Sparkless - Kapitola 7.

„Zasr*nej bacilonosiči! Měl jsem tě nechat chcípnout!“
„Ale no ták, Seiji, kam se podělo tvé milé, starostlivé já?“
„Je na stejném místě jako můj imunitní systém! V pr…“
„Tak to by stačilo, Seiji! Můj syn se takhle vyjadřovat nebude! Shirogane-kun za to nemůže!“
„A to si za to můžu snad sám?“
„Já ti říkala, ať z toho hrnku nepiješ, že v něm měl Shirogane čaj.“
„Ty taky zmlkni, Ritsuko!“
„Ale když o tom tak přemýšlím, napadá mě ještě jeden způsob, jak se to mohlo stát…“
„NECHCI HO SLYŠET!!!“
Ano, v domácnosti rodiny Homura vládl klid a mír.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě nakazil, ty malej skunku!“ zasípal Homura. Nanami se pobaveně zasmál. Nejhorší část chřipky, při které byl schopen jen ležet a maximálně dojít do koupelny, měl už za sebou a teď opět jiskřil sarkasmem a dobrou náladou. Zato Homura měl náladu pod psa, pod kočku a vlastně pod jakéhokoliv živočicha včetně ptakopyska a želvušky zrnité.
(Pozn.aut. : Tohle zvíře opravdu existuje. Je to asi půl milimetru velká potvůrka schopná přežít i ve vakuu nebo při teplotách okolo -120 stupňů. Zvířecí Chuck Norris!)
„Ritsuka má pravdu. Můžeš si za to úplně sám, Seiji!“ smál se a otočil stránku originálního Pána much, kterého našel zahrabaného v zadní části knihovny v pokoji holek.
„Sám? Jak jinak jsem tě měl přesvědčit, že ten čaj je v pořádku? A kdybych to udělal jednou, dobře. Ale proč jsem musel ochutnávat z KAŽDÉ konvice?!“
„Jen prevence.“
Homura zamumlal něco, co by běžný nakladatel vycenzuroval a převalil se na druhý bok, aby ležel tváří do místnosti. Nadzvedl se na jednom lokti a podepřel si jím hlavu.
Nanami vzhlédl od knížky, když na sobě ucítil jeho pohled.
„Hm?“
„Jen přemýšlím. Udělals to naschvál, viď že jo?“
Nanami sklonil oči zpátky k řádkům textu. „Nikdy mi nic nedokážeš!“
Homura se prudce posadil, popadl svůj polštář a mrštil jím po svém spolubydlícím. „Já jsem to věděl, ty malej bastarde!“
Nanami se potutelně ušklíbl. „Víš, jaká tady byla nuda, když jsem tu byl sám? Hrozná!“
„Byls tu sám jeden den! Jeden jediný den! V pátek jsme byli u doktora, o víkendu jsem se od tebe nehnul ani na krok a v pondělí jsem byl ve škole na prvních třech hodinách, než mě to složilo! Stihl jsi mě nakazit za dva dny, Nanami! Na samotu si rozhodně nemůžeš stěžovat!“
Nanami odložil knížku a vzal do rukou Homurův polštář. Chvíli ho ňuchňal prsty, než ho objal jako plyšové zvíře a přes jeho horní lem na Homuru vrhl odzbrojující úsměv. „Stejně jsi z toho vybruslil ještě dobře! Já jsem byl na začátku úplně grogy a tys byl schopný mi hned to pondělí vyložit celý slovník sprostých slov. Myslím, že jsi použil i slova, která jsem nikdy neslyšel. A možná některá, která ani neexistují!“
„Jinak to nešlo. Na tebe totiž ještě nevymysleli dostatečně pokořující nadávku, kryple!“ zavrčel Homura a natáhl se na noční stolek pro hrnek čaje. Ten jim vařila zásadně Ritsuka, protože odmítali pít čaj od toho druhého, Kyouko sladila, jako kdyby byla včela připravující se na zimu a Homurova máma jim zase vyvařovala jenom bylinkové utrejchy, jimiž první tři dny, kdy stonali oba dva, usilovně zalévali fíkus na okně.
