Sparkless - Kapitola 33.

Už nemohl dál lhát.
Musel se konečně rozhodnout.
Říct lež a zatajit pravdu… je jedna a táž věc.
Nanami to věděl a nepokoušel sám sebe ospravedlňovat.
Věděl, že brzy bude muset s pravdou ven.
S celou a neokleštěnou pravdou.
A děsil se toho…

O dva týdny později se Homura s Nanamim vraceli z města. Už se pomalu stmívalo a po zemi se převalovaly obláčky lezavé mlhy. Sylvester kolem nich běhal v kruzích, aby se zahřál a v jednom kuse kýchal. Nanami se choulil do kožešinového lemu své bundy a popotahoval.
Byl to těžký den. Ve škole po nich v jednom kuse vyžadovali nemožné výkony a tak i Nanami, který doteď v klidu proplouval musel přidat a otevřít učebnice.
„Nesnáším pondělí,“ zamumlal Homura.
Nanami se s ním nehádal. Byla mu zima a už měl hlad. Navíc se blížily zkoušky a on si najednou nebyl jistý, jestli je zvládne.
Když se blížili k domovu, Nanami se najednou zarazil.
„Nanami?“
Nanami zaraženě hleděl na auto, které stálo před domem. Jeho výraz se pomalu měnil z překvapeného na vyděšený. Sylvester se u něj zastavil a zakňučel. Nanami si ho nevšímal, ani když do zubů uchopil lem jeho kalhot a zatahal za něj, aby na sebe upozornil.
„To ne…“ zamumlal Nanami a vyrazil k domu. Homura si se Sylvestrem vyměnil nechápavý pohled, ale vyšli za ním. Nanami obešel auto a zastavil před brankou.
„Co se děje?“ zeptal se Homura, ale Nanami jen zavrtěl hlavou. Otevřel vrátka a Sylvester okamžitě vběhl na zahradu a po hlavě skočil do boudy, kterou mu Homura s Nanamim postavili. Tam se zavrtal do staré deky a naposledy nastydle štěkl, jako by jim chtěl dát najevo, že ho ven dostanou leda po jeho smrti nohama napřed.
Homura přešel ke dveřím a odemkl. Nanami se mu držel za zády.

První věc, která Homuru zarazila byly boty. Jedny přebývaly. U prahu stály pečlivě srovnané námořnicky modré lodičky na podpatku. Homura se rychle zul a přešel do kuchyně. U stolu seděla žena a o něčem diskutovala s jeho rodiči.
On ji znal. A Nanami podle všeho taky, podle toho, jak se mu bázlivě tiskl k loktu.
Žena se otočila ke dveřím a upřela na ně šedé oči. Na tváři měla výraz tak kamenný, že i Ritsuka by stáhla ocas mezi nohy a kajícně se začala omlouvat, i kdyby neměla za co.
Nanami naprázdno polkl.
„Ahoj, mami,“ zamumlal, oči upřené k podlaze.
„Zdravím, Shirogane,“ řekla ledově i ona a Homura se otřásl. Nebylo možné, aby tímhle tónem mluvila matka se synem.
„Nemyslíš, že bys mi měl něco vysvětlit?“ zeptala se žena a odhrnula si dlouhé tmavě hnědé vlasy z očí. Homura cítil spalující pohledy vlastních rodičů. Tohle si odnesou oba dva, ale měl pocit, že Nanami na tom bude přeci jen o poznání hůř.
„Mami, já…“ začal Nanami, ale hlas se mu zlomil a nebyl schopen pokračovat.
„Poslouchám.“
Homura se ochranitelsky postavil před Nanamiho. „Haruna-san, on vám to chtěl říct,“ řekl, i když věděl, že lže, jako když tiskne. Nanami to neměl v úmyslu a při pohledu na jeho matku se mu Homura ani moc nedivil. Vypadala přesně jako na těch fotkách. Chladná. Nepřístupná. Arogantní. Nanami po ní nezdědil nic. Homura zoufale hledal jediný společný rys, který by naznačoval, že ti dva jsou příbuzní.
Hledal marně.
„Vážně? A proč mi to tedy neřekl… ehm…“
„Seiji. Homura Seiji.“
„Proč mi to neřekl, Homuro-san?“
Nanami jen zoufale hledal správná slova. Nemohl tomu uvěřit. Tohle byl konec. Naprostý konec. Po tomhle už nebudou moct pokračovat jako dřív.
„Dozvěděla jsem se, že jsi svůj byt opustil už před několika měsíci, Shirogane!“
„Já neodešel dobrovolně! Vyhodili mě odtamtud!!“ vyhrkl Nanami a udělal několik kroků dopředu.
„Proč jsi nedal vědět mně nebo svému otci?
Nanami se zarazil. „Já… já nevím…“
Nanamiho matka si napůl povzdechla, napůl odfrkla. „Místo toho jsi se rozhodl, že budeš obtěžovat tady Homurovi?“
Nanami sebou poplašeně šklubl. Homura si toho všiml. Jemně se dotkl Nanamiho zad, což jeho rodiče ani Nanamiho matka nemohla vidět. „Tak to není! Já sám jsem to Shiroganemu nabídl!“
Homurovi rodiče se po sobě překvapeně podívali, ale nakonec pokrčili rameny.
„Je jedno, jak to bylo,“ pokrčila rameny Nanmiho matka a probodla svého syna pohledem. Ten uhnul očima. „Shirogane už vás nebude obtěžovat!“
Nanami prudce zvedl hlavu. „Cože?“
„Vrátíš se se mnou do Okinawy.“

