Tajemství v nás - část 7 - Dárek

Sedím v letadle a vůbec si nemůžu vybavit, jak jsem se sem dostal. Na krku mám zavěšenou igelitovou kapsu a v ní veškeré informace, kde, kdy vystoupit a nějaké kapesné. Za každou větou je tučně napsáno: Nemluvit! Na sobě mám plátěné kalhoty a nefalšovanou jelenicovou bundu vyšitou korálky a peříčky, jako nějaký přiblbý americký turista, vezoucí si domů indiánský suvenýr. Akorát já letěl do Japonska a Ameriku měl hluboko pod sebou. Taky mě děsně bolí hlava a nemůžu se ani pořádně opřít, protože mě nesnesitelně bolí záda a mám nutkání se poškrábat na rameni, protože mě tam něco svrbí. V tašce mám mimo své vyprané, ale totálně zmačkané školní uniformy, ručně vyřezávanou dýmku, nasáknutou kouřem a myslím, že by stačilo ji jen očichat a byl bych se na místě sjel. Nechápu, jak mě s tímhle mohli policejní psi na letišti pustit.

Potácím se uličkou na záchod a snažím se úsměvem omluvit svoje oblečení, protože ty pohledy jsou opravdu nesnesitelný. Na toaletě si svlíknu bundu, nemám pod ní ani obyčejný tričko.

Opravdu jsem se snažil nekřičet. Aspoň vynechat sprostý slova. Ale fakt to nešlo. Znovu a znovu se dívám do zrcadla a zase na svoje rameno, kde ve velikém vytetovaném srdci trůní Kaishitovo jméno.

„Do h…u, který č…ák mi tohle udělal!“

Někdo mi mlátí na dveře, ať se uklidním, nebo mě vyhodí z letadla. Rád bych vypadl z letadla, protože tohle opravdu nevím, jak budu obhajovat. Nechci vůbec vědět, co mám na zádech, protože tutově vím, že tam bude nějaká další vytetovaná ohavnost, s kterou se budu muset naučit žít. Třeba Kaishitův obličej. Na tom pidi záchodku jsem musel vydýchat veškerou zásobu vzduchu, protože mi náhle došel a při pádu k zemi jsem hlavou sejmul umyvadlo. Nebo ono mě, už nevím, v jakém to bylo pořadí.

V letadle se o mě staraly letušky. Ledovaly mi rozbitou hlavu. Byly moc milé, pořád se usmívaly a hrozně je zajímalo, co mám za tetování. Snažil jsem se nemluvit, ale nešlo to. Krotil jsem se, přísahám, jinak bych je měl obě ještě ten večer v posteli.

Na letišti jsem se hodně kamarádičkoval s letištní policií. Tady jsem se snažil taky nemluvit, ale musel jsem trochu odměkčit jejich podezíravé pohledy a otázky, že cestuji velice nalehko, že mám instrukce se zákazem mluvení a za můj indiánský oblek, vypadajíc hodně přesvědčivě, jsem buď musel utratit majlant nebo jsem to ukradl nějakému vznešenému indiánovi v rezervaci. Nakonec mě odvezli domů. Chtěli po mě číslo telefonu, FB adresu či mail.

Máma byla dost vyděšená, když zastavilo policejní auto u nás v ulici.

„Takanashi, co se stalo? Provedl jsi něco?“ spráskla ruce, když mě uviděla s dvěma fešnýma policajtama, který se tahali o moji tašku, kdo mi ji vezme.

„Vzali mě domů. Mají to v popisu práce,“ usměji se. „Že jo, hoši?“

„Jasně Takanashi. Pomáhat a chránit,“ uculují se oba.

„Díky, že jste mě hodili domů,“ vezmu si od nich tašku.

Ten mladší vytáhne z kapsy propisku, chytne mě za ruku a napíše na ni svoje telefonní číslo s cudným úsměvem na tváři.

„Zavolej,“ mrkne na mě.

„Mě taky,“ mává na mě ten druhý, když nasedá do auta.

„Takanashi?“ mámu to trochu děsí, podle jejího výrazu. „Co to máš na sobě? A kde jsi tak dlouho byl?“

„Vždyť jsem ti říkal, že jedeme se třídou na několikadenní výlet do imitace indiánské vesnice. Pamatuješ se?“

„No jasně, že si to pamatuji….“ Nemůže si náš rozhovor vybavit, ale přikyvuje hlavou.

„Vyhrál jsem takovou bojovou hru, tenhle indiánský oděv sem dostal jako výhru, víš?“

Cupitá za mnou do domu, má svraštělé obočí, jak se snaží na vše rozvzpomenout. Sundám si kazajku a jsem připraven na hysterické výkřiky:

„Takanashi, proboha, co to máš na ruce? Ty jsi se nechal tetovat!“

„Je to jen taková kérka… a je to hezký, ne? Podívej, mám v srdci maminka. Protože tě mám děsně rád,“ natahuji ji tetování až pod nos.

„Jé, Takanashi, ale to jsi nemusel,“ zalijí se jí oči slzami.

Kiiroi stojí opodál, má už asi půl hodiny otevřenou pusu a pořád nevěřícně zírá. Když se k ní otočím, s tím nej kawai úsměvem, jaký umím, zakryje si uši a uteče do svého pokoje.