Do pokoje vešla Ritsuka. Homura měl pocit, že nikdy svojí sestru neviděl ve svém pokoji tak často jako poslední týden. Od té události na schodech je oba sjížděla tak výmluvnými pohledy až jim to začínalo být nepříjemné.
„Tak jak se má můj oblíbený stonající páreček?“ zeptala se, ve tváři svůj apatický výraz. Homura se zamračil, Nanami to přešel jen nervózním úsměvem. Kdyby je nebyla ošetřovala líp než kdokoliv jiný z rodiny, už dávno by jí Homura něco řekl.
„Řekni Nanamimu, ať mi vrátí polštář!“ zavrčel Homura.
Ritsuka stála přesně mezi jejich postelemi a tak vypadalo obzvlášť efektivně, když těkala očima z jednoho na druhého.
„Odmítám. Neměl se pokoušet mi jím ublížit!“ zavrtěl hlavou Nanami, který polštář stále svíral v objetí, jako kdyby to bylo štěně. Ritsuka beze slova chytila Nanamiho polštář a mrštila ho bratrovi do tváře.
„Tak, spokojen?“ povytáhl obočí a zvedla ze stolu prázdnou konvici od čaje.
Homura něco zamumlal.
Ritsuka se otočila a málem mu prázdnou konvicí urazila hlavu. „Říkal jsi něco?“
„Vůbec nic,“
Sotva vyšla z pokoje, Nanami si nemohl odpustit rýpnutí. „Je to radost mít doma yaoistku,“ ušklíbl se a opět zvedl Pána much k očím.
„Stejně jako nezvaného hosta,“ zavrčel Homura, ale oba věděli, že to nemyslí vážně. Ano, i Homura si byl vědom, že mu vlastně Nanami nevadí. Od té doby, co se síly obou pohlaví v domácnosti vyrovnali to bylo mnohem příjemnější, než když musel s tátou bojovat proti třem ženským.
„Až se odstěhuju, uvidíš, jak ti tu pak bude smutno!“
Homura se zarazil. Nanami také, když si uvědomil, co řekl. Chvíli jen tiše hleděli jeden na druhého a pokoušeli si představit, jak to bude vypadat, až Nanami odejde.
Homura nakonec uhnul pohledem a naklepal si pod hlavu Nanamiho polštář. Lehl si na záda, založil si ruce za hlavu a zavřel oči. „Víš, že tady můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Naši tě už berou jako dalšího syna a jen čekám, kdy tě holky začnou oslovovat nii-san. Nebo alespoň Kyouko, Ritsuka tak neříká ani mě!“
Jeho černovlasý spolubydlící se za zástěnou Pána much vděčně usmál.
Ticho po chvíli přerušil opět Homura a to otázkou, která Nanamimu málem přivodila srdeční zástavu. „Proč myslíš, že se Ritsuka neustále tváří, jako kdybychom byli ve skutečnosti pár a snažili se to tajit?“
Nanami se nervózně zasmál. Cítil, jak mu na čele vyrazil pot, který tentokrát neměl co dělat s chřipkou. „Je to yaoistka. Co bys chtěl? I kdyby sis sem nastěhoval Velkého Yuua, psala by si do deníčku fanfikci. Není to jako kdybychom se chovali…“ K jeho zděšení mu selhal hlas, když si vzpomněl na cestu od doktora. Teď, když měl čistou hlavu, měl chuť sám sebe za své chování zavraždit. Měl se do toho pokoje klidně doplazit po čtyřech a ne nechat Homuru, aby ho nesl jako kdyby byli…
Homura si naštěstí jeho nedokončené věty nevšímal. „Měla by si najít kluka. Takhle to dál nejde. Jednou se z toho zblázní!“
Nanami se pokoušel urovnat svoje roztřesené myšlenky, které se daly na hromadný ústup, když si vzpomněl na Homurův téměř něžný dotek.
„Takhle bys jako starší bratr mluvit neměl! Měl bys jí chránit a kluky od ní plašit!“ zasmál se nervózně.
„Děláš si srandu? Nemůžu se dočkat, až se najde nějaký blázen, co si ji odvede a bude tu klid a mír!“ odfrkl si Homura.
