Démonické lázně – Pramen 26 – Země vyhnanců

Nebe bylo žluté a plné šedivých mraků. Země černá jako sama nenávist a rostliny pokroucené do mnoha možných i nemožných tvarů. Houštinami se plazili slizcí tvorové s konzistencí pudingu. Požírali jiné a samy se stávali kořistí.
Země Yomi-no-kuni patřila vyhnancům z řad démonů i lidí. Z půdy neustále proudí mazma a mezi stromy se povaluje hustá mlha. Kdo pojedl jídla pocházející z této země, už nikdy se nemohl nevrátit na povrch. Místy vládne oheň, jinde led a na mnoha mílích se rozprostírají hluboké lesy a bažiny. Nikdo neví, co se v této zemi skrývá.
Kdo přežil, kdo zemřel, kdo se stal obětí? Každé tělo je nesmrtelné a hnije v objetí mazmy nebo žaludečních šťáv. Žádnou bolest nejde ukončit a na žádnou nenávist nelze zapomenout. Tam, kde byla tma nejhustší, tam, kde se mazma měnila v řeky, tam, kde mlha vysela na stromech jako listí, tam dlel za pečetí mocný bambusový démon.
Nikdy nespal. Nikdy nezapomněl. Nepočítal čas, ale věděl, že se už blíží. Jeho vězení sláblo s každou probuzenou krví, kterou zanechal v lidském dítěti. Jeho nové tělo se připravovalo na jeho oživení. Nedávno probudilo svoji sílu. Tu, se kterou dřív ničil šiky svých nepřátel.
Otevřel žluté oko a pohlédl skrz díru ve skále, která jej kryla před okolním světem. Šel k němu bílý démon, který se vynořil z mlhy jako stín. Měl mnoho rohů a očí a dlouhou oháňku.
„Proč sem přichází, můj synu z mlhy?“ zeptal se mocným hlasem.
„Chci zkusit, zda mohu rozlomit tvoji pečeť, první otče.“ Zahrabal kopytem.
„To není zapotřebí. Cítím, že brzy se rozpadne. Našel jsi posledního dědice, že?“
„Ano, našel jsem ho, ale není ještě připraven. Hlas k němu ještě nedosáhl.“
„Nevadí, mé osvobození bylo jen otázkou času. Probudí se, ať už bude chtít nebo ne. Dobře na něj dohlédni.“
„Ano, první otče.“ Poklonil se mu.
Démonovo obrovské oko se přivřelo.
„Chceš mě zradit?“
„Poč bych to dělal, první otče?“
„Každý syn touží překonat svého otce.“
„Přeji si být po tvém boku. Mé tělo je slabé. Je ostudné, že jsem tvým prvním synem.“ hluboce se uklonil.
„Hehe… Nezklam mě, můj první synu Bai Zeii.“

***

Bílý býčí démon procházel zemí yomi, jako by mu žádné nebezpečí nehrozilo. Kdokoliv jej uviděl, vyhýbal se mu. Mlha byla jeho domovem i cestou. Dokázal ji přivolat i z nejhlubší části země a obklopit se jí. Jediný démon, který dokázal vejít a odejít ze země vyhnanců.

