Úžasný detektiv Kitty - 1.díl

Narodil se jako geniální dítě. Na co sáhnul, to se mu dařilo. Měl jen jednu velkou vadu. Jeho geniálnost byla přímo-úměrná jeho lenosti. Jeho rodiče ale chtěli, aby svojí geniálnost využíval a tak ve dvanácti letech začal řešit zločiny jako pomocník. Postupem času se vypracoval na plnohodnotného detektiva. Nebyl případ, který by nedokázal rozlousknout. Všichni mu říkali „úžasný detektiv Kitty“. Zajímá vás proč zrovna Kitty? To bylo totiž kvůli tomu, že jeden ze svých prvních případů vyřešil, když měl na hlavě čelenku s kočičíma ušima a na tvářích nakreslené fousky. (Mohla za to jedna dívčí kapela, o které bude řeč později.) Příběh, který budu vyprávět, započal, když bylo Kittymu 25 let.
Krádež v prádelně
Blonďatý sedmnáctiletý chlapec pomalu otevřel dveře. „Haló? Pane Kitty?“ V místnosti byl nepořádek. Na zemi se válelo špinavé oblečení a spousta odpadků. „Pane Kitty, jak jste tu jenom mohl stihnout udělat tak rychle nepořádek? Nebyl jsem tu jenom tři dny.“ Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Pane Kitty, kam jste se schoval?“
Z kuchyně se ozval rámus. „Krucinál! Jak se opovažuješ být tak vysoko nade mnou?!“
Chlapec se tam šel podívat. Na zemi uviděl černovlasého týpka, který ležel před otevřenou lednicí a nadával. „Marco, kolikrát jsem ti říkal, že mi nemáš dávat jídlo do nejhornější police?! Vždyť víš, že na něj nedosáhnu.“
„Možná byste na něj dosáhl, kdybyste se ráčil zvednout.“
„Zvednout?!“ vyštěkl Kitty. „Víš, vůbec kolik mě to stojí síly? Já spotřebuji veškerou svou energii na přemýšlení. Nemůžu jí plýtvat na něco jako „se zvednout“.“
Marco si povzdechl. Takhle to bylo vždycky. „Už jste sepsal zprávu o našem posledním případu?“
Kitty se posadil a podrbal se po hlavě. „Ještě ne, ale mám ji promyšlenou. A vůbec. Zavři tu lednici, je mi zima.“ Opatrně vstal a pomalu se došoural do obývacího pokoje, z kterého předtím Marco přišel. Pak si sedl k počítači u okna, maličko vyhlédl ven na ulici a pak začal mačkat klávesy rychlostí, jakou by od něj nikdo nečekal. Když za ním Marco přišel, měl už zprávu napsanou.
Marco postavil před detektiva mísu jahod a mezitím co se jimi Kitty ládoval, došel do koupelny pro koš na prádlo a začal sbírat špinavé oblečení, které se povalovalo na zemi. Nemohl uvěřit tomu, co Kitty dokáže udělat během pouhých tří dnů, kdy byl Marco na třídním výletě. Marco byl syn komisaře Webstera. Ten chtěl, aby Marco také pracoval u policie, tak se Marco zaučoval u Kittyho a velmi mu tak zvedl životosprávu.
„Později spolu zajdeme do prádelny, rozumíte mi? Potřebujete na vzduch. Určitě jste nebyl venku, zatímco jsem byl pryč.“
Kitty zabučel. „Jak to můžeš vědět?“
„Jen dedukce.“
Po menším úklidu, kdy se Marco snažil dát Kittyho byt do pořádku, šli spolu skutečně do prádelny. Marco sice musel Kittymu koupit v cukrárně dortík a čtvrt hodiny hledal v ložnici brýle, protože Kitty nesnášel denní světlo, ale pak už vyrazili.
Prádelna u Míny byla vcelku obyčejná. Nacházelo se zde několik praček a sušiček a také automat na kávu a jeden s pracími prášky. Kittyho oblečení zabralo dvě pračky. Kitty se usadil na lavici uprostřed místnosti. Měl před sebou téměř dvě hodiny volna.
Z vedlejší místnosti přišla dívka s košem plným vypraných ponožek a šatiček. Všechny byly růžové jako její vlasy s culíky. Když spatřila dvojici chlapců, oči se jí rozzářily. „Jé, ahoj. Marco, Kitty. Vás bych tu nečekala.“
„Nikki, můžeš dát to křiklavé oblečení někam, kde ho neuvidím? Z růžové se mi dělá špatně,“ zabručel Kitty.
„Nebuďte na ní zlý,“ napomenul ho Marco. „Ty jsi tady sama, Nikki?“
Dívenka zavrtěla hlavou. „Rock hlídá druhou várku.“
Marco se naklonil ke Kittymu. „Slyšíte? Je tu i vaše sestřenice Rock. Copak se s ní nechcete vidět?“
Kitty si zakryl obličej rukávem svého šatu, aby bylo jasné, co si o tom myslí. Rock a Nikki byly totiž členky jisté dívčí kapely, která byla dříve zmíněna. Společně s Blue a Alice tvořily kapelu Monster Girl.
Nikki postavila před Kittyho koš plný růžové. „Nechceš se s Rock pozdravit alespoň ty?“ zeptala se Marca.
