Utajované království - 8.kapitola

„No, co jsem říkala.“ Nadávala jsem si sama pro sebe. Znova stojim u toho hnusnýho stolu s tim divnym pitim a koukám na to, jak si spolu všichni trsaj! A volnejch kluků je dost! Za co to mám? No zase abych nekřivdila, jednou jsem si taky zatancovala, no zatancovala, za tu dobu, co si pro mě nikdo nechodil, tak jsem víc jak půlku z kroků zapomněla. To je pech, zrovna když pro mě někdo přijde.
„Copak, že netancuješ?“ zase knihovník. Nic proti němu, ale nešpehuje nás? Dyk ho potkáváme dnes a denně!
„Nějak nemám náladu…“ nechtělo se mi vysvětlovat co, proč, jak to a kdesi cosi. Popravdě, hned jak jsem tohle dořekla, tak jsem se závistivě podívala na Nettie, která si to trsala s někam brunetem.
„To je škoda, jinde už se s nikym moc neseznámíš.“ Taky mi to došlo. A pohled jsem raději stočila na něj.
„Hm… času je dost.“ Aspoň tohle si říkám rok co rok. Poslední dobou to ale zní značně zoufale.
„Když myslíš. Copak říkáš támhle na toho kluka?“ nenápadně ukázal do hloučku asi deseti kluků. Můžu si vybrat?
„Prostě kluk.“ Politická odpověď, nějak jsem na nějaký povídání neměla náladu. Asi to vycítil a šel pryč. Bylo mi to líto, nic mi neudělal, ale koho by tohle chování neštvalo? A navíc, když se před tim jak blbeček čančám. Sem se zapřísáhla, že sem příště pudu ve starej ošoupanejch botech a kalhotama od bláta s tričkem s pozdravem od oběda.
Strávila jsem v poloze svýho osobního lotosovýho květu - opřená bokem o stůl cucající to hnusný pití, abych se nějak zabavila, ani po těch letech jsem se neodvážila nic z jejich jídelních specialit ochutnat - asi hodinu, než hudba přestala hrát. To byla novinka. Normálně se jelo až do dvou do rána v kuse. Že by to zabalili tak brzo? Už jsem chtěla začít jásat. K mý zlosti se jenom začly otvírat dveře do sálu, který jsou po celou dobu plesu zavřený z toho důvodu, aby nikdo nepovolanej – třeba já a Nettie - netrajdal po škole. Stejně jako všichni jsem se zvědavě otočila ke dveřím, které se začaly otvírat.
„No tak, děcka, nekoukejte na mě tak vyděšeně. Chtěl jsem se v tento smutný čas podívat alespoň na jednu veselou událost.“ Řekl utajovaný král – pršiplášť, když si všim výrazu charakterizujícího celej sál. Od čirýho zděšení až po naprostej údiv. Čirý zděšení se v sále vyskytovalo jenom dvakrát, že neuhodnete, kdo ho měl. Chvíli jsme na něj všichni vejrali a pak jsme se postupně vraceli k předešlé činnosti. Já se vrátila do svojí pozice lotosového květu vedle „kotle“ s pitim a naběračkou. Popravdě, když kolem mě procházel, mnohem víc jsem se snažila všimnout toho, kdo s nim jde. Byl nějak nalehko. Sám, jenom s Merlotte, ale zase je pravda že se svojí ochrankou si asi těžko zatancuje. Rozhlížel se po sále, nikdo nedokázal odhadnout, jakej výraz pod tou svojí kapucí má. Někdy jsem cítila neovladatelnou touhu ho přivázat v parném létě u kůlu na sluníčku a počkat, co z něj do večera zbude, zajímalo mě, jestli ten plášť má zabudovanou klimatizaci, jinak si neumim vysvětlit, že se v něm neuvaří. No, nicméně jsem svojí touhu ovládla taky z toho důvodu, že je skoro zima a radši se koukla, co má ta naše oficiální královská nocležnice na sobě. Kdybych to nazvala kompletem na SqM tak asi zas tak mimo nebudu. Ať to bylo, co to bylo, tvářilo se to buďto jako latex anebo jako černá kůže, vyberte si. Bod pro ni, že to fakt byly šaty až na zem, jen trochu těsnějšího ražení. Ten chlap je snad slepej, tohle si sem přivýst, mě by v tom ani nepustili na pozemek školy. Vlasy to mělo v drdolu. Aspoň něco. Z pohledu, kterej jsme si s Nettie vyměnily, jsem pochopila, že myslíme úplně stejně a mnohem větší vrásky než Merlottino nedostatečné oblečení, nám dělala událost z posledního plesu, kde se pršiplášť oficiálně ukázal. No, podle toho, že nás ještě nezmerčil, bych řekla, že naše nedobrovolné maskování bylo dokonalý.