***

Lord pozoroval masky, které jsem mu dal na stůl. Seděl jsem po jeho levém boku a naléval soju. Tohle bylo poprvé, co jsem mu je ukázal. Jejich duchové mi seděli na ramenou v podobách roztomilých mláďat.
„To je velmi zajímavé. Nikdy jsem netušil, že by masky v rokli měly mít takovou moc.“
Vyfoukl dým.
„Mám být jejich další mistr, ale nevím proč.“
„Zaslechl jsem kdysi jednu legendu o démonovi, který je vytvořil. Dal jim různou sílu a schopnosti. Moc v maskách po čase zformovala jejich duše a vytvořila nový druh duchů, dá-li se to tak říci.
Měly být pro jeho vyvolené potomky. Jako přímému potomku, ti byly dány dvě. Ostatní, pokud jsou, budou mít po jedné masce.“
„Takže mám vzdálené příbuzné?“
„Svým způsobem.“
„Zajímalo by mě, jestli se někdy potkáme.“
„To bych radši nedoporučoval, ne všichni jsou takové měkoty jako ty.“
Uculil se na mě. Uraženě jsem nadzvedl nos a vzal si je zpátky. Abych je měl pořád sebou, měl jsem je přidělané po bocích. Fungovaly tak jako zajímavá ozdoba. Zajímalo mě, jestli byl můj předek dobrý nebo zlý démon, ale tu myšlenku zahnal Sunbae a nový host.
„Ennerucus z rodu zombí by si rád přál hovořit s chlap… em, Koukim, lorde Yongu.“
„Nechť vstoupí,“ vyzval jej lord.
Nejvyšší velitel nemrtvé armády si před něj klekl. Nabídl jsem mu soju, ale zdvořile odmítl.
„Přišel jsem pouze předat dopis chlapci jménem Kouki od Zakladatele.“
Uklonil se. U náprsní kapsy vtáhl úzkou obálku. Zvědav jsem si ji prohlédl a otevřel ji. Hned první řádky mě překvapily.
„No… vlastně to vypadá, že je to tak trochu pro vás.“
Podal jsem mu ho zpátky. Zmateně si ho vzal. Dokonce i lord nadzvedl obočí.

„Chlapče,
vím, že je to náhlé, ale, prosím, postarej se chvilku o mého milovaného vnoučka. Je to palice dubová a tvrdohlavá a zima našeho světa mu nesvědčí. Doufám, že mu vaše prameny pomohou se zotavit.
Nakládejte s ním, jak uznáte za vhodné. Dobře si svůj výlet užij a ne že něco provedeš.
Pac a pusu, děda

PS. Jestli se doma ukážeš dřív, než pro tebe pošlu, zpopelním tě do urny, zahrabu a zapomenu, kde jsem tě nechal.“

Zavládlo mezi námi ticho a přísahal bych, že jsem zaslechl dramatické žabí zakuňkání.
„Tak vás tu vítáme,“ řekl lord, jako by o nic nešlo.
Ono o nic nešlo, jen ten dopis… byl trochu osobnější, než se předpokládalo. Vzal jsem ho tedy na okružní jízdu kolem lázní. Sám jsem si přitom připomněl jaký je jejich stav. Všude to už chtělo provést zákrok vůči prachu. Cestou jsem narazil na bakeneko, jak v puse nese mrtvou krysu.
Vzpomněl jsem si na naše první setkání. Kara s Geomi se činily v kuchyni. Měli k nám přijet trpaslíci z celého světa. Nějakých třicet strávníků a navíc milovníci dobrého piva. Takže jsme hned dostali za úkol ho obstarat.
„Někdo tu má balíček,“ oznámil ve dveřích Drákula a položil na stůl pytel rýže. Teď bude v kuchyni každá ruka dobrá.
„Futachi, pokoje jsou připravené,“ zavolal Sunbae a pár dokkaebiů mu přizvukovalo.
„Výborně, teď bych potřebovala… “

Její hlas se ztrácel v každodenním šumu. Tohle bylo poprvé, co tu byl takový shon. Většinou tu bylo jen pár hostů a někteří svoji návštěvu trávili spíše venku než v pokojích. Naše cesta do města proběhla v klidu. Přišlo mi, že jsem nebyl dole už pár měsíců. To muselo být těmi hektickými událostmi. Jsem však moc rád, že Zom je očištěn, ale dělal mi starost ten bílý démon.
Z jakého důvodu zaútočil? Proč byl u nás v lázních a jak vlastně vypadá? Ennerucus se nabídl, že mi s nákupem pomůže. Za sebou jsme vezli velikou káru na sudy piva. Před východem z lesa jsme si nasadili korálkové náramky a stali se součástí lidské společnosti.
Bylo poznat, že je trénovaný voják, neboť neustále prohlížel své okolí.
„Není třeba čekat nepřítele, tady ve městě nám nic nehrozí.“
„Nepřítel se objevuje vždy ve chvíli, kdy si připadáte v největším bezpečí,“ odvětil bělovlasý zombík.
To jsem mu nevyvracel. Těžko jsem si mohl představit život, kde neustále vyhledáváte náznaky nebezpečí. Nákup netrval dlouho a brzo jsme měli na káře plno sudů.

