraje po dechu.
Lord skočil do vody a přilepil se mi na záda. Ztuhl jsem a srdce mi začalo být jako parní buchar.
„L-lorde?“
„Ty růžky jsou větší.“
„Cože?!“
Sáhl jsem po nich tak prudce, že jsem se bodl do dlaně.
„Aú!“
Mával jsem rukou.
„Ukaž.“
Jemně ji vzal do ruky a ranku olizoval. Roztřásl jsem se.
„A je to.“
„D-Děkuji.“
Přitáhl jsem ji k sobě a červenal se. Rychle jsem se nadechl, zavřel oči a potopil se. Ucítil jsem nostalgický pocit. Vydržel jsem takhle dlouho, ale musel jsem stejně pro vzduch. Trochu jsem kašlal.
„Je očividné, že jsi nechtěl šmírovat. Měl jsi zavřené oči,“ řekl lord, kterému z vlasů kapala voda.
„V-Vy jste… ?“
Teď fakt nevím, jestli se mám naštvat nebo červenat.
„Přes ten ručník toho není moc vidět.“
Měl pravdu, ani při pádu do vody mi nespadl.
„Vypadal jsi, jako když se na něco snažíš vzpomenout,“ řekl to takovým jemným tónem, jako by se omlouval, že se odvažuje vůbec ptát.

„Jak jsem spadl do vody, měl jsem pocit, že jsem si na něco vzpomněl. Doufal jsem, že když budu znovu pod vodou, že si vzpomenu.“
„Povedlo se?“
„Hmm. Když mi bylo sedm, spadl jsem do rozbouřené řeky. Se svojí silou jsem se nemohl dostat ven a nikdo mi nemohl pomoci. Hustě pršelo a byla veliká bouřka. Proud mě stáhl dolů, ale najednou jsem měl pocit, že mě někdo objal.
Přestal jsem se bát a pak jsem se probudil v nemocnici. Řekli mi, že jsem zázrakem přežil. Našli mě na břehu. Samozřejmě že mi nevěřili, že by mě zachránil duch vody,“
zasmál jsem se.
„Ale teď vím, že démoni existují, měl bych mu tedy pořádně poděkovat.…… Už vím! Vyčistím okolí řeky. Na dně řeky bude určitě spousta odpadků, ty taky potřebují vybrat a jestli uvidím někoho, že tam něco takového háže, poženu ho přes půlku města.“
Lord založil ruce a usmíval se.
„Duch řeky to jistě ocení.“
„Neznáte ho? Řeka teče městem, určitě navštívil vaše lázně.“

Zamyslel se.
„Abych pravdu řekl, tak ne. Duch té řeky k nám rozhodně nezavítal.“
„Eh? To je zvláštní. Třeba o nich neví. Jen co budeme doma, tak mu o nich řeknu. Určitě se mu tam bude líbit.“
„Vidím, že i tvůj ocas se změnil.“
Chytil jsem se za jeho špičku. Byl o něco delší a rostly z něj špičaté výrůstky jako u draků a na konci se formovala vlnitá ploutev, či tak. Hodně vážně jsem se mračil. Tímhle tempem se brzo nepoznám.
„A kdy už si sundáš ten ručník?“
„Eh?… Co?… Ne, to je v pohodě.“
„Ne, není!“
Chňapl po mně.
„Jdete pryč!“
Utíkal jsem.
„Tys mě viděl, ale já nemůžu?“
Drápal jsem se ven.
„Ale to jsem nechtěl!“
Chytil mě za ocas.

„Žádné výmluvy!“
Zatáhl a já se na něj svalil. Skončili jsme pod vodní hladinou. Klesli jsme až dolů. Lord mě objímal. Ručník se konečně odporoučel.
'Tenhle pocit! Jako bych se neměl čeho bát. Byl to lord, kdo mě předtím zachránil?'
Vzduch!
Zacukal jsem sebou, ale lord mě nepouštěl. Nutně jsem se potřeboval nadechnout. Pomalu jsme se vznášeli k hladině.
„Argh! Uf! Tfuj!… vzdech… vzdech… “
Pořád mě objímal. Leželi jsme na zádech a pozorovali strop.
'Tak blízko. Jsem lordovi tak blízko, ale co vím? Je toho tolik, co o něm nevím.'
Postavili jsme se. Konečně mě uvolnil ze svého objetí.
„Lorde, vaše tvář!“
Lordova tvář byla plně viditelná, včetně složité pečetě.
„T-to nevadí. Už jsi ji stejně viděl.“
„Vadí to!“
Přikryl jsem ji vlasy.
„Vadí to, protože ji nechcete ukazovat. Viděl jsem ji jen náhodou. Nebylo to z vaší vůle. Jestli… mi ji chcete ukázat, tak počkám, až budete připraven. Až se zbavíte těch okovů, které vás k ní poutají.“
Lordovi se zatřásl spodní ret. Jeho oko se naplnilo něhou. Položil mi ruku na hlavu. Křečovitě se usmál. Začal mě topit.

***

'Lord jeden,' stěžoval jsem si v duchu, zatímco jsem si sušil vlasy ručníkem.
Seděl jsem na posteli a přemýšlel. Celá ta nálada byla tak divná. Bylo to jako… ! Prudce jsem zatřásl hlavou a svalil se na bok.

