Utajované království - 22.kapitola

MARIPOSSA:
„Dneska vás všechny obeznámíme s pravidly k plesu…“ začala ta otravná žeská, která snad vyžívala v tom, že mohla před řadou služek, který si nechala zavolat, pochodovat jako generál a poučovat je ve věcech, který byly naprosto jasný. A ještě si ke všechmu mykala.
„Nesmíte urážet hosty…“ jasně, přijdu k pršiplášti a řeknu: „Čau blbečku.“ No, to víš, že jo, dyk s nima ani nemůžeme mluvit, pokud se nás teda nezeptaj, jestli je k mání nějaký jíedlo nebo pití. Dál už jsem jí nevnímala. Stejně to nebbudu potřebovat, hodlala jsem sehrát srášně nemocnou, abych tam nemusela.
„Vnímáte nás, slečno?!“ zastavila se přede mnou.
„Jop, vnímám vás.“ Usmála jsem se na ní. Tahle hra ny makání a vykání je docela sranda, pamatuju si, že jsme jí hrály s Nettie ještě ve škole. Tam se na nás sice všichni dívali jak na debílky, protože si dvě nejlepší kamarádky vykaly a o sobě mykaly, ale nás to tehdy strašně bavilo.
„No výborně, abys pak neudělala nějakou chybu!“ čekala sem, že mě stáhne z kůže a pověsí si jí na dveře, aby na ní netáhlo. Asi jí potěšilo, že jsem ochotná hrát její hru s vykáním a mykáním.
„Nemějte pé… strach.“ Uf, ještě, že sem se stihla zastavit. Přetrpěla jsem to dvouhodinový stání, kdy jsem koukala z okna a představovala si, jak je venku nádherně. Když domluvila, tak jsem byla mezi prvníma, kteří vypadli ven. Na rozdíl od nich jsem letěla k sobě do pokoje.
„Regane?“ zašeptala jsem, když jsem otevírala dveře. Nechtěla jsem, aby ty klevetivý a protivný holky někdy i kluci, co tady makali se mnou, někomu řekli, že tady mám černýho podnájemníka.
„No?!“ ozval se zpoza dveří krapet přiškrceným hlasem. Chudák, asi jsem ho musela skřípnout dveřma.
„Promiň…“ rychle jsme vpadla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Asi by sis měl najít jinou skrýš, nebo budeš jak borůvka…“ rozesmála sem se.
„Hej, cos dneska žvejkala? Že máš tak dobrou náladu.“ Zvedal se ze země i papírama, co sem mu stihla nanosit, když se nikdo nekoukal, ale nebylo toho moc, do pracovny už sem se nedostala.
„Super, zjistils něco?“ sedla jsem si na sesli, kterou jsem si koupila, abch nemusela sedět na posteli. Navíc jsem jí občas používala jako noční stolek, takže sem teď z ní dávala dolů jednu knihu, kterou jsem si vypůjčila z knihovny.
„Jo, že Merlotte trpí opruzeninama.“ Řekl rozmrzele, už ho fakt nebavilo a mě popravdě taky ne, proto sem to dávala číst jemu. Dokonce jsem mu propůjčila svůj salát, aby mohl dopisovat, co mi chybí.
„Fakt?“ usmála jsem se, docela dobrej drb, i když nám moc nepomůže. „A něco jinýho?“ sladce jsem se usmála.
„Jo, že píšeš jako prase.“ Můj úsměvnej škleb se změnil na rozmrzelej. „Smůla.“
„Hele, Nanette, víš, že na ten ples nemůžeš…“ začal opatrně.
„To je mi jasný, tak debilní ještě nejsem a nejsem ani mimino!“ prskla sem na něj.
„Ano, Nanettka se vrátila. Docela mi tohle tvoje vzteklý já chybělo.“ Rozesmál se a zdrhnul rychle na záchod nebo do koupelny, dokud tam ještě nikdo není.
„Vzteklý já, jo?!“ tikalo mi oko.
Odpoledne bylo na zabití, proháněli nás tak, že sem málem padla únavou už na chodbě. Naštěstí se mi silou vůle povedlo dostat k sobě do pokoje, kde sem padla mrtvá do postele. Ráno to bylo ještě horší, protože mi bylo řečeno, že je nezajímá můje zdravotní indispozice a že prostě budu makat. To se mi moc nepáčilo a Reganovi taky ne. Dal to najevo pěkně hlasitě, až sem se bála, že někdo přilítne.