„To si povíme za deset let, až bude bydlet ve svém a uvidíte se leda tak na rodinných oslavách!“
„Nanami?“
„Copak?“
„Ty máš taky mladší sourozence, viď?“
Nanami si promnul čelo. Pamatoval si, že se o své složité famílii zmiňoval cestou k doktorovi. „Jo. Hiro a Masami. Oba nevlastní.“
„Nemáš někdy chuť žít s jedním ze svých rodičů a chovat se taky jako starší bratr?“
Nanami odkopl přikrývku, vylezl z postele, protáhl se a přešel k oknu. Na sobě měl bílé triko a teplákové kraťasy. Opřel se o parapet a vyhlédl ven. Byl začátek prosince a celé město očekávalo první sněhovou nadílku.
„Mám pocit, že jsem… nadbytečný. Že se jim pletu do života. Dřív jsem toužil vědět, jak to asi funguje v normálních rodinách, kde se mají všichni mezi sebou rádi a kde nikdy není trapné ticho, kdy nikdo neví, co říct.“
„Dřív?“
Nanami se otočil a opřel se zády o okno. Naklonil hlavu na stranu a přejel Homuru čokoládově hnědým pohledem. Homura cítil, jak mu přejel mráz po zádech. „Věřil bys mi, kdybych řekl, že jenom ty jsi pro mě víc jako rodina než oba moji rodiče dohromady?“
Homura se posadil a opřel se o kolena pokrčených nohou. Tmavě hnědý pohled opětoval brčálově zeleným. „Nejsou to ani dva měsíce, co se známe.“
„Udělals toho pro mě víc než kdo jiný.“
„Nápodobně.“
Oběma bylo jasné, že Homura nemluví jen o záchraně od Yuua, stejně jako Nanamiho slova nebyla jen dík za poskytnutí dočasného bydliště. Těch pár slov v sobě mělo skryto spoustu významů, a alespoň z poloviny z nich měl Nanami strašlivou chuť proskočit oknem, které měl za zády.
Bez dalšího slova prošel kolem Homurovi postele a vyšel na chodbu. Jeho kroky byly slyšet na schodech a hned nato se v kuchyni ozvaly hlasy. Homura pořád seděl na posteli, rukama se opíral o vlastní kolena a zíral na místo, kde ještě před chvílí stál Nanami.
„Myslím, že některé ty dvojsmysly se trošičku vymykají kontrole,“ zamumlal, než se zachumlal do deky, obrátil se čelem ke zdi a pokusil se usnout. Možná by se mu to i podařilo, nebýt Nanamiho polštáře, ze kterého cítil jeho vůni připomínající hořkou čokoládu.

I když si to ani jeden z nich nechtěl připustit, nakonec byli rádi, že Homura se nakazil taky. Bylo příjemné odpočinout si od shonu ve škole. Během dne, když nikdo kromě nich nebyl doma, byli schopni celé hodiny klábosit o naprostých nesmyslech. Hovory prokládali hádkami a vzájemným rýpáním, ale to prostě patřilo k věci. Byl to jejich způsob komunikace.
Nanamimu během dvou týdnů přišlo okolo patnácti esemesek s přáním brzkého uzdravení. Homurovi přišlo jedno přání až do domu. Byla to Meiko, ale ta odmítla jít dál a tak poslala vzkaz po Kyouko.
U středeční večeře druhého týdne jejich nemoci se stalo to, co Homura předvídal. Kyouko sedící úhlopříčně od Nanamiho se marně natahovala po slánce, až to nevydržela a vyhrkla: „Mohl bys mi ji podat, nii-san?“ načež strnula a chvíli připomínala voskovou figurínu.
Ostatní členové rodiny to přijali rozporuplně. Nanami se jen usmál a slánku jí podal, Ritsuka a Homura reagovali téměř identickým povytažením obočí a rodiče se rozchichotali jako školáci. Kyouko strávila zbytek večeře s hlavou tak nízko nad stolem, že sotva viděla přes okraj talíře, co vlastně jí.
„No, neříkal jsem ti to?“ odfrkl si Homura, když šli po večeři do patra.
Nanami se jen smál. Nepřiznal se, jak v něm hrklo, když ho Kyouko takhle oslovila. Byl to příjemný pocit. Jako kdyby vážně patřil do rodiny.