„Proti tomu nic nemám. Pane Kitty, pohlídejte tady Nikki ten koš.“ Kitty mu to odkýval a pak jen sledoval, jak Marco s Nikki mizí ve vedlejší místnosti. Kitty se trochu zavrtěl na lavici a usnul. Probudilo ho až cloumání a zoufalé naříkání Nikki. Otevřel oči. „Proč mě budíte?“
„Měl jsi hlídat a místo toho jsi usnul! Cožpak se na tebe vůbec nedá spolehnout?!“ křičela na něho černovláska. „Nikki někdo ukradl její šaty na vystoupení!“
„Já bych z toho nedělal tragédii. O jedny šaty míň nebo víc. Co se stane?“
Nikki se rozplakala. „Jak můžeš být tak zlý? Byly to mé oblíbené.“
„Pane Kitty, to jste krapet přehnal,“ řekl Marco stojící vedle Nikki.
„Uznávám,“ pravil a posadil se. „Nuže nezbývá mi než je najít. Jak vypadaly?“
Rock se prohrabala v koši s růžovým a vyndala z něj jedny krátké šaty se srdíčky a krajkou. „Jako tyhle ale krajka má jiný odstín.“
„No myslím, že najít je bude vcelku jednoduché, protože jsem koutkem oka pachatele spatřil.“
„Cože tys ho viděl a nezastavil ho?“ vykřikla Rock a vrazila Kittymu facku. „Hlupáku.“
„Nemůžu za to. Byl jsem v polospánku.“
„Můžete nám říct, jak vypadal?“
„Samozřejmě. Byl to asi desetiletý kluk v černé vestě a…“ Kitty si začal prohrabávat kapsy. „To snad ne! Ukradl mi sluneční brýle!“ Zaťal pěst. „A dost teď už je to osobní!“
„Nikki, myslím, že bys měla vzít naše oblečení a jít domů. Já, Marco a Kitty tvoje šaty najdeme.“
„Proč nemůžu jít s vámi?“
Rock se na Nikki ochranářsky podívala. „Mohlo by to být nebezpečné. Víš, jak to bylo posledně, když nám jeden fanoušek ukradl oblečení.“
Nikki jenom přikývla a během padesáti vteřin už byla na odchodu.
Kitty usilovně přemýšlel. „Marco, kdyby ti bylo deset, co bys udělal?“
„Ehm. Já nevím. Šel bych na zmrzlinu?“
Ani ne o deset minut později už měli všichni tři v ruce kornout se zmrzlinou. Když ji dojedli, Kitty povídá: „Marco, nějak to nefunguje. Co bys dělal dál?“
„Že bych šel do herny?“
Když dohráli desáté kolo jedné bojové hry, Kitty se zamyslel. „Toho kluka už jsem někde viděl.“
„Můžete už si přestat hrát?“ zasyčela Rock. „Někde se tu potuluje zloděj.“
„Máš pravdu. Jestli chci svoje brýle najít, musím se víc snažit.“
„Tady nejde jenom o tvoje blbý brejle!“ naštvala se Rock a chtěla Kittyho uhodit.
„Moment!“ vykřikl Kitty. „Vzpomněl jsem si. Ten kluk byl určitě Lucky.“
Rock se stáhla. „Ale jestli mi lžeš, tak víš co.“
Kitty dovedl Marca a Rock k jistému klubu s názvem Noční motýl. „Ehm. Jsi si jistý, že bude zrovna tady?“ zeptala se Rock, které se do klubu vůbec nechtělo.
„Klídek. Nepůjdeme dovnitř,“ uklidnil ji Kitty a zamířil si to úzkou uličkou k zadnímu vchodu. Tam na schůdku přede dveřmi seděl kluk, který na sobě měl černou vestu a na očích sluneční brýle. A v ruce, světe div se, držel igelitku, v které bylo cosi růžového.
„Lucky, můžeš mi vysvětlit, jak sis mohl dovolit ukrást mi sluneční brýle?!“ povídá Kitty, až vzteky zrudnul.
„No moment. A co Nikkiny šaty? O ty tady přece jde, ne?“ zlobila se Rock.
Chlapec si sundal brýle. „Já se vám moc omlouvám, pane Kitty. Já vám měl předat dopis. Ale mělo to být tajně, tak jsem vás zkusil vylákat.“ Vrátil detektivovi brýle a Rock podal igelitku. „Omlouvám se, slečno. Nechtěl jsem s nimi nic udělat.“ Pak sáhl do kapsy vesty a vyndal z ní kvalitní bílou obálku. „To je pro vás, pane Kitty. Černou poštou to cestuje už týden.“
Kitty si dopis vzal a nechal chlapce odejít. Když jim zmizel z dohledu, Rock se zeptala Kittyho: „Kdo to byl?“
Ten se po ní poohlédl. „To byl Lucky. Černý pošťák. Doručuje věci, které by normální pošta nedoručila.“
Marcovi zazvonil mobil. Marco se omluvil a vzdálil se.
„Copak by ti normální pošťák nemohl donést dopis?“ nechápala Rock.
„Mohl. Ale asi ne od osoby, která mi tento poslala.“
„A kdo ti ho poslal?“
„To nevím, ale podle pečetě to bude někdo hodně bohatý.“ Ukázal na znak vytisklý v červeném vosku.
„Proč by ti někdo bohatý posílal dopis potají?“
„To zjistím, až ho otevřu,“ pravil Kitty a už chtěl obálku roztrhnout.
Marco ho ale zarazil. „Volala Mína, že u ní v prádelně máme oblečení a že si ho máme urychleně vyzvednout, protože překáží ostatním zákazníkům. Jestli si pro něj nedojdeme během deseti minut, tak ho prý vyhodí.“
Kitty si zastrčil obálku do kapsy. „Tak to bychom si měli pospíšit. Nesnáším, když si musím vybírat nové oblečení. Je to unavující,“ vzdychl a dal se do běhu.