Nettie se po chvíli dostala až ke mně. Ten kluk, se kterym tancovala a kterýho jsem pak provrtávala pohledem se se značně rozladěmym výrazem vydal ke svejm kamarádům.
„Copak, žes ho opustila?“ rejpla jsem si.
„Závidíš, že tys nikoho opouštět nemusela?“ bod pro ni.
„Ani ne.“
„Nechtěla jsem se tady zbytečně producírovat a nechci to ani teď. Dem zpátky do školy. Řekla jsem, že mi je blbě. Nechci nic riskovat.“ Na Nettie bylo poznat, že má co dělat, aby to nevzala plnou polní rovnou přes zdi.
„Pokud jde o něj,“ hodila jsem hlavou k trsajícímu skoro královskému „páru“, „tak bych se ani moc nebála. Koukal přímo na mě a nepoznal mě. Asi jsme byly dobře smradlavý a špinavý.“
„Stejně nechci riskovat.“ Dál si trvala na svym. Jenom jsem pokrčila rameny. Skleničku s polovypitym pitím jsem jim nechala vedle „kotle“ s další várkou. Popravdě jsem byla i ráda, že vypadnu. Značně mě bolely nohy z toho věčnýho stání a nebavilo mě to. Nikdo si nás nevšímal, tak jsme si jenom pootevřely dveře a vešly na chodbu. Jen, co se za náma, celkem neslyšně na to jaký to byly bytelný dveře, zavřely dveře, bylo nám jasný, že jsme v háji. Jak se normálně chodilo přes terasu, jak mi později došlo, tak jsme ani jedna nevěděly, kudy teď. Zpátky se nám ani jedný nechtělo, ale pochybuju, že ze stejnýho důvodu a tak jsme si zařadily směr rovnou za nosem a někam jsme vyrazily.
„Upřímně doufám, že jdeme směrem ven.“ Poznamenala jsem, když jsme míjely první zatáčku. Hned první rozdíl oproti naší škole: nejsou tady žádný hlídky. Tady má někdo víc štěstí, jak rozumu.
„No, přinejhorším někam dojdem a pak se vymluvíme na to, že jsme se ztratily.“
„Jo, no. Hlavně v místech, kde nemáme co dělat.“
„Ale na to už jsme diplomovaný experti.“ Řekla Nettie vážně. „ Jenom ten diplom se nám někam zatoulal.“
„Taky pravda. Spíš ale nikoho nebaví, vystavovat nám ho každej den znova.“ Šla jsem nevzrušeně dál. Člověk by řek, že se budu aspoň trošičku bát, ale upřímně, v tuhle chvíli mi bylo hodně věcí jedno. Hlavně abych byla co nejdál od pršipláště.
„Dyk je to jedno. Není moc velká šance, že nás někdo chytí. Dyk jsou všichni buďto v posteli anebo v sále.“ Bylo mi to jedno. Tohle snad bylo i poprvý, co jsem se do svýho pidipokojíka ve škole i těšila.
„Hele Nettie, necejtíš stejnou touhu se podívat do místího archivu?“ zastavila jsem se.
„Pravdu? Ani ne. Dyk jsme s tou šaškárnou skončily!“ zamračila se. Pak to nechala bejt a šla dál.
„Pravda…“ já jsem, na rozdíl od ní, cítila neovladatelnou touhu jít prošmejdit celou školu. Přeci jenom, kdy se tohle někomu z naší školy povedlo? Procházely jsme dlouhou chodbou až k nějakejm dveřím.