Konečně jsem sám ve svém pokoji. Sám. Sám. Dostal jsem kopačky. Kaishite mě odkopl. Proč tady vůbec naříkám? Už nikdy nechci zažít ten pocit potupy. Ale to, co předcházelo bych si rád zopakoval. S ním. Jenom s ním. Protože znám odpověď na jeho otázku tenkrát u horkých pramenů. Protože ho miluji.

Moje oblíbená poloha, na posteli, pozorující strop.

Kaishite, kde jsi? Chybíš mi.

---

Dnes mám narozeniny. Nesnáším oslavy. Lidi, které pozvala máma, s kterými si nemám co říct, co mi dávají polibky ala leklá ryba. Pořád si s někým třepat rukou. Kdyby tak věděli, že zrovna tahle ruka už podruhé tohoto dne honila moje péro, tak by na moje narozeniny vůbec nechodili. Možná proto se tvářím mile. Ale jsem nadržený a rád bych někam zalezl a udělal se potřetí. Sakra, co to semnou dnes je. Kiiori se mi taky poslední dobou vyhýbá. Ten klid mě docela děsí.

„Takanashi, máš tu návštěvu!“ volá na mě máma.

Zvednu hlavu od roznimraného kousku dortu. Nechci nikoho vidět.

„To je ten tvůj starší spolužák, co tě doučuje.“

Zbystřím pozornost. Kaishite má tu drzost přijít k nám domů! Po tom, co mi udělal! Co mi dal kopačky?! Co mě nechal s potrhlým indiánem vykouřit bůhví co, že jsem byl několik dní úplně mimo, že mám spoustu žádostí na facebooku o přijetí do přátel, z řad leteckých aeroliníí a policie? Co mě poslal domů letadlem?

„Už mě nemá co naučit,“ zavrčím.

Ve dveřích se objeví máma, v ruce drží balíček zabalený v dárkovém papíře a těsně za ní stojí usmívající se Kaishite. Má na sobě jen tílko a přes něj mikinu s krátkým rukávem, takže všechny ty tricepcy, bicepsy a ještě bůhvi jaké svaly, se mu rýsují pod látkou, což mě dohání k šílenství a rád bych ho použil na výuku lidské anatomie. Ten tlak v kalhotách zesílil.

„Donesl ti dárek.“

Nechci dárek. Nic od něj nechci. Snažím se ovládnout. Nejenom vzrušení mezi nohama, ale i chuť po něm mrsknout mámin nepovedený dort a zmalovat mu krémem jeho sexy obličej.

„Tak ho rozbal, je to neslušné. A hezky poděkuj,“ pobízí mě máma a je děsně zvědavá.

Trhám papír na malé pásky a nespouštím svůj zamračený pohled z Kaishiteho. Nějaká dřevěná krabice.

„Tak už to otevři. Co jsi dostal?“ nahlíží mi máma přes ruce.

Otevřu vysouvací víko a pak ho zase rychle zasunu.

„No počkej,“ protestuje máma. „Já jsem to neviděla, co jsi dostal?“

Srdce mi divoce buší a nemůžu najít honem vhodná slova.

„Takanashi?“ šťouchne do mě matka.

„To je… stolní hra,“ vysoukám ze sebe.

„Super, můžeme si všichni zahrát,“ jásá.

„Paní Cuzumi,“ zapojí se do debaty Kaishite. „Ta hra je jen pro dva. Myslím,že si vystačíme. Půjdeme někam ven a vyzkoušíme ji.“

„Jasně, běžte na zahradu, venku je přece krásně. Vemte si sebou něco na zubkání. Hezky si hrajte,“ usmívá se a oba nás vystrčí ze dveří.

„Tak co, půjdeme to někam vyzkoušet?“ usměje se Kaishite.

„Co to znamená?“ zatřepu dřevěnou krabicí.

„Musím přiznat, že mi chybíš,“ ušklíbne se.

„Nechal jsi mě, pamatuješ?“

„Okolnosti předešlých dnů…“

„… s úchylným Indiánem. Ani dnes nevím, co jsem s ním prováděl!“

„To se mi nezdá, je to rozumný cherokee šaman…“

„Mám tohle!“ vyhrnu si rukáv trička.

Kaishiteho moje vytetované srdce vyloženě potěšilo. Dotkl se jemně svého jména a přejel po něm prsty.

„Běž pryč! Nesnáším tě!“ schovám si zase svoje tetování. „Letěl jsem domů letadlem!“

„Nemáš rád moje skákání…“

„Vezli mě domů dva nadržení policajti…!“

„Takanashi,“ chytne mě za ruku. „Zjistil jsem, že nemá cenu, se ti vyhýbat.“

„Mě to vyhovuje. Už jsem se s tím smířil,“ odseknu.

Jen pomyšlení na něj mě donutilo dnes ráno dvakrát onanovat. Trapné. Kdybych to tak mohl zpeněžit ve spermobance.

„Budeme zase kámoši?“ přitáhne si mě k sobě a přitiskne nosíkem k mému obličeji. „Co ta stolní hra?“

Svírám svůj dárek křečovitě v ruce. Hltám jeho zelenkavé kočičí oči a přisaji se na jeho dolní ret.

„Ale vezmi nás na nějaké pěkné romantické místo,“ přivřu oči a pevně Kaishiteho obejmu, abych se při jeho skoku nikde neztratil.

Dárková krabice lubrikačních gelů byl můj nejhezčí dárek k narozeninám. Prostě jsem Kaishitemu musel odpustil. Masturbování při opakování jeho jména mě fakt unavuje. Je to jen slabá náhražka odstředěného mléka a já nutně potřebuji smetanu!