Přátelství nebo láska? 04

„Běž domů, chci si promluvit s Haruhim o samotě, za chvíli přijdu,“ oznámí Tomoti Riovi. Rio se ani nevyptává a prostě jde domů, to mu není vůbec podobné.
Proč chce se mnou Tomoti mluvit?
„Nesedneme si chvilku před vaše?“ Na odpověď Tomotimu kývnu hlavou.
„Doufám, že máš chvilku na mě,“ usměje se.
„Jo, nikam nespěchám,“ oplatím mu úsměv. Pomalu přijdeme k mému domu a usadíme se na schody. Tomoti po chvíli promluví: „Víš Haru, od toho pátku kdy byla akce u Ria jsi nějaký divný.“
Už je mi to jasné, Rio ho určitě k tomu navedl.
„To Rio-chan tě donutil, aby sis se mnou promluvil?“ Zeptám se nasupeně.
„Ano, Rio mě požádal abych si s tebou promluvil. To není jediný důvod proč s tebou mluvím, ale o tom až později.“ Opět po mně hodí úsměv.
Pokud se na mě usmívá i Tomoti, tak to se mnou asi musí být hodně zlé.
„Nediv se Riovi, že si o tebe dělá starosti. Už je to celý týden a ty jsi pořád takový,“ máchne směrem ke mně rukou a zamračí se.
„Jak to myslíš “takový“?“ Okopíruju přesně jeho gesto. Pořád nechápu, proč se mnou Tomoti vůbec mluví, nejradši bych šel domů.
„Haru nečerti se hned. Nemyslím to nijak zle. Prostě celý týden jsi jak v tranzu, sotva s Riem promluvíš. Jsi pořád mimo, ať jdeme do školy nebo na oběd, pořád mlčíš, ani nevnímáš co si s Riem povídáme. Rio mi řekl, že doma je to s tebou úplně to samý.“
Celý tento týden chodili oba na oběd za mnou, bylo to překvapení vidět i Tomotiho, nikdy s námi neobědval.
„Dneska jsme tě dokonce výtahli do kina, když je zítra konečně volno, ale nevypadal jsi, že by jsi se zrovna moc bavil. Víš vůbec o čem byl ten film?“ Pohlédl na mně s tázavým obličejem. Střílelo se tam, to je tak všechno co vím, takže dohromady nevím. Místo odpovědi zavrtím hlavou.
„Myslel jsem si to. Haru chtěl bych si s tebou o něčem promluvit, ale nezačni se hned rozčilovat.“
Je mi jasné o čem chce Tomoti mluvit.
„Nechci o tom mluvit,“ odpovím mu trucovitě.
„Vím, ne vždy jsem se k tobě choval slušně, ale prosímtě, aspoň mě vyslechni, nemusíš mi ani odpovídat,“ poprosí mě.
Odpovím kývnutím.
„Díky, tak tedy začneme,“ povzdechne si.
„Celý týden jsem Reie s tebou neviděl, s náma ve třídě taky nemluvil, doslova se nám vyhýbal jako bychom měli s Riem mor. Nemýlím se, když řeknu, že za důvod tvé melancholie může Rei, viď.“
„Pokud všechno víš, tak potom ztrácí smysl abychom spolu mluvili,“ odpovím naštavaně.
„Slíbil jsi, že mě alespoň vyslechneš.“
„Fajn, už mlčím,“ odseknu.
Nechci mluvit o Reiovi a už vůbec nechci mluvit s Tomotim.
„Nejspíš mi neřekneš co se v pátek stalo,“ ani nečeká na odpověď a pokračuje „proto ti řeknu jeden příběh. Budou v něm figurovat postavy, které mají náhodou stejné jména jako my, ale samozřejmě je to celé fikce. Potom třeba změníš názor a něco mi povíš, platí?“
„Fajn,“ odseknu. Nechci poslouchat jeho příběhy.
„Byl jednou jeden Tomoti, který byl zlý na pár lidí, nebylo to na všechny, jen na určitou skupinu. Do této skupiny patříš i ty Haru jak sis jistě všiml.“ To je mi ale novinka.