***

Yong nevrle četl noviny. Velmi ho znepokojovala zpráva o masakru v letním táboře. Démoni nikdy neustali v aktivitě, ale aby provedli něco tak zřejmého. Zamyšleně vyfoukl dým z dýmky. Časy se mění a něco zlého se určitě blíží.
Navíc dostal dopis od Kiliana. I mezi draky narůstá napětí a prý zaslechl něco o nebezpečí. Prý to řekla nějaká vědma nebo jasnovidka. I když … západním drakům můžete dát smrtelné nebezpečí před čumák a nepřijmou ho a pak se budou divit, že jsou mrtví. Zabedněná banda hlupáků.
Nemohl však říct, že mu to nedělalo starosti. A co hůř, pomyslel si. Chlapec v tom jistě hraje nějakou důležitou roli. Mám víc než dost důkazů o tom, odkud je jeho démonická krev. Měl jsem ho radši vyhnat z hory, ale na to už je pozdě, vyfoukl déle zadržovaný kouř. Ani soju mu již nechutnalo a co teprve saké. S hořkostí si uvědomoval, že mu chutná, jen když ho podávám já. Byl z toho podrážděný. Přinesl jsem mnoho změn … a jedna se mu obzvlášť nelíbila. Tedy spíše nevěděl, co s ní má dělat.

***

Pan Seok před spaním neustále pročítal DNA analýzu. Jeho podezření … nebo spíše zvědavost se ještě více prohloubila. Jen částečně lidské geny … a mnoho zamlžených avšak stále zřetelných vzpomínek vyplulo na povrch. Dokonce několik hodin na internetu hledal vše možné o démonech … a našel víc podob a obyvateli lázní, než by chtěl.
Nechal odeslat již první zprávu o hledání ohledně mé matky. Zatím to byly jen fakta, ale ukázal, že na tom pracuje … to mu zatím dá čas k dalšímu postupu. Mohutně si zívl. Vždyť už bylo po jedné v noci. Nejvyšší čas si dát pohov. V kasinu měl i vlastní pokoj … a vlastně tu trávil již většinu času a vyřizoval obchodní záležitosti.
Ulehl do postele v útulném, ale stroze zařízeném pokoji. Bylo tu jen to nejnutnější, nic co by ukazovalo osobní vkus nebo zájmy nájemníka. Snad jen pistole pod polštářem a na pár dalších místech mohla něco vypovídat. Zavřel oči a brzo usnul. Nevzpomínal si, kdy se mu naposledy zdál sen, ale viděl bílou cestu.
Vlnila se a pohybovala. Snažil se ji dohnat a uchopit, když však natáhl ruku, proklouzla mu mezi prsty. Náhle se na ní objevily červené oči a chňapla po něm. Uskočil, ale kousla ho do nohy. V témže okamžiku se probudil. Byl zpocený a sotva mohl hýbat nohama. S námahou se posadil a protáhl si je.
Spal sotva hodinu.
„To byl … ale divný sen. Bylo to tak živé…“
Promasíroval si lýtka. Prošel se po pokoji, aby se ujistil, že veškerá ztuhlost zmizela. Vyhlédl z okna ven přímo na horu. Co může tak Yong dělat?