„Co si sakra myslíš?! Že tě nepozná?! Seš snad sebevrah?! Nemůžeš tam jít!“ už jsem jenom čekala, že někdo vyrazí dveře z pantů a zabije nás za ten řev.
„Buď zticha! Chceš, aby na tebe přišli?!“ sykla jsem, ale on mě okázale ignoroval.
„Teď už sme měli bejt dávno pryč!“ nesnížil hlas ani o setinku volume.
„Já vim! Nevyšlo to!“ prskla sem na něj. Stejně jako nevyšlo hodně věcí, pomyslela sem si.
„Co čekáš, že teď budem dělat, hm?!“ jeho obličej byl tak cenťák od mýho.
„No… já, to co mám a ty mi neudeš funět do obličeje!“ odtáhla sem se. Potom sem musela běžet, protože už sem dávno měla bejt deset minut na place. Přípravy zabraly celej zbytek dne, byli sme propuštěni až asi hodinu před tim, než to mělo celý vypuknout. Ani se mi nehtělo jít za Reganem do pokoje, tak jsem šla rovnou do zahrady. Ať už je Merlotte jakákoliv, tak zahradu má dokonalou.
„Kde seš?“ přišel za mnou. Jak mě tak rychle našel?!
„Potřebovala jsem chvíli klidu…“ snažila jsem mu naznačit, že mě začínal pomalu ale jistě sr*t.
„Fajn, počkám tady s tebou.“ Sednul si ke mně pod strom, kterej sem s pravidelně očesávala. No co, prostě miluju blumy.
…
„Sem v háji, absolutně…“ nevěřícně jsem koukala na zástup lidí, kterej se snažil vecpat do neexistujícího prostoru sálu, kde se mělo plesovat. Já je prostě nechápu, dyk si za chvilku vydejchaj vzduch. Sice je děsně moderní, když si dámy omdlívaj, ale až sebou seknou všichni, tak si bude široká veřejnost myslet, že vypuknul mor.
„Děje se něco?!“ objevil se za mnou jako přízračnej duch Regan. Kterej asi před deseti minutama zmizel s tím, že si musí něco zařídit. Asi šel na gentlemany.
„Nic… hej, nefuň mi za krk, jo?“ otočila jsem se na něj. Poslední dobou nevim, co si o něm myslet. Jeden by řek, že má krámy… že by to byl hermafrodit?
„Seš dneska příjemná jak osina v p****i, to ti teda povim.“ Zamračil se.
„Klídek, ty na tom nejsi o moc líp.“ Znova jsem se otočila tak, abych viděla, co se děje vevnitř. Teď jsem stála venku na zahradě a koukala se dovnitř velkýma oknama. Připomnělo mi to první útěk ze školy, kdy jsme s Nettie koukaly na utajovanýho krále a myslely si, že největší vzrůšo je, když vylejeme někomu kýbl na hlavu.
„Co to je za pohled?“ skoro sem mohla slyšet, jak mu šortujou kolečka. Někdy fakt nemůžu uvěřit, že mi ještě žere moje herecký výkony o tom, kdo sem. Nemyslim si, že by znal pravdu.
„Žádnej.“ Pokud jsem to teď spočítala správně, tak je to skoro rok a půl od doby, co jsem dělala podobnou věc s Nettie. „Sakra, už ze mě bude stará cetka!“ zamračila jsem se. Nikdy sem nad tím neuvažovala, protože sem si představovala, jak budu mít obrovskou oslavu a kdesi cosi a nakonec sem jenom lítala po lese jak idiot.
„Cože?“ Když už jsme u toho, kolik je jemu?
„Kolik ti je?“ řekla jsem nakonec. Hádala sem mu něco mezi dvaadvaceti a pětadvaceti.
„Co je ti do toho?! Já se tě na to taky neptám.“ Jasně, ty se vlastně neptáš na nic, pokud to není, kdy už konečně vypadnem. Rozhodla sem se, že tenhle rozhovor utnu ještě před tim, než na sebe začnej ječet, protože on má fakt dobrý plíce.
„Musim jít makat… ne jako někdo.“ Ušklíbla sem se a vydala se vstříc vlastní smrti, protože jakmile mě pršiplášť uvidí, tak to bude fakt masakr. Bohužel asi doslova.
