Sparkless - Kapitola 38.

Byl ochoten mu to i dát…
…kdyby se v tom okamžiku nerozletěly dveře dokořán.
Homura překvapeně vzhlédl.
Nanami se stejně překvapeně zvedl na loktech a hluboce zaklonil hlavu, aby viděl.
Ritsuka se zmohla jen na šokované vyjeknutí.

„Ach můj bože!“ vyjekla a prudce si zakryla oči dlaněmi s pevně semklými prsty. Homura si s Nanamim vyměnil překvapený pohled. Naštěstí pro Ritsuku se ještě moc daleko nedostali, takže jediné, co Ritsuka mohla vidět byla nahá hruď jejího staršího bratra.
„O-omlouvám se! Já-já… proboha, vy vážně neztrácíte čas!“ zněla vážně překvapeně. Opatrně roztáhla prsty a vykoukla v mezeře mezi nimi, jestli je bezpečné se dívat. Nakonec uznala, že je, ale ruce pro jistotu dolů nespustila.
„Myslíš, že ho máme tolik, abychom ho mohli ztrácet?“ zeptal se rozladěně Homura. Nanamiho zarazilo, jak klidně mluví. Vůbec ne jako někdo, koho přistihla jeho mladší sestra polonahého v posteli s klukem. „A co tu vlastně děláš?! Nemělas oblbovat policajty?“
Ritsuka chtěla arogantně pohodit hlavou a odpovědět něco hodně drzého, ale pohled na vlastního staršího bratra, který měl pořád ještě na tváři šmouhy od krve, jak se jen v úzkých černých džínech sklání nad svým nejlepším kamarádem, kterému držel zápěstí, aby se mu moc neškubal… to by schladilo žáhu i silnějším povahám.
Ritsuka polkla a přešlápla z nohy na nohu. „S Hibikim jdem zítra na stanici vypovídat. Prý, že teď to nemá cenu. Takže mě hodili domů…“ zamumlala.
„Ahá,“ zahučeli Homura a Nanami svorně.
Ritsuka najednou vyděšeně vzhlédla.
„Proboha, já jsem kazišuk!“
„COŽE?!“ Nanami se posadil tak prudce, div nedal Homurovi čelem do brady. Otočil se na Ritsuku a povytáhl si košili, která mu sjížděla z ramen. „Cože jsi?“
„Ne! Já nemůžu… jdu pryč! Doženu Hibikiho a vrátím se za hod-, za dv… ale co, kašlu na to! Vrátím se ráno!“ Rudá jako ředkvička se otočila na podpatku, práskla za sebou dveřmi a bylo slyšet, jak překotně sbíhá ze schodů. Homura podle lomozu hádal, že zakopla a spadla na zadek, ale nehodlal to zjišťovat.
„Hé…“ Nanami vypadal dost překvapeně. „Zdálo se mi to, nebo sem právě vpadla Ritsuka a…“ zamumlal a podrbal se ve vlasech.
„Myslím, že to se ti nezdálo…“ řekl pomalu Homura. Nanami se k němu otočil s vytřeštěnýma očima.
„Tím mi chceš naznačit, že nás právě načapala tvoje yaoistická sestra?“ zeptal se, jako kdyby to za boha nemohl pochopit. Homura s úsměvem, který se mu tváři vzal ani sám nevěděl jak, přikývl.
„Tomu říkám průser!“ zamumlal Nanami a přitáhl si rozepnutou košili blíž k tělu. Homura nechápavě zamrkal, když se zpod něj chtěl vysoukat. Beze slova ho jemně přitlačil zpátky do matrace.
„Doufám, že si nemyslíš, že se z tohohle jen tak vykroutíš?“ zeptal se Homura a laškovně se zazubil. Nanami zrudl. Nikdy by nečekal, že by byl Seiji ochotný pokračovat i po tom, co do dveří vrazila jeho mladší sestra a viděla je v téhle nepříliš formální pozici. No dobře, taky nečekal, že spolu kdy skončí v posteli, ale s tím už se smířil před nějakými deseti minutami.
Homura se sklonil a Nanami překvapeně vyjekl, když ho na břiše zastudil stříbrný přívěsek. Příští vyjeknutí se smísilo se stenem, když ucítil Homurovy rty níž, než by čekal.
„H-hej, S-seiji!“ vykoktal a v duchu se děsil, co z něj vypadne za pitomost. Homura se natáhl a do dlaní sevřel Nanamiho ruce, které měl už zase bezmocně zvednuté.
