Tobiho tvář panenky: Part 1

„Už buď zticha, ty idiote. Nevidíš, že se snažím provést rituál?“ Zařval skoro až nepříčetně Hidan na stále ukecaného Tobiho, který se ale vůbec neměl k tomu, zavřít pusu. Poskakoval všude okolo a popravdě Hidana rád rozčiloval. Neuvědomoval si, kam až tato situace může zajít.

Skrýš Akatsuki byla dnes plná všech jejích členů, nikdo neměl žádnou zvláštní misi a tak se přítomní snažili nějak se zabavit. Většina z nich seděla ve velké společné místnosti a bavili se, nebo jen pospávali, znudění nečinností. Hidanův řev a Tobiho šaškování už začalo lézt všem na nervy a Itachi pochyboval, zda snese další Hidanův výstup na Tobiho adresu. Maskovaný ťulpas se ale nehodlal vzdát a dál se na všechno ptal, každou maličkost zkoumal a jakýkoli Hidanův pohyb při rituálu byl pro něj jako přesun planet. Jeho dětinská zvědavost někdy nebrala mezí a mnohdy se mohli Akatsuki přetrhnout, aby toho „magora“ vůbec uhlídali.
„Už toho mám dost, ty kreténe. Zabiju Tě.“ Opět zavřískal Hidan a vrhl se na Tobiho. Avšak ten útok už delší dobu čekal. Za ten čas už znal hranice Hidanovi trpělivosti a věděl, že byly překročeny. Útoku jeho kosy se hravě vyhnul a začal couvat do místnosti.
„Neblbněte tady. Hidane, ještě někoho zraníš.“ Zaprotestoval ospalý Kisame, který byl ale oběma nejblíže a moc nerad by schytal jednu mezi oči.
„Moc rád bych zranil jeho!“ Ukázal na Tobiho a stále ještě rozzlobený ho začal pronásledovat. Máchal kosou okolo sebe, až se to opravdu zdálo příliš nebezpečné. Ubohý Tobi se snažil všemožně uhýbat a přitom nepřestával křičet na Hidana, ať toho nechá. Ten za ním pobíhal jako smyslu zbavený a zdálo se, že to nebude mít konec. Itachi už ztrácel trpělivost a zatínal ruku v pěst. Deidara si toho brzy všimnul a rozhodně neměl v úmyslu nechat Uchihu vypěnit, proto se rozhodl, že tu komedii zatrhne. Jakmile zaregistroval, že se k němu blíží ukřičený Tobi, mávající rukama na všechny strany, nastavil mu nohu. Koneckonců, nemá Hidana neustále provokovat. Může si za to sám, i když je to jeho parťák, z čehož neměl vůbec radost.
„Nééé, Deidara – senpai!“ Stačil ještě vykřiknout Tobi, avšak svůj pád už zastavit nedokázal. Rozplácl se jak dlouhý, tak široký a zhluboka oddechoval. Překulil se na záda a vyčítavým pohledem shlédl Deidaru, který se jen škodolibě usmál. A uviděl i všechny ostatní, kterým jeho pád připadal velice komický, nebyl tam nikdo, kdo by mu pomohl. V tom si všiml, že před ním někdo stojí.
„Nerad to říkám, ale díky, Deidaro.“ Kývl na blonďáka Hidan. „A ty, Tebe mám už plný zuby, ty zasranej idiote. Chcípni!“ Rozpřáhl se Hidan a vzápětí máchl kosou proti roztřesenu Tobimu.
„To by stačilo!“ Protnul to napjaté ticho Itachiho hlas a donutil ostří zastavit se pár milimetrů od krku maskovaného. Tobi si oddechl, Uchiha ho zachránil.
„No tak, Itachi, to by nestačilo. Chci se toho zabedněnýho mentála konečně zbavit. Stejně nám neni užitečnej, je k ničemu. Jenom zaostalý děcko v těle tohohle kreténa!“ Přemlouval Hidan černovlasého a nutno přiznat, že argumenty měl pádné. Mezi členy Akatsuki nebyl nikdo, kdo by Tobiho dvakrát miloval, spíše byl jen zbytečným přívěskem a každý ho chtěl mít z krku. Ale Tobi se ozval.