„To říká ta pravá, kdo makal, když sis hověla na hlavním zámku.“ Už si začínám přidalat, jako bych byla jeho družka po stopadesáti letech, za chvilku se začnem hádat, z jakýho chleba nám nevypadne protéza.
„Fajn, dyk už sem zticha.“ Vydala jsem se k zámku, kde sem měla roznášet pití, pokoušela jsem se vykroutit, ale nedalo se, stejně, jako se nedalo něco zjistit, pokud to nebyly zapomenutý papírky, protože si na mě moje ´šéfová´dala majzla. Asi jí Merlotte něco řekla. Nicméně to byl fakt opruz.
„Šestadvacet.“ Ozvalo se mi za zádama. To de za mnou?
„Cože?!“ zastavila jsem se. O čem to sakra mluví?!
„Můj věk.“ Ano, stojim si na vedení, no a co? Bez toho bych to prostě nebyla já.
„Aha… hádala sem ti míň. Sekla sem se o rok. Vůbec se mi tam nechce, sem nervní, jak před testem.“ Klepala jsem se, jako bych stála na Antarktidě jenom v plavkách.
„Klid, to dáš, přinejhošim tě pohřbím támhle pod třešní…“ ukázal někam do kouta zahrady.
„Děkuju, to je ták povzbuzující…“ furt jsem se rozhodovala, že bych se sebrala a tak, jak sem se sem dostala, tak bych zase zdrhla.
„Hele, cos myslela tou cetkou?“ jeho to zajímá?
„Můj věk, měla sem slabou chvilku. Víš co, jak sem si představovala, jak za půl roku budu slavit osmnáctiny, budu mít mega oslavu a nakonec sem lítala po lese jak d***l a teď už mi bude dvacet a jako nic. To sem si teda jako nepředstavovala…“ povzdechla jsem si a dál koukala na lidi, jak začínají křepčit. Fakt vtipný, vidět je takhle zvenčí, některý taneční kreace vypadaj, jako by si vyklepávali mravence z oblečení.
„Bude?!“ ozvalo se pobouřeně za mnou.
„Máš s tim problém?!“ zase jsem se otočila čelem k němu. Stejně mě tam nebudou dneska postrádat, je tam pomocný síly víc než dost, akorát bych překážela.
„Myslel sem, že seš stejně stará…“ mračil se. s**t… měla sem si dát pozor na pusu, dyk sem jim nakecala, že mi je víc. No super Mariposso, teď tě zabije on, aspoň nebude mít pršiplášť práci.
„Noooo...“ začala sem se koukat někam nad něj.
„Proč sis to vymyslela?!“ už je zase naštvanej. Dyk to zase tak velká věc není, kdyby znal celou pravdu, tak by to bylo horší.
„Hele, nic sme o vás nevěděly, přišlo nám lepší, když si budete myslet, že sme starší. Stejně by to nic nezměnilo.“
„Změnilo by to všechno! Dítě bysme nevyhodili!“ narážel na to, jak nás vykopli i s nima ven. Ne že bych jim to zazlívala, někdy se chovám jak dilina. Ale byla – a ještě furt sem – sem v pubertě!
„Dítě?! Já nejsem dítě! Dyk sem skoro stejně vysoká... no, bez deseti cenťáků sem stejně velká.“ Skoro sem se postavila na špičky, jenom abych mu to dokázala.
„Bylas dítě.“ Skoro to znělo zoufale. Co se mu honí v tý jeho škebli?! Pomyslela jsem si, vypadalo to totiž, jako by měl výčitky svědomí.
„To skoro zní, jako bys mě přefik někde v uličce, protože sis myslel, že už sem dospělá a pak si zjistil, že sis to rozdával s puberťákem.“ Začala sem se smát.
„To, že sem to neudělal, neznamená, že sem nechtěl.“ Koukal se na mě a bylo na něm vidět, že nad něčim přemejšlel.
„COŽE?!“ zaječela sem tak, že to až přehlušilo hudbu vevnitř a hodně lidí se začalo otáčet. Zase jsem se stáhla do stínu, aby na mě nebylo tak dobře vidět, měla sem na sobě bílej úbor. „Haha! No to je fakt dokonalý!“ začala sem se usmívat.
„Co je na tom dokonalýho?!“ jeden by řek, že je nervózní.
„Všechno? I když, proč ne.“ Usmála sem se na něj. Byla bych pitomá, kdybych si hrála na to: „ne nechci tě, není to správný“, když se mi líbí. No a co, občas – pořád – sem ho pozorovala, když se převlíkal. Byl mňamy.