„Hm?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Vlasy slepené krví se mu svezly do tváře. Nanami nervózně polkl a cítil, jak ztrácí kontrolu nad vlastním tělem. Každý Homurův dotek ho rozpaloval doběla.
„J-já…“ zamumlal Nanami a uhnul očima před Homurovo spalujícím pohledem. Homura se usmál a odhrnul mu vlasy z čela.
„Mrzí mě to. Všechno.“ Najednou opět cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Sám sebe proklínal, protože věděl, že i přes tuhle situaci, Homura si nenechá ujít šanci ho popíchnout.
„Nebul, ty joudo!“ usmál se Homura dojatě a kloubem ukazováčku mu setřel slzy z tváře. Nanami se uraženě zamračil, ale v příštím okamžiku Homurovi pod náporem dalšího polibku odpustil.
Při dalším doteku už se ani neobtěžoval vzdech potlačovat. Bylo to marné, zbytečné a unavující. Nanami měl pocit, že mu za chvíli exploduje srdce. Trpce litoval, že nebyl schopen se Homurovi vyslovit dřív. Kdyby věděl, že to není jednostranné…
V tom kousíčku mozku, který ještě neměl zahalený těžkou růžovou mlhou, vykřesal jedinou myšlenku.
„Ritsuka,“ vydechl Nanami ztěžka.
Homura se zarazil. „Špatné jméno, Shiro!“
„Tak jsem to nemyslel,“ ohradil se sípavě Nanami a ušklíbl se. „Chtěl jsem říct, že jí zabiju. A Hibikiho taky. A když už v tom budu, tak i Kyouko… všichni o tom věděli a…“ nedořekl, protože Homura se rozesmál nahlas. Opřel se lokty Nanamimu vedle hlavy a z blízkosti několika centimetrů se Nanamimu zadíval do očí.
„Víš, že jsi právě slíbil zabít polovinu mé rodiny?“ zeptal se se smíchem.
„K-kde je problém?!“ vyrazil ze sebe Nanami.
„Vždycky máš při sexu tendence vraždit?“ divil se s očividným zájmem. Nanami sebou při tom slově poplašeně škubl a odvrátil hlavu.
„T-to…“ začal, ale Homura se pomalu pohnul a on se nemohl ubránit překvapenému vyjeknutí. Najednou si uvědomil úplný rozsah téhle situace a zalapal po dechu.
„Teď už od tebe chci slyšet jen jedno jméno, Shiro!“ usmál se Homura a něžně ho políbil.
Sotva se od něj odtáhl, v Nanamim jako kdyby se něco zlomilo. „Seiji..“ zamumlal.
„Přesně tak.“
Nanami toho večera už nebyl schopen vyslovit nic jiného. Jen jeho jméno a tak zatracená dvě slůvka, které trvalo tak dlouho vyslovit. Najednou úplně postrádala smysl, protože osm písmen jen stěží mohlo popsat to, co k tomu druhému cítili.

Homura se probudil rozlámaný, jako kdyby ho přejel kombajn. Rány se hezky uležely a bolely jako čert. I přes to je skoro nevnímal. V hlavě mu tepala jen jedna věta.
Včera spal s Nanamim.
Asi by tomu nevěřil, kdyby se mu Nanami nechoulil v náručí. Homura byl chvíli zmatený. Veškeré sebevědomí, které ho provázelo celý večer ho opustilo a on najednou nevěděl, kam s očima.
Opatrně se posadil, aby Nanamiho neprobudil a po boku se mu svezla Nanamiho paže. Cítil, jak beznadějně rudne. Už o tom párkrát přemýšlel, ale nikdy by neřekl, že o to přijde takhle… takhle… na světě naštěstí neexistovalo slovo, které by to vystihovalo.
Pomalinku se vysoukal z postele a pocítil úlevu, když stanul pevnýma nohama na zemi a Nanami kromě jednoho zamručení nejevil známky probuzení. Homura se provinile rozhlédl. Na jeho posteli stále ležela lékárnička a opodál na hromadě čekaly jeho zakrvácené svršky.
S úlevou zjistil, že mu po té noci zbyli alespoň džíny. Uválené a špinavé, ale byly na svém místě, za což jim Homura z hloubi srdce děkoval. Když to vzal kolem a kolem, vypadaly docela dobře, vzhledem k tomu, že v nich prožil krvavou bitku a homosexuální sex.