„Ne, Itachi – san. Tobi je dobrej kluk, už bude hodnej. Tobi už bude hodnej, slibuju.“ Zaprosil tím svým pisklavým hlasem Tobi a jedním okem skrz masku sledoval Itachiho. Toho v ten moment něco napadlo. Ušklíbl se a vrátil pozornost Hidanovi.
„Určitě si myslím, že by se Ti ulevilo, kdybys ho zabil. Bylo by líp nám všem. Ale…“ Uchiha přesně věděl,kde je Hidanovo slabé místo. „Jak jsi už řekl, Tobi je jenom dítě, nic než nevinná dětská duše, copak Jashin si libuje ve vraždění dětí?“ Zarazil se a nechal svá slova doznít. Poté pokračoval. „ Krom toho, třeba si Tobi už svůj trest nese sebou. Nese si ho pod maskou. Proč by se jinak ukrýval, kdyby měl tvář podobnou té lidské.“ Místnost jakoby se ponořila do velkých černých otazníků. Bylo znát, jak nad tím každý usilovně přemýšlí a pouze Tobimu a Itachimu bylo jasné, co bude následovat. Náhle uvědomělý Tobi se začal plazit stranou, tohle byla jediná věc o kterou nestál. Měl strach, opravdový strach.
„Tak pojď, ty blbečku.“ Jakoby se Hidan probral z toho transu první, čapl maskovaného za plášť a přitáhl si ho zpátky k sobě. Už i ostatním došlo, co se bude dít a všichni projevili ironicky až Tobiho zvědavost. Jak asi vypadá? Jistě to bude příšera, to dokazoval už jen svým dětinským chováním. Deidara zatajil dech a pohlédl na černovlasého Itachiho, který na něj pouze lišácky mrkl. Avšak Deidara snad jako jediný jejich nadšení nesdílel. Byl Tobiho parťákem a moc dobře věděl, maska je Tobiho obrovská slabina a má příšerný strach z odhalení byť jen nepatrné části svého obličeje. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si. Neměl toho ukecaného blázna rád, ale to neznamenalo, že by ho musel děsit nebo mu ubližovat.
„Teď se podívám, co schováváš!“ Zasmál se Hidan, držíc Tobiho pevně pod krkem ho přirazil ke zdi a vyzvedl vysoko do vzduchu. Tobi nedosáhl na zem.
„Ne, ne.. Hidan – san, prosím. Tobi bude hodnej, nechce. Tobi už bude hodnej, je to dobrej kluk. Prosím, pusť mě.“ Žadonil až hystericky Tobi a škubal sebou v Hidanově sevření. Třásl se, vyděšený a zmatený netušil, jak by svému trýzniteli uprchl. Nebylo to možné. Viděl, jak se ostatní smějí, jak mají legraci z jeho strachu a zvědavě pokukují po jeho obličeji, avšak Deidara postával neutrálně stranou s nikterak potěšeným výrazem, oslovil Itachiho.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad, Itachi.“
„Copak, zastáváš se parťáka, Deidaro? Já myslel, že bys ho taky raději viděl na dně řeky.“ Oponoval mu Uchiha.
„Neříkám, že ne. Nemám ho kdovíjak v lásce, je to imbecil, ale tohle je trochu moc. Tobi si masku nikdy nesundává a sám si nejsem jistý, zda chci vidět, co má pod ní.“ Řekl nezaujatě Deidara a odvrátil hlavu.
„Nikdo Tě nenutí se dívat, ale my tady ho chceme vidět.“ Pronesl rázně a všechny oči se opět obrátily směrem k na stěnu přišpendlenému Tobimu, který se vší silou snažil Hidanovi vysmeknout. Srdce mu bušilo jako splašené a měl pocit, že se strachem každou chvíli počůrá. Už doufal, že ho jeho senpai zachrání, ale Itachi mu to nepřál.
„Tak už dělej, Hidane, sundej mu to z ksichtu!“ Kakuzu už byl nedočkavý.