„Jaký proč ne…“ boha, on je snad sto let za opicema, nebo to u nich fakt nejsou žádný holky?
„Takže, od teďka budem přátelé s benefitama, jo?“ ušklíbla jsem se. „To bude super. Jo to se mi fakt líbí, tak čus, musim, nebo mě šéfová vyhodí.“ Vzala sem do zaječích, protože, až mu to dojde, tak u toho fakt bejt nechci. Bojim se, že jeho momentální reakce by nebyla příznivá… pro mě.
„NANETTO! JÁ TĚ ZABIJU!“ zařval, ale tak, aby nepřehlušil hudbu.
„Sadisto!“ naznačila sem bezhlesně a usmála se na něj. Podle jeho výrazu soudim, že poznal, co sem říkala. Hm, sem zvědavá na to, co z toho teď bude a jo těši se na to. Kdybych mohla, tak začnu poskakovat a prozpěvovat si, ale to by asi nebylo moc oceněno, když budou chodit s pitim nebo při nejlepším s nějakejma jednohubkama.
Rychle jsem bočním vchodem vlítla do místnosti, odkud se všechno roznášelo.
„Kdes byla?! Musela sem tě krejt.“ Vrazila mi do ruky tác Nessa. Docela sme se zkamarádily, i když to nebylo jako s Nettie, která mi už fakt chyběla.
„Díkes, máš to u mě!“ rychle sem vlítla do sálu a snažila se, aby mě pršiplášť neviděl. Naštěstí ho teď zabavovala Merlotte se svou matkou. Pokud sem dobře pochopila rozhovor mezi nima, kterej sem dneska slyšela, když sem vytírala podlahu u jejího pokoje, tak chce Merlotte dotlačit pršipláště k ´oltáři´. Docela vtipná představa.
Naneštěstí sem dostala tác s tvrdym alkoholem, takže sem si musela dávat pozor, abych nic nevylila. Nechtěla sem na sebe zbytečně upozorňovat. Měla sem štěstí, že než sem stihla dojít na druhej konec, kde stál pršiplášť, tak si všichni pitivo rozebrali.
„Chceš další tác?!“ zeptala se mě Nessa.
„Ani ne, dík. Kdybych jim to tam nosila pořád, tak budou za pět minut na sr***y.“ Ušklíbla sem se.
„Aspoň by to dřív skončilo.“ Zasmála se.
„Ale ten bordel bych pak uklízet nechtěla.“ Zvlášť, když si člověk uvědomí, že to je on, kdo to bude muset uklízet. Zadkem sem se posadila na linku a dveřma pozorovala, co se děje vevnitř.
„Taky pravda.“ Sedla si vedle mě. Chvíli jsme drbaly Merlotte, než na nás vlítla zase šéfová a donutila nás roznášet chlast, s tím, že nás neplatí od toho, aby sme kecaly.
„Neznám vás odněkud?!“ zastavil mě nějakej politik, kterýho sem jednou viděla s Reganem. No, to se mi jako fakt hodilo, aby mě zastavil zrovna, když je tady pršiplášť. Jestli mě kvůli němu nechá popravit, tak ho budu až do skonání světa strašit.
„Bohužel, pane.“ Usmála jsem se, jako by mi lichotilo, že si mě s někym zplet.
„Stejně ste mi povědomá…“ zamračil se, ale naštěstí mě nechal jít.
„Jistě…“ řekla jsem znuděně a rychle zdrhla mezi další hosty. Jedno se Merlotte musí nechat, když chcete velkej ples, tak jedině u ní. Ani královy plesy nejsou tak lidnatý, ale taky je to asi možná proto, že on si potrpí na vybranou společnost. Dost starostí mi začala dělat jeho „levá ruka“. Ten chlap mě už nějakou chvilku pozoroval, docela jsem se začílala bát. A bála jsem se právem, protože se ke mně vydal, jako by se nechumelilo, dokonce si to razil mezi tančícími páry, tkaže na chvíli způsobil kolabs.
„Jeden by řek, že ses aspoň poučila, ale bohužel.“ Řekl, když si bral štamprličku.
„Prosím?“ chtěla jsem to uhrát na to, že ho absolutně neznám.
„Kdyby sis třeba změnila barvu vlasů, nebo aspoň dýlku.“ Hodil ho do sebe a bral si další. Za chvíli se vožere a nikdo ho nebude brát vážně… počkat, Regan je stejnýho národu a má spalování jak jaderná elektrárna, to ho budu muset opíjet opravdu dlouho.