S jistým sebezapřením posbíral ze země bundu a košili, pod jednu paži popadl lékárničku a vyplížil se z pokoje.
Nejdřív byla na řadě sprcha. Smýval ze sebe krev, pot a stud. Když stál pod proudem horké vody, měl čas chvíli racionálně přemýšlet. Nevěděl, jak to s ním a s Nanamim bude dál, vzhledem k tomu, že za pár hodin nasedá do letadla na druhý konec Japonska. Ale zároveň tušil, že to nebude jen Ahoj, zase si to někdy zopáknem.
Potřásl hlavou až se kapičky vody rozstříkly po tyrkysových dlaždičkách. Litoval, že to Nanamimu neřekl dřív. Před týdnem. Nebo hned ten večer, co si to uvědomil. Mrzelo ho, že se to celé vyjasnilo až pár hodin před jeho odjezdem. Teď to vypadalo, jako kdyby jim stačil jeden Good-bye sex a mohli na to celé zapomenout. Ahoj, pošli pohled.
Když si opatrně převazoval obvaz na paži, přemýšlel, jestli by se s tím ještě nedalo něco udělat. Rychle se převlékl do čistého oblečení, které vytáhl z koše na žehlení a pohlédl do zrcadla, jež viselo na stěně.
Z mokrých vlasů mu kapala voda na bělomodře pruhované triko. Pečlivě si otřel z tváře poslední šupinky zaschlé krve a vyčistil si zuby od zatuchlé pachuti. Zničenou bundu i košili nacpal do igelitové tašky a seběhl ze schodů.
Z hořkým úšklebkem se vyhýbal zaschlým kapkám vlastní krve, které byly roztroušené na schodech a v předsíni. Zařadil si je jako další položku do seznamu, co muís stihnout, než se rodiče vrátí.
Nazul si boty a rychle vyběhl ven. Sylvester ho přivítal uraženým štěknutím. Dotklo se ho, jak nevšímavě se k němu Homura a Nanami předešlého večera chovali. Homura se naklonil přes plot a vhodil igelitku s oblečením do popelnice, načež se obrátil na trucujícího psa.
„No tak, hafane, nemůžeš se urazit v den Nanamiho odjezdu!“ napomenul ho a sklonil se k jeho boudě. Pes otráveně zavrčel. „Hej! Já si nedělám legraci!“
Homura se unaveně posadil vedle Sylvesterovi boudy. Sylvester se po chvíli rozhodl, že Homurovi teda odpustí a složil mu hlavu na stehno. Homura ho mimoděk drbal mezi ušima a oči upíral na okno svého pokoje.
„Jestli vážně odjede, zbydeš mi už jenom ty!“ zamumlal. Pes zakňučel. Homura byl najednou rád, že ho tehdy zachránil z útulku. Hodně si Sylvestera oblíbil a alespoň mu zbyde nějaká hmatatelná památka na Nanamiho přítomnost.
„Seiji?!“
Homura zvedl hlavu. O branku se opírala Ritsuka a zkoumavě si ho měřila přes vrchní obroučku brýlí. Homura se postavil na nohy a oprášil si džíny, zatímco Ritsuka vešla na zahradu.
„Říkala jsem si, že bude lepší, když přijdu dřív, než se vrátí naši!“ zahučela a zastavila se před svým starším bratrem. Naklonila hlavu a zadívala se mu do tváře.
„Omlouvám se za ten včerejšek,“ zamumlala, ale to Houra otevřel dveře a pokynul jí, ať jde dovnitř. Ritsuka se zula a povytáhla obočí, když si v ranním světle všimla krvavých skvrn na podlaze.
„To je v pohodě.“
„Ale vždyť jsem vás… ehm…“ Ritsuka si prohrábla vlasy a nedořekla.
„Nějak jsme se přes to přenesli,“ pokrčil rameny Homura a vešel do kuchyně. Uklidil lékárničku do skříně a sebral z dřezu hadr. Vrátil se do chodby a pečlivě se dal utírání fleků od krve. Ritsuka jen vyjukaně stála ve dveřích.
„Počkej, počkej, tím mi chceš říct, že jste… PROBOHA, SEIJI, TY JEDEN TETŘEVE!“
Homura přejel hadrem jeden ze schodů a posadil se na něj. Po krvi už nikde nebylo ani památky. Opřel se lokty o kolena a zamyšleně v ruce mnul mokrou látku.