„Tohle není východ.“ Poznamenala jsem, když jsme se před nima zastavily. Byly jsme ve druhym patře, nevim, jak jsme se sem dostaly, měla jsem za to, že po schodech jsme nešly, a ve slepý uličce končící těmahle dveřma.
„Ať je za tim co chce dem dovnitř!“ pootevřela Nettie vystrašeně dveře. Nechápavě jsem tam stála a koukala na ní. Rychle mě popadla za loket a vtáhla dovnitř.
„Co…?“ dala ruku na pusu, abych byla zticha. Potom jsem uslyšela tlumené hlasy, co se blížili. Hodně rychle jsme se v místnosti snažily zorientovat, měli jsme sotva minutu a něco, než sem dojdou. Popravdě, byly jsme v kanclu. To je hodně blbý. Pod stůl jsme nemohly, co když si dotyčnej za něj bude chtít sednout. Všimla jsem si, že knihovna v kanceláři měla nahoře trochu prostoru.
„Doufám, že je to bytelný.“ A začala jsem líst nahoru. Bylo to pro mě utrpení. Nesnášim vejšky. Neštěstí pro mě to bylo dost bytelný. Takže když se otevřely dveře, ležela jsem na vrchní desce mezi stropem a policí s knihama. Koukla jsem se, jestli mi třeba nejsou vidět šaty, nebyly. Byla jsem rána, že je nemám naducaný. Nettie se rychle schovala za závěs. Nebylo to moc originální, ale co jsme asi tak v tý rychlosti mohly dělat.
„Když myslíte, pane.“ Vešel do kanclu chlap kolem čtyřicítky. Podle toho, jak se nes, bych hádala, že by to moh bejt říďa. Říkám si, co by stalo, kdybychom jednou jedinkrát nebyly v maléru. Se dám v příštím životě na dráhu profesionální špionky, abych tyhle všechny zkušenosti zužitkovala.
„Já to vim! Nechci znova riskovat! Už jednou se mi to nevyplatilo!“ prošel kolem něj pršiplášť a diplomaticky s obrovskou dramatizací si šel stoupnout k oknu. Doufala jsem, že nepocítí touhu se nějak víc přiblížit k závěsu, nebo se ho nějakym způsobem dotknout. A taky bych nechtěla bejt na Nettiinym místě. Jenže pokud se to vezme z hlediska možnosti útěku, je na tom Nettie furt líp. Prostě se může rozběhnout a má to, já než bych slezla, tak by tady všichni zakořenili.
„Pane, ale tohle chování není…“
„Není co?“ ozval se utajovaný král podrážděně. Že by neměl zas tak všechno pod kontrolou? To by bylo… divný. Nicméně zajímavý.
„Ten chlapec za to nemůže!“ ha, říďa musí mluvit o tom klukovi, co měl údajně zabít Cosettu. No tě pic. Třeba se něco dovim přímo u zdroje.
„Jak si tím můžeš bejt tak jistej… Adriane. Nebyls u toho!“
„Ale ty taky ne!“ ti dva měli co dělat, aby po sobě neskočili jako dva kohouti v ringu na zápase.„Ale znám ho! Je to můj syn sakra!“ bouchnul pěstí do stolu. Uf, ještě, že pod nim nesedim. Bych si teď asi počítala andělíčky s trubičkama, co by mi lítali kolem hlavy.
„Měl blok. Vytvořil si v mysli blok. Proč by něco tajil?“ řekl to tónem, on to udělal.
„Ať si má tajemství jaký chce, on ji nezabil! Věřím mu!“ ach ano, ta otcovská láska… no, ale proč by měl ten blok? Že by v tom bylo i něco jinýho? Že by? Si řikám, že čím víc po tom všem pátrám, tím víc neznáma tu je. Vzpomněla jsem si, co nás učili o bloku v mysli. Dal se vytvořit dost jednoduše, dost jednoduše pro toho, co ví, jak na to, protože při spánku, kdy je mysl klidná a otevřená, se vzpomínky na určitou část vědomě nechaly uložit do podvědomí, které normálně s vědomím nekomunikuje, tím se ve vzpomínkách vytvořili díry a to je ten blok. Nedá se to vyvolat zpětně, když je člověk vzhůru, jenom ve spánku, jako sen. Celkem prča, co?