„Nechápu…“ ani mě nenechal domluvit.
„Myslíš si, že si tě utajovaný král nevšim? Naděláš takovýho rámusu, že by si vzbudila i mrtvýho.“ Jednou sem vrazila do stolu, omylem. „A ta tvoje kamarádka, to je mi taky pěkný kvítko. Ale stejně ste na tom obě stejně, akorát ty máš lepší ubytování.“
„Co víš o Nettie?!“ vybafla sem. Stejně ví, kdo sem, tak co.
„Nic moc. Asi ne víc než ty.“ Zkoumavě si mě prohlížel.
„Kde je?!“ zeptala sem se dychtivě. Reganovo: „To není podstatné,“ mi už lezlo krkem.
„No, kde by byla, v chládku.“ Usmál se a kopnul do sebe další dávku.
„COŽE?!“ zaječela sem tak, že sem skoro vysklila okna. Ano, toť vše k: budud nenápadná. Teď na mě vejrali všichni. „Pardon.“ Vysekla jsme tu nejrychlejší omluvu a zdrhla do připravovací místnosti. V chládku?! Co tam už všechšudy dělá?! Dyk nic neprovedla!
„Co to bylo?! Chceš, aby tě vyhodili?!“ přiběhla Nessa.
„Ne, to teda nechci, ale teď mi ten králův ocas řek, že je moje kamarádka ve vězení!“ řekla jsem rozčileně. Ani mě nenapadlo třeba zkontrovolat dveře, jestli v nich nikdo nestojí, když už k nim jak frajerka stojim zády.
„Ocas?! A to sem ti chtěl říct, kde přesně je…“ ozvalo se za mnou krapet pobouřeně, potom se sebral a odešel. Moh to možná bejt můj spojenec! Super, mám den blbec.
„Sem v háji…“ řekla jsem zoufale.
„Jo, seš.“ Tohle u Nessy miluju, nad ničím se nerozpakuje. „Merlotte tě vyhodí.“
„Radši odejdu sama.“ Sebrala jsem se a letěla k sobě do pokoje. Chodbu jsem prolítla jak neřízená sřela a dveře k sobě do pokoje jsem rozrazila tak rychle, že sem je málem vyhodila z pantů.
„Co se děje?!“ vyskočil na nohy. Seděl mi na teď již bývalý posteli, jestli budu muset znova spát pod širákem za doprovodu komárů, tak se snad dobrovolně utopim.
„Dělej, bal! Musíme zmizet!“ jako první sem popadla svůj notes, protože v něm mám všechno důležitý.
„Co se děje?!“ zopakoval to.
„Nemám čas ti teď něco vysvětlovat! Prostě dělej bal! Musíme co nejrychleji zmizet!“ zabalila sem radši i svoje pracovní oblečení, jeden neví, kdy se bude hodit. Do pěti minut sme byli hotový a rychle jsme se přes chodby pro služebnictvo dostali do zahrady, odkud to byl jenom kousek k hlavní bráně, kudy se teď dalo zmizet, protože byla kvůli plasu otevřená a nestřežená… doufám.
„Zbohem blumy, budete mi chybět!“ řekla jsem teatrálně a běžela dál.
„Blumy?! Mě budu chybět teplá a suchá postel.“ Poznamenal Regan a lehce si vyklusával vedle mě, zatímco já sem běžela plnou parou.
Povedlo se ná zmizet hlavní bránou i přes to, že tam byly hlídky. Absi nás považovali za chudinu, kterou vyhnali. Nevyvracela sem jim to. Rovnou jsme zatočili do lesa, kde by se dalo nejlíp schovat. Regana napadlo, že kdyby náhodou vypustili psy – to mi přišlo nepravděpodobný, protože my takovou cenu nemáme, ale nechala sem ho děla, co chtěl, zaslouží si trochu fantazírovat -, tak by bylo lepší chvíli bežet v malym potůčku, aby neměli stopu. Regan věděl o nějakym vchodu do další jejich podzemní nory, tak mě tam ved. Upřímně sem doufala, že nás jako pozdrav nenapíchnou na kůl.
Bylo tak pět hodin ráno, hádala sem to podle toho, že sem si viděla na špičku bot, když sme dorazili někam do bažin, o kterých Regan prohlásil: „Sme tady!“
„Jasně, takže mě chceš utopit v bahně, jo?“ hodila sem po něm bulvou a brodila se za nim.