„Tu skupinu by nebylo od věci pojmenovat Rio,“ ironicky se zasměje sám sobě. Nechápavě na něho koukám.
„Pochop Haru, nejsem zlý, protože bych tě neměl rád, jen prostě na tebe žárlím.“
„Ty žárlíš na mě?“ Vyprsknu ze sebe překvapeně.
„No tak, neskač mi do mého příběhu,“ pokárá mě.
"Promiň, už mlčím."
„Ano, žárlím na tebe, žárlím na každou Riovu holku, žárlím na všechny, kdo jsou Riovi blíž než kdy budu já. Haru ty si tak naivní, že sis toho určitě nevšiml, ale lepšímu pozorovateli by to určitě došlo. Miluju Ria z celého srdce.“
Vykulím na Tomotiho oči.
„Bylo to lehčí říct na hlas, než jsem si myslel,“ usměje se.
„Ty, ty miluješ Rio-chana? Jako milence, myslíš?“ Vykoktám ze sebe.
Odpoví mi kývnutím. Tomoti miluje Ria? Nikdy jsem si toho nevšiml.
„Ikdyž Ria miluju, nikdy neseberu odvahu, abych mu to řekl, smířil jsem se s tím. Moc se bojím, že bych o něho přišel. Proto obdivuji Reie, že ti to řekl.“
„Jak to víš,“ překvapeně vyprsknu.
„Nevím, hádal jsem, ale sám jsi mi to teď potvrdil. Něco jsem jen tušil. Byl jsem s váma pouze jeden večer, ale všiml jsem si, že tě v jednom kuse Rei pozoroval a bavili jste se většinu času jen mezi sebou. Asi sis to sám neuvědomil, ale ani Riovi to neuniklo. Potom co jsi odešel za Reiem si Rio postěžoval, že mu tě ukradl.“
Rio byl ten večer později i schopný komunikovat?
„Ne, neuvědomil jsem si to,“ odpovím tiše. Rád si povídám s Reiem, když jsem s ním čas plyne tak rychle, chybí mi.
„Uvědomil jsem si, že ti něco řekl, když jsi se k Riovi už nevrátil. No a pak celý tento týden si úplně mimo, ještě k tomu Rei se vyhýbá nám třem. Není tak těžké si to dát dohromady,“ usměje se.
„Tak Haru a teď mi řekni tvůj příběh, samozřejmě taktéž fiktivní.“ Měl bych mu to říct? Tomoti byl ke mně upřimný, nejlepší co můžu udělat je oplatit stejnou mincí.
„No tak dobře. Reie jsem doběhl až u parku, vypadal strašně. Myslel jsem, že mu je zle, ale posléze mi došlo, že ho spíš něco trápí. Nechtěl mi první říct co, ale zatlačil jsem ho do kouta. Nakonec řekl, že mě má rád, ale ještě předtím mě políbil. Nečekal jsem to, proto jsem ho odstrčil, vypadal zničeně. Nechtěl jsem mu ublížit. Proto se mi celý týden vyhýbá, nechci ho ztratit, chybí mi, chybí mi tak strašně.“ Už v polovině jsem se rozbrečel. Celý týden mě to trápilo. Nejhorší bylo, že jsem si o tom neměl ským popovídat.
Tomoti mě objal. Přísál jsem k němu a plakal. Nevím jak jsem dlouho brečel, ale Tomoti mě po celou dobu nechal ve svém náručí.
„Děkuju,“ zašeptal jsem a uvolnil své sevření. Chvíli jsme jen tak seděli vedle sebe, nakonec Tomoti prolomil mlčení.
„Víš Haru, ani se nedivím Reiovi, že odešel tak nasupeně. Žárlivost je vážně strašná věc. Máte s Riem k sobě tak blízko. Vím, berete se navzájem jako bratři, ale nejste doopravdy. Jak jsem ti řekl i já na tebe žárlím. Nejsem na to hrdý,“ dodá sklesle.
„Ale já Ria beru vážně jako bráchu,“ začnu se obhajovat.
„Já vím Haru, ale Rei si může myslet něco jiného.“
„Aha,“ odpovím a opět nastane ticho.
„Tomoti, můžu se na něco zeptat, trošku osobního,“ zeptám se nesměle.
