Vlkodlak x upír 14

Shin i Neruo na nás koukali s pootevřenými ústy a nemohli pochopit, jak něco takového jako je můj otec může mít tak malého syna. Já jsem si již zvykl na to, že mi většina vlkodlaků nevěřila. Protože rozdíl mezi námi dvěma je veliký. Nechovám se jako dobře vychovaný hrabě. Ani jsem nikdy nechtěl. Chtěl jsem být jiný než ostatní, protože kdybych takový byl, byl bych blbec, který poslouchá rozkazy jako nějaký pes. A k tomu mě nikdy nedonutí. Mám svoji hlavu, která mi drží pevně na krku a neutnou mi ji dokud budu živ.

Když Shin s Neruem rozmlouvali, jak je možné, že jsem syn mého otce, ti za nimi neztráceli chuť k boji. Moje síla totiž působí jen na vojáky na bojišti. Na ty v táboře ne. Sešlo se jich tam několik a všichni seděli v tureckém sedu a se zavřenými oči se soustředili na to, co příjde. Byli ochotni zabít i své spolu bojovníky, jen aby vyhráli.

Díval jsem se jejich směrem a usmíval se. Určitě přijde něco velkého, ale ne tak velkého, jako to, co přichází z jiného směru. Přichází totiž poslední žijící obyvatel Sněžného hradu. Přichází Marionie.

Marionii jsem našel polomrtvou v řece, která vede ze sousedního království. Z království, kterému vládnou upíři. Věděl jsem, že když ji zachráním, je to proti našim zákonům. Zakazují jakýkoliv styk s upíry. Bylo to asi pět let po Frijilionině smrti. Já jsem tehdy již zápasil s tou mocí, která se ve mně probudila. Bylo to poprvé, kdy jsem zkoušel léčit v bez bariérovém stavu a taky zatím naposledy. Kdyby zemřela, tak bych již nikdy nic takového nezkoušel, jenomže Marionie žije dál a je to velice silná upírka, která nejenže dokáže ovládat oheň, ale i vodu.
Je jen jedna osoba, která dokáže ovládat oba živly, jen jedna jediná. Silná žena, která dokázala okouzlit svým tvrdým chováním a laskavostí samotného krále upírů. Jenomže někteří z jejich země se snažili ze všech svých sil, aby válka vypukla. Avšak Meria, žena krále upírů, matka pěti dětí a bývalá hraběnka severních vlkodlaků, byla proti. Nechtěla válku za jakýchkoliv podmínek a král byl s ní. Jejich sňatek byl taktéž smlouva, která měla království spojit. To se však stalo jen na malou chvíli...

Královna se zrovna chystala na návštěvu v sousední zemi, když v tom ji přepadli. Královská garda ze země vlkodlaků byla rozprášena a útočníci jen čekali, než se nebohá královna dostaví, aby ji mohli zabít. Což se podle hlášení jediného přeživšího upíra stalo. Neví se kdo ji zabil, ale byl to důvod, aby se obě království rozhádala a uzavřela své brány, aby se nikdo nedostal tam, ani ven. Ti, kteří nepatřili na toto území, byli na obou stranách buď popraveni, nebo vzati do vězení. Popraven jste byl, když jste byl příliš nebezpečný pro krále. Patřili sem tedy vojáci, hrabata a jiní, kteří prosazovali tu druhou zemi. V té době to bylo naprosto otřesné a obě království se tím jen dál pobuřovala. Jakmile jste se jen přiblížil na dvacet metrů od hranic, byl jste okamžitě zabit z druhého území. Takto se pomalu, ale jistě začala probouzet paní, která má na svědomí mnoho životů a má za úkol jen jedno. Zabíjet dál a co nejvíce. Tato paní nese jméno válka, které jsme zrovna v tuto chvíli v žaludku a jediný způsob, jak se odsud dostat je být vyzvracen. A toto zvracení dokáže vyvolat jen oživlá mrtvá, která se blíží k paní válce, aby ji poslala do hrobu.

,,Smím se na něco zeptat'', otázal jsem se bratrů.