„Drž hubu, Kakuzu, vždyť už jdu na to.“ Chytl stříbrovlasý Hidan Tobiho za masku a začal mu ji strhávat z obličeje. Tobi zpanikařil. Částečně volnýma rukama se pokoušel odlepit Hidanovi prsty ze své masky, avšak s jeho zbrklostí a neohrabaností mu spíše jen hrál do karet. Pořád prosil.
„Hidan – san, néé. Tobi je ošklivý, je ošklivý!! Ale už bude hodný, přísahá, opravdu. Nechce pryč masku. Tobi je dobrej kluk! Hidan – san, nechte mě!! Deidara – senpai, pomozte mi!!!“ Jak Deidara uslyšel mezi výkřiky své jméno, ihned ho přepadly výčitky, tohle neměl dovolit, ale to už se Tobiho oranžová maska válela na zemi a všechen povyk ustal. Bylo ticho. Němé a překvapené obličeje tupě zírali na Tobiho odhalenou tvář ve snaze uvěřit svým očím. Hidan měl oči dokořán, absolutně neschopen pohybu povolil stisk a nechal stále vyděšeného a nyní bylo jasně vidět, že i uplakaného Tobiho dopadnout na podlahu, kde se stočil do klubíčka a obnaženou tvář schoval mezi kolena. Členové Akatsuki poodstoupili krok stranou a se zájmem si, pro ně nového člena, prohlíželi. To, co viděli, nikdo neočekával, nikoho by nikdy nenapadlo, že Tobi může mít tak roztomile uchvacující tvářičku mladého chlapce. Byl skutečně jako andílek s vlasy delšími, černými jako uhel a očima rudýma od Sharinganu. Tobi byl Uchiha, Tobi byl překrásný.
Hidan se z ničeho nic smutně podíval na své ruce. To ony strhly z Tobiho tváře masku a jakoby měl rukou krev, otočil se zády k té uplakané hromádce neštěstí a odešel. Nikdo už se nesmál, nikdo se netvářil škodolibě, nyní převládla pouze ponurá atmosféra a pocity lhostejnosti. Už bylo jisté, že se představení nekoná a není o co stát.
„Mnoho povyku pro nic.“ Prohlásil jako vždy sebevědomí Itachi a odcoural se někam stranou. Po chvíli ho následovali ostatní, až na Deidaru. Stál tam jako kůl v plotě a netušil, co by měl dělat. Nejlepší by nejspíše bylo odejít, ačkoli věděl, že jako Tobiho parťák neměl tohle nikdy dopustit.
„Sakra!“ Zaklel si pro sebe dlouhovlasý blonďák a pomalu se přemístil ke stále plačícímu Tobimu. Jeho vzlyky byly čím dál hlasitější a už na pohled bylo zjevné, že se třese. Deidara nejprve sáhl po jeho masce a až poté si přisedl vedle něj. Nikdy nikoho neutěšoval a popravdě pochyboval, že to dobře svede i teď. Položil Tobimu ruku na rameno, ale ten, jakoby jeho přítomnost vůbec nevnímal. Rozhodl se ho oslovit.
„Tobi, tak už přestaň fňukat. Už jsou pryč.“ Pokusil se o milejší tón, ale zdálo se, že Tobi nemá v úmyslu přestat. Deidarovi už jen za tu chvíli docházela drahocenná trpělivost a bojoval sám se sebou, aby neodešel. Ještě chvíli tam s ním zůstane a když se ten uřvánek nehne, nechá ho tam.V tom se Tobi posadil a zavěsil se svému parťákovi rukama kolem krku, zatímco neustále vzlykal. Deidara ztuhl, tahle situace mu nebyla vůbec příjemná, ale nechtěl od sebe Tobiho odstrčit, teď, když mu tak ublížili. Najednou zalitoval, že se ho nezastal už dřív. Aniž by si to uvědomil, objal Tobiho kolem pasu a ten se na něj přitiskl. Ještě, že tady nikdo není, domýšlel si pro sebe Dei a opatrně Tobiho kolébal v náručí jako dítě. Bože, asi jsem se zbláznil, co to dělám? Nechápal blonďák své reakce a ještě než od sebe začal uplakaného odsouvat, pár minut jej ještě utěšoval.