***

Vysoko v oblacích stál velikánský palác. Odíval se do nočního hávu a v lampách se mihotal oheň. Stráže chodily kolem vysokých hradeb, které ohraničovaly jednotlivé pásy celého komplexu. Stavba stála na schodovitém kopci. Tvořilo ji sedm poschodí. Nejníže byly nízké domky v bílého kamene pro sluhy, zemědělce a zvířata.
V dalších patrech pak postupně žili rolníci, obchodníci, umělci, výše postavení úředníci, písaři a kněží a až na samotném vrcholku v nejvyšší budově sídlil samotný dračí král. Jen o patro níže trochu dále od hlavního ostrova plul ostrov s chrámem.
Třípatrová budova měla vlastně jen jedno patro, neboť vnitřek byl dutý a jen po okrajích se táhly cesty kolem půdorysu. Rohy střech se vzpínaly k nebi, jako zdvižené nosy pohrdající osazenstvem pod ním. Celému komplexu dominovala veliká socha propleteného draka s lehce rozevřeným chřtánem.
Před ní byl veliký zástup lidí … dračích lidí, modlící se u její paty. Byli tu jen výše postavení tak od pátého patra výše. Víc by se jich sem stejně nevešlo. Všichni seděli a tiše se modlili. Nejvznešeněji však působil jen jediný muž. Byl soše nejblíže a před sebou měl mnoho darů v podobě sošek, zlata, květinových věnců a košů až po kadidla.
Oblečen byl až skoro prostě, ale to bylo jen kvůli významu obřadu. Dlouhé černé vlasy měl rozdělené u hlavy na tři copy, které se kousek pod krkem spojovaly v jeden. Měl volnou košili bílé barvy se širokými a otevřenými rukávy. Kalhoty měl připevněnou světlou šerpou a balónové nohavice uchycené nad kotníky páskou. Boty měl špičaté a jednoduché.
Ostatní měli podobné oblečení, lišilo se jen emblémem na zádech, který určoval příslušnost k jednotlivým rodům rozdělených na patrech. Většinou ho tvořilo několik stejných obrázků v kruhu, počet pak určoval významnost. Nejvýše tedy stál rod se sedmi zatímco nejnižší měl tři. Zbytek čísel patřil větším rodinám řemeslníků, obchodníků nebo umělcům.
Mladíkova tvář neukazovala žádné emoce. Slyšel velmi dobře, jak občas někdo za ním škytl, nebo setřel slzu, avšak špičatý tvar uší s tím měl pramálo společného. Místnost se postupně vylidnila, počínaje nejnižšími zástupci až nakonec zůstal v místnosti jen on sám. Již nastal poslední den modliteb.
„Lorde Longu,“ oslovil ho nově příchozí.
Byl stejně vysoký jako on, ale měl divoké bílé vlasy s několika černými pruhy, tygří uši se štětinkami a róbu bez rukávů s emblémem tří tesáků. Kalhoty měl podobného stylu jako všichni ostatní, až na to, že nenosil boty a na místo nehtů měl ostré drápy. Za pasem se mu zaleskla krátká dýka v pouzdru. Zavlnil tygřím ocasem.
Muž jen zvedl hlavu, ale mlčel.
„Dokončil jsem přípravy pro jeho příjezd, lorde Longu,“ jeho oči byli žluté.
„Výborně,“ odpověděl konečně a zvedl se.
„Škoda že neuvidím jeho tvář, až se dozví o otcově náhlé smrti.“
„Prosím, dovolte mi vyjádřit nad touto smutnou událostí soustrast,“ uklonil se jeho sluha.
„Ano … je to opravdu … “ zvedl hlavu a pohlédl na draka.
Ještě před několika dny byl jeho otec živý a zdravý. Ta zpráva přišla opravdu náhle. A mnohem víc ho mátl rozhovor, který před tím krátce měli.