„On odjíždí, Ritsu.“
Ritsuka se posadila vedle něj a jemně ho pohladila po rameni.
„Já vím. Mrzí mě to.“
„Nic jsem se s tím nepokusil udělat. Poslední dny jsem byl tak strašně sebestředný, že jsem si vůbec neuvědomoval, jak se asi cítí on. Nejradši bych si jednu vrazil.“
„Ale no tak, Seiji,“ chlácholila ho Ritsuka.
„Víš, že mám pravdu. A… chci se ti omluvit za ten včerejšek. Vyletěl jsem… ani nevíš, jak jsem se o něj bál. Byl jsem strachy bez sebe. Jediné, na co jsem se byl schopný soustředit bylo: Jestli se mu něco stane, nepřežiju to!“
„Ale nakonec jste to přežili oba!“ upozornila ho Ritsuka a popotáhla si manžetu u trika.
„Jo. Jen tak tak. Měl bych ti asi poděkovat…“
„To bys měl…“ přitakala.
„Díky.“
„Není zač. Bylo to dost uvolňující, někomu pořádně rozbít hubu.“
„Doslova. Yuuovi vážně nezávidím. Ale víš, že budeš mít jen potíže? Až se naši dozví, že s tebou chce mluvit policie…“
Ritsuka si povzdechla, promnula si krk a loupla po Homurovi pohledem. „Oficiální verze zní: Po tom, co naši odjeli, vyplížila jsem se z domu za Hibikim. Cestou jsme narazili na Yuua. Vytáhl na nás pistoli. Tu čelist jsem mu přerazila v sebeobraně. Tečka. Naši budou rádi, že se mi nic nestalo a dají mi na dva týdny zaracha. Aspoň doufám.“
Homura povytáhl obočí. „Vážně to máte vymyšlené, co?“ zahučel obdivně. Ritsuka se usmála.
„Seiji?“
„Hm?“
„Zavolej jeho mámě!!“

Homura nejistě promnul v dlani Nanamiho mobil. Proplížil se zpátky do pokoje a sebral ho z nočního stolku. Přitom se musel silou vůle přesvědčovat, ať se za nic nedívá na spícího Nanamiho, protože jinak by ho z pokoje nedostal ani slzný granát.
Nejistě otevřel seznam kontaktů a několika poklepy na klávesu vyhledal číslo Nanamiho mámy.
Na okamžik zaváhal, ale pak si vybavil, o co všechno se rozhodl bojovat, stiskl Volat.
Telefonu to několikrát táhle píplo, než se ozvalo cvaknutí a: „Shirogane, co se děje? Doufám, že už máš sbaleno!“
Homura polkl, v duchu se pomodlil ke všem bohům, na které si vzpomněl a odkašlal si. „Omlouvám se, Haruno-san. Tady je Homura Seiji. Neměl jsem vaše číslo, takže volám ze Shiroganeho mobilu.“
Chvíli bylo ticho. „Dobře… proč jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se odmeřeně.
„Rozmyslela jste si to dobře?“
„Huh?“
„Víte jistě, že pro Shiroganeho bude nejlepší, když ho odvezete do Okinawy?! Tady žil celý život! Má tady kamarády, chodí tu do školy, má tu psa a je tu i hrob jeho babičky!“ A má tu mě!!
„Můj syn už tvojí rodinu nebude dál využívat!“ ohradila se ostře Nanamiho matka.
„O tom jsem nemluvil. Už moji rodiče vás ujistili, že Shirogane nám tu nikdy nijak nepřekážel!“
„Kolik ti je, Homuro-san?“
„Sedmnáct.“
„Tak to vidíš. Jsi na to ještě moc mladý, aby to pochopil. Tohle je věc dospělých! Shirogane potřebuje rodiče!“
„Víte, jaké je jeho oblíbené ovoce?“ Homura zatnul ruce v pěst a zvýšil hlas. Stál u okna v obýváku a sledoval, jak nějaké dítě hladí Sylvestera skrz plot.
„Cože? Co to s tím má společného?“
„Ananas. Naprosto ho miluje. A víte jak se jmenuje jeho plyšový medvěd? Kolik měl holek? Co má rád k snídani? Proč nemá rád oslovení Nano?“ Homura drtil mezi prsty lem svého trika a jasně slyšel, jak Nanamiho matka zalapala po dechu.
„Nevíte?“
Ticho.