„Začínám o tom uvažovat.“ Řekl skoro i vážně a popradnoul mě za ruku, abych nebyla tak vzadu. Nemůžu za to, hrozně sem se propadala do bahna.
„Tohle je ten vchod.“ Ukázal na něco, co vypadalo jako nora pro nějakýho obrsysla.
„Jasně, jestli se do ní nacpu… nechceš líst jako první?“ nechci bejt ta, co zjistí, že tam v tý noře sídlí nějaká krvavá bestie.
„Dámy první…“ pustil mě před sebe a já se naklonila nad vstup, abych líp viděla. Bylo mi to k prdu, stejně sem neviděla nic než bahno a kořeny rostlin.
„Díky, nechám to na toběěěěěěěěěěěěěě...“ a už sem letěla. Ten idi*t mě prstě praštil do zadku, protože sem ho špulila, jak sem byla v předklonu, a já se překlopila. Řekla bych, že za mnou letěly naše věci, ryhcle jsem si dělala rekapitulaci toho, co sme si sebou vzali, protože to vypadalo, že mi ty věci hucnou na hřbet.
Z nory se vyklubal ,malej tunýlek, kterej ústil do podobný podzemní chodby, do jaký jsme s Nettie onehdy spadly a potkaly tam ty dva.
„Au!“ ozvala jsem se dotčeně, když jsem dopadla na zem na břicho. „AU! SAKRA REGANE!“ to bylo za to, že na mě prvně padly naše věci a potom i jeho veličenstvo Regan.
„Moh bys ze mě slíst?! Nemůžu dejchat!“ sýpala jsem. Naštěstí se ryhcle sesbíral a pohotově ze mě sundal i naše věci.
„Doufám, žes měl měkký přistání…“ řekla jsem naštvaně.
„Víš, že docela i jo, ale na kariéru profesionální madrace to ještě není, měla bys trénovat…“ usmál se.
„Trhni si…“ prskla sem a vzala si od něj svůj vak s věcma.
„Řek bych, buď poticu, ať nepřilákáš hlídku… ale ty už si stihla udělat takovej randál, že sem de celá legie.“ Ukázal na blížící se světlo.
„Ach ta nostalgie… tohle už sem jednou zažila, akorát můj společník byl někdo jinej.“ Řekla sem a do minuty před náma stálo asi deset lidí. Regan byl během tý minuty zticha a furt se v něčem štrachal. Výsledek sem viděla, až když ty lidi došli blíž. Měli na sobě znaky, jako Reagn teď. Začali se bavit tou svojí hatlamatilkou, takže jsem jenom znuděně kopala špičkou bot do země a koukala se všude možně.
„Máme štěstí… vezmou nás k sobě.“ Řekl nakonec Regan. Příjemná změna aspoň jednou vědět, o čem byla řeč.
„Nemohli sme sem jít dřív?!“ řekla jsem, když mi - mě ne jemu, škodolibá radost, ale nemůžu si pomoct - vzali vak a vedli nás někam tím tunelem.
„Zapomněl sem, že tady něco je.“ Nevěřila sem mu ani slovo, ale hádat sme se nechtěla, na to sem byla až moc utrajdaná.
NETTIE:
„Fajn, fajn, dyk o nic nejde…“ koukala se Nettie na bachaře, který před ní stali jak kati a ukazovali jí, poď k nám, což bylo to poslední, co Nettie chtěla.
„Velitel s tebou chce mluvit.“ Řekl nakonec jeden.
„Ať přijde sem, víte, to moje teplý hnízdečko se mi nechce opouštět…“ škodolibě se usmála. Byla to pro ní hra, celý dny se tady nic nedělo, pokud se nepočítá honění krasomut po cele, takže se už docela nudila.
„Jak chceš.“ Už si myslela, že jí ustoupili, ale oni k ní jenom došli a za ruce jí vyvlekli ven.
„Jestli se někdy stanu královnou, jako že asi ne, tak vás sem na chvíli taky zavřu.“ Vyhrožovala. Popravdě, přišlo jí to značně nepravděpodobný, protože z dvojice Nettie a Meripossa, byla vždycky Possa ta „princeznička“, kdežto Nettiin největší sen bylo, aby byla kluk.