„Po tom co se stalo, se ti docela divim.“ Řekl skoro až s opovržením král. Moje sympatie k němu se pomalu ale jistě dostávají od bodu nula stupňů Celsia do bodu nula stupňů Fahrenheita.
„Tomu se říká víra ve svoje dítě!“ hm… tohle bys moh zopakovat před mym otcem. Třeba by se někdo něčemu přiučil.
„Taky jsem ji moh mít! A přišel jsem o to!“ div se netřásl, nevim, jestli vzteky anebo bezmocí, což je vztahu k němu docela divný. Je všeobecně považován za toho s poker facem, co je ledovej jak psí čumák.
„Můžeš si vzít jinou! Jsou tu možnosti!“
„Viděls je? I holubník má víc rozumu jak ony! Cosetta byla jako jediná z nich rozumná! Do jistý míry.“ otočil se na něj a šel od těch oken pryč. Uf… myslim, že kdyby našel Nettie, nerozpakoval by se převrátit celou kancelář vzhůru nohama, jen aby našel i mě.
„Není jediná! Ale ty seš moc vázanej na vyšší třídu!“ zdá se mi to, anebo tak trochu oba sklouzli z roviny král a poddanej do roviny nasranej kamarád a ještě nasranější kamarád.
„Pche!“ jasně, když to nenosí šaty z nití ze zlata a není o věšený diamantama, tak si o tom neutřeš ani nos, co? Jak já ho nenávidim! V tu chvíli jsme se divila, že moje zlost nepodpálila dřevěnou knihovnu. Musim uznat, že oheň by se hodně šířil, knihy dobře hořej. „ Nicméně jsem ti přišel říct, že zítra odjíždim a tvoji prosbu na propuštění podle tebe nevinného syna, jsem zamítl, zůstane, kde je. Pěkný večer!“ dořekl svoji dlouhosáhlou myšlenku u.k. a odrázoval si to pryč. Uf… velký uf… jeden problém z krku.
Adiran se koukal na dveře od jeho pracovny, nakonec se složil na židli jak domeček z karet a hlavu si dal do dlaní. To bylo snad úplně poprvý, co jsem si připadala nepatřičně, že špehuju a dělám věci proti pravidlům a bylo mi ho líto. Dost jsme čekala, že se třeba zvedne a odejde, ale on si asi řek, že svůj žal a pocuchané nervy zmírní prací a vyndal si papíry. Já jsem si svoje pocuchaný nervy mohla léčit jedině zuřivým kousáním do svojí ruky, protože mě něco strašně moc štípalo a já se nemohla podrbat. Snad do dvou do rána pude pryč a nezamkne nás tady.
Po, pro mě, dost dlouhý chvíli jsem se začla nudit do takový míry, že se mi začalo chtít spát. Tak jsem si tak pochrupovala, upřímně doufám, že jsem moc nechrápala. Probralo mě, až když si šel do knihovny pro knížku. Modlila jsem se, aby to byla nějaká dole, pokud by se natáhnul pro jednu nahořejc, než byla jeho úroveň hlavy, hrozila dost reálná šance, že mě uvidí. Ať to bylo, co chtělo, bylo to úplně dole. Mám anděla strážného, určitě, jinak tohle není možný.
Nedokázala jsem odhadnout, jako dlouho už tady jsme. Ale protože jsem čas od času slyšela nějakej ten zvuk z hudebního nástroje, tak jsem měla alespoň částečnou víru, že odsud zmizíme celkem nepozorovaně. Nevim, jak bychom vysvětlovaly, že jsme se zapomněly a nešly s davem ven. To, že jsme byly na záchodě, by nám asi nesežrali. I když, proč ne?
Zrovna, když jsem rozjímala o nesmrtelnosti švába, tak se rozletěly dveře. Jsem se tak lekla, že jsem málem žuchla z knihovny dolů. Au, jenom ta představa mě bolí.
„Pane řediteli, kluci se ve východním křídle perou!“ ve dveřích, skoro vyraženejch z pantu a pak, že já jsem hrom do police, stál kluk tak čtrnáct let a oddechoval jak po maratonu.