„Ale jako jeho máma byste měla vědět, nemyslíte? Jak mu asi teď je? Nezajímáte se o něj a najednou ho vytrhnete ze života, v kterém je naprosto spokojen a hodláte si ho odvézt někam do Okinawy?!“
Homura na ní sypal rozhořčené věty, které mu už dlouho ležely v hlavě a pomalu tam hnily a kvasily v čiré rozhořčení.
„Když si chcete hrát na rodiče, proč až teď?!“
Zarazil se. Tohle možná už trochu přehnal.
Nanamiho matka byla stále potichu. Homura se začínal bát, že přestřelil a teď už o Nanamiho tuplem přijde. „On…“ zamumlala najednou do sluchátka. „On si tohle myslí taky?“
Homura nevěděl, co odpovědět. „To musíte zjistit sama,“ řekl nakonec a otočil se k oknu zády. Zahleděl se na nástěnné hodiny a prohrábl si vlasy.
„Homuro-san, já… o tom ještě popřemýšlím.“ V příštím okamžiku telefon ohluchl. A Homura měl pocit, že on sám je na tom navlas stejně. Svezl se po stěně na zem a složil hlavu do dlaní.

O hodinu později domů dorazili jeho rodiče. Kyouko vypadala trochu přepadle, ale jinak se nezdálo, že by jí něco bylo. Homura s Ritsukou zrovna seděli u snídaně. Z pohledu rodičů to vypadalo, jako naprosto poklidné ráno po stejně poklidné noci, během níž se nic, kromě falešného poplachu slepého střeva, nic nestalo.
„Podle všeho to byl jen planý poplach!“ povzdechl si Homurův otec a protáhl se. „No nic, já se asi půjdu natáhnout. Jsem celý rozlámaný.“
„V noci bylo všechno v pořádku?“ zeptala se jejich matka, když do sebe lila hrnek čaje a zívala jako hroch. Ritsuka si se svým starším bratrem vyměnila zamyšlený pohled.
V pořádku až na menší útěk z domova, rvačku a následné zmrzačení jednoho z nejdrsnějších individuí z celého města a převážné části jeho party a ano, samozřejmě nesmíme zapomenout na tu nerfomální šmajchlovačku mezi nejstarším synem a jeho nejlepším kamarádem!
„Všechno v pohodě!“ usmál se Homura a opřel si dlaň o tvář, aby nebyl vidět škrábanec.
Jeho matka přikývla a po chvíli se vydala za svým manželem do říše spánku. Kyouko, která do té chvíle pokorně seděla na krajíčku židle a tvářila se jako mílius, se najednou napřímila a chtivě se naklonila ke svému bratrovi.
„Co se v noci dělo?! Zmlátils Yuua? Řekls to Shiroganemu?!“ vyzvídala zvědavě a divže nenadskakovala nadšením.
Homura bez hnutí brvou odložil poloprázdný hrnek čaje a pohlédl na Ritsuku. „Zničila mi jediného jakž takž normálního člena rodiny,“ podotkl. Ritsuka pokrčila rameny, jako kdyby se jí to netýkalo, ale v duchu se škodolibě hihňala jako divá. Jestli se Seiji nezbláznil z ní, tak z NÍ a navíc z KYOUKO rozhodně zešílí!
Kyouko netrpělivě mávla rukou. „No tak, Seiji-nii, co se stalo?“
Homura znovu uchopil hrníček za ucho a pomalu si přihnul. „Ritsuka zmlátila Yuua,“ řekl, když ho opět odtáhl od rtů.
Kyouko klesla čelist málem až k zemi a otočila se na scou starší sestru. „COŽE?!“ vyjekla nechápavě. Homura si povzdechl a loktem se opřel o desku stolu. Druhou rukou mávl k Ritsuce.
„Stručně a jasně: Tahle tam naběhla a sejmula Yuua k zemi!“ Naznačil gesto, které kdysi používali římští panovníci k ukončení života gladiátora v koloseu.
„Oou…“ sykla Kyouko, ale hned se na Homuru opět otočila.
„A co ty a Shirogane?“ Homura se divil, že jí okolo hlavy nelítají sparklíky. Znovu si povzdechl, když zjistil, že jeho pokus odvést pozornost od toho, co se stalo mezi ním a Nanamim, selhal. Opravdu neměl chuť vykládat vlastním mladším sestrám o své první sexuální zkušenosti, obzvlášť když hrozilo nebezpečí, že jedna to zveřejní na svém blogu, který měl návštěvnost asi sedmdesát lidí denně.