„Myslím, že dneska jsme se stali kámošama, takže se ptej na co chceš.“ Já a kamarád s Tomotim, dějou se to divný věci.
„No, to, nevadí ti, že Rio-chan je kluk,“ vykoktám ze sebe.
Tomoti si povzdechne, odpoví až po delší odmlce: „Nemiluju ho, proto že je kluk, miluju ho proto, že je Rio. Tím jsem ti moc neodpověděl co,“ zasměje se.
„Ne, asi ti rozumím. Kdy ses do Ria zamiloval?“
„Tak to vím přesně, bylo to tak před rokem. Ten večer jsem spal u Ria, nepamatuju si už proč, ale ztěžoval jsem si na rodiče, na to mi Rio řekl, že by byl šťastný mít takového tátu jako já. Nevěděl jsem co mu na to odpovědět, proto jsem mlčel. Až večer když ležel v posteli se rozpovídal o svojem tátovi. Během vyprávění se rozbrečel, v tu chvíli vypadal jako malý kluk, kterému prostě a jednoduše chybí táta. Vyskočil jsem ze země a objal ho. V ten moment jsem ho chtěl ochránit před celým světem. Tehdy mi došlo, že ho miluju.“
„Víš, Rio o tátovi nikdy nemluví. Musí tě mít hodně rád,“ dodám s úsměvem.
„Nemusíš mě utěšovat Haru, ale si hodný. Často mu říkám, že ho miluju, když spí. Občas ho i políbím, ale to jen když je opilý, protože spí jako špalek. Jsem směšný, já vím,“ zaboří obličej do dlaní. Tak moc Ria miluje? Po chvíli vzhlédne ke mně.
„Dobrá, dneska jsme se o mně napovídali až dost, teď mi ty pověz Haru. Miluješ Reie?“
„Já nevím. Mám ho rád, ale nevím jestli stejně jako on. Když mě políbil, bylo to příjemné, asi, já nevím,“ dodám zoufale.
„Možná, vím co by ti pomohlo. Můžu něco vyzkoušet?“
„Cokoliv,“ vyhrknu okamžitě.
Pomalu se ke mně začne přibližovat, když jsou naše rty na centimetr od sebe, tak si uvědomím co chce udělat. Okamžitě ho odstrčím.
„Co to děláš?“ zaječím na něj.
„A teď mi pověz. Taky jsi Reie hned odstrčil? Reagoval jsi na něho stejně jako na mě?“
„Aha. Reie jsem vlastně vůbec neodstrčil. Dokonce jsem ho líbal i na zpět,“ začervenám se.
„No Haru, vidím to tak, že by jsi měl začat být k sobě upřímný,“ vyplázne na mě jazyk „a hlavně přestat trápit Reie.“
„Jak to myslíš trápit Reie?“
„Přemýšlel jsi vůbec jak se musí teď cítit? Pravděpodobně si myslí, že ho nenávidíš.“
„Ale tak to vůbec není,“ vyhrknu ze sebe.
„Ty to víš a teď už to vím i já, ale ten, který by to měl vědět, to neví.“
Tak jsem o tom nepřemýšlel. Celý týden jsem myslel jenom na sebe, nechci aby se Rei trápil kvůli mně. Nenávidím, když se trápí.
„Nejsem si pořád na stoprocent jistý, ale asik ho mám rád stejně jako on mě,“ zašeptám.
„V pondělí ve škole za ním zajdu,“ oznámím Tomotimu a sám sobě, ještě vůbec nevím co mu řeknu, ale musím to udělat.
„Už pujdu za Riem, aby mu to nebylo podezřelé. My dva sami spolu, ještě by si mohl myslet, že jsme se pobili,“ uchechtne se.
„Tomoti, moc díky,“ vyhrknu rychle než odejde.
„Nemáš zač Haru a netrap už Reie.“

Celou sobotu jsem chodil od ničeho k ničemu. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na Reie, ale na to jsem si už zvykl.
Okolo čtvrté mi došla smska od Tomotiho:
Potřebuju si s tebou ještě promluvit. V půl sedmé v altánku. Tomoti

Tak proto teď sedím v altánku a čekám na něj. Má už deset minut zpoždění. Ale jsem rád, že napsal, nejspíš bych se doma zbláznil.