„Tak sežeň učitele a rozežeňte je.“ Dál si ředitel nevzrušeně čet papíry. Tý jo, toho chci, náš by na nás vzal hasičskou hadici.
„Ale všichni jsou na plese!“ řekl ten malej capart zoufale. No malej, pidi, se mi zdá, že ty děcka jsou rok od roku menší a menší, za pár let budou chodit s transparentem: Nezašlápněte mě!
„Tak tam dojdi a někomu to řekni.“ Mám pocit, že říďa začíná bejt s nervama v háji, začal si hrát s tužkou. To dělám taky.
„Ale my tam nesmíme!“ řek klučina zoufale.
„A dost! Dejte mi pokoj! To ste prostě tak tupý a nemůžete si s tímhle triviálním problémem poradit sami?! To ste budoucí elita národa?! To mě musíte věčně otravovat?!“ prudce si stoupnul a opět – tentokrát, když si stoupal – udeřil do stolu. Bejt tim klukem, tak si na místě udělám loužičku. Ten chlap vypadal, že ho při nejnižší chvíli zabije. Když už jsme u tý elity národa, s říďou v tohle souhlasim, to jste VY – kluci - elita národa? Ne elitou jsme MY – holky. To je moje velká idea, sice nemá moc příznivců především z řad opačného pohlaví – zatím jenom mě a Nettie - ale aspoň něco.
„Ale…“ skoro se rozbrečel.
„Dělej!“ vyšel Adrian ven. Lepší šanci mít nikdy nebudem. S tihle jsem ze svýho místa vystřelila, co nejrychleji se snažila dostat dolů. Nettie vylítla ze svýho úkrytu, byl bledší jak stěna a obě jsme letěly ke dveřim, který zůstaly pootevřený, jak je ve zlosti nechal Adrian. Myslim, že až se odsud dostanu, tak tomu prdovi koupim čokoládu, pokud mu jí při cestě nesmim. Letěly jsme po chodbě jak dvě neřízený střely a nažily se dostat k sálu a z něj následně terasou ven. Nějakej pršiplášť nám momentálně nedělal vrásky. Skoro u dveří jsme se střetly se skupinkou kluků, co zrovna odcházela.
„Co vy tady?“ zeptal se jeden z nich, když jsme zabrzdily před nima. Jsem to trochu nevybrala a kecla si na zadek, ale budem se tvářit profesionálně.
„Jsme potřebovaly na čerstvej vzduch!“ vyhekala ze sebe Nettie, jak se snažila snažila popadnout dech.
„Na vzduch?“ koukal se na nás ne moc důveřivě.
„Jsme si spletly dveře!“ ozvala jsem se ze země. Dost mě pobouřilo, že mi nikdo nenabíd ruku, abych se mohla zvednout jako dáma, tak jsem se jako poděs, musela na nohy vyškrábat sama. Koukali na mě jak telata na nový vrata, si za to můžou sami, měli mi pomoct. Gentlemani.
„To vidim. Rychle děte, ať vám nezavřou terasu.“ Wow chlapče, ty jednou uděláš díru do světa.
„Díky, za radu, bez tebe bych na to nepřišla.“ Prskala jsem jak rozžhavenej olej a nakvašeně si to produpala rovnou středem party. Radši mi udělali místo, protože nechtěli mít rozdupaný kostičky na nohách a že bych toho byla schopná. Nettie šla za mnou. Stihly jsme to jen tak tak, už zamykali. Sice nás seřvali, že dem pozdě, ale mě to upřímně bylo putna, hlavně, že jsme venku.
„Konečně na vzduchu!“ řekla jsem, jakmile jsme byly venku.
„Souhlas, Mariposso, souhlas.“ Šla Nettie vedle mě.
„Tohle nám někdo dělá neschvál. Dyk skoro za všechny maléry nemůžem přímo my, ale někdo jinej.“ Řekla jsem smutně, protože ten, kdo to odnese, jsme ale dycky my. A mě pomalu ale jistě přestává bavit.
„Nech to bejt.“ řekla Nettie unaveně.