Lord přišel o něco později.
„Usnout s ručníkem na hlavě a napůl z postele.“
Jemně mi ho sundal z hlavy. Spal jsem tvrdě. Unavený z vody i celých dlouhých dvanáct hodin, co tu jsme. Vytáhl mě na postel. Byla široká s jednou velikou přikrývkou. Prohlížel si mě. Ranka na dlani se zahojila a kryla ji čerstvá šupina.
'Rychle se hojí.'
Šupinaté tělo, dlouhé vlasy, žluté oči, růžky a ocas.
'Hodně ses změnil. Jako by to bylo včera, co jsi celý vyděšený vběhl do mého domu. Co tě k mému prahu dovedlo? Vzal jsem ti minulost a budoucnost a nechal tě s nejistou přítomností.
Bál ses, ale bojoval jsi. Postavil ses mi čelem. Plnil jsi mé úkoly. Viděl jsi mé tajemství a poznal moji tvář. Nekladeš mi otázky. Proč čekáš? Bojíš se ptát? Bojíš se znát odpovědi? Já se… bojím.

Bojím se k tobě přiblížit a přesto jsem stále blíž a blíž. Pořád se snažíš být po mém boku. Co z toho máš? Nic než bolest.'
Prsty se dotkl mé dlaně. Lehce jsem zahýbal prsty.
'Co mě k tobě tak vábí? Přitahuje mě tvá silná démonická krev? Cítím ji. Pulzuje ti v žilách. Je hodně stará, starší než já sám.'
Přivoněl mi k vlasům.
'Stará… můj otec… '
Přivřel oči. Položil se na bok a hleděl mi do tváře.
'Tvá krev voní jako otcova krev. Je snad tvým otcem démon z generace mého otce?'
Natáhl svoji ruku k té mé. Zdráhal se. Chvěl se. Nakonec ji zatnul v pěst a položil vedle mé.

***

Zívl jsem a protřel si oči. Nejdříve jsem své okolí nepoznával, ale pak jsem si vzpomněl.
'Zom byl zbaven viny. Jsem moc rád, že to vyšlo. Musím tomu malému dědovi poděkovat. Bez něj bych to asi zpackal.…… Tak mě napadá, zase jsem lorda neuposlechl. Určitě se zlobí. Zombí prý dokáží dlouho cítit zášť.
Musel jsem si na sebe a lorda poštvat celou radu. Musím mu, co nejdříve poděkovat. Hodně nám pomohl.… Huh?'
Otočil jsem se na bok. Lord vedle mě spal. Díval jsem se mu do obličeje. Prudce jsem se zvedl. Yong se pomalu probudil. Sedl si. Ospale si protíral oči. Vlasy měl rozcuchané. Vypadal roztomile.
„Lorde?“
„Eh?“
Zívl si.

„Vy jste spal bez přikrývky! Vždyť můžete nastydnout. Ještě pořád jste se plně nezotavil! K snídani dostanete bylinkový čaj a nechci vidět, že po vás něco zůstane.“
Zahrozil jsem mu prstem.
„To říká ten, kdo prospal den i noc?“
„Cože?!“
„Není se čemu divit. Když ses tak unavil po použití své síly.“
„Mé síly?“
„To sis ničeho nevšiml?“
Projel si vlasy.
„Čeho jsem si měl všimnout?“
„To myslíš vážně?“
S nakrabaceným čelem jsem přikývl. Lord si dlouze povzdechl.
„To jak jsi utišil radu ti nepřišlo divné?“
„No… ani ne. Byly to logické argumenty.“
Lordovi klesla hlava a znovu si povzdechl.

„I kdyby měla logika tvar kladiva a tys je s ním mlátil, tak nepřestanou mluvit. Pořád si budou mlít svou. Tvá síla tkví v příkazu. Každý démon má svoji vrozenou sílu. Lišky se dokáží proměňovat, draci mohou létat a chrlit oheň, zombí zase nemohou tak snadno zemřít, upír se umí proměnit na vlka či netopýra. Takových schopností je mnoho.“
„Eh. Takže jak jsem zakřičel 'ticho', tak jsem použil svoji sílu?“
„Přesně tak. Musíš však do toho slova vložit silné emoce, jinak to nebude fungovat. Aspoň do té doby, dokud se tu sílu nenaučíš ovládat.“
„Má to, co dělat s mojí další proměnou?“
„Čím lépe se naučíš ovládat svoji sílu, tím více se změníš v démona. Kdybys mě… začal prosit, abych tě proměnil zpátky na člověka, nedokázal bych to.

Démonická krev v tobě je příliš silná. Odstranit mé kouzlo, které se však nakonec stalo tvojí součástí, by dokázal jen velmi starý démon. A lidskou podobu by ti to nejspíš nevrátilo.“
„Ne, to je v pořádku. Nechci být člověk!… Tedy… chci být pořád chlapcem, jen se bojím, že na něj zapomenu.“
Pohladil mě po hlavě.
„Hlupáčku, nepoznáš vlastní síly, ale pokládáš tak složité otázky. Pojďme, lord Zorion nás zve na banket, určitě jsi hladový.“
S radostí jsem přikývl.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Hi,
po hodně dlouhé době trochu oživím lázně ... Už bylo na čase, sama doufám, že se do nich zase dostanu a že mi to půjde jako pod drátku Smile

Dojde na návštěvu Zombíího království a samotný soud nejvyšší rady.

PS. Příště je celý dílek se Samuelem Smile

5
Průměr: 5 (8 hlasů)