„Haru, co tady děláš?“ otočím se za hlasem, ale není to jen tak nějaký obyčejný hlas, je to Reiův hlas.
„Rei,“ vyhrknu radostně a překvapeně. Nemůžu se na něho vynadívat, tak strašně mi chyběl pohled na něj, jeho hlas, prostě celý Rei, je tady u mě, konečně.
„Haru není ti nic?“ zeptá se nechápavě. Tím mě vytrhne ze sněnía přestanu na něj tak usilovně zírat.
„Na co jsi se to ptal,“ promluvím konečně. Rei si mě nechápavě prohlíží, je mi to jedno, ať si myslí co chce, hlavně, že je se mnou.
„Ptal jsem se co tady děláš, měl jsem se sejít s Tomotim. Psal mi ať přijdu o půl sedmé. Rozmyslel jsem se až na poslední chvíli, že přijdu, proto mám 15 minut zpoždění.“
Aha, takže všechno zařídil Tomoti? Vůbec se za to, ale nezlobím, vlastně mu musím poděkovat.
„Jo, taky jsem byl domluvený s Tomotim,“ dodám nevině. Reovi to okamžitě docvaklo.
„To je blázen, až ho uvidím tak ho zabiju. Plete se do čeho nemá.“ Vypadá vážně naštvaně.
„Vadí ti být se mnou?“ zeptám se ho dotčeně. Nechci aby odešel. Dál si mě usilovně prohlíží, ale neodpoví.
„S Tomotim si to v pondělí vyřídím, už tě nebude otravovat. Bude lepší když pujdu.“ Nečeká ani na odpověď a odchází. Nechci, aby odešel jak ten večer. Tentokrát ho nenechám odejít.
„Rei, počkej prosím.“ Otočí se na mě.
„Nesedneš si na chvilku za mnou?“ zeptám se nevině. Jde poznat, že váhá.
Dodám: „Prosíííím!“
To ho díky bohu přesvědčilo. Sedl si za mnou na lavičku, ale co nejdál ode mě.
„Hmm, Haru, tak o čem by jsi rád mluvil?“
„Rád bych mluvil o nás,“ usměju se. Proč se Rei tváří neustále tak vážně, chci vidět jeho úsměv.
„Rei...,“ zaseknu se u prvního slova. Sakra, nevím odkud začít, nepřipravil jsem si co řeknu, počítal jsem, že Reie potkám až v pondělí.
„Nemusíš mi nic říkat Haru. Vím, že mě bereš jako kamaráda. Je mi líto, že jsem tě vystrašil posledně. Ale nemůžu se s tebou bavit, jsou to pro mě muka být vedle tebe a vědět...“
„Tak dost, přestaň rozhodovat za mě. Mohl by sis mě alespoň vyselechnout!!!“ zaječím na něj.
Rei vypadá trochu nasupeně, ale mlčí a to byl účel. Jestli to mám udělat, tak teď nebo nikdy.
Pomalu si stoupnu a postavím se přímo naproti Reie, dělí nás pouze pár centimetrů.
Celou dobu mě pozoruje a já mu pohled oplácím, tak dlouho jsem neviděl jeho tvář zblíska.
Vztáhu ruku k jeho obličeji a lehce ho pohladím po tváři, při mém doteku celý zkameněl a zavřel oči. Pomalu jsem vjel rukou do jeho úžasných vlasů a nechal jsem si je projít skrz mé prsty.
„Haru co to děláš,“ vzdychne Rei.
„Rei, mám tě taky rád, stejně jako ty mě,“ pošeptám sotva slyšitelně.
Ve vteřině si mě přitáhne k sobě a zaboří svůj obličej do mého bříška, pažemi mě objímá jako by mě nechtěl nikdy pustit.
„Ach Haru... myslel jsem si, že mě nenávidíš. Řekni mi prosím, že to není sen,“ svoje objetí ještě zintenzivní. Jsem obrovský hlupák, nechal jsem Reie trápit zbytečně.