„No…“ zamumlal trochu stydlivě a podrbal se ve vlasech. „Dejme tomu, že něco bylo.“ Nechtěl dávat Kyouko příliš přesné informace. Ale když se zvedl od stolu, aby umyl nádobí od snídaně, Kyouko nenápadně mrkla po Ritsuce.
„Tak co?“ zeptala se bezhlesně.
Ritsuka se zašklebila a následně přikývla.
„JÁ TO VĚDĚLA!“ vypískla Kyouko a vítězoslavně zabodla ruce do vzduchu. Homura se rozzuřeně otočil.
„Ritsuko! Je jí čtrnáct!“
„A tobě je sedmnáct a už jsi spal s klukem,“ pokrčila rameny Ritsuka. Homura se zděsil, s jakou samozřejmostí tu větu řekla.
„To….“ začal, ale věděl, že hádku předem prohrál. Místo toho zvedl oči k hodinám. Bylo půl desáté. Nanamiho letadlo odlétalo ve dvanáct, přičemž na letiště to trvalo dvacet minut. Půl hodiny i s rezervou na všechny formality ohledně letu.
Měli teda dvě hodiny. Zatraceně málo času. Homura se zvedl od stolu a vyběhl nahoru po schodech. Opatrně vešel do pokoje, aby Nanamiho neprobudil, ale ten ležel v posteli natažený na zádech, Pedobeara pod paží a pozoroval strop, jako kdyby na něm bylo najednou něco strašně zajímavého.
„Pamatuješ, jak jsem měl chřipku a tys mě poprvé vynesl do těch schodů, Seiji?“
Homura zavřel dveře a posadil se na kraj Nanamiho postel. „Málem jsi s tebou strhl záda,“ zasmál se. Nanami se natáhl, chytil jeho ruku a jemně mu sevřel prsty.
„Myslel jsem, že umřu. Ne z té chřipky, ale z tebe. Bylo to den po tom, co jsem si to uvědomil. A tak to bylo pořád. Každý dotek byl peklo. Tolikrát jsem se ti to pokoušel říct…“ smutně se usmál. „Lituju, že se mi to povedlo až včera.“
Homura si povzdechl a šťouchl ho do boku, aby se posunul. Na to se natáhl vedle něj a přitáhl si ho k sobě. Nanami se mu opřel hlavou o rameno a tázavě k němu zvedl čokoládově hnědé oči.
„Lepší pozdě než nikdy,“ zamumlal Homura a něžně mu projel uhlově černé vlasy prsty. Nanami se usmál.
„Jo, asi máš pravdu,“ připustil.
Chvíli oba mlčeli jen pro ten pocit sounáležitosti a blízkosti toho druhého, než se Nanami přetočil a zkoumavě se na Homuru zadíval.
„Řekni: Miluju tě,“ vyzval ho.
Homura překvapeně zamrkal. „Miluju tě,“ řekl nakonec, i když nechápal, co tím Nanami sleduje.
„Taky ti najednou není jasný… co je na těch slovech tak zvláštního? Proč lidem tak trvá, než se jim to podaří říct, i když to tak cítí?“ zeptal se Nanami.
Homura mu odhrnul z čela pramen vlasů.
„Jsou to slova, která používáš denně. Kolikrát řekneš Miluju čokoládu nebo Miluju tuhle písničku. A Miluju tě je tak stašně složitý říct. Najednou nechápu proč,“ pokračoval Nanami a pohled upíral na vlastní ruku, která stále svírala tu Homurovu.
Homura pokrčil rameny. Najednou mu ta slova připadala planá.
„Miluju tě,“ zamumlal i přes to. Chytil Nanamiho okolo zad a přitáhl si ho k polibku. Byl to opojný pocit to moct udělat bez výčitek a beze strachu nad reakcí toho druhého.
„Asi to bude znít jako klišé, ale já tebe taky,“ zazubil se Nanami, když se od něj po několika vteřinách odtáhl. Měl pravdu. Bylo to klišé.

Dobalit posledních pár věcí trvalo Nanamimu ani ne deset minut. Když skončil, snesl tašku ze schodů a odložil ji vedle dveří. Homurovi rodiče se vyhrabali z postele, aby se s ním mohli rozloučit. Homurův otec mu potřásl rukou, div mu ji nevytrhl z kloubu a popřál mu hodně štěstí. Matka ho lehce objala. „Vždycky u nás budeš mít dveře otevřené,“ slíbila, načež se oba vrátili do ložnice, aby se děti mohli rozloučit.