Seděli nad schodištěm na chodbě ponořené do tmy. Z přízemí k nim doléhaly hlasy. Homurovi rodiče se pokoušeli Nanamiho matku přesvědčit, že Nanami je neobtěžuje a že jim nevadí, když zůstane. Ona si však stála na svém. Nanami měl pravdu. Byla příliš pyšná, aby to nechala jen tak.
Nanami seděl v tureckém sedu a rukama svíral dřevěné příčky zábradlí až mu bělely klouby. Třásl se. Jeho matka mu srovnala z života udělala trosky. Jedinou větou.
Okinawa. Několik stovek kilometrů od Tamayori. Nebylo to ani na stejném ostrově.
Odjede a šance, že se se Seijim ještě kdy uvidí bude téměř nulová.
Cítil jak mu po tváři stékají slzy. Slzy zoufalství. Byl rád, že je v chodbě tma a Homura to nemůže vidět. Jen dál tiše shlíželi do přízemí.
Homura se zničehonic natáhl a sevřel Nanamiho ruku, kterou drtil příčku zábradlí. V přítmí si vyměnili jediný vše říkající pohled.
A přesně v tu chvíli, v ten okamžik, kdy Homura viděl v neexistujícím světle Nanamiho zdrcenou tvář mu to najednou všechno došlo. Úplně všechno. Kuroyamou počínaje, nedokončenými větami a těmi významnými pohledy konče.
Odvrátil od něj oči a zhluboka se nadechl.
Jeho ruku však stále nepouštěl. Nanami se nepokoušel se z jeho sevření osvobodit. Homura cítil jak ledovou kůži Nanami má.
„Bude to v pořádku,“ řekl tiše a v hlase mu zazníval neporušitelný slib. Nanami se volnou rukou otřel slzy z tváře a přikývl, i když měl pocit, že Homura sám tomu moc nevěří. Ale nezbývalo mu nic jiného, než se k té plané naději upínat.