,,Ptejte se'', řekl princ Neruo. Podíval jsem se mu do očí a on mi pohled oplácel. Pokud se mi někdo dívá do očí nemůže lhát. Využívám to stále, abych věděl čistou pravdu a nenechal se krmit špinavou lží, která jen zapřičinila, že se paní válka probudila. A já se jen chci dozvědět, jestli jsou mé úsudky o ukončení této války správné.

,,Jaký byl důvod, aby započala válka'', zeptal jsem se princů. Za nimi se již začala žhavit obloha. Plameny šlehali tak vysoko, že nešla vidět ta šedavá obloha, ze které se stále sypal bílí sníh a pokrýval tuto zemi svoji studenou dlaní. Podíval jsem se zpět na prince a oba se dívali do země. Byla to ode mě asi nepříliš chytrá otázka. Mohli se ještě rozhodnout k tomu, aby se k tomuto důvodu přiklonili a zaútočili. Jenomže princ Neruo odvrátil zrak od země a podíval se mi do očí.

,,Naše matka'', odpověděl mi princ Neruo. Tyto dvě slova jsem očekával, ale nebyl jsem si jistý.

,,Co se stalo s vaši matkou'', zeptal jsem se. Neruo vypadal, jako by mi právě v té vteřině, kdy jsem dokončil otázku, chtěl useknout hlavu, aby již nic neřekla.

,,Nehraj si na toho, co nic neví! Naše matka zemřela a vy jste ji zabili'', křičel na mě Neruo.

,,Dieli už toho nech'', řekl otec a možná k tomu chtěl ještě něco dodat, ale já jej přerušil: ,,Och, opravdu?''
Po vyslovení těchto dvou slov se na mě oba podívali, jako bych jim právě teď vrazil nůž do srdcí. Nevím jestli to bylo tím, že se tak naštvali nebo to bylo tím, že jsem se nedíval na prince Nerua, ale na ženu za ním se zářivě oranžovými vlasy. Museli ji cítit. Museli o ní vědět. Jenomže oba jen stáli, div jim nevypadli oči z důlků a nebyli schopni ze sebe vypravit ani slovo.

Marionie se otočila k nám a její oranžové vlasy v úhledném culíku se zachvěli. Prošla mezi princi a pohlédla na mě s úsměvem. Já ji ho oplácel a řekl: ,,Právě v čas... královno Merio.''

Meria se zazubila a otočila se se slzami v očích princům. Na sekundu je objala oba a pak utíkala k ohnivé zdi. Náš král se taktéž činil a nechal vytvořit zeď vodní.

Královna Meria se řítila jako oranžový blesk a vytasila své dva meče. Oba ovládali jeden z živlů a každý měl jinou barvu. Červený znázorňoval oheň a modrý vodu. Jako oči upíra a vlkodlaka.

,,Jak'', vypadlo z Shina. Díval se na mě a jeho oči se snažili skrýt pláč.

,,Našel jsem ji, když jsem hledal bylinky. Ležela v ledové řece a měla díru v hrudi. Ta voda ji pomáhala přežít, protože byla tak ledová. Utlumila ji metabolismus, a proto nevykrvácela, ale měla velké štěstí, že jsem prošel zrovna tou cestou'', řekl jsem a s otcem jsme se dali na odchod.

,,Počkejte'', řekl naléhavě Shin.

,,Ano'', zeptal jsem se s úsměvem.

,,Uvidíme se ještě někdy'', zeptal se Shin a při tom se mi díval do očí. Používal stejný způsob jako já, aby věděl pravdu. Opravdu toho máme spolu mnoho společného.

,,Určitě'', řekl jsem mu s úsměvem a on mi jen úsměv oplácel.

,,Už se těším Dieli'', řekl Shin a obrátil se směrem k ohnivé vlně. Meria již nebyla vidět a jen šlo slyšet mlasknutí. Jen doufám, že to král přežije. Řekl jsem si v duchu.

,,Já taktéž'', odpověděl jsem mu a otočil se na opačnou stranu, kde byla vodní zeď.

Byli jsme jako propojení. Naše ruce se pohybovali ladně vzhůru, když v tom se zastavili a naše dlaně se uvolněně roztáhly. Následoval rychlý švih a obě zdi se rozpadly...