***

Otec si jej zavolal do vnitřní zahrady. Na každém kroku se setkával s exotickými rostlinami i ptáky. Všude hýřily barvy a jak předpokládal, našel svého otce sedět pod duhovou sakurou. Oděn byl v barevném plášti ozdobený motivem řek a stromů s volnými a dlouhými rukávy, který značil jeho post krále.
Jeho první syn na tom byl podobně, měl ho však svázaný páskem, který značil, že ještě nevládne. Přednost dával ptačím kresbám a nebi.
„Volal jste mně, otče?“ sedl si před něj do tureckého sedu.
„Ano,“ odvětil jen.
Chvilku mezi nimi bylo ticho, než znovu promluvil:
„Jak se cítíš?“
Otcova otázka jej trochu zaskočila.
„Velmi dobře, věřím, že jsem v plné síle, otče.“
„Chápu,“ zahleděl se na padající okvětní lístek unášený větrem.
„Trápí vás něco?“
„Nač ta formalita? Nejsme na dvoře.“
„To nemění nic na faktu, že jste králem nebeských draků.“
„Pravda, vždy jsi dbal na slušné vychování. Mohu na tebe být opravdu hrdý. … Ale co si o našem rodě myslíš?“
Byl si skoro jist, že ho otec zkouší. Proč by jinak klad takové zvláštní otázky.
„Náš rod je jeden z nejstarších ze všech dračích krevních linií. I západní draci k nám vzhlížejí s úctou. Ve vzduchu není lepších a mocnějších vládců než nás. Vaším bratrem je mořský král, ani jemu se žádný jiný vodní tvor nemůže rovnat.“
„Velmi hezky řečeno. Činí nás to silnými?“
„Přirozeně. Náš rod existuje již mnoho milénií, nic jej nemůže ohrozit.“
„Opravdu …“
Nabyl dojmu, že otce opravdu něco trápí.
„Spatřil jste ve svých snech snad náznak hrozby, drahý otče? Je-li tomu tak, okamžitě se vydám jej zničit.“
Krátce se zasmál a pohlédl mu do očí.
„Je pravda, že jsem měl znepokojivý sen. Ani teď nechápu, jeho přesný význam.“
„Mám zavolat věštkyni? Chápu, že je velmi … zvláštní osobou, ale její schopnosti mluví za vše.“
„Ano, ona … by mi mohla pomoci najít vlákna snu.“
„Okamžitě vydám rozkaz ji sem přivést.“
Mávl jen rukou.
„Moc dobře víme, že když bude chtít, přijde, jinak nikam nechodí.“
„Otče, snad neplánujete za ní jít sám?!“ rukama se zapřel do země.
„V takovém případě ji navštívím já! Jako nositel vaší staré krve a zástupce rodu nebeských draků ji oslovým vaším jménem!“
Král se tiše smál a urovnal si pramen černých vlasů. Dlouze si prohlížel svého syna. Byl jednou z hrdostí, které měl. Každý den jej těšil a z každého jeho úspěchu měl radost.
„Jsi zapálený do své role, tak jako vždy. I kdybychom ji jako dar nabídli celý náš palác, nikdy by jej nepřijala. Má zvláštní osobnost.“
„Spíše nezná své místo,“ procedil skrz zuby.
„Longu, pojď ke mně blíž,“ vyzval jej.
Uposlechl a sedl si vedle něj. Náhle jej k sobě jemně přitiskl.
„Otče … ?“
„Jsem na tebe pyšný, jak jen otec může být.“
„Ano, otče. Dosáhl jsem nejvyššího uznání ve všech disciplinách vyučovaných v naší … “
Přerušil jej pohlazením po vlasech.
„Ne, i když to jsou veliké zásluhy, nečiní mě opravdu šťastnými.“
„Učinil jsem snad něco ostudného?“ zhrozil se.
„Ale vůbec ne,“ přitiskl si ho blíže k hrudi.
„Jsem hrdý na tvé otevřené srdce.“
„Co tím myslíte?“
„Časem to jistě sám zjistíš, tak jako on … “
Lehce se od otce odstrčil.
„Prosím, nezmiňujte ho přede mnou,“ řekl chladně.
„Nenávidíš, svého mladšího bratra.“
„Nic takového, jen mě velmi zklamal.“
„Takže pořád … Budu doufat, že pravda jednou vyjde najevo.“
S těmi slovy svého syna propustil.