„Tady, Tvoje maska, Tobi.“ Ukázal černovláskovi oranžový kus dřeva, který byl dříve jeho obličejem a Tobi konečně zvedl hlavu, aby si ji vzal. Deidara si ho tedy mohl lépe prohlédnout a podivil se, že o tomto mladém blázínkovi nic neví. Byl opravdu přitažlivý, pleť měl bělejší než Itachi, rty plné a oči neskutečně rudě pronikavé. Několik pramenů vlasů mu spadlo do obličeje a blonďák se musel usmát, což Tobi zaregistroval a reagoval neočekávaně. Pohotově si přitiskl obě dlaně k obličeji a celým tělem se od Deidary odvrátil.
„Tobi je ošklivý, nedívejte se, senpai. Je ošklivý, musí mít masku. Nesmějte se mi. Ale už budu hodný, slibuju. Tobi je dobrej kluk, Tobi je dobrej kluk.“ Zakrýval si křečovitě tvář a tiskl se ke zdi. Blonďák netušil, co se stalo. Podal Tobimu masku, kterou si od něj hned vzal.
„Ššš, Tobi, už se nemusíš bát. Neublížím Ti přeci. Podívej se na mě.“ Vybídl ho Deidara, avšak Tobi jen zavrtěl hlavou.
„Čeho se bojíš? Kdo Ti řekl, že si ošklivý, Tobi? To není pravda, vůbec nejsi ošklivý. Nemusíš mít masku, nepotřebuješ jí. Jsi moc hezký.“ Naklonil se mu Deidara přes rameno, ale to už měl Tobi neprostupný oranžový štít, který mu halil tvář. Maskovaný se ke svému partnerovi opatrně otočil, teď už mohl. Hlavu měl stále sklopenou k zemi, jakoby se styděl.
„Tobi není hezký, je zrůda. To Orochimaru mu dal masku, aby se na Tobiho nemusel dívat. Tobi musí mít masku, musí….“
„Orochimaru?“ Deidara si myslel, že se přeslechl. Co s tím vším měl společného Orochimaru. A nebyl nakonec Tobi jeho špion v Akatsuki? Ale kdyby byl, proč tedy teď Orochimara prozradil? Tohle bylo na Deidaru moc a zdálo se, že i na Tobiho, který se od něj nechtěl odlepit. Křečovitě ho svíral, jakoby se každou chvíli měl rozplynout, tak se bál, že se jeho trýznitelé vrátí. Deidara tady s ním nechtěl zůstávat. Nejen, že by je mohl někdo vidět a kdo ví co si pomyslet, ale chtěl z Tobiho dostat víc informací o Orochimarovi.
„Pojď Tobi, zvedni se, půjdeme.“ Vybídl ho blonďák, ale Tobi neměl v plánu spolupracovat.
„Ne, nechci do svého pokoje. Tobi má strach, nechce být sám. Vrátí se pro něj, Hidan se pro něj vrátí.“ Začal být maskovaný skoro až paranoidní a Deidara si už myslel, že vyletí z kůže, přesto měl s chlapcem soucit. Pomohl mu na nohy a ujistil, že se mu nic nestane.
„Dobře, dobře. Půjdeme ke mně a odpočineš si. Hidan Tě u mě nebude hledat, ano? Budeš v bezpečí, neboj se.“ Usmál se na Tobiho Dei.
„Děkuju senpai. Tobi Vás má rád.“ Zakňoural potichu Tobi a i tahle nevinná slova donutila blonďáka se mírně začervenat. Věděl, že Tobi to tak nemyslí, jeho mentalita byla jiná než všech ostatních, byl dítětem. Měl ho rád spíš jako parťáka a to jen z důvodu, že opravdu je jeho parťák. Kdyby byl Tobi v týmu třeba s Kisamem, měl by rád Kisameho. Dei z toho nedělal přehnané závěry.
Společně se courali chodbami k Deidarově pokoji. Tobi se blonďáka zuřivě držel za rukáv a více než vedle něj se šoural za ním. Pravděpodobně se tak cítil chráněný.
„Ale, ale, tak už ses ujal našeho andělského dementíka?“ Objevil se před nimi Hidan a pevně se jim postavil do cesty, jakoby jim bránil v průchodu.