„Jak dlouho jsi to věděla?“
„C-co myslíš, Seiji?“
Ritsuka byla zděšená. Upřímně a asi poprvé v životě upřímně zděšená. A to z vlastního bratra. Homura vrazil do jejich pokoje a bez jediného slova přešel ke stolu u něhož Ritsuka seděla. Popadl opěradlo její otáčivé židle a prudce jím otočil tak, aby k němu jeho sestra seděla čelem. To celé se odehrálo během dvou tří vteřin. Ritsuka se sesula na židli a čekala.
Kyouko se jen překvapeně napřímila na posteli na níž se doteď učila.
„Ptám se, jak dlouho už jsi to věděla a nic jsi mi neřekla i přes to, že jsem se ti se vším svěřil!!“ Z Homurova hlasu čpěl vztek.
Ritsuka nechápala. Ale pohled na rozzuřeného bratra ji vyděsil. Věděla, že se takhle dřív choval, ale na ní a na Kyouko byl vždycky hodný. Téměř nikdy na ně nezvedl hlas, pokud to nebylo v žertu. Ale tentokrát Homura skutečně soptil.
„Já…“ zamumlala Ritsuka a pokoušela se přijít na to, co se vlastně děje. Nervózně si zasunula pramen vlasů za ucho. „Já…“
„Ritsuko, radil bych ti, abys byla upřímná!“
„Ale co po mně vlastně chceš, Seiji?!“ Ritsuka téměř litovala, že se zeptala. Homura na jednu chvíli vypadal, že jí vážně uhodí, ale nakonec se zhluboka nadechl a oběma rukama se opřel o područky Ritsučina křesla. Tváře obou sourozenců dělilo jen několik málo centimetrů.
Homura upřel oči do očí s téměř identickou barvou své sestry.
„Jak dlouho víš, že Nanami se do mě zamiloval?“
Homura si pořád nebyl jistý a až Ritsučina reakce mu potvrdila, že se nepletl. Ritsuka se nejdřív málem udusila, jak se pokoušela vyjeknout a zalapat po dechu v jednom okamžiku, pak chvíli naprázdno formulovala začátek hned několika vět, ale nakonec skončila u odvrácení očí a pokrčení rameny.
Homura se téměř zhroutil úlevou. Takže se nepletl. Nezbláznil se. teda… zbláznil se, ale aspoň do člověka, který je to schopný opětovat.
„Jak dlouho?“ zeptal se roztřeseně a všechen vztek ho rázem přešel.
„Dva měsíce,“ zamumlala Ritsuka a sklopila oči ke svým dlaním, jako kdyby na nich viděla nějakou pro ostatní lidi neviditelnou špínu. Najednou jí přešel všechen sarkasmus a apatie.
„Přesněji by to nešlo?“
Ritsuka zabloudila pohledem ke Kyouko, která neznatelně přikývla. „Od té doby, co mu začala ta chřipka. Prý si to uvědomil předešlou noc.“
Homura couvl a posadil se na Ritsučinu postel. Vzal do rukou plyšovou lišku a zamyšleně jí zavazoval a rozvazoval uzlík na jednom z fousků.
„Takže…“ začal nejistě, když si uvědomil, co to znamená. „Takže dřív než já…“
„O víc jak měsíc..“ přikývla Ritsuka a pomalu vstala z židle a posadila se vedle svého bratra na postel. „Neměl ses to dozvědět. Vím, že bych ti to neměla říkat, ale byl rozhodnutý se smířit s odmítnutím. Nechtěl tě do něčeho tlačit.“
„Řekl by mi to?“ zeptal se Homura s naději v hlase.
Ritsuka pokrčila rameny. „Sám víš, že kdyby ti to řekl a tys ho odmítl, sbalil by se a odešel. Nemohli byste po tom zůstat pod jednou střechou. Kdyby se rozhodl ti o tom říct, automaticky by dával všanc vaše přátelství… no a… zřejmě byl rozhodnutý si přivodit trauma jen aby mohl být s tebou…“
Homura složil hlavu do dlaní a zoufale se zasmál. „To je idiot…“
Najednou zvedl hlavu. „Oba jsem idioti. Tak jsi to myslela tehdy na těch schodech!“ Pohlédl na Kyouko, která se nervózně podrbala ve vlasech. To „Vy jste ale pitomci!“ jí jen uklouzlo, protože byla tak rozhozená z Ritsučina vyprávění. Nemyslela to vážně… i když…
„No ale teď už je to jedno.“ Zvedl se z postele a prumnul si kořen nosu. „Za tři dny stejně odjíždí a já s tím nic nenadělám!“
Ritsuka prudce zvedla hlavu. „Cože?! Jak odjíždí?! Kam?!!“
„Včera tu byla jeho máma. Vrací se s ní do Okinawy. Nemohla přijmout fakt, že žije u nás.“ Homura se ani nepokoušel zakrývat zoufalství, které mu čišelo z hlasu.
„Seiji, ale to…“
„Co? Je to hrozné? Necitelné? Ano, to je, ale já s tím nic nenadělám!“
„Musíš mu to alespoň říct!“
„A co nám to pomůže? Ano, budeme mít dva dny a pak roky deprese, protože se uvidíme leda tak přes webkameru! Když mu to řeknu, nepůjde nám se přes to přenést!“
Ritsuka rozvztekleně udeřila do matrace. „Stavíš se k tomu jako zbabělec a d***l k tomu! Jak to můžeš vědět?! To se radši budeš užírat?! Řekni mu to! Není od tebe fér mlčet, i když víš, co k tobě cítí, Seiji!!“
Kyouko už ani nepřekvapovalo, jak rychle její sourozenci mění nálady. Bylo to jako stále se divit, že na moři je stále se opakující příliv a odliv. Děkovala bohu, že puberta jí zatím těchto emocionálních výbuchů milostivě ušetřila i když tušila, že ne na dlouho.
„Ritsuko!“ okřikl ji Homura, který už stál ve dveřích. „Nechápeš, jak mi je!“
„To možná nechápu, ale stejně víš, že mám pravdu!“
Homura neodpověděl, vyšel z místnosti a bouchl za sebou dveřmi.
„Debile!“ zalečela za ním ještě Ritsuka a mrštila proti zavřeným dveřím polštářem. Narazil do nich a neškodně se svezl na zem. Ritsuka vypadala, že se brzo rozpláče.
„Proč se musel celý život chovat rozumně a až teď se chová jako tvrdohlavý spratek?“ zeptala se. Kyouko pokrčila rameny i když věděla, že otázka nepatřila jí, ale byla vržena jen tak do éteru.
Ritsuka byla zoufalá a naštvaná zároveň. A pak se k těm pocitům najednou přidal šok, protože další věc, která se jí prohnala hlavou byla: Potřebuju Hibikiho.