„Jasně…“ nebrali jí vážně a ona se tomu ani nedivila. Jenom jí docela zajímalo, kdo je ten velitel. Představovala si starýho pupkatýho páprdu, jak sedí za stolem prýhajísím se pod náporem jídla, který bylo určený pro hladovějící vězně. Takže, když jí dovedli před chlapa, kterýmu mohlo bejt okolo třiceti až pětatřiceti bez pupku a se stolem prohýbajícím se pod tíhou papírů, tak byla upřímně mimo.
„No brej den.“ Řekla docela šokovaně a rozhlížela se po místnosti. Otec jí učil, aby si všímala i deatilů, jako je vybavení a rozmístění pracovny a tak, prej to hodně napoví o charakteru člověk. To, jak vypadala pracovna tohohle velitele, jí akorát řeklo, že ten chlap už dobrej měsíc pořádně nespal.
„Jak pro koho.“ Řekl velitel rozmrzele a mabídnul jí sesli, která byla nejspíš určená pro nenavoněné návštěvy.
„Děkuju, postojim, nechci mít třísku v zadku.“ Řekla Nettie a sesli odstrčila.
„Jak chceš. Ale proč jsem si tě zavolal…“ jo, to by mě taky zajímalo, pomyslela si Nettie, „… chci, abys mi řekla, co víš o té svojí kamarádce… Maripossa, říkám to správně?“ posadil se na svojí pohodlně vypadající židli.
„A co s ní. Dyk o ní víte všechno.“ Zamračila se a v duchu Mariposse pohrozila, že až odsud vypadne, tak jí zabije za to, co tam venku vyvádí.
„Kdybychom o ní věděli všechno, tak tady teď netojíš.“ Řekl rázně.
„A co jako chcete vědět. Všechno je docela širokej pojem.“ Nakonec si tu sesli přitáhla a opatrně si na ní sedla, vypadalo to na hódně dlouhej rozhovor.
„Chci zjistit, o co jí a možná i vám, jde. Proč se věčně vyskytujete u našeho krále, hm.“ Zkoumavě se na Nettie zadíval, ruce si položil na stůl a prsty dal do stříšky.
„Jo, to bych taky ráda věděla, nevim, jestli to někomu došlo, ale od tý doby, co sme vylezly z tý nory už o ní nevim absolutně nic…“ zamračila se a pak jí to došlo. Prozradila ty potetovaný blázny. Du se zabít, pomyslela si a doufala, že mu to nedojde. Ale marná snaha.
„Nory?“ zarazil se.
„Jo, když sme běžely po lese, protože nás někdo honil, tak sme vletěly do jámy a trvalo nám hodně dlouho, než sme se dostaly ven. Řekla bych, že sme spadly do starejch šachet, nebo co. Byl to docela boj, člověk si normálně nebere zásoby jídla na delší dobu, pokud de jenom do lesa na houby.“ Dobře, šly pro papírek a jídlo s vodou dostávaly v tý podzemní budově, ale sou věci, které ani velitel vědět nemusí, pomyslela asi Nettie.
„No… docela ste mi vzala vítr z plachet. A co bylo pak?“ zamračil se. Čekal, že se mu pizná k obřímu spiknutí a ona si mluví o tom, jak skoro zemřela hlady s Maripossou v noře a jak teď hladoví tady. S tím ho napadlo, že možná to děvče, které král považuje za Maripossu, vlastně Maripossa není, protože podle toho, co mu řekla Nettie, by měla Maripossa bejt buďto mrtvá a, nebo někde ztracená v lese, ale rozhodně by neměla bejt schopná „podrážet utajovanýmu králi nohy“.
„A pak sem vylezla ven s Possou ven, abychom sehnaly něco k jídlu a než sem se stihla za Possou vrátit, tak ste mě chytli s někym, koho sem nikdy neviděla. Kdyby aspoň šlo říct, že sem dostala něco k jídlu… to jedno kuře se počítat nedá… ale zase na druhou stranu, budu in. Už teď sem hubenější jak většina holek.“ Řekla rozmrzele a čekala na reakci. Až na pár detailů měla pravdu. Vždyť šla jenom do města na trh, aby si „vypůjčila“ něco k jídlu, když jí i s Dantezem sebrali. Ani nevěděla proč, ale podle toho, jak se Dantez tvářil, měl možná i v plánu nechat se zajmout a odvýst od vězení, kde chtěl něco vytáhnout z toho milence její kamarádk. Smůla je, že on nic neřek a Dantez poslední dobou taky ne.