Kyouko Nanamiho rychle objala a vlepila mu pusu na tvář. „Drž se, Shirogane-kun. A někdy se ukaž!“ Potlačovala pláč a v jednom kuse popotahovala.
„Dobře,“ usmál se smutně Nanami, načež ho objala i Ritsuka.
„Děkuju za všechno,“ zamumlal, než se od něj odtáhla. „A dohlédni na Hibikiho.“
„Pitomče,“ odfrkla si Ritsuka, ale hned se jí na tvář vrátil sklíčený výraz. „Víš, jsem vážně ráda, že ze všech těch blbců na naší škole si se na Seijiho pověsil zrovna ty. Jsi…“ zarazila se, ale nakonec větu dořekla. „Jsi vážně jako druhý starší bráška.“ Na to se Ritsuka rozvzlykala a objala Nanamiho znovu. Kyouko udělala navlas to samé. Nanami vypadal překvapeně, ale nakonec se dojatě usmál. Nejistě pohlédl přes ramena obou sester na Seijiho, ten však jen pokrčil rameny.
„No tak,“ utěšoval je Nanami. „Já už vás taky beru jako vlastní sestry,“ ujistil je. Ritsuka se ho nejdnou pustila, popadla Kyouko za zápěstí a vlekla ji do patra. Najednou Nanami a Homura osaměli.
Před domem se ozval klakson auta. To byla Nanamiho matka. Homura bodlo u srdce tak příšerně, že měl pocit, že mu snad vyskočí z hrudi.
Nanami stál proti němu a nervózně přešlápl z nohy na nohu.
„Tak já… asi půjdu,“ zamumlal. Udělal krok ke dveřím, když ho Homura popadl do náruče. Nanami ho chytil okolo zad a pevně mu sevřel záhyby bílého trika. Málem se mu podlomila kolena, když těsně u ucha uslyšel přerývavý vzlyk.
„Miluju tě,“ zamumlal Homura a bezmocně ho sevřel ještě pevněji. „Miluju tě a děkuju ti. Za všechno. Ani nevíš, kolik jsi toho pro mě udělal.“ Hlas se mu zlomil. Po tvářích mu stékaly slzy. „Nebrečel jsem už víc jak sedm let. Ještě před čtvrt rokem by mě nikdy nenapadlo, že budu ještě kdy brečet, Shiro.“ Přerývavě se nadechl.
Nanami se ani nenamáhal proti pláči bojovat. Cítil, že to na něj jde, už když se loučil s jeho ridiči. Když ho jeho mladší sestry objaly a v podstatě ho povýšily na člena rodiny, to už měl na krajíčku, ale jestli se rozbrečel i Homura, věděl, že nemá šanci.
„Děláš, jako kdybychom se neměli už nikdy vidět,“ fňukl a pokoušel se nerozvzlykat se nahlas, aby se nevrátili Homurovy rodiče. „Já neumírám, Seiji.“
„Je něco jiného mít tě dva metry od sebe a nebo na jiném ostrově.“ Homura mu něžně hladil vlasy. Znovu se ozval klakson auta.
Nanami se od něj odtáhl, oči pořád plné slz. Chytil ho za límec trika, stáhl si ho k sobě a vtiskl mu dlouhý, vše říkající polibek. Než Homura stihl nějak zareagovat. Nanami ho od sebe odstrčil, jako kdyby se bál, že se od něj nedokáže odtrhnout a na vteřinu se zastavil dva metry od něj.
Přejel ho uslzeným pohledem. „Miluju tě, Seiji,“ řekl jen, než se prudce otočil, popadl tašku a vyrazil ze dveří. Ani si nevšiml Sylvestera, který se po něm sápal, rozrazil branku a skočil na zadního sedadlo stříbrného auta.
Než se Homura rozkoukal, auto se odpíchlo od obrubníku a vyjelo směrem k letišti. Jediné, co Homurovi zbylo byly tváře plné slz, nevyřčený slib a chuť posledního polibku na rtech.

Přesně o dvacet devět minut se Nanami usadil do sedadla číslo šestnáct.
Přesně o čtyřicet dva minut Homura vzteky a bezmocí rozbil okno v kuchyni.