„Rei, podívej se na mě,“ uvolní trochu objetí a vzhlédne k mému obličeji.
„Mám tě taky rád. Mohl by jsi mně dát ze začátku trochu času, než si na všechno zvyknu,“ zaprosím.
Sklopím hlavu k zemi, nechci se Reiovi dívat do tváře, když vyslovím co mám v úmyslu.
„Když jsi mě políbil, tak jsem se odtáhl překvapením, nebylo to kvůli tomu, že by se mi to nelíbilo, právě naopak,“ když to dořeknu jsem červený jak rajče.
Rei už nepotřebuje dál povzbuzovat, stoupne si naproti mně. Okamžik se do mě vpíjí pohledem, poté pomalu vztáhne ruku a dotkne se mé tváře. Všechny pohyby dělá tak pomalu abych mohl utéct, kdybych chtěl. Ovšem já už nemám v úmyslu utíkat.
„Haru, můžu tě políbit,“ zeptá se šeptem. Kývnu na souhlas.
První mě políbí na čelo, potom pokračuje přes oči, nos až se dostane k rtům. Zlehka mě políbí na rty, ale hned se odtáhne. Nejspíš čekal, že ho opět odstrčím, místo toho jsem ho nesměle chytl za ruku. Konečně mě obdařil svým úsměvem, tak dlouho jsem ho neviděl smát.
„Och Haru, můj Haru,“ s těmito slovy mě jednou rukou chytl kolem pasu a druhou mi vjel do vlasů, přitáhl si mě těsně k sobě a vášnivě mě políbil, naše rty se od sebe nechtěli oddělit.
Objal mě a zašeptal: „Jsem tak štastný Haru. Strašně moc tě miluju.“
V tu chvíli jsem myslel, že umřu štěstím zase já, přitiskl jsem se k němu ještě víc.

Potom jsem si sedl na kraj lavičky a on se natáhl na ni, svou hlavu opřel o můj klín.
„Chyběl jsi mi Haru, strašně moc,“ s vydechnutím posledního slova zavře oči. Jednou rukou jsem mu vklouzl do jeho a druhou příjížděl po celém jeho obličeji. Prozkoumával jsem každý milimetr, aby mi nic neuniklo.
„Rei, proč pokaždé zavířáš oči,“ zeptám se ho.
Na jeho tváři se vyloudí úsměv, ale oči neotevře: „Všemi svými smysly se soustředím jen na tvůj dotek, nepotřebuju k tomu oči.“ Stiskne mi trochu silněji ruku.
„Haru, co tě přimělo změnit názor? Myslím na mě.“
„Nic mě nepřimělo změnit názor, měl jsem tě vždycky rád. Jen mi trvalo trochu déle než jsem si to uvědomil. Včera jsem, ale mluvil s Tomotim, dalo by se říct, že mě trochu popostrčil.“
„Aha. Řekl ti, že miluje Ria?“
„Jak to víš?“ vyprsknu překvapeně.
„Všiml jsem si toho už dřív. No od té doby co jsem začal pozorovat tebe, tak jsem si začal všímat i Tomotiho reakcí na ostatní lidi. Byl vždycky nepříjemný pouze na nejbližší k Riovi. Došlo mi, že ho má rád. Než jsme šli ten večer k Riovi, tak jsem s ním ve škole mluvil. Řekl jsem mu, že vím o jeho citech k Riovi, ani se nesnažil zapírat. Jen mě prosil, abych mu to neříkal. Pověděl jsem mu, že tě mám rád. Vlastně jsem přišel za ním pro radu.“
„Pro radu?“
„Nevěděl jsem jestli ti to mám říct nebo ne,“ odpoví smutně. Naštěstí tuto epizodu už máme za sebou, sehnu se a dám mu pusu na čelo, rád bych i na rty, ale na to se ještě moc stydím.
„Děkuji,“ pošeptá Rei.
„Za co?“
„Za to, že si se mnou předci.“
„Přestaň, je to trapné,“ ještě že mě nevidí, určitě jsem opět celý červený, „a co ti řekl Tomoti?“
„Řekl, že jsi trochu pomalejší, samotnému ti to určitě nedojde. Takže buď mám jednat nebo to nechat být.“
„To je sprosťák, že trošku pomalejší!!!! Ale i tak, nemůžu se na něj zlobit. Nevěřil bych tomu, ale začal jsem ho mít rád,“ usměju se sám pro sebe.