Ke konci týdne, přesněji v neděli, den předtím, než se Homura s Nanamim měli vrátit do školy položil Homurův otec důležitou otázku.
„Kde budeš trávit Vánoce, Shirogane-kun?“
Nanami, který zrovna probíral sešity do školy překvapeně vzhlédl. „Co, prosím?“
„Vánoce. Jsou za chvíli. Budeš je trávit s rodiči?“
Nanami si prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. „Máma jede na Vánoce do Ameriky. Táta zase rekonstruuje byt, takže to budou mít i tak dost zmatečné. Myslel jsem, že bych se jel podívat za babičkou do pečovatelského domu. Je tam chvíli a chci zjistit, jak se jí tam líbí.“ Pokrčil rameny, aby naznačil, že nic neví jistě. Homura si vybavoval, že Nanami o své babičce mluvil. Nanamiho matka, dcera jeho babičky, dospěla k závěru, že její matka už je moc stará na to, aby se o sebe postarala sama. To, že ještě před necelým rokem se starala i o jejího syna, jí zřejmě vůbec netrápilo. Nanami byl na svou matku naštvaný.
„A co kdyby Shirogane strávil vánoce s námi? Za babičkou může jet odpoledne a večer bude s námi, ne?“ ozvala se Ritsuka a vzhlédla od knížky.
Nanami nenápadně sledoval Homurovu reakci. Ten si povzdechl, ale nakonec přikývl, na znamení, že proti tomu nic nemá.
„No… pokud by to nevadilo…“ Nanami vypadal, jako kdyby byl opravdu na rozpacích.
Homurova matka překvapeně pohodila hlavou. „Proč by to mělo vadit? Už tak jsi prakticky součást rodiny, no nemám pravdu, miláčku?“ otočila se na svého manžela. Ten jen přikývl, protože měl plnou pusu špaget.
„V tom případě,“ usmál se Nanami, „budu moc rád!“

„Seiji! Hej, Seiji, vzbuď se, Seiji! Seiiijiii!“
Homura zamručel a pokusil si přetáhnout deku přes hlavu, když v tom mu za krkem přistál kus ledu. Homura vyjekl, vyskočil z postele a spadl z ní po zádech na podlahu. Přitom se snažil vyklepat si tající led zpoza trika.
Když se konečně zvedl, zjistil, že Nanami stojí u otevřeného okna a z rukou si oprašuje sníh.
„Dobré ráno, Seiji!“ řekl hlasem, z kterého kapal špatně maskovaný sadismus. Homura se vyškrábal na nohy a narovnal si triko. Cítil, jak mu po zádech stéká pramínek roztátého sněhu.
„Tys dlouho nebyl nemocný, co?“ zavrčel Homura skrz zaťaté zuby. Nanami si povzdechl a okno zavřel. Do pokoje i tak stihlo nalézt dostatečné množství zimy.
„Ty nemáš radost, že napadl sníh?“ zeptal se nechápavě Nanami, když si všiml Homurova kyselého výrazu.
Homura si přetáhl mokré triko přes hlavu. „No, když vezmu v úvahu, jak vypadala má první zkušenost s letošní sněhovou nadílkou, tak snad ani ne.“
Nanami na něj za jeho zády vyplázl jazyk a vyběhl z pokoje. Neviděl tak, jak se Homura usmál, když pohledem míjel okno se zasněženým parapetem.

Nanami měl ze sněhu dobrou náladu celý den. Když přišli do školy a každý druhý student se buď jednoho nebo druhého ptal, jak jim je, Nanami se neustále culil jako sluníčko, i když za ním přišla Mizuki. Ta se mu pokoušela vysvětlit, že ho chtěla přijít navštívit, když byl nemocný, ale když se ptala Ritsuky, která chodila o ročník níž, ta jí odpověděla, že do jejich domu nevkročí, dokud bude ona, Ritsuka, dýchat.
Homura stále zastával názor, že bylo lepší, když se mu všichni vyhýbali, než když se lidé pokoušeli být na něj milí kvůli tomu, že zachránil Meiko.
„No tak, Seiji, snaž se jim trochu vyjít vstříc!“ dorážel v jednom kuse Nanami. Nebylo mu to nic platné, Homura měl celý den náladu pod psa a stejně jako pes vrčel na kohokoliv, kdo se k němu jen přiblížil.