***

Ve své rozlehlé komnatě se převlékl do honosnějšího oděvu. Lišil se materiálem i bohatým dekorem. Absence pásku mu připomněla krutou pravdu. Vážně si přál … aby otec žil déle, ale teď se stal desátým vládcem svého rodu a před sebou má století vlády. Musí dohlížet na bouřky a větry a dle potřeby je rozmisťovat.
Jeho věrný pobočník ho následoval. Jako jediný tu nebyl drakem, ale tygrem. Doprovodil jej až do honosné síně k jeho novému trůnu. Podlahu vykládanou barevnými kameny lemovali účastníci dvora. Vykreslovala draka stoupajícího k jeho nebeskému chrámu, tak jako teď vystoupil po schodech k trůnu. I ten trochu připomínal draka, neboť opěradla byla zakončena drápy svírající koule.
Hlavní část pak zdobila zvednutá hlava s rozevřeným chřtánem. Po pravém boku mu stál jeho druh a po levém nejvyšší rádce. Ten si nijak druhého nevšímal, čímž dával najevo své pohrdání. Oblečen byl v rouchu, které bylo zdobeno od pasu dolů vlnami a kamením. Jako ostatní z rodu měl delší černé vlasy a žluté oči.
„Po nenadále smrti předchozího vladaře Xuu Shu Zhu se vlády nad nebeským královstvím ujímá první syn Xuu Shu Long.“
Dav kolem mu provolával slávu, utišil jej až pokynem ruky a pak promluvil:
„Drazí obyvatelé paláce. Jsem zarmoucen smrtí mého otce, avšak šťasten, že jste mě navzdory mému mladému věku a nezkušenosti přijali za svého vladaře. Přísahám na krev mých předků, že ochráním své království a nedovolím, aby se ho cokoliv dotklo.“
Šlechtici mu znovu provolávali slávu. Když utichli, přistoupil ke slovu opět rádce.
„V souladu s tradicemi, se bude u dračího oltáře nejvyšší kněží modlit za duši našeho zesnulého krále.“
„S tím nesouhlasím,“ promluvil.
„Vaše lordstvo, mohu znát důvod vaší námitky?“
„Samozřejmě, všichni zde ji uslyší,“ zvedl se z trůnu, aby působil dominantněji.
Upíralo se na něj několik stovek zraků.
„Jak jistě víte, můj otec neměl jen jednoho syna. Můj mladší bratr sice není čisté krve, ale stále je jeho potomkem. Věřím, že by si přál, aby se znovu vrátil do paláce. Nechť se on modlí u jeho hrobu a ukáže nám, že má v sobě velkolepou krev! Pak rozhodneme o tom, zda je hoden tu žít s námi a nebo bude lepší, aby zůstal navěky v exilu.“
Dav ztichl. Taková slova hned na začátku vlády? Něco takového bylo vysoce neobvyklé. Z masy si dovolil vystoupit jeden muž. Před Longem se hluboce uklonil.
„Tvá slova jsou moudrá. Též věřím, že si zaslouží druhou šanci se prokázat a ukázat nám, že jeho horká hlava zchladla.“
„Děkuji ti,“ odpověděl lord a on se vrátil do davu.
Nikdo jiný již nevystoupil.
„Vyšlete posli pro mého bratra!“ rozkázal.