„Taky musím v pondělí Tomotimu poděkovat. Ještě, že jsem dneska přišel. Nevadí ti to, že Tomoti má rád Ria?“
„Proč by mi to měla vadit jako?“ Osočím se na něj.
„Já, jen, no to je jedno,“ vykoktá ze sebe.
„Rei otevři oči,“ poslechne mě „nebudu to víckrát opakovat, tak poslouchej. Rio-chan je jako můj brácha, tebe mám rád jinak,“ kolikrát mě dneska donutí říkat takové věci.
„Promiň Haru, rozumím. Ale žárlit na něj možná ještě trošku budu,“ vyplázne jazyk.
„A teď mi dej pusu.“
„Cože?“
„No, abys mě ujistil, že mě miluješ,“ usměje se.
„Chováš se jako malé dítě a nemáš mít zavřené oči náhodou,“ vyhubuju mu. Na můj povel oči opět zavře. Je to o moc jednodušší s ním mluvit, když mě nesleduje.
„A ne, nevadí mi to, jen mi je Tomotiho líto, má Rio-chana strašně rád. Hlupák Rio-chan, chtěl bych, aby se dali dohromady. Proč se tak křeníš Rei?“ zeptám se nasupeně.
„Říkáš hlupák Rio a kdybych se ti nevyznal, tak by jsi si to nikdy neuvědomil. Jsi stejný jako on,“ vyplázne jazky.
Asi má pravdu, ale o tom pomlčím.
„Největší problém je, že Tomoti Rio-chanovi nic neřekne,“ dodám sklesle.
„Hmm, to máš pravdu.“
„Tak jim trošku pomůžu,“ usměju se.
„A jak?“
„To je tajné,“ odpovím.
„Nemyslím, že by jsi se do toho měl plést Haru.“
„Kdyby se nám do toho nepletl Tomoti, tak teď stále nejsme spolu,“ oponuju mu. Musím s tím něco udělat, ale co?
„Rei, můžu tě o něco požádat?“ zeptám se nesměle.
„Jistě."
„Zajdeš se mnou zítra prosim tě k Rio-chanovi, chtěl bych mu to říct,“ oznámím mu. Na chvíli zavládne hrobové ticho.
Nakonec Rei odpoví: „Samozřejmě, že pujdu. Nejlepší bude, když řekneme Tomotimu, ať jde s námi. Rio na něj vždycky hodně dá.“
„Máš pravdu. Doufám, že to přijme, nedokážu si představit co bych dělal bez Rio-chana,“ dodám sklesle.

V devět přišel čas jít domů, ale vůbec se mi nechtělo. Nespočetněkrát jsme si dali polibek na rozloučenou, ale pořád to nebralo konce.
„Rei, už musím jít, máma mě zabije,“ dodám naštvaně. Taky bych s ním nejradši zůstal, ale nemůžu.
„Nepustím tě, konečně tě mám ve svém náručí,“ ještě víc si mě k sobě přitiskne. Užívám si jeho dotek a vůni.
„Rei slíbíš mi něco?“ zeptám se pološeptem. Trochu se odtáhne, aby mi viděl do obličeje.
„Co?“ zeptá se podezřele.
„Slib mi, že se mi už nikdy nebudeš vyhýbat.“ Místo odpovědi mě znovu políbí.
„Slibuju,“ pošeptá mi do ucha a pustí mě ze svého sevření.
„Měl by jsi už jít nebo si rodiče budou dělat starosti,“ oznámí mi.
Naposled mě letmo políbí a jdeme domů.

Večer v posteli přemýšlím jak dát Ria a Tomotiho dohoromady, ještě jsem, ale na nic nepřišel. Snad mě něco napadne později. Nespočetněkrát si přečtu smsku, která mi přišla od Reie chvilu po příchodu domů. Napsal: Miluju tě. Je zajímavé kolik radosti dokážou dát dvě slova. Jednou mu je určtě taky řeknu, velmi brzy.