Až na Nanamiho. Na toho byl jen protivný, ale ne přímo nevraživý jako na ostatní.
Jejich spolužáci si toho všimli. Že se něco na jejich vztahu změnilo. Jako kdyby si Homura skutečně vážil Nanami přátelství.
Nanami však nevypadal, že by si vážil vlastního života.

Po škole když šli domů, mladší ročníky si užívali sněhu, zatímco ti starší protáčeli oči nad chováním mladších. Mizuki a její dvorní dámy se klepali v bundičkách, které vypadali jak vystřižené z nějakého módního časopisu, ale dokázali zahřát asi jako jednovrstvý papírový kapesníček. Homura zrovna procházel kolem nich, když se Mizuki rozhodla vyjít, otočila se a narazil do Homury. Chvíli stáli oba bez hnutí, než Mizuki pohodila vlasy.
„Nemůžeš dávat pozor?“
Homura povytáhl obočí. Ruce měl zaražené v kapsách a okolo krku měl omotanou šálu. Meiko v hloučku dívek zrudla jako ředkvička a sklonila hlavu.
„Já mám d-“ začal, ale nedořekl, protože se zničehonic objevil Nanami a s rozběhem se vrhnul Homurovi na záda. Ten to překvapivě nečekal, ztratil rovnováhu a po hlavě padl do závěje, která se kupila celou noc před školou.
Nanami se vesele zasmál, zatlačil Homuru do sněhu ještě hloub, načež se zvedl a rozeběhl se k východu ze školy. Celá škola ztuhla. Homura Seiji, kterého se bál i ředitel, byl sražen na zem o hlavu menším výrostkem, který s ním bydlel a ještě navíc ho i nazýval svým kamarádem. Tahle věta by ještě před třemi měsíci zněla stejně absurdně jako třeba Elvis žije ve Švýcarsku, má stádo ovcí a každý čtvrtek chodí na pivo s Albertem Einsteinem.
Homura se vyhrabal ze sněhu a zalapal po dechu, který mu Nanami tak nevybíravě vyrazil.
Zpovzdálí celou scénu sledovaly Homurovy mladší sestry. Dva měsíce zpátky by si tohle nedovolily ani ony.
„Víš, nee-chan…“ začala nejistě Kyouko a nervózně mezi prsty mnula vlněné copánky, které visely z její čepice. Homura se mezitím vyhrabal na nohy a s hlasitým nadáváním se rozeběhl za Nanamim, který stál kousek před bránou a z plných plic se smál.
„Nanami, počkej, až se mi dostaneš do rukou!“ zařičel Homura a smykem vyběhl ze vrat. Nanami udělal elegantní otočku a pokračoval ulicí dál. Homura zmizel za jedním sloupkem brány. Bylo slyšet heknutí a tupý náraz, jak uklouzl na náledí a složil se k zemi podruhé.
Až na školní dvůr doléhal Nanamiho hlasitý smích a Homurovi nadávky.
„Já…“ Kyouko se otočila na svou starší sestru, která celou scénu sledovala bez jediného náznaku emoce.
„Hm?“ zamručela Ritsuka a otočila se na ní taky. Chvíli na sebe mlčky zíraly a budily dojem, že se domlouvají nějakou sesterskou telepatií. Nakonec se obě zase obrátily a upřely pohled ke školním vratům za nimiž před okamžikem zmizel jejich starší bratr.
„Napadlo tě, že jsem se Seijim a Shiroganem měla pravdu, viď, že jo?“
„No…. vlastně…“ Kyouko sklopila oči a zrudla.
Ritsuka si posunula brýle výš na nos a poklepala svou mladší sestru po rameni. Na tváři jí hrál náznak úsměvu.
„V tom případě máš nakročeno k tomu stát se yaoistkou. Dej tomu chvíli a uvidíš, že se začneš těšit, až si to uvědomí i ti dva!“

Přesně o sto osmdesát dva dní později Kyouko hrdinně shlédla všechny tři OVY Boku no Pica.
Přesně o šedesát tři dní později si Seiji uvědomil, že dluží Ritsuce omluvu.