Homura vrazil do pokoje a zlostně zabouchl dveře i tam. Tři dny. Přesně tolik času měl. Tři dny. Sedmdesát dva hodin.
Nanamiho matka souhlasila, že může počkat do pátku. Shirogane bude mít čas uzavřít všechny své zálěžitosti, tvrdila. Netušila, ale, že je tu záležitost, na kterou tři dny nestačí. Dokonce dvě zálěžitosti.
Homura se natáhl na postel a unaveně zavřel oči.
Takže to byla pravda. Nanami ho miloval ještě dřív, než on ho začal brát jako skutečného přítele. Najednou si uvědomil, jak těžké to pro Nanamiho muselo být a že on sám mu to neulehčoval.
„Představ si, jak ses cítil ty, když jsi na to přišel a teď si to ještě párkrát vynásob,“ zamumlal Homura a natáhl se do nočního stolku po knížce, kterou měl zrovna rozečtenou. Byl to jeho vánoční dárek od Sayuri. Začal jí číst teprve nedávno a to jen proto, že byl strašně zvědavý, jak taková knížka vlastně vypadá. Četla se překvapivě snadno a bylo v ní tak málo yaoi, že se u ní ani nečervenal. Trochu se styděl, že musí používat Ritsučin starý trik s falešným přebalem, ale zase nemohl po domácnosti pochodovat s knížkou od shounen-ai autorky. I když v jejich rodině by se tomu už asi nikdo nedivil.
Homura zamyšleně klouzal očima po řádcích textu a přemýšlel nad tím, co mu řekla jeho mladší sestra. Věděl, že má pravdu, to ona měla většinou, ale nechtěl to připustit. Fakt, že zjistil pravdu mu nic neulehčilo. Jen mu to přidělalo několik vrásek na čele navíc.
Uvědomoval si, jak necitelný občas k Nanamimu byl a jak se on musel přemáhat, aby udržel jazyk za zuby a nezničil jim to přátelství.
„No to snad ne!“ zasténal Homura, když mu došlo, jaký skutečný rozměr měl ten polibek na střeše. Pro Nanamiho to musel být emocionální zabiják. Nejdřív žárlí na Meiko (což si Homura lehce domyslel) a pak se na něj Homura bez slova vysvětlení vrhne.
„My jsme na sebe vážně měli štěstí. Dva největší debilové v galaxii!“ ušklíbl se Homura a zabořil hlavu do polštáře. O okamžik později do pokoje vešel Nanami a on se musel tvářit jakoby nic.

Přesně o dvacet šest minut Hibiki trumfnul všechny cirkusové krotitele tygrů, když se mu podařilo utěšit Ritsuku bez použití biče a jiného násilí.
Přesně o dva dny a pět hodin později dostal Homura první ránu, kterou si bude pamatovat až do smrti.