„Ticho.“ Poznamenala Nettie po chvíli, kdy nikdo nic neříkal. Dokonce by byla schopná přísahat, že i ti strážní za ní ztuhli.
„To…“ začal velitel a pak zase ztichnul. Nevěděl, co na to říct. Doopravdy Nettie vypadala dost hubeně, ale to skoro každej tady, vždyť tohle nejsou nějaký lázně. „… ty teda nevíš, co je s Maripossou.“ Byl dobrej v odhadování lidí a tahle holka buďto mluví úplnou pravdu a, nebo je to dokonalá lhářka.
„Ne…“ přiznala Nettie. Věděla, že on to pozná, pokud zalže, takže se mu rozhodla neříkat akorát „drobný“ detaily.
„Vypadá to, že máme problém.“ Unaveně se na ní podíval. „Stele, Gregu, děte se porozhlídnout po lese, co je u města, kde se našla Nettie. Pokud najdete něco o Mariposse, tak mi to přiďte okamžitě říct. Ty Nettie, asi si nepamatuješ, kde ste spadly do tý jámy.“ Zadíval se znova na ní. Chtěl, aby se podívali i po ní.
„Byla tma.“ Zamračila se Nettie. Nedocházelo jí, o co velitelovi de. To jako chce hledat Maripossu, když se ví, že vykradla králi pracovnu? I když, teď když si uvědomila, co řekla, to vypadalo, jako by to vlastně ani neudělala Maripossa.
„Tma? Kdo jde ve tmě do lesa?!“ zamračil se na ní.
„Ten, kdo tam de za bílýho dne a pak se ztratí?“ ušklíbla se.
„Ještě jedna otázka, proč ste zmizely ze školy?“ zkoumavě si jí prohlížel. Měl pocit, že za tím vším jde o mnohem víc, než mu Nettie říká.
„No… tam jde o mnohem víc. Moje kamarádka měla za to, že ten kluk, co je proti mně v cele a kterej příhodně měl zabít Cosettu, tak to neudělal a měla socela pádnej důvod si to myslet.“ Řekla Nettie tajemně.
„A co je to za důvod?“ zeptal se, teď by možná mohlo to, co Nettie řekne ovlivnit celou tu nepříjemnou věc.
„No… to je to, co by měla vědět Maripossa. Ona si to všechno psala do takovýho notesu, kterej měla u sebe vždycky. Já jenom vim, že ta kamarádka tvrdila něco o tom, že si sám ten kluk vymazal paměť, aby jí chránil.“ No… věděla otho trochu víc, ale jak řekla, všechno je napsaný u Maripossy v notesu a ona ten notes nemá. Stejně nejspíš Maripossa narazila na něco novýho.
„Maripossa, měla nějaký informace?!“ vyskočil ze židle rychlostí, kteráb yodpovídala svěžímu člověku a ne osobě, která se už hodně dlouho pořádně nevyspala.
„Jop…“ teď si Nettie připadala jako pán situace.
„VY STE PÁTRALY NA VLASTNÍ PĚST?!“ došlo mu to.
„Už to tak bude a popravdě sme přišly na mnohem víc, než vy za celou tu dobu, jenže hodně věcí sem zapomněla, jak sem řekla, šechno má u sebe Maripossa, která je nevim kde.“ Mile se usmála, konečně je měla aspoň jednou v šachu.
„No to si ze mě děláte prd*l.“ zase težce dosednul do židle.
„Ne, už jednu mám.“ Hodil po ní naštvanym pohledem a radši to nekomentoval.
„A co teď mám podle tebe dělat Nettie?“ hledal u ní další odpovědi, ale Nettie mu už nic říct nehodlala.
„Jo, to nevim, ale kdybych dostala aspoň občas něco k jídlu, vůbec bych se nezlobila.“
„Víš, že to teď z tebe dělá oběť, stejně jako z Maripossy?! Věděl někdo další, kromě té vaší zádané kamarádky, o co se snažíte?“ ignoroval její větu o jídle.
„Možná.“ Zamyslela se. Archivář, Rosetta a možná další.
„Vy ste snad úplně pitomý! Tadyto je vysoká hra, na kterou nemáte!“ zařval na ní.
„Možná pro to sme měly větší šanci na něco přijít, protože nás nikdo nepovažoval za hrozbu.“ Řekla Nettie smutně, chybělo jí to, jak si mohla s Maripossou dělat víceméně, co chtěly.