***

Domů jsem se dovlekl, jako bych na ramenou nesl tuny kamení. Z nějakého důvodu mi přišlo, že něco chybí, ale netušil jsem co. Sudy jsem už přepočítal asi stokrát. Nic nechybělo, tak co … ?! Byl jsem z toho až skoro vzteklý. Vzpomínám si, že jsem se cestou stavil o oné řeky, kde jsem se málem utopil a pak mám okno.
První hosté byli již ubytování a ochutnávali japonská i korejská vína. Podle hlasů to vypadalo, že jim zachutnalo. Dva sudy jsme dovalili do kuchyně, kde kmitala Futachi, Geomi i Drákula dohromady. Vidět ho v zástěře bylo opravdu k pokukání, ale já musel jít zamést kolem pramenů. Pokud jsem nezapomněl otočit kalendář, blížil se začátek podzimu.
Sice to ještě nebylo tolik vidět, ale můj instinkt mi říkal, že tu bude co nevidět. Popadl jsem koště a vyrazil. Zkontroloval jsem i okraje cest, zda se tu neskrývá nějaký podezřelý démon, ale vyjma pár bakenezumi tu nic nebylo. Což mi připomíná, že zaostávám s démonopedií, asi vyloudím nějaké informace ze Sunbaeho.
Při práci jsem si tiše pohvizdoval a snažil si zvednout náladu. Lord mi krátce po návratu naznačil, že chce jít do svého soukromého domku a já ho mám doprovodit. Hodně jsem se těšil, protože není nov. Do toho zbývá ještě několik dní. Možná se zase vykoupeme v prameni.
Objal jsem koště a zahihňal se. Chovám se jak školačka, ale nemohl jsem si pomoci, k lordovi mě něco táhlo. Občas působil smutně, až odtažitě. Jaké jizvy asi nese? Zažili jsme toho už spoustu. Ani nevím, kde mám začít vyjmenovávat. Všechno ale bylo … moje chyba. Vždycky mě chránil a dokonce i lhal.
Není možné, abych mu to nějak nesplatil. Jenže spíš lítám od jednoho průšvihu k druhému a beru to přes hluboké louže. Povzdechl jsem si. Dnešní závěr noci musí být perfektní. Připravím nejlepší víno, udělám svačinu a zajistím dost tabáku.
Smetl jsem listí na hromádku a vynesl ho.

***

Lesem šel bílý démon. Kolem něj se vznášela mlha a celého ho zahalovala. Našlapoval tiše, ani větvička nepraskla a tráva nezašuměla. Mířil k malému domku hlouběji v lese. U něj byl osamělý horký pramen a jeden muž, kterého chtěl navštívit. Byl tam zatím sám. Kouřil z tenké kisery a seděl na zápraží. Náhle pozvedl hlavu. Bai Zei se zastavil.
Mával chundelatým ocasem sem a tam. Noc ztichla … až moc. Vzduch naplnilo napětí. Býčí démon vyrazil a střetli se.

***

Spěchal jsem za lordem Yongem, který vyrazil do domku dříve. V košíku jsem měl již vše přichystané. Pití, svačinku, náhradní tabák a šálky. Proběhl jsem křovím a dostal se na malý palouček před domkem. Poslední metry jsem doslova proletěl.
„Už jsem tady, lorde!“ zavolal jsem vesele.
Seděl uprostřed místnosti a v lehce zvednuté ruce držel kouřící kiseru. Položil jsem koš a vytahoval jeho obsah.
„Omlouvám se, že jsem vás nechal čeka-…!“ zarazil jsem se, neboť mě chytil pevně za zápěstí.
Otočil jsem se na něj a nestačil ani říct a, jak mě zaskočil polibkem. Povalil mě na zem. Praštil jsem se trochu do hlavy. Kolenem rozkřápl hrníček ochoko a povalil láhve vína. V hlavě jsem měl jednu velikou explozi myšlenek, že jsem je nedokázal ani identifikovat. Vím jen, že se mi roztočila hlava a pak… mě jaksi pohltila tma.